Co obnáší pojem „hard rock“

Dekády: 70. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal, Rhythm & Blues

Autor: Petr Hrabalik

Black Sabbath, zleva Bill Ward, Geezer Butler, Ozzy Osbourne a Tony Iommi, cca 1970-71

Styl vznikl ve druhé polovině 60.let ale už od svého počátku ho provázel určitý terminologický zmatek, když některé jeho kapely začala určitá skupina novinářů nazývat jako „heavymetalové“. Za všechno mohl článek jakéhosi týpka v New York Times, který napsal o Hendrixovi, že „Jimiho hudba zní, jakoby padal z nebe těžkej kov“. V roce 1970 zas heavy-metalem označil jistý hudební publicista Rolling Stonu (Mike Saunders, pozdější člen hardcoereových Angry Samoans) novou desku Humble Pie; později totéž učinil při recenzi prvního alba Sir Lord Baltimore pro časopis Creem. Nehledě na fakt, že výraz se objevil v textu motorkářské hymny „Born To Be Wild“ skupiny Steppenwolf („I like smoke and lightning / heavy metal thunder…“). My se snažíme tyto zmatky vysvětlit v kapitole věnované heavy metalu a k částečnému vysvětlení dojdeme i v závěru našeho povídání o hard rocku, ale nyní na začátku se tímto problémem zabývat nebudeme.

Samotná škatulka „hard rock“ vznikla v době nástupu folk rocku, aby z hlediska obchodního bylo lze rozlišit linii tvrdšího rockového soundu, který vycházel z rhythm&blues a dbal zejména na rytmickou a instrumentální stránku (Hendrix, Cream, The Who), a měkčího soundu, vycházejícího z folku, Mersey beatu a west coastu, u něhož převládala stránka melodická a vokální (Hollies, Byrds, Beach Boys, Mamas And Papas). Obecně hard rock definujeme jakožto průnik bílého rhythm&blues a psychedelického rocku 2. poloviny 60.let, přičemž se v něm klade důraz na agresivnější zvuk kytary s využitím dlouhých kytarových sól, a na tvrdší rytmiku. Základním stavebním kamenem hardrockových skladeb je tvrdý kytarový riff, hudební motiv, skládající se z neustále se opakujícího sledu několika tónu.

Dalo by se říci, že tvrdý riff je téměř hardrockovou mantrou. Když má sílu, lze ho vyscatovat a každý ho dobře pozná. Jen tak to prubnem, znáte ty tři nejslavnější? Myslím ty od zeppošů, párplů a od sabbatů.Tady jsou: tudýdudýdud-tududud-tududud („Whole Lotta Love“), pak taptaptá-taptaptadá-taptaptá-tádá („Smoke On The Water“) a samozřejmě táp-táp-tádaptap-tydudydudydudydu-tádaptap („Iron Man“). Dnes tyto riffy dokáže zahrát i malé děcko a v mnoha prodejnách hudebních nástrojů visí v oddělení kytar cedulky se zákazem jejich interpretace (je tedy pravda, že nejvíce zákazů postihuje zeppelínské „Stairway To Heaven“ a v poslední době i „teen spirit“ od Nirvany). Což má svůj dobrý důvod. Každý mladý budoucí abonent rocku se totiž tyto riffy snaží z kytary nějak neuměle vyhňahňat a pochopme, že prodavač je také jenom člověk a má jen jedny nervy.

Elektrická kytara hrála v hard rocku prostě tu nejdůležitější roli, vlastně srovnatelnou s vokální složkou; její magicky drásavý a surový sound, mnohdy s využitím krabičky zvané booster, byl přesně tím správným zvukem, který do hlučného přelomu 60. a 70. let zapadl jako železná lopatka do turbiny. Žánru také hodně pomáhaly nekompromisní linka dunivé baskytary a temná, těžká rytmika bicích. Často se v nástrojovém obsazení objevovaly i klávesy, z nichž nejoblíbenějšími se staly ty od Hammonda. Celý tento masivní monolit dohromady s křičeným vokálem vytvářely rachot valící se lokomotivy, která převálcuje všechno, co jí stojí v cestě. „Hutnost se stala základním pravidlem hry,“ píše hudební publicista Lubomír Dorůžka ve své Panoramě populární hudby. „Ukázalo se totiž, že v dynamičnosti a zvukové útočnosti není rock ještě zdaleka na konci svého vývoje, a že s moderním technickým vybavením a jistou instrumentální zručností se dá na tomto poli velmi úspěšně experimentovat.“ Stavěly se tedy čím dál větší zvukové aparatury (Marshall, Orange, Sunn) s čím dál vyššími výkony, aby ono „maso“ z nich vycházející bylo co nejhlasitější a nejintenzivnější. Aby ale hlučným soundem nebyli posluchači po čase unaveni, vkládali hardrockoví interpreti do svého repertoáru jako protiklad melodické pomalé balady, pro něž se v českých zemích ujal poměrně lapidární ale přesný výraz „ploužák“.

Jak už jsme si naznačili, v rámci žánru se taktéž hodně dbalo na vysoce kvalitní instrumentaci – i ty jednodušší odnože (protopunkový Detroit rock) měly ve svých kádrech nadprůměrné hráče. Jak styl postupně rostl, začal do svého základu vstřebávat i prvky jazzu, folku, latiny, orientální melodiku či dokonce klasickou hudbu. Tyto prvky, zakomponované do tvrdé agresivní muziky, ji samotnou povýšily na novou kvalitativní úroveň.

Naopak méně důležité připadalo muzikantům i hardrockovým fandům image. Tedy snad kromě jediného znaku – dlouhých vlasů. V oblibě byly i plnovousy nebo knírky, takže někteří z rockerů vypadali jako neandrtálci, vandráci, vyděděnci, jiní jako mušketýři nebo jako Němci. Oblečení vycházelo víceméně z hipízackého pojetí módy - to znamená, že se hvězdy hard rocku na pódiích objevovaly v tričkách nebo rozhalených košilích, oblíbená byla saka či džínsové bundy (nebo vesty na holém těle), na nohou džíny nebo manšestráky se zvony, obuty pak byly většinou v teniskách nebo botách s vysokým podpatkem. Na hlavách občas klobouk a okolo krku korále, řemínky, amulety. Pod vlivem glamu se později objevovalo i něco blýskavých oděvů s flitry a našminkované obličeje. Tedy jakási normalita či běžnost tehdejší „nové“ doby – když se dnes na hardrockové muzikanty ze sedmdesátých let díváme, ať už na videu nebo na fotografiích, nepřipadají nám ničím zvláštní, odlišní. Až na ty pačesy.

Tolik tedy k obecné definici a základním hudebním a vzhledovým prvkům hard rocku.