Glitter a glam rock

David Bowie, 1973

Těžko říci, kdo jako první odstartoval vlnu ošminkovaných a do lesklých oděvů navlečených interpretů melodické tvrdé muziky, které se začalo říkat na ostrovech glitter-rock (od slova „glitter“ – třpyt, třpytit se) a ve Spojených státech glam rock (od slova „glamour“ – krásný, okouzlující). Obecně se tvrdí, že to byl Marc Bolan se svou kapelou T. Rex, která vystupovala blýskavě vyšňořena už někdy na konci roku 1970. Jenomže i David Bowie se v té době začal oblékat do ženských šatů a nechal fotografovat na titulky magazínů, které se snažily být co nejvíce in (kdybychom chtěli být opravdu důslední, museli bychom samozřejmě zmínit Frantíka Zappů, který se v ženských šatech i s kapelou nechával fotit už někdy v roce 1967). Ovšem pravý boom glitter (glam) rocku tohoto především vizuálně nosného stylu, nastal o něco později.

Nitky opravdového nástupu glitteru se sbíhají někam na začátek roku 1972, kdy se zmiňovaný, již vcelku úspěšný folk-rockový zpěvák a multiinstrumentalista David Bowie pustil do nového velkého dobrodružství. Předtím už bodoval např. hitem „Space Oddity“ a elpíčky „The Man Who Sold The World“ (1970, hit „The Man Who Sold The World“, dále např. „After All“, „Black Country Rock“, „The Supermen“, „She Shook Me Cold“) nebo „Hunky Dory“ (1971, hity „Changes“, „Life On Mars?“, dále např. „Queen Bitch“, „The Bewlay Brothers“, „Song For Bob Dylan“). Už rok a půl předtím se obklopil slušným tvůrčím a  marketingovým týmem plus kapelou The Spiders From Mars prošli ji třeba Mick Ronson (g, voc), producent Tony Visconti (bg, ks), Mick „Woody“ Woodmansey (ds) či pozdější „uriáš“ Trevor Bolder (bg). A společně vymysleli postavu vesmírného androgyna Ziggy Stardusta. Říká se, že předlohou pro Ziggyho byl r´n´rollový zpěvák Vince Taylor a inspiraci Bowie nalezl v New Yorku u Andy Warhola při vystoupení divadelní skupiny v jeho Factory. A navíc miloval Velvet Underground. To už se tak nějak sepnulo.

Bowie-Stardust, bizarní „člověk z hvězd“ pak díky celkem masivní mediální kampani ovládl trh a ovlivnil spoustu tehdy vznikajících nebo již hrajících kapel hard rocku, art rocku ale třeba i funku a později diska. Geniální trik se Ziggym byl promyšlenou uměleckou i obchodní koncepcí, jejíž cílem bylo šokovat totální extravagancí s možností vytvořit nové rockové paradigma a samozřejmě vydělat nějakou tu libru. Bowie a jeho team spojili dohromady warholovský pop art, sci-fi comicsy, star-trekovskou space operu a kabaret, což navíc proložené dandyovsky wildeovským narcismem a bisexuálním vzhledem vytvořilo naprosto nový typ dekadence. Do toho všeho pak později skvěle zapadl i v médiích často propíraný vztah Bowieho a padlého punkového anděla Iggy Popa (O této době a hlavně vztahu Bowieho a Popa referuje film „Velvet Goldmine“, natočený v 90. letech).

Z kombinace výše zmíněných prvků pak nutně vycházela i Bowieho pódiová prezentace – obličejový make up, na hlavě ježek oranžových vlasů vzadu ovšem prodloužených až na záda (tzv. „shag“ – v 80. letech šli podle něj dobře poznat "rockeři" z východního Německa), oblečen do obepnutého, lesklého lurexového obleku, kolem krku boa, na nohách boty na vysoké podezdívce, zvané platformy. Společně s velkým světelným parkem to celé opravdu vypadalo, jako kdyby na jevišti přistáli mimozemšťané.

Album „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And Spiders From Mars“ (1972, hity „Starman“, „Ziggy Stardust“, dále např. „Moonage Daydream“, „Lady Stardust“, „Hang On To Yourself“, „Suffragette City“) je dodnes považováno za jedno z nejzásadnějších alb 70. let. Přitom Bowieho hudba byla vcelku normální fúzí mezi psychedelickým, melodickým hard rockem, nijak nevybočujícím ze zaběhnutého klišé, a folk rockem druhé poloviny sixties. Ovšem zpěvákův design zapůsobil jako bomba. Jak píše publicista Morten v magazínu Živel (2001), „…hovořil jazykem undergroundu. I když usiloval o pověst rebela, jeho aristokratický projev a zkušenosti jej strhovaly na stranu popové komerce.“ Celá Bowieho blýskavě kosmická show pak byla zachycena ve stejnojmenném dokumentu (1973, režie D. A. Pennebaker). Na Ziggyho volně navazovalo LP „Aladdin Sane“ (1973, hit „The Jean Genie“, dál např. „Time“, „Watch That Man“, „Aladdin Sane“, „Cracked Actor“, „Lady Grinning Soul“).

V určitém mezidobí let 1974 - 76 se Bowie spíše hledal; dost produkoval a dost šňupal koks, což se podepsalo i na jeho některých excesech (prohlášení typu „Adolf Hitler byl první opravdovou pop star“ atd.). I tak po něm zůstalo několik hitů: „Rebel Rebel“, „Diamond Dogs“, „Drive-in Saturday“, „Knock On Wood“, „Golden Years“ a „Fame“). Za umělecky nejhodnotnější album se z této doby považuje „Station To Station“ (1976, kromě „Golden Years“ dále např. „Station To Station“, „Stay“, „Wild Is The Wind“). V té době už Bowie opustil nablýskanou glamovou stylizaci, přestěhoval se do Berlína a vymyslel svůj nový image – postavu jakéhosi podivínského dekadentního knížete, jímž vlastně pomohl definovat vzhled umělců a posluchačů nové vlny (vzápětí natočil zásadní desku new wave – „Low“, 1977). Zároveň se distancoval od svých kokainových výroků a naopak podporoval hnutí RAR (Rock proti rasismu). Jeho novovlnné období je lehce popsáno v oddíle New wave Velké Británie a Irska. Ale zpět k Ziggymu Stardustovi - i když se za něj zpěvák převlékal pouhé dva roky, přesto jím ovlivnil spoustu tehdejších i budoucích kapel. Samozřejmě, že existovaly i takové, které vyjely s glitterem ve stejné době nebo ještě dříve než Bowie.

Začaly se oblékat do lesklých hadrů, obouvat platformy, malovat si obličeje, by získaly vzezření muže-ženy. Ne vždy to samozřejmě vyšlo. Kupříkladu zpěvák, který si podle názvu stylu zvolil i pseudonym – říkal si Gary Glitter – měl vzhled tak chlapský, že v blýskavých hadrech vypadal jako fotřík, který omylem zabloudí na jiný mejdan. Přesto bojoval statečně - zaměřil se na jednoduché skandované rockandrollo-hardrockové halekačky jako např. „Rock´n´roll - Pt. 1 And Pt. 2“, „Didn´t Know I Loved You /Till I Saw You Rock´n´Roll/“, „Rock On“, „Shaky Sue“„Do You Wanna Touch Me?“, „Hello Hello I´m Back Again“, „Hold On To What You Got“, „Money Honey“, „I´m The Leader Of The Gang“, „I Love You Love Me Love“, „Always Yours“,  „Doing Alright With The Boys“, plus cover „The Wanderer“ (pův. interpret Dion) atd., a často s nimi okupoval britské hitparády. Pro pochopení toho, co GG byl, úplně stačí první dvě alba „Glitter“ (1972) a nejúspěšnější „Touch Me“ (1973), na kterých se většina zmíněných skladeb nachází. Celkový dojem - úžasná dekadence a úžasný nevkus. A pokud jste náležitě dekadentní, můžete si sehnat o Garym i filmový dokument „Remember Me This Way“ (1974, režie Bob Foster, Ron Inkpen). S obdobným materiálem se představila i Glitterova kapela The Glitter Band na samostatné dráze, viz. singly „Angel Face“, „Just For You“, „Let´s Get Together Again“, „Goodbye My Love“, „The Tears I Cried“

Gary Glitterovi věkově blízký chlápek, tentokrát navlečený v černé (nebo červené) kůži a vystupující pod jménem Alvin Stardust, předváděl také něco podobného. Z let 1973-75 po něm zbyly singly jako třeba „My Coo-Ca-Choo“, „Jealous Mind“, „Red Dress“, „You You You“, „Good Love Can Never Die“, „Sweet Cheatin´ Rita“. Děs. Jak kdysi o tomto bigbítovém žánru psával publicista J. Tůma – „hard rock pro kojence“.  

Ostrovní party, které tento, řekněme, „kosmický“ styl produkovaly, se vůbec vznášely vysoko v hitparádových žebříčcích. Ono to vycházelo z několika důvodů: za prvé muzika první poloviny sedmdesátých let přála buď tvrdému hard rocku, vycházejícímu z blues, kde se upřednostňovala instrumentální zdatnost a bluesový feeling před obyčejnou melodií - brilantní kytarista stál prakticky na stejné úrovni jako zpěvák a mnohdy ještě výš. Anebo na podobné instrumentální ekvilibristice art rocku, jehož muzika byla navíc ještě komplikovaná a skladby příliš dlouhé, tzn. do rozhlasových formátů, dobře prodejných singlů a hitparád se prostě nehodící. Žádná hysterie pištících holek, ale poklidné vychutnávání dlouhých sól a hudebních ploch s mírně vyjetými pohledy do prázdna. Žádné zapamatovatelné refrény. Žádný posun v módě – samé odrbané houně v tričkách, zmačkaných košilích a roztrhaných džínech. Extravagance, která se vyčerpala s koncem hippies. Hudebním médiím najednou začaly scházet ty pravé idoly, jakými byli například v polovině šesté dekády Beatles, Stouni, Kinks, Beach Boys, Monkees nebo vlastně i Dylan a Donovan. Prostě sympaťáci, schopní napsat (a hlavně interpretovat) pěknou melodickou písničku. Sice s rebelií v srdci, ale grácií a elegancí navenek. A s trochou té tajemnosti okolo. Majitelé médií moc dobře věděli, že nejlépe se prodává jednoduchost a krása, obé nejlépe zahalené v pěkném obalu.

A tak přišel glitter (glam) rock. On samozřejmě po hudební stránce musel nějak vyjít z tehdy módního hard rocku, opak by znamenal téměř marketingovou sebevraždu. Jenomže – zpřítomnil v sobě také starý rock´n´roll, omezil tehdy masivní kytarové sólování, přimíchal občas kytaru akustickou nebo klávesy (z čistě z podpůrných důvodů), zvýšil důraz na větší melodičnost interpretovaných písničkek, což navíc okořenil chytlavými (často sborovými) refrény. Jejich celkovou délkou vrátil skladby zpět do rozhlasových formátů a na singly. A své interprety oblékl do blýskavých hadrů, přičemž je nutil udělat z obyčejného koncertu něco „nevídaného a neobyčejného“ – prostě pořádné rockové divadlo. Anebo taky kabaret. 

Díky rychlému úspěchu, který kapely dobyly, se jejich tvorbě začalo říkat „komerční hard rock“. Jednalo se zejména o skupiny z producentské stáje Chinn-Chapman (Nicky Chinn a Mike Chapman).

Mezi jednu z hlavních patřili třeba „singloví“ Sweet v čele se zpěvákem Brianem Connollym a kytaristou a zpěvákem Andy Scottem. Dalšími členy byli Steve Priest (bg, voc) a Mick Tucker (ds, bvoc). Ošminkovaní androgynní „slaďouši“ se pod vlivem producentů nejprve představili s lehce zapamatovatelnými refrénovými popěvky pro děcka, později předváděli hlasitý hardrockový rachot s výborně propracovanými vokály (nechala se jimi inspirovat mj. i skupina Queen). V roce 1973 se stali největšími teenagerskými hvězdami – kupříkladu takový časopis Bravo byl „swíty“ doslova poset. Hudební publicista Jaromír Tůma v Melodii o kapele napsal vtipně: „Horečka jménem Sweet ovšem už léta zapaluje i naše šestnáctileté, ale věřme, že je to jen neškodná choroba růstu. A proto naleznete-li svého nezletilého syna, jak buší při stodvaceti decibelech hlavou do zdi, budou snad spíš ohroženy tapety, než jeho duševní vývoj.“ Soubor měl cca od poloviny 70. let velké problémy s miláčkem žen Connollym, který při jedné z hospodských bitek utrpěl zranění hrtanu, což mělo za následek postupné uvadání jeho hlasového fondu. Brian navíc notně alkoholicky posiloval, což mu také dvakrát nepřidalo. A tak na konci dekády skupina fungovala jen ve třech, přičemž hlavní vokál po něm přebral ve větší míře Priest.

Za nejlepší alba jsou považována „Fanny Adams“ (1974, mj. Set Me Free“, „Heartbreak Today“, „No You Don´t“, „Sweet F.A.“,  plus cover „Peppermint Twist“, pův. od Joey Dee And The Starliters), pak zejména „Desolation Boulevard“ (1974, kromě hitů „Fox On The Run“, „The Six Teens“, „Turn It Down!“  ještě např. „Medusa“, „Breakdown“) a „Give Us A Wink“ (1976, kromě hitů „Action“, „4th July“, „The Lies In Your Eyes“, ještě např. „Keep It In“, „Cockroach“, v reedici ještě „Someone Else Will“) plus živák z třiasedmdesátého „Strung Up“, realizovaný v roce 1975. Nicméně pro kapelu nebyla elpíčka tak důležitá jako singly – LP můžete vydat jedno za rok, ale po nějaké době od vydání prodejní horečka klesne. Zato vydávání singlů se mohlo rozložit pěkně celoročně; sotva se jeden, dva songy v rádiích obehrály do zblbnutí a zájem poněkud opadl, už se na trh vhodilo další SP, takže komerční efekt prakticky neustával. A „swíti“ v tomto ohledu vůbec nezaháleli - hitů měli nepočítaně, namátkou třeba „Funny Funny“, „Co-Co“, „Pappa Joe“, „Little Willy“, „Wig-Wag Bam“, „Alexander Graham Bell“, „Blockbuster“, „Hellraiser“, „Ballroom Blitz“, „Teenage Rampage“, „The Six Teens“, „Turn It Down!“ , „Action“, „Fox On The Run“, „Heartbreak Today“, „4th July“, „The Lies In Your Eyes“, „Fever Of Love“, „Love Is Like Oxygen“, „Windy City“, „Laura Lee“ a „California Nights“. Nicméně po opadnutí zájmu o glitter rock v polovině 70.let, opadl zájem i o skupinu Sweet, přestože se její skladby stávaly stále více zajímavějšími. Po nuceném odchodu Connollyho v roce 1979 byl propad ještě markantnější, a na začátku osmdesátek se zbývající trojice rozešla.

Birminghamskou skupinu Blackfoot Sue tvořili mládenci okolo dvaceti – Tom Farmer (voc, bg, ks), Dave Farmer (ds, bvoc), Eddie Golga (g, ks, bvoc) a Alan Jones (g, bvoc). Nasadila podobný sound i model jako „swíti“, tzn. začala tvrdšími halekačkami na singlech „Standing In The Road“/„Celestial Plan“ a „Sing, Don´t Speak“/„2B Free“ (všechny 1972), později vypustila skladby jako „Get It All To Me“ či instrumentální „Summer“. Snaha byla, ale s méně nápady. Zato první album „Nothing To Hide“ mělo pár slušných kousků v čele se songem „Messiah“ (1973, dále např. „The Spring Of 69“, „On His Own“, „Cry“ „Country Home“, „Glittery Obituary“). Dvojka „Strangers“ taktéž, jenže ač natočena v roce 1974, vyšla až v sedmasedmdesátém (např. „Care To Believe“, „Tobago Rose“, „Bye Bye Birmingham“„ či nové rockové aranžmá pro skladbu „1812“, původně od P. I. Čajkovského). Na BS bylo prostě pohlíženo jako na singlovou kapelu - i kdyby točila fakt boží elpíčka, až by se z ní kouřilo, stejně by se neprosadila. A jelikož singly na hitparádách nevystoupaly dostatečně vysoko, stalo se tak.

Americká zpěvačka a baskytaristka Suzi Quatro se zase prosadila až po svém příchodu do Anglie. Tedy ne hned – její debutový singl „Rolling Stone“ se moc nechytal, jenomže pak začala spolupráce s duem Chinn-Chapman a náhle vše šlo jak po drátku. Pro Suzi byla postavena kapela (Len Tuckey – g, bvoc, Alastair McKenzie – ks, bvoc, Dave Neal – ds, bvoc), začala jezdit co support s tehdejšími hvězdami (Slade, Thin Lizzy, Alice Cooper) a postupně také dobývat hitparády. Tehdy získala úspěch s hardrockovými písničkami jako „Can The Can“, „48 Crash“, „Glycerine Queen“, „Get Back Mamma“, „Daytona Demon“, „Devil Gate Drive“, „The Wild One“, „Savage Silk“, „Shot Of Rhythm & Blues“ „Too Big“ a „Half As Much As Me“. Jelikož to byla opět singlová umělkyně, tak co se týče LP, nejlepší je asi sehnat si nějakou tu bestofku. Jinak z řadovek jsou doporučována alba: „Suzi Quatro“ (1973) a „Quatro“ (1974).

„Suzina“ vynikala průrazným ječivým vokálem a vcelku divokou pódiovou prezentací, při které na jejím drobném těle visel basový nástroj jako nějaký chomout. Po odeznění žánru se začala prezentovat jakýmsi funkovým hardrockem – viz LP „Your Mamma Won´t Like Me“ (1975, mj. „You Can Make Me Want You“, „Strip Me“, „Paralyzed“, „Prisoner Of Your Imagination“, „Can´t Trust Love“, „Michael“) a ve druhé polovině seventies obyčejnými pop-rockovými songy – zde se chytla ještě písničkou „Tear Me Apart“ a určitě třemi pop-rockovými hity „If You Can´t Give Me Love“ , „She´s In Love With You“ a „Stumblin´ In“ (duet s Chrisem Normanem). Dobře zní i cover hitu Ricka Derringera „Rock And Roll Hoochie Koo“, depresivní song „Suicide“ a tvrdá skladba „Evie“ (všechny z LP “If You Knew Suzi”, 1978). Poslouchat lze i rockárny z přelomu dekád jako např. „I´ve Never Been In Love“, „Mind Demons“ a „Rock Hard“

V závěru glamového období představilo producentské duo Chinn-Chapman ještě další formaci pop rocku - severoanglické Smokie, v čele s již zmíněným zpěvákem a kytaristou Chrisem Normanem. Kapela vznikla pod vlivem Beatles už v polovině sixties, dali ji dohromady 15-16letí spolužáci-teenageři Norman, Alan Silson (g, voc) a Terry Uttley (bg, voc), přičemž střídala názvy jak roční období. Do setkání s dvojkou Ch-Ch byla úspěchu prosta a pod názvem Kindness natočila jediný solidní singl „Lonely Long Lady“ (1972). Ve třiasedmdesátém došlo k obratu – za bicí se posadil další spolužák Pete Spencer, začali pro ni psát Chinn s Chapmanem a vymysleli ji i nový název Smokey: později ho pod hrozbou žaloby od Smokeye Robinsona změnili na Smokie. Sice ještě nějaký čas trvalo, než se prosadila, ale nakonec to vyšlo. Kapela vystupovala obyčejně, neokázale, v džínách a sakách, košilích nebo tričkách, a proto tvořila dobrý protipól k tvrdým, v kůži a spandexu oblékaným glam-rockerům. Hudebně se u ní jednalo většinou o melodické pop-rockové songy, typické Normanovým specifickým, rod-stewartovským chraplákem, doplněným kvalitními „beatlesovskými“ sbory.

Čtveřice Norman-Silson-Uttley-Spencer se v letech 1975-78 jak v Británii, tak v Evropě (zejména v Západním Německu), vcelku slušně umísťovala v hitparádách, a v časopise Bravo svou četností v podstatě vystřídala Sweet. Mohly za to hity jako  „If You Think You Know To Love Me“, „Lay Back In The Arms Of Someone“, „Don´t Play Your Rock´n´Roll To Me“, „Needles And Pins“ (cover, v sixties ho proslavili Searchers) „Mexican Girl“ a zejména „Living Next Door To Alice“. Z dalších songů lze jmenovat třeba „Pass It Around“, „Changing All The Time“, „I Do Declare“, „Give It To Me“, „We´re Flyin´ High“, „Something´s Been Making Me Blue“, „Wild Wild Angels“, „Oh Carol“, „In The Heat Of The Night“, „For A Few Dollars  More“, „The Girl Can´t Help It“, „Light Up My Life“. Obchodní politika byla stejná jako u Sweet nebo u Suziny – elpí nedůležitá (nejlepší je sehnat si výběr „Smokie“ – Greatest Hits“, 1977), opět vedly hitové singly. Pokud jste ale vyloženě zaměřeni na řadová alba, tak snad „Changing All The Time“ (1975) a s přimhouřením obou očí „The Mountreux Album (1978). Na konci seventies o Smokie není již ni žádného zájmu.

Zpěvák a kytarista Chris Norman v půli osmdesátek Smokie opustil a věnoval se sólové dráze - v polovině dekády měl hit „Midnight Lady“, kterým dokázal roztoužit ženy od patnácti do sedmdesáti. Tedy alespoň v Německu a Střední Evropě (zejména pak příznivkyně komisaře Horsta Schimanskiho).

Dalšími z popového kotce dvojice Ch-Ch byli např. Mud, kteří přes několik hitů („Crazy“, „Dyna – Mite“, „Tiger Feet“, „Lonely This Christmas“, „Oh Boy“) jakoby stáli věčně v pozadí. Možná, že to bylo tím, že nevěděli, jestli se stát druhými Sweet nebo druhým Elvisem. Stejně jako hore Norman zpívala chraplavým „joplinkovským“ hlasem také velšská zpěvačka Bonnie Tyler. Ta ve druhé polovině 70. let bodovala songy „Lost In France“, z debutového alba „The World Starts Tonight“ (1977, dále např. „More Than A Lover“, „I Got So Used To Loving You“, „Love Of A Rolling Stone“) a superhitem „It´s A Heartache“ z úspěšné dvojky „Natural Force“ (1978, dále např. „Here Am I“, „If Sing You A Love Song“, „Blame Me“ plus cover „Living For The City“, pův. od Stevie Wondera). Měla ještě pár singlů („Too Good To Last“, „My Guns Are Loaded“), ale celé to znělo tak nějak neslaně nemastně: prezentace byla víceméně glamová, ale hudebně to bylo někde mezi pop rockem a country. V první polovině další dekády dobyla hitparády písní „Total Eclipse Of The Heart“. A do třetice glitterového chrapláku… Anebo vlastně ne, o Skotovi Rodu Stewartovi píšeme v jiné souvislosti (viz. Hard rock britských ostrovů a Evropy).

Někdy je do glam rocku zařazována i pop-rocková skupina Bay City Rollers ze skotského Edinburghu, jejíž členové se stylizovali do rolí fotbalových fanoušků. Bratři Longmuirové ji dávali dohromady zhruba od druhé poloviny sixties, ale prosazovat se začala až zhruba od třiasedmdesátého, kdy ji pod svá křídla dostalo producentské duo Bill Martin-Phil Coulter - tehdy měla v britské hitparádě hit „Remember (Sha La La La)”. Pak do ní přišly hlavní dívčí idoly – Les McKeown, jakýsi vizuální předobraz Bobbyho ze seriálu Dallas, tzn. klaďas jak poleno, a 17letý teenager Stuart „Woody“ Wood, „jakorebel“ ze střední školy.  A následně zhruba v letech 1974-77 vládla zasněným patnáctkám, z nichž pro mnohé představovala první skrytou sexuální zkušenost. Význam BCR byl tak obdobný jako u ranných Beatles, později Monkees, v osmdesátkách Depeche Mode a v období millenia třeba u Linkin´ Park – stáli se záležitostí, ehm, biologicko-sociální… Prostě sehnat plakát, mrsk s ním na stěnu, k tomu pustit kazeťák a snít o líbání s idolem. „Rollermania“ jak vyšitá.

Základ BCR tvořili Derek Longmuir (ds), Alan Longmuir (bg, ks, voc), Eric Faulkner (g, voc), Les McKeown (voc), Stuart Wood (rg, bg, ks, voc), na čas se v kapele objevili i Ian Mitchell (g) a Pat McGlynn (g), po odchodu McKeowna v osmasedmdesátém se za mikrofon postavil Jihoafričan Duncan Faure (ex-Rabbitt, voc, g, ks). Postupně se hity staly ze songů „Shang-A-Lang“, „Summerlove Sensation“, „All Of Me Loves All Of You“, „Bye Bye Baby“ (původně od Four Seasons), „Give A Little Love“, „Love Me Like I Love You“, „Saturday Night“, „Money Honey”, „Rock And Roll Love Letter“, „I Only Want To Be With You“ (původně od Dusty Springfield), „Yesterdays Hero“ (pův. od John Paul Younga)„Dedication“, „It´s A Game“, „You Made Me Believe In Magic“, z dalších písniček třeba  „Give It To Me Now“, „Just A Little Love“, „The Disco Kid“, „My Teenage Heart“, „Wouldn´t You Like It“, „Eagles Fly“, „Rock´N Roller“, „Don´t Let The Music Die“, „Strangers In The Wind“ nebo „God Save Rock&Roll“ či No Doubt About It“. Z alb je všeobecně doporučováno sjet si opět nějakou bestofku, a pokud už v nějakém nevyhnutelném okamžiku vyvstane potřeba poslechu konkrétní řadovky, tak… no, asi „Dedication“ (1976). Zhruba po roce 1978 o BCR přestal být zájem.

Pojďme se přesunout do doby těsně před Bay City Rollers. Ze Skotska totiž pocházela i singlová partička Middle Of The Road, v níž svým sladkým hláskem pěla zpěvačka Sally Carr. MOTR víceméně interpretovali songy méně známých skladatelů či kapel (např. Lally Stott, Christie) a dostávali je do kontinentálních hitparád. Možná, že soubor tvořil jakýsi můstek mezi bubble-gumem a právě BCR nebo švédským fenoménem zvaným ABBA. V období 1971-73 rozhodně omámil zejména evropské teenagery písničkami jako např. „Chirpy Chirpy Cheep Cheep“, (asi největší hit), „Tweedle Dee Tweedle Dum“, „Soley Soley“, „Sacramento /A Wonderful Town/“, „Samson And Delilah“, „Bottoms Up“, „Yellow Boomerang“, „Universal Man“, „Rockin´ Soul“,  „To Remind Me“, „Yellow River“, „Samba D´Amour“, „The Talk Of All The USA“, „Honey No“ či „Bonjour Ca Va“. Pokud jste naladěni na tento typ jednodušší prvoplánové muziky, řadová alba není třeba kupovat, stačí nějaká best-ofka. 

V souvislosti s bubble-gumem jsme v kapitole o beatových skupinách zmínili i trio z Leedsu zvané Christie, které vedl zpěvák, baskytarista, klávesista a skladatel Jeff Christie. Na debutovém albu „Christie (1970) to byl z jeho strany skutečně bubble-gum jak se patří s jednoduchými popěvkovými písněmi „Yellow River“, „Gotta Be Free“, „Inside Looking Out“, „San Bernadino“, „Country Boy“, eventuálně „Put Your Money Down“. O rok později natočila skupina o něco tvrdší a tím pádem lepší výplod, LP „For All Mankind“ (1971, např. „Picture Painter“ „Magic Highway“, „Martian King“, „Man Of Many Faces“, „For All Mankind”, „If Only”), který jak časově, tak hudebně do kapitoly o glamu sedne mnohem líp. Z dalších písní Christie bych uvedl třeba „Everything´s Gonna Be Alright“, „Iron Horse”, „Fools Gold“, „JoJo´s Band“, „Navajo“. Ono se to pak zase vracelo do toho bubble gumu a kapela se umísťovala na hitparádách už jen v Jižní Americe (kupříkladu verze skladby „Guantanamera“ s obustrovanou kytarou zní, mhmm, přinejmenším podivně…).

Skupina Chicory Tip z jihovýchodní Anglie zažila své první úspěchy v letech 1972-73 díky přebírání songů dvojky Giorgio Moroder/Pete Bellotte, pracující v Západním Německu – to byly takové ty písně jako „Son Of My Father“, „What´s Your Name“, „Cigarettes, Women And Wine“ či „Good Grief Christina“. Poté už brali odjinud (např. „The Future Is Past“, „Big Wheel Rolling“, „Survivor“), ale je fakt, že v podstatě od takového pětasedmdesátého o nich už téměř nikdo neví. S londýnským triem Arrows také zpočátku spolupracovala výše zmíněná dvojka Chinn-Chapman, později si už psali některé songy sami muzikanti – konkrétně Alan Merrill (voc, bg, ks) Jake Hooker (g, bvoc) i Paul Varley (ds, bvoc). Nejznámějším počinem „šípů“ je asi píseň „I Love Rock´n´Roll“, kterou později proslavila Joan Jett. Z dalších songů kapely – zejména z dvouletky 1974-76, zůstávají v podvědomí singly „Touch Too Much“, „Toughen Up“, „My Last Night With You“, a z jejich jediného alba „First Hit“ (1976) pak písně „Don´t Worry ´About Love“, „Boogiest Band In Town“, „Feelin´ This Way“ a „Love Child“. Opět záležitost pro teenagerské pištění, zejména Merrill platil za sexysymbola všech těch -náctek.

Ke glam rocku se hlásila také anglická popěvková kapela Rubettes zpěváka Alana Williamse, která se kromě svého nevkusného zevnějšku (povětšinou bílá kvádra, na hlavách naražené bekovky) prezentovala něčím, co lze nejstřízlivěji označit coby fúzi mezi Beach Boys, rock´n´rollem a italským popem. Vražedná kombinace. Z jejich hitu „Sugar Baby Love“ se mohly děcka podělat, ovšem všechny starší posluchače chytal psotník. Nacházel se na debutu „Wear It´s ´At“ (1974, dále např. „Tonight“, „Rock Is Dead“, „For Ever“, „Rock And Roll Survival“). Uvedu i dvojku s výhružným názvem „We Can Do It“ (1975, např. „Juke Box Jive“, „I Can Do It“, „The Sha-Na-Na-Na Song“). Kapela se prokvílela ještě k několika, téměř totožným hitům jako SBL („Tonight“, Juke Box Jive“, „Julia“) a zaslouženě zhasla. 

Estrádní teddyboys z Leicesteru, zvané Showaddywaddy bylo možno s přimhouřením obou očí zařadit do glamu jen na počátku jejich dráhy (1973-75). To hráli takové ty jednoduché, jalově odzpívané rock´n´rolly, jako třeba „Hey Rock´n´Roll“, „Rock´n´Roll Lady“, „Hey Me, Christmas“ nebo „Sweet Music“ či „Heavenly“. Později už šlo jen o zábavu pro tehdejší televizní čtyřicátníky. Revival muziky z konce 50. let byl v podání Showaddywaddy dechovkově neškodný, hezky uhlazený, prostě udělaný tak, aby si případný zírač u telky nerozlil kafe. Ve druhé polovině seventies měli na ostrovech hity v převážně převzatých písničkách „Three Steps To Heaven“, „Heartbeat“, „Under The Moon Of Love“, „When“, „Dancin´ Party“, „Remember Then“. Velmi neposlouchatelná záležitost. S koncem dekády přišel i konec zájmu o toto mizerné zboží. A ještě jedna trapárna: producenti Chinn a Chapman stále čmuchali jak navýšit svoje konta a tak po odeznění glitteru vsadili kromě Smokie ještě na pop-rockovou partičku Racey. Spáchali pro ně pár podbízivých songů, o kterých tak nějak tušili, že je čtenáři bravíček spolknou i s navijákem. Jednalo se o singly „Baby It´s You“ (1977), „Lay Your Love On Me“ (1978), největší hitovku „Some Girls“, dále „Boy Oh Boy“ (obě 1979), „Rest Of My Life“ (1980). Po vytěžení odchod bez poct.

Ale zpět k bigbítu.

Ten předváděla kupříkladu anglická skupina  Slade. Ta vznikla pod názvem The ‘N Betweens už v roce 1966 ve Wolverhamptonu v kraji Midlands. Na konci sixties změnila název na Ambrose Slade, a vydala své první album, které se ovšem stalo propadákem. Následně se jejím manažérem stal Chas Chandler (ex-baskytarista Animals), který členům doporučil změnit název i image. Chlapci si museli nechat ošmikat svá hára, byli oblečeni do dělnických hadrů a předhozeni pop-médiím co skupina skinheadů a fotbalových chuligánů. A se zkráceným názvem Slade. Album „Play It Loud“ (1970, mj. písně „See Us Here“, „I Remember“, „Sweet Box“ plus cover „Shape Of Things To Come“, pův. od dvojice Mann/Weil), snad ani nebylo špatné, ale ono skinheadství se ukázalo být opět chybným marketinkovým tahem, navíc sami muzikanti tenhle image nesnášeli. Naštěstí mařeny brzy dorostly, a když se pak všichni členové navlékli do blýskavých hadrů a nohy obuli do vysokých botek platforem, to celé je s nástupem glam rocku cca v letech 1971-72 vystřelilo do nové dimenze. Prvním songem, který se chytl, byl cover „Get Down And Get With It“, původně od Little Richarda.

Skupinu tvořili čtyři muzikanti: Noddy Holder (voc, g), Jim Lea (bg, voc, ks), Dave Hill (g, voc) a Don Powell (ds). Ve své muzice „Slejdi“ spojovali až beatlesovskou melodiku s tvrdými kytarovými řežbami na pomezí hard rocku a rock´n´rollu, kterými pronikal jako nůž s ozubeným ostřím vysoký křičený vokál zpěváka Noddy Holdera. Podle něj lze soubor jednoznačně poznat. Další poznávací markou je jeho proletářský jazyk a z něj vycházející pravopisně dosti svérázné texty s mnohdy podivnými názvy. Kapela přitom mohla skončit už v roce 1973: Don měl těžkou autonehodu a pár dní ležel v kómatu (navíc jeho přítelkyně zemřela). Kapela tedy, aby zbavila bubeníka i sebe černých myšlenek, natočila veselý vánoční singl „Merry Christmas Everybody“, který se pak stal jejím největším hitem. Ještě takovou poznámku: pokud bychom nějak chtěli rozdělit hudbu dvou slavných S tak, jak ji vnímali rockoví fanoušci, dopadlo by to jednoduše – Sweet byli spíše holčičími idoly, kdežto ostřejší Slade uznávalo více mužské teenagerské publikum.

„Slejdi“ byli známi divokými koncertními shows a v první půli seventies se proslavili skladbami (většinou od skladatelské dvojky Holder/Lea) jako třeba „Coz I Luv You“, „Look Wot You Dun“, „Take Me Bak ´Ome“, „My Baby Left Me“, „Gudbuy Gudbuy“, „Gudbuy T´Jane“, „Mama Weer All Crazee Now“, „The Whole World´s Goin´ Crazee“, „Let The Good Times Roll/Feel So Fine“ (cover od Leonarda Lee), „Cum On Feel The Noize“, „Skweeze Me Pleeze Me“, „Merry Christmas Everybody“, „Just A Little Bit“ (cover staré bluesárny), „Do Will Still Do It“, „My Friend Stan“, „Everyday“, „The Bangin´Man“, „Far Far Away“„How Does It Feel“, „So Far So Good“, „Them Kinda Monkeys Can´t Swing“, „In For A Penny“„Let´s Call It Quits“ nebo „Get On Up“  či coverem Crudupova blues „My Baby Left Me: That´s Alright“, nebo dalšími covery „Darling Be Home Soon“, pův. od Johna Sebastiana a drtivou verzí „Born To Be Wild“ od Steppenwolf. Za nejlepší alba jsou považována „Slayed?“ (1972), „Old New Borrowed And Blue“ (1974) a „Slade In Flame“ (1974), dobrá je i kompilace „Sladest“ (1973) a obě koncertní desky - „Alive“ (1972) a „Alive Vol. 2“ (1978) - live byli Slade prostě fantastičtí. Po milleniu byly vydány i živé nahrávky „Live At The BBC“ nahrané v letech 1969-74 – též doporučuji. Existuje i film o bandu, nazvaný „Slade In Flame“ (1974, režie: Richard Loncraine). Kapela prožila svůj ústup ze slávy (někdy okolo roku 1976), přitom z kvality alb nepolevila, viz LP „Whatever Happened To Slade“ (1977, např. „Be“, „Lightning Never Strikes Twice“, „Dogs Of Vengeance“, „One Eyed Jacks With Moustaches“, „She´s Got The Lot“). Málo platno, glam rock byl pasé. 

Zvláštní partou byli i Wizzard multiinstrumentalisty Roye Wooda, což byl ex-člen The Move a ELO a snad největší mařena v bigbítu - opravdu vypadal jako nějaký ten „wizard“. „Čarrodějové“ spojovali rock´n´rollový revival s melodikou Beatles z jejich psychedelického období. Prostě něco mezi Sweet a ELO a občas aj tie trúby zaduly. Kapela se vyloženě zaměřovala na singlové hity jako např. „Ball Park Incident“, „See My Baby Jive“, „Angel Fingers“, „I Wish It Could Be Christmas Every Day“, „Rock & Roll Winter“, „Dream Of Unwin“, „Are You Ready To Rock“. Z těch dvou alb, co vydala, dejte mhmm… možná experimentálnější „Wizzard Brew“ (1973, např. „You Can Dance Your Rock´n´Roll“, „Wear A Fast Gun“). Ale na vlastní nebezpečí. Jinak wizard Roy Wood vydal i dvě alba mimo kapelu – šlo o LP „Boulders“ (1973, např. „Songs Of Praise“, „Rock Down Low“, „Dear Elaine“) a „Mustard“ (1975, např. „Oh What A Shame“, „Any Old Time Will Do“, „The Rain Came Down On Everything“). A zase mhmm…

Ze západní Anglie pocházeli Mott The Hoople skladatele a zpěváka Iana Huntera a kytaristy Micka Ralphse. Hudebně se prezentovali jako jakýsi průnik folk-rocku a hard rocku. Inspirovali se hodně Dylanem a je známa jejich spolupráce s Davidem Bowiem. Občas ale do toho uměli pořádně třísknout. Do 70. let vstoupili albem „Wildlife“ (1971, např. „Wrong Side Of The River“, „Whiskey Women“, „Angel Of Eighth Avenue“, „Waterflow“). Nejlepšími deskami jsou „Brain Capers“ (1971, např. „Death May Be Your Santa Claus“, „Sweet Angeline“, „The Moon Upstairs“, „The Journey“), „All The Young Dudes“ (1972, se stejnojmenným Bowieho hitem „All The Young Dudes“, dále např. „One Of The Boys“, „Jerkin´ Crocus“ a „Ready For Love“, kterou později proslavili Bad Company) a „Mott“ (1973, s hity „All The Way From Memphis“, „Honaloochie Boogie“, „Hymn For The Dudes“, „Ballad Of Mott“, „Violence“), známé jsou ještě písničky „Golden Age Of Rock´n´Roll“, „Born Late ´58“, „Foxie Foxie“, „Roll Away The Stone“, „Saturday Gigs“ . Vcelku ceněný je i živák, lakonicky nazvaný „Live“ (1974). Je zajímavé, že později se stali jednou z inspirací pro některé punkové kapely (např. Clash) – patrně z důvodu, který jsem naznačil hore, že „do toho uměli pořádně třísknout“. Ralphs pak ještě v průběhu existence Motts spoluzaložil Bad Company a Hunter se dal na sólovou dráhu.

Od samotného zpěváka MTH Iana Huntera je známo hlavně dobré LP „Ian Hunter“ (1975, např. „Lounge Lizard“, „The Truth, The Whole Truth, Nuthin´ But The Truth“, „I Get So Excited“, „Once Bitten, Twice Shy“, „Boy“) a brumlajícím Jacem ozdobené „All American Alien Boy“ (1976, např. „Irene Wilde“, „Restless Youth“, „Letter To Britannia From The Union Jack“, „You Nearly Did Me In“). S Hunterem spolupracoval i ex-člen „pavouků z Marsu“, blonďatý zpěvák a kytarista Mick Ronson. Samostatně se glamově blýskl „bowieovskými“ deskami „Slaughter On 10th Avenue“ (1974, např. „Only After Dark“, „Growing Up And I´m Fine“, „Slaughter On The 10th Avenue“, „I´m The One“ plus cover „Love Me Tender“, známý z interpretace E. Presleyho) a „Play Don´t Worry“ (1975, např. „Angel No. 9“, „Play Don´t Worry“, „Empty Bed“ plus cover „White Light/White Heat“, pův. od Velvet Underground).

Někde mezi Davidem Bowiem a Queen se pohyboval melodický art rock severoanglické formace Be-Bop Deluxe, kterou vedl zpěvák, kytarista a skladatel Bill Nelson. Výborně hrál na kytaru, ovládal i klávesy a z hrdla se mu linul možná trochu „bowieovsko-bolanovský“ zpěv. Psal bohatě strukturované, ale krátké, na poslech příjemné skladby. Lze si vybrat cokoli, uvedu jen prvních několik alb: „Axe Victim“ (1974, např. Adventures In A Yorkshire Landscape“, „Axe Victim“, „Night Creatures“, „Jets At Dawn“, „Love Is Shift Arrows“, „Jet Silver And The Dolls Of Venus“), „Futurama“ (1975, songy „Stage Whispers“, „Sister Seagull“, „Maid In Heaven“, „Jean Cocteau“, „Between The Worlds“), „Sunburst Finish“ (1976, např. „Blazing Apostles“, „Fair Exchange“, „Shine“, „Crying To The Sky“, „Ships In The Night“) a „Modern Music“ (1976, např. skladby „Orphans Of Babylon“, „Twilights Capers“, „Modern Music“, „Down On The Terminal Street“). Pěkné, u nás téměř neznámé. Nelson pak po rozpadu BBD založil krátkodechou skupinu Red Noise, v osmdesátých letech už natáčel alba pod svým jménem.

Hudební klišé glitteru – tedy fúzi mezi folk a hard rockem – splňovala i krátce působící kapela Cockney Rebel zpěváka a kytaristy Steve Harleye. Upozornila na sebe dobrými alby „The Human Menagerie“ (1974, např. písně „What Ruthy Said“, „Death Trip“, „Sebastian“, „Mirror Freak“, „Judy Teen“, „Crazy Raver“) a „The Psychomodo“ (1974, songy „Sweet Dreams“, „Psychomodo“, „Singular Band“, „Ritz“, „Cavaliers“), též písničkami jako „Make Me Smile“, „Black Or White“, „Panorama“. Patří sem i krátce fungující Silverhead zpěváka Michaela Des Barrese, o němž se dlouhou dobu tvrdilo, že má dole nejširší zvonáče. Dalšími členy byli třeba Nigel Harrison (bg) či Pete Thompson (ks, ds) a ve druhém období Robbie Blunt (g). Jejich LP „Silverhead“ (1972), nabité klasickými glitter-rockovými skladbami jako „Long Legend Lisa“, „Underneath The Light“, „Rolling With My Baby“, „Rock And Roll Band“ nebo „Ace Supreme 7´ Version“, je výborné. Dobrá je i dvojka „16 And Savaged“ (1973, např. „Hello New York“, „Bright Light“, „Cartoon Princess“, „Rock Out Claudette Rock Out“, „16 And Savaged“). Bohužel během natáčení třetího alba se kapela rozešla. Des Barres se poté odstěhoval do USA, kde založil tvrdou superskupinu Detective (viz. Hard rock USA a Kanady). Totéž učinil i basák Nigel Harrison, který naopak přešel do novovlnně-punkových Blondie (viz Punk). A Robbie Blunt - aby se to dobře rýmovalo – v eighties zase často hrával s Robertem Plantem (viz Přehlídka veteránů).

Naopak v průměru se pohybovali Hello (např. songy „New York Groove“, „Tell Him“ – dávný cover, pův. od Exciters, „99 Ways“, „The Cat Is Wild“). Do glitteru patří i beatlesovský melodik Elton John, teenagerský idol David Essex (oba - viz. Kdo po Beatles), osmyčcovaná ELO (viz. Art rock), divadelní SAHB (viz. hard rock), divocí Geordie frontmana Briana Johnsona (viz. hard rock) a svým způsobem sem jdou zařadit jak angličtí hardrockeři Queen s extravagantním zpěvákem Freddiem Mercurym  (viz. hard rock), tak i švédská komerční pop-rocková bomba, zvaná ABBA; ta ovšem bývá kvůli svému původu spíše zařazována do škatulky euro popu – inu proti gustu žádný dišputát (viz. Kdo po Beatles).

Nicméně asi největším konkurentem (ale i kámošem) Davida Bowieho byl v té době již jmenovaný zpěvák a kytarista Marc Bolan. Založil si kapelu T. Rex, v níž působili v nejlepším období (viz níže) Mickey Finn (perc), Steve Currie (bg) a Bill Legend (ds). Právě Bolan se svým namalovaným obličejem, bohatou kudrnatou hřívou, bisexuálním vzhledem a všemi ostatními atributy stylu (lesklá saka, kalhoty s flitry, boa okolo krku atd.) stál stejně vysoko jako Bowie, bohužel však jeho sláva vydržela sotva čtyři roky. Agresivní arogantní namyšlenec, producentem Viscontim nazvaný „Cassius Clay popu“, těžce nesl fakt, že se stal teenagerskou hvězdou – dívčí kohorty na něj podnikaly nájezdy jako v polovině sixties na Brouky nebo Stouny. Cítil se totiž být umělcem v pravém slova smyslu. Markovy písničky vycházely z psychedelického hard rocku, tvrdého boogie, zejména ale z folk rocku (s nímž ostatně coby člen dua Tyrannosaurus Rex začínal) a svojí melodičností se blížily songům Beatles. Z jeho nejúspěšnějších let 1971-73 pocházejí největší hity T.Rex, jako například „Hot Love“, „Get It On“, „Jeepster“, „Telegram Sam“, „Metal Guru“„Children Of The Revolution“, „Solid Gold Easy Action“, „Twentieth Century Boy“, a další songy jako „Mambo Sun“, „Cosmic Dancer“, „The Motivator““, „Rip Off“, „Raw Ramp“, „Born To Boogie“, „The Slider“, „Buick Mackane“, „Ballrooms Of Mars“, „Chariot Choogle“, „Country Honey“. „Mad Donna“, „The Groover“.A samozřejmě také alba „Electric Warrior“ (1971), „The Slider“ (1972) a koneckonců i „Tanx“ (1973).

V dalších letech Bolan samozřejmě neztratil schopnost napsat solidní písničku, ale bylo jich stále méně a na elpíčkách tak tím přibývalo hodně vaty – proto jsou už pak většinou průměrná. Z těch songů od roku 1974 výše stojí za připomenutí třeba „Rapids“, „Teenage Dream“, „The Avengers /Superbad/“, „Midnight“, „Light Of Love“, „Zip Gun Boogie“, „New York City“, „Chrome Sitar“, „London Boys“, „Laser Love“ či „Visions Of Domino“nebo „Dandy In The Underworld“. Přes snahu uniknout z koridoru teenagerského zbožštění Bolan svoji stylizaci neměnil a své frustrace a vztek raději utápěl v hektolitrech chlastu. Nadával na to, že je hvězdou, ale v podstatě se mu líbilo jí být. A tak táhl glamovou káru dál, i když o něj v době nástupu punku přestával být zájem. Jeho předčasná tragická smrt při autonehodě v roce 1977 tedy jakoby se stala symbolem konce éry glitteru, této nablýskané formy rocku. Není bez smutné zajímavosti, že o čtyři roky později zahynul při autonehodě i tyrannosauří baskytarista Steve Currie. Jinak pokud byste o Bolanovi a T.Rex sháněli nějaký ten dokument, tak existuje ulítlý film „Born To Boogie“, který v roce 1972 natočil ex-beatle Ringo Starr.

Nu, a pak zde máme ještě jednu těžko zařaditelnou partu, která je ovšem s glitter rockem často spojována. Jedná se o první období „divné“ londýnské kapely Roxy Music, za kterou stály čtyři osobnosti – výtvarník Bryan Ferry (voc, harm), dále Andy Mackay (sax), Brian Eno (ks, tapes) a Phil Manzanera (g). Z dalších členů je možné jmenovat Paula Thompsona (ds) a v kapele si nějaký čas pobyli mj. i Eddie Jobson (ks, vln, ex-Curved Air) nebo John Wetton (bg, voc, ex-King Crimson). Skupina vznikla někdy v roce 1971 a vizuálně propojovala glitterovské úlety (např. androgynní vzhled B. Ena) plus tehdejší romanticko-revoluční model vousatých mániček (P.Manzanera) s okázalou elegancí do blýskavých sak oblečených post-rock´n´rollových zpěváčků (B. Ferry, A.Mackay). Mišmaš vzhledový pak plně vyjadřoval i její hudební východiska – od klasických rock´n´rollových písniček, velvetovskou garáž a občas hodně tvrdých jízd přes presleyovské slaďáky až k jakémusi elektronickému pop-rocku.

Za zásadní lze označit debutní singl „Virginia Plain“ a první čtyři alba: „Roxy Music“ (1972, např. „Ladytron“, „Re-Make/Re-Model“, „The Bob“, „2 H.B.“), „For Your Pleasure“ (1973, např. „Do The Strand“, „Editions Of You“, „In Every Dream Home A Heartache“, „The Bogus Man“, „For Your Pleasure“), „Stranded“ (1973, např., „Street Life“, „Mother Of Pearl“, „A Song For Europe“, „Psalm“) a „Country Life“ (1974, songy „The Thrill Of It All“, „All I Want Is You“, „Bitter-Sweet“, „Casanova“, „Prairie Rose“). V roce 1975 kapela natočila desku „Siren“, jejíž největší hit „Love Is A Drug“, vlastně předznamenává new wave. Ale i další skladby jako „She Sells“, „Both Ends Burning“, „Just Another High“ či „End Of The Line“ zní velmi neotřele. Je tedy nepochybné, že Roxy Music svým soundem museli ovlivnit ono přicházející množství mladých kapel, které si podmanilo scénu v letech 1976 až cca 1980. Na konci dekády měla skupina i singlové hity v písních „Angel Eyes“ a „Dance Away“.

Určitý vliv na to, co přišlo později (punk) měla i londýnská glamrocková skupina, zvaná Heavy Metal Kids. Zpíval v ní Gary Holton, na kytaru hrál Mickey Finn (vl. jm. Mickey Waller), na basu Ronnie Thomas, klávesy a backvokál obstarával v Argentině narozený Danny Peyronel. Kapela byla předchůdcem punku jak vizáží, tak zejména svým debutovým LP „Heavy Metal Kids“ (1974, hit „It´s The Same“, takto cover argentinské popové kapely Vox Dei, dále např. Rock´n´Roll Man“, „Hangin´ On“, „Always Plenty Of Women“), po kterém ovšem fouknul Finn. No, možná by nebylo na škodu uvést ještě dvojku „Anvil Chorus“ (1975, např. „Blue Eyed Boy“, „The Turk /An Wot E Smokes/“, „The Cops Are Coming“, „The Big Fire, „You Got Me Rollin´“) a trojku „Kitsch“ (1976, např. „Chelsea Kids“, „She´s No Angel“, „Squalliday Inn“). Před tímto LP odešel Peyronel nakrátko do UFO, a nahradil ho John Sinclair (ks, voc). Jenže ona trojka byla v tomto období jediná, kterou s HMK natočil, posléze se objevil v  Uriah Heep a později u Ozzyho.

Vcelku podobně jako Roxy Music se snažila znít i anglická kapela Sailor, kterou vedl Nor George Kajanus (voc, g). A je možné, že její kabaretní pop rock měl také vliv na některé soubory nové vlny. Období slávy si zažila v letech 1974-77 a to zejména s hity „Traffic Jam“, „A Glass Of Champaigne“, „Girls, Girls, Girls“ a „One Drink Too Many“. Na začátku 90. let se pokusila o comeback - z té doby si snad někteří pamatují song „The Secretary“. A když už se pohybujeme v tom Londýně – za poslední položku britského glam rocku bych asi vybral na konci dekády vzniknuvší skupinu Girl. Od ní lze uvést snad jen albový debut „Sheer Greed“ (1979-80, např. „Hollywood Tease“, „Doctor Doctor“, „My Numer“). Vcelku tvrdé a víceméně průměrné. Někteří členové Girl se později objevili v kapelách Def Leppard a LA Guns

Opusťme hustě-kovová děcka, námořníky a holky a podívejme se za oceán. I tam se – co se týče glamu – děly divy.

I když za oceán -  poněkud art-rockoví, ale rozhodně bizarní Sparks bratří Russella (voc) a Rona (ks) Maelů sice pocházeli z Kalifornie, ale působili a největší úspěchy zažili v Londýně.. Oba byli hodně divní – Russel se pořád jen mračil, přičemž zpíval vysokým falsetem a skladatel Ron, který by z fleku mohl komponovat třeba pro skupinu ABBA, zase nosil pod nosem „hitleráčka“ a tvářil se melancholicky a strnule, až odevzdaně. Nicméně muziku psali a produkovali výbornou – kdosi je popsal jako kombinaci Franka Zappy a The Monkees, mě to zas připadalo jako nějaký queenovský rockový kabaret (btw – začínající Queeni jim dělali předkapelu).

Připomněl bych LP „A Woofer In Tweeter´s Clothing“ (1972/73, např. „Girl From Germany“, „Beaver O´Lindy“, „Whippings And Apologies“ plus muzikálový cover „Do-Re-Mi“), pak průlomové „Kimono My House“ (1974, hity „This Town Ain´t Big Enough For Both Of Us“, „Amateur Hour“, dále např. „Here In Heaven“, „Thank God It´s Not Christmas“,v pozdější reedici ještě „Lost And Found“), „Propaganda“ (1974, hit „Never Turn Your Back On Mother Earth“, dále např. „At Home At Work At Play“, „Don´t Leave Me Alone With Her“, „Something For The Girl With Everything“, „Bon Voyage“), „Indiscreet“ (1975, např. „How Are You Getting Home?“, „Happy Hunting Ground“, „The Lady Is Lingering“„Looks, Looks, Looks“). Divná hudba divnejch lidí… V pětasedmdesátém se bratia Maelové vrátili do Kalifornie, obklopili se novými muzikanty a následně vzniklo album se sympatickým názvem  „Big Beat“ (1976, např. „Big Boy“, „Nothing To Do“, „I Like Girls“, „I Bought The Mississippi River“, v reedici ještě beatlesovský cover „I Want To Hold Your Hand“). Na konci seventies Sparks zkusili novovlnně a diskoidně elektronkovat na nevyrovnané desce „No. 1 In Heaven“ (Beat The Clock“, „Academy Award Performance“, „The Numer One Song In Heaven“). Skupina pak průběžně působila i v osmdesátých a devadesátých letech.

Asi nejklasičtějším americkým glamovým týpkem byl Jobriath z Philadelphie. Teatrálně exaltovaný, jaggerovsky kvákající zpěvák s extravagantním vzhledem bezpohlavního punkového anděla se do první poloviny seventies vyloženě hodil. A to zejména poté, když David Bowie úspěšně přistál na Zemi coby Ziggy Stardust. Jobriath si ale užil svých 15 minut slávy pouze v letech 1973-74, kdy vyšly jeho desky „Jobriath“ (1973, např. „Rock Of Ages“, „Take Me I´m Yours“, „I´maman“, „World Without End“, „Space Clown“) a „Creatures Of The Street (1974, např. „Good Times“, „Street Corner Love“ „Ooh La La“, Gone Tomorrow“). Pak z hudební scény zmizel. V roce 1983 zemřel na AIDS v proslulém Chelsea Hotel v NY.

Hororových témat se zase chytil detroitský zpěvák Alice Cooper, mj. objev Franka Zappy. Původně se on i jeho arizonská Group (Glenn Buxton – g, Mike Bruce – g, Dennis Dunaway – bg, Neal Smith – ds, plus Bob Ezrin jako producent a klávesista) prezentovali jako čítankový glam rock - vystupovali dokonce v ženských hadrech -, slávu jim ale přineslo až „strašání“. V tom byl Alice fakt dobrej. Pomalovaný obličej, masky, světelné efekty, morbidní prvky na pódiu (gilotina, meče, příšery, živí hadi) se staly hlavními atributy jeho show, vycházející z francouzského pouličního divadla Granda Guignola z počátku 19. století. Jak Cooper s oblibou říká, „byl nožem v srdcích hippies“, jejichž doba slávy a vlivu v tom čase prakticky končila. Žádný halucinogenní drogový kouzla, ale pivo a tvrdej chlast. Vlastně ani není divu, že právě i Cooper vrchol svojí kariéry zažil v letech glamové dekadence. Na druhé straně je fakt, že jemu i jeho kapele to šlapalo náramně – nekompromisně tvrdý hard rock a z něj jako hadí jazyk vystřelující úlisný zpěvákův vokál.

Připomeňme si alespoň alba „Love It To Death“ (1971), „Killer“ (1971), „School´s Out“ (1972), „Billion Dollar Babies“ (1973), nebo už pod svým jménem vydané „Welcome To My Nightmare“ (1975) s novou sestavou (mj. Dick Wagner – g, voc, ex-Frost). Zde jsou pak Cooperovy největší hity a některé dobré songy – „Caught In A Dream“, „I´m Eighteen“, „Is It My Body“, „Long Way To Go“, „Black Juju“, „Under My Wheels“, „Be My Lover“, „Killer“, „Halo Of Flies“, „School´s Out“, „Public Animal No.9“, „Gutter Cat Vs. The Jets“, „Luney Tune“, „Elected“, „No More Mr. Nice Guy“, „Hello Hooray“ (cover, pův. od Rolfa Kempfa), „Billion Dollar Babies“, „Muscle Of Love“, „Teenage Lament 74“, „Welcome To My Nightmare“, „Only Women Bleed“, „The Black Widow“, „Cold Ethyl“, „I Never Cry“, „Go To Hell“, „You And Me“, „Serious“, „Nurse Rozetta“. Pokud by jste chtěli vidět Coopera s kapelou naživo, existují filmy „Good To See You Again, Alice Cooper“ (1974) a „Welcome To My Nightmare“ (1976, režie David Winters). Alice sice pak dál v 70.letech vydával desky, ovšem spíše se věnoval honění ega v různě debilních TV-shows a také – jak jinak - chlastu Tomu dokonce s elitní chlastací partou, nazývanou The Hollywood Vampires (Harry Nilsson, Keith Moon z The Who, John Lennon, Ringo Starr, Marc Bolan, Micky Dolenz z Monkees a jiní). Ale nakonec Pán z temnot alkoholického démona přemohl a pohádka má, milé děti, šťastný konec – staré dobré Zlo zase zvítězilo.

Newyorští „strašrybkové“ Kiss fungovali po celá sedmdesátá léta ve stejné sestavě – Paul Stanley (voc, g), Gene Simmons (voc, bg), Ace Frehley (g, bvoc) a Peter Criss (ds, voc). Na své koncerty (a veškerou promotion) se vymódili vyloženě jako horor-comicsové postavy, přičemž si (pochopitelně) namalovali obličeje stejně jako Arthur Brown nebo Alice Cooper. Novináři o nich sice tvrdili, že byli inspirováni japonským divadlem kabuki, ale opravdu všechno vycházelo z obliby Geneho a Paula v comicsech a hororech. Jejich model oblékání a maskování pak převzaly některé pozdější black metalové skupiny (např. King Diamond). Jinak “kissáci“ provozovali klasický jednoduchý hard rock, do něhož při vystoupeních s velkou chutí pouštěli světelné a pyrotechnické efekty, zahrnující různě kvalitní výbuchy, plivání ohně a chrlení krve, při čemž se ješitný Simmons nikdy neopomněl pochlubit svým „půlmetrovým“ jazykem. Pamětníci se shodují, že koncerty Kiss byly vždy ohromujícím zážitkem, nacházejícím se někde mezi Star Wars a Rocky Horror Picture Show.

Kapela vždy stála a stojí na dvou protagonistech – Paulu Stanleyovi (ten s hvězdičkou na oku) a Gene Simmonsovi (ten drak strašlivý), hlavních pěveckých a skladatelských osobnostech (ne že by Frehley s Crissem občas něco neuklohnili, ale oproti oběma vůdcům toho bylo mnohem míň). Nicméně jeden aby pohledal tak nesourodou partu – nejvíce skládal a zpíval ctitel Led Zepp, opatrný androgyn Paul a tento tvůrčí tlak si uvolňoval pitím a holkami; fanoušek Beatles, zapřísáhlý abstinent a sebestředný arogant Gene byl přímočarým sexuálním nadsamcem a televizním maniakem; fanda The Who a Hendrixe, talentovaný Ace se utápěl v galonech chlastu, což z něj udělalo nekontrolovatelnou trosku a z nesebevědomého Petera se postupem času stal feťák. Oba navíc trpěli mánií rozflákat co nejvíce svých drahých aut. Proto museli být pro svou nevypočitatelnost v dalších dekádach odejiti – na jejich postech postupně hráli další hudebníci (např. Vinnie Vincent, Mark St. John, Bruce Kulick, Eric Carr, Eric Singer). Co Kiss spojovalo s Alice Cooperem byla spolupráce s producentem Bobem Ezrinem. V roce 1978 si kapela zahrála ve filmu „Kiss Meets The Phantom Of The Park“ (režie Gordon Hessler).

Nejlepšími alby Kiss v sedmé dekádě jsou „Kiss“ (1973/74), „Destroyer“ (1975/76), „Rock And Roll Over“ (1976), „Love Gun“ (1977) a pochopitelně oba živáky „Alive!“ (1975) a „Alive ll“ (1977), k jejich největším hitům patří skladby „Strutter“, „Cold Gin“, „Black Diamond“, „Firehouse“, „Deuce“, „100.000 Years“, „Parasite“, „Watchin´ You“, „Rock´n´Roll All Nite“, „Hotter Than Hell“, „Rock Bottom“, „C´mon And Love Me“, „She“, „Detroit Rock City“, „King Of The Night Time World“, „God Of Thunder“, „Great Expectations“, „Do You Love Me“, „Beth”, „I Want You”, „Hard Luck Woman“, „Love´em And Leave´em“, „Calling Dr. Love“, „Baby Driver“, „Love Gun“, „Christine Sixteen”, „I Stole Your Love”, „Hooligan“, „Almost Human“, „Sure Know Something“, „Is That You?“, stonesovský cover „2.000 Man“ a dále bohužel i děsivá disco-dupárna „I Was Made For Lovin´ You“. Dnes je Kiss jednou z nejlépe vydělávajících obchodních značek.

V roce 1978 nastal v Kiss určitý skladatelský přetlak, takže všichni členové kapely vydali svoje sólová alba. Obecně nejlépe jsou přijímany počiny Paula Stanleyho a kupodivu Ace Frehleyho. Zpěvák a kytarista Paul Stanley měl na desce „Paul Stanley“ sice klasické hard-rockové kusy, ale půl na půl se skladbami jemnějšího charakteru (1978, např. Hold Me, Touch Me /Think Of Me When We´re Apart“, „Wouldn´t You Like To Know Me“, „Tonight You Belong To Me“, „Ain´t Quite Right“). Fakt, že jeho, řekněme, popovější cítění vyústilo ve výše zmíněnou disco-prudu, to už je holt věc, s kterou těžko kdo něco udělá. Kytarista a zpěvák Ace Frehley na albu „Ace Frehley“ klasicky tvrdě bigbítoval, hitem elpíčka se však stala cajdárna-skákárna „New York Groove“, kterou ovšem každý správný fanoušek Kiss hluboce nenáviděl (1978, dále např. „Wiped Out“, „Rip It Out“, „Ozone“, „Snow Blind“). Sólovka Gene Simmonse působí tak trochu jako když pejsek s kočičkou vařili dort a album Petera Crisse je prostě slabé.

Objevem Kiss (Genea Simmonse) byla vcelku sebestředná washingtonská kapela Angel, zpěváka Franka DiMina a kytaristy Punky Meadowse. Hrála hard rock s nánosem art-rockového patosu; ovšem magicko-vizuální show vlasatých elfů s touhou znít podobně jako Yes zkombinovaní s Deep Purple a Aerosmith vyzněla naprázdno a komerčně skupina vyhořela. Nu… řekněme, že občas to znělo vcelku obstojně – za nejlepší album je považována čtyřka „White Hot“ (1978). Pokud se budete brouzdat po síti, snad tedy něco doporučených songů: „Tower“, „Long Time“, „Sunday Morning“„Mirrors“, „The Fortune“, „Pressure Point“, „Telephone Exchange“, „Cast The First Stone“, „White Lightning“, „Just A Dream“, „Don´t Leave Me Lonely“, „Ain´t Gonna Eat Out My Heart Anymore“, „Got Love If You Want It“, „Flying With Broken Wings /Without You/“.

A nyní opět New York City a jeho tehdejší smečka běsů. 

Za jedny z předchůdců punku bývají označováni New York Dolls, které vedli ulítlý magor Johnny Thunders (g, voc) společně se zpěvákem Davidem Johansenem. Je pak podporovali Sylvain Sylvain (g, bg, ks), Arthur „Killer“ Kane (bg), Billy Murcia (ds) a po jeho smrti v roce 1972 Jerry Nolan (ds). Newyorští smažili syrový, stounovsko-velvetovsky-davidpeelovský punk´n´roll, kořeněný vlivem MC-5. Image? Typicky glamový – opět silně nalíčené obličeje, ženské hadry, lurex, buty platformy a vlasová aranžmá předznamenávající budoucí exponenty new romance a glam metalu. Život „dollů“ byl naprostou anarchií a postrádal jakýkoli racionalizující prvek. Kapela vešla ve známost divokými pódiovými shows, zálibou v píchání groupies, a pohříchu také svoji mohutnou konzumací drog a chlastu, která nakonec v průběhu času několik členů souboru odpravila. Mám pocit, že heroinoví punkeři nemohli mít lepší příklad.

Po NYD zbyla dvě studiová alba - eponymní „New York Dolls“ (1973, např. písně „Personality Crisis“, „Frankenstein“, „Bad Girl“, „Trash“, „Subway Train“ a „Jet Boy“) a „Too Much Too Soon“ (1974, skladby „Human Being“, „Chatterbox“, „It´s Too Late“, „Don´t Start Me Talking“, „Babylon“). Obě desky propadly, a tak management vyjeté „dolly“ vyhodil a angažoval místo nich Aerosmith. Což sice, co se týče konzumace drog nebyl zrovna žádný posun vpřed, ale jejich desky se aspoň prodávaly. Po rozpadu NYD se Thunders stal jedním z exponentů scény okolo CGDG (viz. kapitola punk) a Johansen vcelku solidním písničkářem (LP „David Johansen“, 1978, např. „Funky But Chic“, „Cool Metro“, „Frenchette“).

Pokud už se bavíme o newyorském glam rocku, nesmíme zapomenout ani na bývalého zpěváka Velvet Underground Lou Reeda, který odbarvil svůj vlas na platinu a albem „Transformer“ (1972, hity „Perfect Day“ a „Walk On The Wild Side“), produkovaným D. Bowiem, vzdal hold plastickému a umělohmotnému světu Andy Warhola Warhola (více o něm v textu o alternativním rocku). Ve stejné době (v období LP „Raw Power“, 1973) „oglamoval“ sebe i svoji kapelu Stooges ulítlý zpěvák Iggy Pop. Čekalo se, že americkým Bowiem se stane zpěvák a skladatel Todd Rundgren, ale ten se v půli seventies oddal hrátkám s progressive rockem. V doznívající éře glamu se prosadily i Runaways, divoženky z LA. Do glam rocku bývají podle některých publicistů občas zařazováni i bostonští Aerosmith; je fakt, že s NY Dolls se dobře znali, občas vypadali leskle, a aj ten vlas někdy obarvili, ale jejich hard-rock-bluesová muzika (až na „Dream On“) stála trošku někde jinde. Nicméně - o posledních třech zmiňovaných subjektech více v kapitole hard rock v USA a Kanadě. Á propos Kanada – i tam se glam-rockové kapely objevily: jedna z nich vznikla v půli seventies ve Vancouveru, jmenovala se Sweeney Todd, a svým vysokým hláskem v ní pěl Nick Gilder. Natočila dvě alba: první eponymni „Sweeney Todd“ (1975, např. „Roxy Roller“, „Broadway Boogie, „Rock´n´Roll Story“, „Sweeney Todd Folder“) a lepší druhé „If Wishes Were Horses“ už s novým zpěvákem, tehdy 17letým Bryanem Adamsem, jehož hlas byste zde nepoznali (1977, např. „If Wishes Were Horses“, „Tantalize“, „All Of A Sudden”, „Song For A Star“, „Shut Up“, „Wastin´ Time“). Nu, ano, je to Ten Bryan Adams, který se posléze stal písničkářskou hvězdou 80. let.

Nu, a pokud se vypravíme do Austrálie, tak kromě tvrdších Rabbit, byli do glam rocku občas zařazováni i pop-rockoví Sherbet, doma pod jižním křížem velmi oblíbení. Kapelu tvořili Daryl Braithwaite (voc), Garth Porter (ks, voc), Tony Mitchell (bg, voc), Alan Sandow (ds) a Clive Shakespeare (g, voc), jehož v roce 1976 vystřídal Harvey James (g). Šlo o někdy estrádní, někdy soulový pop-rock hozený do glamu, později do AOR. Tzn. pokud jste vyloženě zaměřeni na tento druh muziky, zkuste songy (a někdy i hity) You´re All Woman“, „Back Home“, „Do It“, „Can I Drive You Home“, „Cassandra“, „Time Change“, „So Glad You´re Time“ „Summer Love“, „Life“, „A Matter Of Time“, „Child Play“, „Rock Me Gently“, „Magazine Madonna“, „Still In Love With You“, „Beg Steal Or Borrow“, „Angela“ plus cover „Nowhere Man“, pův. od Beatles, a nejznámější LP „Howzat“ (1976, hit „Howzat“, dále např. „Motor Of Love“, „Gimme Love“). Ale bacha - jen pokud opravdu vyloženě…

Glamová stylizace se v těch letech dotkla prostě spousty dalších kapel, my jsme si vyjmenovali jen ty nejznámější.

Pro úplnost bych kromě výše zmiňovaných dokumentů uvedl i některé filmy, které se týkaly éry glitteru a glamu – „Phantom Of The Paradise“ (1974, režie Brian De Palma), nejslavnější „The Rocky Horror Picture Show“ (1975, režie Jim Sharman) a ve devadesátých letech natočený „Velvet Goldmine“ (1998, režie Todd Haynes).

Z dnešního pohledu je vcelku pochopitelné, že se nablýskaný glam rock chytil – zaprvé hudebně nic přelomového, co by šlo komerčně využít, v té době nevznikalo a glam byl nový alespoň z hlediska designu. A za druhé: v tom čase rock (respektive hard rock) prožíval období svého největšího rozkvětu – prakticky se „dotýkal hvězd“ – takže jeho zbožštění, jeho vyzdvihnutí na ten nejvyšší piedestal popu si zasloužilo nějakou tu nablýskanost a zář.

Onu nablýskanost si po doznění glam (glitter-) rocku zcela přirozenou cestou přisvojili pro sebe představitelé toho „pravého“ funku (např. Funkadelic nebo Bootsy Collins) a také interpreti tanečního stylu disco. Na konci 70. let se pak stal východiskem pro novovlnné kapely stylu new romantics (např. Japan, Culture Club) či elektro-experimentátory typu Tubeway Army, jejichž soundu novináři začali říkat futuristic rock. Make-upy a androgynní vzhled ale přejali také kapely a fanoušci gothic rocku. V první polovině 80. let se nechaly glamem inspirovat některé americké heavymetalové skupiny jako Poison, Hanoi Rocks nebo Mötley Crue, a na konci dekády sleaze rockeři typu Guns n´Roses.

A dnes už víme, že nablýskanost glam rocku přivedla přemýšlivého guru punku Malcolma McLarena k vytvoření anti-skupiny Sex Pistols, která ve všem, čím byla, onu okázalou extravaganci zářivých, vesmírných Ziggy Stardustů shodila z piedestalu slávy dolů na zem.