Úvod » Články

Těžko říci, kdo jako první odstartoval vlnu ošminkovaných a do lesklých oděvů navlečených interpretů melodické tvrdé muziky, které se začalo říkat na ostrovech glitter-rock (od slova „glitter“ – třpyt, třpytit se) a ve Spojených státech glam rock (od slova „glamour“ – krásný, okouzlující). Obecně se tvrdí, že to byl Marc Bolan se svou kapelou T. Rex, která vystupovala blýskavě vyšňořena už někdy na konci roku 1970. Jenomže i David Bowie se v té době začal oblékat do ženských šatů a nechal fotografovat na titulky magazínů, které se snažily být co nejvíce in (kdybychom chtěli být opravdu důslední, museli bychom samozřejmě zmínit Frantíka Zappů, který se v ženských šatech i s kapelou nechával fotit už někdy v roce 1967). Ovšem pravý boom glitter (glam) rocku tohoto především vizuálně nosného stylu, nastal o něco později.

Nitky opravdového nástupu glitteru se sbíhají někam na začátek roku 1972, kdy se zmiňovaný, již vcelku úspěšný folk-rockový zpěvák David Bowie pustil do nového velkého dobrodružství. Předtím už bodoval např. hitem „Space Oddity“ a elpíčky „The Man Who Sold The World“ (1970, hit „The Man Who Sold The World“, dále např. „After All“, „Black Country Rock“, „The Supermen“) nebo „Hunky Dory“ (1971, hity „Changes“, „Life On Mars?“, dále např. „Queen Bitch“, „Andy Warhol“, „Song For Bob Dylan“). Ve výše jmenovaném roce se obklopil slušným tvůrčím a marketingovým týmem plus kapelou The Spiders From Mars (mj. Mick Ronson, Tony Visconti či pozdější „uriáš“ Trevor Bolder) a společně vymysleli postavu vesmírného androgyna Ziggy Stardusta. Říká se, že inspiraci Bowie nalezl v New Yorku u Andy Warhola při vystoupení divadelní skupiny v jeho Factory. A navíc miloval Velvet Underground. To už se tak nějak sepnulo.

Bowie-Stardust, bizarní „člověk z hvězd“ pak díky celkem masivní mediální kampani ovládl trh a ovlivnil spoustu tehdy vznikajících nebo již hrajících kapel hard rocku, art rocku ale třeba i funku a později diska. Geniální trik se Ziggym byl promyšlenou uměleckou i obchodní koncepcí, jejíž cílem bylo šokovat totální extravagancí s možností vytvořit nové rockové paradigma a samozřejmě vydělat nějakou tu libru. Bowie a jeho team spojili dohromady warholovský pop art, sci-fi comicsy, star-trekovskou space operu a kabaret, což navíc proložené dandyovsky wildeovským narcismem a bisexuálním vzhledem vytvořilo naprosto nový typ dekadence. Do toho všeho pak později skvěle zapadl i v médiích často propíraný vztah Bowieho a padlého punkového anděla Iggy Popa (O této době a hlavně vztahu Bowieho a Popa referuje film „Velvet Goldmine“, natočený v 90. letech).

Z kombinace výše zmíněných prvků pak nutně vycházela i Bowieho pódiová prezentace – obličejový make up, na hlavě ježek oranžových vlasů vzadu ovšem prodloužených až na záda (tzv. „shag“ – v 80. letech šli podle něj dobře poznat "rockeři" z východního Německa), oblečen do obepnutého, lesklého lurexového obleku, kolem krku boa, na nohách boty na vysoké podezdívce, zvané platformy. Společně s velkým světelným parkem to celé opravdu vypadalo, jako kdyby na jevišti přistáli mimozemšťané.

Album „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And Spiders From Mars“ (1972, hity „Starman“, „Ziggy Stardust“, dále např. „Moonage Daydream“, „Lady Stardust“, „Suffragette City“) je dodnes považováno za jedno z nejzásadnějších alb 70. let. Přitom Bowieho hudba byla vcelku normální fúzí mezi psychedelickým, melodickým hard rockem, nijak nevybočujícím ze zaběhnutého klišé, a folk rockem druhé poloviny sixties. Ovšem zpěvákův design zapůsobil jako bomba. Jak píše publicista Morten v magazínu Živel (2001), „…hovořil jazykem undergroundu. I když usiloval o pověst rebela, jeho aristokratický projev a zkušenosti jej strhovaly na stranu popové komerce.“ Celá Bowieho blýskavě kosmická show pak byla zachycena ve stejnojmenném dokumentu (1973, režie D. A. Pennebaker). Na Ziggyho volně navazovalo LP „Aladdin Sane“ (1973, hit „The Jean Genie“, dál např. „Time“, „Watch That Man“, „Aladdin Sane“, „Cracked Actor“, „Lady Grinning Soul“).

V určitém mezidobí let 1974 - 76 se Bowie spíše hledal; dost produkoval a dost šňupal koks, což se podepsalo i na jeho některých excesech (prohlášení typu „Adolf Hitler byl první opravdovou pop star“ atd.). I tak po něm zůstalo několik hitů: „Rebel Rebel“, „Diamond Dogs“, „Drive-in Saturday“, „Knock On Wood“, „Golden Years“ a „Fame“). Za umělecky nejhodnotnější album se z této doby považuje „Station To Station“ (1976, kromě „Golden Years“ dále např. „Station To Station“, „Stay“, „Wild Is The Wind“). V té době už Bowie opustil nablýskanou glamovou stylizaci, přestěhoval se do Berlína a vymyslel svůj nový image – postavu jakéhosi podivínského dekadentního knížete, jímž vlastně pomohl definovat vzhled umělců a posluchačů nové vlny (vzápětí natočil zásadní desku new wave – „Low“, 1977). Zároveň se distancoval od svých kokainových výroků a naopak podporoval hnutí RAR (Rock proti rasismu). Jeho novovlnné období je lehce popsáno v oddíle New wave Velké Británie a Irska. Ale zpět k Ziggymu Stardustovi - i když se za něj zpěvák převlékal pouhé dva roky, přesto jím ovlivnil spoustu tehdejších i budoucích kapel. Samozřejmě, že existovaly i takové, které vyjely s glitterem ve stejné době nebo ještě dříve než Bowie.

Začaly se oblékat do lesklých hadrů, obouvat platformy, malovat si obličeje, by získaly vzezření muže-ženy. Ne vždy to samozřejmě vyšlo. Kupříkladu zpěvák, který si podle názvu stylu zvolil i pseudonym – říkal si Gary Glitter – měl vzhled tak chlapský, že v blýskavých hadrech vypadal jako fotřík, který omylem zabloudí na jiný mejdan. Přesto bojoval statečně - zaměřil se na jednoduché skandované hardrockové halekačky jako např. „Rock´n´roll - Pt. 1 And Pt. 2“, „Didn´t Know I Loved You /Till I Saw You Rock´n´Roll/“, „Do You Wanna Touch Me?“, „Hello Hello I´m Back Again“, „I´m The Leader Of The Gang“, „I Love You Love Me Love“, „The Wanderer“, „Doing Alright With The Boys“ atd., a často s nimi okupoval britské hitparády. Celkový dojem - úžasná dekadence a úžasný nevkus.A pokud jste náležitě dekadentní, můžete si sehnat o Garym i filmový dokument „Remember Me This Way“ (1974, režie Bob Foster, Ron Inkpen). S obdobným materiálem se představila i Glitterova kapela The Glitter Band na samostatné dráze, viz. singly „Angel Face“, „Just For You“, „Let´s Get Together Again“, „Goodbye My Love“, „The Tears I Cried“. Jen o málo mladší zpěvák než Gary Glitter, tentokrát navlečený v černé (nebo červené) kůži a vystupující pod jménem Alvin Stardust předváděl také něco podobného. Z let 1973-75 po něm zbyly singly jako třeba „My Coo-Ca-Choo“, „Jealous Mind“, „Red Dress“, „You You You“, „Good Love Can Never Die“, „Sweet Cheatin´ Rita“. Děs. Jak kdysi o podobné hudbě psával J. Tůma – „hard rock pro kojence“.  

Ostrovní party, které tento, řekněme, „kosmický“ styl produkovaly, se vůbec vznášely vysoko v hitparádových žebříčcích. Ono to vycházelo z několika důvodů: za prvé muzika první poloviny sedmdesátých let přála buď tvrdému hard rocku, vycházejícímu z blues, kde se upřednostňovala instrumentální zdatnost a bluesový feeling před obyčejnou melodií - brilantní kytarista stál prakticky na stejné úrovni jako zpěvák a mnohdy ještě výš. Anebo na podobné instrumentální ekvilibristice art rocku, jehož muzika byla navíc ještě komplikovaná a skladby příliš dlouhé, tzn. do rozhlasových formátů, dobře prodejných singlů a hitparád se prostě nehodící. Žádná hysterie pištících holek, ale poklidné vychutnávání dlouhých sól a hudebních ploch s mírně vyjetými pohledy do prázdna. Žádné zapamatovatelné refrény. Žádný posun v módě – samé odrbané houně v tričkách, zmačkaných košilích a roztrhaných džínech. Extravagance, která se vyčerpala s koncem hippies. Hudebním médiím najednou začaly scházet ty pravé idoly, jakými byli například v polovině šesté dekády Beatles, Stouni, Kinks, Beach Boys, Monkees nebo vlastně i Dylan a Donovan. Prostě sympaťáci, schopní napsat (a hlavně interpretovat) pěknou melodickou písničku. Sice s rebelií v srdci, ale grácií a elegancí navenek. A s trochou té tajemnosti okolo. Majitelé médií moc dobře věděli, že nejlépe se prodává jednoduchost a krása, obé nejlépe zahalené v pěkném obalu.

A tak přišel glitter (glam) rock. On samozřejmě po hudební stránce musel nějak vyjít z tehdy módního hard rocku, opak by znamenal téměř marketingovou sebevraždu. Jenomže – zpřítomnil v sobě také starý rock´n´roll, omezil tehdy masivní kytarové sólování, přimíchal občas kytaru akustickou nebo klávesy (z čistě z podpůrných důvodů), zvýšil důraz na větší melodičnost interpretovaných písničkek, což navíc okořenil chytlavými (často sborovými) refrény. Jejich celkovou délkou vrátil skladby zpět do rozhlasových formátů a na singly. A své interprety oblékl do blýskavých hadrů, přičemž je nutil udělat z obyčejného koncertu něco „nevídaného a neobyčejného“ – prostě pořádné rockové divadlo. Anebo taky kabaret. 

Díky rychlému úspěchu, který kapely dobyly, se jejich tvorbě začalo říkat „komerční hard rock“. Jednalo se zejména o skupiny z producentské stáje Chinn-Chapman (Nicky Chinn a Mike Chapman).

Mezi jednu z hlavních patřili třeba „singloví“ Sweet se zpěvákem Brianem Connollym a kytaristou Andy Scottem. Dalšími členy byli Steve Priest (bg) a Mick Tucker (ds). Ošminkovaní androgynní „slaďouši“ se pod vlivem producentů nejprve představili s lehce zapamatovatelnými refrénovými popěvky pro děcka, později předváděli hlasitý hardrockový rachot s výborně propracovanými vokály (nechala se jimi inspirovat mj. i skupina Queen). V roce 1973 se stali největšími teenagerskými hvězdami – kupříkladu takový časopis Bravo byl „swíty“ doslova poset. Hudební publicista Jaromír Tůma v Melodii o kapele napsal vtipně: „Horečka jménem Sweet ovšem už léta zapaluje i naše šestnáctileté, ale věřme, že je to jen neškodná choroba růstu. A proto naleznete-li svého nezletilého syna, jak buší při stodvaceti decibelech hlavou do zdi, budou snad spíš ohroženy tapety, než jeho duševní vývoj.“ Soubor měl cca od poloviny 70. let velké problémy s miláčkem žen Connollym, který při jedné z hospodských bitek utrpěl zranění hrtanu, což mělo za následek postupné uvadání jeho hlasového fondu. Brian navíc notně alkoholicky posiloval, což mu také dvakrát nepřidalo. A tak na konci dekády skupina fungovala jen ve třech.

Za nejlepší album se považuje „Desolation Boulevard“ (1974), ale pro kapelu nebyla elpíčka tak důležitá jako singly – LP můžete vydat jedno za rok, ale po nějaké době od vydání prodejní horečka klesne. Zato vydávání singlů se mohlo rozložit pěkně celoročně; sotva se jeden, dva songy v rádiích obehrály do zblbnutí a zájem poněkud opadl, už se na trh vhodilo další SP, takže komerční efekt prakticky neustával. A „swíti“ v tomto ohledu vůbec nezaháleli - hitů měli nepočítaně, namátkou třeba „Funny Funny“, „Co-Co“, „Pappa Joe“, „Little Willy“, „Wig-Wag Bam“, „Alexander Graham Bell“, „Blockbuster“, „Hellraiser“, „Ballroom Blitz“, „Teenage Rampage“, „Six Teens“, „Turn It Down!“ , „Action“, „Fox On The Run“, „Heartbreak Today“, „4th July“, „The Lies In Your Eyes“, „Fever Of Love“, „Keep It In“, „Love Is Like Oxygen“, „Windy City“, „Laura Lee“ a „California Nights“. Nicméně po opadnutí zájmu o glitter rock, opadl zájem i o skupinu Sweet, přestože se její skladby stávaly stále více zajímavějšími.

Americká zpěvačka a baskytaristka Suzi Quatro se zase prosadila až po svém příchodu do Anglie, kde získala úspěch s hardrockovými písničkami jako „Can The Can“, „48 Crash“, „Glycerine Queen“, „Get Back Mamma“, „Daytona Demon“, „Devil Gate Drive“, „The Wild One“, „Savage Silk“, „Shot Of Rhythm & Blues“ „Too Big“ a „Half As Much As Me“. Jelikož to byla opět singlová umělkyně, tak co se týče LP, nejlepší je asi sehnat si nějakou tu bestofku. „Suzina“ vynikala průrazným ječivým vokálem a vcelku divokou pódiovou prezentací, při které na jejím drobném těle visel basový nástroj jako nějaký chomout. Po odeznění žánru se ve druhé polovině seventies chytla ještě písničkou „Tear Me Apart“ a určitě třemi pop-rockovými hity „If You Can´t Give Me Love“ , „She´s In Love With You“ a „Stumblin´ In“ (duet s Chrisem Normanem). Dobře zní i cover hitu Ricka Derringera „Rock And Roll Hoochie Koo“, depresivní song „Suicide“ a tvrdá skladba „Evie“. Poslouchat lze i rockárny z přelomu dekád jako např. „I´ve Never Been In Love“, „Mind Demons“ a „Rock Hard“. Dalšími z popového kotce dvojice Ch-Ch byli např. Mud, kteří přes několik hitů („Crazy“, „Dyna – Mite“, „Tiger Feet“, „Lonely This Christmas“, „Oh Boy“) jakoby stáli věčně v pozadí. Možná, že to bylo tím, že nevěděli, jestli se stát druhými Sweet nebo druhým Elvisem.

V závěru glamového období představilo producentské duo Chinn-Chapman ještě další formaci pop rocku - Smokie s již zmíněným zpěvákem Chrisem Normanem. Určitě si pamatujete jeho chraplák v hitech „Changing All The Time“, „If You Think You Know To Love Me“, „Lay Back In The Arms Of Someone“, „Don´t Play Your Rock´n´Roll To Me“, „Needles And Pins“ (cover, v sixties ho proslavili Searchers) „Mexican Girl“ a zejména „Living Next Door To Alice“ . Jinak kromě Normana působili v kapele ještě Alan Silson (g, voc), Terry Uttley (bg, voc) a Pete Spencer (ds) a z dalších songů bych jmenoval třeba „I Do Declare“, „Give It To Me“, „We´re Flyin´ High“, „Something´s Been Making Me Blue“, „Wild Wild Angels“, „Oh Carol“, „In The Heat Of The Night“. Obchodní politika byla stejná jako u Sweet – elpí nedůležitá (nejlepší je sehnat si výběr „Smokie“, 1976), opět vedly hitové singly. Po odchodu ze Smokie měl Chris Norman v polovině 80. let hit „Midnight Lady“, kterým dokázal roztoužit ženy od patnácti do sedmdesáti. Tedy alespoň v Německu a střední Evropě. Chraplavým „joplinkovským“ hlasem zpívala také velšská zpěvačka Bonnie Tyler, která ve druhé polovině 70. let bodovala songem „Lost In France“, a superhitem „It´s A Heartache“. Měla ještě několik věcí v hitpoškách („More Than A Lover“, „If I Sing You A Love Song“, „My Guns Are Loaded“), ale bylo to takové neslané nemastné. V první polovině další dekády dobyla hitparády písní „Total Eclipse Of The Heart“. A do třetice glitterového chrapláku… Anebo vlastně ne, o Skotovi Rodu Stewartovi píšeme v jiné souvislosti (viz. Hard rock britských ostrovů a Evropy).

Někdy je do glam rocku zařazována i pop-rocková skupina Bay City Rollers ze skotského Edinburghu, jejíž členové se stylizovali do rolí fotbalových fanoušků. V letech 1974-77 vládla zasněným patnáctkám, z nichž pro mnohé představovala první skrytou sexuální zkušenost. Význam BCR byl tak obdobný jako u ranných Beatles, později Monkees, v osmdesátkách Depeche Mode a v posledních letech třeba u Linkin´ Park – stáli se záležitostí, ehm, biologicko-sociální… Prostě sehnat plakát, mrsk s ním na stěnu, k tomu pustit kazeťák a snít o líbání s idolem. „Rollermania“ jak vyšitá. Základ BCR tvořili Derek Longmuir (ds), Alan Longmuir (bg, ks, voc), Eric Faulkner (g, voc), Les McKeown (voc), Stuart Wood (rg, bg, ks, voc), na čas se v kapele objevili i Ian Mitchell (g) a Ian McGlynn (g). Z hitů jmenujme např. „Remember”, „Summer Love Sensation“, „Money Honey”, „Yesterdays Hero“, „Saturday Night“, „Bye Bye Baby“ (ano, je to ta stará spectorovka), „I Only Want To Be With You“ (původně od Dusty Springfield), „Rock And Roll Love Letter“, „Wouldn´t You Like It“, „Dedication“, „It´s A Game“, „You Made Me Believe In Magic“, „Don´t Let The Music Die“, „Strangers In The Wind“, z alb například debut „Rollin´“ (1974, mj. „Shang-A-Lang“, „Give It To Me Now“, „Just A Little Love“) nebo elpíčko „Dedication“ (1976), na němž figurují některé výše vypsané hity.

Ze Skotska pocházela i singlová partička Middle Of The Road, v níž svým sladkým hláskem pěla zpěvačka Sally Carr. Možná, že soubor tvořil jakýsi můstek mezi bubble gum a právě BCR. V období 1971-73 rozhodně omámil zejména evropské teenagery písničkami jako např. „Chirpy Chirpy Cheep Cheep“, „Tweedle Dee Tweedle Dum“, „Soley Soley“, „Bottoms Up“, „Rockin´ Soul“, „Yellow River“, „Samba D´Amour“, „The Talk Of All The USA“, „Honey No“ či „Bonjour Ca Va“. S londýnským triem Arrows také zpočátku spolupracovala výše zmíněná dvojka Chinn-Chapman, později si už psali některé songy sami muzikanti – konkrétně Alan Merrill (voc, bg, ks) Jake Hooker (g, bvoc) i Paul Varley (ds, bvoc). Nejznámějším počinem „šípů“ je asi píseň „I Love Rock´n´Roll“, kterou později proslavila Joan Jett. Z dalších songů kapely – zejména z dvouletky 1974-76, zůstávají v podvědomí singly „Touch Too Much“, „Toughen Up“, „My Last Night With You“, a z jejich jediného alba „First Hit“ (1976) pak písně „Don´t Worry ´About Love“, „Boogiest Band In Town“, „Feelin´ This Way“ a „Love Child“. Opět záležitost pro teenagerské pištění, zejména Merrill platil za sexysymbola všech těch -náctek.

Ke glam rocku se hlásila také anglická popěvková kapela Rubettes, která se kromě svého nevkusného zevnějšku (povětšinou bílá kvádra, na hlavách naražené bekovky) prezentovala něčím, co lze nejstřízlivěji označit coby fúzi mezi Beach Boys a italským popem. Vražedná kombinace. Z jejich „Sugar Baby Love“ se mohly děcka podělat, ovšem všechny starší posluchače chytal psotník. Prokvílela se ještě ke třem, téměř totožným hitům („Tonight“, „Juke Box Jive“, „Julia“) a zaslouženě zhasla. A ještě jedna trapárna: producenti Chinn a Chapman stále čmuchali jak navýšit svoje konta a tak po odeznění glitteru vsadili kromě Smokie ještě na pop-rockovou partičku Racey. Spáchali pro ně pár podbízivých songů, o kterých tak nějak tušili, že je čtenáři bravíček spolknou i s navijákem. Jednalo se o singly „Baby It´s You“ (1977), „Lay Your Love On Me“ (1978), největší hitovku „Some Girls“, dále „Boy Oh Boy“ (obě 1979), „Rest Of My Life“ (1980). Po vytěžení odchod bez poct.

Ale zpět k bigbítu. Kupříkladu londýnská (a další „fotbalová“) skupina Slade, zdůrazňující ve svých, pravopisně dosti svérázných textech svůj proletářský původ, se prosazovala ještě před nástupem glam rocku (singl „Get Down And Get With It“ – původně od Little Richarda). Dokonce byla zpočátku krátce považována za skinheadskou, než si její členové nechali narůst mařeny, navlékli se do blýskavých hadrů a nohy obuli do vysokých platforem. Ve své muzice skupina Slade spojovala až beatlesovskou melodiku s tvrdými kytarovými řežbami, kterými pronikal vysoký křičený vokál zpěváka Noddy Holdera. Podle něj soubor jednoznačně poznáte. Dále ve „slejdech“ působili ještě Jim Lea (bg, voc), Dave Hill (g, voc) a Don Powell (ds). Ještě takovou poznámku: pokud bychom nějak chtěli rozdělit hudbu dvou slavných S tak, jak ji vnímali rockoví fanoušci, dopadlo by to jednoduše – Sweet byli spíše holčičími idoly, kdežto ostřejší Slade uznávalo více mužské teenagerské publikum.

„Slejdi“ byli známi divokými koncertními shows a proslavili se skladbami jako třeba „Coz I Luv You“, „Look Wot You Dun“, „Take Me Bak ´Ome“, „My Baby Left Me“, „Gudbuy Gudbuy“, „Gudbuy T´Jane“, „Mama Weer All Crazee Now“, „The Whole World´s Goin´ Crazee“, „Cum On Feel The Noize“, „Skweeze Me Pleeze Me“, „Merry Christmas Everybody“, „My Friend Stan“, „Everyday“, „The Bangin´Man“, „Far Far Away“ (ten zazněl ve filmu „Flame“, 1974), „How Does It Feel“, „So Far So Good“, „In For A Penny“ a„Let´s Call It Quits“. Za nejlepší alba jsou považována „Slayed?“ (1972), „Sladest“ (1973), „Slade In Flame“ (1974) a obě koncertní desky - „Alive“ (1972, s coverem „Darling Be Home Soon“, pův. od Johna Sebastiana a drtivou verzí „Born To Be Wild“ od Steppenwolf) a „Alive Vol. 2“ (1978). Kapela prožila svůj ústup ze slávy (někdy okolo roku 1976), ovšem také svůj comeback - nejprve na festivalu v Readingu (1980) a později s hity „My Oh My“ a „Run Runaway“ v první polovině osmdesátých let (oba 1983).

Zvláštní partou byli i Wizzard multiinstrumentalisty Roye Wooda, což byl ex-člen The Move a ELO a snad největší mařena v bigbítu - opravdu vypadal jako nějaký ten „wizard“. „Čarrodějové“ spojovali rock´n´rollový revival s melodikou Beatles z jejich psychedelického období. Prostě něco mezi Sweet a ELO a občas aj tie trúby zaduly. Kapela se vyloženě zaměřovala na singlové hity jako např. „Ball Park Incident“, „See My Baby Jive“, „Angel Fingers“, „I Wish It Could Be Christmas Every Day“, „Rock & Roll Winter“, „Dream Of Unwin“, „Are You Ready To Rock“. Z těch dvou alb, co vydala, dejte mhmm… možná experimentálnější „Wizzard Brew“ (1973, např. „You Can Dance Your Rock´n´Roll“, „Wear A Fast Gun“). Ale na vlastní nebezpečí. Jinak wizard Roy Wood vydal i dvě alba mimo kapelu – šlo o LP „Boulders“ (1973, např. „Songs Of Praise“, „Rock Down Low“, „Dear Elaine“) a „Mustard“ (1975, např. „Oh What A Shame“, „Any Old Time Will Do“, „The Rain Came Down On Everything“). A zase mhmm…

Mott The Hoople skladatele a zpěváka Iana Huntera a kytaristy Micka Ralphse se prezentovali jako jakýsi průnik folk-rocku a hard rocku. Inspirovali se hodně Dylanem a je známa jejich spolupráce s Davidem Bowiem. Občas ale do toho uměli pořádně třísknout. Do 70. let vstoupili albem „Wildlife“ (1971, např. „Wrong Side Of The River“, „Whiskey Women“, „Angel Of Eighth Avenue“, „Waterflow“). Nejlepšími deskami jsou „Brain Capers“ (1971, např. „Death May Be Your Santa Claus“, „Sweet Angeline“, „The Moon Upstairs“, „The Journey“), „All The Young Dudes“ (1972, se stejnojmenným Bowieho hitem „All The Young Dudes“, dále např. „One Of The Boys“, „Jerkin´ Crocus“ a „Ready For Love“, kterou později proslavili Bad Company) a „Mott“ (1973, s hity „All The Way From Memphis“, „Honaloochie Boogie“, „Hymn For The Dudes“, „Ballad Of Mott“, „Violence“), známé jsou ještě písničky „Golden Age Of Rock´n´Roll“, „Born Late ´58“, „Foxie Foxie“, „Roll Away The Stone“, „Saturday Gigs“ . Je zajímavé, že později se stali jednou z inspirací pro některé punkové kapely (např. Clash) – patrně z důvodu, který jsem naznačil hore, že „do toho uměli pořádně třísknout“. Ralphs pak ještě v průběhu existence Motts spoluzaložil Bad Company a Hunter se dal na sólovou dráhu.

Od samotného zpěváka MTH Iana Huntera je známo hlavně dobré LP „Ian Hunter“ (1975, např. „Lounge Lizard“, „The Truth, The Whole Truth, Nuthin´ But The Truth“, „I Get So Excited“, „Once Bitten, Twice Shy“, „Boy“) a brumlajícím Jacem ozdobené „All American Alien Boy“ (1976, např. „Irene Wilde“, „Restless Youth“, „Letter To Britannia From The Union Jack“, „You Nearly Did Me In“). S Hunterem spolupracoval i ex-člen „pavouků z Marsu“, blonďatý zpěvák a kytarista Mick Ronson. Samostatně se glamově blýskl „bowieovskými“ deskami „Slaughter On 10th Avenue“ (1974, např. „Only After Dark“, „Growing Up And I´m Fine“, „Slaughter On The 10th Avenue“, „I´m The One“ plus cover „Love Me Tender“, známý z interpretace E. Presleyho) a „Play Don´t Worry“ (1975, např. „Angel No. 9“, „Play Don´t Worry“, „Empty Bed“ plus cover „White Light/White Heat“, pův. od Velvet Underground).

Do škatulky žánru patřili i poněkud art-rockoví, ale rozhodně bizarní Sparks bratří Russella (voc) a Rona (ks) Maelů, amíků působících v Anglii. Oba byli hodně divní – Russel se pořád jen mračil, přičemž zpíval vysokým falsetem a skladatel Ron, který by z fleku mohl komponovat třeba pro skupinu ABBA, zase nosil pod nosem „hitleráčka“. Nicméně muziku psali a produkovali výbornou – takový queenovský rockový kabaret. Připomněl bych LP „Kimono My House“ (1974, hity „This Town Ain´t Big Enough For Both Of Us“, „Amateur Hour“, dále např. „Here In Heaven“, „Thank God It´s Not Christmas“, v pozdější reedici ještě „Lost And Found“), „Propaganda“ (1974, hit „Never Turn Your Back On Mother Earth“, dále např. „At Home At Work At Play“, „Don´t Leave Me Alone With Her“, „Something For The Girl With Everything“, „Bon Voyage“), „Indiscreet“ (1975, např. „How Are You Getting Home?“, „Happy Hunting Ground“, „The Lady Is Lingering“) a „Big Beat“ (1976, např. „Big Boy“, „Nothing To Do“, beatlesovský cover „I Want To Hold Your Hand“). Na konci seventies Sparks zkusili novovlnně a diskoidně elektronkovat („Beat The Clock“) a spadli do průměru. No, řekněme, že „The Numer One Song In Heaven“ docela jde. Jinak skupina dále průběžně v 80.-90. letech působila.

Někde mezi Davidem Bowiem a Queen se pohyboval melodický art rock formace Be Bop Deluxe, kterou vedl zpěvák a kytarista Bill Nelson. Bohatě strukturované, ale krátké, na poslech příjemné skladby. Lze si vybrat cokoli, uvedu jen prvních několik alb: „Axe Victim“ (1974, např. Adventures In A Yorkshire Landscape“, „Axe Victim“), „Futurama“ (1975, songy „Stage Whispers“, „Sister Seagull“, „Maid In Heaven“, „Jean Cocteau“, „Between The Worlds“), „Sunburst Finish“ (1976, např. „Blazing Apostles“, „Fair Exchange“, „Shine“, „Crying To The Sky“) a „Modern Music“ (1976, např. skladby „Orphans Of Babylon“, „Twilights Capers“, „Modern Music“, „Down On The Terminal Street“).

Hudební klišé glitteru – tedy fúzi mezi folk a hard rockem – splňovala i krátce působící kapela Cockney Rebel zpěváka a kytaristy Steve Harleye. Upozornila na sebe dobrými alby „The Human Menagerie“ (1974, např. písně „What Ruthy Said“, „Death Trip“, „Sebastian“, „Mirror Freak“, „Judy Teen“, „Crazy Raver“) a „The Psychomodo“ (1974, songy „Sweet Dreams“, „Psychomodo“, „Singular Band“, „Ritz“, „Cavaliers“), též písničkami jako „Make Me Smile“, „Black Or White“, „Panorama“. Patří sem i krátce fungující Silverhead zpěváka Michaela Des Barrese, o němž se dlouhou dobu tvrdilo, že má dole nejširší zvonáče. Jejich LP „Silverhead“ (1972), nabité klasickými glitter-rockovými skladbami jako „Long Legend Lisa“, „Underneath The Light“, „Rolling With My Baby“, „Rock And Roll Band“ nebo „Ace Supreme 7´ Version“, je ovšem výborné. Dobrá je i dvojka „16 And Savaged“ (1973, např. „Hello New York“, „Bright Light“, „Cartoon Princess“, „Rock Out Claudette Rock Out“).
Des Barres se poté odstěhoval do USA, kde založil tvrdou superskupinu Detective (viz. hard rock USA a Kanady).

Naopak v průměru se pohybovali Hello (např. songy „New York Groove“, „Tell Him“ – dávný cover, pův. od Exciters, „99 Ways“, „The Cat Is Wild“). Do glitteru patří i beatlesovský melodik Elton John, teenagerský idol David Essex (oba - viz. Kdo po Beatles), osmyčcovaná ELO (viz. Art rock), divadelní SAHB (viz. hard rock), divocí Geordie frontmana Briana Johnsona (viz. hard rock) a svým způsobem sem jdou zařadit jak angličtí hardrockeři Queen s extravagantním zpěvákem Freddiem Mercurym  (viz. hard rock), tak i švédská komerční pop-rocková bomba, zvaná ABBA; ta ovšem bývá kvůli svému původu spíše zařazována do škatulky euro popu – inu proti gustu žádný dišputát (viz. Kdo po Beatles).

Nicméně asi největším konkurentem Davida Bowieho byl v té době již jmenovaný zpěvák a kytarista Marc Bolan a jeho skupina T. Rex, v níž působili v nejlepším období (viz níže) Mickey Finn (perc), Steve Currie (bg) a Bill Legend (ds). Právě Bolan se svým namalovaným obličejem, bohatou kudrnatou hřívou, bisexuálním vzhledem a všemi ostatními atributy stylu stál stejně vysoko jako Bowie, bohužel však jeho sláva vydržela sotva čtyři roky. Agresivní arogantní namyšlenec, producentem Viscontim nazvaný „Cassius Clay popu“, těžce nesl fakt, že se stal teenagerskou hvězdou – dívčí kohorty na něj podnikaly nájezdy jako v polovině sixties na Brouky nebo Stouny. Cítil se totiž být umělcem v pravém slova smyslu. Markovy písničky vycházely z psychedelického hard rocku, tvrdého boogie, zejména ale z folk rocku (s nímž ostatně coby člen dua Tyrannosaurus Rex začínal) a svojí melodičností se blížily songům Beatles.

Z jeho nejúspěšnějších let 1971-73 pocházejí největší hity T.Rex, jako například „Hot Love“, „Get It On“, „Jeepster“, „Telegram Sam“, „Metal Guru“, „Children Of The Revolution“, „Solid Gold Easy Action“, „Twentieth Century Boy“, a další songy jako „Mambo Sun“, „Cosmic Dancer“, „The Motivator““, „Rip Off“, „Raw Ramp“, „Born To Boogie“, „The Slider“, „Buick Mackane“, „Ballrooms Of Mars“, „Chariot Choogle“, „Country Honey“. „Mad Donna“, „Rapids“, „Teenage Dream“, „The Avengers /Superbad/“, „Groover“, „Midnight“, „Lifgt Of Love“, „Zip Gun Boogie“, „New York City“, „Chrome Sitar“, „London Boys“, „Laser Love“ či „Visions Of Domino“ nebo „Dandy In The Underworld“. A samozřejmě také alba „Electric Warrior“ (1971), „The Slider“ (1972) a koneckonců i „Tanx“ (1973). Přes snahu uniknout z koridoru teenagerského zbožštění Bolan svoji stylizaci neměnil a své frustrace a vztek raději utápěl v hektolitrech chlastu. Nadával na to, že je hvězdou, ale v podstatě se mu líbilo jí být. A tak táhl glamovou káru dál, i když o něj v době nástupu punku přestával být zájem. Jeho předčasná tragická smrt při autonehodě v roce 1977 tedy jakoby se stala symbolem konce éry glitteru, této nablýskané formy rocku. Není bez smutné zajímavosti, že o čtyři roky později zahynul při autonehodě i tyrannosauří baskytarista Steve Currie. Jinak pokud byste o Bolanovi a T.Rex sháněli nějaký ten dokument, tak existuje film „Born To Boogie“, který natočil ex-beatle Ringo Starr.

Nu, a pak zde máme ještě jednu těžko zařaditelnou partu, která je ovšem s glitter rockem často spojována. Jedná se o první období „divné“ kapely Roxy Music, za kterou stály čtyři osobnosti – výtvarník Bryan Ferry (voc, harm), dále Andy Mackay (sax), Brian Eno (ks, tapes) a Phil Manzanera (g). Vizuálně propojovala glitterovské úlety (např. androgynní vzhled B. Ena) plus tehdejší romanticko-revoluční model vousatých mániček (P.Manzanera) s okázalou elegancí do blýskavých sak oblečených post-rock´n´rollových zpěváčků (B. Ferry, A.Mackay). Mišmaš vzhledový pak plně vyjadřoval i její hudební východiska – od klasických rock´n´rollových písniček, velvetovskou garáž a občas hodně tvrdých jízd přes presleyovské slaďáky až k jakémusi elektronickému pop-rocku.

Za zásadní lze označit debutní singl „Virginia Plain“ a první čtyři alba: „Roxy Music“ (1972, např. „Ladytron“, „Re-Make/Re-Model“, „The Bob“, „2 H.B.“), „For Your Pleasure“ (1973, např. „Do The Strand“, „Editions Of You“, „In Every Dream Home A Heartache“, „The Bogus Man“, „For Your Pleasure“), „Stranded“ (1973, např., „Street Life“, „Mother Of Pearl“, „A Song For Europe“, „Psalm“) a „Country Life“ (1974, songy „The Thrill Of It All“, „All I Want Is You“, „Bitter-Sweet“, „Casanova“, „Prairie Rose“). V roce 1975 kapela natočila desku „Siren“, jejíž největší hit „Love Is A Drug“, vlastně předznamenává new wave. Ale i další skladby jako „She Sells“, „Both Ends Burning“, „Just Another High“ zní velmi neotřele. Je tedy nepochybné, že Roxy Music svým soundem museli ovlivnit ono přicházející množství mladých kapel, které si podmanilo scénu v letech 1976 až cca 1980. Na konci dekády měla skupina i singlové hity v písních „Angel Eyes“ a „Dance Away“.

Vcelku podobně se snažila znít i anglická kapela Sailor, kterou vedl Nor George Kajanus (voc, g). A je možné, že její kabaretní pop rock měl také vliv na některé soubory nové vlny. Období slávy si zažila v letech 1974-77 a to zejména s hity „Traffic Jam“, „A Glass Of Champaigne“, „Girls, Girls, Girls“ a „One Drink Too Many“. Na začátku 90. let se pokusila o comeback - z té doby si snad někteří pamatují song „The Secretary“. Určitý vliv na to, co přišlo později (punk) měla i londýnská glamrocková skupina zpěváka Gary Holtona, zvaná Heavy Metal Kids. A to jak vizáží, tak zejména svým debutovým LP „Heavy Metal Kids“ (1974, hit „It´s The Same“, dále např. Rock´n´Roll Man“, „Hangin´ On“, „Always Plenty Of Women“). No, možná by nebylo na škodu uvést ještě dvojku „Anvil Chorus“ (1975, např. „Blue Eyed Boy“, „The Turk /An Wot E Smokes/“, „The Cops Are Coming“, „The Big Fire, „You Got Me Rollin´“) a trojku „Kitsch“ (1977, např. „Chelsea Kids“, „She´s No Angel“, „Squalliday Inn“). 

Opusťme hustě-kovová děcka a námořníky a přesto se podívejme za oceán. I tam se – co se týče glamu – děly divy.

Asi nejklasičtějším glamovým týpkem byl filadelfský Jobriath. Teatrálně exaltovaný, jaggerovsky kvákající zpěvák s extravagantním vzhledem bezpohlavního punkového anděla se do první poloviny seventies vyloženě hodil. A to zejména poté, když David Bowie úspěšně přistál na Zemi coby Ziggy Stardust. Jobriath si ale užil svých 15 minut slávy pouze v letech 1973-74, kdy vyšly jeho desky „Jobriath“ (1973, např. „Rock Of Ages“, „Take Me I´m Yours“, „I´maman“, „World Without End“, „Space Clown“) a „Creatures Of The Street (1974, např. „Good Times“, „Street Corner Love“ „Ooh La La“, Gone Tomorrow“). Pak z hudební scény zmizel. V roce 1983 zemřel na AIDS v proslulém Chelsea Hotel v NY.

Hororových témat se zase chytil detroitský zpěvák Alice Cooper, mj. objev Franka Zappy. Původně se on i jeho arizonská Group (Glenn Buxton – g, Mike Bruce – g, Dennis Dunaway – bg, Neal Smith – ds, plus Bob Ezrin jako producent a klávesista) prezentovali jako čítankový glam rock - vystupovali dokonce v ženských hadrech -, slávu jim ale přineslo až „strašání“. V tom byl Alice fakt dobrej. Pomalovaný obličej, masky, světelné efekty, morbidní prvky na pódiu (gilotina, meče, příšery, živí hadi) se staly hlavními atributy jeho show, vycházející z francouzského pouličního divadla Granda Guignola z počátku 19. století. Jak Cooper s oblibou říká, „byl nožem v srdcích hippies“, jejichž doba slávy a vlivu v tom čase prakticky končila. Žádný halucinogenní drogový kouzla, ale pivo a tvrdej chlast. Vlastně ani není divu, že právě i Cooper vrchol svojí kariéry zažil v letech glamové dekadence. Na druhé straně je fakt, že jemu i jeho kapele to šlapalo náramně – nekompromisně tvrdý hard rock a z něj jako hadí jazyk vystřelující úlisný zpěvákův vokál.

Připomeňme si alespoň alba „Love It To Death“ (1971), „Killer“ (1971), „School´s Out“ (1972), „Billion Dollar Babies“ (1973), „Welcome To My Nightmare“ (1975) a Cooperovy největší hity a některé dobré songy – „Caught In A Dream“, „I´m Eighteen“, „Is It My Body“, „Long Way To Go“, „Black Juju“, „Under My Wheels“, „Be My Lover“, „Killer“, „Halo Of Flies“, „School´s Out“, „Public Animal No.9“, „Gutter Cat Vs. The Jets“, „Luney Tune“, „Elected“, „No More Mr. Nice Guy“, „Hello Hooray“ (cover, pův. od Rolfa Kempfa), „Billion Dollar Babies“, „Muscle Of Love“, „Teenage Lament 74“, „Welcome To My Nightmare“, „Only Women Bleed“, „The Black Widow“, „Cold Ethyl“, „I Never Cry“, „Go To Hell“, „You And Me“, „Serious“, „Nurse Rozetta“. Pokud by jste chtěli vidět Coopera s kapelou naživo, existují filmy „Good To See You Again, Alice Cooper“ (1974) a „Welcome To My Nightmare“ (1976, režie David Winters). Alice sice pak dál v 70.letech vydával desky, ovšem spíše se věnoval honění ega v různě debilních TV-shows a také – jak jinak - chlastu. Ale nakonec Pán z temnot alkoholického démona přemohl a pohádka má, milé děti, šťastný konec – staré dobré Zlo zase zvítězilo.

Newyorští „strašrybkové“ Kiss fungovali po celá sedmdesátá léta ve stejné sestavě – Paul Stanley (voc, g), Gene Simmons (voc, bg), Ace Frehley (g, bvoc) a Peter Criss (ds, voc). Na své koncerty (a veškerou promotion) se vymódili vyloženě jako horor-comicsové postavy, přičemž si (pochopitelně) namalovali obličeje stejně jako Arthur Brown nebo Alice Cooper. Novináři o nich sice tvrdili, že byli inspirováni japonským divadlem kabuki, ale opravdu všechno vycházelo z obliby Geneho a Paula v comicsech a hororech. Jejich model oblékání a maskování pak převzaly některé pozdější black metalové skupiny (např. King Diamond). Jinak “kissáci“ provozovali klasický jednoduchý hard rock, do něhož při vystoupeních s velkou chutí pouštěli světelné a pyrotechnické efekty, zahrnující různě kvalitní výbuchy, plivání ohně a chrlení krve, při čemž se ješitný Simmons nikdy neopomněl pochlubit svým „půlmetrovým“ jazykem. Pamětníci se shodují, že koncerty Kiss byly vždy ohromujícím zážitkem, nacházejícím se někde mezi Star Wars a Rocky Horror Picture Show.

Kapela vždy stála a stojí na dvou protagonistech – Paulu Stanleyovi (ten s hvězdičkou na oku) a Gene Simmonsovi (ten drak strašlivý), hlavních pěveckých a skladatelských osobnostech. Nicméně jeden aby pohledal tak nesourodou partu – nejvíce skládal a zpíval opatrný androgyn Paul a tento tvůrčí tlak si uvolňoval pitím a holkami, zapřísahlý abstinent a sebestředný arogant Gene byl přímočarým sexuálním nadsamcem a televizním maniakem, talentovaný Ace se utápěl v galonech chlastu, což z něj udělalo nekontrolovatelnou trosku a z nesebevědomého Petera se postupem času stal feťák. Oba navíc trpěli mánií rozflákat co nejvíce svých drahých aut. Proto museli být pro svou nevypočitatelnost v dalších dekádach odejiti – na jejich postech postupně hráli další hudebníci (např. Vinnie Vincent, Mark St. John, Bruce Kulick, Eric Carr, Eric Singer). Co Kiss spojovalo s Alice Cooperem byla spolupráce s producentem Bobem Ezrinem. V roce 1978 si kapela zahrála ve filmu „Kiss Meets The Phantom Of The Park“ (režie Gordon Hessler).

Nejlepšími alby Kiss v sedmé dekádě jsou „Alive!“ (1975), „Destroyer“ (1976) a „Alive ll“ (1978), k jejich největším hitům patří skladby „Strutter“, „Cold Gin“, „Black Diamond“, „Firehouse“, „Deuce“, „100.000 Years“, „Parasite“, „Watchin´ You“, „Rock´n´Roll All Nite“, „Hotter Than Hell“, „Rock Bottom“, „Detroit Rock City“, „King Of The Night Time World“, „God Of Thunder“, „Great Expectations“, „Do You Love Me“, „Beth”, „I Want You”, „Hard Luck Woman“, „Love Gun“, „Christine Sixteen”, „I Stole Your Love”, „Sure Know Something“, „Is That You?“, stonesovský cover „2.000 Man“ a dále bohužel i děsivá disco-dupárna „I Was Made For Loving You“. Dnes je Kiss jednou z nejlépe vydělávajících obchodních značek.

Za jedny z předchůdců punku bývají označováni New York Dolls, které vedli ulítlý magor Johnny Thunders (g, voc) společně se zpěvákem Davidem Johansenem. Je pak podporovali Sylvain Sylvain (g, bg, ks), Arthur „Killer“ Kane (bg), Billy Murcia (ds) a po jeho smrti v roce 1972 Jerry Nolan (ds). Newyorští smažili syrový, stounovsko-velvetovsky-davidpeelovský punk´n´roll, kořeněný vlivem MC-5. Image? Typicky glamový – opět silně nalíčené obličeje, ženské hadry, lurex, buty platformy a vlasová aranžmá předznamenávající budoucí exponenty new romance. Život „dollů“ byl naprostou anarchií a postrádal jakýkoli racionalizující prvek. Kapela vešla ve známost divokými pódiovými shows, zálibou v píchání groupies, a pohříchu také svoji mohutnou konzumací drog a chlastu, která nakonec v průběhu času tři čtvrtiny souboru odpravila. Mám pocit, že heroinoví punkeři nemohli mít lepší příklad. Po NYD zbyla dvě studiová alba - eponymní „New York Dolls“ (1973, např. písně „Personality Crisis“, „Frankenstein“, „Bad Girl“, „Trash“, „Subway Train“ a „Jet Boy“) a „Too Much Too Soon“ (1974, skladby „Human Being“, „Chatterbox“, „It´s Too Late“, „Don´t Start Me Talking“, „Babylon“). Obě desky propadly, a tak management vyjeté „dolly“ vyhodil a angažoval místo nich Aerosmith. Což sice, co se týče konzumace drog nebyl zrovna žádný posun vpřed, ale jejich desky se aspoň prodávaly. Po rozpadu NYD se Thunders stal jedním z exponentů scény okolo CGDG (viz. kapitola punk) a Johansen vcelku solidním písničkářem (LP „David Johansen“, 1978, např. „Funky But Chic“, „Cool Metro“, „Frenchette“)).

Pokud už se bavíme o newyorském glam rocku, nesmíme zapomenout ani na bývalého zpěváka Velvet Underground Lou Reeda, který odbarvil svůj vlas na platinu a albem „Transformer“ (1972, hity „Perfect Day“ a „Walk On The Wild Side“), produkovaným D. Bowiem, vzdal hold plastickému a umělohmotnému světu Andy Warhola. Ve stejné době „oglamoval“ sebe i svoji kapelu Stooges ulítlý zpěvák Iggy Pop (LP „Raw Power“ (1973). V doznívající éře glamu se prosadily i Runaways, divoženky z LA. Do glam rocku bývají podle některých publicistů občas zařazováni i bostonští Aerosmith; je fakt, že s NY Dolls se dobře znali, občas vypadali leskle, a aj ten vlas někdy obarvili, ale jejich muzika (až na „Dream On“) stála trošku někde jinde. Nicméně - o těchto čtyřech zmiňovaných subjektech více v kapitolách Alternativa a Hard rock v USA a Kanadě.

Glamová stylizace se v těch letech dotkla prostě spousty dalších kapel, my jsme si vyjmenovali jen ty nejznámější.

Pro úplnost bych kromě výše zmiňovaných dokumentů uvedl i některé filmy, které se týkaly éry glitteru a glamu – „Phantom Of The Paradise“ (1974, režie Brian De Palma), nejslavnější „The Rocky Horror Picture Show“ (1975, režie Jim Sharman) a ve devadesátých letech natočený „Velvet Goldmine“ (1998, režie Todd Haynes).

Z dnešního pohledu je vcelku pochopitelné, že se nablýskaný glam rock chytil – zaprvé hudebně nic přelomového, co by šlo komerčně využít, v té době nevznikalo a glam byl nový alespoň z hlediska designu. A za druhé: v tom čase rock (respektive hard rock) prožíval období svého největšího rozkvětu – prakticky se „dotýkal hvězd“ – takže jeho zbožštění, jeho vyzdvihnutí na ten nejvyšší piedestal popu si zasloužilo nějakou tu nablýskanost a zář.

Onu nablýskanost si po doznění glam (glitter-) rocku zcela přirozenou cestou přisvojili pro sebe představitelé toho „pravého“ funku (např. Funkadelic nebo Bootsy Collins) a také interpreti tanečního stylu disco. Na konci 70. let se pak stal východiskem pro novovlnné kapely stylu new romantics (např. Japan, Culture Club) či elektro-experimentátory typu Tubeway Army, jejichž soundu novináři začali říkat futuristic rock. Make-upy a androgynní vzhled ale přejali také kapely a fanoušci gothic rocku. V první polovině 80. let se nechaly glamem inspirovat některé americké heavymetalové skupiny jako Poison, Hanoi Rocks nebo Mötley Crue, a na konci dekády sleaze rockeři typu Guns n´Roses.

A dnes už víme, že nablýskanost glam rocku přivedla přemýšlivého guru punku Malcolma McLarena k vytvoření anti-skupiny Sex Pistols, která ve všem, čím byla, onu okázalou extravaganci zářivých, vesmírných Ziggy Stardustů shodila z piedestalu slávy dolů na zem.