Kalendárium

6. září 1620 – loď Mayflower vyplula do Nového světa

Dne 6. září roku 1620, bereme-li to podle juliánského kalendáře, nebo 16. září podle kalendáře gregoriánského, vyplulo z britského přístavu Plymouth 102 poutníků v naději, že v Novém světě najdou místo, kde by mohli žít podle svého náboženského přesvědčení. Bez pronásledování, ústrků a utrpení.

Po šedesáti sedmi strastiplných dnech plavby jejich loď Mayflower s asi pětadvaceti muži posádky připlula k americkým břehům a zakotvila v místě, kde dnes stojí Provincetown. Ve vnitrozemí pak poutníci založili osadu, které dali jméno přístavu, z něhož vypluli. Plymouth. Měli štěstí, že narazili na přátelské indiány. Jeden z nich, Squanto, dokonce mluvil anglicky. Indiáni osadníky učili, jak pěstovat kukuřici, lovit zvěř do pastí a dokonce jak hnojit pole sledi. Jen díky tomu osadníci přežili první krutý rok v nové vlasti. Z oslavy, kterou uspořádali příští podzim, se zrodila krásná tradice. Den díkůvzdání.

6. září 2000 – † Jiří Sovák (* 27. 12. 1920)

V roce 1920 se v rodině pražského hospodského Schmitzera narodil syn Jiří. Tatík si přál mít ze synka hoteliéra. Jiří se poslušně učil otcově vysněné profesi, ale stále pošilhával po divadle. Maminka ho podporovala, a tak se jednoho dne sebral a odešel k ochotníkům. Herecká kariéra Jiřího Schmitzera alias Jiřího Sováka započala.

Jiří Sovák vystřídal řadu divadel. Působil na scéně Divadla práce, u E. F. Buriana, ve Vinohradském divadle. Od roku 1966 bylo jeho domovskou scénou pražské Národní divadlo. Odbíhal z něj jen do rozhlasu a před filmové či televizní kamery. Často a rád.

Jiří Sovák hrál ve více než sto čtyřiceti filmech a televizních inscenacích či seriálech. Kdysi řekl: „Měl jsem vždycky radost, když se někdo smál. Mám slabost pro lidi, kteří mají zajímavý smích, kteří se řehtají naplno. Smích je krásná věc.“ Krásnější je snad už jen to, když člověk smích dokáže dát. To Jiří Sovák uměl dokonale.

10. září 1890 – * Franz Werfel († 26. 8. 1945)

Třetím manželem Almy Mahlerové byl o dvanáct let mladší romanopisec Franz Werfel. Alma si vždy potrpěla na slavné muže. A také na podivíny s velkým kouzlem osobnosti. A pražský Němec Werfel, syn bohatého židovského továrníka, nevalný student, ale zato nadaný spisovatel a dramatik, právě takový byl. „Ze všeho, co vytvořil,“ vzpomínal Max Brod, „vycházela jakási tajemná síla, která ve styku s ním okouzlovala a oslňovala.“

„Jak vidíte budoucnost evropské kultury?“
„Kultura v Evropě může být jen tehdy zachráněna, když evropský člověk najde cestu zpět k věčným základům humanity, to znamená k opravdové lásce k bohu a idejím.“

Někteří lidé nejsou příliš fotogeničtí, že? Werfel byl přesvědčen, že svět je zkažený, beznadějně ztracený a řítí se do nicoty. Věřil, že člověku je souzeno, aby trpěl a že spasit ho může pouze víra. Možná mu to vnukla jeho česká chůva, velmi zbožná katolička Barbora Šimůnková. S ní chodil do kostela, s otcem do synagogy. V jednadvaceti letech vydal první básnickou sbírku. Jmenovala se Der Weltfreund. Přítel světa. V literárních kruzích vzbudila senzaci. Divíte se, že se Alma Mahlerová do Franze zamilovala? Když poznal Almu, byla provdána za architekta Waltra Gropia. Rozvedla se, vzali se a jejich více než bouřlivé manželství vydrželo až do Werfelovy smrti. Zemřel v pětapadesáti letech na infarkt. Kdysi řekl: „Jako jen v nebi je láska a na zemi utrpení, jen v pekle je spravedlnost.“ Nevím, co ho přitahovalo víc. Nebe, nebo peklo? Snad doputoval, kam chtěl.

žolík – metr

Naši předkové počítali sáhy, pídě, stopy, palce, čárky, lokty a pěsti. Sáh měl šest stop, stopa 12 palců, palec 12 čárek, pěst deset a půl centimetru a vídeňský loket byl o osmnáct centimetrů delší než loket český. Byl to zmatek.

Naštěstí v roce 1791 došlo v Paříži k významné události. Francouzské národní shromáždění přijalo návrh komise akademie věd, kterou vedl matematik a astronom Pierre Simon Laplace, a zavedlo úřední definici jednotky délkové míry, metru. Čtyři roky nato byla zhotovena provizorní metrová tyč z mosazi, později mosaz nahradila slitina platiny a iridia. Tyč uložená v archívu Mezinárodního úřadu pro váhy a míry v Sevres se stala vzorem pro výrobu národních kopií. A císař Napoleon Bonaparte se už postaral o to, aby metr jako jednotku délkové míry rychle přijala celá Evropa.

Jméno bylo převzato z řečtiny. Metron je řecky míra. A délka metru byla stanovena jako „čtyřicetimiliontý díl poledníku procházejícího Paříží“. Pár let nato bylo zjištěno, že délka metru této definici neodpovídá a nastalo zděšení. Změnit délku metru podle nových měření nešlo. A tak zůstalo u vrypů na sevreské tyči, promiňte, etalonu. Jen délka metru se dnes vyjadřuje jinak. Jako vzdálenost, kterou urazí světlo ve vákuu během určitého časového intervalu. Tyč s vrypy mi byla milejší.

7. září 1815 – * Jan Perner († 10. 9. 1845)

Průkopníci železnice to neměli snadné. Lidé se vlaků báli. Mnozí vážení učenci tvrdili, že příliš velká rychlost může člověka zabít. A monstra pádící krajinou a chrlící páru, saze a občas i žhavé uhlíky prý způsobí zhoubné požáry.

Mlynářského synka z Bratčic nic z toho neděsilo. Naopak, lokomotivy ho vzrušovaly. Chtěl vidět, jak železní oři brázdí krajinu po ocelových cestách. V roce 1836, po skončení studia na pražské technice, se přihlásil na inzerát hledající inženýry na stavbu železnic v carském Rusku a začal pracovat na stavbě dráhy z Petrohradu do Carského Sela. Pohádal se však s ruským dozorcem a musel stavbu opustit. Pracoval pak na stavbě Severní dráhy císaře Ferdinanda, vedl stavbu trati z Břeclavi do Brna, navrhl trasu dráhy z Prahy do Drážďan. Ve funkci vrchního inženýra státních drah ještě zažil slavnostní otevření dráhy mezi Olomoucí a Prahou.

A pak přišla tragédie. Muž, jehož jméno chceme znát, se vracel z cesty na Moravu. Stále vyhlížel z okna vlaku a kontroloval práce na dráze. Po výjezdu z choceňského tunelu, snad aby lépe viděl, sestoupil na poslední schůdek vagonu. Vlak pomalu vjížděl do nádraží. A tehdy, možná se příliš vyklonil, hlavou narazil na sloup. Druhý den zemřel. Bylo mu jednatřicet let.