Kalendárium

12. září 1775 – * Josef Jűttner († 27. 4. 1848)

V roce 1812 císař František I. objednal u nejvyššího purkrabího Kolowrata plánek Prahy. Úkol byl svěřen dělostřeleckému poručíku, učiteli na matematické škole I. dělostřeleckého pluku v Praze, Josefu Jűttnerovi. Za střed Prahy určil hvězdárnu v Klementinu. Odtud mimochodem dostávali kanonýři na baště pod Hradem znamení červeným praporkem, aby výstřelem z děla oznámili Pražanům poledne.

Dvakrát musel poručík Jűttner práci přerušit. Jednou bojoval proti Napoleonově armádě a podruhé byl na několik let odvelen do Mohuče, ale roku 1820 České muzeum s malou změnou plán vydalo. Chyběla tam městská fortifikace tedy opevnění, jehož půdorys se během doby stal vojenským tajemstvím. Dodnes se zachovala X. bašta na Pohořelci, pod níž byl tenkrát umístěn vojenský hřbitov. Vznikl za císaře Josefa II. a je místem posledního odpočinku vojínů a důstojníků dělostřeleckého pluku sídlícího na Hradčanech. Na zdi opevnění dosud visí omšelá deska, na které při troše štěstí najdete jméno Josefa Jűttnera.

Za zmínku ještě stojí, že Josef Jűttner je také autorem prvního plánku Pražského hradu, globu Země a mapy hvězdné oblohy.

17. září 1980 – Polská Solidarita

Na začátku sedmdesátých let se Polsko ocitlo v hluboké hospodářské krizi, ale zahraniční úvěry se ztrácely na soukromých účtech vysokých státních a stranických úředníků. Když v polovině sedmdesátých let vypukla ropná krize, vyhlásili horníci v Německu stávku a Polsko německé vládě nabídlo vlastní uhlí za dumpingové ceny.

Veškeré uhlí putovalo do Německa a v Polsku chybělo v domácnostech i v průmyslu. Krize se stále prohlubovala. Z trhu zmizelo kupříkladu veškeré maso. Problémem bylo koupit byť jen základní potraviny. Ceny veškerého zboží, zejména však potravin, neustále rostly. Když v polovině roku 1980 polská vláda rozhodla o opětovném zvýšení cen masa a uzenin, vstoupili do stávky lublinští a gdaňští dělníci a brzy následovaly stovky podniků. Stávkové výbory se spojily a vznikla nezávislá odborová organizace zvaná Solidarita.

„Dohodli jsme se jako Polák s Polákem,“ uzavřel následná jednání mezi dělníky a vládou Lech Wałęsa, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1983 a budoucí prezident. To netušil, že už v té době ministerstvo obrany pod vedením premiéra generála Wojciecha Jaruzelského připravuje odvetu.

Z 12. na 13. prosince 1981 vláda vyhlásila výjimečný stav a veškerou moc převzala Vojenská rada národní záchrany. Nařídila vypnout telefony, zakázala veřejná shromáždění a nezávislý tisk. V následujících dnech bylo zadrženo více než 3000 lidí. Celkem si výjimečný stav, který formálně trval do července 1983, vyžádal okolo 90 obětí.

17. září 1905 – * Jiřina Šejbalová († 23. 8. 1981)

Jiřina Šejbalová pocházela z tzv. dobré rodiny. Jeden dědeček byl operním korepetitorem, druhý sochařem, otec malířem a matka zpěvačkou. I Jiřina studovala zpěv na pražské konzervatoři, ale zpěvačkou se nestala. Po krátkém angažmá v brněnské opeře nastoupila do divadélka Dada, které založili Jiří Frejka a E. F. Burian. Tam ji objevil Karel Hugo Hilar a přivedl do Národního divadla.

V roce 1957 se česká Marlene, jak se Jiřině Šejbalové přezdívalo, dočkala své životní filmové role. V dramatu Vlčí jáma režiséra Jiřího Weisse a spisovatelky Jarmily Glazarové ztvárnila roli zlé maloměšťácké Kláry, manželky starosty Rýdla, který se zamiloval do jejich schovanky Jany. Přestože byla Šejbalová na MFF v Benátkách v roce 1958 nejvýraznější favoritkou na hlavní cenu za herecký výkon, o jediný hlas ji nakonec porazila Sophia Loren s filmem Černá orchidej. Sám ředitel festivalu byl z toho tak zarmoucený, že udělil Šejbalové zvláštní cenu za herecký výkon.

I televize jí nabídla několik skvělých příležitostí. Vzpomeňme na inscenaci Promiňte, omyl, kde hraje nemocnou a na invalidní vozík upoutanou bohatou paní Stevensonovou, na tetičku Otýlii z Takové normální rodinky nebo na komedii o jedné zlaté svatbě nazvanou Láska jako trám. Z filmových rolí připomenu záletnou Žofii z Cechu panen Kutnohorských nebo hostinskou Boženku z komedie Hostinec U kamenného stolu.

žolík – Kabaret Červená sedma

Připomeňme si už sté výročí legendárního Kabaretu Červená sedma. Mnozí si ho pamatují, mnozí o něm slyšeli, ale stejně začnu od začátku.

Podle Sedmáků na počátku byla psina, životopisci tvrdí, že parodie. V každém případě u jeho zrodu stálo šest studentů, kteří se scházeli v malé světničce v Jiříkové ulici v Hradci Králové. Tam vznikla Mansarda a brzy i mansardní písničky, scénky a celá představení. Nadaní mladíci odešli do Prahy a na Vánoce roku 1909 tu založili Kabaretní sdružení akademiků. Podle hlavního iniciátora, studenta práv Jiřího Červeného, si začali říkat Červená sedma.

V Praze poprvé vystoupili roku 1910 na Všestudentské slavnosti a hned se zalíbili. Nouzi měli o ženy, tedy v souboru. Sedma byla zpočátku výlučně pánská jízda. Ženské role přebral tanečník pan Karatero a byl tak přesvědčivý, že se diváci sázeli, zda je muž nebo žena. V Hradci to byla studentská recese, ale v Praze dosáhli vynikající úrovně. Spolupracovali s Eduardem Bassem, Jaroslavem Haškem, Arturem Longenem, Bohuslavem Martinů a řadou dalších osobností meziválečné tvůrčí generace.

Kabaret se v roce 1914 profesionalizoval a hrál na scéně pražského Rokoka. V říjnu 1918 pak Sedma přešla do vlastního sálu v hotelu Central.

17. září 1910 – * František Hrubín († 1. 3. 1971)

„Pravá poezie neoslňuje na první poslech, ale utěšuje a dává posilu z čistého a upřímného srdce,“ tvrdil klasik moderní poezie a dramatu František Hrubín, který se narodil právě před sto lety v Praze.

Když jeho tatínek v roce 1914 narukoval do války, odešla matka se třemi dětmi k rodičům do Lešan. Tam František prožil dětství. Ve dvanácti letech se vrátil do Prahy, aby nastoupil na gymnázium. Studium se malinko protáhlo, neboť, jak sám přiznal: „Tenkrát jsem se toulal s Josefem Horou, Jaroslavem Seifertem, Františkem Halasem a pro ně a pro jejich poezii jsem byl škole nevěrný, často, velmi často.“

Roku 1939 se oženil a narodily se mu dvě děti. Ty ho inspirovaly k psaní básniček a říkadel, kterými proslul mezi dětmi z celého světa. Ostatně i legendární Mateřídouška je jeho dílo. Přechod k dětské literatuře zpečetil v roce 1956, kdy společně s Jaroslavem Seifertem vystoupil na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů s ostrou kritikou společnosti. Použil příměru z básně Stéphana Mallarmé o labuti uvězněné v ledu. Tak se mu jevila tehdejší umělecká tvorba. Statečným projevem, ve kterém žádal propuštění vězněných básníků a spisovatelů, si způsobil problémy a několik let mohl psát maximálně pro děti.

14. září 1820 – * Václav Levý († 30. 4. 1870)

Václava Levého v Liběchově dobře znají jako autora skalních plastik. Vyučil se truhlářem a zprvu vyřezával sošky ze dřeva. Ještě v učení vypomáhal v klášterní kuchyni a později v kuchyni liběchovského zámku.

Každou volnou chvilku odbíhal od kamen ke skalám, kde do pískovcových stěn tesal mohutné pohádkové a historické bytosti. Že hlavy čertů prý ve skutečnosti představují někdejší obyvatele Liběchova, už asi nikdo nepotvrdí, ale faktem je, že šestimetrové plastiky patří k největším sochařským přírodním pracím u nás.

Když si jeho tvorby všiml majitel zámku, Antonín Fajt, poslal nadaného mladíka na vlastní náklady studovat sochařství do Mnichova. Kromě skalních plastik u Liběchova vytvořil např. sochy svatých v pražském kostele sv. Karla Boromejského pod Petřínem a portál karlínského kostela. Ze Zbraslavi známe bronzovou sochu Lumíra a nejslavnější sousoší Adama a Evu. A mimochodem – Václav Levý byl i prvním učitelem Josefa Václava Myslbeka.