Elektrická svině

Elektrická svině

(1980 – s přestávkami dodnes)  Olomouc

Motto: „Rock'n'roll mohou dělat jen kreténi.“ Frank Zappa

Výrok z olomoucké hospody z 80.let: „Bigbeat může dělat každej idiot, který si koupí nějakou tu elektrickou SVINI!“

Olomoucká undergroundová skupina Elektrická svině vznikla v roce 1980 spojením dvou místních skupin – původní Elektrické svině a bandu zvaného Super Brutal Rock. Vznikla jakožto rozmar olomouckých výtvarníků, kteří svoji produkci vlastně nikdy nebrali vážně. A psát o ní je také velmi těžké, neboť její vedoucí Radek Jeliga dodnes tvrdí, že „mezi hlavní zásady ES vždy patřila důsledná mystifikace a nulová publicita“. Tento profil tedy obsahuje pouze jakousi „sviní“ názorovou tříšť, a ne nějaká pevná fakta. A to ještě navíc je třeba brát tyto názory hodně s rezervou.

Jisté je, že v roce 1981 zplodila kapela první a jedinou nahrávku, na které je slyšet výrazný vliv pražské sk. Extempore a jejího pořadu „Velkoměsto“. Skladby mají doposud běžnou strukturu, náznaky budoucího běsu tvoří jen občasné nálety houslí a saxofonu. Zdeněk Brázda v Mašurkách o nahrávce řekl (1991, zkráceno): „Myslím, že to byl krok zpět, který sloužil k rozběhu na odkopnutí bariéry zvané hudba. To, že byla první a snad i poslední ´studiovou´ nahrávkou je jen dobře, protože nechci aby naše nahrávky plnily přihrádky různých pitavalů a sběratelských byrokratů a tím tak zabíraly místo kapelám, které o to stojí. Když si nás chce někdo poslechnout, tak může přijít na koncert a pak si může doma v klidu přebrat to, co slyšel… Vliv Extempore? To snad ne! Prvně jsem ono Velkoměsto slyšel asi před rokem (1990 – pozn. autora) a zkoumal, co je na té hudbě tak bombastického nebo složitého, bohužel nedozkoumal, protože v TV dávali P. Nagyho.“

Po roce 1982 se začal repertoár měnit zásadním způsobem. Celkem normální skladby vystřídaly divoké hlukové improvizace, plné agresivního třískání do kytar a bicích, běsného saxofonového troubení, kvílení houslí, zbustrovaných kláves a řevu „s naběhlými žilami na krku“. Absolutní hlukové šílenství. Free rock jazz dovedený do konečné smrtící fáze. Totální anarchie. Tomáš Schneider v Mašurkách (1991): „Při naší produkci v Obědném, dostal jeden z posluchačů epileptický záchvat, zvukař (od Lenky Filipové) zastavil naší produkci s výkřiky - ´Už dost, vždyť zabíjíte lid!´ Postižený se zmítal na zemi a náš saxofonista, tehdy student medicíny, seskočil z pódia a snažil se u něj zklidnit průběh záchvatu. Přátelé postiženého ho od něj odstrkovali a nás napadali, že když se nám ho nepodařilo zabít hudbou, tak jej chceme odstranit násilím. Mnoho našich koncertů je doprovázeno nikoliv výkřiky - ´To se nedá poslouchat!´, ale výkřiky - ´To se nedá přežít!´“

Sami členové EP se pak nazývali „cynickými rozbíječi iluzorních představ o hudbě“. Nebyli ani politikem, to přiznává i Jeliga (2003): „Nešli jsme proti režimu (ten nám připadal natolik idiotský, že bylo škoda s ním jakkoliv ztrácet čas), ale spíš proti kultuře hospodských žvanilů, s jejich pocitem intelektuální nadřazenosti, plynoucí z toho, že četli Bondyho a poslouchali Zappu. Proto jsme stejnou důležitost jako hudební produkci přikládali přímé ideologické diverzi. Šlo většinou o návštěvu vhodné restaurace, vmísení se do hovoru, vyprovokování diskuse a následný rozvrat a zesměšnění odpůrců (dnes musím přiznat, že jsme často používali dost zavrženíhodné prostředky).“

Stejně husté jako hudba byly i texty. Většinou krátké, jednoduché a – úderné. Jakoby vypadly z pera Milana Knížáka, např. „Bliju Ti na vlasy / Takový je počasí / Čechrám Ti kadeře / ať ti to nesteče“ atd.

Vystoupit oficiálně bylo pro ES skoro nemožné. Skupina byla svojí produkcí tak dostatečně známa, že se ji dokonce obávali i někteří organizátoři podzemních koncertů. Její proslulý koncertní elektrický improvizovaný chaos, ve kterém využívala různých „przničů“ zvuku a přednatočených pásků, nezkously mnohdy ani ty hudebně nejradikálnější houně. Byla undergroundem v undergroundu. Nepatřičným elementem - jako třeba byli její krajané z Free Jazz Tria pro pořadatele jazzové. Přesto si nakonec za těch deset let své „totalitní“ existence několikrát zahrála. Jmenujme např. koncerty na akcích v Olomouci U kapličky (s Ještě jsme se nedohodli), Olomouci-Černovíru (1983 např. ještě s Marno Union), tamtéž na  „Vlnobytí ´83“ (společně s MCH Bandem a Precedens) či „Vlnobytí ´88“, v Bratislavě na Hradě, nebo v Chotěnicích u Chrudimi (1989) aj. Jejich hlavním centrem byla olomoucká hospoda U Muzea (známá ovšem pod názvem Ponorka).

Je známa sestava ES z druhé poloviny 80. let. V roce 1986 se odstěhoval její vedoucí  kytarista a zpěvák Radek Jeliga do Prahy a skupina od té doby vystupovala v sestavě: Tomáš Schneider (voc, vln), Zdeněk Brázda (g), Pavel Řezníček (ks), Ivan Lučan (ds), Tomáš Chorý (bg, g), Jan Maňák (sax). V roce 1989 se ke skupině připojil ještě Petr „Vanila“ Vanský (sax).

Na závěr ještě názor Z. Brázdy na hudbu vůbec (Mašurkovské podzemné, 1991): „Názor na hudbu? Hudba je největší paskvil, který se arogantně hlásí k umění. Je to jen další forma demagogie, která má kořeny někde v pravěku, kdy nějakej lempl neandrtálec, co neuměl lovit mamuty, začal seřazovat ty svoje hrdelní zvuky do řady a ty řady pak tloukl do palic těm normálním neandrtálcům. A tak je tomu i dnes. Jak říkám – hudba je černá skvrna lidstva a hudebníci jsou otroci, kteří své nápady ´svobodně´ skládají podle nějakých značek. Ale na druhé straně jsem tomu rád. Hudba totiž zabírá určitý prostor – např. od ´A´ až po ´B´ - a zbytek od ´B´ až po ´Ž´ zůstává k dispozici nám, kteří jsme nepodlehli té opovrženíhodné doktríně.“ Jen tak na ně, vyžírky jedny muzikantský! 

Vše, co zde bylo napsáno a řečeno je pravděpodobně lež, což čtenáře stránek Bigbítu jistě zcela oprávněně vyzve k podání žaloby na autora i kapelu Elektrická svině, ačkoliv by se oba možné žalované subjekty mohly obhajovat parafrázovanou větou ze seriálu Twin Peaks: „Profily rockových kapel už nejsou tím, čím se zdají být.“ Ne, nejsou a dokonce už se to ani nesnaží předstírat. 

Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):

Fotografie + video z části koncertu v Chotěnicích (1989, vlastní, Lumír „Zilvar“ Sokol)

Audio:

Elektrická svině: „Demo ´81“ (1981)