Jak zdomácnit tuňáka
21. 1. 2011
Populace tuňáka mizí z moří a oceánů. Poptávka zůstává vysoká a ceny stoupají. Výlov tedy pokračuje a rybáři se začínají bát, že pomalu už žádný nezbude. Výzkumníci sdružení v evropském projektu proto nyní chtějí uplatnit metodu, které se již úspěšně využívá k chovu cejnů, okounů a lososů – akvakultury.
Tuňák mizí z našich moří. Poptávka ale drží jeho cenu vysoko. Bohužel to znamená, že se bude lovit tak dlouho, dokud žádný nezbude. A to zjevně není udržitelné. V Kartageně na jihu Španělska nyní vědci zkoumají, jak tuňáka chovat uměle. Zároveň s kolegy z Malty a dalších zemí se sdružili v projektu Evropské unie. Každou červencovou noc vyplouvají na lodi, aby shromáždili jikry ze dvou sádek, ve kterých plave na šedesát tuňáků.
Fernando de la Gándara, koordinátor projektu Selfdott: Tento projekt je zaměřený na produkci tuňáka stejně, jako u pražmy, mořského vlka, platýze a lososa, tedy pomocí akvakultury. To neznamená úplný konec lovu tuňáka, akvakultura bude lov jen doplňovat.
Na ostrově Malta začíná den pro vědce velmi brzo. Každé ráno přicházejí k chovným klecím, aby shromáždili jikry. Loňský rok však nebyl příliš úspěšný, proto přesunuli klece do malé zátoky, kde se vyskytuje méně proudů. I letos našli méně jiker ve srovnání se Španělskem. Teplota mořské vody v období, kdy tuňák v zajetí vypouští jikry, nejspíš nestoupla dostatečně rychle. Tuňák totiž čas množení pozná podle teploty a množství světla. Tato mořská ryba není žádný střízlík, dovede vyrůst do délky přes čtyři metry a vážit přes půl tuny. Přesto je velmi citlivá na kvalitu vody. Ale to ještě není všechno.
Robert Vassallo-Agius, biolog, Výzkumné centrum akvakultury, Malta: Tuňák představuje i jiný problém. Vzhledem k jeho velkosti s ním nemůžeme volně manipulovat a kontrolovat, jak to děláme například u pražmy. Nevíme, v jaké fázi dospělosti se nachází, a to nám způsobuje obtíže při odběru jiker.
Nasbírat i malé množství jiker je opravdu těžké. Proto vědcům pomáhají malé firmy, které s tuňákem pracovaly už před začátkem projektu. Zajišťují, aby ryba měla dokonalé prostředí a zvýšenou péči v době kladení jiker. Část jiker zůstává ve Španělsku, další část se odváží do Francie, Řecka a Israele. Vědci se na nich učí, jak vyprodukovat plně vzrostlou rybu. Této druhé fáze projektu se účastní i Německo, Itálie a Norsko.
Fernando de la Gándara, koordinátor projektu Selfdott: Na Maltě se získá mnohem méně jiker než tady v Kartageně, kde jsme už navíc dosáhli reprodukce tuňáka v zajetí. Dokázali jsme, že je to možné. Další překážkou je fáze potěru, která bude vyžadovat obzvláštní úsilí.
Zajistit přežití potěru není jednoduché. Loni vědci dokázali některé rybky udržet naživu po více než sedmdesát dní. Nyní doufají, že pár z nich naroste do hmotnosti jednoho kilogramu, čehož je u tuňáka velmi obtížné dosáhnout. Působí na něj stres a vyskytuje se kanibalizmus, ale správné krmení snad tyto problémy vyřeší.
Aurelio Ortega, biolog, Španělský oceánografický institut: Tuňák roste velmi rychle. Proto má velké požadavky na výživu. Vyžaduje množství energie, mnohem více, než jiné druhy, které chováme. Musíme mu dávat více potravy, než například kanicům. Vyžaduje také vysoce kvalitní vodu s vysokou koncentrací kyslíku.
Vědci již uspěli v rozmnožování i jiných divokých druhů v zajetí. Například makrely, která spadá do stejné čeledě jako tuňák. Poprvé na světě tu uzavřeli biologický cyklus. To znamená, že získali ryby od rodičů, kteří se již narodili v zajetí. V tomto výzkumném centru pro akvakulturu na Maltě také usilují o zvýšené přežití potěru. Chtějí postavit zařízení pro hejno matečných ryb, které by poskytovaly jikry lépe, než pokud by žily v klecích.
Zařízení pro tuňáka bude vyhlížet stejně, jako tato farma na kranase. Množství přicházejícího světla a teplotu vody je možné regulovat, takže ryby budou žít v ideálních podmínkách pro rozmnožování. Tuňák potřebuje velký prostor. Aby se okysličoval, musí být v neustálém pohybu. Denně spotřebuje potravu představující desetinu vlastní váhy, vykrmení na hmotnost od dvou set do čtyř set kilogramů trvá šest měsíců až dva roky. Chov v akvakultuře přináší výhodu i pro spotřebitele.
Fernando de la Gándara, koordinátor projektu Selfdott: Známe původ chovaných ryb, takže víme, co jíme. O chovaných rybách víme vše. Tyto ryby také mají standardní kvalitu, takže spotřebitel přesně ví, co kupuje.
Vědci také uspořádali několik ochutnávek – a výsledek byl překvapující. Polovina lidí dávala přednost masu z uloveného tuňáka, polovina by raději konzumovala tuňáka chovaného. A to je dobrá zpráva. Akvakultura je totiž jediný způsob, jak dodat na trh tolik tuňáka, kolik je ho potřeba. Stejně to už funguje u lososa nebo u slávek. Již v ne příliš vzdálené budoucnosti by chov tuňáka mohl snížit tlak na ryby žijící v širém moři. Pak by se mohl v klidu rozmnožovat a nemusel by zmizet navždy.
Autor: Šárka Speváková