Grunge a post-grunge přelomu 80. - 90. let a dále v 90.letech

Nirvana, zleva Dave Grohl,  Kurt Cobain, Chris Novoselic,1992

Hospodářská recese na přelomu 80. a 90. let zrodila - pokud nepočítáme skupiny hardcore - poslední opravdovou rockovou rebelii. Mělo ji na svědomí dosud nudné a šedivé americké město Seattle a skupiny sdružené okolo malého lokálního labelu SubPop zakladatelů Bruce Pavitta a Jonathana Ponemana. Důležitou součástí teamu byli ještě zvukový mistr Jack Endino a fotograf Charles Peterson. Rockový styl, který soubory ze SubPopu hrály, se podle tvrdého, řezavého zvuku kytar začal nazývat grunge (BTW - je to i název čistící pasty na parkety) a všeobecně se má za to, že slovo poprvé použil Mark Arm z kapely Mudhoney, ovšem dávno před vznikem subžánru. Z textů grungeových skupin čišely vztek, desiluse, obavy, beznaděj, pocit odcizení, bolest, společenská kritika, ale i cynický humor (odnášely to zejména glam-metalové party), přičemž hudebně propojily dva v sedmdesátých letech znesvářené rockové žánry – hard rock a punk. S častou příměsí hardcore. Když budeme konkrétnější, na vzniku grunge se podepsal sound jak Jimiho Hendrixe, Doors, Blue Cheer, MC-5, Led Zeppelin nebo Black Sabbath, včetně písničkáře Neila Younga, tak třeba Sex Pistols a Pixies či hardcoreových a alternativních part Black Flag, Sonic Youth, Dinosaur Jr., Killdozer, Butthole Surfers a Hüsker Dü (Cobain přiznával i velký vliv Beatles). Vystoupení grunge kapel pak byla běsná, plná pohybu a energie, zpěváci často využívali hardcoreový prvek – stage diving. Apropó, když už jsme u frontmanů: je také vcelku zajímavé, že většina zpěváků grungeových kapel měla (snad díky svému ztrápeně naléhavému pěveckému projevu), dosti podobnou barvu hlasu, ať už si vezmete třeba Eddie Veddera, Layne Staleye nebo Kurta Cobaina. Toto vokální „zabarvení“ samozřejmě spousta dalších skupin začala kopírovat, protože v krátkém období celosvětového úspěchu stylu tak trošku kalkulovaly s tím, že i na ně by mohlo spadnout trošku toho hvězdného, špinavě grungeového prachu.

Nyní si řekneme něco o příčinách nástupu a kořenech žánru.

Grunge byl protestní hudbou nové generace; hned po školních hrátkách (nuda, tráva, chlast) totiž do všedního života, rámovaného budoucí nelehkou ekonomickou situací, vstupovala celkem naštvaná Generation X (někdy nazývaná Twenty Somethings). Jejím základním rysem byla celkem slušná nenávist k „vyrebelovanému“ pokolení výše zmíněných „baby boomers“, šťastných děcek, která dospívala v 60. letech. Už tehdy BB finančně nestrádala a byla ekonomicky velmi dobře zajištěna i v následujících obdobích (stala se šéfy showbyznysu a počítačového průmyslu). Jejich nostalgie po sixties v nich vyvolávala pocit „stále mladých“. Mládež byla ale na jejich symboly i je samotné pěkně nasraná.

„Dvacetiletí už měli po krk vykopávek typu Genesis nebo Erica Claptona, či vyumělkovaných kreací typu Pauly Abdul a Milli Vanilli, které jim byly servírovány; dvacetiletí chtěli mít svou vlastní muziku. Něco, co by vyjadřovalo jejich pocity. Neuvěřitelně hodně jich pocházelo z rozvrácených manželství. Věděli, že jsou první generací Američanů, která má pramalou naději, že se jí povede lépe než jejich rodičům, generací, která bude trpět za finanční blahobyt Reaganových osmdesátých let, která strávila sexuální vrchol ve stínu AIDS, a v dětství prožívala noční můry z jaderné války. Nevěděli si rady se světem plným válek, většinu života prožili v době, kdy byl v Bílém domě Reagan nebo Bush a byli vystaveni represivnímu sexuálnímu i kulturnímu klimatu. Cítili se bezmocní a negramotní.“ (Michael Azerrad, Nirvana – Come As You Are).

Proti baby boomers, těmto bohatým, dobře oblékaným a slušně zastřiženým čtyřicátníkům grunge nasadilo vzhled a módu předměstských ztracenců a lůzrů (však se jeho příznivcům také říkalo „loser kids“) – dlouhé nečesané vlasy (občas dredy), zarostlé tváře a bradky; téměř uniformou se staly kostkované flanelové košile (á la Neil Young), vytahané svetry (v Seattlu je dost kosa), roztrhané kraťasy nebo džíny a na nohách kotníkové kecky (Converse) nebo vysoké zavazovací boty Doc Martens či vojenské „combat boots“. Vytáhlo do boje s hudební naštvaností a agresivitou, jeho hlavním vokálním výrazovým prostředkem byl „zmučený nářek“ a řev, a libovalo si v negaci všeho, co předcházející generace milovala, nebo si aspoň myslela, že miluje. Grunge znovu vrátilo rocku jeho autentičnost, výraz a energii, znova začaly vznikat silné generační výpovědi. Nebylo žádným mediálním kalkulem, bylo až děsivě opravdové.

Hudební publicistka Veronika Handlířová toto potvrzuje v knize „Beaty Bigbeaty Breakbeaty (1998): „V souvislosti s grungeovou vlnou došlo ke zvláštnímu stmelení publika. Na koncertech stáli vedle sebe lidé s tričky Metalliky, starší i mladší hippíci, rockeři, punkáči, milovníci industrialu, alternativy i Neila Younga (jehož, a to nejen kvůli mnohaleté zálibě v kostkovaných flanelových košilích, uvádějí mnohé z grungeových hvězd za svůj vzor). Lidé jako Kurt Cobain a Eddie Vedder se stali ikonami pro široké společenství mladých lidí, neboť dokázali vyjádřit bezprizornost současné společnosti očima člověka, jenž své iluze ztrácí rychleji, než nových nabývá. Grungeové kapely vychrlily své frustrace přímo, hudba znamenala katarzi jak pro jejich posluchače, tak pro ně samotné. Necítili potřebu schovávat se za socio-politická hesla jako hardcoráři, ani za vyumělkovanou sebestřednost mnoha alternativních kapel. Stejně jako James Dean, Jim Morrison nebo Sid Vicious žili tím, co představovali…“

Prvopočátek grunge hledejme v kompilačním albu „Deep Six“ (1985), které sice nevzniklo pod hlavičkou SupPopu (značka sice již existovala, ale samotný label byl založen až o dva roky později), nicméně však mapovalo tehdejší undergroundovou scénu Severozápadu.

Kromě jiných (např. Green River, Soundgarden) se na něm objevila i „nejpomalejší punková kapela“, ulítlá banda z Aberdeenu, říkající si Melvins, kterou vedl zpěvák, kytarista a skladatel Roger „Buzz“ Osborne. Nejvěrnějším spoluhráčem se mu stal Dale Crover (ds, bg, ks, voc), který krátký čas bouchal i za Nirvanu. Baskytaristé se v Melvins střídali  - do roku 1993 postupně Matt Lukin, Lori „Lorax“ Black a Joe Preston. Skupina vznikla v roce 1983 a po určitém období mlácení rychlého hácéčka se dopracovala k tvrdému, pomalému soundu, jakési kombinaci hardcore, stoner-rocku a hard rocku modelu Black Sabbath, ovšem po vzoru HC byla většina songů dosti krátkých (no, ale občas si mládenci smrkli i desetiminutovku). Pro rozvrzaný zvuk kytar byla skupina občas označována právě za jakési předchůdce grunge. Přesto se v něčem od pozdějších slavných jmen lišila – na rozdíl od ostatních zachmuřených příslušníků generace X totiž nikdy nepostrádala smysl pro humor.

Doporučována jsou alba „Gluey Porch Treatments“ (1987, songy ,, „Happy Grey Or Black“, „Steve Instant Newman“, „Exact Paperbacks“, „Echo Head/Don´t Piece Me“, „Influence Of Atmosphere“), „Ozma“ (1989, „Oven“, „Revulsion/We Reach“, „At A Crawl“, „Creepy Smell“), „Bullhead“ (1991, např. „Anaconda“, „It´s Shoved“, „Zodiac“, „If I Had An Exorcism“), „Houdini“ (1993, např. „Hooch“, „Lizzy“, „Going Blind“, „Teet“) a pak – po příchodu basáka a kytaristy Marka Deutroma - asi nejlepší dvě nejlepší „Stoner Witch“ (1994, např. „Queen“, „Sweet Willy Rollbar“, „Revolve“, „Roadbull“, „Skweetis“, „June Bug“) a „Stag“ (1996, např. „Bar-X-The Rocking M“, „The Bloat“, „The Bit“, „Sterilized“, „Captain Pungent“). Krutopřísně zní i předmileniální masakr „The Maggot“ (1999) obsahující různé party songů jako „AMAZON“, „We All Love JUDY“, „Manky“, „The Horn Bearer“ či „See How Pretty, See How Smart“. Na něm už basu tvrdí nový člen Kevin Rutmanis. Dodnes jsou Melvins bráni jako inspirace pro všechny post-grungeové, psychedelické a alternativní party. A možná i pro industriální („Lovely Butterfly“, že?).

Po další grunge-hardcoreové kompilačce „SubPop 100“ (1987), podle názvu již pod markou seattleského labelu, to mohlo pomalu začít vybublávat ven.

Jedněmi z prvních, kdo uvedli na scénu onen řezavý zvuk kytar, byli také Green River. Kapelou prošli Mark Arm (voc), Steve Turner (g), Stone Gossard (g) nebo Jeff Ament (bg). Zbyla po nich dvě alba, jedno ještě ne-SubPopácké „Come On Down“ (1985, „Come On Down“, „Tunnel Of Love“, „New God“) a druhé krátké „Rehab Doll“ (1988, např. „Together We´ll Never“, „Rehab Doll, „Swallow My Pride“, „Forever Means“) už vydané u SubPopu. Po něm se kapela rozpadla na dvě party – Mudhoney a Mother Love Bone. V poslední jmenované formaci zpíval a hrál na piano Andrew Wood, mladý frontman, předtím působící v jednom ze zakladatelů grunge, souboru Malfunkshun (v něm Andy pěl a basoval). Skupina fungovala v 80.letech a rozešla se někdy v osmaosmdesátém. Zbyla po ní kolekce nahrávek z let 1986-87, která vyšla v roce 1995 pod názvem „Return To Olympus“ (např. „My Only Fan“, „Mr. Liberty /With Morals/“, „Jezabel Woman“, „Winter Bites“, „Make Sweet Love“).

Pojďme si potomky obou kapel trochu rozvést.

Po odchodu z Green River založili zpěvák Mark Arm a kytarista Steve Turner společně s Mattem Lukinem (bg) a Danem Petersem (ds) ostré Mudhoney, známé svým brutálně garážovým hlukem a trošku úchylným humorem. Svoje desky natáčeli hodně levně a hodně levně také zní. Lo-fi jak vyšité. „Blaťáci“ vycházeli z kombinace blues (sic!), hardcoru a soundu třeba takových Stooges nebo Blue Cheer. Jako první špinavou a zablácenou vlaštovku vypustili Mudhoney singl „Touch Me, I´m Sick“, poté zazářili v roce 1989, kdy koncertovali ve Velké Británii. Tehdy natočili mini-album „Superfuzz Bigmuff“ (1988, např. „If I Think“, „Sweet Young Thing Ain´t Sweet No More“, „Burn It Clean“, „You Got It /Keep It Outta My Face/“ , „In´n´Out Of Grace“) a LP „Mudhoney“ (1989, např. „The Gift“, „Here Comes Sickness“, „Flat Out Fucked“, „You Got It“).

Do devadesátých let pak Mudhoney vstoupili deskou „Every Good Boy Deserves Fudge“ (1991, songy jako „Let It Slide“, „Who You Drivin´ Now?“, „Move Out“, „Thorn“, „Broken Hands“). Ve známém filmu „Singles“ (1991) pak zazněla jejich píseň „Overblown“ a rok na to natočili svoje nejúspěšnější album, „Piece Of Cake“ třebaže kritika ho přijala poněkud vlažně (1992, hit „Suck You Dry“, dále např. „Blinding Sun“, „Acetone“, „No End In Sight“, „When In Rome“). Přelom dekády byl prostě pro kapelu nejlepším obdobím. V roce 1995, prakticky po odeznění grunge, natočila ještě jedno solidní album „My Brother The Cow“ (např. „Generation Spokesmodel“, „Judgement, Rage, Retribution And Thyme“, „Today Is Good Day“, „Dissolve“, „F.D.K.“). Před milleniem pak vznikla deska „Tomorrow Hit Today“ (1998, např. „A Thousand Forms Of Mind“, „I Have To Laugh“, „Poisoned Water“, „Real Low Wibe“, „Beneath The Valley Of The Underdog“). Mudhoney se stali vzory pro spoustu alternativních skupin.

Druzí dva z Green River, kytarista Stone Gossard a basák Jeff Ament založili kapelu Mother Love Bone, v níž zpíval též výše zmíněný Andrew Wood (ex-Malfunkshun). Bohužel, Andyho závislost na héráku pro něj skončila smrtí (1990), takže po kapele zbylo vlastně jedno EP a album „Apple“ (1990). Obé je možno najít na později vydané kompilaci „Stardog Champion“ (1992, songy „This Is Shangrila“, „Stardog Champion“, „Capricorn Sister“, „Holy Roller“, „Bone China“). Dvojka Gossard-Ament se poté spojila se zpěvákem Eddie Vederem a tak v podstatě vznikli Pearl Jam. Ve stejně době ale jmenované duo společně se zpěvákem Chrisem Cornellem a bubeníkem Mattem Cameronem vytvořilo jednorázový projekt Temple Of The Dog, coby poctu zemřelému Woodovi. Bylo nahráno slušné LP „Temple Of The Dog“ (1991), obsahující hit „Hunger Strike“ (který si střihlo pěvecké duo Cornell-Vedder) a další pěkné písničky jako „Say Hello 2 Heaven“, „Reach Down“, „Pushin Forward Back“, „Call Me A Dog“, „Four Walled World“.

Dalším v řadě z těchto starších seattleovských grungerů je soubor Soundgarden, který vznikl okolo roku 1984 na troskách kapely The Shemps. Jeho páteří se stala trojice Chris Cornell (voc, g), Kim Thayil (g) a Matt Cameron (ds); baskytaristé se často střídali, v osmdesátých letech na tomto postu působili Hiru Yamamoto a krátce Jason Everman (ex-Nirvana), v nejslavnějším období kapely (1990-96) čtyři struny obhospodařoval Ben Shepherd. Hudba „zvukové zahrady“ byla ze všech grunge kapel asi nejvíce ovlivněna hard rockem. Úplně z ní cítíte šedesátkovou psychedelii stejně jako tvrdý bigbít 60 a 70. let (vliv MC5, Black Sabbath, Led Zeppelin), a to zejména díky Thayilově excelentní hře na kytaru. Kapela přiznává i vliv gotiků Bauhaus a hardcorových Butthole Surfers. Cornellův vysoko položený hlas dodával skladbám potřebnou šťávu a drive – barvou se pohyboval někde mezi Glennem Hughesem a Robertem Plantem. Zpěvák navíc psal vcelku ponuré, existencionalistické texty. V jednadevadesátém měla kapela problémy se svým kontroverzním videem ke skladbě „Jesus Christ Pose“. Negativní reklama zabrala a album, obsahující tuto píseň, bylo platinové. Následovala účast na soundtracku k filmu „Singles“ (song „Birth Ritual“) a poté turné s tehdy populárními Guns N´Roses - a jelikož se mezitím začalo dařit i dalším grunge kapelám v čele s Nirvanou, slávou opředeni byli i Soundgarden. Důkazem budiž mnohaplatinová deska „Superunknown“ ze čtyřiadevadesátého.

Soundgarden natočili dvě svá alba už v eighties – jednalo se o průměrnou desku „Ultramega OK“ (1988, singl „Flower“, dále třeba „Circle Of Power“, „All Your Lies“, „Beyond The Wheel“, „Flower“) a lepší LP „Louder Than Love (1989, menší hity „Loud Love“, „Hands All Over“, dále ještě „Get On The Snake“, „Ugly Truth“, „Big Dumb Sex“). Věhlas ale Soundgarden získali až pozdějšími vynikajícími deskami „Badmotorfinger“ (1991, hity „Jesus Christ Pose“,„Outshined“, „Rusty Cage“, dále např. „Room A Thousand Years Wide“, „Holy Water“, „Slaves And Bulldozers“) a „Superunknown“, z níž vyňatý hit „Black Hole Sun“, získal dokonce Grammy (1994, hity „Spoonman“, „Fell On Black Days“, dále ještě „My Wave“, „The Day I Tried To Live“, „Superunknown“). Velmi dobře bylo přijato i poslední album „Down On The Upside“ (1996, hity „Burden In My Head“, „Pretty Nose“, „Blow Up The Outside World“ dále např. „Rhinosaur“, „No Attention“). Pokud byste měli zájem o „hejbací obrázky“, existuje velmi divoký videozáznam z koncertu Soundgarden v Seattle v roce 1992, který se prodával pod názvem „Motorvision“ (1992, režie Kevin Kerslake). Soundgarden jsou chápáni společně s Nirvanou, Pearl Jam a Alice In Chains jako jedna z kapel velké grungeové čtyřky. Bohužel v roce 1997 se rozešli.

Zpěvák Chris Cornell nejprve natočil solidní „pomalou“ desku „Euphoria Morning“ (1999, např. songy „Can´t Change Me“, „Flutter Girl“, „Follow My Way“, „Moonchild“, „Pillow Of Your Bones“), aby se pak následně spojil se členy jiné rozpadlé skupiny, Rage Against The Machine, a dohromady vytvořili hardrockový band Audioslave.

Jiný zpěvák (a kytarista) Ben McMillan hrával v 80.letech s kapelou Skin Yard, v níž se potkal s kytaristou a grunge-producentem Jackem Endinem, basákem Danielem Housem a bubeníkem Mattem Cameronem, jenž byl po svém odchodu do Soundgarden (viz výše) nahrazen bicmanem Scottem McCullumem. Na poslech velmi pionýrské a syrové, občas téměř stoner-rockové, zkuste LP „Hallowed Ground“ (1988, např. „Stranger“, „Open First“, „Throb“ a instrumentální „QP4“ s motivem jak od našeho Flamenga) a jejich nejlepší „1000 Smiling Knuckles“ (1991, např. „1000 Smiling Knuckles“, „River Thoat“, „Living Pool“, „Psychoriflepowerhypnotized“, „Burn A Hole“). Ona  v podstatě šla i deska „Inside The Eye“ (1993, např. „Not In Love“, „Undertow“, „Fight“, „Blindfold“, „Inside The Eye“), jen se na ní ty nápady a finty poněkud opakovaly. Vcelku dobře zněla i další seattleská ostrá parta Bena McMillana zvaná Gruntruck – v té (kromě McCulluma) zas hrál na kytaru Tommy Niemeyer, známý z thrash-coreových The Accüsed. Skupina bohužel vydala jen jediné album „Push“ (1992, např. „Above Me“, „Machine Action“, „Crazy Love“, „Racked“, „Break“). 

Podobně tvrdě hrála i kapela Tad, vedená stopadesátikilovým zpěvákem a kytaristou Tadem Doylem. V kapele dále působili Kurt Danielson (bg, bvoc) a Gary Thorstensen (g, bvoc), přičemž bubeníci se střídali (jména jako třeba Steve Wied, Josh Sinder /ex-Accüsed/ nebo od druhé pol. 90. let Mike Mongrain). Velmi hlučná záležitost, kapela ve svém zvuku vycházela z hardcore a hard rocku, přičemž to celé doplnila vcelku nechutnými texty. Celkově: grungeová alternativní špína, taková, jakou máme všichni rádi. Z alb vybermež například „God´s Balls“ (1989, např. „Pork Chop“, „Helot“, „Satan´s Chainsaw“, „Boiler Room“, „Nipple Belt“), „8-Way Santa“ (1991, např. „Jinx“, „Jack Pepsi“, „Stumblin´ Man“, „Wired God“, „Plague Years“, „Candi“) a „Inhaler“ (1993, „Lycantrope“, „Just Bought The Farm“, „Leafy Incline“, „Grease Box“, „Throat Locust“).

Další grunge formací ze Seattle byli Love Battery, kteří si dali název dle jedné písně anglických Buzzcocks. Tím nepřímo hudebníci přiznávali inspiraci punkem a ovlivněni byli též šedesátkovou britskou psychedelií. Však se také soundem nejvíce podobali soudobým brit-popovým kytarovkám.V kapele za všech okolností setrvávali zpěvák Ron Nine a kytarista Kevin Whitworth. Z alb je možné vybrat průměrnější „Between The Eyes“ (1991, např. „Easter“, „Highway Of Souls“, „Between The Eyes“), dle kritiků nejlepší „Dayglo“ (1992, např. „Out Of Focus“, „Foot“, „Side /With You/“, „Damaged“, „Sometimes“). Výborná tvrdá muzika někde mezi Metallikou a Alice In Chains a lyrické (a poněkud chabé) texty – to je marka další seattleské skupiny My Sister´s Machine. V té byli pánmi hlavnými zpěvák a kytarista Nick Pollock a sólový kytarista Owen Wright. „Mašina mý ségry“ vydala jen dvě alba „Diva“ (1992, např. „I ´m Sorry“, „Hands And Feet“, „Pain“, „Wasting Time“, „Walk All Over You“) a „Wallflower“ (1993, např. „Enemy“, „Inside Of Me“, „This Is Fear“, „Empty Room“, „Burn“, „Mockingbird“).

Seaweed zpěváka Aarona Stauffera nepocházeli přímo ze Seattle, nýbrž z blízké Tacomy, nicméně vydávali u Sub-Popu. Ač nebyli špatní, nikdy se svým punkově hraným grunge nedosáhli takové popularity jako většina zmíněných kapel. Proto u „mořských chaluh“ uvedu SP „Bill“ (1992) a hned tři alba: „Despised“ (1991, např. „One Out Of Four“, „Patchwork“, „Stale“, „Installing“), „Four“ (1993, např. „Turnout“, „Card Tricks“, „Kid Candy“, „Your Privilege“) a „Spanaway“ (1995, songy „Free Drug Zone“, „Start With“, „Common Mistake“, „Crush Us All“, „Magic Mountainman“). To aby je bylo z čeho připomenout. Stejně jako podobně zapomenuté seattleské Hammerbox, u nichž ostře pěla Carrie Akre. Zde bych přes některé dřívější nahrávky (třeba songy „When 3 Is 2“, „Size Of The World“) preferoval jejich nejlepší počin, výborné LP „Numb“ (1993, např. „Hole“, „No“, „Hed“, „Blur“, „Trip“, „Anywhere But Here“, „Attack Of The Slime Creatures“).

A jestli vám všechny výše uvedené, méně známé kapely doporučuji? Víte, co – pokud máte model grunge rádi, tak si pohovíte, protože i tyhle party do toho uměly řádně hrábnout. A pokud je vám grunge šumafuk, nelze vám radou pomoci. Nicméně ctitelé tvrdých kytar budou rozhodně potěšeni, to garantuji.

Nyní se nechme posypat trochou toho hvězdného prachu. Za prvé to někdy neuškodí a za druhé - beztak se v něj všichni obrátíme. Stejně jako…

Dodnes nejslavnější kapelou grunge je pochopitelně Nirvana, kterou v roce 1987 založili v městečku Aberdeen (něco přes sto kiláků jihozápadně od Seattle) zpěvák a kytarista Kurt Cobain a baskytarista Chris Novoselic. Po vystřídání množství bubeníků bubeníků – mj. Dave Crover nebo Chad Channing - v bandu nakonec zakotvil Dave Grohl (ex-Scream). Neklidný blonďák Kurt, rebel a už od dětství hulič trávy, nenáviděl obecně glam metal a osobně „sleazeáka“ Axela Rose. Hudebně byl ovlivněn na jedné straně Beatles a hard rockem (Black Sabbath, Led Zeppelin, AC/DC ale i Cheap Trick), na druhé straně punkem a hardcorem (Sex Pistols, Sonic Youth, Pixies, Melvins, Black Flag). Za životní styl si ale už ve svých šestnácti zvolil punkrockerství. Na rozdíl od Chrise, který se jednoznačně cítil být hippiesákem. Samotná skupina pak vyrazila na zteč syrovým, expresivním bigbítem s dynamickými změnami, do kterého Cobain se zběsilou nasraností vyřvával své podivně zašifrované, většinou nelineární texty. A navíc - slovy zvukaře Jacka Endina - „ten jeho hlas měl strašnou sílu“; skoro při něm tuhla krev. Muzika na doraz, ostatně stejně jako Kurtův život. I live-shows Nirvany prosluly divokostí, hraničící až se šílenstvím – hudebníci se v závěru koncertů dostávali do extatického transu a Cobain demoloval svoji kytaru, tak jak to v bouřlivých sixties provozovali The Who. Prostě totální anarchie.

Prvním subpopáckým singlem Nirvany byl cover dávného songu „Love Buzz“ od Shocking Blue. V roce 1989 vyšlo – s Channingem za bicími - debutové album „Bleach“, které obsahovalo první várku nadupaných punk-hardrockových skladeb (hit „About A Girl“, dále „Blew“, „Negative Creep“, „Paper Cuts“, „School“) a vzápětí EP „Blew“ (mj. „Stain“, „Been A Son“). Následoval známý singl „Sliver“ / „Dive“ a právě po něm se za bubny konečně objevil Grohl. Pak už události dostaly velice rychlý spád. V roce 1991 vzniklo v sestavě Cobain-Novoselic-Grohl jedno z nejzásadnějších alb rockové historie, deska „Nevermind“ s hity jako „Smells Like Teen Spirit“, „In Bloom“, „Breed“, „Lithium“, „Territorial Pissings“, „Come As You Are“, „Something In The Way“, „Stay Away“ atd., která kapelu okamžitě katapultovala do role jakési vlajkové lodě žánru a Cobaina jako mluvčího ztracené generace X. Michael Azerrad v knize Nirvana – Come As You Are o albu píše, že to „byla vášnivá hudba, která nic nepředstírala. Nirvána dodávala sílu generaci, která sama žádnou sílu neměla.“ Nevermind vystřelilo kapelu na hvězdný vrchol veškerého alternativního rocku.

Bohužel, Azerradovými slovy řečeno „skupina netoužila po slávě, ani na ni nebyla připravená“. V té době Cobain i s manželkou Courtney Love brali heroin a samotný Kurt se psychicky propadal hlouběji a hlouběji. Nirvana ještě stihla natočit syrové album „In Utero“ (1993, hity „All Apologies“, „Heart-Shaped Box“, „Rape Me“, dále ještě „Pennyroayal Tea“, „Scentless Apprentice“, „Dumb“) a pak se To stalo. Na jaře roku 1994 Kurt Cobain spáchal sebevraždu. Živák „MTV Unplugged In New York“ (mj. se známou verzí „The Man Who Sold The World“ od Davida Bowieho, Lead Bellyho „Where Did You Sleep Last Night“ plus songem „Plateau“, pův. od Meat Puppets) tak vyšel až po jeho smrti. Stejně jako další live desky (velmi kvalitní): „From The Muddy Banks Of The Wishkach“ (1996), která je kompilátem různých živých nahrávek z let 1989-94, a po milleniu došlo i na legendární koncert Nirvany „Live At Reading“, který kapela odehrála na známém britském festivalu v roce 1992. Z něj existuje i filmový záznam, takže i milovníci DVD si přijdou na své.

Nirvana posunula grunge potažmo celý alternativní rock na ten nejvyšší label. A to i v ekonomickém slova smyslu. Jestliže před Nirvanou na alba většiny podobných skupin padal v gramoprodejnách prach, po jejím nástupu začal být o nahrávky alternativního rocku velký zájem. A tím pádem se zvedl i zájem nahrávacích společností o skupiny produkující tuto hudbu. Můžeme říci, že přibližně do let 1997-98 byla tato dekáda pro alternativní muziku opravdovým rájem. Takový vliv tehdy měli Nirvána a její leader Kurt Cobain - on sám byl ještě deset let po své smrti označován jako „last real rock star“. A nejspíš tomu tak opravdu je …

Po nuceném ukončení existence souboru Nirvana se ze dvojice pozůstalých lépe dokázal prosadit Dave Grohl. Byť zpočátku trpěl depresemi, a nevěděl, co dělat (dokonce odmítl místo bubeníka u Pettyho Heartbreakers a u Danziga). Nejprve si tento milovník Beatles natočil jen tak pro zábavu (jako „očistnou terapii“) autorské album, na němž si v podstatě nahrál všechny nástroje a všechny písničky také odzpíval. Desku chtěl pod skrytou identitou „Foo Fighters“ v omezeném nákladu na kazetách a LP podstrkávat kámošům. Nahrávka se ale dostala do těch správných rukou a švih – a už tu byla smlouva s major labelem! Grohl tedy opustil bicí soupravu, do rukou vložil elektrickou kytaru, postavil se za mikrofon a pro podporu alba na přelomu let 1994-1995 založil s dalšími muzikanty ze Seattle ostře rockový soubor nazvaný – jak jinak - Foo Fighters, kterému se v Česku občas říkalo „foukačky“. Z hudebníků, kteří v kapele u Grohla vydrželi nejdéle, lze jmenovat třeba baskytaristu Nate Mendela a bubeníka Taylora Hawkinse (přišel v roce 1997). Debutové album FF vyšlo už v pětadevadesátém a hned se našli sýčci, kteří tvrdili, že Grohl jen využil úspěchu nirvánovského soundu, by vydělal nějaký ten peníz. Jenomže on se konečně mohl realizovat autorsky, což v éře vůdce Cobaina šlo jen velmi obtížně. Takže většinu songů z první desky Foo Fighters Grohl složil ještě v době existence Nirvany. Na druhé straně je ovšem pochopitelný fakt, že s těmito „nirvánovskými“ kusy prostě musel dobýt značných úspěchů. 

Jelikož nástup Foo Fighters přichází v době „post“-cobainovské a „post“-nirvanovské, hudební publicisté ihned přispěchali s novou škatulkou post grunge pro všechny kapely žánru, které se objevily po roce 1994. Všechna tři (platinová) alba FF z druhé poloviny nineties stojí za poslech: „Foo Fighters“ (1995, hit „This Is A Call“, dále „I´ll Stick Around“, „Big Me“, „For All The Cows“, „Oh, George“), výborné „The Colour And The Shape“ (1997, hity „Monkey Wrench“, „My Hero“, „Everlong“, dále např. „Walking After You“, „Hey, Johnny Park!“, „New Way Home“) a „There Is Nothing Left To Lose“ (1999, hit „Learn To Fly“, dále „Breakout“, „Aurora“, „Next Year“, „Stacked Actors“). Foo Fighters v čele s Grohlem si i po roce 2000 udrželi svůj status řízné bigbítové kapely (říká se, že maj jedny z nejlepších koncertů) a dokonce byli mnohými označováni jako největší rockové hvězdy nultých let 21.století. To v oné bezprizorní, anti-rockové době určitě potěší. Anebo ne?

Ze Seattlu blízkého Ellensburgu pocházeli i vlasatí objemní chlapíci zvaní Screaming Trees, kteří zas do svého grungeového hard rocku kromě psychedelie přikapávali krapítky country. Základ tvořila trojka Gary Lee Conner (g, ks), Van Conner (bg) a Mark Lanegan (voc), přičemž bubeníka Marka Pickerela v roce 1991 vystřídal Barrett Martin. Skupina vydávala svoje nahrávky u hardcoreového labelu SST – tou nejpodařenější z 80.let je nejspíš album „Buzz Factory“ (1988-89, např. „Black Sun Morning“, „Yard Trip # 7“, „Flower Web“, “, „End Of The Universe“). Pak natočili EP pro SubPop a následně se upsali mamutímu labelu Sony. „Řvoucí stromy“ byli opravdu výbornou kapelou, to je nakonec dobře slyšet z desek jako například „Uncle Anesthesia“ (1991, songy „Bed Of Roses“, „Caught Between“, „Lay Your Head Down“, „Beyond This Horizon“, „Ocean Of Confusion“), „Sweet Oblivion“ (1992, hit „Nearly Lost You“, který se objevil i na soundtracku k filmu „Singles“, dále písně„Shadow Of The Season“, „Dollar Bill“, „Butterfly“, „More Of Less“) a zejména „Dust” (1995, hit „All I Know“, dále skladby „Halo Of Ashes“, „Look At You“, „Sworn And Broken“, „Dying Days“, „Dime Western“). Toto poslední a nejlepší album ST se stalo také závěrečným opusem skupiny.

U SupPopu ovšem vydával své sólové desky zpěvák bandu Mark Lanegan. Je překvapivé, že na prvním elpí se ozývá normální nasraný grungeový masakr pouze ve dvou písních, hlavní slovo zde má spíše jakýsi melancholický folk-rock - „The Winding Sheet“ (1990, např. „Down In The Dark“, „Ugly Sunday“, „Mockinbirds“, „Undertow“, „The Winding Sheet“ plus tradicionál „Where Did You Slep Last Night“). A u dalších výlisků se také většinou jednalo o klidné, zádumčivé, občas van-morrisonovské, někdy až v cohenovských proláklinách ležící songy natočené v poloakustickém hávu. Jinak na všech Markových deskách mu na kytaru vypomáhal Mike Johnson, v 90.letech basák u Dinosaur Jr. Co se týče oněch klidnějších Laneganových nahrávek - zde  bych doporučil alba „Whiskey For The Holy Ghost“ (1994, např. „House A Home“, „Riding The Nightingale“, „The River Rise“, „Borracho“, „Shooting Gallery“) a „Scrapes At Midnight“ (1998, písně „Stay“, „Bell Black Ocean“, „Hotel“, „Last One In The World“, „Because Of This“).

Dvě vynikající kapely ze Seattle také mastily grunge, ale přesto nevydávaly u SubPopu. Jimi dokončíme velkou grungeovou čtyřku.

V prvním případě se jedná o feťáckou partu Alice In Chains, založenou v roce 1987, v níž působili Layne Staley (voc), Jerry Cantrell (g, voc), Sean Kinney (ds) a Michael Starr (bg). Ze všech grunge formací byla asi nejvíce ovlivněna metalem, což zejména Cantrell přiznával, nicméně Staleyův vokál v sobě neměl takovou tu metalovou manýru. Zpočátku skupina  zněla „sabbatovsky“, staromódně, což se ukázalo na její první desce „Facelift“ (1990, hit „Man In The Box“, dále např. „Sea Of Sorrow“, „We Die Young“, „Bleed The Freak“, „I Can´t Remember“, „Love, Hate, Love“). No ale, upřímně řečeno, ono to snad ani moc nevadí. Hlavně se už na ní objevily takové ty neobvykle tahané, ponuré vokální dvojhlasy (Staley, Cantrell), originální a pro AICh tak typické, stejně jako časté využívání akustické kytary. Na tomhle albu se prostě vyformoval „ksicht“ Alice v řetězech. Navíc mělo velmi dobré prodeje. Poté kapela účinkovala ve známém filmu „Singles“ (1991, režie Cameron Crowe), do jehož soundtracku přispěla písničkou „Would“. Na začátku dvaadevadesátého kapela vypustila slušné, hodně do akustiky hozené EP „Sap“ (1992, např. „Got Me Wrong“, „Am I Inside“, „Right Turn“).

Vzápětí natočila svůj skutečný majstrštyk, temné album „Dirt“ (1992, hity „Would?“, „Them Bones“, „Rooster“, „Down In A Hole“, „Angry Chair“, dále ještě „Rain When I Die“, „Junkhead“), označený Kerrangem jako „děsivý výlet cyklem sebehany a mučivých zápasů“. Hard rock jak vyšitý, navíc podpořený výborným Staleyovým (a Cantrellovým) vokálem, přičemž texty často vycházely z Laneyho heroinových vizí a prožitků. Stejně výrazně zabodovalo také mini-LP „Jar Of Flies“ (1994, hit „No Excuses“, dále ještě „I Stay Away“, „Don´t Follow“, „Nutshell“), na kterém už místo Starra hraje nový baskytarista Mike Inez. Vzápětí následovala samozřejmě další dlouhohrající deska „Alice In Chains“ (1995, hity „Heaven Beside You“, „Grind“, dále např. „Over Now“, „Brush Away“, „Shame In You“), přestože už byla „jen“ lehce nadprůměrná. Song „Over Now“ se později stal hitem jejich kvalitního poloakustického koncertu, nahranáho na desce „Unplugged“ (1996).

Bohužel v té době silně narůstaly Staleyovy problémy s herákem, navíc se začal realizovat v napůl akustickém, bočním projektu Mad Season, kde s ním působili i Mick McCready z Pearl Jam (g, ac g), Barrett Martin ze Screaming Trees (ds, vcl, vbp) a John Baker Saunders z Walkabouts (bg). Moc toho po „šílené sezóně“ nezůstalo - pouze velmi solidní album „Above“ (1995, hit „River Of Deceit“ dále např. „I Don´t Know Anything“, „Wake Up“, „X-Ray Mind“, „Long Gone Day“). Ono sice vše směřovalo k natočení dalšího elpí, ale než k tomu došlo, tak se v roce 1999 stačil John Baker Saunders předávkovat heroinem, a superskupina se z piety k mrtvému příteli rozešla. Ale nejen Staley měl svoji bokovku - v té době se realizoval také kytarista Alice Jerry Cantrell a to povedeným albem „Boggy Depot“ (1998, např. „My Song“, „Between“, „Keep The Light On“, „Settling Down“, „Satisfy“). Samotná kapela Alice In Chains byla oficiálně rozpuštěna v roce 2002, kdy se Layne Staleyovi konečně podařilo dát si závěrečnou heroinovou „zlatou ránu“.

Tou poslední z velké grungeové čtyřky je samozřejmě dodnes působící skupina Pearl Jam. Založili ji v roce 1990 baskytarista Jeff Ament a kytarista Stone Gossard, tedy bývalí členové Mother Love Bone, společně s dalším kytaristou Mickem McCreadym. Neměli ale hráče na bicí a zpěváka – poslali tedy několik nahrávek ex-bubeníkovi Redhotů Jacku Ironsovi do Kalifornie. Jack tyto poslechl a… nakonec do rodící se kapely nevstoupil, nicméně půjčil demáče svému kamarádovi, surfaři ze slunného San Diega, a jemu se syrová muzika rockerů ze Seattle zalíbila. Onen chlapík se jmenoval Eddie Vedder (kromě zpěvu hrál ještě na kytaru a foukací harmoniku) a po nazpívání několika songů z demáčů, přijel na sever na konkurs a nová kapela ho na post frontmana okamžitě přijala. V průběhu let pak čtyřka Ament-Gossard-McCready-Vedder tvořila základ Pearl Jam. Jediní, kdo se střídali, byli  bubeníci (postupně Dave Krusen, Dave Abbruzzese, Jack Irons – i hele ho! plus Matt Cameron z rozpadlých Soundgarden). Muzika „perlového džemu“ vyloženě vycházela z hard rocku 60. a 70. let (např. vlivy Jimi Hendrixe, Doors, Velvet Underground, Black Sabbath, Led Zeppelin), přičemž stála zejména na vynikajícím a osobitém hlasu zpěváka Eddie Veddera. Jeho smutný, zlomený projev ve své naléhavosti tak trochu připomínal Jima Morrisona, právě z The Doors. Eddie ale šel ve výrazu možná ještě dál a ve spojení s jeho neveselými, sociálně-kritickými texty při poslechu některých skladeb člověka až zamrazí.

Kapela debutovala v roce 1991 jednou z vůbec nejlepších desek rockové historie, „Ten“ (1991), která je plná nesmrtelných hitů a úžasných skladeb, stačí jen jmenovat „Even Flow“, „Jeremy“, „Alive“, „Once“, „Black“, „Oceans“, či „Garden“. Texty jsou hodně temné, nabité emocemi, zmarem, často se týkají sociálních témat; například depresivně krásná píseň „Jeremy“, vypráví příběh školáka-outsidera, který šikanu vyřeší tím, že se před celou třídou demonstrativně zastřelí. Rozhodně jeden z nejsmutnějších songů vůbec. Kapela je na desce Ten nadupaná a plna energie. Prodej alba šel nahoru pozvolna, ale od roku 1992 exponenciálně a nakonec jen v USA získalo 13 platin. Jo, a pokud byste se chtěli podívat na nějaký živý koncert Pearl Jam z té doby, ví se o video-záznamu, který byl natočen na nizozemském festivalu Pink Pop – má vyčerpávající název „Pearl Jam: Pinkpop Landgraaf Netherlands 06-08-1992“ (1992).

Po účinkování ve výše zmíněném filmu „Singles“ (1992, plus songy na soundtracku: „Breath“, „State Of Love And Trust“) a celosvětovém turné, kapela zrealizovala druhé vynikající album „Vs.“ (1993), obsahující další skvělé kousky jako např. hity „Daughter“, „Dissident“ „Go“, „Animal“ a dále pak songy „Elderly Woman Behind The Counter In A Small Town“  či „Leash“. V tomtéž roce se Pearl Jam propojili s marijánkovými rappery Cypress Hill a společně natočili song „Real Thing“ pro významnou crossoverovou kompilaci „Judgement Night“. Ve spolupráci s jinými umělci pokračovala skupina i v roce 1995, kdy se muzikanti (i s Vedderem coby doprovodným vokalním křovím) dali do holportu s písničkářem Neilem Youngem a výsledkem pak bylo syrové elpíčko „Mirror Ball“. Dva songy, které se naň nevešly („I Got Id“, „Long Road“), pak vydali sami Pearl Jam na EP. Ještě předtím se ale PJ pustili do křížku s komercí – odmítali točit klipy pro MTV a soudili se se sítí Ticketmaster, která podle nich předražovala lístky na jejich vystoupení, a dokonce kvůli tomu zrušili letní turné v rove 1994. Kapela se jemně zapojila i politicky - známa byla její angažovanost ve spolu souvisejících otázkách lidských práv a svobodného Tibetu.

Možná, že půtky s molochem zvaným showbyznys zaměstnávaly kapelu více než bylo zdrávo, neboť jejich třetí album, vzniklé právě v oné době, je až úzkostlivě „nekomerční“, prakticky bez jakéhokoli hitu. Přesto se ale už jen kvůli samotné značce Pearl Jam dosti temná a tvrdá deska „Vitalogy“ (1994, např. „Nothingman“, „Better Man“, „Spin The Black Circle“, „Not For You“, „Immortality“, „Corduroy“) docela dobře prodávala. Ve stejném, nepodbízivém duchu se neslo i další album, nazvané „No Code“ (1996, divný, přesto hit „Who You Are“, dále např. „Hail Hail“, „Red Mosquito“, „Off He Goes“, „In My Tree“). Poněkud přístupněji se tedy tvářila až deska „Yield“ (1998, hit „Given To Fly“, dále „Wishlist“, „In Hiding“, „Do The Evolution“, „Brain Of J.“, „No Way“), která jakoby navazovala na druhé album Vs. V devětadevadesátém měla skupina hit v poněkud koženém coveru „Last Kiss“ (pův. od Wayne Cochrana) z kompilace „No Boundaries: A Benefit For The Kososvar Refugees“ a na konci téhož roku začala točit další album, které později dostalo název „Binaural“ (hit „Nothing As It Seems“, dále např. „Light Years“, „Grievance“, „Thin Air“). Pearl Jam jsou dodnes jediným fungujícím souborem, pamatujícím zlatou éru grunge.

Existovala ale i vlna seattleských kapel, které přišly v době, kdy vlna grunge jakoby končila (viz níže), tudíž se pro některé z nich začal používat již zmiňovaný výraz post-grunge.

Nejtišší grunge partou byli zejména Brad, kde téměř soulového zpěváka Shawna Smithe (uměl aj fistulí, mhmm) doprovázel mj. Stone Gossard z Pearl Jam. Zkuste alba „Shame“ (1993, např. „20th Century“, „Buttercup“, „Screen“, „My Fingers“, „Down“) a „Interiors“ (1997, např. „Secret Girl“, „The Day Brings“, „Lift“). Naopak surový garážový randál (zhruba model „Kinks devadesátých let“) vyráběli Hater, složení z hudebníků kapel Soundgarden (bubeník Matt Cameron, basák Ben Shepherd, v Hater ovšem kytarista) a Monster Magnet (kytarista John McBain). O zpěv se starali buď oba „soundgardeňáci“ nebo Brian Wood, brácha zesnulého Andyho Wooda z Mother Love Bone. Dejte jedinou vydanou desku „Hater“ (1993, např. „What Do I Kill?“, „Circles“, „Lion And Lamb“, „Down Undershoe“, „Sad McBain“). Následným hustým levobočkem Shepherda, Camerona a McBaina byli acidoví Wellwater Conspiracy. Čistá lo-fi záležitost, čerpající z garage soundu ranných The Who a Stounů, a hudebních halucinací Beatles a prvních Floydů. Ten booster, který je v některých písničkách slyšet, snad chlapci nejspíš šlohli v nějakém technickém muzeu. Doporučuje se album „Declaration Of Conformity“ (1997, např. „Shel Talmy“, „Far Side Off Your Moon“, „Space Travel In The Blick Of An Eye“, „Enebrio“, „Sleeveless“, „Sandy“). Další díte Stone Gossarda a Shawna Smithe – to byla kapela Satchel, hodně psychedelická, alternativní parta ze Seattle. Je od ní známo LP „EDC“ (1994, např. „Mr. Pink“, „More Ways Than 3“, „Mr.Brown“, „Suffering“, „Taste It“), její účast na soundtracku k filmu „Strange Days“ (1995, píseň „Walk In Freedom“), a ne-grungové album „The Family“ (1996, např. „Criminal Justice“, „Without Love“, „Roll On“).

Asi nejpovedenějším počinem post-grungeové éry je album „Fast Stories… From Kid Coma“ (1995, např. „Blue Flame Ford“, „Four Girls“, „If You Don´t Let It Die“, „Hot Summer 1991“, „Strangling“, „Hurricane Dance“) od další seattleské party Truly. V té byl hlavní postavou cobainovský zpěvák a kytarista Robert Roth a působili tu ex-členové Soundgarden (Hiro Yamamoto - bg) a Screaming Trees (Mark Pickerel - ds). Druhou desku „Feeling You Up“ trio natočilo o dva roky později (1997, např. „Public Access Girls“, „Air Raid“, „Come Hither“, „Wait´til The Night“, „It´s On Your Face“). „Skutečně“ - velmi nedoceněná kapela. O takových Candlebox zpěváka a kytaristy Kevina Martina se mluvilo zejména v souvislosti s jejich mnohaplatinovým debutem „Cadlebox“ (1993, písně jako „Change“, „Far Behind“, „You“, „Mother´s Dream“, „Cover Me“, „Arrow“), což je pochopitelné, neboť vlna grunge už pomalu stála za svým vrcholem a rychle se hledala nová jména. Kór když kapela pocházela přímo z centra – tedy ze Seattle. S uspokojením byla přijata i dvojka „Lucy“ (1995, např. „Simple Lessons“, „Lucy“, „Best Friend“, „Become /To Tell/“, „Drowned“). Coby takoví mírní epigoni pearl-jamáků měli tedy celku našlápnuto… no, prostě se o nich v určitém období vcelku mluvilo. Po průměrné trojce „Happy Pills“ (1998, např. „It´s Alright“, „Step Back“, „Happy Pills“, „Blinders“) už skoro vůbec.

 

Bráchové zemřelého Andyho Wooda z Mother Love Bone, takto Kevin (voc, g) a Brian (g) dali dohromady s basákem a zpěvákem Johnem Watermanem skupinu Devilhead, po níž zbyly dvě desky „Your Ice Cream´s Dirty“ (1994, např. „Too Much Protection“, „Polly“, „We Like You“, „Troubled Man“) a s novým zpěvákem Tylerem Willmanem „Pest Control“ (1996, např. „Little John“, „Super Extra Large“, „Gay Affair“, „Chocolate Bus“). Nejslavnějšími se však z těchto seattleských post-grungeových kapel stali vytrávovaní úleťáci s vtipným, ale předlouhým názvem The Presidents Of United States Of America vzniknuvší v roce 1993. V souboru měl hlavní slovo zpěvák, baskytarista („basitarista“) a skladatel Chris Ballew, dále v něm působili Dave Dederer (g, voc) a Jason Finn (ds, voc). „Presidentům“ s jejich odpichovým bigbítem patřily zejména roky 1995 a 1996. V té době totiž tyli ze svého výborného, 3xplatinového debutu „Presidents Of United States Of America“ (1995, s hity „Peaches“, „Lump“, dále songy jako např. „Feather Pluckn´“ , „Boll Weevil“ , „Dune Buggy“ a MC5-cover „Kick Out The Jams“), bodovala i dvojka „Presidents Of United States Of America - ll“ (1996, hit „Mach 5“, dále např. „Volcano“, „Tiki God“, „Ladies And Gentleman Part I a II“, „Supermodel“), byť obchodně dosáhla pouze na zlato. Poté nějak veselým mládencům ubyly nápady a zájem o trojici šel vcelku rychle dolů.

Do grunge jsou někdy počítány i některé kapely mimo Seattle – buď u SubPopu natáčely nebo se stylem hraní tamějších kapel nechaly inspirovat.

 

Patří sem například Sebadoh z Massachusetts, které vedl skladatel, kytarista, basista a zpěvák Lou Barlow, ex-člen Dinosaur Jr. a Deep Wound. Skupinu založil s bubeníkem a kytaristou Erikem Gaffneym, později se přidal i baskytarista a zpěvák Jason Loewenstein. Se svým špinavým kytarovým lo-fi bigbítem stáli někde mezi Sonic Youth, Dinosaur Jr., Nirvanou a kalifornským subžánrem paisley underground. Vybral bych alba „Sebadoh III“ s alternativním hitíkem „The Freed Pig“ (1991, dále např. mj. „Kath“, „Limb By Limb“, „Sickles And Hammers“, „As The World Dies, The Eyes Of God Grow Bigger“), dále hodně masakrózní „Bubble And Scrape“ (1993, např. „Sister“, „Soul And Fire“, „Two Years Two Days“, „Fantastic Disaster“, „Bouquet For A Siren“), „Bakesale“ (1994, hitík „Skull“, dále songy jako „Shit Soup“, „Careful“, „Magnet´s Coil“, „Dreams“) a posluchačsky nejpřístupnější platňu „Harmacy“ (1996, hit „Ocean“, dále např. skladby „Beauty Of The Ride“, „Crystal Gypsy“, „Worst Thing“, „Mind Leader“). V roce 1998 kapela natočila další desku, která se umístila v hitparádách – „The Sebadoh“ (hit „Flame“, dále např. „Weird“, „Bird In The Hand“, „Decide“, „Tree“). Doporučuji. 

Také „nejpomalejší skupina na světě“, newyorští Codeine nahrávali u labelu ze Seattle. Vystupovali v sestavě Chris Brokaw (ds, g), John Engle (g) a Stehen Immerwahr (bg, voc) a prezentovali se stejnými ponurostmi jako Swans, jenom to nebylo tak drtivé. Zkuste EP „Barely Real“ (1993, např. „Realize“, „Barely Real“, „JR“) a alba „Frigid Stars LP“ (1990, např. „Cave-In“, „Cigarette Machine“, „3 Angels“, „D“, „Pickup Song“) a „The White Birch“ (1994, např. „Sea“, „Loss Leader“, „Vacancy“). Se Sebadoh se znali a s Codeine byli propojeni bostonští Come, u nichž to měli pod palcem Thalia Zedek(voc, g) a Chris Brokaw (g, voc). Novináři jejich hudbu označovali jako post-punk blues. Také Come se rozjeli do Seattle a vydali u Subpopu něco singlů. Velká elpí již ale natáčeli pro jiné kosy. Zmiňme některá: „Eleven:Eleven“ (1992, např. „Fast Piss Blues“, „Sad Eyes“, „Off To One Side“, „Bell“), „Don´t Ask Don´t Tell“ (1994, songy „Finish Line“, „Mercury Falls“, „Yr Reign“) a „Near Life Experience“ (1996, např. „Hurricane“, „Bitten“, „Sloe-Eyed“). U Sub Popu natáčela i mladá, divá kanadská lo-fi čtveřice Eric´s Trip v čele s basistkou a zpěvačkou Julie Doiron. Za nejlepší album novináři považují dvojku „Forever Again“ (1993, např. „New Love“, „About You“, „This Way Out“, „December ´93“).

 

Do okruhu sup-popáckých „cizinců“ patřily také ostré dívčiny z L7, pocházející z LA. Skupinu vedly kytaristky a zpěvačky Suzi Gardner a Donita Sparks, přičemž v nejlepším období (1.pol. 90.let) je doplňovaly Jennifer Finch (bg, voc) a Demetra Plakas (ds, voc). Sound? Něco mezi Ramones, Bad Religion a Joan Jett, přičemž tuzemští škodolibci rádi přisazují, že kytarová vyhrávka z největšího hitu L7, písničky „Pretend We´re Dead“, příliš nápadně připomíná melodii z dětské normalizační diskárny „Holky z naší školky“. Nyní k nosičům. U subpopáckého labelu nahrály holky minialbum „Smell The Magic“ (1990, např. „Shove“, „Thru /Right On/“, „Broomstick“, „Packin´ A Rod“, „American Society“), později už mimo Seattle zrealizovali svoji nejznámější desku „Bricks Are Heavy“ (1992, hit „Pretend We´re Dead“, dále např. „Everglade“, „Monster“, „Shitlist“, „Scrap“). Po dalším albu „Hungry For Stink“ (1994, např. „Andres“, „Baggage“, „The Bomb“, „Can I Run“, „Talk Box“) však zájem o kapelu postupně opadl. Přitom LP „The Beauty Process: Triple Platinum“ (první s baskytaristkou Gail Greenwood, která přišla z Belly) ze nějak od předchozího soundu nelišilo (1997, např. „Drama“, „Off The Wagon“, „The Masses Are Asses“).

S děštivou metropolí severozápadu jsou spojeni i indie hlukovci Afghan Whigs, kteří jinak působili v Cincinnati. Vedl je zpěvák a kytarista (a hlavní skladatel) Greg Dulli, jádro tvořili ještě Rick McCollum (lg, voc), John Curley (bg, voc) a Steve Earle (ds). Garážový zvuk kytar a nervózní zpěv, v tvrdých refrénech ovšem přecházející v křik drsný jak šmirglpapír. Do toho ponuré, drsné texty. V Seattle natočili dvě alba, "Up In It" (1990, např. písně „Retarded“, „White Trash Party“, „Hated“, „Southpaw“) a výborné „Congregation“ (1992, hit „Miles Iz Ded“, dále např. „Conjure Me“, „Turn On The Water“, „Congregation“, „I´m Her Slave“), ovšem největšího úspěchu dosáhli až po odchodu z firmy, a to s velmi ceněnou a opět vynikající deskou „Gentlemen“ (1993, skladby jako např. „Debonair“, „Gentlemen“, „What Jail Is Like“, „Be Sweet“, „If I Were Going“, „Fountain And Fairfax“ plus „My Curse“ se zpěvačkou Marcy Mays ze Scrawl). Poté si AW zahráli barovou kapelu ve filmu „Beautiful Girls“ (režie Ted Demme) a přispěli dvěma songy i na soundtrack (mj. Can´t Get Enough Of Your Love Babe“). Kvalitní jsou i alba následující po „gentlemanech“: noirové „Black Love“ (1996, např. „Going To Town“, „Crime Scene, Pt. 1“, „My Enemy“, „Faded“, „Honky´s Ladder“, „Bulletproof“) a mučivě emotivní „1965“ (1998, např. „Somethin´ Hot“, „Crazy“, „66“, „Uptown Again“, „Slide Song“). Dulli & spol. – toť  rock´n´roll přicházející z temnot, ohryzaný až na kost a s cáry duše povlávajícími v prudkém větru.

Nějakých tři sta mil na severozápad od Cincinnati leží Chicago. A z něj pocházeli Smashing Pumpkins zpěváka a kytaristy Billy Corgana, milovníka Led Zeppů a Floydů. Kromě Billyho v SP dále působili ještě James Iha (g), D´Arcy Wretzky (bg, voc) a Jimmy Chamberlin (ds). „Smažky“ (jak se jim u nás přezdívalo) byly nejspíš nejznámějším americkým představitelem psychedelického, snového, melodického noise, ale zároveň v době prvních dvou alb je spousta publicistů řadila ke grunge. Důvodem byla zřejmá rivalita, která na dálku probíhala mezi psychicky problematickými (oba depky) Corganem a šéfem Nirvany Kurtem Cobainem. Anebo také proto, že „rozšmelcovaný dýně“ spolupracovaly s nirvanovským producentem Butchem Vigem. A navíc - poznávacím znamením této party se staly opět kytarové stěny, podporované orchestrálními aranžmá, nad čímž vším se nesl Corganův kvákavý hlas. Ovšem charizmatický frontman uměl napsat i jemnou písničku s geniální melodií - za song „The End Is The Beginning Is The End“ k filmu „Batman & Robin“dokonce dostal Grammy. Když už se bavíme o filmu, poprvé se Smashing Pumpkins objevili na soundtracku k filmu „Singles“ (1992, song  „Drown“), což je možná dalším důvodem k tomu, že jsou spojováni se seattleskou hudební scénou. 

Posouzení, co kapela představuje a hraje, nechám na vás – pokud si pustíte níže jmenovaná alba, možná budete mít na věc jiný názor, možná nikoliv. Doporučuji desky (mimochodem velmi úspěšné) jako jsou „Gish“ (1991, písně „Rhinoceros“, „I Am One“, „Siva“, „Bury Me“, „Tristessa“) a zejména „Siamese Dream“ (1993, hity „Disarm“, „Cherub Rock“, „Today“, dále např. Geek U.S.A.“, „Luna“, „Rocket) včetně super dvojalba „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ (1995, hity „Bullet With Butterfly Wings“, „1979“, „Tonight, Tonight“, dále např. „Jellybelly“, „Here Is No Why“, „Fuck You /An Ode To No One/“, „X.Y.U.“). V sedmadevadesátém kapela přispěla jednou – vcelku elektronickou - písní („Eye“) na soundtrack k Lynchovu filmu „Lost Highway“ (1997). V roce 1998 soubor natočil klidnější desku „Adore“, jejíž prodeje již ukazují pozvolný sestup jeho popularity (hity „Ava Adore“, „Perfect“, dále např. „Pug“, „Daphne Descends“, „Crestfallen“). A na závěr ještě k těm  škatulím - myslím, že dnes je Smashing Pumpkins dávána taková ta vágní nálepka „alternative rock“. Z tej se toho člověk opravdu hodně dozví…

Grungeoví Stone Temple Pilots neboli STP vznikli v kalifornském San Diegu už někdy ve druhé polovině osmdesátých let (tehdy hráli pod názvem Mighty Joe Young), ale prosadili se až po změně názvu v roce 1993, kdy éra grunge kulminovala téměř na celém hudebním světě. Kapela hrála od svého prvopočátku v sestavě Scott Weiland (voc), Robert DeLeo (bg, bvoc), Dean DeLeo (g) a Eric Kretz (ds). Hudebně se to valilo podobně jako u Pearl Jam a navíc Weiland zpíval stejně procítěným způsobem jako Eddie Vedder (nebo občas i jako Jim), což byl v té době jistě dobrý základ k nějakému většímu úspěchu. STP ho dobyli hned svou první a mnohaplatinovou deskou „Core“ která obsahovala hit „Plush“, později získavší Grammy (1992, dále „Creep“, „Sex Type Thing“, „Wicked Garden“, „Dead & Bloated“, „Sin“). Zároveň se v souvislosti s STP objevilo v tisku od některých hudebních kritiků i nařčení z napodobování grunge.

Kapelu a hlavně její fanoušky to ale neodradilo. Spíše nabudilo. Stejně vysoké prodeje totiž vykazovalo i druhé album „Purple“ s hity „Vasoline“ a „Interstate Love Song“ (1994, dále  „Big Empty“, „Unglued“, „Pretty Penny“, „Meat Plow“). Další nahrávky signalizují určitou snahu vymanit se z nálepky epigonů PJ. Jde o desku „Tiny Music… Songs From The Vatican Gift Shop“ (1996, např. „Big Bang Baby“, „Lady Picture Show“, „Trippin´ On A Hole In A Paper Heart“,„Seven Caged Tigers“, „And So I Know“). Pokud byste chtěli vidět „piloty kamenného chrámu“ naživo, je možné sehnat si video-záznam z roku 1996, nazvaný prostě „Live“. Kapela však pohromadě dlouho nevydržela (Weiland jel těžce ve fetu, navíc chtěl natáčet sólové album) a rozpadla se v roce 1997. O dva roky později se dala opět dohromady – z té doby pochází úspěšný singl „Down“  k velmi hutnému elpíčku „No. 4“ (1999, dále např. „Sour Girl“, „Heaven & Hot Rods“, „No Way Out“, „Sex & Violence“). Pěkná věc.

Když už jsou zde výše zmíněny choutky zpěváka Scotta Weilanda, je třeba mu přiznat, že ač tělem proháněl různé chemikálie, onu sólovou desku vcelku zvládl. Ne, že by to bylo nějaké veledílo, ale pár kousků je opravdu chutných. Album dostalo název „12 Bar Blues´“ (1998, např. „Barbarella“, „Divider“, „Where´s The Man“, „Mockingbird Girl“, „Jimmy Was A Stimulator“).

Mnoho toho nezůstalo po skupině The Nymphs, která se rozhodla, ač původně z New Jersey, že svou hudební dráhu rozjede v LA. To se sice povedlo, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Kapela míchala grunge a glam-rock - za mikrofonem stála zpěvačka Inger Lorre a kytarami kvíleli Geoff „Jet Freedom“ Siegel a Sam Merrick. Tedy asi takhle - Inge byla glam a ostatní grunge. Jednalo se v podstatě o jednu – ale velmi slušnou – desku „The Nymphs“ (1991, hitíky „Sad And Damned“, „Imitating Angels“, dále např. „Wasting My Days“, „Just One Happy Day“, „Cold“ plus duet Inge a Iggyho Popa „Supersonic“). Po druhém, neúspěšném elpí byla Inger z kapely vyhozena a samotný band se rozpadl vzápětí. Budoucnost byla o pár let později prorokována Alien Ant Farm, další partě z předměstí LA, kterou vedl zpěvák a kytarista Dryden Mitchell. Zase se to povedlo, ale jen na krátký čas po milleniu. Na konci nineties vyšel „farmě mimozemských mravenců“ slušný debut „Greatest Hits“ (1999, např. „Movies“, „Universe“, „These Days“, „S.S. Recognize“, „Nova Hands“).  V kalifornském Orange County zase vznikla kapela Lit. Vedli ji bratři A. Jay Popoff (voc) a Jeremy Popoff (g, bvoc), spolu s nimi hráli ještě Kevin Baldes (bg, bvoc) a Allen Shellenberger (ds). Zpočátku hrála normální nirvánovsko-soundgardenovské grunge, tvrdý ostrý sound, později šla více do punku. Z alb, vydaných v devadesátých letech, bych doporučil spíše kvalitní „Tripping The Light Fantastic“ (1997, hit „Bitter“, dále „Beginning“, „My World“, „Habib“, „Explode“, „Dozer“) než komerčnější „A Place In The Sun“ (1999, hity „My Own Worst Enemy“, „Miserable“, „Zip-Lock“, dále např. „Perfect One“, „Quicksand“).

 

Se soundem podobným Pearl Jam vyjeli i floridští Creed, které vedli zpěvák Scott A. Stapp a kytarista Mark Tremonti, dalšími členy byli ještě Brian Marshall (bg) a Scott Phillips (ds). Ono malé epigonství PJ a možná i Stappův vzhled sexy-symbolu (však se dívky a dámy mrkněte na klipy ke skladbám „Higher“ nebo „With Arms Wide Open“) jim ale přineslo velké úspěchy: Creed jsou dodnes jednou z nejúspěšnějších skupin subžánru, kupříkladu druhého alba se prodalo jen v USA přes 11 miliónů nosičů. O soundu si tedy lze již něco představit, zato texty dělaly publicistům potíže: Stapp se v nich zabývá vážnými tématy víry a spirituality, což novináře vedlo k názoru, že jde o křesťanskou kapelu (vždyť už ten název „krédo“ sám o něčem vypovídá). Členové bandu toto ale popírali s tím, že se jedná jen o metaforické obrazy. Duchovno prý ano, náboženství nikdy. Ať je to jak chce, creedovské, post-grungeové songy můžete vyslechnout na desce „My Own Prison“ (1997, hity My Own Prison“, „One“, dále např. „What´s This Life For“, „Torn“, „Pity For A Dime“, „Ode“) a také na onom superúspěšném elpí „Human Clay“ (1999, hity„Higher“, „With Arms Wide Open“, dále např. „What If“, „Are You Ready?“, „Faceless Man“, „Inside Us All“).

Nadějně zněl i debut další floridské skupiny Cold – barva hlasu zpěváka, kytaristy a skladatele Scootera Warda nás vyloženě vracela do sychravého Seattle do dob, kdy svět začal šílet po Vedderovi nebo Staleym. Stejně jako občasné pasáže s akustickou kytarou. Celkový, velmi tvrdý sound ale album posouval někam jinam – k crossoveru a nu-metalu. Jinak ta deska se jmenovala lapidárně „Cold“ (1998) a obsahovala songy jako třeba „Go Away“, „Give“, „Insane“ „Ugly“ či  „Serial Killer“. Příliš nu-metalový sound také způsobil, proč jsem do článku o grunge nezařadil další post-grungeovou skupinu Staind, která by sem vlastně také patřila  – její krátký profilek lze nalézt v kapitole Význačné soubory crossoveru.

 

Dobře se poslouchá i pennsylvánská skupina s obyčejným názvem Live, v níž to měli na povel Ed Kowalczyk (voc, g) a Chad Taylor (g). Zpočátku možné vlivy funku, paisley underground, britské indie scény a U2 (sic!) – ty jsou slyšet zejména debutu „Mental Jewelry“ (1991, např. „Pan Lies On The Riverside“, „Operation Spirit /The Tyranny Of Tradition/“, „The Beauty Of Grey“, „Mother Earth Is A Vicious Crowd“). Později ponechání inspirace R.E.M., ale také přitvrzení a svezení se na vlně grunge – to jest ke slyšení na albech „Throwing Copper“ (1994, hit „Selling The Drama“, dále např. „I Alone“, „All Over You“, „The Damn At Otter Creek“, „Pillar Of Davidson“, „Lightning Crashes“) a „Secret Samadhi“ (1997, hit „Lakini´s Juice“, dále songy „Turn My Head“, „Freaks“, „Graze“, „Century“, „Rattlesnake“). V roce 1999 vyšla další úspěšná deska „The Distance To Here“ (hit „The Dolphin´s Cry“, dále např. „The Distance“, „Sparkle“, „They Stood Up For Love“, „Run To The Water“). Jinak - všechny elpíčka získaly v USA jednu a více platin. 

Z Buffala pocházela partička potomků emigrantů ze střední a východní Evropy s názvem The Goo Goo Dolls. Trio, které vzniklo cca v polovině eighties, vedl John Rzeznik (voc, g) a dále v něm působili Robby Takac (bg, voc) a George Tutuska (ds), jehož v polovině 90.let vystřídal Mike Malinin. Šlo i mix kytarovky a grunge. Než se v polovině deváté dekády proslavili, měli pár jakž takž známých songů jako třeba „There You Are“, „I´m Awake Now“, „Bitch“ či „We Are The Normal“. To hlavní ale přišlo s alby „A Boy Named Goo“ (1995, hit „Name“, dále např. „Naked“, „Flat Top“, „Eyes Wide Open“) a „Dizzy Up The Girl“ (1998, hity „Iris“, „Slide“, dále např. „Black Ballon“, „Acoustic #3“, „Dizzy“). Se songem „Lazy Eye“ se objevili také na soundtracku k filmu „Batman & Robin“ (1997). Trochu punkově a jemně nirvánovsky (ale špinavěji a nikoli tak hitově) zněla kapela Superchunk ze Severní Karoliny, jíž vedl zpěvák a kytarista Mac McCaughan a basovala v ní a back vokál zpívala Laura Ballance. Doporučují se se SP „Fishing“ (1991) a LP „No Pocky For Kitty“ (1991, např. „Skip Steps 1 & 3“, „Cast Iron“, „Punch Me Harder“, „Seed Toss“ , „Tower“), „On The Mouth“ (1992/1993, např. „Mower“, „Untied“, „Precision Auto“, „Package Thief“) a „Foolish“ (1993/1994, např. „The First Part“, „Driveway To Driveway“, „Like A Fool“, „Water Wings“). Mezi jmenovanými kapelami trošku chudí příbuzní (žádné bombastické prodeje).

Collective Soul z Georgie hráli hard rock s vlivy paisley underground – byla to ovšem taková ta solidní kapela, kterou všichni odkejvaj jako že jo, ale přitom si myslej - dvakrát žádnej vodvaz. Vedli ji zpěvák, kytarista a skladatel Ed Roland, a dalšími členy byli Dean Roland (g), Ross Childress (lg, bvoc), Will Turpin (bg, bvoc) a Shane Evans (ds). Desky? Asi tyto: „Hints Allegations And Things Left Unsaid“ (1993, hit „Shine“, dále např. „Breathe“, „Love Lifted Me“, „Goodnight Good Guy“, „Burning Bridges“), „Collective Soul“ (1995, hity „December“, „The World I Know“, dále např. písně „Simple“,  „Where The River Flows“, „Gel“), a „Disciplined Breakdown“ (1997, hit „Precious Declaration“, dále např.„Listen“, „Blame“, „Maybe“, „Disciplined Breakdown“). V devětadevadesátém zaujaly singly „Tremble For My Beloved“, „Run“ a „Heavy“ z alba „Dosage“ (dále např. „Compliment“, „Slow“).  Jako – špatný to není, ale že by z toho jeden skákal… Aj stát Mississippi přispěl jednou post-grunge partou do placu, šlo o skupinu 3 Doors Down Brada Arnolda (voc, ds), Matta Robertse (lg, bvoc)  a Todda  Harrella (bg). V roce 1999 nahrála dobře prodávané. ale průměrné album „The Better Life“, které vyšlo v roce millenia (hity „Kryptonite“, „Loser“, dále např. „Duck And Run“, „Be Like That“, „Not Enough“). V Memphisu – Tenneesee to dala v půli nineties dohromady parta zvaná Saliva. Zpíval v ní Josey Scott a do kytary bil Wayne Swinny. Připomněl bych tvrdší album „Saliva“ (1997, např. Spitshine“, „Sink“, „Cellophane“, „Pin Cushion“, „Beg“). 

Z Kansasu pocházela skupina Paw v čele s Markem Hennessym (voc), Grantem Fitchem (g) a Peterem Fitchem (ds), přičemž míchala grunge a hardcore. Známa jsou alba „Dragline“ (1993, hitík „Jessie“, dále např. „Sleeping Bag“, „Pansy“, „Dragline“) a „Death To Traitors“ (1995, např. „Hope I Die Tonight“, „Seasoned Glove“, „Max The Silent“, „No Such Luck“). Patří sem také třeba (vcelku průměrná) kapela The Fluid z Denveru. Z výlisků bych připomenul LP „Roadmouth“ (1989, např. např. „Human Mill“, „Fool´s Rule“, „Big Brother“, „Is It Day I´m Seeing“), EP  „Glue“ (1990, např. „Black Glove“, „Our Love Will Still Be There“, „Candy“, „Wasted Time“) a album „Purplemetalflakemusic“ (1993, např. „On My Feet“, „One Eye Out“, „Said That I´m Through“, „Hand In Hand“). 

Everclear pocházeli z Portlandu (Oregon), měli to hozené trošku víc do punku a vedl je odbarvený zpěvák a kytarista Art Alexakis. Našlápnuto měli s deskou „Sparkle And Fade“ (1995, hit „Santa Monica“, dále např. „Heroin Girl“, „Heartspark Dollarsign“, „Summerland“) a prosadili se albem „So Much For The Afterglow“ (1997, hit „Everything To Everyone“, dále např. „Normal Like You“, „Fater Of Mine“, „So Much For The Afterglow“). Detroitští Sponge se označovali vágním termínem „modern rock“, ale každý je beztak házel do post-grunge. Zkuste desky „Rotting Piňata“ (1994, např. „Plowed“, „Rainin´“, „Neeneh Menasha“, „Molly /16 Candles Down The Drain/“) nebo „Wax Ecstatic“ (1996, songy jako „Wax Ecstatic“, „Have You Seen Mary“, „Got To Be A Bore“) či „New Pop Sunday“ (1999, např. „Live Here Without You“, 1.000 Times“, „Polyanna“). Mhmm, dobré záblesky, ale jinak nic moc.

Do škatule grunge hard rocku jsou házeni též Godsmack z Massachusetts, a když si je poslechnete, zjistíte, že to vůbec není jen proto, že si název zvolili dle jednoho songu Alice In Chains. Kapelu vedl skladatel a zpěvák Sully Erna, důležitými figurami byli ještě Tony Rombola (lg, bvoc) a Robbie Merrill (bg, bvoc). Zaujala hned svým eponymním debutem „Godsmack“ (1998, hity „Voodoo“, „Whatever“, dále např. „Keep Away“, „Bad Religion“, „Moon Baby“, „Situation“). Ostrou skupinu  Big Wreck dal dohromady v polovině 90.let v Bostonu kanadský zpěvák, kytarista a skladatel Ian Thornley. Vcelku slušný debut „In Loving Memory Of… získal dvě platiny a stal se dobrým odrazovým můstkem pro další úspěchy (1997, hit „The Oaf /My Luck Is Wasted/“, dále např. „That Song“, „Blown Wide Open“, „Under The Lighthouse“, „Look What I Found“, „Fall Through The Cracks“). Kterých se ovšem jaksi nedostávalo a tak „velkej vrak“ krátce po roce millenia dojezdil. Škoda, znělo to docela nadějně.  

Apropó, Kanadani. Pokud se přeneseme z centra grunge, Seattle o pár stovek kiláků na severovýchod, nalezneme zde kanadskou provincii Alberta, z níž pocházela post-grungeová skupina Nickelback. Vedl ji zpěvák a kytarista Chad Kroeger, přičemž káru s ním v dobrém i zlém táhli ještě Mike Kroeger (bg, voc) a Ryan Peake (rg, ks, voc), ovšem bubeníci se střídali. Formace se snažila o cosi, v čemž byly znát vlivy Alice In Chains (jak jinak), Pearl Jam (jak jinak), Nirvany (jak jinak) a Metalliky (její covery mládenci mastili coby teenageři). Největší (byť krátké) období slávy ji čekalo až po milleniu, připomeňme tedy z nineties alespoň vcelku ostré album „Curb“ z roku 1996 (např. „Fly“, „Little Friend“, „Pusher“, „Curb“, „Falls Back On“) a o něco více prodávanější desku „The State“ (1998, hity „Leader Of Men“, „Breathe“, dále např. „Old Enough“, „Worthy To Say“, „Cowboy Hat“). No, a pak už to bylo jen o tom „hrdinovi“, srdceryvných ploužácích a těch platinových prodejích. 

Moist z Vancouveru představovali slušný průměr, ale mimo Kanadu se moc neprosazovali. Tam byli ovšem velké hvězdy. Vedl je zpěvák David Usher (chmm, na grunge příliš kladný hlas…) a ví se o dvou jakž takž albech: „Silver“ (1994, hit „Push“, dále např. „Silver“, „Believe Me“, „Kill For You“, „Into Everything“) a „Creature“ (1996, např. písně „Ressurection“, „Leave It Alone“, „Tangerine“, „Ophelia“, „Theme From Cola“). Stejně na tom byli i torontští Finger Eleven zpěváka Scotta Andersona. Bylo to vcelku dobré, ale jakés takés světové povědomí o kapele přišlo až v době po milleniu. Připomněl bych tu jejich crossoverový debut „Letters From Chutney“, který vyšel ještě pod jejich původním názvem Rainbow Butt Monkeys (1995, např. „Circles“, „Danananana“, „As Far As I Can Spit“, „Brat“), a také již vyloženě grungeové  album „Tip“ (1997, menší hity „Quicksand“, „Above“, dále např. „Tip“, „Shudder“, „Glimpse“, „Temporary Arms“). Ze stejného velkoměsta byli i Our Lady Peace, u nichž stál za mikrofonem někdy až exaltovaně uknípaný Raine Maida (takový to yaee-yaee-yaee-yaee-yeah!). Nicméně občas to bylo vcelku poslouchatelné  – zkuste alba „Naveed“ (1994, např. „Naveed“, „Dirty Walls“, „Starseed“, „Denied“, „The Birdman“) a komerčněji zaměřené „Clumsy“ s kterým dobyli USA (1997, hity „Clumsy“, „Superman´s Dead“, dále např. „4 AM“, „The Story Of 100 Aisies“, „Automatic Flowers“). Pak už se to moc podbízelo. A když už tu probíráme tu Kanadu - možná se tomu budete divit, ale svým způsobem do post-grunge patří i ta dlouhovlasá kometa Alanis Morissette (viz. folk-rock).

Do post-grunge někteří novináři řadí i americkou skupinu Garbage, pocházející z Madisonu (cca přes dvě stě kilometrů severozápadně od Chicaga). Vedl ji bývalý producent Nirvany Butch Vig (ds). V kapele dále působili Duke Erikson (g, ks, bg, voc), Steve Marker (g, ks, samples) a jako třešnička na dortu pak skotská zpěvačka Shirley Manson (voc, g). Tu Vig vyfoukl nadějnému skotskému bandu Anglefish neb mu připomínala Siouxsie. Nutno ale přiznat, že si Shirley docela polepšila - hudebně se Garbage podobali jejímu původnímu souboru, jen to znělo více alternativně a bylo to více dovedené do dokonalosti. Soubor míchal ostrý kytarový sound s elektronikou (práce s remixy), a do toho se linuly velice pěkné melodické linky, takže by v tomto případě bylo možné hovořit o jakémsi „gothic pop industrial grunge“. První hit měl „odpad“ v polovině nineties (singl „Stupid Girl“) a hned následoval kvalitní a nesmírně úspěšný debut „Garbage“ (1995, kromě zmíněného singlu ještě hity „Milk“, „Queer“, „Only Happy When It Rains“, dále „Dog New Tricks“, „Vow“,, „Supervixen“). Na tento úspěch navázala i ještě více do elektra hozená dvojka „Version 2,0“ (1998, hity „Push It“, „I Think I´m Paranoid“, dále „Special“, „When I Grow Up“, „Medication“, „You Look So Fine“). Mezitím kapela uložila na soundtrack k filmu „Romeo + Juliet“ (1996) další klenot zvaný „# 1 Crush“. V roce 1999 natočila ústřední song „The World Is Not Enough“ ke stejnojmenné  bondovce. Garbage jsou další ze skupin, které by klidně mohly být uvedeny i v jiných žánrových škatulích.

I newyorští Eve´s Plum měli za mikrofonem zpěvačku – Collen Fitzpatrick. Kapelu vedli bratři Kotchové, Michael (g) a Ben (ds). Upřímě řečeno do grunge „předvečerní  rozinku“ házeli novináři, občas by se dalo i souhlasit, ale hudebně to spíše byl takový kytarový bigbítek á la shoegazers. Nu, posuďte na albech „Envy“ (1993, např. „Blue“, „Die Like Someone“, „I Want It All“, „I Might Die“, „Venus Meets Pluto“) a „Cherry Alive“ (1995, písně „Jesus Loves You /Not As Much As I Do/“, „Wishing The Day Away“, „Cherry Alive“, „Lipstick“, „Dog In My Heart“). Mhhmm, řekněme, že občas to šlo… Novináři házeli do post-grunge i  Marcy Playground, taktéž z New Yorku.Tady už to bylo více opodstatněné – MP měli depkoidní texty a mj. písničku „The Shadow Of Seattle“. Kapelu vedl zpěvák, kytarista a skladatel John Wozniak. Zkuste alba jako třeba „Marcy Playground“ (1997, hit „Sex And Candy“, dále např. „Poppies“, „The Shadow Of Seattle“, „Saint Joe On The School Bus“, „Sherry Fraser“, „One More Suicide“) a „Shapeshifter“ (1999, např. „It´s Saturday“, „Bye Bye“, „Secret Squirrel“, „Pigeon Farm“).

Na závěr kapel z amerického kontinentu bych uvedl dvě formace, které jsou do post-grunge publicisty počítány, přesto se v jejich tvorbě objevuje určitý přesah do, řekněme, trochu protikladných žánrů. Charlestown v Indianě dodal zvláštní folk-grunge formaci Days Of The New zpěváka a kytaristy Travise Meekse. Dalšími členy této mladé party hippesovských mániček byli v prvním období Todd Whitener (g), Jesse Vest (bg) a Matt Taul (ds), ovšem těsně před rokem millenia už měl Meeks okolo sebe úplně jiné hráče. Kromě folk-rocku a grunge byly v muzice patrné vlivy paisley underground a world music. Debutovala skvělou deskou „Days Of The New“ (1997, hit „Touch, Peel And Stand“, dále např. „Shelf In The Room“, „The Down Town“, „Face Of The Earth“, „Solitude“, „Cling“, „Freak“, „Now“). V roce 1999 vyšlo další album „Days Of The New II“ (hit „Enemy“, dále např. „The Weapon & The The Wound“, „Real“, „Bring Yourself“, „Flight Response“, „Not The Same“, „Take Me Back Then“). Vynikající kapela. 

Z texaského Houstonu pocházel soubor Blue October, který vedl zpěvák, kytarista a skladatel Justin Furstenfeld. Tedy - někdo kapelu do škatulky post-grunge házel, ale sound měla mnohem měkčí (vlivy paisley underground) a v nástrojovém repertoáru se objevovaly housle. Jo jasně, texty velmi depresivní, ale stejně… No, budiž. Do roku millenia vyšlo „modrému říjnu“ pouze jediné album „The Answers“ (1998, např. „Answer“, „Breakfast After Ten“, „Black Orchid“, „21st“, „Mr. Blue´s Menu“).

Pojďme se podívat na britské ostrovy.

Za britskou Nirvanu byli označováni londýnští Bush, proto (anebo tomu navzdory) byli tak oblíbení v USA. To s tou Nirvanou nebylo jen soundem, ale nejspíš i tím, že byl - aspoň v té době - zpěvák a kytarista Gavin Rossdale prostě Cobainovi podobný. Dalšími členy kapely byli ještě Nigel Pulsford (lg, bvoc), Dave Parsons (bg) a Robin Goodridge (ds). Debutovali v roce 1994 multi-úspěšnou deskou „Sixteen Stone“ (hity „Comedown“, „Glycerine“,, dále např.„Everything Zen“, „Little Things“,  „Machinehead“, „Bomb“, „Body“). Asi nejznámější deskou je „Razorblade Suitcase“ (1996) s hitem „Swallowed“ a songy jako např. „Geedy Fly“, „Mouth“, „A Tendency To Start Fires“, „History“, „Insect Kin“. V devětadevadesátém vyšlo třetí elpí „The Science Of Things“ (1999, hit„The Chemicals Between Us“, dále např. „Warm Machine“, „Letting The Cables Sleep“, „Jesus Online“, „40 Miles From The Sun“, „Spacetravel“). Řízná kapela od podlahy.

Pokud bychom hledali někoho dalšího, kdo přimíchaval grunge do svého soundu ve Velké Británii, asi by nás jako první napadli ranní Radiohead (viz. kapitola Mladý hard rock a staré blues). Svůj krátký zásek učinila i skotská kapela Stiltskin multiinstrumentalisty Petera Lawlora a zpěváka Raye Wilsona. Oním zásekem je pak myšlen evropský hit „Inside“ a album „The Mind´s Eye“, na kterém se objevil (1994, dále např. „Rest In Peace“, „America“, „Footsteps“, „Horse“). Mezi námi – průměr. Pak se to rozešlo a Wilson šel pět ke Genesis. Ale nezapomeňme také na zvířátka z Derby Apes, Pigs & Spacemen, které vedl talentovaný zpěvák a kytarista Paul Miro. Dalšími členy pak byli Kettle (g) a Bart (bg) a Sam Carr (ds). Chválen byl jak debut „Transfusion“ (1995, např. „Great Place“, „Fragment“, „Do I Need This“, „Take Our Sorrows Swimming“, „P.V.S.“), tak dvojka „Snapshot“ (1997, např. „Beanman“, „Trouble“, „Monster“, „Hollow“, „Humiliation“), na níž Kettleho vystřídal Neil Shepherd (g). 

Ví se i o skupině Feeder z Newportu (Wales), kterou vedl zpěvák a kytarista Grant Nicholas, dalšími členy byli ještě Taka Hirose (bg) a Jon Lee (ds). Hm, takové měkčí melodické post-grunge, možná aj post-brit-pop – v případě „krmiče“ prostě tu přesnou škatuli nenajdete. Ale dobré je to, viz épéčka „Two Colours EP“ (1995, songy „Chicken On A Bone“, „Pictures Of Pain“) či EP „Swim“ (1996, např. „Stereoworld, „Sweet 16“, „W.I.T. /Women In Towels/“, „Descend“), a elpíčka „Polythene“ (1997, hit „High“, dále např. „Cement“, „Crash“, „Tangerine“, „Forgive“) a „Yesterday Went Too Soon“ (1999, např. „Yesterday Went Too Soon“, „Insomnia“, „Day In Day Out“, „You´re My Evergreen“, „Paperfaces“).

A co se týče Evropy dáme do placu ještě Drain S.T.H., krásné, ale drsné holky ze Švédska, což byly Maria Sjöholm (voc), Flavia Canel (g), Anna Kjellberg (bg) a Martina Axén (ds, bvoc). Prapůvod kapely hledejme na konci 80. let – od té doby prodělala několik změn v obsazení i změn stylových: začínala pod jiným názvem jako punková, poté nastal příklon k hardrocku a zase s jiným názvem. Na Drain (S. T. H.) se přejmenovala cca v roce 1994.  Holky to měly hozené v rozmezí post-grunge (harmonický a vokální model Alice In Chains) – nu-metal, a fakt se s tím moc nemazaly. Škoda, že v roce millenia to zabalily (Maria začala chodit se šéfem sabbatů Tony Iommim a přestěhovala se do Anglie). Z jejich tvorby bych uvedl alba „Horror Wrestling“ (1996, např. „I Don´t Mind“, „Crack The Liar´s Smile“, „Mirror´s Eyes“, „Someone“, „Smile“) a „Freaks Of Nature“ (1999, např. „Enter My Mind“, „Simon Says“, „Black“, „I Wish“, „Right Through You“). Masakrózní záležitost. Zmlátěj vás. 

I jižní kříž měl své post-grungery.

Ti první byli dlouhovlasí teenageři z Austrálie, nazývali se  Silverchair a od svých třinácti se učili na coverech Led Zeppů, Párplů a Sabatů. Pak se ale zabouchli do grunge  a v roce 1995 vydali výborné úvodní album lehce ve stylu „alice-in-pearl-jam“ s názvem „Frogstomp“ (hit „Tomorrow“, dále např. „Israel´s Son“, „Pure Massacre“, „Shade“, „Undecided“, „Leave Me Out“). Skupinu vedl skladatel Daniel Johns (voc, g), trojici doplňovali ještě Ben Gillies (ds) a Chris Joannou (bg), a věřte nebo ne, ale v době debutu jim bylo všem okolo patnácti, šestnácti (sic!). A že to byl debut po čertech dospělý! O dva roky později přišla deska „Freak Show“ (1997, hity „Freak“, „Abuse Me“, dále např. „Cemetery“, „Slave“, „No Association“, „The Door“, „Learn To Hate“). Slušně bylo hodnoceno i třetí album „Neon Ballroom“ (1999, písně např. „Emotion Sickness“, „Anthem For The Year 2000“, „Ana´s Song“, „Spawn Again“, „Paint Pastel Princess“, „Miss You Love“). Vynikající kapela.

Ti druzí pocházeli z Nového Zélandu, říkali si Shihad, zpíval u nich chlapík s pozitivním jménem Jon Toogood, přičemž dalšími členy byli ještě Phil Knight (g, ks, bvoc), Karl Kippenberger (bg, bvoc) a Tom Larkin (ds, bvoc, samplers). Opravdu výborná parta, debut „Churn“ (1993, např. „I Only Said“, „Stations“, „Clapper-Loader“) jim produkoval Jaz Coleman, a onen otisk „killing-jokeovského“ zvuku už jim tak nějak zůstal. Za jejich nejkvalitnější elpí je považována deska se smrtícím názvem „Killjoy“ (1995, např. „You Again“, „Gimme Gimme“, „Bitter“, „Deb´s Night Out“, „The Call“, „Envy“).  Do konce deváté dekády natočili ještě další dvě velmi dobrá alba – „Shihad“ (1996, songy „Home Again“, „A Day Away“, „La La Land“, „Outta Phase“, It´s A Go“) a „The General Electric“ (1999, např. „My Mind´s Sedate“, „The General Electric“, „Pacifier“, „Wait And See“, The Metal Song“, „Only Time“).

Tak samozřejmě ono jich tam bylo mnohem více, vyjmenoval jsem jen ty hlavní dvě, které jsou u nás v Evropě poměrně známy. Kupříkladu když se vrátíme do Austrálie, najdeme v Brisbane Powderfinger u kterých byly znát silné vlivy třeba paisley underground. Kapela působila v sestavě Ian Haug (g), Bernard Fanning (voc, g), Darren Middleton (g, ks, voc), John Collins (bg), Jon Coghill (ds). Z alb bych uvedl „Double Allergic“ (1996, např. „Pick You Up“, „D.A.F.“, „Living Type“, „JC“) a „Internationalist“ (1998, např. „The Day You Come“, „Belter“, „Passenger“, „Don´t Wanna Be Left Out“). V devětadevadesátém začalo natáčení budoucího nejlepšího a nejúspěšnějšího alba skupiny - ale jen v rámci Austrálie, mimo země jižního kříže se o ní moc nevědělo - „Odyssey Number Five“, které vyšlo o rok později (hitík „My Happiness“ dále např. „The Metre“, „Waiting For The Sun“, „We Should Be Together Now“, „Up & Down & Back Again“). Z Nového Jižního Walesu zase pocházeli Grinspoon s lepším albem „Easy“ (1999, např. „Violent And Lazy“, „Ready 1“, „Rock Show“, „Secrets“).

A když už se pohybujeme pod rovníkem, jako poslední položku této kapitoly bych uvedl trojčlennou jihoafrickou skupinu Saron Gas, jíž vedl mladý zpěvák a kytarista Shaun Morgan. Kapela vznikla v roce 1999 a tehdy také začala nahrávat svůj velmi nadějný debut „Fragile“, který vyšel v době millenia (např. „Pride“, „Beer“, „69 Tea“, „Tied My Hands“, „Fine Again“, „Empty“). Následně se přejmenovala a dnes je známa pod názvem Seether.

Atd.atd.

Jak je vidět, vlna grunge a post-grunge zasáhla téměř celý svět.

Styl grunge byl nejsilnější v letech 1990-1994, ale pak bohužel následoval pád. Protože každá rebelie v okamžiku, kdy se stane trendem, končí jako komerční zboží. Stalo se to s klasickým rock´n´rollem, hippies, s punkem a stalo se to i s grunge. Jeho představitelé se později netajili určitými ambicemi, čehož využila komerční MTV a nenormálně častou propagací vlastně stylu napomohla k zániku. Grunge byl pěkný pokus nové youth culture jak čelit tlaku oficiálního vylízaného popu, ale byl příliš konfrontační a zároveň příliš bezbranný. Konec stylu jakoby symbolicky ukončil sebevraždou zpěvák skupiny Nirvana Kurt Cobain. Každopádně nejméně tři roky grungeři kapitánům gramoprůmyslu z L.A. pěkně nadzdvihávali mandle – někteří kritici se domnívají, že glam-metal byl grungem prakticky zničen a album Nirvany „Nevermind“ dokonce stojí za celkovým úpadkem Michaela Jacksona v 90. letech.

Kdyby už nic jiného, tak tohle docela jde.