Význačné soubory crossoveru

Rage Against The Machine, zleva Zack de la Rocha, Tom Morello, Timmy C., Brad Wilk, cca pol. 90. let

Je pochopitelné, že nejvíce crossoverových souborů se objevilo v Americe.

A jelikož tři ze čtyř základních part tohoto kolážovitého multižánru vznikly v Kalifornii, nelze začít jinde, než právě tam.

Jako první bych sem asi zařadil kalifornské funk´n´rollisty s dechy Fishbone. Letitý černošský band totiž vznikl již na konci seventies, ale jakés takés úspěchy přišly až někdy v polovině 80. let. Jediným muzikantem, který v něm vydržel po celou existenci, byl zpěvák a saxofonista Angelo Moore. Důležitou personou se časem stal ještě zpěvák, klávesista a skladatel Chris Dowd. Nejlepší je sestava z let 1989-94, kterou kromě Mooreho a Dowda tvořili ještě John Norwood Fisher (bg, voc), „Dirty“ Walter A. Kibby II (tp, voc), Kendall Jones (g, voc), Philip „Fish“ Fisher (ds, voc) a John „JB“ Bigham (g, ks). A aby ste si predstavili, čo je také slovo „funk´n´roll“, tak u „rybí kosti“ to znamenalo, že hrála směs tvrdšího bigbítu, funku, reggae a ska.

Z nahrávek uveďme kupříkladu song „V.T.T.L.O.T.F.D.G.F.“ z prvního EP (1985) nebo elpíčka „In Your Face“ (1986, např. „When Problems Arise“, „A Movement In The Light“, „A Selection“, „Give It Up“), „Truth And Soul“ (1988, např. skladby „Freddie´s Dead“ – cover od C. Mayfielda, dále „Deep Inside“, „Mighty Long Way“, „Ma And Pa“, „Bonin´ In The Boneyard“), určitě „The Reality Of My Surroundings“ (1991, např. „Fight The Youth“, „Sunless Saturday“, „Behavior Control Technician“, „Sunless Saturday“, „Those Days Are Gone“, „So Many Millions“, „Everyday Sunshine“) a „Give A Monkey A Brain And He´ll Swear He´s The Center Of The Universe“ (1993, např. „Swim“, „Servitude“, „Black Flowers“, „End The Reign“, „Properties Of Propaganda“). V roce 1996 vznikla již o něco chudší deska „Chim Chim´s Badass Revenge“ (např. „Fight For The Nuttmeg“, „Love… Hate“, „Rock Star“).

V souvislosti s „rybí kostí“ nyní uděláme jednu odbočku k hudebně podobné partě, nicméně vzápětí se zase vrátíme k Pacifickému pobřeží. 

Byť vznikla mimo Kalifornii a působila o něco později, přesto by někam k Fishbone šlo přiřadit skupinu The Urge ze Saint Louis. Neboť její muzikanti to měli také tak – jednu chvíli se houpali do rytmu reggae, jindy skočně dechovkovali ve ska a vzápětí vypálili hustý tvrdý refrén jako Biohazard. Někdy funkovali a také rapovali. Za nejlepší je považována deska s příznačným názvem „Master Of Styles“ (1998, např. „Straight To Hell“, „Closer“, „Jump Right In“, „If I Were You“, „Prayer For Rain“, „Played Out“ ).

Takže to bychom měli a můžeme pokračovat opět ve slunné Kalifornii.

San Francisco kromě Faith No More vyvrhlo z crossoverového zálivu také právě k „fejtům“ přirovnávané Mordred. Jejich asi nejlepší sestava je ze začátku 90. let, kdy soubor tvořili Danny White (g), Gannon Hall (ds), Art Liboon (bg), James Sanguinetti (g), Aaron Vaughn (ks, turntables) a Scott Holderby (voc), jehož vokál hodně připomínal zpěv Mike Pattona. Všichni byli dobří instrumentalisté (zejména Liboonova práce byla hodně ceněna), ale skladatelsky až zas takovou sílu neměli. Zkuste někde sehnat těžko sehnatelné placky Mordred jako např. „Fool´s Game“ (1989, např. „Every Day´s A Holiday“, „Spectatle Of Fear“, „State Of Mind“, „The Artist“), „In This Life“ (1991, hit „Falling Away“,  dále např. „Killing Time“, „Esse Quam Videri“, „The Strain“, „Window“, „Progress“) či mini-LP „Vision“ (1992, např. „Vision“, „In Time“, „Reach“, „The Vagrant“). Na rozdíl od svých slavných kolegů se ale prosazovali velice těžce. V roce 1994 natočili (s původním zpěvákem Paulem Kimballem) poslední, průměrné album „The Next Room“ (např. „Skid“, „Splinter Down“, „Crash“, „Pauper´s Wine“) a rozešli se.

Zato šílená skupina Primus vedená šíleným baskytaristou a zpěvákem Lesem Claypoolem si vybudovala velmi slušnou pozici a hlavně velký respekt. V jejím avantgardním pojetí fúze mezi hardcore, jazzem, funkem a metalem vynikala hlavně Mistrova ekvilibristická hra na baskytaru - až to někdy vypadalo, že k sobě vlastně ani žádnou kapelu nepotřebuje. Na druhé straně je pravda, že bývalý deathmetalák, kytarista Larry „Ler“ LaLonde (ex-Possessed) pojímal hru na svůj nástroj hodně osobitě – hňahňal z ní cosi, co znělo, jako kdyby byl Fred Frith členem Chadimova Extempore. Třetím do party byl bicman Tim „Herb“ Alexander, jehož v roce 1996 vystřídal Bryan „Brain“ Mantia. Za nejlepší album Primus se považují desky „Sailing The Seas Of Cheese“ (1991, hit „Jesus Was A Race Car Driver“, dále např. „Those Damned Blue-Collar Tweekers“, „Sgt. Baker“, „American Life“), „Pork Soda“ (1993, např. „DMV“, „My Name Is Mud“, „Welcome To This World“, „The Pressman“), „Tales From The Punchbowl“ (1995, hit „Wynona´s Big Brown Beaver“, dále např. „Southbound Pachyderm“, „Mr. Blaileen“, „Over The Electric Grapevine“, „Del Davis Tree Farm“) a maine liebe „Antipop“ (1999, např. „Natural Joe“, „Electric Uncle Sam“, „Lacquer Head“, „The Antipop“, „Mama Didn´t Raise No Fool“, „The Ballad Of Bodacious“).

Bubeník Bryan „Brain“ Mantia zároveň působil v dalším experimentálním nafunklém HC-crossoverovém seskupení Praxis, kterému vévodili baskytarista a zpěvák William „Bootsy“ Collins a kytarista Buckethead (vl. jm. Brian Patrick Carroll) a skladatelsky a producentsky s ním spolupracoval baskytarista Bill Laswell. Kapela debutovala vynikajícím, trochu „primusovským“ albem „Transmutation /Mutatis Mutandis/“ (1992, např. „Animal Behavior“, „Blast/War Machina Dub/“, „Interface/Stimulation Loop“, „Cash Victim/Black Science Navigator/“, „Giant Robot/Machines In The Modern City/Godzilla“, „The Interworld And The New Inocence“). Z těch dalších lze uvést třeba  LP „Sacrifist“ (1993, např. „Stronghold“, „Cold Rolled“/„Iron Dub“, „Suspension“, „Deathstar“) a bez Bootsyho nahrané album „Metatron“ (1994, např. „Wake The Dead“, „Skull Crack /We Are Not Sick Men/“, „Meta-Matic“, „Turbine“, „Warcraft“).

Ex-zpěvák Faith No More, mohutný Chuck Mosley po krátkém působení v Bad Brains založil crossoverový soubor Cement, který to „křížil“ také slušně, ale lepší než „fejti“, jak se snaží někteří zasvěcenci tvrdit, určitě nebyl. Rozhodně ale stál za poslech, a zejména koncerty byly hodně divoké. Bohužel neměl čas se řádně rozvinout, proto po něm zbyla pouhá dvě alba „Cement“ (1993, např. „Living Sound Delay“, „Shout“, „Revolution Shot“, „Take It Easy“) a lepší „The Man With The Action Hair“ (1994, např. „The Man With The Action Hair“, „Killing An Angel“ „Pile Driver“, „Crying“, „Power And The Magic“, „Sleep“). Kapelu následně zbrzdila i autonehoda během turné – Mosley měl rozbitá záda a zotavoval se skoro rok. Psal pak nový materiál, ale živil se civilním zaměstnáním kuchaře v různých restauracích. Výborný, „palebný“ crossover někde mezi NoMeansNo a RHCP se linul z nástrojů dnes skoro zapomenuté jazzcoreové kapely Assassins Of God ze San Franciska, která měla přes kytaristu určité vazby na starý dobrý MX-80 Sound. „Atentátníci na boha“ fungovali vždy jako trio a hlavními postavami v kapele byli Kenny Kearney (voc, g) a Bruce Ducheneaux (ds), baskytaristé se střídali. Doporučuji bohužel již těžko sehnatelná alba „The Jupiter Ox Revealed“ (1989, např. „Jupiter Ox“, „Water“, „Electric Forest“, „The Great Big Blue Sky“, „Suzie Is A Goner“, „The Pink Song“), „Black Tongue Speaks Vol. 1“ (1991, např. „I Am My Disease“, „The Hate Song“, “, „UFOs“, „Long Live Jihad“) a „Technological Mythic Limbo“ (1992, např. „Fuse“, „Slice“, „Didus Ineptus“, „Technological Mythic Limbo“, „Mastedon“).

Dole v LA zase ukuli exponenti ze Sucidal Tendencies, jmenovitě Mike „Cyco“ Muir (voc) s Robertem Trujillem (bg), svůj boční projekt Infectious Grooves. Nadupaný HC-funk opět s fantastickou Trujillovou baskytarou. Duo doplňovali kytaristé Dean Pleasants a Adam Siegel (zároveň Excel) a bubeník Josh Freese. Dejte alba „The Plague That Makes Your Booty Move“ (1991, např.„Punk It Up“, „Therapy“, „Stop Funkin´ With My Head“, „Infectious Grooves“) a „Sarsippius´ Ark (1993, např. „Turtle Wax“, „Don´t Stop, Spread The Jam“, „Slo-Motion Slam“, „Infectious Grooves“ a cover od Led Zeppelin „Immigrant Song“). A vlastně bych přihodil i podobně valící se trojku „Groove Family Cyco“ (1994, např. „Violent & Funky“, „Die Like A Pig“, „Frustrated Again“, „Cousin Randy“, „Do What I Tell Ya!“).

Trujillo se pak domluvil na dalším společném projektu Mass Mental? s vokalistou Benjim Webbem z britské crossoverové party Dub War. Sestava MM: dvě baskytary, bicí, zpěv. Běsná záležitost. Kapela ale moc dlouho nefungovala, jedinou řadovku „How To Write Love Songs“ natočila v roce 1999 (např. „Go Mexican Go“, „Frog Stomp!, „Speedmental“, „Bounce“, „I Win“). Chlapci si prostě zařádili. Hodně aktivní byl i další člen IG, blonďatý výtvarník Adam Siegel. Už na konci osmdesátek měl kapelu Excel, crossover hozený do thrashe a HC, kde řádil na kytaru (viz HC – Tatíčkové zakladatelé). A v půli devadesátek dal dohromady trio My Head, ve kterém kromě hry na kytaru i zpíval. Bohužel po téhle hutné partě zbyla jen jediná, ale docela dobrá deska – „Endless Bummer“ (1996, např. „Carnasaur“, „Killer Hair“, „Point Of Wiev“, „Fall“, „Humbucker“, „Sonrisa“). 

I ex-člen Black Flag, zpěvák Henry Rollins si udělal svoji bokovku vedle Rollins Bandu – pravda jen jednorázovou. Spojil se s baskytaristou a producentem Andrew Weissem pod hlavičkou projektu Wartime. A opravdu husté věci se odehrávají na desce s názvem „Fast Food For Thought“ (1990, mj. „Wartime“, „Right To Life“, „The Whole Truth“, „Franklin´s Tower“). V tomtéž roce vyšlo jediné album ulítlé party Christy McCool z Los Angeles. Ta se snažila o něco podobného jako Jane´s Addiction, ale s poněkud slabším výsledkem. Přesto žádného příznivce crossoveru jejich LP – ono jediné – „Lovelier Than The Queen Of England“ nijak neurazí (1990, např. „Mo-Fo“, „Junk Again“, „Richard´s Party“, „Snake-N-Bite“, „Lion Hunt“, plus cover „Mother Mary“, pův. UFO). 

Opusťme LA a vzlétněmež do vnitrozemí USA. Ovšem poněkud oklikou přes Oregon. 

Proč přes Oregon? Neb i zde se fúzovalo, byť tamější Dan Reed Network vedený zpěvákem a kytaristou Danem Reedem představoval takový lepší průměr. Míchal melodický hard rock a la Bon Jovi s funkem a z alb je možné uvést „Slam“ (1989, např. „Rainbow Child“, „Doin´ The Love Thing“, „Make It Easy“) a „The Heat“ (1991, např. „Blame It On The Moon“, „Mix It Up“, „Love Don´t Work That Way“, „Lonely Sun“).

Ale nebudeme se zdržovat,  další zastávka Omaha, Nebraska. Zde soubor s poněkud podivným numerickým názvem 311 . Typický představitel své doby, obvyklý hudební mišmaš plný energie, tzn. hardcorové a hardrockové rify, rytmická funky mašina, občasná příměs reggae a ve vokálech střídání polohy rapové a zpěvové. Sestava? Nick Hexum (voc, g, prog.), Doug „SA“ Martinez (voc, turntables, dj-ing), Tim Mahoney (lg), Aaron „P-Nut“ Wills (bg), Chad Sexton (ds, prog.). A ještě některá alba – třeba „Music“ (1993, např. „Do You Right“, „Freak Out“, „Visit“, „Feels So Good“, „Welcome“, „Paradise“), „Grassroots“ (1994, např. „Homebrow“, „Nutsymptom“, „1,2,3“, „8:16 Am“, „Lucky“), poněkud vycíděné, podbízívé a snad i proto mnohaplatinové, eponymní „311“ (hity „Down“, „All Mixed Up“, dále např. „T&P Combo“, „Misdirected Hostility“, „Don´t Stay Home“) a nápaditější a tudíž pouze platinové „Transistor“ (1997, např. „Galaxy“, Transistor“, „Use Of Time“, „Stealing Happy Hours“, „Borders“, „Prisoner“). Z roku 1999 bych zmínil snad jen singl „Large In The Margin“. O kapele existuje i video-dokument  „Enlarged To Show Detail“ (1996). Konec, tečka, valíme dál.

Pokud bychom se na cestě z pobřeží Pacifiku na východ zastavili také v missourském Springfieldu, narazili bychom na trojku King´s X. Tvořili ji zpěvák, baskytarista a kytarista Doug Pinnick, kytarista a zpěvák Ty Tabor a  bubeník a zpěvák Jerry Gaskill, a to už od počátku 80.let. Dopouštěla se spojení metalu s hard rockem a funkem a to celé navíc podbarvovala téměř beatlesovskými vokálními harmoniemi. A klidně si to mohla dovolit, protože všichni tři muzikanti byli fakticky vymakaní hráči a zpěváci. Kvůli dosti duchovním textům byla občas označována coby křesťanská kapela, proti čemuž se její členové důsledně vymezovali.  I když měla vysokou instrumentální a vokální kvalitu a skladatelský potenciál, přesto se poněkud nezaslouženě pohybuje někde mezi „to jméno mi něco připomíná“ a „opravdu neznám“. Možná, kdyby nepůsobila v Missouri, ale v LA nebo NYC, kdo ví…  Nicméně její skvělé muzikantství si lze ověřit na níže uvedených albech.

Ověřujte tedy na „Out Of The Silent Planet“ (1988, např. „Goldilox“, „In The New Age“, „Power Of Love“, „Wonder“, „Far, Far Away“, „King“), „Gretchen Goes To Nebraska“ (1989, např. „Over My Head“, „Pleiades“, „Summerland“ „Out Of The Silent Planet“, „I´ll Never Be The Same“, „Don´t Believe It“), „Faith, Hope, Love“ (1990, hit „It´s Love“, dále např. „Mr. Wilson“, „We Are Finding Who We Are“, „Six Broken Soldiers“, „Faith Hope Love“, „Fine Art Of Friendship“), „King´s X“ (1992, hit „Black Flag“, dále „Chariot Song“, „The World Around Me“, „Dream In My Life“, „Not Just For The Dead“), „Dogman“ (1994, např. „Dogman“, „Cigarettes“, „Pretend“, „Black The Sky“, „Fool You“) nebo „Ear Candy“ (1996, např. „The Train“, „Looking For Love“, „Life Going By“, „Sometime“, „Mississippi Moon“) či v neposlední řadě „Tape Head“ (1998, např. „Groove Machine“, „Fade“, „Ocean“, „Higher Than God“). A proč jsem vyjmenoval všechna alba, která King´s X do millenia vydali? Páč jsou skvělá. Vřele doporučuju, fakt bezva muzika.

Členové King´s X byli velice výkonní, nakonec sázeli desku co dva roky. Ale to jim nestačilo a tak se pouštěli i do vlastních sólových projektů. Například zpěvák a multiinstrumentalista Doug Pinnick vytvořil projekt Poundhound, pod nímž vydal tvrdé album „Masive Grooves From The Electric Church Of Psychofunkadelic Grungelism Rock Music“, což nám tak trochu odtajňuje o čem ta (velmi dobrá) deska vlastně je (1998, např. „Jangle“, „Shake“, „Music“, „Friends“, „Supersalad“). A to ještě Pinnick občas hraje na kytaru jako Hendrix. Jeho kolega Ty Tabor vydával pod svým jménem a zahájil o něco jemnější (ale opět pěknou) deskou „Naomi ´s Solar Pumpkin´“ (1997, např. „Boy To Men“, „Her Palace“, „Hollow Eyes“, „Had To Move“, „Without You“). O rok později skoro polovinu tohoto alba přehrál na další fošnu, která dostala název „Moonflower Lane“ (1998).

Leťme dál na východ. Přes humor a masky to měla hozené „nejhorší kapela na světě“ Green Jellÿ z předměstí Buffala, Kenmore. Hlavními figurami tu sice byli Bill Manspeaker (voc), Dany Carey (ds) a producent C.J. Buscaglia (g),  ale působilo v ní - kupříkladu jako u k ní přirovnávaných Gwar - okolo desítky členů. Ovšem na rozdíl od gwarovské oázy hnusu její masky a převleky vypadaly… srandovně lascivní. Navíc na vás nikdo nelil kýbly umělé krve. Skupina GJ fungovala nejdříve jako punková cca tak od první poloviny eighties - v té době neuměla moc hrát a navíc díky výtržnostem v publiku se potácela od zákazu k zákazu. Poté se přestěhovala do L.A. a dokonce se i hudebně zlepšila, a dokonce spolupracovala s členy budoucích Tool (bicman Carey hrál nakonec v obou kapelách). Ona sama svou tvorbu sice shazovala, ale přece jenom - kdyby už nic jiného, tak si určitě vzpomenete na animovaný klip „Three Little Pigs“ z desky „Cereal Killer (Soundtrack)“ (1993, dále ještě např. „Obey The Cowgod“, „Cereal Killer“, „Trippin´ On XTC“, „Misadventures Of Shitman“). Podle mě klip roku. Nicméně po druhém albu „333“ (např. „Pinata Had“, „The Bear Song“, „Fight“), „zelené želé“ ještě rok fungovalo a pak se rozešlo. 

V newyorském Queensu funkovala hard partička White Trash, která též využívala dechových nástrojů. Ta, když se rozparádila, proměnila svůj sound v tvrdou a divokou jízdu, jíž by možná nestačili ani „redhoti“. Vedli ji bratři Aaron (bg, ks) a Ethan (g) Collinsové plus ukřičený zpěvák Dave Alvin, svým stylem zpěvu trochu připomínající Michaela Jacksona. Ale to nevadí. Po debutovém albu se bráchové s Alvinem rozhádali a odešli a osamělý frontman byl nucen postavit WT z gruntu znova. V této sestavě s kytaristou Craigem Le Blangem a basákem Erikem Brodinem fungovali další čtyři roky, než se zase rozešli. White Trash opravdu stáli za to – zkuste obě alba, která natočili: „White Trash“ (1991, hit „Apple Pie“, dále např. „Judge-Me-Do“, „The Crawl“, „Baby“) a „Si O Si, Que?“ (1994, např. „6 Toe Sid“, „Minor Happiness“, „Young Zombies In Lust“, „Electric Messiah/Leather Priest“, „Catalepsy“, „21 Club“). V NYC se pohybovala i odpichová čtyřka Heads Up, u níž basoval Drew McManus a kytaru smažil Arty Thompson. Odpichová sice byla, ale pohybovala se jen krátce a moc toho po ní nezůstalo – jedno odpichové LP – „Soul Brother Crisis Intervention“ (1990, hitík „Corny Style Pizza“, dále např. „Clouds“, „Pumps“, „#3“, „Happy Cats“) a jedno EP - „Duke“ (1991, např. „Crippled Dog“, „Love U“). A zde zpráva o souboru končí…

V další NY-skupině Tackhead hrával Doug Wimbish (bg, voc) předtím než odešel do Living Colour. Spolu s ním v „sešpendlené hlavě“ působili ještě Skip MacDonald (g, voc), Keith Leblanc (ds), na poloviční úvazek Bernard Fowler (ks, voc), a mistr přes pazvuky a hluky, producent Adrian Sherwood. Posledně jmenovaný je důvodem, proč se do jejich fúze hard rocku, funku, soulu, dubu a hip hopu dostával takový ten industriální elektronický bordel a ty samply. Oni v podstatě začínali jako takový hip-hop-rockový industrial, později přibylo víc toho bigbítu. Připomněl bych tři alba: industriální „Tape Time“ (1987, např. „Hard Left“, „Get This“, „Mind At The End Of The Tether“), více elektronické „Friendly As A Hand Grenade“ (1989, např. „Stealing“, „Airborn Ranger“, „Free South Africa“, „Ticking Time Bomb“, „Mind And Movement“) a více rockové, výborné „Strange Things“ (1990, např. „Nobody To Somebody“, „Wolf In Sheep´s Clothing“, „Class Rock“, „Super Stupid“, „Change“, „For This Song“).

Na přelomu 80. a 90. let vznikla také vynikající newyorská banda Mind Funk, jinak cosi jako „supergroup“, neb byla postupně tvořená ex-členy skupin Uniform Choice M.O.D., Nirvana a Celtic Frost. Rozhodně v různých sestavách můžeme číst jména jako třeba Patrick Dubar (voc), Louie Svitek (g), John Monte (bg),  Jason Everman (g) či Reed St. Mark (ds). Přestože nikdy nedosáhla věhlasu kmenových kapel, její tvorba snese měřítko té nejvyšší kvality – jednalo se o mix hardcore, stoner-rocku, grunge a funku. Vydala skvělá alba „Mind Funk“ (1991, např. skladby „Sugar Ain´t So Sweet“, „Big House Burning“, „Touch You“, „Ride & Drive“, „Sister Blue“) a „Dropped“ (1993, např. „In The Way Eye“, „Ton Butterfly“, „Goddness“, „Closer“, „Drowning“). V roce 1995 se rozloučila vcelku slušným elpíčkem, už vyložene grunge/stone-rockovým „People Who Fell From The Sky“ (1995, např. „People Who Fell From The Sky“, „Rift Valley Fever“, „Kill The Messenger“, „Acrobats Falling“).

New York kromě své drsné verze hardcore nabídl i další crossovoreové party jako třeba vynikající 24-7 Spyz, které tvořili dohromady bělošští i černošští hudebníci. Jejich sestava se různě obměňovala, v podstatě zůstávali jen Rick Skatore (bg, voc) a Jimi Hazel (g, voc); za nejlepší se považuje obsazení v němž byli ještě P. Fluid (voc) a Anthony Johnson (ds), jiní jazykové míní, že to byla sestava s Jeffem Brodnaxem (voc) a Joelem Maitozou (ds).. Všichni byli vynikajícími instrumentalisty, takže si mohli dovolit hrát prakticky cokoliv - občas hácéčkovali jako Biohazard, občas funkovali jako Redhoti, někdy hráli něco podobného jako Living Colour, jindy se kývali do rytmu reggae. Když tak zkuste alba „Harder Than You“ (1989, např. „Grandma Dynamite“, „Spyz Dope“, „Social Plague“, „Ballots Not Bullets“ plus cover „Jungle Boogie“, pův. od Kool & The Gang), „Gumbo Millennium“ (1990, např. „John Connelly´s Theory“, „New Superhero Worship“, „Don´t Push Me“, „Valdez 27 Million?“, „Dude U Knew“, „Don´t Break My Heart!“), „Strength In Numbers (1992, např. „Break The Chains“, „Judgement Day“, „Understanding“, „Got It Goin´ On“, „My Desire“, „Stuntman“) či „Temporarily Disconnected“ (1995, např. „Outta Mind, Outta Time“, „Fire & Water“, „Choose Me“, „Heart Of Fire“).

Dále na NY-scéně fungovali drsní, ale zároveň veselí mládenci Scatterbrain, které všichni považovali za jakousi místní verzi redhotů. Opět byli velmi dobře instrumentálně vybaveni a také patřičně střelení. Hlavními postavami zde byli ex-členové HC-spolku Ludichrist, jmenovitě Tommy Christ (voc) a Glen Cummings (g). Muziku „zmatených mozků“ jest možno slyšeti na albech „Here Comes Trouble“ (1990, např. „Here Comes Trouble“, „Earache In My Eye“, „Goodbye Freedom, Hello Mom“, „Don´t Call Me Dude“), „Scamboogery“ (1991, např. „Fine Line“, „Big Fun“, „Grandma´s House Of Babes“, „Tastes Just Like A Chicken“) a EP „Mundus Intellectualis“ (1994, např. „Write That Hit“, „Beer Muscles“, „How Could I Love You“). Bývalý člen hácéčka Deep Wound z Massachusetts, zpěvák Charlie Nakajima založil s kytaristou Timem Aaronem průměrnou partu Gobblehoof u níž stojí za zmínku LP „Gobblehoof“ (1990, např. „Upside Town“, „What´s A Head?“, „Sacrifice“).

Nyní se opět tak trochu dostáváme k eklektické odnoži newyorského HC. Jenomže kapely Prong, Sick Of It All, Biohazard, Helmet, Downset, Dog Eat Dog atd. jsme si probrali v textu o hardcoreových fúzích, tudíž pojďme dál.

Přestože se zpočátku chtěli identifikovat s čistě metalovou scénou, nakonec jim z nástrojů lezlo něco jiného. Mluvíme zde o grunge-vagabundech White Zombie z N.Y.C, které vedl zpěvák Rob „Zombie“ Straker, přičemž dále v kapele působili kytarista Jay „J.“ Yuenger, basistka Sean Yseult a bubeník Ivan de Prume, jehož v dvaadevadesátém vystřídal John Tempesta. Zpočátku skutečně s jakýmsi podivným alternativním elektro-metalem s převážně hororovými texty experimentovali, viz. deska „Make Them Die Slowly“ (1989, např. „Disaster Blaster“, „Murderworld“, „Revenge“, „Demonspeed“). Ale postupem času se jejich tvorba stávala eklektičtější a rafinovanější a proto se najdou tací, kteří songy White Zombie z 90. let hází do crossoveru a jiní zase do industrial hardcore. Zkuste posoudit na deskách „La Sexorcisto – Devil Music No. 1“ (1992, např. „Thunder Kiss ´65“, „Black Sunshine“, „Soul-Crusher“, „I Am Legend“, „Spiderbaby /Yeah-Yeah-Yeah/“) či asi nejlepší „Astro Creep 2000“ (1995, hit „More Human Than Human“, dále např. „Creature Of The Wheel“, „Super Charger Heaven“, „Blood, „Milk And Sky“, „Electric Head, Part 2“, „I, Zombie“) a rozhodněte se sami.

Nějakejch 140 kilásků na západ od NYC v Pennsylvanii vznikl na zač. 90.let Bloodhound Gang, v němž byl hlavní figurou zpěvák a kytarista Jimmy Pop. Dalšími členy byli Lüpüs Thünder (g, bvoc), Evil Jared (bg), Spanky G (ds) a DJ Q-Ball (voc, turntables). Soubor měl snahu dělat si ze všeho prču. Zpočátku se mládenci snažili být trošku jako Beastie Boys, což znamená, že hodně rapovali na tvrdším podkladě, ale posléze to byla taková směsice tvrdých kytar, punku, rapu, diska, acid jazzu, to celé s humornými parodickými texty. Debut dostal  název „Use Your Fingers“ (1995, např. „We Are The Knuckleheads“, „No Rest For The Wicked“  „Mama Say“, „Go Down“, plus cover „Kids In America“, pův. od Kim Wilde), ale známé jsou především desky „One Fierce Beer Coaster“ (1997, hit „Fire Water Burn“, dále „Why´s Everybody Always Pickin´ On Me?“, „Kiss Me Where It Smells Funny“, „I Wish I Was Queer So I Could Get Chicks“) a „Hooray For Boobies“ (1999, hity „The Bad Touch“, „The Ballad Of Chasey Lain“, dále „Along Comes Mary“, „Mope“). Zařaditelné též do pop rocku do rap rocku a kdoví čeho ještě.

A nyní stopem zpátky do Kalifornie, konkrétně do LA.

A na rozdíl od veselého „gangu čmuchalů“ to tedy prdel dvakrát nebude. Jako prvního tu totiž musíme uvést charsimatického rappera (a jak dnes už víme i herce) Ice-T s jeho valivým a tvrdým bandem, zvaným Body Count. Tento věčně zamračený chlapík prudil různé organizace „za vymýcení rocku a rapu“ už na přelomu dekád, ale největší pecku si nechal až na rok 1992, kdy s Body Count vydal stejnojmené album „Body Count“. To, kromě některých našláplých kousků („Evil Dick“, „Body Count´s In The House“, „Bowels Of The Devil“, „The Winner Loses“, „Body Count Anthem“), v nichž hrála důležitou roli kytara Ernieho Cunnigana (zvaného Ernie-C.), obsahovalo i kontroverzní píseň „Cop Killer“, která byla ostrou protipolicejní agitkou a vznikla v souvislosti s ubitím mladého černocha policisty a následnými městskými nepokoji. Je zajímavé, že jak se stal Ice-T časem hvězdou, „zmoudřel“ a své názory jemně přehodnotil; kupříkladu v TV-seriálu „Law & Order“ si zahrál – policajta. V roce 1993 kapelník i s bandem nahráli song „Hey Joe“ na tributní desku Jimi Hendrixovi. O rok později vydal Ice-T s Body Count další výbornou desku „Born Dead“ (s titulní skladbou „Born Dead“, dále např. „Body Motherfucking Count“, „Drive By“, „Street Lobotomy“, „Shallow Graves“), o tři roky později následovala „Violent Demise: The Last Days“ (1997, např. „I Used To Love Her“, „You´re Fuckin´ With BC“, „My Way“, „Strippers“, „Violent Demise“).

Když kytarista Tom Morello z Los Angeles v roce 1990 opouštěl průměrnou crossoverovou kapelu Lock Up (např. songy „Nothing New“, „Don´t Wanna Talk About It“), už celkem věděl, co přesně chce dělat, jen potřeboval ty správné muzikanty. Jedním z prvních, koho do nového bandu získal, byl mladý zpěvák Zack de la Rocha z nadějné hardcoreové party Inside Out (např. písně „No Spiritual Surrender“, „Burning Fight“, „Redemption“, „By A Thread“). Společně pak stvořili naprosto zásadní, hudebně vynikající partu Rage Against The Machine, která se nakonec představila v sestavě Tom Morello (g), Zack de la Rocha (voc), Timothy „Timmy C.“ Commerford (bg, bvoc) a Brad Wilk (ds). Tito hudebníci spojili pomalý sedmdesátkový hard rock á la Led Zeppelin s hip hopem a vytvořili tak dosud neslyšený hardcoreový sound, který kořenili riffová mašina Morello se svými netradičními kytarovými fintami (např. použití wah-wahu nebo stařičkého vibrata) a de la Rocha svým vysokým, naštvaně rappovaným vokálem, barvou připomínajícím Geddyho Lee z Rush. Texty měli mládenci samozřejmě antisystémové, revolučně levicové, a pokud bychom parafrázovali Egona Bondyho, šlo by na RATM přišít známé „jenom jouda o nich neví, že jsou marxist levý“; byli prostě typickým produktem reaganovsko-bushovských let.

Na druhé straně členům souboru musíme přiznat jejich angažovanost na poli lidských práv (postavili se za indiánského aktivistu Peletiera, podporují mexické Indiány, koncerny odírané farmáře, účastnili se akcí Free Tibet atd.). Oni k tomu měli i předpoklady, kupříkladu Morello byl synem pracovníka orgánů OSN a aktivistky proti cenzuře; sám pak vystudoval sociální vědy na Harvardu. De la Rocha měl zase otce, který bojoval za práva amerických míšenců a nutno podotknout, že mu byl velkým vzorem. Sám se pak stal fanouškem (a zpěvákem, viz výše) skupin hardcore, konal v rámci hesla DIY a nějaký čas žil coby ostrý zastánce linie „straight edge“. Později inklinoval k hip hopové subkultuře. Na základě těchto informací se nám „levicovost“ a „touha po socialismu“ RATM jeví v poněkud jiném světle. Jejich našlapané album „Rage Against The Machine“ z roku 1992 patří vedle první desky Pearl Jam k nejlepším debutům deváté dekády. Obsahovalo výborné, burcující a bojovné skladby jako např. „Bombtrack“, „Killing In The Name“, „Take The Power Back“, „Bullet In The Head“, „Konw Your Enemy“, „Wake Up“ či „Fistful Of Steel“.

Jak si ale vysvětlit, že totálně antisystémová parta vydá desku u nenažrané mamutí gramofirmy? Hudební publicista Jaroslav Špulák to zdůvodňuje v knize „Yeah! – 1990-2000“: „S podpisem smlouvy u labelu Epic spadajícího pod kolos Sony Music ovšem nastaly potíže. Jak chtějí prosazovat undergroundové myšlenky u velké firmy?, ptali se skalní. Každý ovšem nahlédne, že pro boj s mocným nepřítelem je často potřeba využít jeho zbraní. Rage Against The Machine od začátku kladli důraz na to šířit poselství a uznáte, že šířit je v garáži mezi kroužek asociálních živlů z ulice nebo mezi milióny uší po celém světě je zatraceně rozdíl“.

Dvojka „Evil Empire“ (1996, songy „People Of The Sun“, „Bulls On Parade“, „Vietnow“, „Tire Me“, „Without Face“, „Snakecharmer“) byla poněkud experimentálnější, ale stále ještě hodně nápaditá. Jenže pak to s invencí „rejčů“ začalo jít nějak z kopce. Skámošili se sice s U2 (společné turné) ale po třetím albu „The Battle Of Los Angeles“ (1999, např. „Guerrilla Radio“, „Sleep Now In The Fire“, „Testify“, „Calm Like A Bomb“, „Born Of A Broken Man“) se nástrojová sekce RATM rozešla s de la Rochou a společně s Chrisem Cornelem z rozpadlých Soundgarden založila soubor Audioslave. Pokud byste chtěli shlédnout nějaké starší souvislejší video se souborem, je k mání film „Rage Against The Machine“ (1997), obsahující ukázky z koncertů plus nějaké ty clipy.

Další důležitá kalifornská crossoverová skupina vznikla po rozpadu průměrné HC-crossoverové party L.A.P.D. pocházející z „countryového“ Bakersfieldu (např. songy „Don´t Label Me“, „P.M.S..“, „Excuse Me“). Její členové, jistí Shaffer, Arvizu a Silveria opustili původního zpěváka a založili soubor nový, do kterého byli přijati pánové Davis a Welch. A jeho název?  Inu, přece  Korn! A uvedená sestava, tedy Jonathan S. Davis (voc, g, ks), James „Munky“ Shaffer (g, ks, voc), Brian „Head“ Welch (g, ks, voc), Reginald „Fieldy Snuts“ Arvizu (bg) a David Silveria (ds) spolu vydržela přes deset let. Přestože členové bandu tvrdili, že za své vzory považují red-hoty a Faith No More (a také prý Led Zepp), jejich sound byl mnohem tvrdší - spíše jakási kombinace Biohazard a Nine Inch Nails. Tedy moshově skákavé hardcore s prvky hard rocku, metalu, funku, hip hopu a industrialu s využitím elektroniky. A do toho depresivní texty o bolesti, frustraci, depresích a odcizení člověka v současné společnosti. Jak je vidět, s Jiřím Kornem to opravdu nemělo nic společného. Zaplaťpánbů. Poznávacími znameními „kornů“ se staly mohutný, drtivý zvuk podladěných 7-strunných kytar, masivní detonážní bass a nelidské Davisovo skučení kombinované s nervním šepotem, obé tak trochu evokující paranoidního chlapíka na pokraji šílenství. Prý má v sobě jakousi temnou stránku. No, vzhledem k tomu, že původně pracoval v pitevně a následně vystupoval ve skotském kiltu…

Nyní k výliskům. Vlastně jakákoliv „korní“ deska z nineties stojí za poslech, což je navýšeno ještě skutečností, že každá z nineties brala dvě a více platin. Zkuste debut „Korn“ (1994, např. „Blind“, „Faget“, „Helmet In The Bush“, „Shoots And Ladders“, „Fake“), dále album „Life Is Peachy“ (1996, hity „No Place To Hide“, „A.D.I.D.A.S.“, dále „Good God“, „Mr. Rogers“, „Kill You“), nejúspěšnější desku „Follow The Leader“ (1998, hity„Freak On A Leash“, „Got The Life“, dále např. „It´s On!“, „BBK“, „Reclaim My Place“, „My Gift To You“ plus „Children Of The Korn“ s hostujícím Ice Cubem) či temnú platňu „Issues“ (1999, hity „Falling Away From Me“, „Make Me Bad“, dále songy „Trash“, „Beg For Me“, „Hey Daddy“, „Somebody Someone“, „Let´s Get This Party Started“). Pokud příznivci tvrdého bigbítu nastaví u svých přehrávacích přístrojů volume doprava, zažijí skutečnou nirvánu.

Korn se stali první kapelou, jejímuž soundu někdy ve druhé polovině 90. let začali novináři říkat nu-metal. Nutno též podotknout, že samotné „korny“ toto označení dost prudilo a většinou namítali, že oni přece nikdy žádnej metal nehráli. Když ona masáž se spojením nu-metalu a kapelou nepřestávala, mládenci nakonec rezignovali a dělali, že si zvykli.

Jednou z takto onálepkovaných skupin byli i Deftones, mající za mikrofonem bohémského frontmana Chino Morena, který v refrénech občas vydával až nelidský řev. Dalšími členy této povedené partičky byli ještě Stephen Carpenter (g), Chi Cheng (bg, bvoc) a Abe Cunningham (ds). Přestože se dali dohromady už na konci 80. let v Sacramentu, svoje první album vydali až v polovině deváté dekády. Od těch dob skupina i přes osobní Morenovy problémy (chlast) funguje a její desky „Adrenaline“ (1995, např. „Bored“, „7 Words“, „Nosebleed“, „Minus Blindfold“, „Engine No. 9“) či lepší „Around The Fur“ (1997, např. My Own Summer /Shove It/“, „Be Quiet And Drive /Far Away/“, „Lhabia“, „Around The Fur“, „Headup“, „Rickets“) jsou dodnes vděčnými plackami do přehrávačů všech nu-metalových fanoušků. V roce 1999 tato divoká banda natočila třetí fošnu, která dostala snivý název „White Pony“ (žádný kompromis ale nečekejte!) a vyšla v roce millenia (songy jako např. „Change /In The House Of Flies/“, „Digital Bath“, „Feiticeira“, „Passenger“, „Korea“, v reedici ještě „Back To School /Mini Maggit/“). Velmi masakrózní záležitost. Všem temnanům vřele doporučuji.

P.O.D. ze San Diega byli zajímaví nejen tím, že do své tvrdé muziky, vycházející z HC typu Biohazard a Helmet šprncli občas i krapítek reggae, ale spíše tím, že se ve svých textech zaobírali hodně biblickým Novým zákonem. Tzn. Ježíš a spol. Převážně vystupovali v sestavě Paul J. „Sonny“ Sandoval (voc), Marcos Curiel (g), Noah „Wuv“ Bernardo Jr. (ds) a Mark „Traa“ Daniels (bg) a hned debut „Snuff The Punk“ vzbudil slušný ohlas (1994, např. „Draw The Line“, „Snuff The Punk“, „Coming Back“, „Let The Music Do The Talking“). Do konce deváté dekády natočili ještě dvě alba: „Brown“ (1996, např. „Selah“, „Visions“, „One Day“, „Brown“, „Breathe Babylon“) a „The Fundamental Elements Of Southtown“ (1999, např. „Southtown“, „Rock The Party“, „Hollywood“, „Set Your Eyes On Zion“, plus cover „Bullet The Blue Sky“, pův. od U2).

Přesuňme se ze slunné Kalifornie do pryč, s vědomím toho, že se sem po pár odstavcích zase vrátíme.

Kupříkladu z Atlanty pocházeli Stuck Mojo kytaristy a zpěváka Riche „Duke“ Warda, přičemž ve druhé polovině devadesátek v kapele působili ještě Bonz (voc), Bud Fontseré (ds) a Corey Lowery (bg, bvoc). Muzikou stáli někde mezi Biohazard, RATM a Korn – tohle, zejména na koncertě, fakt nemůže zklamat. Zkuste alba „Pigwalk“ (1996, songy „Pigwalk“, „Mental Melt Down“, „Twisted“, „Animal“, „Only The Strong Survive“) a „Rising“ (1998, např. „Rising“, „Crooked Figure Head“, „Back In The Saddle“, „Trick“, „Southern Pride“). Ve stejném městě vznikli také Sevendust v čele s „kravitzovským“ týpkem Lajonem Witherspoonem (voc), jeho spoluhráči byli John Connolly (g, bvoc), Vince Hornsby (bg, bvoc), Morgan Rose (ds, bvoc)  a Clint Lowery (g, bvoc), takto brácha Coreyho ze Stuck Mojo. Vcelku slušná hrňba se line z desek „Sevendust“ (1997, např. „Black“, „Bitch“, „Too Close To Hate“, „Prayer“, „Born To Die“) a „Home“ (1999, hit „Denial“, dále např. „Waffle“, „Headtrip“, „Reconnect“  a duet se Skin „Licking Cream“). Obě party tvrďáky rozhodně potěší, patří do toho ranku skupin, které svým soundem hodně ovlivňovaly evropské (potažmo tuzemské) hácéčkáře.

Nyní je třeba uvést jednoho vcelku inteligentního pošuka nebo spíš strašáka do zelí z Ohia, jehož muzika je nazývána jako „shock rock“ a opět by mohla patřit do několika různých škatulí (mj. electro metal, industrial hardcore). Proto ho - i když s určitými výhradami - zařazuji ke crossoveru. Říká si, stejně jako jeho kapela, Marilyn Manson, kterýžto pseudonym je složen z křestního jména jedné slavné americké herečky a příjmení jednoho slavného amerického vraha, takto osobností amerického showbyznysu. Co k MM říci? Původně hudební publicista, údajně vyznavač satanismu a nietzscheismu, rozhodně brilantní mystifikátor, vizuálně odpudivá postava, ufón, jehož základním znakem je mrtvolně bíle nalíčená tvář a v hubě občas cosi nechutného, co trčí z míst, kde má normální člověk zuby. Alice Cooper 90. let, červ Ameriky, ikona provokace a oblíbený terč všech křesťanských konzervativců. Jistou dobu v průseru, za což stejně jako u Sick Of It All mohlo to zpropadené oblečení – jeden z mladíků, co způsobili masakr na škole v Columbine (Colorado), byl oblečen do trička s MM.

Zpěváka objevil Trent Renzor z NIN a je pravda, že sound (mix metalu, hardcore, industrialu a elektroniky) i vokální projev od něj Manson tak trochu převzal (obšlehl). Jinak samotná kapela vznikla v roce 1989 na Floridě, a založili ji kytarista Daisy Berkowitz (vl. jm. Scott Putesky) a právě Manson (vl. jm. Brian Hugh Warner). Zkuste album „Portrait Of An American Family“ (1994, songy „Lunchbox“, „Get Your Gunn“, „Cake And Sodomy“, „Misery Machine“), singlový cover hit „Sweet Dreams /Are Made Of This/“, původně od Eurythmics, potom průlomové LP „Antichrist Superstar“ (1996, hit „Beautiful People“,  dále např. „Turniquet“, „Man That You Fear“, „Antichrist Superstar“, „Reflecting God“, „1996“) a album „Mechanical Animals“ (1998, hity „I Don´t Like The Drugs /But The Drugs Like Me/“, „The Dope Show“, dále např. „I Want To Disappear“, „Rock Is Dead“, „Coma White“).

Další partou z Ohia, která by mohla opět patřit do více škatulí (industrial hardcore, metalcore, nu-metal atd., že?) je clevelandská maskovaná kapela Mushroomhead zpěváků Jeffreye „Nothing“ Hatrixe a J.Manna a klávesisty Toma „Schmotze“ Schmitze. Opravdu chutné záležitosti (občas podobné Korn nebo Clawfinger) se to dějí zejména na deskách „Superbuick“ (1996, např. „Bwomp“, „Never Let It Go“, „These Filthy Hands“, „Big Brother“, „The Wrist") a na slabší „M3“ (1999, např. „Solitaire/Unraveling“, „Before I Die“, „The New Cult King“, „Inevitable“). Z Clevelandu pocházela i skupina Filter, kterou vedl ex-člen Nine Inch Nails, zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Richard M. Patrick. Mohla by být řazena také k industrial hardcore stejně jako zmínění NIN, Marilyn Manson nebo „vyhoubovaná hlava“, ale ti by si zas určitě odpustili cajdáky typu „Take A „Picture“. Stejně tak ji lze zařadit do HC-crossoveru (nu-metalu) ke Korn nebo Limp Bizkit. Debutovala v roce 1995 albem „Short Bus“ (hit „Hey Man, Nice Short“, dále např. „Dose“, „Under“, „Take Another“), o čtyři roky později vznikla dvojka „Title Of Record“ (1999, hit „Take A Picture“, dále např. „The Best Things“, „Welcome To The Fold“, „Captain Bligh“).

Slipknot z Iowy jsou taktéž házeni do škatule tzv. nu-metalu, přestože vystupovali v nádherně odporných maskách a neměli na sobě obligátní adidas hadry. Jejich koncerty sice neoplývaly krvavými nechutnostmi typu Gwar, ale jinak byli opravdu k zulíbání – asi jako Hannibal Lecter. I když ten asi neuměl řvát tak jako zpěvák „klouzavého uzle“ Corey Taylor. Leda tak možná jeho oběti. Sláva Slipknoty potkala až po milleniu, takže jmenujme jen debut „Slipknot“ (1999, hitíky „Wait And Bleed“, „Spit It Out“, dále např. „Liberate“, „/Sic/“, „Eyeless“).

Michiganský týpek, říkající si Kid Rock, působil dojmem libového fráji, a aby také ne – začínal coby hiphopper, takže odkoukal všechny možné „drsňácké pózy“. Zejména pak od svých oblíbených Beastie Boys. Nicméně rapoval slušně. Svoji kariéru zahájil coby bílý oprsklý teenager průměrnou deskou „Grits Sandwiches For Breakfast“ (1990, např. „Cramp Ya Style“, „Genuine Article“, „Yo-Da-Lin In The Valley“, „Abdul Jabbar Cut“), na které se svým vzorům chtěl co nejvíce přiblížit. Poté začal přitvrzovat a zlepšil se na dvojce „The Polyfuze Metod“ (1993, např. „Back From The Dead“, „U Don´t Know Me“, „Prodigal Son“, „Killin´Brain Cells“, „Back From The Dead“). Vrchol přišel s eklektickou deskou „Devil Without A Cause“ (1998, hity „Bawitdaba“, „Cowboy“ dále např. „I Am The Bullgod“, „Devil Without A Cause“, „Only God Knows Why“), na níž smíchal hip hop s hardcorem, metalem, country a soulem. Šak si už kvůli tomu pořídil pěknýho stetsona. Vcelku běsně i když klišoidně si počínala partička Taproot, taktéž z Michiganu. Snažila se o mix Rage Against The Machine a Korn. Po roce millenia jela již čistý nu metal. Na scénu se dostala v samém závěru nineties – tehdy natočila alba „Something More Than Nothing“ (1998, např. „Lowlife“, „Comeback“, „Justice Is Blindfolded“) a „Upon Us“ (1999, např. „Again & Again“, „Believed“, „Fear To See“).

Na oři bujném, s vlasem ve větru vlajícím po Route 66 zpět do Kalifornie.

Rapový projev na drsném podkladě se stal poznávacím znamením kalifornské crossoverové (nu-metalové) skupiny Papa Roach, která vznikla v roce 1993. V té byl hlavní osobností zpěvák Jacoby Shaddix a dále s ním hráli ještě Jerry Horton (g, bvoc), Dave Buckner (ds) a Will James (bg, bvoc), jehož po roce 1996 nahradil Tobin Esperance (bg, g, prog, bvoc). Kapela, která si dala do názvu přezdívku Jacobyho dědečka, debutovala v roce 1994 EP-deskou „Potatoes For Christmas“. Hudební potenciál tam jistě je, ale épéčko má tak příšerný zvuk, že je lepší se neukvapovat a počkat si na albový debut. Ten se na trhu objevil v roce 1997 s názvem „Old Friends From Young Years“ (1997, např. „Liquid Diet“, „I Sed U Fuk N Die“, „Dirty Cut Freak“, „Peewagon“, „829“, „Orange Drive Palms“) a byl hodnocen velmi dobře. Velmi syrová záležitost. Na konci roku 1999 pak skupina začala nahrávat své průlomové album „Infest“, které pak vyšlo až v roce millenia (hit „Last Resort“, dále např. „Broken Home“, „Between Angels And Insects“, „Blood Brothers“, „Infest“, „Binge“). Sice trochu poplatný době… ale jo, docela to jde. 

Kalifornská Tura Satana uvřeštěné zpěvačky Tairrie B. se na rockové výsluní sice drala, ale po dvou nepříliš úspěšných albech to zabalila. Šlo o debut „All Is Not Well“ (1996, např. „Kiss Or Kill“, „Put Your Head On“, „Cycle Of Violence““, „Down“) a dvojku „Relief Through Release“ (1997, např. „Omnia Vinat Amor“, „Dry“, „Venus Diablo“, „Flux“, „Scavenger Hunt“). No, tak nějak průměr… Coal Chamber (mj. zpěv Dez Fafara, kytara Meegs Rascón) z L.A. vydali stejnojmenný debut „Coal Chamber“ v roce 1997, ale s úspěchem se moc nepotkal (např. „Loco“, „Unspoiled“, „Sway“). Zato se líbila jejich hodně dobrá, řádně nadupaná dvojka „Chambers Music“ s hodně „kornovskými“ vlivy (1999, hit cover „Shock The Monkey“, pův. od Petera Gabriela, dále např. „Not Living“, „Tragedy“, „El Cu Cuy“, „My Mercy“, „Tyler´s Song“). I když, konkrétně u nich mám pocit, že se dali dohromady jen proto, že dobře vypadali. Asi jako Nigel. To je ten z Červeného trpaslíka, co je prima a nemá rád, když se k němu přiblížíte s magnetem.

A nyní bychom se mohli na skok podívat do Evropy. I tam totiž na přelomu 80.-90. let začaly vznikat nebo už působily některé crossoverové soubory.

Začneme netradičně ve Švédsku, do kterého se později ještě jednou podíváme. Ukázkový funk-metal tam totiž předváděli sleaze-rockeři Electric Boys, které vedl zpěvák a kytarista Conny „Bloom“ Blomqvist. Kapelu založil ještě s basákem Andy Christellem – začínali jako duo, a teprve po vydání SP „All Lips´n Hips“ (1988) se k němu připojili Franco Santunione (g) a Niklas Sigevall (ds). Nepřekonatelným počinem jest pro „elektrické hochy“ album „Funk-O-Metal Carpet Die“ (1989 , skladby „Freaky Funksters“, „Get Nasty“, „Party Up“, „Psychedelic Eyes“, „All Lips´n Hips“, „Who Are You“, „Electriified“), které zní jako koláž z Red Hotů, Faith No More, Black Sabbath a nasraného Prince. Soubor pak ještě vydal dvě alba – Groovus Maximus (1992, např.„Groovus Maximus“, „Mary In The Mystery World“„Fire In The House“ „Bad Motherfunker“, „Dying To Be Loved“) a s novými hráči (Martin Thomander – g, Thomas Bromann - ds) ještě „Freewheelin´“ (1994, např. „Ready To Believe“, „Straight No Chaser“, „The Groover“, „My Knuckles Your Face“) – obě slušná, ale… lepší než debut nejsou.

V zemi Tre kronor asi nejvíce smrděl funkem švédský kytarista a zpěvák Paulo Mendonça, původem z Portugalska. A když ještě žánr skloubil s hardrockem, vyšel mu z toho docela slušnej nářez. V první polovině devadesátek se prezentoval třemi alby: „Respect My Aim“ (1991, např. „ABC“, „Respect“, „What´s On Your Mind“, „Flying High“), nejlepším „Different Phases“ (1993, např. „If You Want My Love“, „Chocolate Chip & Chicken Bone“, „The Powerhungry“, „Just In Case“, „Brother“) a „11 PM“ (1995, např. „Time After Time“, „She Says“, „If You Come To Party“, „Two Faced Woman“). Bohužel nebyla úspěšná a kytarista se pak nadlouho odmlčel. Synd. Ale do Švédska se časem ještě mrknem.

Také ve Velké Británii se objevily podobně znějící formace.

Jako například skupina Atom Seed, kterou ale bohužel odpravily nevýhodné smlouvy s vydavatelstvími, takže po ní zbylo jen jediné vcelku slušné album „Get In Line“ (1990, např.„What?!“, „Castles In The Sky“, „Rebel“, „Shake That Thing“´“, „Bitchin´“). A je škoda, že s AS personálně propojení, „mladí a nadějní“ New England (opravdu kvalitní britská verze Fejtů) to po výborném albu „You Can´t Keep Living This Way“ (1991, např. „Suicide“, „Real Live Mind“, „Money“, „Nine“, „No Zone“) zabalili… Šikovná parta – třeba Chris Huxter (bg) a Dave Cooke (g) do toho uměli pěkně hrábnout. Oni to pak ve změněné sestavě a s novým názvem N.E.U.K. sice dali zase dohromady, ale co vím, udělali jen LP „State Of Mind (1995, např. „State Of Mind“, „Power“, „Waste“, „Isolation“) a na další veškeré snahy opět rezignovali. Pěkný HC-funk-rapový odvaz předváděla i na konci 80.let vzniknuvší Scat Opera v čele se zpěvákem Ernie Brennanem. Jeho podporovali Steve Yates (g, bvoc), Mark Diment (ds) a Michael Forry (bg, bvoc), jenž byl v roce 1991 nahrazen dalším slapovým ekvilibristou Johnem O´Reillym (bg). Jestli vám to vyjde, zkuste se potěšit dnes už těžko sehnatelnými deskami „About Time“ (1991, např. „B.G.V.“, „About Time“, „Pighead“, „Filo“, „Be My Friend“, „Overture“) a „Four Gone Confusion“ (1992,„Reminisce In Bitterness“, „Gee Forced“, „The Points Of Madness“, „Sit Down Shut Up And Listen“, „Old Fuddy Duddy“,“ /I Dig That/ Oral Mastication“). Po roce 1992 ovšem stopy po kapele mizí… 

Toto byl jen takový undergroundový předvoj. Další britské crossoverové skupiny už byly mnohem úspěšnější.

V Londýně vznikla skupina Skunk Anansie v čele s holohlavou černou zpěvačkou Skin (vl. jm. Deborah Dyer). Dalšími členy byli ještě Richard K. „Cass“ Lewis (bg), Martin „Ace“ Kent (g) a Mark Richardson (ds). Do kapely se od počátku vkládaly velké naděje, protože se dali dohromady výborní instrumentalisté s charismatickou vokalistkou za mikrofonem. Hudebně šlo o již klasický mix hardcore, hard rocku, dubu a funku, do něhož bojovně vyzerajúcí frontmanka vyřvávala politicky angažované a sociálně zaměřené texty. Hlas Skin byl navíc mnohovrstevný - dokázala zazpívat jemně jako Sade, ale uměla štěkat a řvát jako kdejaký hardcoreový zpěvák. Zkuste desky „Paranoid & Sunburnt“ (1995, hit „Weak“, dále ještě „Selling Jesus“, „Charity“, „I Can Dream“, „All In The Name Of Pity“, „Intellectualize My Blackness“), „Stoosh“ (1996, např. „She´s My Heroine“, „Brazen /Weep/“, „All I Want“, „Yes, It´s Fucking Political“, „Hedonism /Just Because You Feel Good/“) a „Post Orgasmic Chill“ (1999, hity „Charlie Big Potato“, „Lately“, „Secretly“, dále např. „On My Hotel T.V.“, „We Don´t Need Who You Think You Are“, „Tracy´s Flaw“, Good Things Don´t Always Come To You“). V roce 1995 se skupina mihla v noire filmu, cyberpunkovém thrilleru „Stange Days“ (režie Kathryn Bigelow) s výše uvedenou skladbou „Selling Jesus“ a speciálně pro něj (pro film, nikoli pro Jesuse) nahrála song „Feed“. Samotná Skin pak v době millenia zahostovala u Maxima z Prodigy v písni „Carmen Queasy“.

Další londýnský soubor Senser by šlo klidně zařadit i do škatule industrial hardcore. On hodně využíval elektronický podklad se sférickým vokálem zpěvačky (Kerstin Haigh), ovšem také řádně nabroušené kytary (Nick Michaelson), do nichž rappující frontman (Heitham Al-Sayed) štěkal politické texty. Jakýsi hybrid Clawinger, Ministry a Chumbawamby. Jako ukázku bych zvolil album „Stacked Up“ (1994, songy „States Of Mind“, „Age Of Panic“, „Eject“, „Switch“, „What´s Going On“, „No Comply“). Dvojka „Asylum“ je totiž o něco slabší (1998, např. „Adrenalin“, „Charming Demons“, „Strange Asylum“). V roce 1996 si vokalista Al-Sayed s bubeníkem Senser (John Morgan) postavili pobočný projekt: dali se do kupy s producentem a basákem, říkajícím si Haggis, a kytaristou Julesem Hodgsonem, a vznikla crossoverová skupina Lodestar. Zbylo po ní jedno vcelku solidní album s překvapivým názvem „Lodestar“ (1996, např. „Another Day“, „Iliac Crest“, „By Halves“, „Wait A Minute“, „Salter´s Ducks“, „Down In The Mud“). V osmadevadesátém jiná londýnská skupina One Minute Silence natočila svůj debut. Vedl ji irský zpěvák Brian „Yap“ Barry a podporovali ho kytarista Chris Ignatiou, baskytarista Glen Diani a bicman Eddie Stratton. Ostrá banda, evokující hudební modely RATM a Clawfinger a do toho antikapitalistické a anarchistické texty – co jiného byste také chtěli? Jinak ono debutové album se nazývalo „Available In All Colours“ a byl to fakt čoud (např. „South Central“, „Stuck Between A Rock And A White Face“,  „A Waste Of Things To Come“, „New Dogs New Tricks“, „More Violent Approach“).

Eklektičtí Dub War z Newportu v Jižním Walesu fungovali v sestavě Benji Webbe (voc), Jeff Rose (g), Richie Glover (bg) a Martin „Ginge“ Ford (ds) a byli fakt úlet, což jim v podstatě umožňovalo koncertovat prakticky s kýmkoli – když na to příjde, tak od Fun-da-mental přes Bad Brains až třeba po Roxette. Jednalo se o mix tvrdých kytar, rapu, reggae, etnické rytmiky a dubové baskytary; někdy se tomu, co předváděli říkalo „dub-hardcore“. A ty dvě desky, co jim vyšly než se chlapci rozešli, opravdu stojí za to: geniální „Pain“ (1995, songy „Psycho System“, „Mental“, „Strike It“, „Gorrit“, „Respected“, „Nations“, „Nar Say A Ting“) a taktéž geniální „Wrong Side Of Beautiful“ (1996, např. „Enemy Maker“, „Million Dollar Love“, „Silencer“, „One Chill“, „Cry Dignity“).

Je ovšem fakt, že skupiny Skunk Anansie, SenserOne Minute Silence či Dub War byly na ostrovech určitou výjimkou; Anglie měla své shoegazery, brit pop a elektro-scénu a kromě grunge tam tvrdou muziku moc lidí neposlouchalo.

Zato Skandinávie dodala dvě skvělé crossoverové skupiny – ve Švédsku vznikli Clawfinger a ve Finsku Waltari.

V běsu zvaném Clawfinger, který se dal dohromady na konci osmé dekády ve Stockholmu, působili Zak Tell (voc), Jocke Skog (ks, sampling, voc), Erlend Ottem (g), Bärd Torstensen (g), André Skaug (bg) a Morten Skaug (ds), kterého v roce 1994 nejprve vystřídal Ottar Vigerstol a jeho pak v sedmadevadesátém Henka Johansson (ds). Muziku, kterou se prezentovali, šlo označit jako klasické skloubení hardcore, hard rocku, rapu, elektroniky a funku, ovšem v jejich podání měla tato fúze až neuvěřitelnou sílu. Soubor vynikal svými helmetovsky sekanými riffy, ovšem vynalezl pro ně tak masivní a zároveň rozpoznatelný kytarový zvuk, že pokud je uslyšíte, okamžitě řeknete – to jsou přece Clawfinger! Kromě skvělého rapového projevu Zaka Tella je právě tento originální sound kytar nejtypičtějším znakem kapely. A na koncetech samozřejmě ještě finta baskytaristy Skauga, který naučeným trikem rychle kroutí svojí hlavou tak, že jeho přes metr dlouhé háro vytváří efekt točícího kola. Jinak hudební publicisté na kapele oceňují i výborné Tellovy texty, které jsou nezřídka politické a antirasistické.

Za základní alba Clawfingeru lze považovat tři: „Deaf Dumb Blind“ (1993, hity „The Truth“, „Rosegrove“, „Nigger“ dále ještě „Don´t Get Me Wrong“, „Catch Me“, „Warfair“), „Use Your Brain“ (1995, hity „Do What I Say“, „Pin Me Down“, „Tomorrow“, dále např. „Power“, „Pay The Bill“, „Undone“) a „Clawfinger“, obecně nazývané „III“ (1997, hity „Two Sides“ /se zpěvačkou Antoinette Sayegh/, „Biggest & The Best“, dále ještě „Don´t Wake Me Up“, „Hold Your Head Up“, „I Can See Them Coming“, „Crazy“, „I Guess I´ll Never Know“), které mám osobně nejradši. Další desky jsou sice také zajímavé, ale víceméně takové opakovačky. A beztak všechny vyšly až po roce 2000. Ještě co se týče žánru – někteří škatulkáři kapelu zařazují též do industrial metalu. Inu, jak je libo.

Ze Švédska pocházela ještě jedna, méně známá HC-funk-rapovka s názvem Buckshot O.D., ale bohužel ví se pouze o jednom albu, které vydala – „Outta Coarse“ (1995, např. „Gangsta Choose“, „Buss Dem Caps“, „Skate“, „Pigsty-Le“).

Crossover finských mániček Waltari občas jakoby vymýšlel někdo z ústavu pro choromyslné. Promíchali snad úplně všechno – no řekněte, která kapela by coby inspirační zdroje najednou využívala hardcore, funk, death metal, folklór a disco? Z toho je vidět, že mládenci měli dobrý smysl pro (hudební) humor. A možná, že i do toho ústavu pro choromyslné zašli alespoň na exkurzi. Respektive alespoň jejich vůdce a skladatel Hatakka. Jádro Waltari začínalo už někdy v polovině 80. let, až se vše postupně vykrystalizovalo do sestavy Kärtsy Hatakka (voc, bg, ks), Jariot Lehtinen (g), Sami Yli Sirniö (g, voc), a Janne Parviainen (ds), Sirnia pak v polovině deváté dekády vystřídal Roope Latvala (g). Kritici doporučují zejména alba „Torcha!“ (1992, např. „Lights On“, „Dedicated To The Flyers“, „Lust Of Life“, „Vogue“, „You Know Better“, „Dance Electric“), „So Fine!“ (1994, např. „Mad Boy“, „Celtic Funk“, „Rhythm Is A Cancer“ či „Forest“ – cover od The Cure), „Big Bang“ (1995, mj. songy „Atmosfear“, „Sensitive Touch“, „On My Ice“, Real One“, „The Stage“) a „death-metalovou symfonii“ nazvanou názvem „Yeah! Yeah! Die! Die!“ (1996, např. „Move“, „The Top“, „Time, Irrevelant“, „Deeper Into The Mud“, „Completely Alone“), s níž vypomohli operní pěva Eeva-Kaarina Vilke a chropoun Tomi Koivusaari z kapely Amorphis. Poté si Waltari tak trochu vybrali slabší chvilky - a to ještě album „Space Avenue“ není tak špatné jako to následující (1997, např. „Far Away“, „Purify Yourself“, „Stars“, „Prime Time“, „Mad Luxury“).

Pokud se budeme pohybovat směrem na jih, narazíme na několik výborných německých crossoverů. Nejznámější jsou samozřejmě HeadCrash, tvořeni německými hudebníky (mj. kytaristé Herwig Meyszner a Roger Ingenthron) a americkými zpěváky a rappery (Allen J. Wright, Shane Cooper). No, nejznámější… myslím tím nejznámější pro české posluchače, a to po hříchu kvůli jedinému songu, jímž byla hitovka „Freedom“. Hudebně to bylo někde mezi Clawfinger, Faith No More  a Ministry. Jinak oblíbená jsou alba „Direction Of Correctness“ (1994, zmíněný hit „Freedom“, dále např. „Scapegoat“, „Choke“, „Black Gold“, „Product“, „Brain Pattern“, „Breathe“), „Overdose On Tradition“ (1996, např. „Plugged In“, „Poaching Clean Water“, „Safehouse“, „Seamripper“, „Nailed“) a „Lifeboat“ (1998, např. „Asphalt Ostrich“, „Vehicle“, „Shelter“, „Snake In The Grass“, „Lifeboat“). Ale nebyli to jen HeadCrash z německých crossoverových skupin, které měly amerického frontmana. Lze sem zařadit i méně známou německou partu  Blue Manner Haze, u níž rappoval a zpíval černošský vokalista Joe-Evans Chialo. Dost potemnělý crossover opět s vlivy Faith No More a Living Colour. Připomněl bych EP „By Any Means“ (1992, menší hit „By Any Means“, dále např. „B.M.H.“, „Lord Of The Flies“) a album „Blue Manner Haze“ (1995, např. „One Bye One“, „Witchdoctor“, „Mother Earth“, „Serial K“). 

Další německo-americkou crossoverovou kapelou a mnohem slavnější než dnes už zapomenutí B.M.H. byli Freaky Fukin Weirdoz, u které rapovali baskytaristé Commander Zdanko (vl. jm. Zdenek Kotala) a Gringo (vl. jm. Christoph Jendruschewitz). Dále v kapele působili Werner „Rif Kif“ Ponikowski (g) a v určitém období Marco Minnemann (ds, zároveň H-Blockx,). Od této kapely jsou u nás jakž takž známy SP „Homeboy“ (1990) a alba „Senseless Wonder“ (1992, např. „Springtime Night“, „Glendale Train“, „Marokk“) a hlavně vynikající „Mao Mak Maa“ (1994, hity „Sticky Weed“ a „Hit Me“ společně s Ninou Hagen, dále „Mao Mak Maa“, „Humpty Dumpty“, „What Is It“, „8 Ball“, „Managa“), plné rapu a afrických a orientálních motivů. Doba kapele přála, takže velice rychle vydala další nadupaná alba „Culture Shock“ (1995, např. „Culture Shock“, „Bitch, Make Sandwich“, „Respect“, „Get Ya Brains Blown“) a „Hula“ (1998, např. „Kali“, „Hula!“, „Chaos“, „Surfin Bird“).

Eklektičtí H-Blockx, takto německá odpověď na RHCP a RATM, byli zajímaví tím, že měli dva frontmany – jednoho pěva (Henning Wehland) a jednoho rappera (Dave Gappa); no, pak už bylo vše standardní: kytara (Tim „Humpe“ Tenambergen), baskytara (Stephan „Gudze“ Hinz) a bicí (Marco Minnemann, zároveň působil u FFW). Svým pojetím muziky H-Blockx patřili ke klasickému modelu tehdejší crossoverové scény – grunge, hard rock, punk, funk, rap a to vše smíchané v jednom chutném guláši. První velký hit „Risin´ High“ natočili v roce 1993. Ten se vzápětí objevil na kvalitním debutním albu „Time To Move“ (1994, dále ještě „Move“, „Go Freaky“, „Little Girl“, „Pour Me A Glass“, „Fight The Force“). Stejně dobrá byla i druhá deska „Discover My Soul“, vzniknuvší v šestadevadesátém (např. písně „How Do You Feel“, „Step Back“, „Gimme More“,, „This Not America“, „Gotta Find A Way“, „I Heard Him Cry“) i tvrdší trojka  „Fly Eyes“ (1998, např. „Fly“, „Take Me Home“, „Can´t Break My Fear“, „Wish“, „9-08 a.m.“, „Without You“).

Rok před Fly Eyes se fantastickým debutem uvedla hutná německá kapela Guano Apes z Göttingenu, v čele s divokou a charismatickou zpěvačkou Sandrou Nasic. Soubor dále tvořili kytarista Henning Rümenapp, baskytarista Stefan Ude a hráč na bicí a backvokalista Dennis Poschwatta. Onen debut pak dostal název „Proud Like A God“ (1997) a obsahoval hity „Lord Of The Boards“ (jen tak mimochodem – hymna ME 1998 ve snowboardingu), „Open Your Eyes“ a další výborné skladby jako „Maria“, „Rain“, „Never Born“, „Get Busy“. Skvělá, nadupaná muzika, v níž lze pozorovat vlivy RATM, Biohazard nebo Rollins Bandu, částečně také britské kytarové scény 90. let. Následovalo osmnáctiměsíční turné po Evropě a Spojených státech. V roce 1999 kapela začala natáčet druhé album „Don´t Give Me Names“, které vyšlo v roce millenia (hit „Big In Japan“, dále např. songy jako „No Speech“, „Anne Claire“, „Living In A Lie“, „Innocent Greed“, „Dodel Up“). A víte co? Zas bylo dobrý…

Odvazová trojka s vtipným názvem Monkeys With Tools rockovala, funkovala, rappovala, reggaečkovala atd., a už v devadesátém měla EP, které mj. obsahovalo píseň „Beats Can Change“. V roce 1992 jemně zahitila se songem „Ratatata“, který se objevil na LP „Sure“ (dále např. „If I Go To Hell“, „Bad Brain Drain“, „Couldn´t Do It Alone“), pak se dostala na nějaké ty crossoverové výběry (např. „Crossing All Over“, 1993, song „Our Secret“). Ve stejné době už ovšem měla další desku „Therein Lies The Compromise“ (1993, např. „Thoughs“, „Human“, „Call The Planet Doctor“, „The Landing“). Poté se stopa po kapele ztrácí. Svého času byla v Německu populární i další „skákací“ parta Such A Surge, nicméně představovala jen průměr. Debutovala albem „Under Pressure“ (1995, např. „I´m Real“, „Trapped“, „Down To Earth“, „Joy & Pain“).

Uznávaní holandští blázni, zvaní Urban Dance Squad rapovali do hardcorového, hardrockového a funkového základu, přičemž hodně využívali samplů. Pohybovali se v prostoru někde mezi Red Hot Chili Peppers a Living Colour, čímž ovšem nechci tvrdit, že by jimi byli nějak ovlivněni – UDS totiž působili už v době, kdy se crossoverová scéna teprve začínala rozvíjet, takže lze říci, že se jednalo o jejich vlastní prozření. Nakonec – v závěru 80. let byli takoví Funkadelici v Evropě dobře známi a rap potažmo hip-hop zažíval svoje nejlepší období. A kdoví, jestli to třeba nebylo obráceně – později vzniknuvší „rejdži“ totiž občas používali stejný riffový a vokální model … Kapelu tvořili Patrick „Rudeboy“ Tilon (voc), Tres Manos (g, bvoc, vl. jménem René van Barneveld), Silvano „Silly Sil“ Matadin (bg, bvoc), Magic Stick (ds, bvoc, vl. jménem Michel Schoots) a úzce s ní spolupracoval ještě DJ DNA (dj-ing, vl. jménem Arjen de Vreede).

Od Urban Dance Squad zkuste desky „Mental Floss For The Globe“ (1989, např. „No Kid“, „Fast Lane“, „Brainstorm On The U.D.S.“, „Famous When Your Dead“, „Prayer For My Demo“, „Deeper Shade Of Soul“), „Life´n Perspectives Of A Genuine Crossover“ (1991, např. „Grand Black Citizen“, „Come Back“, „Bureaucrat Of Flaccostreet“, „Harvey Quinnt“, „Son Of Tha Culture Clash“) nebo výbornou „Persona Non Grata“ (1994, např. „Demagogue“, „Good Grief!“, „No Honestly!“, „Candy Strip Exp.“, „/Some/ Chitchat“, „Mugshot“, „Downer“). V roce 1996 vyšlo slabší album „Planet Ultra“ (např. „Temporarily Expendable“, „Dresscode“, „Forgery“), což UDS částečně napravili další, hodně do elektroniky hozenou řadovkou s názvem „Artantica“ (1999, např. „Happy Go Fucked Up“, „Step Off“, „Artantica“, „Letter To Da Better“, „Fearless“). Existuje i videofilm z koncertu v Bonnu v rámci německého pořadu „Rocklife Special“ (1994, režie Christian Wagner). Vynikající partička, vřele doporučuju.

Nyní se hnem trošku na jih, a hnedle to bude crossover poněkud jiný. 

Ve Francii to byli samozřejmě skvěle ulítlí Mano Negra, které vedl charismatický a věčně vykouřený zpěvák a kytarista Manu Chao. Soubor vynikal tříštivou směsí anarchistického punku, reggae, dubu, ska, latiny, flamenka, severoafrické muziky a rapu. MN bylo tudíž lze zařadit třeba i do škatule world music. Ohlas vzbudila už první alba „Mano Negra - Pachanka“ (1988, mj. „Mala Vida“, „Salga La Luna“, “, „Killin´ Rats“, „Indios De Barcelona“ a trad. „Rock Island Line“) a „Puta´s Fever“ (1989, hity „King Kong Five“, „Pas Assez De Toi“, „Patchanka“, plus tradicionály „Sidi H´Bibi“, „The Rebel Spell“). Sláva MN pokročila s deskou „King Of Bongo“ (1991, hity „King Of Bongo“ a „Long Long Nite“, dále např. „Bring The Fire“, „Letter To The Censors“, „Mad Man´s Dead“, „Welcome In Occident“) a fantasticky živelným, japonským live albem „In The Hell Of Patchinko“ (mj. „Mano Negra“, „Indios De Barcelona“, „Mad Man´s Dead“, „Darling Darling“ a trad. „Sidi H´bibi“). Výborná platňa „Casa Babylon“ pak už jen slávu souboru potvrdila (1994, mj. „Santa Maradona“, „Sueno De Solentiname“, „The Monkey“, „Bala Perdida“, „Love And Hate“, „Hamburger Fields“). Jelikož MN svoje desky sázeli takřka co každý rok, pro líné nedočkavce doporučuji sehnat si nějaký výběr jejich největších hitů, který se pravděpodobně bude jmenovat „The Best Of…“. Uvnitř bandu však plály vášně a nevraživosti, došlo k nějakým odchodům, dokonce snad i k soudním třenicím, takže v pětadevadesátém kapela oficiálně přestává existovat.

Samotný Manu Chao se po odchodu z Mano Negra prosadil deskou „Clandestino“, která nesoucí se v duchu mixu latiny (salsy), reggae a dubu, obsahovala jeho vykouřený song „Bongo Bong“ (1998, dále např. „Clandestino“, „Welcome To Tijuana“, „Luna Y Sol“, „Desaparecido“), ale největší slávy dosáhl až v době po milleniu. Nu, a pak jsme tu měli ještě francouzské F.F.F. (kteří občas připomínali Living Colour a občas Mother´s Finest) v sestavě Marco Prince (voc), Nicolas „Niktus“ Baby (bg), Yarol Poupaud (g), Krichou Montieux (ds) a s alby „Blast Culture“ (1990, např. „New Funk Generation“, „Mama Fonck“, „Ac2n“,, „Trash A Muffin´“), „Free For Fever“ (1994, např. „Stone The Bone“, „Silver Groover“, „Des Illusions“, „Wiseman“, „R.U.real“, „Free For Fever“) a „FFF“ (1996, např. „Niggalize It“, „Barbes“, „Morphée“), a tím by byl evropský výčet známějších crossoverových bandů hotov.

And now back over the ocean. 

Pokud se vrátíme zpátky na americké kontinenty, mohli bychom začít poněkud jižněji – ve Venezuele. Z Caracasu pocházela ostrá parta, která si říkala Laberinto a míchala tvrdý metalcore s rapem, přičemž obé prokládala latino-rytmy. Líbilo se druhé album „Priority“ (1996, např. „Barlovento“, „Third World“ či zeppelínský cover „Whole Lotta Love“) a zejména trojka „Freakeao“ (1998, hit „Lazy Fuck“, dále např. „Africa“, „Guarenas“). V Argentině to zase byla skupina Todos Tus Muertos, hudebně blízká Manu Chao (viz. výše) a Molotov (viz. níže), tzn. chvilku HC-punk, chvilku rap, chvilku reggae, chvilku normální latina. Jako ukázku bych vybral desku „Dale Aborigen“ (1994, např. „Mate“, „Alerta Guerrillas“, „Lehenbiziko Bala“, „Se Que No/Requebra“).

A nesmíme zapomenout také na zemi tacosu, tequily, peyotlu, sombrér, fotbalu a Popocatepétlu, čili (con carne) Mexico! Malí zamračení vzteklouni, jmenovitě Tito Fuentes (voc, g), Micky „Huidos“ Huidobro (voc, bg, g, ds), Paco Ayala (bg, g, voc) a původem amík Randy „El Gringo Loco“ Ebright (ds, voc, bg, g), působili pod názvem Molotov a byli prostě… úžasní. Jejich energií nabitá muzika byla eklektickou změtí hardcore, hard rocku, funku, rapu a latinského folklóru, přičemž v tvrdých pasážích vzdáleně připomínali jiné vzteklouny Rage Agaist The Machine. Texty míchaly politiku (protivládní), sex, drogy, gangy, prostě todo juntos, všechno dohromady, proto jim kupříkladu hudební krámy odmítaly prodávat jejich albový debut, televize dávat jejich videa. Osobně doporučuji jejich první desku z roku 1997 s názvem „¿Dónde Jugarán Los Niňos?“, plnou neuvěřitelných nářezů jako třeba „Que No Te Haga Bobo Jacobo“, „Molotov Coctail Party“, „Voto Latino“, „Chinga Tu Madre“, „Gimme Tha Power“, „Puto“ či „Porque No Te Haces Para Alla?…Al Mas Alla“. Následovalo album remixů skladeb předchozí desky s názvem „Molomix“ (1998), které kromě uvedeného, obsahovalo jednu novou skladbu „El Carnal De Las Estrellas“, útočící na televizní síť, jež jim odmítla pouštět jejich klipy. Do konce dekády vydali ještě jedno hutné album, nazvané „Apocalypshit“ (1999, např. „No Manches Mi Vida“, „Karmara“, „Polka Palabras“, „Apocalypshit“, „Kuleka´s Choice“).

 Z východního pobřeží USA pocházela kapela Disorderly Conduct, v které byl hlavní osobností kytarista Marc „Spyder“ Webb. Ona měla zvláštní vztah k tuzemsku – svoji debutní desku totiž natočila u nás. Jednalo se o album s vyzývavým názvem „S.M.B.D.“ (1994, např. „S.M.B.D.“, „Homeless“, „N.D.E.“, „Fryin´“). „Vzpurné chování“ se nicméně a bohužel neprosadilo. Do post-grunge a také nu-metalu jsou zařazováni i další „východňári“ Staind ze Springfieldu (Massachusetts), s hlavní figurou, zpěvákem a kytaristou Aaronem Lewisem. Jeho spoluhráči, s kterými kapelu v roce 1995 postavil, pak byli Mike Mushok (lg), Johnny April (bg, bvoc) a Jon Wysocki (ds). Do konce dekády vydali alba „Tormented“ (1996, např. „Mudshuvel“, „Come Again“, „Self Destruct“, „See Thru“, „Tolerate“) a v USA velmi dobře prodávané „Dysfunction“ (1999, mj. songy „Mudshuvel“, „Home“, „Me“, „Just Go“, „Suffocate“, „Raw“).

Kalifornská skupina Incubus vznikla na začátku 90. let a funkovala v sestavě Brandon Boyd (voc, g), Mike Einziger (g, bvoc), Jose Pasillas II (ds), Alex „Dirk Lance“ Katunich (bg) a Gavin Koppell (ks), jehož v roce 1998 na postu vystřídal Chris Kilmore. Po pravdě řečeno - ovlivnění partami Red Hot Chili Peppers, Faith No More a částečně Nirvana z kapely Incubus přímo čiší. To je nakonec slyšet na šťavnatých albech „Fungus Amongus“ (1995, např. „Take Me To Your Leader“, „You Will Be A Hot Dancer“, „Shaft“, „Hilikus“), „S.C.I.E.N.C.E.“ (1997, „Redefine“, „Vitamin“, „A Certain Shade Of Green“, „Summer Romance /Anti-Gravity Love Song/“, „New Skin“, „Idiot Box“) a „Make Yourself“ (1999, hit „Drive“, dále např. „Pardon Me“, „Privilege“, „Stellar“, „Nowhere Fast“, „Make Yourself“). Přesto (anebo právě proto) je poslech kapely stejně úžasným zážitkem, jako kdybyste poslouchali… no… třeba Red Hot Chili Peppers nebo Faith No More.

Z kalifornského Orange County pocházela také skupina Sugar Ray, v níž byli hlavními týpky zpěvák Mark McGrath a kytarista Rodney Shepard. Uvedla se ztřeštěným „hokejovým“ klipem k punkové vyřvávačce „Mean Machine“ (1995), ale slávu ji přineslo až album „Floored“ s typickým tvrdým crossoverovým soundem (1997, např. „Fly“, „RPM“, „Breathe“, „Sweet Home California“, „American Pig“). Pak ovšem udělala stylový veletoč a na další (opět velmi úspěšné) desce se věnuje normálnímu melodickému bigboši spíše na bázi folk-rocku (sic!). A ještě její název: „14:59“ (1999, hit „Every Morning“, dále např. „Someday“, „Falls Apart“, „Ode To The Lonely Hearted“, „Glory“). 

Hácéčko s dechy (cosi jako naši Už jsme doma, ale mnohem tvrdší) to bylo Bottom 12 z LA, v němž byli výraznými figurami John Beeloo (voc), Tony Thompson (g, voc) a J.P. Blackmon (ds). Zatěžkané pomalé riffy se střídaly s HC-punkovým běsem a do toho trúbily tié trúby. A později ještě elektronika. Fakt jízda, i když někdy dost na hlavu. Kapela natočila tři alba, vybral bych „Songs For The Disgruntled Postman“ (1995, např. „Los Banos“, „No Butt No Glove“, „Paul´s Gone South“, „The Courage“, „The Boot“, „Dance Or Be Shot!“) a „Secret Mechanics“ (1999, např. „Follow Little Bo Peep“, „The Situation“, „My Soulmate Lives In Tibet“, „Tether Ball Parade Route“). Eklekticky si počínala i kapela Hoobastank též z LA, jíž vedli Dan Estrin (g) a Doug Robb (voc). Míchala kdeco s kdečím (grunge, funk, ska, rap) a navíc netradičně používala saxofon. Občas to bylo nesourodé, nicméně od začátku měla slušný komerční potenciál, přestože debut s dlouhým názvem „They Sure Don´t Make Basketball Shorts Like They Used To“ příliš nezabodoval (1998, např. „Earthsick“, „Naked Jock Man“, „Our Song“, „Karma Patrol“, „Can´t I Buy You A Drink“). Následné dvě desky už ale byly posypány platinou.

Dobře se rozjela taky partička Snot („sopel z nosu“) z kalifornské Santa Barbary. Ceněna u ní byla zejména práce basáka Johna „Tumora“ Fahnestocka, kytaristů Mikey Dolinga a Sonny Maya, včetně řevu frontmana Lynna Straita. Bohužel stačila natočit jen jediné, hodně „masité“ album „Get Some“ (1997, např. „Snot“, „Stoopid“, „Joy Ride“, „Tecato“, „My Balls“, „The Box“) – na konci roku 1998 totiž zahynul při autonehodě její zpěvák Lynn Strait. Jelikož byl již hotov materiál na další desku, na jeho počest pak tyto nové songy nazpívali zpěváci ze spřízněných skupin System Of A Down (S. Tankian), Korn (J.Davis), Sugar Ray (M.McGrath), Incubus (B.Boyd), Soulfly (M.Cavalera), Limp Bizkit (F.Durst) atd. Jednalo se o album „Strait Up“, které se natáčelo v letech 1998-99 a vyšlo v roce millenia (např. „Starlit Eyes“, „Catch A Spirit“, „Forever“). Kapela se samozřejmě po smrti Straita rozešla, ale přesto se několik let po rozpadu objevil na trhu hutný živák „Snot Alive“, natočený v roce 1998.  

V našich dějinách světového bigbítu se snažíme mapovat zejména období od začátku 50. do konce 90. let. Proto se vlastně nic nedočtete o kapelách působících na scéně třeba od roku 2000 výš. Gró tvorby jednoho zásadního crossoverového souboru se ovšem nachází v době po tomto datu a navíc jest souborem mi velmi oblíbeným. Použiji tedy jeden malý, laciný trik. Takže vězte, že první, výborné eponymní album od arménsko-libanonsko-amerického souboru System Of A Down rozhodně není, opakuji, rozhodně není jeho nejlepší deskou („System Of A Down“, 1998, obsahuje hit „Spiders“, a dále např. skladby „Suite-Pee“, „Peephole“,„Sugar“, „Suggestions“,  „War?“,  „P.L.U.C.K.“). Soubor tvořili Serj Tankian (voc, ks, g), Daron Malakian (g, voc), Shavo Odadjian (bg), John Dolmayan (ds), přičemž centrem jejich působnosti bylo Los Angeles. A muzika? – bratia Systémovci smíchali všechno možné: trochu Zappa, trochu Queen, trochu hardcore, trochu hard rock, trochu metal, trochu etnické hudby, ale hlavně všechno dohromady explozivně fungující. Texty měli většinou angažované a hodně depresivní, často v nich připomínali genocidu tureckých Arménů Turky, která se odehrála v roce 1915. Všichni členové jsou také význačnými aktivisty na poli lidských práv, zúčastňují se různých akcí, zejména proti všem genocidám, které se v minulosti děly a dějí dodnes.

Jmenované kapely se (až na mladé výjimky Molotov, At The Drive-In, Guano Apes, Sugar Ray a SOAD) těšily největšímu zájmu publika souběžně právě se stylem grunge – tedy v první polovině devadesátek. A později se z některých z nich (např. z „redhotů“) staly stejné rockové instituce jako třeba z Rolling Stones.

Ve druhé polovině deváté dekády znělo slovo „crossover“ již poněkud ošuntěle a bylo třeba vymyslet nějaký nový výraz. Vybízely k tomu nejen nově vznikající kapely, ale také nové možnosti obchodu s tvrdou muzikou – viděno z pohledu komerčních sfér.

Totiž, neustálá komercionalizace pop scény, která už postupně skousla rebelský hip hop a po odstřelení grunge skoro s otevřenou náručí přivítala pop-punkové party typu Green Day a Offspring, se rozhodla spolknout i ten nejdrsnější rock vycházející z hardcore. Opět díky MTV pak tedy v konci 90. let na trh vpadly nové mladé HC-crossoverové formace, které po vzoru Korn spojily tvrdé kytary s elektronikou. Bohužel, jak už bylo předznamenáno výše, jejich styl novináři pojmenovali zcela nesmyslným výrazem „nu-metal“, což vyvolalo velkou vlnu vášní a zmatení. Hlavně příznivci heavy metalu se cítili být uraženi, neboť jejich představa o tom, co do žánru patří a nepatří, byla zcela odlišná. Okamžitě se našli posměváčci, kteří hned vzápětí těmto kapelám začali říkat „MTV-hardcore“, což mi mimochodem připadá mnohem trefnější a vtipnější. A jak tyto party s názvy jako Limp Bizkit, SpineshankLinkin´ Park, Ill Niňo, Kittie nebo Disturbed zněly? Inu, asi jako když zkřížíte Biohazard a Nine Inch NailsBon Jovi. Nebo s Depeche Mode.

Abychom dodrželi striktní hranici konce roku 1999, ze jmenovaných skupin si blíže popíšeme pouze jednu z nich, Limp Bizkit a u ostatních uvedeme jen jejich ranné nahrávky. Beztak  jsou přetřásány v tisku a o takových „linkinech“ dnes ví mládež víc než třeba o Madonně. U Limp Bizkit, pocházejících z floridského Jacksonville, stál v čele poněkud nafouklý řvoun a rapper Fred Durst, přičemž dalšími muzikanty byli Wes Borland (g), Sam Rivers (bg), John Otto (ds) a DJ Lethal (ks, samples, turntables). „Bizkiti“ hráli něco mezi RATM, Korn a Biohazard. Jak jinak. Zněli tehdy velmi tvrdě a v podstatě by se začlenili do ranku tisíce podobně znějících kapel, kdyby na ně, coby „mladé a nadějné“ nevlítla MTV. Ta z LB vytvořila nové modly tvrdého rocku pro teenagery a výrazy „nu-metal“ či „adidas metal“ se v souvislosti s nimi vůbec nešetřilo. Je ale třeba připomenout i fakt, že kapelu spousta lidí začala nenávidět, což ještě sebestředný Durst svými výroky hodně přiživoval, a trošku v tom všem unikalo, že hudebně vůbec nebyla špatná. Pojďme si připomenout jejich dvě úvodní alba, která byla jen tak mimochodem kritikou vcelku dobře přijata: „Three Dollar Bill, Y´all“ (1997, např. „Counterfeit“, „Stuck“, „Nobody Loves Me“, „Pollution“ a cover „Faith“, původně od George Michaela) a velmi úspěšné „Significant Other“ (1999, hity „Nookie“, „Re-Arranged“, dále např. „Just Like This“, „Break Stuff“, „Nobody Like You“). V roce 1999 LB natočili asi svůj největší  hit „Take A Look Around“, který se o rok později stal stěžejní součástí soundtracku k filmu „Mission Impossible II“.

Poslední uvedená deska LB vyšla v době, kdy další hore jmenované party nahrávaly své první ofišl výlisky. Spineshank Jonny Santose (voc) a Tommy Deckera (ds, bvoc) z LA vlastně vydali svůj debut ještě o pár měsíců dřive – dostal název „Strictly Diesel“ a hudebně obsahuje jakýsi hybrid nu-metalu a industrialu (1998, např. „Shinebox“, „Stovebolt“, „Where We Fall“, „Intake“, „Detached“). Linkin´ Park z předměstí LA pracovali s modelem kontrastu dvou navzájem se doplňujících nebo překřičujících se vokálů (Mike Shinoda, Chester Bennington) a vyplodili průměrné a dnes těžko sehnatelné EP se známým názvem „Hybrid Theory“ – kapela dokonce nějaký čas pod tímhle názvem vystupovala, než se přejmenovala na Linkin´ Park (1999, mj. „Carousel“, „Part Of Me“, „Step Out“). Podobně na tom byla i parta Latinoameričanů z New Jersey, která si začala říkat Ill Niňo a v jejíž čele stáli Cristian Machado (voc), Marc Rizzo (g) a Dave Chavarri (ds). V roce 1999 se objevil jejich první výlisek, ještě hůře sehnatelné EP „El Niňo“ (mj. skladby jako „El Niňo“, „God Is I“, „Can I Live“, „Contribution“, „Don´t Punish Me“). Hm, sice nu metal, ale vlastně i metalcore. 

Kanadská dívčí skupina Kittie, vedená zpěvačkou a kytaristkou Morgan Lander, byla (stejně jako LP) velkým příslibem do budoucnosti. Drsné teenagerky hodily do oběhu svůj nadějný albový debut „Spit“, když jim bylo přibližně 16-17 let (1999, např. „Brackish“, „Charlotte“, „Spit“, „Do You Think I´m A Whore“, „Get Off /You Can Eat A Dick/“, „Immortal“). V USA získal zlatou desku.  A také chicagští Disturbed se na konci roku 1999 v sestavě David Draiman (voc), Dan Donegan (g, electronics, programming), Steve Kmak (bg), Mike Wengren (ds, programming) pustili rovnou do natáčení alba. Dostalo název „The Sickness“, vyšlo v roce millenia a bylo mnohaplatinové (např. songy „Down With The Sickness“, „Voices“, „Violence Fetish“, „The Game“, „Stupify“ plus cover „Shout 2000“, pův. Tears For Fears). Ale proti diamantovému dešti, který se snesl na debut „linkinů“, to pořád bylo prd.

A tím bychom mohli naše povídání o crossoveru uzavřít.