Hard rock v USA a Kanadě

Aerosmith, zleva Joey Kramer, Joe Perry, Tom Hamilton, Steven Tyler, Brad Whitford, cca 1973

Severní Amerika se stala pro britské hardrockové soubory doslova rájem – větší rozloha a větší počet obyvatel (navíc mluvících anglicky) znamenaly i větší odbytiště. Ale také větší konkurenci, protože vlna tvrdého bigbítu paralelně zasáhla i mladé americké muzikanty.

Když vynecháme Jimi Hendrixe, jehož zmiňujeme v samostatném miniprofilu, a Doors nebo Janis Joplin s The Big Brother And The Holding Company, o kterých je možné si přečíst v textu o americkém undergroundu, pak první tvrdší partou, která se v USA objevila, byla skupina Iron Butterfly ze San Diega. V nejlepším období (které trvalo asi dva roky) ji tvořili Doug Ingle (ks, voc), Ronald Bushy (ds), Eric Braunn (g, voc) a Lee Dorman (bg, g, voc). Nejprve „doorsovsky“ psychedelila (např. „You Can´t Win“, „Fields Of Sun“, „Iron Butterfly Theme“, všechny z debutového alba „Heavy“, 1967), ale následně vešla ve známost tím, že její nejúspěšnější deska s vyhuleneckým názvem „In-A-Gadda-Da-Vidda“ bývá označována za první hardrockové album na světě (1968, obsahuje stejnojmenný hit „In-A-Gadda-Da-Vidda“, dále např. „My Mirage“, „Termination“, „Are You Happy“). V podobném duchu se nesla i další, víceméně průměrná placka „Ball“ (1969, např. „In The Times Of Our Lives“, „In The Crowds“, „Belda-Beast“ a v reedici ještě „To Be Alone“). Po odchodu Braunna (místo něj přišli kytaristé Mike Pinera a Larry „Rhino“ Reinhardt), vzniklo album „Metamorphosis“ (1970, hit „Easy Rider /Let The Wind Pay The Way/“, dále „Best Years Of Our Life“, „Soldier In Our Town“, „New Day“). V roce 1971 se kapela rozešla. Bushy s Braunnem ji sice v půli 70.let načas obnovili, ale po pravdě řečeno – některé věci by raději měly zůstat nerušeně zakopány tam kde jsou…

Na troskách IB vznikla v jedenasedmdesátém v LA výborná kapela Captain Beyond s ex-„párplem“ Rodem Evansem za mikrofonem, johnny-winterovským drummerem Bobby Caldwellem a právě hráči ze „železného motýla“ - basákem Lee Dormanem a kytaristou Larry „Rhino“ Reinhardtem. Jednalo se o tvrdou partu trošku hozenou do progresivního rocku. Doporučují se zejména první dvě desky „Captain Beyond“ (1972, skladby „Dancing Madly Backwards /On A Sea Of Air/“, „Mesmerization Eclipse“, „Ranging River Of Fear“, „I Can´t Feel Nothin´“, „Astral Lady“) a „Sufficiently Breathless“ (1973, např. „Sufficiently Breathless“, „Drifting In Space“, „Evil Men“, „Starglow Energy“, „Bright, Blue Tango“), na níž Caldwella vystřídal za bicími Marty Rodriguez. Pak soubor asi na tři roky usnul, aby se v mírně pozměněné sestavě dal zase v období 1976-78 dohromady: Kromě Rhina (g, ac g), Dormana (bg, voc) a navrátilce Caldwella (ds) se v ní objevil za mikrofonem Willy „Dee“ Daffern. Možná, že od třetí desky vás odradí kritikové, kterým připadala průměrná, ale nezapomeňme, že se psal rok 1977 a všichni si od tohoto stylu muziky chtěli už tak trochu odfrknout. A navíc se nezadržitelně blížily punk a nová vlna. Album „Dawn Explosion“ prostě není tak špatné, jak se na první pohled jeví (např. skladby „Do Or Die“, „Oblivion“, „Midnight Memories“, „Fantasy“, „Breath Of Fire, Part 1 & Part II“).

Hore uvedený kytarista Mike Pinera (původem z Floridy) hrál před vstupem do IB v kapele Blues Image, která spojovala hard rock, blues, psychedelic sound a latinu. Albově vstoupila do hry v roce 1969 deskou „Blues Image“ (1969, např. „Outside Was Night“, „In Front Behind You“, „Lay Your Sweet Love On Me“), ale známější je asi album „Open“ kvůli hitovce „Ride Captain Ride“ (1970, dále např. „Love Is The Answer“, „Running The Water“, „Pay My Dues“). V roce 1971 se objevil singl „Take Me Back“, ale kapela v té době již neexistovala – muzikanti se rozprchli do jiných souborů. Kytarista Mike Pinera právě do Iron Butterfly, poté hrál s Alice Cooperem  a své sólové kariéře se začal věnovat až na konci 70. let. A tedy – nic moc to nebylo: takový ten AOR-ový, vyčištěný rock se srdcervoucími, kýčovitými ploužáky. Což je nakonec slyšet na LP „Forever“ (1979, např. „Here It Comes Again“, „Can´t You Believe“, „Goodnight My Love“).

Ale pojďme zpět do konce 60.let.

Ve stejné době jako Iron Buttterfly působilo také sanfranciské motorkářské trio Blue Cheer, které navzdory kytičkové revoluci valilo bluesový hard rock tak, že bylo určitý čas pokládáno za nejhlasitější skupinu na světě. Představte si zpěv někde mezi „sladeovským“ Noddy Holderem a George Harrisonem, pod to hoďte okouřenou Hendrixovu psychedelickou kytaru a máte Blue Cheer. V kapele působili Dickie Peterson (bg, voc), Paul Whaley (ds) a Leigh Stephens (g), jehož bustrovaný zvuk kejtry vám při stereo-poslechu prolétává hlavou jako stíhačka a zanechává spoušť srovnatelnou s kobercovým bombardováním. Z těch několika alb je nejznámější to první „Vincebus Eruptum“ (1968, např. „Parchment Farm“, „Second Time Around“ plus bluesový standard „Rock Me Baby“ a cover „Summertime Blues“, pův. od Eddie Cochrana). Hutně zněla také dvojka „Outsideinside“ (1968, např. „Sun Cycle“, „Just A Little Bit“, „Come And Get It“, „Babylon“), po níž však odešel kytarista Leigh Stephens jehož průběžně nahrazovali jeho bratr Bruce Stephens a Randy Holden. Posléze z původní sestavy zbyl už jen Peterson. Skupina svůj sound sice precizovala, ale zároveň dost… vyměkla. Alba většinou průměr až podprůměr, z lepších skladeb tohoto období bych uvedl například „Peace Of Mind“, „Fruit & Iceburgs“, „Saturday Freedom“, „You´re Gonna Need Someone“, „Good Times Are So Hard To Find“, „Make Me Laugh“, „Babaji (Twilight Raga)“, „Hiway Man“. V dvaasedmdesátém byl konec. Kapela se pak dala párkrát na dvě léta dohromady, ale vždy to opět zapíchla. 

Něco tvrdě psychedelického a tedy velmi blízkého Blue Cheer předváděli i Thunder & Roses z Philadelphie, které vedl kytarista a zpěvák Chris Bond. Zkuste album „King Of The Black Sunrise“ (1969, např. „White Lace And Strange“, „I Love A Woman“, „Moon Child“ plus cover „Red House“ pův. od Jimiho Hendrixe). To byla jen taková východní odbočka a nyní zpět do Kalifornie, konkrétně do LA – tam v roce 1968 vydala svoje první album talent-scouty sestavená skupina Rhinoceros, která měla vazby na Iron Butterfly (hráli zde kytaristé Eric Braunn a Danny Weis). Takovými jako kápy byli v kapele John Finley (voc) a Alan Gerber (voc, ks). „Nosorožec“ se v duchu názvu prezentoval těžkotonážním psychedelickým hard rockem s rozvolněnými vokály. Ono album se jmenovalo prostě „Rhinoceros“ a obsahovalo songy jako „You´re My Girl“ , „When You Say You´re Sorry“, „Apricot Brandy“, „That Time Of The Year“ a „Belbuekus“ . Pak se to stejně jako u Blue Cheer zcivilizovalo a už to nějak nebylo ono. Přesto bych snad ještě uvedl písně „Funk Butt“, „Better Times“, „Insanity“, „Lady Of Fortune“. Některé kapely se na čas objevily, natočily album a zase zmizely v propadlišti dějin, a v podstatě nic bližšího se o nich nevědělo. To byl případ i tvrdého tria Robert Savage Group, které vedl kytarista a zpěvák Robert Savage (nebo Bobby Arlen, těžko říci, které jméno bylo pravé). Ono LP měl název „The Adventures Of Robert Savage Vol. 1“ a hudebně se nacházelo někde mezi Moby Grape a Hendrixem (1971, např. „Amy“, „Beaver Baby“, „Milk Run“, Save Us From The Cyclops“, „Lonely World“).

Losangelsští Love kytaristy a zpěváka Arthura Lee, existovali nebo neexistovali dle momentálního rozpoložení jejich šéfa. Do seventies vstoupili nesourodým elpím „False Start“ (1970, např. „Everlasting First“, kde si zahrál i Jimi, dále „Gimi A Little Break“, „Anytime“, „Slick Dick“), které bylo průměrné. Pak si Arthur Lee natočil vlastní a dobré album „Vindicator“ (1972, např. „Everybody´s Gotta Live“, „Love Jumped Through My Window“, „Sad Song“, „Every Time I Look Up I´m Down Or White Dog…“, „You Want Change For Your Re-Run“, „Busted Feet“). V roce 1973 začala vznikat další solidní Leeova deska „Black Beauty“, ale krachnul label, který ji měl vydat, takže album se objevilo mezi lidem hudbymilovným až mnoho let po milleniu (např. songy „Midnight Sun“, „Can´t Find It“, „Skid“, „Young & Able“). U zklamanáho Leeho to poté zase načas vyhráli Love a vznikla slabší deska „Reel To Real“ (1974, např. „Be Thankful For What You Got“, „Which Witch Is Which“, „Singing Cowboy“), jež komerčně pohořela. No, a pak zas potácečka…

Jako kalifornská kapela byli uváděni i Steppenwolf, přestože v ní hráli Kanaďané a za mikrofonem stál v Německu narozený John Kay. Další posty okupovali ještě Michael Monarch (g, bvoc), Goldy McJohn (ks, bvoc), Jerry Edmonton (ds, voc) a Rushton Moreve (bg, bvoc). Sestava se poté dost měnila, po celou dobu existence v ní coby monolit zůstal vlastně jenom John Kay. Skupinu proslavil film „Easy Rider“, v němž zazněly dvě písně z prvního eponymního alba „Steppenwolf“ (1968) – cover „The Pusher“ (pův. od Hoyta Axtona) a „Born To Be Wild“, dodnes hymna všech motorkářů a jedna z nejslavnějších písní v dějinách rocku. Album obsahovalo ještě další výborné songy jako „Sookie Sookie“, „A Girl I Knew“, „Take That You Need“ nebo „Everybody´s Next One“.

Třetí hitovkou „stepního vlka“ se stala skladba „Magic Carpet Ride“ z další slušné desky „Steppenwolf The Second“ (1969, dále např. „Don´t Step On The Grass, Sam“, „Faster Than The Speed Of Life“, „None Of Your Doing“). Uvedl bych ještě LP „At Your Birthday Party“ (1969, např. „Jupiter´s Child“, „Rock Me“, „It´s Never Too Late“, „Don´t Cry“, „God Fearing Man“). Pak začala úroveň nahrávek pozvolna klesat, takže je možné připomenout ještě desku „Steppenwolf 7“ (1970, např. „Who Needs Ya“, „Fat Jack“, „Ball Crusher“, „Hippo Stomp“, „Snowblind Friend“) a několik písní jako např. „Monster“/„Suicide“/„America“, „Hey Lawdy Mama“, „Ride With Me“, „The Night Time´s For You“, „I´m Asking“, „Smokey Factory Blues“, „Justice Don´t Be Slow“, „Hard Rock Road“, „Two For The Love Of One“. On ten „stepní vlk“ hrál a natáčel do půle sedmdesátých let (mezitím se stačil i jednou rozpadnout), ale jak to tak občas chodilo: na albu byly vždy circa dvě dobré věci a ostatní materiál většinou průměrný… Kapela se znovu rozpadla v šestasedmdesátém a opět pokračovala v činnosti až od začátku eighties.

Hlasitým soundem vycházejícím z Cream na sebe upozornila newyorská skupina Mountain v čele s výborným kytaristou a zpěvákem Leslie Westem a skladatelem Felixem Pappalardim (voc, bg). Dále v ní působili ještě Corky Laing (ds) a Steve Knight (ks).  Kapela se objevila ve Woodstocku, v letech 1970-72 natočila čtyři komerčně úspěšná alba - nejlepší „Climbing!“ (1970) a „Nantucket Sleighride“ (1971) - a poté se rozpadla. Následně se na rok v jiné sestavě (zbyli jen West a Pappalardi) opět dala do kupy a posléze opět skončila. Zbylo po ní několik známých kousků jako třeba „Don´t Look Around“, „Theme For An Imaginary Western“, „Silver Paper“, „Never In My Life“, „For Yasgur´s Farm“, „Nantucket Sleighride“, „Taunta“, „Travelin´ In The Dark“ , „My Lady“, „Flowers Of Evil“, „One Last Cold Kiss“, „You Better Believe It“, „Back Where I Belong“. A samozřejmě superhit „Mississippi Queen“, bez kterého se neobejde žádná pamětnická rozhlasová stanice, orientující se na hard rock.

Téměř všechny uvedené songy jsou ke slyšení na dosti syrovém živáku z Japonska, nazvaném „Twin Peaks“ (1973). Ještě poznámka: někdy se uvádí jako debut kapely elpíčko „Mountain“, ale ono opravdu vyšlo pod jménem kytaristy Leslie Westa a obsahuje několik dobrých písniček (1969, např. „Blood Of The Sun“, „Blind Man“, „Dreams Of Milk & Honey“). A poznámka druhá: Pappalardi se stal v 70.letech význačným producentem, než ho posléze v roce 1983 nešťastnou náhodou zastřelila manželka Gail, která skupině napsala několik textů. 

West si k sobě po prvním rozpadu „hory“ (1972) vzal Lainga a společně s ex-členem Cream, baskytaristou a zpěvákem Jackem Brucem založilii supergroup West, Bruce & Laing – a co asi tak mohli hrát, že? Samozřejmě něco jako Cream a Mountain. Natočili dvě studiovky „Why Dontcha“ (1972, např. „Why Dontcha“, „Out Into The Fields“, „The Doctor“, „Love Is Worth The Blues“)  a slabší  „Whatever Turns You On“ (1973, např. „Rock´n´Roll Machine“, „Token“, „Like A Plate“). Po rozchodu tria a zmíněné krátké životnosti znovuobnovených Mountain natočil Leslie West už sám za sebe průměrná LP „The Great Fatsby“ (1975, např. „I´m Gonna Love You Thru The Night“, „Little Bit Of Love“ plus cover „Honky Tonk Women“, pův. od Rolling Stones) a „The Leslie West Band“ (1976, např. „The Twister“, „We´ll Find A Way“, „Money /Watcha Gonna Do/“).

 

Další newyorskou akvizicí toho nejtvrdšího bigbítu byla brooklynská parta Sir Lord Baltimore, která se dala dohromady v osmašedesátém roce. Její zvláštností byl zpívající bubeník John Garner, elektrický rachot pak vytvářeli Louis Dambra (g) a Gary Justin (bg, bvoc). Pokud je možný nějaký příměr, nejspíš se psychedelický hard rock SLB blížil kombinaci Mountain, Cactus, Black Sabbath a MC 5. A ještě jedno upozornění: milovníkům tzv. „velkých rockových hlasů“ se možná nebude zdát syrový exaltovaný Garnerův vokál, ale když si naň zvyknete, uvidíte, že je to jedna z hlavních poznávacích marek kapely. SLB se uvedl výborným nářezovým debutem „Kingdom Come“ (1970, např. „Hard Rain Fallin´“, „Lady Of Fire“, „Master Heartache“, „Kingdom Come“, „Hell Hound“, „I Got A Woman“, „Pumped Up“, „Helium Head“). Na svou dobu skutečný masakr. V roce 1971 vyšlo druhé, eponymní a kompozičně poněkud nevyrovnané album „Sir Lord Baltimore“ (např. „Woman Tamer“, „Man From Manhattan“, „Chicago Lives“). V šestasedmdesátém se kapela rozešla. O nějaké čtvrtstoletí později byli SLB nazýváni „kmotry stoner rocku“. Ale jo, určitě, ale já bych tam ještě přihodil hen hore Blue Cheer.

Z dalších kapel přelomu 60. a 70. let je třeba jmenovat ještě ohijský James Gang, zejména pak sestavu, jíž tvořili s kytarista, klávesista a zpěvák Joe Walsh, bubeník, klávesista a zpěvák Jimmy Fox a baskytarista a zpěvák Dale Peters. Jednalo se o jemnější formu hardrocku s dobrými vokály. „Jakubova parta“ vydávala solidní elpíčka: „Yer´ Album“ (1969, např. „Take A Look Around“, „Collage“, „Stop“, „I Don´t Have The Time“ plus cover „Bluebird“, pův. od Buffalo Springfield), „James Gang Rides Again“ (1969/70, např. „Funk No. 49“, „Ashes, The Rain And I“, „Tend My Garden“, „Woman“ plus siuta „The Bomber“) a „Thirds“ (1971, např. „Walk Away“, „It´s All The Same“, „Midnight Man“, „Live My Life Again“, „White Man/Black Man“) včetně živáku „Live In Concert“ (1971), po němž Walsh přestoupil k Eagles. Z dalších dvou alb s Kanaďany Roy Kennerem (voc, harm) a Domenicem Troianem (g, bvoc) jakžtakž obstojí „Straight Shooter“ (1972, např. „Madness“, „My Door Is Open“, „Getting Old“, „I´ll Tell You Why“). Později v kapele působil i ex-členZephyru, kytarista Tommy Bolin) – s ním v sestavě bych uvedl LP „Bang“ (1973, např. „Must Be Love“, „The Devils Is Singing Our Song“, „Alexis“, „Standing In The Rain“, „Mystery“) a „Miami“ (1974, např. „Do It“, „Cruisin´ Down The Highway“, „Wildfire“, „Sleepwalker“, „Summer Breezes“). V pětasedmdesátém odešel Bolin k Deep Purple.

Po rozpadu DP v roce 1975 natočil Tommy Bolin skvělé album „Teaser“ (např. „People People“, „Homeward Strut“, „Teaser“, „Wild Dogs“, „The Grind“, „Marching Powder“) se Stanley Sheldonem na baskytaru a coby hostem Janem Hammerem za klávesami. O rok později vypustil klidnější dvojku „Private Eyes“ (1976, např. „Sweet Burgundy“, „Gypsy Soul“, „Hello, Again“, „Post Toastee“), ale při následném turné se bohužel tento talentovaný kytarista předávkoval drogami.

V kalifornském LA zase působili melodičtí soul-rockeři Three Dog Night, kteří byli zajímaví tím, že měli tři samostatné zpěváky: Cory Wellse, Chucka Negrona a Danny Huttona. Kapela, fungující už od roku 1967 proslula hlavně cover verzemi, jako např. „One“ (pův. od Harry Nilssona), „Mama Told Me Not To Come“ od Randy Newmana, „Joy To The World“ od Hoyta Axtona, „Black & White“ od Greyhound nebo „Easy To Be Hard“ z Hairu. Autorských věcí bylo minimálně (např. songy „Rock And Roll Widow“, „One Man Band“, „Shamballa“). Za nejlepší alba TDN jsou  ovažována „Three Dog Night“ (1968, kromě „One“ ještě např. „Heaven  Is Your Mind“, pův. od Traffic, „Chest Fever“, pův. The Band, „Let Me Go“, od Davida Whittena, „Find Someone To Love“ od Johnny „Guitar“ Watsona), „Suitable For Framing“ (1969, kromě „Easy To Be Hard“, ještě např. „Celebrate“, „Lady Samantha“, pův. od Eltona Johna, „Eli´s Coming“, pův. Laury Nyro) a možná „Harmony“ (1971, např. „Jam“, „Murder In My Heart For The Judge“ „My Impersonal Life“, „The Family Of Man“, plus cover „Never Been To Spain“, pův. od Axtona). 

Velmi široký hudební prostor obsáhla ve svých písničkách i indiánská skupina Redbone z LA, kterou vedli bří Loly Vegas (voc, g) a Pat Vegas (bg) – pohybovala se od rhythm&blues, přes cajun, „swamp-rock“, pop-rock, funk až téměř ke stylu disco a to ještě občas nechala zaznít něco kmenových bubnů. Dodnes je znám zejména song „Come And Get Your Love“, z dalších věcí připomeňme třeba „Maggie“, „The Witch Queen Of New Orleans“, „Jerico“, „Message From A Drum“ či „Niji Trance“. Co se týče alb, ceněna jsou zejména ta z úvodu 70. let: double  „Redbone“ (1970, např. „Prehistoric Rhythm“, „Niki Hokey“, „Promise I Won´t Let it Show“, „Chance To See“, „Rebecca“), dvojka „Potlach“ (1970, kromě uvedené „Maggie“ ještě např. „Who Can Say?“, „Judgement Day“, „Chant: 13th Hour“, „Alcatraz“) a částečně „Message From A Drum“ (1971, viz většina připomenutých songů).

A nyní něco úplně jiného.

S přelomem obou dekád je spojena i nejdrsnější scéna žánru, která vybublala z podzemí města automobilů a které se říká lapidárně Detroit Rock. Byla vyvrcholením takzvaného „garage rocku“, americké odpovědi na bílé britské rhythm&bluesové party, jejichž invaze do USA zamotala hlavu celé americké pop music. První garage kapely jsou dnes téměř zapomenuty, zato ona druhá vlna, jíž představují níže jmenované formace, se naopak stala předmětem sporů a disputací, ohniskem vytváření mýtů a legend. Detroitské kapely byly - snad v reflexi na sladce pějící uhlazené černoušky, vypadávající z výrobního pásu Tamly Motown - těmi nejtvrdšími, které USA doposud poznaly. Jejich sound byl jednodušší a přímočařejší než u ostatních hardrockových skupin, proto bývají pokládány za jedny z nejvýznamnějších předchůdců punku.

Prvopočátky tohoto divokého stylu hledejme v písničkách rock´n´rollového zpěváka Mitche Rydera a jeho kapely The Detroit Wheels (působili v ní třeba kytaristé Jim McCarty, budoucí člen souboru Cactus, a Steve Gaines, co hrál později s Lynyrd Skynyrd). Přestože z dnešního pohledu ony nahrávky nepůsobí příliš drsně, převládá názor, že Ryder svým „little-richardovským“ chraplavým vokálem, opírajícím se o tvrdý ale jednoduchý sound skupiny, vlastně položil základ budoucího detroitského hard rocku. Jeho největší hity s Detroit Wheels jsou „Jenny Takes A Ride“, „Devil With A Blue Dress On“, „Sock It To Me Baby“ a „Break Out“ a pocházejí z let 1966 a 1967, samostatně nahrál třeba songy jako „You Are My Sunshine“ nebo „You´ve Got Personality / „Chantilly Lace“ (1967/68).

Základní skupinou Detroit rocku se stali levicoví radikálové MC 5 v sestavě Wayne Kramer (g, voc), Fred „Sonic“ Smith (g, ks, voc), Rob Tyner (voc, harm), Michael Davis (bg) a Dennis Thompson (ds). Byli známi jakožto členové kulturně-politické strany Bílých panterů Johna Sinclaira, který se stal i jejich managerem - tudíž je pochopitelné, že celou partu monitorovala FBI (později se ale Sinclair a kapela rozešli ve zlém: Johna štvalo, že když ho establishment dostal do lapáku, skupina se za něj nepostavila). Koncerty MC5 to byla naprostá anarchie a chaos – zvukový i pódiový; často končily rozmlácením nástrojů á la The Who. O jejich legendárním živáku „Kick Out The Jams“ píše v knize „1000 alb která musíte slyšet než umřete“ kritik Stevie Chick zhruba toto: „Hvězdy obálky časopisu Rolling Stone The Motor City Five žili jako uprchlíci před policií ve vlastní hippie komunitě, a hlásali zlé, psychedelizované R&B a étos drog, zbraní a pouličního sexu. ´Kick Out The Jams´ bylo typickým dítkem noci rock´n´rollové revoluce z dílny drsných provokatérů, rozsévajících bílý hluk, ´tekutou zuřivost´ a kosmický jazz.“

Syrová alba „Kick Out The Jams“ (1969, live, např. „Kick Out The Jams“, „Come Together“, „Borderline“, „I Want You Right Now“, „Rocket Reducer No. 62 /Rama Lama Fa Fa Fa/“ a cover „Ramblin´ Rose“, pův. od Marijohn Wilkin), „Back In U.S.A.“ (1970, „Call Me Animal“, „The Human Being Lawnmower“, „Looking At You“, „Shakin´ Street“, „Looking At You“) a „High Time“ (1971, songy jako „Baby Won´t Ya“, „Miss X“, „Future/Now“, „Sister Anne“, „Over And Over“) jsou tvrdými kytarovými palbami a patří jedněm z nejdůležitějších rockových desek vůbec. Už jen z toho důvodu se Tynerova zvolávka „kick out the jams, motherfuckers!!!“ stala historickým axiomem a zároveň odpovědí na dotaz kteréhokoli mladého, nezasvěceného rockového fandy, co že to ti MC 5 byli vlastně zač. Za svůj vzor si tuhle partu zvolila spousta pozdějších punkových a hardcoreových kapel, velmi se k ní hlásili například další ohniví radikálové, soubor Rage Against The Machine.

Hned vedle MC 5 stáli anti-systémoví The Stooges v čele s rockovou ikonou Iggy Popem, jenž je společně s K. Moonem (The Who) a P. Spectorem označován za největší úlet v dějinách rocku. Základními členy kapely byli v různých obdobích Ron Asheton (g, bg, voc), Scott Asheton (ds), Dave Alexander (bg) a James Williamson (g). „Nastrčenci“ (pojmenovali se dle komediálního seriálu The Three Stooges) vycházeli z muziky Doors a Velvetů - hráli velmi ostře a velmi tvrdě, přičemž základní složkou jejich performance byla hlavně provokace. A navíc stejně jako Morrison i divoký Iggy se rád pařil v kožených kalhotách. Koncerty Stooges, kteří se považovali za rockové vyděděnce, prosluly svojí divokostí a syrovostí. Kapela byla neustále sjetá nebo ožralá, čemuž to stavu její členové říkali „Head 0“. Iggy vystupoval většinou svlečený do půli těla, rozpatlával si po něm sekanou z hamburgra, občas vytáhl ptáka a jednou se při koncertě chtěl podfiknout rozbitou flaškou, což nakonec skončilo jen masivním pořezáním hrudi. A nejspíš byl po Jimovi druhý, kdo použil stage diving – tedy skok z podia do diváckého kotle. Prostě performer jak má být – tedy člověk, kterému je absolutně všechno jedno.

Zásadními jsou vlastně všechna alba téhle povedené party: „Stooges“ (1969, hity „1969“, „I Wanna Be Your Dog“, „No Fun“ plus téměř morrisonovská meditace „We Will Fall“), „Fun House“ (1970, např. „Down On The Street, „1970“, „T.V. Eye“, „Dirt“, „Loose“), které se vzhledem ke svému surovému zvuku prodávaly minimálně, stejně jako pozdější masakr „Raw Power“ (1973, např. „Raw Power“, „Search & Destroy“, „Your Pretty Face Is Going To Hell“, „Gimme Danger“, „Penetration“), takto regulérní punková deska. K ní Stooges dokopal David Bowie, Iggyho věčný kámoš. Bohužel skupina se v roce 1974 rozpadla kvůli těžké Popově heroinové závislosti a tím pádem zcela nevyzpytatelnému chování na koncertech a vlastně všude. Ještě před tím stačila natočit brutální živák „Metallic K.O.“, který vyšel v roce 1976 a později v 80.letech jako dvojalbum. A Iggy se později stal punkovým králem.

V The Amboy Dukes měl zase hlavní slovo technicky velmi nadaný kytarista, ale taktéž šílenec Ted Nugent. Další důležitou figurou byl i rytmický kytarista a skladatel Steve Farmer. Skupina začala hrát už ve druhé polovině sixties, kdy zaujala syrovým albem „The Amboy Dukes“ (1967, např. „Young Love“, „Gimme Love“ plus covery „Baby, Please Don´t Go“, pův. od Big Joe Williamse a „Let´s Go Get Stoned“, známý v interpretaci Raye Charlese). Největším hitem skupiny byl  o rok později psychedelický úlet „Journey To The Center Of The Mind“ ze stejnojmenné desky „Journey To The Center Of The Mind“ (1968, dále např. „Surrender To Your Kinks“, „Flight Of The Bird“), na kterou bylo pohlíženo s určitými rozpaky. Nejednoznačně bylo přijato i další psychedelické elpí „Migration“ (1969, např. „Prodigal Man“, „Shades Of Green And Grey“, „Migration“, „For His Namesake“), na němž pěje Rusty Day, pozdější frontman Cactus. Amboy Dukes se pak postupně stali Nugentovým doprovodným bandem; z té doby pochází hutné desky „Call Of The Wild“ (1973, „Call Of The Wild“, „Ain´t It The Truth“, „Renegade“, „Canon Balls“) a „Tooth Fang And Claw“ (1974, songy „Hibernation“, „The Great White Buffalo“, „Sasha“, „Lady Luck“).

Po rozpuštění AD divous Ted Nugent postavil nový doprovodný soubor (častým spolupracovníkem se mu stal zpěvák a kytarista Derek St. Holmes) a začal vydávat kvalitní a velmi úspěšná alba, jako např. „Ted Nugent“ (1975 , mj. songy „Just What The Doctor Ordered“, „Motor City Madhouse“, „Queen Of The Forrest“, „Stormtroopin“, „Stranglehold“), „Free For All“ (1976, hit „Dog Eat Dog“, dále např. „Writing On The Wall“, „Turn It Up“, „Hammerdown“) nebo „Cat Scratch Fever“ (1977, hity „Cat Scratch Fever“, „Wang Dang Sweet Poontang“, „Home Bound“, dále např. „Sweet Sally“, „A Thousand Knives“, „Death By Misadventure“), přičemž nelze zapomenout na živák „Double Live Gonzo“ (1978, mj. „Yank Me, Crank Me“). Pak už to s invencí háratého kytarového blázna šlo poněkud dolů, takže snad ještě pár songů: „Weekend Warriors“, „Alone“ a „Wango Tango“. Nugent proslul nejen svým image člověka z doby kamenné, abstinencí (drogovou i alkoholovou) a téměř muhammad-aliovskou velkohubostí, ale taktéž kytarovými bitvami s jinými exponenty instrumentální ekvilibristiky, jakými byli např. Mike Pinera nebo Frank Marino z Mahogany Rush. Pro některé dnešní, mladé fanoušky britských kytarovek vysvětlím – ne, nemlátili se elektrickými kytarami po hlavách, nýbrž na ně sólovali.

Svým způsobem (hlavně tedy nadměrným hlukem) patřili k Detroit rocku i Grand Funk Railroad (později jen Grand Funk), přestože pocházeli z města Flint. V nejznámější sestavě čteme jména: Mark Farner (g, ks, voc, hlavní skladatel), Mel Schacher (bg) a Don Brewer (ds, voc), později přišel ještě Craig Frost (ks). Stejně jako předchozí party byli GFR nenáviděni kritikou ale milováni americkými fanoušky. Vycházeli z Led Zeppů, ale hráli mnohem primitivněji a kupříkladu za oceánem na kapelu britští posluchači pohlíželi se značným despektem. Přitom jejich syrový hlasitý sound měl své osobité kouzlo – tedy dokud vám nepopraskaly ušní bubínky nebo nepovolily střeva.

Z jejich alb vyberme první LP „On Time“ (1969, např. „Are You Ready“, „Time Machine“, „Can´t Be Too Long“, „Heartbreaker“), dvojku „Grand Funk“ (1969, např. „Mr. Limousine Driver“, „Winter And My Soul“, „Got This Thing On The Move“, „Please Don´t Worry“), třetí kus „Closer To Home“ (1970, např. „I´m Your Captain /Closer To Home/“, „Sin´s A Good Man´s Brother“, „Nothing Is The Shame“), dále nejprodávanější „Live Album“ (1970), klidnější „Phoenix“ (1972, songy „Freedom Is For Children“, „Gotta Find Me A Better Day“, „Rock´n´Roll Soul“), nejznámější desku „We´re An American Band“ (1973, hit „We´re An American Band“, dále např. „Black Licorice“, „Walk Like A Man“, „Stop Lookin´ Back“, „Creepin´“) či „Shinin´ On“ (1974, hity „Shinin´ On“, „Please Me“, „Gettin´ Over You“, „Destitute And Losin´“ a cover „The Locomotion“ od Carol Kingové). Pak už to nějak měklo (byť funkárna „All The Girls in The World Beware“ je tedy opravdu jízda jak prase), o soubor přestával být pomalu zájem a v roce 1977 to zabalil. I když na začátku eighties to zase zkusil…

Mezitím se dal grandfunkový zpěvák a kytarista Mark Farner na krátkou sólovou dráhu, během které natočil dvě alba: „Mark Farner“ (1977, např. „Street Fight“, „Easy Breezes“, „Dear Miss Lucy“, „Social Disaster“) a „No Frills“ (1978, např. „Faith Keeps It Away“, „All The Love You Give Me“, plus cover „When A Man Loves A Woman“, pův. od Percy Sledge). 

Psychedelický hard rock mastila další detroitská formace Frost, kterou vedl zručný kytarista a zpěvák s příjemnou barvou hlasu Dick Wagner, a působil v ní i kytarista Don Hartman. Pro ilustraci si zkuste sehnat třeba skvostný debut „Frost Music“ (1969, např. songy „Mystery Man“, „Jennie Lee“, „Stand In The Shadows“, „First Day Of May“, „Who Are You?“, „A Long Way Down Down From Mobile“) nebo napůl živé „Rock And Roll Music 1970“ (1969, např. „Rock And Roll Music“, „Linda“, „Help Me Baby“, plus cover „We Gotta Get Out Of This Place“, pův. interpretovaný The Animals). O něco podobného jako Frost se pokoušela také skupina Frijid Pink Gary Ray Thompsona (g) a Kelly Greena (voc). Měla jediný hit v tradicionálu „The House Of The Rising Sun“, který se objevil na jejím prvním LP. Z těch pár alb, která v první polovině 70.let natočila, bych vzpomenul právě jen na debut „Frijid Pink“ (1970, kromě uvedeného hitu ještě třeba „God  Gave Me You“, „Crying Shame“, „Music For The People“ plus „Heartbreak Hotel“, pův. od Elvise Presleyho) a dvojku „Defrosted“ (1970, např. „Sing A Song For Freedom“, „Pain In My Heart“, „We´re Gona Be There“, „Black Lace“). 

Pouhé jedno jediné LP zůstalo po detroitském hard rocku Third Power – to vyšlo v roce 1970 a  jmenovalo se „Believe“ (např. „Gettin´ Together“, „Passed By“, „Persecution“, „Comin´ Home“). Kapela se ovšem následujícího roku rozpadla, přičemž její vedoucí, kytarista a zpěvák Drew Abbott posléze začal hrát  v Segerově Silver Bullet Bandu. A co říci k další partě z moto-city, která si říkala Brownsville Station? Snad jen to, že hrála jakýsi pre-punk-blues-hard-rock´n´roll, byla hlasitá a vtipná, vedl ji brýlatý kytarista a skladatel Cub Koda a kromě pecek jako např. „Kings Of Party“ či „I´m The Leader Of The Gang“ se zapsala do rockové historie zejména songem „Smokin´ In The Boys Room“ z alba „Yeah“ (1973, dále např. „Barefootin´“, cover „Lighting Bar Blues“, pův. od Hoyta Axtona)

Z Detroitu pocházel i vousatý hároš Bob Seger, ale jeho tvrdý bigbít byl z poněkud jinačího ranku. Ostrohlasý zpěvák a kytarista se svým Silver Bullet Bandem valil do lidí hard-bluesovou muziku, připomínající trošku tvrdšího Van Morrisona. Měl sice hit už v osmašedesátém („Ramblin´ Gamblin´ Man“), ale výrazněji o sobě dal znát se až v roce 1974 elpím „Seven“ (např. „Get Out Of Denver“, „Long Song Comin´“, „Cross Of Gold“) a o prosazení lze hovořit až v případě následující desky „Beautiful Loser“ (1975, např. mj. „Katmandu“, „Beautiful Loser“, „Fine Memory“, „Travelin´Man“, cover „Nutbush City Limits“, pův. od Tiny Turner). No, a pak už to šlo jak na drátku a platinovalo se a platinovalo. Zkuste živák „Live Bullet“ (1976), studiovky „Night Moves“ (1976, např. „Night Moves“, „Mainstreet“, „Ship Of Fools“, „Sunspot Baby“, „Come To Poppa“), nejslavnější „Stranger In Town“ (1978, např. „Hollywood Nights“, „Still The Same“, „Old Time Rock And Roll“, „We´ve Got Tonight“, „The Famous Final Scene“) a springsteenovské „Against The Wind“ (1980, hit „Against The Wind“, dále „Fire Lake“, „Her Strut“, „You´ll Accomp´ny Me“). A nutno podotknout, že se této sympatické houni dařilo i v eighties.

Členové detroitského souboru Black Merda o sobě tvrdí, že byli první černošskou rockovou kapelou. Ve svém psychedelickém kotli smísili hard rock, blues, soul i funk. Velmi dobrý je zejména debut „Black Merda“ (1969/70, např. „Over And Over“, „Cynthy-Ruth“, „Ashamed“, „Windsong“), ujde i deska „Long Burn The Fire“ (1972, např. „Lying“, „We Made Up“, „The Folks From Mother´s Mixer“, „Long Burn The Fire“). V souvislosti s Detroitem a jeho soulovou továrnou Tamla Motown musíme zmínit ještě jednu místní výbornou partu, která se jmenovala Rare Earth. Byla totiž první bílou rockovou kapelou, která s věhlasnou firmou podepsala smlouvu. Je tedy jasné, že hudebně muselo jít o jakousi fúzi mezi hard rockem, funkem a soulem, Rare Eearth se zaměřovali zejména na úpravy známých (bluesových i nebluesových) hitů jako například „Get Ready“, „What´d I Say“, „Tobacco Road“, „Feelin´ Alright“, „(I Know) I´m Losing You“, „Eleanor Rigby“, „Hey Big Brother“, „Born To Wander“, „I Just Want To Celebrante“ v menší míře vznikaly i autorské věci (např. „If I Die“, „Nice To Be With You“). Kritici doporučují zejména alba „Willie Remembers“ (1972) a „Ma“ (1974, např. „Hum Along And Dance“, „Big John Is My Name“). Ex- člen Rare Earth, zpěvák a kytarista Rod Richards se v LA někdy v roce 1971 spojil s bývalým Hendrixovým baskytaristou Noelem Reddingem, který odešel ze své vlastní kapely Fat Mattress, a založili spolu trio Road. Zbylo po něm jedno průměrné LP „Road“ (1972, např. „I´m Trying“, „Mushroom Man“, „Spaceship Earth“). 

Pojďme na východ. A vezmeme nejdříve hlavní město USA a poté hlavní město světa.

Ve Washingtonu založily filipínské sestry June (g, voc) a Jean (bg, voc) Millingtonovy dívčí kapelu Fanny, ve které se později objevila i Patti Quatro (g, voc), ségra známé „Suziny“. Kapela produkovala spíše odlehčenější hard rock, známa je coververze „Wild Thing“ (původně od Troggs), nebo písničky „Charity Ball“, „Borrowed Time“, „Young And Dumb“, „I´m Satisfied“, „Buttler Boy“ či „Special Care“, převážně z 1. pol. 70.let. Ještě východněji v New Yorku existoval kromě New York Dolls a Kiss (viz glam rock), soubor zvaný Vanilla Fudge (viz. americký underground), který je dodnes znám jako coby určitý předchůdce art rocku.

A právě z „vanilkového nesmyslu“ vznikl velmi tvrdý nářez zvaný Cactus, jehož životnost se bohužel smrskla do let 1969-72. Původně měla rytmická sekce VF Bogert - Appice doprovázet Jeffa Becka a Roda Stewarta, ale pak byl Beck dlouhodobě vyřazen ze hry díky těžké automobilové nehodě, a Stewart se následně připojil k The Faces. Proto byli osloveni jiní hudebníci, konkrétně z Detroitu. Tahle parta, ve složení Rusty Day (voc, harm, ex-Amboy Dukes), Jim McCarty (g, ex-The Detroit Wheels, ex-Buddy Miles Express), Carmine Appice (ds, bvoc) a Tim Bogert (bg, voc) dštila v hudebním slova smyslu oheň a síru. Velmi tvrdý a „masitý“ sound, jemuž vévodila děsivě kvílivá McCartyho kytara a výborný křičený Dayův vokál. Rusty Day byl navíc frontman jak má být, publikum dokázal rozvařit tak, že z něj šílelo, dokonce docházelo v hledišti ke „kreativním nepokojům“. „Kaktusové“ byli obvykle pokládáni za americkou odpověď na britské Led Zeppelin, s čímž lze jistě souhlasit. Proslavili se zejména svými vynikajícími koncerty a neobešel se bez nich žádnej správnej fesťák.

Osobně můžu doporučit skvělý debut „Cactus“ (1970, např songy „Let Me Swim“, „It Feel So Good“, „Oleo“ plus covery „Parchman Farm“, pův. od Mose Allisona a „You Can´t Judge A Book By The Cover“, pův. od Willie Dixona), kvalitu má i dvojka „One Way… Or Another“ (1971, např. „One Way… Or Another“, „Rock´n´Roll Children“, „Song For Aries“„Rockout Whatever You Feel Like“ plus hard-bluesová verze „Long Tall Sally“, pův. od Little Richarda). V původní sestavě vznikla ještě jedna (průměrná) deska – „Restrictions“ (1971, např. „Restrictions“, „Guiltless Glider“, „Bag Drag“ plus cover „That´s Evil“, pův. od Howlina Wolfa). Část koncertu je slyšet na  desce „´Ot´n´Sweaty“ (1972, např.„Bad Stuff“, „I´m Telling You“, „Badroom Mazurka“), zde už ovšem místo Daye zpívá Peter French z Atomic Rooster. Nicméně existuje kompilačka „Cactology“, na níž si můžete většinu jmenovaných skladeb poslechnout. A po jejich vyslechnutí vám vinšuju, že ten kaktus sežerete i s bodlinama!

Po rozpadu Cactus se Bogert s Appicem konečně dali dohromady s kytaristou Jeffem Beckem  (trio Beck, Bogert & Appice, viz. kapitola „Hard rock britských ostrovů a Evropy“). Kytarista Jim McCarty se vrátil do Detroitu a tam založil hard´n´rollovou skupinu The Rockets. Uvedl bych snad průměrný debut „Love Transfusion“ (1977, např. „Ramona“, „Fell Out Of Love“, „My Hearts Needs You“, „Fly Little Bird“).  Nejhůře z „kaktusáků“ se vedlo zpěvákovi Rusty Dayovi. Po neúspěšných pokusech obnovit The Detroit Wheels a Cactus, odmítl nabídku zpívat v AC/DC (po smrti Bona Scotta) a v Rossington Collins Band. Rusty hodně fičel na koksu a nakonec v roce 1982 tragicky zahynul (společně s dalšími třemi lidmi) při masakru, když se kdosi vloupal na jeho farmu a při této činnosti nekompromisně střílel…

Další newyorský bigbít Good Rats, který vedli zpěvák Peppi Marchello a jeho brácha kytarista Mickey Marchello,také působil koncem 60. let a dokonce vydal LP. Na začátku další dekády to ale s kapelou vypadalo bídně, v jednu chvíli dokonce oba Marchellové zbyli jen sami. Nicméně obklopili se novými hudebníky a natočili svoji asi nejznámější desku „Tasty“ (1974, hitíky „Back To My Music“, Tasty“, dále např. „300 Boys“, „Injun Joe“, „Papa Poppa“). Po dalším LP „Ratcity In Blue“ (1976, mj. „Does It Make You Feel Good“, „Ratcity In Blue“, „Reason To Kill“) šel zájem o skupinu postupně dolů. V NYC se chytili i původně kalifornští Flamin´ Groovies, jimž se pro jejich tvrdé a syrové rhythm&blues říkalo američtí Stouni, přičemž občas jeli i v rockabilly. Největšími tahouny byli v kapele skladatelé Cyril Jordan (g, voc) a Roy A. Loney (voc, rg). Zkuste alba „Supersnazz“ (1969, např. „A Part From That“, „Laurie Did It“  plus cover „Somethin´ Else“, pův. do Eddie Cochrana), „Flamingo“ (1971, např. „Headin´ For The Texas Border“, „Road House“, „She´s Falling Apart“) a „Teenage Head“ (1971, např. „High Flyin´ Baby“, „Have You Seen My Baby?“, „Yesterday´s Numbers“, „Teenage Head“, „Whiskey Woman“).

Jestliže „planoucí drážky“ byly přirovnávány k Rolling Stones, o psychedelicky hardrockové kapele Dust se zase mluvilo v souvislosti s Black Sabbath, což lze sice potvrdit – ale jen částečně. Hrála v sestavě Richie Wise (g, voc), Kenny Aaronson (bg) a Marc Bell (ds) a každopádně doporučuji obstarat si jejich jediné dvě desky „Dust“ (1971, např. „From A Dry Camel“, „Chasin´ Ladies“, „Love Me Hard“, „Often Shadows Felt“) a „Hard Attack“ (1972, např. „Walk In The Soft Rain“, „Thusly Spoken“, „Learning To Die“, „Suicide“). Jo, a jen tak mimochodem - onen bubeník Marc Bell není nikdo jiný než Marky, budoucí bicman punkových Ramones. A když už jsme ty ježoury jemně načali, tak určitým předchůdcem punku byla newyorská skupina The Dictators. Pokud tuto informaci chcete zkoumat blíže, zkuste „diktátorské“ desky „Go Girl Crazy!“ (1974, např. „The Next Big Thing, „Back To Africa“, „Master Race Rock“, „Weekend“ a cover „California Sun“, pův. od The Rivieras), slabší „Manifest Destiny“ (1977, např. „Exposed“, „Sleepin´ With The TV On“, „Science Has Gone Too Far“ plus cover „Search & Destroy“, pův. od Stooges) a skutečně punkovou „Bloodbrothers“ (1978, např. „Faster And Louder“, „No Tomorrow“, „Stay With Me“, „Slow Death“). Je zajímavé, že v kapele působili mj. Ross „The Boss“ Friedman (g, bvoc) a Mark Mendoza (bg), tedy hráči, kteří později mastili nikoli punk nýbrž heavy metal (Manowar, Twisted Sister).

Hudebně cosi jako Kiss zkřížené s Cheap Trick předváděli Starz z New Jersey. Přestože ve svém středu měli kvalitního pěva Michaela Lee Smithe a jejich písničky byly vcelku dobře melodicky vystavěné, na rozdíl od comicsových strašičů nebo filadelfských vtipálků však příliš neuspěli. Holt asi šli tomu štěstíčku málo naproti. Zavzpomínejme na ně tedy alespoň poslechem elpíček „Starz“ (1976, např. „Live Wire“, „Boys In Action“, „/She´s Just A/ Fallen Angel“, „Over And Over“) či „Violation“ (1977, hit „Cherry Baby“, dále např. „Violation“, „Sing It, Shout It“, „S.T.E.A.D.Y.“) nebo „Attention Shoppers!“ (1978, např. „Hold On To The Night“, „/Any Way That You Want It/ I´ll Be There“, „Good Ale We Seek“, „X-Ray Spex“). Během druhé poloviny sedmé dekády šla nahoru tvrdá newyorská kapela Riot, v níž byli hlavními figurami Mark Reale (g) a Guy Speranza (voc). Ona měla dokonce šanci stát se jedním z exponentů rodící se scény heavy metalu, ale spory s gramolabely ji vlastně zcela odrovnaly. Zkuste např. desky „Rock City“ (1977, např. „Warrior“, „Rock City“, „Overdrive“, „Tokyo Rose“) nebo „Narita“ (1979, např. „49er“, „Kick Down The Wall“, „Here We Come Again“, „Hot For Love“, „Waiting For The Taking“). Přestože později hrála cosi jako speed metal a vědělo se o ní, nějaké větší úspěchy ji minuly. Škoda, mládenci za to fakt uměli vzít…

V NYC usazení Britové z bývalé party Savoy Brown si dali název Foghat. Vedl je zpěvák a kytarista Lonesome Dave Peverett a je třeba říci, že se od svých blues-rockových kořenů postupně vzdalovali, až téměř přijali americký model AOR typu Boston. Za nejlepší řadovku je kritiky považována deska „Fool For The City“ (1975, songy „Slow Ride“, „Fool For The City“, „Save Your Loving /For Me/“ a cover „Terraplane Blues“, pův. od Roberta Johnsona), za slušné označují i LP „Night Shift“ (1976, např. „Night Shift“, „Burnin´ The Midnight Oil“, „Don´t Run Me Down“, „I´ll Be Standing By“) a nejpopulárnější je živák „Foghat (Live)“ (1977). V první půli seventies se ukazovala jako slušný příslib také skupina melodického hard rocku s prvky blues & boogie, říkající si Elf, s hlavními osobnostmi Ronniem Jamesem Dio (vl. jm. Ronald J. Padavona, voc) a Mickeyim Lee Soule (ks, g). Než ale stačila svůj talent rozvinout, téměř všechny hudebníky začlenil do svých Rainbow ex-párpl Ritchie Blackmore. Po Elf zbylo pár vinylů, i jmenujme jich: „Elf“ (1972, např. „I´m Coming Back For You“, „Dixie Lee Junction“, „Hoochie Koochie Lady“, „Never More“, „Sit Down Honey“), „Carolina County Ball“ (1974, např. „L.A. 59“, „Ain´t It All Amusing“, „Rocking Chair Rock´n´Roll Blues“,„Happy“, „Do The Same Thing“) a „Trying To Burn The Sun“ (1975, např. „Black Swampy Water“, „Wonderworld“, „When She Smiles“, „Shotgun Boogie“).

A dáme ještě jednu dívku. Na přelomu 70. a 80.let se začala prosazovat „nová Joplinka“, newyorčanka Pat Benatar (vl. jm. Patricia Mae Andrzejewski), kytaristka a zpěvačka s blues-soulovým hlasem (ječet ale také uměla fest). No, s tou „novou Joplinkou“ nevím, nevím, nicméně rozhodně se Patiny desky dosti prodávaly. Slušně LP „In The Heat Of The Night“ (1979, např. „Heartbreaker“, „We Live For Love“, „No You Don´t“, „In The Heat Of The Night“, „If You Think You Know How To Love Me“) a obrovsky dvojka „Crimes Of Passion“ (1980, hit „Hit Me With Your Best Shot“, dále např. „Hell Is For Children“, „I´m Gonna Follow You“, „Never Wanna Leave You“ a covery „You Better Run“, pův. od Young Rascals„Wuthering Heights“, pův. od Kate Bush) - tam se platinovalo velemocně (v USA 4x). A dobře na tom byla „Benatarka“ i v 80.letech.

Zvláštní připomínku si zaslouží také ze sabbatů vycházející Blue Öyster Cult, kteří byli známí svou souhrou několika kytar, mystickými a sci-fi tématy v textech a v nemenší řadě i spoluprácí se spisovatelem Michaelem Moorcockem a s Patti Smith. Hlavními figurami v ní byli zpěvák, kytarista a klávesista Eric Bloom a sólový kytarista, klávesista a zpěvák Donald „Buck Dharma“ Roeser, dále v ní působili Allen Lanier (g, ks, voc), Joe Bouchard (bg, voc) a Albert Bouchard (ds, voc). Kapela byla založena „jako pomsta 60. létům“ - BÖC opravdu nesnášeli sixties a libovali si mj. v image „nejhroznější noční můry Grateful Dead“ (nejspíš chodili na konzultace k Lou Reedovi). Soubor si také vydobyl pověst vynikajícími koncerty, na nichž mohli předvádět souhru a proplétání sól až tří kytar, což bylo doplňováno bohatou pyrotechnikou (no, ono vlastně, když to „modrou ústřici“ popadlo, tak ty kytary v rukách svírali úplně všichni, včetně bubeníka). Zajímavý je i fakt, že ač pocházeli z New Yorku, vizáží spíše připomínali jižanské rockery.

Za nejlepší bývají považována studiová alba „Tyranny And Mutation“ (1973), „Secret Treaties“ (1974), „Agents Of Fortune“ (1976), „Spectres“ (1977) a melodické „Fire Of Unknown Origin“ (1981), já osobně mám slabost ještě pro LP „Cultösaurus Erectus“ (1980). A určitě potěší také živáky „On Your Feet On Your Knees“ (1975), „Some Enchanted Evening“ (1977) a „Extra Terrestrial Live“ (1982). Z největších hitů nebo výborných songů lze uvést skladby „Then Came The Last Days Of May“, „Transmaniacon MC“, „7 Screaming Diz-Busters“, „Wings Wetted Down“, „Hot Rails To Hell“, „The Red & The Black“, „Flaming Telepaths“, „Astronomy“, „Career Of Evil“, „Subhuman“, „Dominance And Submission“, „This Ain´t The Summer Of Love“, „E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence)“, „Tattoo Vampire“, „Morning Final“, „R.U. Ready To Rock“, „Godzilla“, I Love The Night“, „Death Valley Nights“, „Nosferatu“, „Lonely Teardrops“, „I Am The Storm“, „Black Blade“, „Deadline“, „Lips In The Hills“, „The Marshall Plan“, „Unknown Tongue“, „Veteran Of The Psychic Wars“, „Burnin´ For You“, „Vengeance /The Pact/“, „Joan Crawford“, „Heavy Metal: The Black And Silver“  a samozřejmě klasiku „(Don´t Fear) The Reaper“. Všechny covery, které BÖC udělali, stojí za to - namátkou „Kick Out The Jams“, vypalovačka od MC 5, „Born To Be Wild“, motorkářská hymna od Steppenwolf, a „We Gotta Get Out Of This Place”, předělávka starého tin-pan-alleyovského hitu, napsaného pro britské Animals. Tvorba BÖC v 80. letech sice jemně zamířila dolů, ale pořád se to dalo poslouchat. 

V Bostonu na sebe upozornil The J. Geils Band, v němž působili dva vynikající instrumentalisté John „J.“ Geils (g) a Richard „Magic Dick“ Salwitz (harm) a zpíval v něm Peter Wolf. Důležitým členem byl i klávesista a skladatel Seth Justman. Kapela do lidí řezala odpichový hard rock´n´roll, vycházející z rhythm&blues. Ceněnými alby jsou „The J.Geils Band“ (1970, cover-hit „First I Look At The Purse“, pův. od Centours, dále např. „Hard Drivin´ Man“, „Wait“, „Cruisin´ For A Love“, „On Borrowed Time“), „The Morning After“ (1971, cover-hit „Looking For A Love“, pův. od Bobby Womacka & The Valentinos, dále např. „I Don´t Need You No More“, „Whammer Jammer“, „Gotta Have Your Love“), živák „´Live´ Full House“ (1972) a dvě studiovky z třiasedmdesátého „Bloodshot“ (1973, např. „/It Ain´t Nothin´ But A/ House Party“, „Give It To Me“, „Make Up Your Mind“, „Back To Get Ya“) a „Ladies Invited“ (1973, např. „Did You No Wrong“, „Chimes“, „Lay Your Good Thing Down“, „Take A Chance /On Romance/“). Později, na začátku eighties měla kapela skočný hit „Centerfold“ ze svého nejúspěšnějšího, lehce do new wave hozeného alba „Freeze-Frame“ (1980-81, druhý hit „Freeze-Frame“,  např. „Angel In Blue“, „Rage In The Cage“, „Insane, Insane Again“).

Další bostonská kapela, která vznikla v roce 1970 spojením dvou bluesových jamových part, již tvoří jeden ze základních kamenů světového bigbítu. Divocí Aerosmith se proslavili surovým, valivým hard rockem vycházejícím z rhythm & blues a také svým rádoby cikánským image. Na pódiu visely pentle, šátky, potrhané hadry a vládl chaos a zmatek. Zpěvák Steven Tyler, navlečený jednou do leopardí kombinézy, podruhé do vodnického fráčku s cylindrem na hlavě, poskakoval po pódiu jako tajtrlík a řval na lidi svým vychlastaným hlasem, jenž vycházel z „jaggerovsky“ rozměrné huby. Frontmana pak doplňoval jeho kámoš Joe Perry garážově znějícím, na kost ohlodaným kytarovým soundem. Kromě těchto dvou individuí v souboru ještě působili Brad Whitford, kytarista z Berklee College, dále srandista a elegantní hráč na baskytaru Tom Hamilton a pochopitelně ostrý ranař, bubenický šoumen Joey Kramer.

Skupina byla během seventies nesmírně úspěšná – vždyť kromě posledního alba dekády brala každá její řadová deska jednu a více platin. Třeba takové „hračky v podkroví“ jich braly přímo osm a shrnující kompilačka „Greatest Hits“ (1980) dokonce jedenáct! Za nejlepší alba bostonských chuligánů lze označit „Get Your Wings“ (1974), „Toys In The Attic“ (1975), „Rocks“ (1976) a živák „Live Bootleg“ (1978), mezi nejznámější skladby Aerosmith pak patří „Dream On“, „Mama Kin“, „Make It“, „One Way Street“, „Movin´ Out“, „S.O.S. /Too Bad/“, „Seasons Of Wither“, „Woman Of The World“, „Same Old Song And Dance“, „Walk This Way“, „Sweet Emotion“, „Toys In The Attic“,„Adam´s Apple“, „Round And Round“, „You See Me Crying“, „Back In The Saddle“, „Rats In The Cellar“, „Nobody´s Fault“, „Last Child“, „Lick And A Promise“, „Home Tonight“, „Draw The Line“, „Kings And Queens“, „Get It Up“, „I Wanna Know Why“, „No Surprize“, „Chiquita“ a covery „The Train Kept A-Rollin´“ pův. od Tiny Bradshawa a „Come Together“ původně od The Beatles. Z krizového období (viz. níže) snad jen „Bitch´s Brew“, „Lightning Strikes“.

Všichni z Aerosmith byli typickými produkty doby, takže jejich přístup k omamným látkám byl obdobný jako třeba u newyorských Dolls. Tyler a Perry se stali díky oblibě koksu jakýmisi bratry z bílé čtvrti - však se jim také určitou dobu říkalo „toxic twins“. Ani to však nemění nic na faktu, že „érošmiti“ svým špinavým zvukem kytar a zemitým vokálem ovlivnili spoustu tvrdých kapel z osmdesátek jako například metálisty Mötley Crue, W.A.S.P. nebo rebelské desperáty z Guns n´Roses.Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let to ovšem se souborem vypadlo velmi chabě – osobní úpadek Tylera a Perryho se dostal do takové fáze, že Aerosmith několikrát ohlásili svůj zánik. Během této krize Perry na čas z kapely odešel, následně se Tyler rozflákal na motorce, přičemž se půl roku dával dohromady a hned poté se na to vykašlal i Whitford. Prostě nikdo neměl ani tucha jak to s touhle pochybnou partou dopadne. A jak to vlastně dopadlo, to si lze najít v textu o Zasloužilých veteránech. 

Ještě ke kytaristovi Joe Perrymu a jeho sólovým deskám: ceněný je zejména debut „Let The Music Do The Talking“ (1980, např. „Let The Music Do The Talking“, „Shooting Star“, „Conflict Of Interest“), zbytek je průměr.

Ale zpět do amerických sedmdesátých let, konkrétně nejprve do Virginie a pak směrem na západ od Appalačského pohoří. Tam se místním tvrdým kapelám příliš nevedlo. Skupina Pentagram zpěváka Bobbyho Lieblinga, právě z Virginie, se snažila o hutný psychedelický hard rock, někde mezi sabaty a párply. V 70.letech ji vyšlo několik singlů, „Be Forewarned“, „Lazy Lady“, Hurricane“, „Earth Flight“, „Under My Thumb“ (cover, pův. Rolling Stones), „When The Screams Come“ a „Livin´ In A Ram´s Head“ (některé songy zůstaly nevydány jako třeba „Forever My Queen“, „Walk In The Blue Light“, „Starlady“), LP žádné. Později v osmdesátkách se stala poměrně významným činitelem subžánru zvaného doom metal. Po ohijské „stonesovské“ partě Ram Jam zbyl snad jenom jediný opravdový hit – písnička „Black Betty“, původně od Leadbellyho, která se objevila na LP „Ram Jam“ (1977, dále např. „Let It All Out“, „Right On The Money“, „404“). Hnedle vedle z Indiany pocházela kapela Petra kytaristy a zpěváka Boba Hartmana. Prezentovala se jako křesťanská, snažila se mydlit cosi jako jižanský rock a byla víceméně průměrná. Proto z její boží tvorby uvedu jen eponymní debut „Petra“ z roku 1974 (např. „Wake Up“, „Storm Comin´“, „Parting Thought“, „Gonna Fly Away“). Později přešla na AOR-ový bigbít typu Foreigner

Memfiská formace Big Star dodnes úspěšně zápolí společně s Badfinger a Diamond Head o titul nejméně doceněné kapely dějin rocku. Vedli ji Alex Chilton (voc, g, ks) a Chris Bell (g, voc), dalšími členy pak byli Andy Hummel (bg) a Jody Stephens (ds, voc). Předváděla hlasitý, psychedelií nasycený hardrockový rachot s výraznou melodickou linkou. Natočila výborné album „No. 1 Record“ (1972, např. „Feel“, „Thirteen“, „Don´t Lie To Me“, „My Life Is Right“, „The Ballad Of El Goodo“, „When My Baby´s Beside Me“) po němž ovšem odešel Bell. Další elpí „Radio City“ bylo taktéž velmi dobré (1974, písně „Life Is White“, „Way Out West“, „Back Of A Car“, „O My Soul“, „What´s Going On, Ahn“, „September Gurls“), nicméně opět neúspěšné. Poté se „velká hvězda“ ještě několik měsíců plácala, dokonce dala dohromady materiál na další album, jenže to už neodvratitelně spěla k zániku. V 90. letech se o Big Star hovořilo jako o velké inspiraci hlukovců typu Hüsker Dü, Dinosaur Jr. nebo paisley undergroundů jako např. ReplacementsChris Bell už v polovině 70. let začal natáčet svoji sólovku, jenže v roce 1978 zahynul při autonehodě a z alba se objevil v prodeji jen jeden singl. Ceněné psychedelické album  „I Am The Cosmos“ (např. „I Am The Cosmos“, „Better Save Yourself“, „Speed Of Sound“, „You And Your Sister“, „I Don´t Know“) tak spatřilo světlo světa až na začátku 90.let.

Texaský Bloodrock hrál klasický psychedelický hard rock s klávesami (v některých fázích takový ten párplovský ze sixties). Vcelku to nebylo špatné, ale že by kapelu čekala nějaká extra sláva – přestože sekala dvě alba ročně -, to se říci nedá. Trochu věhlasu dobyl snad jen hororový hit „D.O.A.“. V půli dekády tedy zavřela krám. Připomeňme si „krvavou skálu“ v písních „Gotta Find A Way“, „Timepiece“, „Wicked Truth“, „Melvin Laid An Egg“, „Lucky In The Morning“, „Cheater“, „Jessica“, „Kool-Aid Kids“, „Hangman´s Dance“, „Crazy ´Bout You Babe“, „Magic Man“. Co alba jsou ceněna, hlavně první dvě „Bloodrock“ a „Bloodrock 2“ (obě z roku 1970). Nu, a v drsné Oklahomě to zase drsně valili dosti neúspěšní Totty - např. LP „Totty“ (1977, songy jako „T-Town Tears“, „Crack In The Cosmic Egg“, „I´ve Done Made Up My Mind“, „Take Me Away, Jesus“).

Pojďme se přenést do Kalifornie. 

V San Francisku vznikli jako břitva ostří Montrose kytaristy Ronnie Montroseho a zpěváka Sammyho Hagara. Ve skupině dále působili Denny Carmassi (ds) a Bill Church (bg), který byl v roce 1974 vystřídán baskytaristou Alanem Fitzgeraldem. Montrose přirovnávali mnozí nadšenci k Led Zeppelin, ale moc dlouho toto přirovnání nevydrželo, neboť se během tří let rozešla. Rozhodně ale patřila ve svém oboru k nejlepším v Americe, nakonec sám Ronnie předtím hrával v souboru Edgara Wintera. Kupříkladu první album „Montrose“ s palbami „Rock The Nation“, „Bad Motor Scooter“ a „Space Station Number 5“ (1973, dále ještě „Rock Candy“, „Make It Least“) bývá pokládáno za jeden z nejlepších debutů v 70. letech. I dvojka, nazvaná „Paper Money“ (1974, hit „I Got The Fire“ dále např. „The Dreamer“, „Paper Money“ plus cover „Connection“, pův. od Rolling Stones) je stejný maso, ale v té době se bohužel stále více vyhrocovaly spory mezi Montrosem a Hagarem (Ronnie chtěl rozšířit zvukové spektrum kapely o klávesy), až druhý jmenovaný v roce 1975 odešel.

Hagara nahradil talentovaný Bob James a s ním za mikrofonem – a s klávesistou Jimem Alcivarem - byla natočena slušná alba „Warner Brothers Presents… Montrose!“ (1975, např. „Twenty Flight Rock“, „Clown Woman“, „ All I Need“, „Dancin´ Feet“, „Black Train“) a „Jump On It“ (1976, např. „Jump On It“, „Music Man“, „Let´s Go“). Jenže v té době pan kapelník vycítil, že to tak nějak není ono, navíc se octl na pokraji zhroucení z nekonečného, vyčerpávajícího turné a tak soubor v šestasedmdesátém rozpustil. Ronnie Montrose nejprve s pomocí některých členů své někdejší kapely a také Edgara Wintera natočil průměrné, sólové, instrumentální, lehce do jazz-rocku hozené album „Open Fire“ (1977/1978, např. „Open Fire“, „Leo Rising“, „Heads Up“ plus cover „Town Without Pity“, pův. vokální interpretace: Gene Pitney) a na konci dekády založil AOR-soubor Gamma, s kterým hrál do poloviny eighties (zkuste LP „Gamma 3“, 1982).

Zpěvák a kytarista Sammy Hagar se dal po odchodu z bandu na sólovou dráhu – vytvářel vcelku průměrný hard rock, zajímavý snad jen tím, že mu svým stylem zpěvu dodával určitého soulového nádechu. Říkalo se mu The Red Rocker, ale nikoliv proto, že by byl dajakým příznivcem bolševiků, alebrž proto, že skoro téměř vždycky vystupoval v červeném oděvu. Na konci seventies na sebe upozornil alby „Sammy Hagar“ (1977, např. „Cruisin´ & Boozin´“, „Rock´n´Roll Weekend“, „Red“, „Love Has Found Me“)  a „Musical Chairs“ (1978, hity „You Make Me Crazy“ a „Turn Up The Music“, dále např. „Reckless“, „Crack In The World“). To nejlepší lze nalézt na živácích „All Night Long“ (1978) a částečně  „All „Loud And Clear“ (1980). Na průměrném albu „Danger Zone“ se občas pokoušel o cosi, co by šlo nazvat heavy metalem (1980, např. „Love Or Money“, „In The Night /Entering The Danger Zone/“ plus klasické hardrockovky „Run For Your Life“, „Miles From Boredom“). Hagar měl i několik hitů v první půli 80. let jako např. „Your Love Is Driving Me Crazy“, „I Can´t Drive 55“. Později proslul svým přestupem do Van Halen.

Potomky psychedelických Jeffersone Airplane byli zaprvé kalifornští Hot Tuna, kteří se v čele s kytaristou a zpěvákem (a hlavním skladatelem) Jormou Kaukonenem a baskytaristou Jackem Casadym nejprve prezentovali folk-rock-blues a poté přešli na klasický psychedelický hard rock a velmi tvrdou formou blues s dlouhými sóly na kytaru. V nich pak charismatický Jorma ukazoval svoji instrumentální kvalitu. Ze songů jest možné vybrati písničky „Mann´s Fate“, „Sea Child“, „Ode For Billie Dean“ plus cover Death Don´t Have No Mercy“, pův. od Reverenda Gary Davise, a z tvrdších alb „The Phosphorescent Rat“ (1973, např. „I See The Light“, „Easy Now“, „Corners Without Exists“, „In The Kingdom“), „America´s Choice“ (1975, např. „Hit Single No. 1“, „Funky No. 7“, „Serpent Of Dreams“, „I Don´t Wanna Go“) „Yellow Fever“ (1975, např. „Bar Room Crystal Ball“, „Song For The Fire Maiden“, „Surphase Tension“, plus cover „Baby What You Want Me To Do“, pův. od Jimmy Reeda) a „Hoppkorv“ (1976, např. „Santa Claus Retreat“, „Watch The North Wind Rise“, „Song From The Stainless Cymbal“ plus cover „I Wish You Would“, pův. Billy Boy Arnolda). V roce 1977 se kapela rozešla a dala dohromady znovu v polovině příští dekády. On beztak Jorma Kaukonen tíhnul k sólové dráze a taky se mu podařilo v seventies natočit dvě folková alba – z nich bych vybral debut „Quah“ (1974, např. „Song For The North Star“, „Genesis“, „I´ll Be All Right“, „Flying Clouds“).

No a pak tu byli samozřejmě Jefferson Starship Paula Kantnera (voc, g), Grace Slickové (voc) a Marty Balina (voc, g), coby pokračovatelé původních Jefferson Airplane. Ti v první polovině 70.let natočili tvrdé album „Long John Silver“ (1972, např. „Aerie /Gang Of Eagles/“, „Twilight Double Leader“, „Milk Train“ „The Son Of Jesus“, „Alexander The Medium“). Starship se naopak zaměřovali na komerčnější formu tvrdého rocku a tak ani není divu, že vyprodukovali i něco velmi úspěšných desek. „Dragon Fly“ se ještě moc nechytala (1974, např. „Ride The Tiger“, „Come To Life“, „Hyperdrive“). Tou nejznámější je „Red Octopus“, přičemž z ní vyňatý singl „Miracles“ se octl na špici americké hitparády (1975, dále např. „Fast Buck Freddie“, „Ai Garimasü“, „Sweeter Than Honey“, „I Want To See Another World“). Chytlo se i dobré LP „Spitfire“ (1976, hit „With Your Love“, dále např. „St. Charles“,„Hot Water“, „Switchblade“, „Love Lovely Love“) a  bodovaly také písničky „Count On Me“ a „Runaway“, obě z podprůměrného alba „Earth“ (1978). Pak za mikrofonem  Balina vystřídal Mickey Thomas (zpěvák modelu Styx, Journey, Boston atd.) a další jakž takž úspěchy přišly s téměř AOR-ovými alby „Freedom At Point Zero“ (1979, např. „Jane“, „Things To Come“, „The Awakening“) a „Modern Times“ (1981, např. „Find Your Way Back“, „Stranger“, „Wildeyes“, „Save Your Love“, „Modern Times“). 

K acidovým výtečníkům  Quicksilver Messenger Service se v sedmdesátém roce přidal zpěvák, kytarista, flétnista a skladatel Dino Valenti (vl. jm. Chet Powers Jr.). Nicméně po svých ceněných prvních albech upadli do průměru. Přesto lze z desek z přelomu dekád vyjmenovat alespoň pár dobrých songů, jako například „Shady Grave“, „Fresh Air“, „Cobra“, „What About Me“. Situace se jakž takž zlepšila s deskami „Quicksilver“ (1971, např. „Song For Frisco“, „Play My Guitar“, „The Truth“) a svižnou „Comin´ Thru“ (1972, např. „Doin´ Time In The USA“, „California State Correctional Facility Blues“, „Forty Days“, „Mojo“). Poté se kapela rozešla a k určitému reunionu došlo v roce 1975, kdy bylo realizováno album „Solid Silver“ (např. „I Heard You Singing“, „The Letter“, „Witches Moon). A poté zas na dlouhou dobu šlus.

Další z kalifornských acidických kapel, Grateful Dead, byla na začátku 70. let na svém vrcholu. V čele pořád stála ikona, kytarista, zpěvák a skladatel Jerry „Captain Trips“ Garcia, dalšími hudebníky byli i nadále Ron „Pigpen“ McKernan (ks, harm, voc), Bob Weir (rg, voc), Phil Lesh (bg, voc) a dva bubeníci Bill Kreutzmann a Mickey Hart (ten ale záhy odešel, aby se po čtyřech letech zase vrátil). Jedinými nově příchozími byli na začátku seventies klávesista Keith Godchaux a později přišla i jeho manželka, zpěvačka Donna. Hudebně pak skupina vytvářela cosi mezi tvrdým melodickým bigbítem, folk-rockem a country. Koncerty (při nichž stála veškerá aparatura včetně PA systemu za kapelou!) s dlouhými improvizacemi stále patřily k jejím majstrštykům, však také velmi oblíbenou deskou z tohoto období je 3LP „Live Europe 72“ (1972, např. „Truckin´“, „Sugar Magnolia“, „One More Saturday Night“, „He´s Gone“, „Prelude“, „Jack Straw“). V roce 1973 formaci postihla velká ztráta – na cirhózu jater zemřel klávesák a zpěvák Ron „Pigpen“ McKernan.

Vlivem manželů Godchauxových byl v  „instrumentálních“ sedmdesátých letech v tvorbě kapely znát jemný příklon k folk-rocku,  art a jazz rocku, v textových tématech (o ty se většinou staral básník Robert Hunter) se objevovaly témata mysticismu. Jedná se o desky „Wake Of The Flood“ (1973, např. suita „Weather Report Suite“, dále třeba „Stella Blue“, „Let Me Sing Your Blues Away“, „Eyes Of The World“), „From The Mars Hotel“ (1974, např. „China Doll“, „Scarlet Begonias“, „Money Money“, „Ship Of Fools“, „Unbroken Chain“) a zejména eklektické  „Blues For Allah“ (1975, např. „Help On The Way/Slipknot!“, „The Music Never Stopped“, „Blues For Allah“, „King Solomon´s Marbles“/„Stronger Than Dirt Or Milkin´ The Turkey“, „Sage & Spirit“) a určitě „Terrapin Station“ (1977, např. suita „Terrapin Station“, dále např. „Estimated Prophet“, „Passenger“, „Sunrise“).  Pak už to bylo nějak tak slabší, možná i proto, že manželé Godchauxovi (zejména Keith) začali mít problémy s tvrdými drogami. Proto se s ostatními dohodli, že z kapely odejdou. Což se stalo, ale následně došlo k ještě horší věci - K. Godchaux zahynul v roce 1980 při autonehodě. Byť tedy získala nového člena – Brenta Mydlanda (ks, voc) - do eighties vstupovala kapela obrazně řečeno potažena černým suknem…

Losangeleští Little Feat měli  v čele výborného zpěváka a kytaristu Lowella Georgeho (ex-Mothers Of Invention) a klávesistu a zpěváka Billa Payneho, přičemž první tři roky jim basoval další Zappův muzikant Roy Estrada a po celou dobu hrál na bubny Richie Hayward. Prezentovali se hutnou směsí tvrdého rhythm&blues, jižanského boogie a country-rocku. Z tohoto ranného období bych doporučil desky „Little Feat“ (1971, např. „Snakes On Everything“, „Brides Of Jesus“, „Crack In Your Door“, „Truck Stop Girl“, „Strawberry Flats“), „Sailin´ Shoes“ (1972, např. „Easy To Slip“, „Got No Shadow“, „Teenage Nervous Breakdown“,, „Cold, Cold, Cold“, „Willin´“) a „Dixie Chicken“ (1973, např. „Dixie Chicken“, „On Your Way Down“, „Kiss It Off“, „Fool Yourself“, „Two Trains“). LF pak na dalších albech sice pokračovali ve stejném hudebním modelu, takže si připomeňme jen několik výborných songů – „The Fan“, „Rock´n´Roll Doctor“, „Day Or Night“, „Long Distance Love“. Dobré bylo ještě album „Time Loves A Hero“, ovlivněné jazz-rockem, (1977, např. „Hi Roller“, „Time Loves A Hero“, „Day At The Dog Races“, či „Red Steamliner“). A aby to bylo komplet i s představou jak skupina hrála naživo, zkuste live-double „Waiting For Columbus“ (1978). Bohužel, v roce 1979 zemřel Lowell George na infarkt (způsobený nadužíváním drog) a kapela se rozhodla dál nepokračovat. Po téměř desetileté pauze se sešli Little Feat na konci eighties, ale už to nějak nebylo ono…

Jedním z nejúspěšnějších amerických souborů se stal i kalifornský Steve Miller Band, vedený zpěvákem, multiinstrumentalistou a skladatelem Steve Millerem. Přitom boss kapely v roce 1971 jen tak tak přežil těžkou autonehodu, při které si zlomil krční obratel. Když se vylízal z ran, poněkud přehodnotil svoje dosavadní snažení a nejspíše také našel recept, jak skutečně prorazit. Ačkoliv obratně míchal blues, psychedelický rock, country a soul, přesto když si poslechnete jeho písničky ze sedmé dekády, většinou slyšíte pop rock - občas tvrdší, občas měkčí. Veleúspěšnými alby byly zejména „Joker“ (1973, hit „The Joker“, dále např. „Sugar Babe““, „Shu Ba Da Du Ma Ma Ma Ma“, „Evil“ plus cover „Your Cash Ain´t Nothin´ But Trash“, pův. od Chucka Calhouna), „Fly Like An Eagle“ (1976, hity „Rock´n Me“, „Fly Like An Eagle“, dále např. „Take The Money And Run“, „The Window“) a „Book Of Dreams“ (1977, hit „Jet Airliner“, dále např. „Jungle Love“, „Winter Time“, „Swingtown“, „Sacrifice“). A taková kompilační deska „Greatest Hits 1974-78“ byla doslova zavalena tunami platiny. V roce 1982 měl Miller ještě velký hit „Abracadabra“ z průměrné desky „Abracadabra“ (dále např. „Keeps Me Wondering Why“, „Cool Magic“, „Give It Up“), poté zájem o jeho nahrávky začal klesat.

Jiní slavní zástupci kalifornského bigbítu a „swamp rocku“, Creedence Clearwater Revival se po úspěšném roce 1970 začali skladatelsky pomalu vyčerpávat. První to pochopil rytmický kytarista Tom Fogerty a v jednasedmdesátém kapelu opustil. Zbylí členové – John Fogerty (voc, g), Stu Cook (bg, bvoc) a Doug Clifford (ds) – pokračovali ještě sezónu jako trio, ale rozpad byl prakticky nevyhnutelný. Natočili ještě jednu studiovku, průměrnou „Mardi Gras“ (1972, např. „Someday Never Comes“, „Sweet Hitch-Hiker“, „Door To Door“) a poslední bodkou za kariérou CCR se stal syrový živák „Live In Europe“ (1972). Ze sólových počinů Toma Fogertyho lze snad zmínit SP „Good Bye Media Man“ (1971) a průměrnou desku nazvanou prostě „Tom Fogerty“ (1972, např. „Legend Of Alcatraz“, „Everyman“, „Beauty Is Under The Skin“) a jeho mini-hit ze čtyřiasedmdesátého „Joyful Ressurection“. To John Fogerty na tom byl lépe – jeho swamp-rock-country desky se prodávaly mnohem více. Uveďme například „The Blue Ridge Rangers“ plné coverů (1973, např. „Hearts Of Stone“, pův. od Rudy Jacksona a Eddy Raye, „She Thinks I Still Care“, pův. od  Dickey Lee Lipscomba a Steve Duffyho, „Jambalaya“, pův. od Hanka Williamse) a tvrdší a lepší „John Fogerty“ (1975, hit „Rockin´ All Over The World“, který později nahráli i Status Quo, dále např. „The Wall“, „Travelling High“, „Flying Away“, „Almost Saturday Night“). John se pak ze žebříčků na deset let vytratil, ale v roce 1985 slavil big sukces s albem „Centerfield“ (hit „The Old Man Down The Road“).

Prog-rockový Spirit z LA se po dobrém začátku 70.léty jen tak propotácel. Postupně ho opustily jeho největší hvězdy. Nejprve odešel kytarista a zpěvák Randy California, který už v roce 1972 natočil vcelku ucházející bigbítovou desku s mnoha covery „Kapt. Kopter And The (Fabulous) Twirly Birds“ (např. „Downer“, covery „I Don´t Want Nobody“, pův. od Jamese Browna a „Day Tripper“, pův. od Beatles). Pár let po něm se poroučel také zpěvák Jay Ferguson, který vešel ve známost díky průměrnému LP „Thunder Island“, které obsahuje většinou nevzrušivý AOR (1978, např. „Thunder Island“, „Losing Control“, „Love Is Cold“).

V LA se v roce 1977 dala dohromady i britsko-americká superskupina Detective, v níž se sešli zpěvák Michael Des Barres (ex-Silverhead), klávesista Tony Kaye (ex-Yes, ex-Badger) a kytarista Michael Monarch (ex-Steppenwolf), přičemž dalšími členy byli ještě Bobby Pickett (bg) a Jon Hyde (ds, voc, ex-Hokus Pokus). Songy skládali všichni, povětšinou Monarch s Hydem. A vůbec to nebylo špatné, prostě zeppelínský hard rock s najazzlými vyhrávkami, smíchaný s funkem. Monarchova syrová kytara, Des Barresovo plantovské ječení a jen si poslechněte, jak to Hyde bouchá – to jsou rány, že by zabily koně! Jako připomínku dejte výbornou studiovku „Detective“ (1977, např. „Recognition“, „Got Enough Love“, „Grim Reaper“, „Nightingale“, „Wild Hot Summer Nights“, „One More Heartache“), která zní, jako kdyby ji opravdu natočili mladší bráchové Led Zeppelin. Však také vyšla u jejich „labutího“ labelu. Též dvojka „It Takes One To Know One“ je velmi, velmi kvalitní (1978, např. „Fever“, „Help Me Up“, „Something Beautiful Has Died“, „Competition“, „Tear Jerker“). Obě desky jsou dnes docela těžko sehnatelné. Bohužel v kapele pak vznikala různá pnutí, co a jak hrát či nehrát a „detektiv“ se po dvou letech opravdu dobré práce rozešel. Věčná škoda.

Melodický hard rock s výrazným soundem kláves měli v popisu práce i losangeleští Legs Diamond. Ale ať se snažili, seč mohli, stali se pouze malým kultíkem – a nikdy ne hvězdami. Seznamte se s nimi na deskách „Legs Diamond“ (1977, např. „Stage Fright“, „Satin Peacock“, „Rat Race“, „It´s Not The Music“) a „A Diamond Is A Hard Rock“ (1978, songy „Woman“, „I Think I Got It“, „A Diamond Is A Hard Rock“). Z Austrálie se do Kalifornie přistěhoval hezoun Rick Springfield, jenž se díky roličkám v TV-seriálech stal záhy teenagerskou hvězdou. Z té doby snad zůstaly v podvědomí naprdlý singl „Speak To The Sky“ a už o něco solidnější písničky „American Girls“, „We´re Gonna Have A Good Time“, „It s Driving Me Crazy“ plus cover „Eleonor Rigby“ od Beatles. Comeback se mu povedl s AOR-ovým albem „Working Class Dog“ (1980/81, hit „Jessie´s Girl“, dále např. „I´ve Done Everything For You“, „Love Is Alright Tonite“, „Hole In My Heart“, „The Light Of Love“). V podobném duchu se nesla i další deska „Success Hasn´t Spoiled Me Yet“ (1981/1982, hit „Don´t Talk To Strangers“, dále např. „Calling All Girls“, „I Get Excited“, „Kristina“, „What Kind Of Fool Am I“). Další alba už byla stále více zaměnitelnější. 

Další kapela si z týpků jako je třeba hore Springfield dělala srandu. Velmi extravagantní téměř kabaretně-divadelní show totiž předváděli blázniví The Tubes (San Francisco), kteří na podiích spolupracovali s dívčí taneční skupinou. Ulítlé oděvy (někdy i „ne-oděvy“), boty na 50-ti centimetrové podezdívce, kozy ven, klobouk strýčka Sama a kalhoty z americké vlajky – prostě bylo na co se koukat. Parodovali úplně všechno – subkultury, porno, politiky a politiku, japíky a americký konzum, média (najmě bednu). Nejvíce (vy)ceněna jsou alba „The Tubes“ (1975), „Young And Rich“ (1976) a „Remote Control“ (1979), mezi největší hity nebo zajímavé songy kapely patřily skladby „White Punks On The Dope“, „Up From The Deep“, „Haloes“, „Mondo Bondage“, „Boy Crazy“, „Don´t Touch Me There“, „Tubes World Tour“, „Young And Rich“, „Prime Time“, „Turn Me On“, „Be Mine Tonight“, „Love´s A Mystery“, „Telecide“, „Don´t Want To Wait Anymore“. Zahráli si i v disco-filmu „Xanadu“ (1980) a velký hit měli v r. 1983 s písní  „She´s A Beauty“. Z blízkého Oaklandu pocházela kapela Yesterday & Today (později název zkrátila na Y & T) zpěváka  a kytaristy Dave Menikettiho. Než přešla na heavy metal natočila dvě průměrné desky z nichž o něco lepší je ta druhá „Struck Down“ (1978, např. „Struck Down“, „Nasty Sadie“, „Pleasure In My Heart“, „I´m Lost“).

Zajímavou figurou byl v Los Angeles působící, obtloustlý herec a zpěvák Meat Loaf (vl. jm. Marvin „Michael“ Lee Aday), kterého dostala do podvědomí diváků a posluchačů role v transvestitské komedii „Rocky Horror Picture Show“ (1975, režie Jim Sharman) - byť si v ní zazpíval jen jeden song, písničku „Hot Patootie – Bless My Soul“. On sám pak posluchače překvapoval procítěným bílým soulovým hlasem. Se svým dvorním skladatelem Jimem Steinmanem prorazili albem „Bat Out Of Hell“ (1977, např. „Bat Out Of Hell“, „You Took The Words Right Out Of My Mouth“, „Two Out Of Three Ain´t Bad“, „Paradise By The Dashboard Light“, „For Crying Out Loud“), v němž je na vcelku melodické písničky naroubován tvrdý podklad. Přesto to celé zní tak nějak jako „muzikálový rock´n´roll“. Později se dobře prodávalo i průměrné Loafovo album „Deadringer“ (1981, s duetem M. Loafa a Cher „Dead Ringer For Love“, dále např. „I´m Gonna Love Her For Both Of Us“, „Peel Out“, „Read ´Em And Weep“). Nicméně během eighties se mu už tak nedařilo. Zaprvé měl na začátku dekády hlasové problémy, a zadruhé v té době koketoval i s možností, že se dá na hereckou dráhu – po menších rolích (např. v komedii „Scavenger Hunt“, 1979), získal třeba hlavní úlohu v další komedii „Roadie“ (1980, režie Alan Rudolph). Ale žádná sláva to nebyla…

Samotný Jim Steinman pak vyplodil další autorské album, jakousi dvojku „Bat Out Of Hell“ opět pro Meata Loafa. Ale ten zrovna trpěl zmíněnými problémy, takže Steinman většinu věcí nazpíval sám (s některými songy mu pomohl Rory Dodd). LP „Bad For Good“ nebylo kritikou přijato jednoznačně, ale zase bylo vcelku úspěšné (1981, např. „Bad For Good“, „Lost Boys And Golden Girls“, „Out Of The Frying Pan /And Into The Fire/“,v reedici ještě „Rock And Roll Dreams Come Through“).  

V Kalifornii producenti vkládali velké naděje do nové „joplinky“, zpěvačky polského původu vystupující pod pseudonymem Genya Ravan. Tyto naděje se ale bohužel nenaplnily – možná, že byl její vokální výraz té Janis až příliš podobný. To nakonec můžete posoudit na albech „Genya Ravan“ (1972, např. „Lonely Lonely“, „Flying“, „I Hate Myself“), a výborných „They Love Me, The Love Me Not“ (1973, např. „When You Got Trouble“, „You Got The Blue“, „Under Control“, „Missy /Mister/“, „Keep Me Growing“), „Goldie Zelkowitz“ (1974, např. „Whipping Post“, „Little By Little“, „Breadline“, „Walkin´“, soulový cover „Hold On I´m Comin´“) a tvrďárně „Urban Desire“ (1978, např. „Back In My Arms Again“, „Cornered“, „Darling I Need You“, „The Knight Ain´t Long Enough“, „Messin´ Around“). Soulový křičený projev měla i zpěvačka a baskytaristka Rosemary Butler z hardrockové divčí kapely Birtha. Moc toho ale po této skupině z LA nezůstalo – jmenujme alespoň pár písní z první poloviny 70.let jako „Free Spirit“, „Feeling Lonely“, „Dirty Work“, „My Man Told Me“, „Can´t Stop The Madness“

Z L.A. pocházela také skupina ulítlých divoženek Runaways,což byl v podstatě výtvor „mclarenovského“ manažéra Kim Fowleye. Občas byly označovány i jako punk. Začínaly jako trio v pětasedmdesátém, kdy hlavní zpěvačkou a baskytaristkou byla Micki Steele. Ta pak odešla, čímž vznikla nejslavnější sestava: Sandy West (ds, voc), Joan Jett (voc, g), Lita Ford (g, voc), Cherie Currie (voc) a Jackie Fox (bg, voc). Kapela se pyšnila hitovkou „Cherry Bomb“ z LP „The Runaways“ (1976, dále např. Blackmail“, „You Drive Me Wild“, „Is It Day Or Night?“, „Dead End Justice“) a pozdějším albem „Queens Of Noise“ (1977, např. skladby „Queens Of Noise“, „Take It Or Leave It“, „Midnight Music“, „I Love Playin´ With Fire“, „Neon Angels On The Road To Ruin“). Pokud máte rádi jednoduchý hard rock´n´roll asi neohrnete nos nad živákem „Live In Japan“ (1977). Jinak dalšími odvazovými kousky byly songy z třetí, velmi ostré desky „Waitin´ For The Night“ (1977) jako např. „Wait For Me“, „Don´t Go Away“, „Fantasies“, „Gotta Get Out Tonight“. Na té je kapela již redukována – trojici Jett-Ford-West doplnila baskytaristka Vicki Blue. 

Některé členky Runaways pak působily v jiných kapelách (Micki Steele v The Bangles), z některých členek se se posléze na sólové dráze staly hvězdy (Joan Jett, Cherie Currie a Lita Ford). Například Cherie Currie bodovala díky mizerné desce „Beauty´s Only Skin Deep“ (1978, např. „Call Me At Midnight“, „I Surrender“, „Science Fiction Daze“). Největší star se ale stala z Joan Jett. V devětasedmdesátém založila vlastní kapelu The Blackhearts, a s ní na přelomu let 1979-80 vznikla v punkové produkci dobrá debutová deska „Joan Jett“ (např. písně „Bad Reputation“, „Make Believe“, „You Don´t Know What You´ve Got“ a cover „Do You Wanna Touch Me? /Yeah!/“, původně od Gary Glittera). Proslavila se ale až albem „I Love Rock´n´Roll“ (1981). Měla tam takovou tu „I Love Rock´n´Roll“. Jak jinak.

Nyní bych chtěl zmínit kalifornskou partu, o které rozsáhleji píši v textu o průkopnících heavy metalu. Ona totiž sice hrála hard rock, ale v určitém aspektu v Americe plnila funkci, kterou v Anglii plnili AC/DC - funkci jakéhosi můstku, který k tvrdému rocku, jež v té době poněkud ztrácel pozice, přivedl nové posluchače. Jmenovala se Van Halen a vedli ji dva mladí imigranti, bráchové z Amsterdamu Eddie van Halen (g) a Alex Van Halen (ds). V kapele ještě působili David Lee Roth (voc) a Michael Anthony (bg). Na tomto místě uvedu pouze výborné debutní album „Van Halen“ (1978, cover-hit „You Really Got Me“, původně od Kinks, dále „Running With The Devil“, „Ain´t Talkin´ ´Bout Love“, „Jamie´s Cryin´“, „I´m The One“, „Little Dreamer“), ostatní naleznete ve výše zmiňovaném textíku.

Aj Kanada vhodila do hardrockové arény několik svých akvizic.

Z Winnipegu pocházeli The Guess Who, které vedli Burton Cummings (ks, g, fl, voc) a Randy Bachman. „Hádej kdo“ hráli ve druhé půli sixties jakousi směs melodického beatu, rhythm&blues a psychedelie – v té době byli nejslavnější kanadskou kapelou. I jejich verze hard rocku byla víceméně hodně melodickou záležitostí (občas hozená do jižanského rocku a dokonce i do jazzu) a přinesla jim velký sukces. Zejména pak v roce 1970, kdy vydali dvě svoje nejznámější alba „American Woman“ (hity „No Time“, „No Sugar Tonight“, „When Friend´s Fall Out“ , „Humpty´s Blues“ a pochopitelně píseň „American Woman“, kterou dnes známe hlavně v interpretaci L. Kravitze) a „Share The Land“ (songy „Share The Land“, „Hand Me Down World“, „Hang On To Your Life“, „Three More Days“, v pozdější reedici ještě „Palmyra“). V té době odešel Bachman (nahradili ho hned dva kytaristé – Kurt Winter a Garry Leskiw) a  je třeba říci, že s kvalitou alb to šlo postupně dost dolů. Přesto kapela do svého rozpadu v roce 1975 natočila ještě několik dobrých kousků jako např. „Rain Dance“, „Sour Suite“, „Heartbroken Bopper“, „Clap For The Wolfman“, „One Way Road To Hell  nebo „Dancin´ Fool“. Výborná je i koncertní deska „Live At the Paramount“ (1972).

Z The Guess Who odšedší zpěvák a kytarista Randy Bachman posléze s bráchy Robbiem (ds) a Timem (g, voc) plus Fredem Turnerem (voc, bg, g) založil ve Winnipegu „nejtlustší kapelu světa“ B.T.O. neboli Bachman-Turner Overdrive. Ta se prezentovala čímsi, co někteří kritici nazývali „dřevorubecký rock“ – hard rockem s názvuky southern a country. Občas to bylo šmrnclé aj těmi Creedence CR. Prvními studiovými nahrávkami BTO byly singly „Blue Collar“ a „Gimme Your Money Please“ z eponymního průměrného debutu. Z tohoto období ovšem pochází první docela úspěšná deska „Bachman-Turner Overdrive ll“ (1973, hity „Taking Care Of Business“, „Let It Ride“, dále např. „Welcome Home“, „Blow“, „Stonegates“). Jenže pak Tima nuceně vystřídal kytarista Blair Thornton – šéf Randy byl totiž dost nábožensky založen, a takové to „(předmanželský) sex, drogy & alkohol“ se v BTO (na rozdíl od jiných skupin) nesmělo praktikovat. A jelikož milý Tim všechna tato tabu zhusta prolamoval, musel letět, brácha nebrácha.

Mohlo ho to mrzet, protože nejlépe na tom byli „bachmani“ bez něj právě v polovině seventies: soubor natočil dobrá a úspěšná alba „Not Fragile“ (1974, hity  „You Ain´t Seen Nothing Yet“ a „Roll On Down The Highway“, dále např. „Not Fragile“, „Rock Is My Life, And This Is My Song“,  „Sledgehammer“, „Givin´ It All Away“), „Four Wheel Drive“ (1975, hit „Hey You“, dále např. „Four Wheel Drive“, „She´s A Devil“, „Lowland Fling“, „Flat Broke Love“) a „Head On“ (1976, např. „It´s Over“, „Average Man“, „Lookin´ Out For No. 1“, „Take It Like A Man“, „Down To The Line“, „Away From Home“). Deska „Freeway“ už znamenala sešup (1977, např. „Down Down“, „Freeways“, „Shotgun Rider“, „Life Still Goes On /I´m Lonely/“), a další elpí byla mizerná, tak snad jen několik songů: „Down The Road“, „Heartaches“, „Jamaica“. Kapela skončila v roce 1979, kdy se rozpadla, nicméně v osmdesátých letech znovu obnovila činnost. Dodnes největšími hity BTO jsou písničky „Taking Care Of Business“ a „You Ain´t Seen Nothing Yet“ (té druhé jmenované české máničky říkaly „koktavá“, možná si ji vybavíte).

Five Man Electric Band z Ottawy mastil bigboš někde mezi Guess Who a Creedence Clearwater Revival – tedy občas „swamp“, občas hard a občas pop-rock. Rockeři zřejmě znají hit „Signs“ z desky „Good-Byes And Butterflies“ (1970, dále např. „The Moonshine /Friends Of Mine/“, „Hello Melinda Goodbye“, „Dance Of The Swamp Woman“), ale dovolil bych si upozornit ještě na některé další skladbičky z období přelomu dekád jako např. „Absolutely Right“, „Country Girl Suite“, „Julianna“ nebo „I´m A Stranger Here“. Melodický, bluesem ocáknutý hard rock hrával se svou kapelou i torontský zpěvák a kytarista Pat Travers, přičemž mihotavé okamžiky slávy zažil až po svém přestěhování do Londýna. Ale jen mihotavé. On snad ani nebyl špatný, jenom prostě s mnoha dalšími vcelku zaměnitelný. Traversologové tvrdí, že jeho nejlepšími LP jsou „Makin´ Magic“ (1977) a snad možná „Crash And Burn“ (1980) eventuálně „Black Pearl“ (1982), ale asi si stačí sehnat nějakou best-ofku, kde naleznete songy z let 1976-82 jako například „Stop And Smile“, „Makes No Difference“, „Stevie“, „Rock´n Roll Suzie“, „Statesboro Blues“, „Life In London“, „Heat In The Street“, „Evie“, „Boom Boom /Out Go The Lights/“, „Snortin´ Whisky“ (asi největší hit), „Your Love Can´t Be Right“, „Material Eyes“, „I La La la Love You“, „Amgwanna Kick Booty“ , „Stand Up“, či  „I´d Rather See You Dead“. A ceněn je i živák „Live! Go For What You Know“ (1978). 

Za vtělení Jimiho Hendrixe se považoval kytarista a zpěvák Frank Marino, který vedl montrealskou skupinu Mahogany Rush, v níž ho doplňovali ještě Paul Harwood (bg) a Jimmy Ayoub (ds). Je pravda, že jak na stylu a struktuře skladeb, tak i v textech byl vliv kytarového mága silně cítit. Proto se také milý a k uzoufání neoriginální Frank stal jenom výborným epigonem. Příkladem takové té nefalšované „hendrixovštiny“ jest deska „Child Of The Novelty“ (1974, např. „Look Outside“, „Talkin´bout A Feelin´“, „Child Of The Novelty“, „Chains Of (S)pace“, „Thru The Milky Way“) a možná ještě psychedelické elpí „Strange Universe“ (1975, např. „Land Of 1000 Nights“,  „Tales Of The Spanish Warrior“, „Moonlight Lady“, „Dancing Lady“, „Tryin´ Anyway“, „Dear Music“). Ale na druhou stranu to pan Marino zmáčknout tedy uměl – hlavně naživo. U Mahogany Rush  si kritici cení nejvíce alb „World Anthem“ (1977, např. „The World Anthem“, „Requiem For A Sinner“, „Broken Heart Blues“, „Try For Freedom“, „Look At Me“) a zejména „Live“ (1978, mj. „The Answer“, „Electric Reflections Of War“ a jak jinak hendrixovský cover „Purple Haze“).

Podobný název měla i kapela z Toronta, která si říkala Rush. Její kořeny ležely v zeppelínském a grand-funkovském hard rocku, přičemž vynikala kvalitní instrumentací – o tu se starali Geddy Lee (voc, bg), Alex Lifeson (g, ac g), Neil Peart (ds). Lee vládl až nepříjemně vysokým, vřískavým hlasem a basovou ekvilibristikou, Lifeson seznamoval posluchače se správně „hnusnými“ kytarovými sóly, a Peart byl tím nejpřesnějším bubeníkem na světě. Vysoké instrumentální schopnosti skupinu přímo předurčovaly k tomu, aby se po prvních, drsných albech s písněmi vyznačujícími se víceméně běžnou stopáží (tak do 7 minut mj. „Working Man“, „Before And After“), vrhla na předlouhé suity. Snad i proto se později kapela Rush přihlásila k pompéznímu art a progresivnímu rocku a podrobněji se o ní zmíníme právě v tomto žánru. Pokud se ale ještě přidržíme onoho prvního, tvrdého období, tak z oněch prvních tří alb je za nejlepší považována dvojka „Fly By Night“ (1975, např. „Anthem“, „Beneath, Beetween And Behind“, „By-Tor And The Snow Dog“, „In The End“, „Fly By Night“). A připomeňme si též trojku „Caress Of Steel“, kde se již začalo se suitami (1975, např. „Bastille Day“, „Lakeside Park“ plus suita „The Fountain Of Lamneth“).  Na závěr prvního (a nikoli posledního) textu o Rush uveďme ještě dva majstrštyky ze závěru tohoto období - studiovou desku „2112“ (1976, suita „2112“, dále např. skladby „A Passage To Bangkok“, „Tears“ a „Something For Nothing“, „The Twilight Zone“) a živé double „All The World´s A Stage“ (1976). No, a pak už se mládenci vrhli na ten art a progressive rock. 

Mezi hard rockem a folk rockem se pohybovala skupina Heart, kterou ve Vancouveru založily sestry Ann a Nancy Wilsonovy, původem z Kalifornie. Jestliže tmavovlasá Ann dokonale vládla svým hlasem, blonďatá Nancy byla zručnou kytaristkou a vyloženě machrem na mandolinu (což dobře vyzní zejména v coveru „The Battle Of Evermore“, původně od Led Zeppelin). Kapela se prosadila hned na začátku své dráhy se singly „Magic Man“ a „Crazy On You“ a prvním albem „Dreamboat Annie“ (1976, kromě jmenovaných singlů ještě třeba „Dreambot Annie“, „Soul Of The Sea“, „/Love Me Like Music/ I´ll Be Your Song“). Nejznámější skladbou z tohoto období je singlovka „Barracuda“ z kvalitní desky „Little Queen“ (1977, dále např. „Love Alive”, „Little Queen“, „Treat Me Well“, „Dream Of The Archer“), ceněným elpíčkem pak „Dog And Butterfly“ (1979, např. „Dog & Butterfly“, „Mistral Wind“, „Heartless“, „Lighter Touch“). Heart zažili megaúspěšný comeback v polovině osmdesátých let s albem svých největších hitů a také se singly „Never“, „These Dreams“ a „Alone“.

A další vyslanci ze země javorových listů? Už toho moc nezbývá - V Evropě asi nejméně známými kanadskými hardrockovými skupinami byli Charlee kytaristy Waltera Rossiho (LP „Charlee“, 1972, např. „A Way To Day“, „Wizzard“, „Lord Knows I´ve Won“, „Wheel Of Fortune Turning“), a pak také montrealští April Wine, které vedl Myles Goodwyn (voc, g, ks). Ti v průběhu sedmdesátých let vytvořili několik jemně nadprůměrných hardrockových songů jako třeba  „Fast Train“, „Lady Run, Lady Hide“, „Tonight Is A Wonderful Time To Fall In Love“, „Rock And Roll Is A Vicious Game“, „The Roller“, „I Like To Rock“ nebo „Ladies Man“, aby pak bodovali až albem „The Nature Of The Beast“ (1980/1981, hit „Just Between You & Me“, dále např. „Sign Of The Gypsy Queen“, „All Over Town“, „Crash And Burn“). 

Ani trio z Toronta Triumph, tvořené Rikem Emmettem (voc, g, bg, ks), Gilem Moorem (voc, ds) a Mike Levinem (bg, ks, bvoc), se u nás ani v Evropě moc neprosazovalo. Vysvětlení je nasnadě – vycházelo z ranných Rush, ale invenčně na ně prostě nemělo. Je možno posoudit na LP „Rock & Roll Machine“ (1977, např. „Rock & Roll Machine“, „Bringing It On Home“, „New York City Streets Pt. 1“ plus cover „Rocky Mountain Way“, pův. od Joe Walshe) a „Just A Game“ (1979, např. „Lay It On The Line“, „Hold On“, „Movin´ On“, „Suitcase Blues“) nebo „Progressions Of Power“ (1980, mj. „I Live For The Weekend“, „I Can Survive“, „Nature´s Child“, „Hard Road“). .

A Mexiko? Čas divých Molotovů ještě nepřišel, spíše se hledělo k Santanovi. Podobným soundem jako tento věhlasný kytarista (ještě navíc zkombinovaným se swamp rockem á la CCR) se prezentovala např. mexická skupina La Revolución De Emiliano Zapata. Znám je hit s všeříkajícím názvem „Nasty Sex“.

V kostce jsme si tedy vyjmenovali některé severoamerické kapely hard rocku. K žánru samozřejmě patří ještě další party jako Alice Cooper, The Tubes, Kiss či New York Dolls, ale jelikož se svým vzhledem přihlásili k tehdejšímu blýskavému designu glamu a glitteru, zmiňujeme je v kapitole Glam rock.