Pracovníci

Osazenstvo ÚTS Praha, které začalo naplno pracovat brzy po měnové reformě a mohlo platit jen velmi nízké mzdy, tvořili buď lidé starší nebo naopak velmi mladí, převážně absolventi vysokých škol na umístěnky, dále zaměstnanci Barrandova, kteří tam nečekali přílišné uplatnění. Vedoucí výroby zpravodajské redakce, komerční inženýrka, měla zpočátku plat necelých tisíc korun měsíčně. Lidem všechny úspory zůstaly bezcenné v bance a tak většina lidí vlastně začala od nuly.

Vrátní byli samostatnou kapitolou. Patřili ke Spojům, tedy Televisnímu studiu a vysílači Praha a byli to penzisté, kteří si tak přilepšovali. Snad nejznámějším byl vrátný Otčenášek, který byl velmi rázný a přísný. Viděl jsem, jak zdravil přicházejícího ředitele ÚTS K.Kohouta, který nebyl jeho nadřízeným, ale přesto se Otčenášek několikrát postavil do pozoru, zasalutoval a pronesl: "Čest práci, soudruhu!" A opět :"Čest práci, soudruhu!" a to opakoval několikrát.

Vrátní sloužili také na Petříně u vysílače a říkalo se, že technici na vysílači na Otčenáška jednou "vybafli" z křoví a on po zvuku střílel ze služební pistole..

Zpočátku vrátní sice vyplňovali propustku do objektu, ale bez průpisu, takže neměli žádnou kontrolu. Později už průpis vystavovali, ale text zřejmě nekontrolovali, protože jednou vyplnil návštěvník rubriku "Účel návštěvy" textem "Atentát na soudruha ředitele". Malíř Josef Klika, který později skoro denně nosil obrázky s postavou sv.Petra k předpovědím počasí, aby nemusel pokaždé celou tu litanii vypisovat, si opatřil razítko s kompletním textem, takže pokaždé jen bouchl razítkem a doplnil datum a čas. (Občas se ovšem nedostavil a tak redaktoru zpravodajské směny nezbylo než vyhledat v archivu starší obrázky a opatřit je novým textem.

Svou zvláštní zkušenost s vrátným mi jednou vykládal Zdeněk Týle, vedoucí výroby hudebního vysílání, malý tělnatý a noblesní pán s mohutným knírem. Žádal vrátného, aby, až přijde návštěva, která se bude ptát na Týleho, jí řekl, ať na něj počká, že se vrátí. Vrátný jen houkl: "Týle šel domů!" "Já jsem Týle", řekl můj kolega zoufale. "Týle už šel domů!", opakoval vrátný rezolutně.

Svéráznou figurkou počátků televize v Měšťanské besedě byl asistent výroby. Mirek Mencl. Byl to už starší pán, malý, s bříškem a věčně měl v puse cigaretu, kterou neodklepával. Proto mu žhavý popel odpadával na košili a někdy ji propaloval, až ho proto Maruška Frýbová, naše účetní, často kárala. Jednou nám Mirek ukazoval fotografii ze svých předválečných lepších časů. Byl to výstřižek z nějakého dobového filmového časopisu se snímkem mladého muže, chtělo by se říci "hejska", se slamákem ála Maurice Chevalier a pod ním text "Oblíbený herec a režisér Mirko Mencl". Mirek bydlel na Václavském náměstí a neměl to tedy do Měšťanské besedy daleko. Po létech, to už jsem v Besedě nebyl, jsem ho potkal ve Vodičkově ulici a z dálky jsem na něj mával. On byl celý dojatý, že se k němu stále hlásím. Nevěděl jsem, proč bych neměl.

Mirek Mencl byl "děvečkou pro všechno", ale nejčastěji vozil filmy. Ty se vozily ze skladů ve Vysočanech a jaká je to štrapáce jsem sám poznal, když jsem jednou vezl ze skladů trolejbusem na Jungmannovo náměstí (já říkával "u svatého Jungmanna") na ramenou dva celovečerní 35 mm filmy, celkem deset velkých krabic a dvě menší. Opravdu se to proneslo, takže jsem se vůbec nedivil, když Mirek pokaždé, když měl jet s filmem, volal do rozhlasu dispečeru autoprovozu Coufalovi a prosebně říkal: " Příteli Coufale, neměl bys auto, musím s filmem a on je moc těžký!" Dost často nebylo.

ÚTS Praha jako součást Československého rozhlasu byla totiž zpočátku odkázána na jeho kapacity, tedy také autoprovozu. Ale právě služby autoprovozu byly charakteristické pro postoj pracovníků rozhlasu k potřebám televize. Říkali: My vysíláme na třech okruzích skoro nepřetržitě a máme jen jedno nákladní auto, vy vysíláte jen dvakrát týdně pár hodin a potřebujete náklaďák každý den!

Mirek velmi často tzv. pendloval filmy. Někdy zařadila filmová redakce do vysílání film, který se právě promítal v některém pražském kinu a nezbylo nic jiného, než využít rozdílného začátku představení kina a termínu vysílání filmu a jednotlivé díly "odpendlovat" tedy vozit z kina do televize a nazpět do kina k dalšímu představení.

Když neměl rozhlas auto, jezdil Mirek taxíkem a někdy dokonce filmy odpendloval samotný taxikář. Pamatuji, jak jedna taxikářka propadla této hře "na pendlování" a už ze začátku Vladislavovy ulice volala "Vezu film!"

Na dopravu filmů stačila auta taxislužby, ale pro dopravu štábů a materiálů scénické techniky nebylo auto nikdy dost.

Kdy vlastně Mirek Mencl odešel do světa, kde televize má všeho dost a filmy se nosí samy jsem se bohužel nedozvěděl….

Další zvláštní postavou, hodné zmínky, byl později pomocný rekvizitář František Růžička, známý před válkou jako boxer pod jménem Frank Rose, který dokonce hrál hlavní roli v němém filmu Václava Binovce "Román boxera". V květnové revoluci v roce 1945 se zúčastnil bojů a byl vyznamenán medailí za chrabrost. V Měšťanské besedě to už byl starý pán, trochu sehnutý, tichý, trpělivý a ochotný, s obrovskýma upracovanýma rukama.

Dr Miroslav Ráž, zástupce ředitele Kohouta, chodíval v poledne něco malého sníst. Často se při tom s někým "zdržel" a když Marta Kinská, jeho sekretářka, potřebovala něco urychleně podepsat, měla náhradu: Produkční Fanda Jirásek Rážův podpis uměl spolehlivě.

V době zahájení televizního vysílání byli kuřáci dýmek velmi neobvyklým jevem. V Měšťanské besedě byli tři: šéfredaktor zpravodajské redakce Viktor Růžička, moderátor Jaroslav Bouz (toho bylo možné v Besedě čichem vystopovat) a vedoucí správy budov "Pupča" Řehoř. Ten kouřil nějaký strašlivý tabák, který ohavně páchnul a když člověk vstoupil k němu do kanceláře tak se málem zapotácel. "Pupča" měl silný nedostatek zubů, takže bylo záhadou, čím v ústech dýmku vlastně udrží.

Když byl v roce 1960 objekt Státní banky v Jindřišské ulici přidělený ČST (který využila pro kanceláře, fotoodělení a filmové střižny) zůstalo v objektu několik kanceláří Státní banky, které ČST nedokázala " vypudit". Podařilo se to až "Pupčovi". Po získání objektu se postupně všechny prostory vymalovaly. Pracovníci "banky", jejichž kanceláře se nemalovaly už mnoho let, chodili žádostivě kolem sousedních malovaných kanceláří, až se osmělili a optali se "Pupči", jestli by nenechal vymalovat i jejich kanceláře. "Pupča" ochotně souhlasil za podmínky, že si úředníci vystěhují své věci i s nábytkem sami na chodbu před kanceláře. S tím zase souhlasili úředníci. To bylo v sobotu dopoledne. Přes neděli nechal Pupča všechny vystěhované věci a nábytek přestěhovat do části chodby patřící bance a hranici mezi objekty nechal zazdít. Když přišli úředníci banky v pondělí ráno do práce, našli své věci stát na chodbě před čerstvě postavenou zdí a do "svých" kanceláří už nemohli. Byly z toho pak nějaké "hromy a blesky", ale kanceláře už natrvalo patřily ČST.

Martin Glas
31. 3. 2003