Mods

Dekády: 60. léta

Žánry: Jazz, Pop rock & Beat, Reggae, Rhythm & Blues, Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

The Who, cca 1966

Na začátek hned jedno upozornění: následující stať považujte pouze za jakýsi rozostřený kompilát, sestavený ze zcela protichůdných názorů a naprosto odlišných vzpomínek, pospojovaný určitými historickými fakty. Přesné kontury a rysy toho, jak to tehdy opravdu bylo, totiž zůstávají zahaleny závojem minulosti a co exkurs do paměti, to úplně jiný pohled na věc.

Takže: od přelomu 50. a 60. let začalo ve Velké Británii, tedy zejména v hlavním městě Londýně, bujet hnutí mods (odvozeno od slova „modernists“, což lze krkolomně přeložit jako „modernisté“), kterým na sebe chtěli upozornit mladí příslušníci nižší střední vrstvy. A nakonec na sebe upozornili v polovině sixties natolik, že se hnutí stalo jedním ze symbolů „swingujícího Londýna“.

Výraz modernists se objevil už na konci 50. let, kdy jím byli označováni mladí Britové holdující módě, modernímu jazzu, jízdě na moto-skútrech a víkendovému paření. Onen výraz měl znamenat opak ke slovu trad, které se používalo pro starší generaci, jež s oblibou poslouchala tradiční jazz a dixieland. Jednalo se tedy také o generační záležitost – mládež si sama našla své vlastní symboly odlišení se od generace svých rodičů a zároveň i symboly jakési sebedefinice. Jinak výše uvedené charakteristiky modů se poprvé objevily v knize Colina MacInnese „Absolute Beginners“ (1959). Z již uvedeného vyplývá fakt, že slovo „modernista“ nelze v tomto kontextu směšovat s určitými směry v literatuře, výtvarném umění nebo architektuře – jedná se zde vyloženě o výraz označující subkulturu mládeže.

Původ modů je poněkud obestřen tajemstvím. Jedna z teorií například tvrdí, že vznikli propojením několika skupin teenagerů, pocházejících ze střední třídy, jejichž rodiče měli (přibližně okolo roku 1958) vazby na textilní průmysl anebo se v něm přímo pohybovali (pracovali v něm). Což není tak zcela od věci – většina modů byla nadšená zejména z italské módy úzkých sak a kalhot (a vůbec všeho italského), a jak jinak by se k těmto vcelku drahým a hlavně obtížně sehnatelným záležitostem mohli dostat. To nám ovšem poněkud hapruje s další legendou, která říká, že mods jako hnutí minimálně první čtyři roky v podstatě neexistovalo – v té době prý fungovalo jen několik roztroušených part mladistvích, zajímajících se o módu a jazz, ovšem nejednotně se oblékajících a v podstatě se nestýkajících. Oním scelujícím momentem byl až jakýsi článek v Town Magazine v roce 1962, který několik členů těchto gangů představil na svých stránkách.

Druhá teorie o vzniku praví, že v pohnutém roce 1958 se původní Teddy Boys (první poválečná subkultura britské dělnické mládeže, chodící v edwardiánských sakách a holdující americkému rock´n´rollu) rozdělili na „vyšší“ mods, a „nižší“ rockers. Tak jak rostla ekonomika Británie, původně jednolitá dělnická třída se začala postupně rozvrstvovat – někteří mladí Teds mohli náhle získávat lepší místa, samozřejmě ještě lépe placená. Mnoho jich také odešlo pracovat ve službách. Tím pádem se ekonomicky posouvali výš, na úroveň řekněme nižší střední vrstvy. Svůj postup si dobře uvědomovali, tudíž následovala obvyklá věc – vůči svému bývalému „postavení“ se prostě chtěli nějak vymezit. A u mladého člověka nejvíce prostoru k tomuto vymezení skýtá hudba a oblečení.

Takže: rockeři, zůstávající na svých původních pozicích a reprezentující spíše dělnickou třídu, na sebe navlékli kožené bundy a džíny, pili pivo, jezdili na motorkách a dále poslouchali rock´n´roll, zatímco „nově“ středostavovští modi si ponechali eleganci sak a úzkých kalhot (horovali též pro italské bundičky s krátkými rukávy), ovšem srkali espresa a moudře rozmlouvali o jazzu, který se stal jejich oblíbeným hudebním žánrem. I z toho lze odvodit ještě jednu skutečnost – rockeři byli více pudoví, drsnější a divočejší, kdežto mods se ve svých počátcích (než zvlčili) považovali za intelektuály.

S posloucháním jazzu se vyrojila další spekulace, která hovořila o napojení modů na americké beatniky - kromě jazzu je s nimi spojoval i zájem o existencionalismus, navíc obě subkultury také milovaly francouzskou filmovou novou vlnu. Proto se zdálo být divné, že co se týče image, tohle spojení příliš neladilo. Ale je to vcelku jednoduché – mods o beatnicích samozřejmě věděli a četli je, jenže v té době prostě patřilo k bontonu sledovat hlavně evropskou kontinentální kulturu a její umělecké a filosofické směry. Modi se o těchto věcech (mj. také o moderním jazzu, který v Paříži tehdy letěl) dozvídali zejména od v Anglii studujících francouzských studentů, s kterými se potkávali v londýnských klubech.

Mods navenek vypadali velmi distingovaně – vlasy nosili nakrátko, kupovali si zmíněná drahá italská saka, Clarkovy kotníčkové semišky (tzv. desert books), do deště vyráželi v nepromokavých vojenských pláštích a své dívky vozili na módních italských skútrech Vespa nebo Lambretta, vylepšených spoustou zrcátek a světel. Proto se také pro mody někde používala přezdívka „scooter-boys“. S odstupem času to vypadá, jakože skútry se zdály být in, nicméně hlavním důvodem jejich oblíbenosti byl ten fakt, že koupit normální auťák si nikdo z modů prostě nemohl dovolit. Ono totiž, i když vydělávali dost, na auto to stále nestačilo.

Jak jsme si řekli, mods začínali s moderním jazzem (Charlie „Bird“ Parker, Miles Davis), ale postupem doby se přeorientovávali na trochu jinačí druh muziky. S tím byla samozřejmě spojena i změna prostředí. V letech 1963 - 1965 se tato sebevědomá a provokující mládež začala slézat víkend co víkend už nikoli v kavárnách při jazzových soaré, ale na klubových a hospodských koncertech a tancovačkách tehdy ještě lokálních „garážových“ rhythm&bluesových skupin. Některé z nich se ovšem v dalších letech velmi proslavily - stačí jen vyslovit jejich názvy – jako třeba The Who (v době, kdy se jmenovala High Numbers, byla dokonce „oficiální“ kapelou mods), The Yardbirds, The Kinks, Small Faces, Georgie Fame, Spencer Davis Group, z mimolondýnských jmenujme The Animals. Při jejich produkcích se divoce křepčilo, pití teklo proudem, na povzbuzení se šoupaly amfetaminy. Je ale zvláštní, že ty největší hvězdy - Beatles a Rolling Stones (a to i přestože členové obou kapel vystupovali a chodili v módních oblecích), v první fázi mody příliš nerozjížděly. Těžko říci proč – nicméně existuje názor, že se tyto skupiny staly až příliš brzo slavnými, a příslušníci subkultury spíše vyhledávali nová a neznámá jména. Obě skupiny byly vzaty na milost až později, kdy subkulturu prostoupila vlna psychedelie.

Zajímavá je i ta skutečnost, že v některých hospodách a klubech, kam si chodili mods zatančit (zejména na Carnaby Street), už nehrála živá muzika, ale objevoval se člověk s deskami, který tyto pouštěl na přistaveném gramofonu (už od začátku se používaly dva, ovšem bez mixpultu). Hudebně se většinou nejednalo o nějaký hlučný bigbít, ale šlo spíše o klidnější, málo známé domácí nahrávky hodně ovlivněné detroitským Motownem, které se v Británii nazývaly obecně Northern Soul; oblíbená byla také anglická soulová zpěvačka Dusty Springfield. Anebo se jely přímo americké soulové záležitosti od firem Tamla Motown a Stax Rec. Později, po sblížení mods s přistěhovalci z Karibiku, se pouštěl i jamajský import v podobě bluebeatu a ska. Je tedy možné tvrdit, že v prostředí mods vznikl (tedy alespoň ve Velké Británii) trend klubových pouštěčů muziky, jimž se po vzoru jejich slavných rozhlasových kolegů začalo říkat „discjockeys“ – diskžokejové.

Heslem subkultury mods bylo známé „ready steady go“ a logem pak pop-artově vyvedený nápis „5, 4, 3, 2, 1 the weekend starts here“. Pojem „Ready Steady Go“ se stal tak populárním, že od konce roku 1963 šel na nezávislém kanále ITV rockový TV-pořad toho jména, a moderátorce Cathy McGowan, která ho uváděla, se pak navyklo říkat „Queen of the Mods“. Co se týče klubů, modi navštěvovali zejména londýnské Scene, Flamingo a Marquee, v době kdy se tato subkultura začala šířit po celé Británii, získal popularitu i manchesterský Twisted Wheel Club.

Mods chtěli představovat určitou eleganci v oblékání, chtěli být jakýmisi frajerskými slušňáky – zároveň ale svým, do perfektnosti dovedeným vzhledem parodovat maloměšťáckou konformitu. Postupem doby se ovšem i do této původně intelektuální subkultury začalo vkrádat násilí - když se modi řádně rozparádili, bylo lepší se jim raději vyhnout. Svojí nenávist pak dávali navenek nejen vůči sobě (modovské party se dokázaly mezi sebou seřezat do krve), ale také vůči zmíněným motorkářským rockerům, jinak příslušníkům dělnické třídy.

Rockers byli mladí mužové s napomádovanými vlasy (rockandrollový účes stylu „pompadour“), kteří chodili oblečeni v tričkách nebo bílých košilích, kožených bundách (jejich černé, vyzdobené „křiváky“ se spoustou placek převzali o patnáct dvacet let později fanoušci heavy metalu), kožených kalhotách eventuelně džínech, vysokých jezdeckých botách (tzv. „koních“), a kteří holdovali jízdám na motorkách a poslouchali americký rock´n´roll. Říkalo se o nich, že jsou jakousi britskou verzí Hell´s Angels.

Modernisté nemohli rockery ani vystát a pouštěli se s nimi do obrovských hromadných bitek, které ovšem probíhaly mimo Londýn. Ta první se uskutečnila o velikonocích čtyřiašedesátého v Clacton On Sea, nejznámějšími z nich jsou krvavé boje v britských lázních Brighton, Margate a Hastings na jaře 1964, o kterých se s velkým znepokojením zmiňoval veškerý britský tisk. I když opět – existují skeptici, kteří tvrdí, že se jednalo pouze o chytrou reklamu a bitky byly zinscenovány hlavně pro spouště fotografů. A jak vyplývá z předchozích vět, reklama to byla velmi úspěšná. Jak to tehdy ale vlastně bylo, už vědí jenom samotní účastníci. Tvrzení o zinscenování bitek nahrává i fakt, že mods a rockers nebyli přirozenými nepřáteli, jelikož teritoria jejich působnosti byla od sebe značně vzdálená: mods se pohybovali v městském centru, kdežto rockers byli lidé předměstí a venkova.

Každopádně rannější vzájemné bitky se prý staly inspirací pro slavný román Anthonyho Burgesse „A Clockwork Orange“ (Mechanický pomeranč). A ty lázeňské zase podnítily k hromadným rvačkám některé teenagery, kteří nebyli ani příslušníky mods, ani rockers, ale prostě se na stranu těch či oněch přihlásili.

Jak už jsme si řekli, příslušníci hnutí mods pocházeli nejčastěji z řad nižší střední třídy a všechny peníze, které si tehdy vydělali, vráželi do tří základních věcí – víkendových pařeb, extravagantních hadrů a do muziky. Mods byli první designově nejvýraznější (nejbarevnější) subkulturou mládeže od konce války. A měli také kde nacházet svoje inspirace – vítězné tažení „módy ulice“ je často zaválo do oděvních butiků v londýnské čtvrti Soho. Hodně jich bylo lokalizováno na Carnaby Street a King´s Road. Mezi nejproslulejší patřily John Stephen´s His Clothes a Mary Quant´s Bazaar (viz. níže). Mods na sebe postupem doby začali navlékat oděvy, jež se inspirovaly pop artem a op artem a které jakoby předznamenávaly pomalu nastupující vlnu psychedelie. Dodnes asi nejznámějším kouskem je barevné sako, výtvarně řešené do podoby britské vlajky, které si oblékl kytarista The Who Pete Townshend. Tento exponent londýnských rockových buřičů ovlivnil mods ještě nošením vysokých bot Dr. Martens, které se staly kotníčkovým semiškám slušnou konkurencí. Co se týče obuvi, dalším hitem se staly botky „Chelsea“ (vpředu do špičky, vzadu vysoký podpatek), které proslavili samotní Beatles. A pak to nenoste, že! Hoši se dále pyšnili ohozy, jakými byly třeba dlouhá úzká tří-knoflíčková saka a pod nimi roláky nebo košile od Bena Shermana, dále „papírové“ košile a bundy, trička od Freda Perryho, koženkové bundy nebo kabáty, kalhoty s lampasem a v době hippies saka Nehru (místo klop s páskovým límcem – inspirace sakem indického premiéra Nehrúa), která ve filmu Magical Mystery Tour (1967) nosili i Beatles.

Dívky, samozřejmě nezůstávaly pozadu – přestože ještě v roce 1962 byla subkultura mods čistě chlapskou záležitostí. Ženské pohlaví bylo do té doby bráno jen jako taková třešinka na dortu. Ovšem se zrodem výše zmíněných butiků (a také nástupem beatové hudby) se tato situace velice rychle změnila, a holky se stávaly samozřejmou součástí modovských part. I ony měly své oblíbené modely a jeden z těchto modelů – minisukně - se stal jasným fenoménem šedesátých let. Ale po pořádku: bílým kozačkám patřil rok pětašedesát, „papírové“ šaty s potiskem byly hitem roku 1966, ve stejné době pak barevné minišaty, odhalující nohy v barevných punčocháčích jež končily v botách „go-go“ se čtvercovým podpatkem. Hudební publicista Honza Dědek o tom píše v příloze časopisu Reflex ve stati Generační války v šatníku (2002): „…Minisukně nejslavnější návrhářky swingujícího Londýna šedesátých let Mary Quantové veřejnost pořádně šokovaly. Nikoliv jen proto, že odhalily nohy v celé jejich délce, ale proto, že zahájily sexuální revoluci. Staly se přímo jejím symbolem! Sex byl najednou všude, dívky o něm dokonce otevřeně mluvily! V roce 1960 byly na trh uvedeny antikoncepční pilulky, o dva roky později vyšla slavná kniha feministky a později editorky časopisu Cosmopolitan Helen Gurley Brownové s názvem Sex and The Single Girl; radila všem dívkám, které odmítaly manželství, ale nechtěly se vzdát sexu. A právě minisukně měly být největším důkazem nabyté sebedůvěry žen.“ A nejen sebedůvěry, ale také nového prokletí všech následujících generací, jež trvá prakticky podnes. Jedna z dívek, vyšlých z prostředí mods, se totiž postarala o další nový fenomén – modelka Twiggy svou hubenou postavou zdůrazňovala onu extrémní štíhlost, hraničící až s anorexií.

Sixties se svojí svobodomyslností přinesly i zvýšený zájem o látky způsobující změněné stavy vědomí. Jestliže v Americe byl Timothy Leary právě v nejlepším co se týče studia LSD, mládež Británie projevila o tuto látku zájem o chloupek (jeden-dva roky) později, až když se profláklo, že do ní vstoupili členové Beatles, Rolling Stones a Pink Floyd a celosvětově ji proslavili hippies. Samotní mods se ale většinou cpali amfetaminy, konkrétně drinamylem, dexedrinem (oblíbený model Purple Heart) a preludinem (ten brali mj. i Beatles), od poloviny 60. let hulili v minimální míře trávu a hash.

Postupem doby se mods mezi sebou začali různě dělit na určité podskupiny („art school – high camp“, „scooter mods“, „mainstream mods“ atd.) a v roce 1966 se hnutí vzhledově i myšlenkově zcela rozštěpilo. Větší část, ta pop-artově barevná, co poslouchala tvrdé bílé rhythm&blues nebo začala jet v psychedelii, přijala zcela přirozeně barevnou estetiku hippies, včetně prodloužení vlasového porostu (art-school mods, z kapel např. The Who, Small Faces); možná není od věci říci, že většinu rockových souborů tohoto typu zdobily oděvy od firmy s příznačným názvem Granny Takes A Trip. Jiní z modů setrvávali u tradiční elegantní módy úzkých sak, kalhot a botek Chelsea (dlouho tak chodívali oblečení třeba členové Kinks). Přesto zde ale byla vidět proměna – subkultura získala novou tvář a jakýsi nový šmak. Vlastně přestala být subkulturou; v této době slovo „mod“ vyjadřovalo mnohem více než jen amfetaminové decenťáky v módních kvádrech, vozících se na skútrech. Získalo mnohem komplexnější význam, dnes bychom řekli, že být v roce 1966 mod, znamenalo být in.

Hnutí (hnutí?) se stalo útočištěm nové bohémské aristokracie, jíž tvořili hudebníci (např. Rolling Stones, The Who, Small Faces), herci (např. Michael Caine), výtvarníci, fotografové (např. David Bailey), galeristé (např. Robert Fraser), majitelé butiků (John Stephen), módní návrháři (např. Mary Quant, John Bates), kadeřníci (Vidal Sasoon) modelky (např. Jean Shrimpton, Twiggy, Veruschka), novináři (např. John „Hoppy“ Hopkins). A ti všichni se stali symboly onoho „swingujícího Londýna“, který sice jakoby setřel třídní rozdíly, ovšem velice drsně prosazoval a propagoval cosi jako kult mládí. O jaký typ lidí se jednalo, krásně zachycuje i s celou atmosférou „swingujícího Londýna“ známý kultovní film „Blow-Up“ (1966, režie Michelangelo Antonioni), nebo později natočená komedie „What´s Good For The Goose“ (1969, Menahem Golan). Výraz mod se stal prostě pojmem.

A v tomto se právě názory značně rozcházejí: pro některé z příslušníků mods totiž hnutí skončilo na přelomu let 1965-66, kdy samo podlehlo „mediální komercionalizaci“ a stalo se víceméně kšeftem, v kterém lze non-konformismus vyrobit a výhodně střelit. Kapely vzešlé ze středu hnutí se staly slavnými (a tudíž ztratily punc nového a neznámého) a navíc se svou hudební produkcí začaly vzdalovat od jednoduchého rhythm & blues, s kterým začínaly. Ale hlavně - většina z přívrženců hnutí ho sama postupným absorbováním prvků pop artu a hippiesovské módy vlastně zbavila určité ortodoxie, zásad, tradice.

Jiní naopak prohlašují rok 1966 za jeho vrchol, protože tehdy se hnutí dostalo do správného víru změn („culture of constant change“) a protest proti konformní společnosti vyjadřovalo mnohem výrazněji, barevněji a divočeji. Nicméně je ale pravda, že už v roce 1967 nelze o hnutí mods jako takovém prakticky hovořit, protože se rozplynulo v barevnosti hippiesovské doby a nástupu britské LSD-éry – swingující Londýn tak rozdrolil jeden ze svých nejzákladnějších stavebních kamenů. A až na jednu výjimku se k hnutí už nikdo vlastně nehlásil.

Tuto výjimku tvořili nejortodoxnější členové mods, tzv. tvrdé jádro. Když se v polovině sixties většina příslušníků hnutí přimkla k pop-artu, tvrdí modové se náhle octli v totální menšině. Do jejich středu pak přicházeli i teenageři z dělnických rodin. Najednou se to tak nějak prolnulo a vytvořilo se společenství, které mělo na věc stejný pohled – tito staronoví mods hippiesovská cingrlátka středostavovského mládí bytostně nesnášeli. Tím, že se k většinovým hippies a pseudohippies zřetelně (a s nenávistí) vymezili, se ale vlastně dostali jakoby na okraj a móda jim začala být najednou šumafuk. Frajerskou eleganci u nich postupně nahradily prvky dělnického image. Zpočátku se ještě drželi svých tří-knoflíkových sak, ale později je už odkládali (bránila v pohybu). Zůstávala trička od Perryho nebo košile od Shermana, nově se začaly používat mikiny od Lonsdalea. Kalhoty Sta-Prest postupně nahradili ohrnutými džínsy Levi´s, visící na výrazných červených kšandách a jedinou a zásadní značkou bot, kterou uznávali, byla Dr. Martens. Ještě více zkrátili vlas (téměř dohola), amfetaminy vyměnili za pivo a začali se sdružovat v ostrých partách, které se ke svému okolí začaly chovat neurvale a agresivně. Zejména pak během fotbalových zápasů. Tato drsná odnož byla známa pod názvem hard mods (nebo také gang mods).

V té době se do ekonomicky vzkvétající Británie stěhovala spousta imigrantů z jejích bývalých kolonií – Indie, Pákistánu a také z Jamajky. A právě mladí přistěhovalci z karibského ostrova utvořili v Anglii určitou nepočetnou černošskou subkulturu, která si říkala Rude Boys (něco jako „primitivní drzouni“). Její příslušníci vypadali skvěle – na téměř vyholených hlavách úzké plstěné klobouky (Trilby), na očích černé brýle, zkrácené rukávy na oblecích a zkrácené kalhoty. Rude boys poslouchali muziku, kterou si sebou přivezli z domova: blue beat, rock steady a ska (Desmond Dekker, Laurel Atkien, Ska-talites). Tvrdým mods se tato hudba líbila, neboť byla jednoduchá a dechovkově skočná, takže se v určitých tančírnách (např. klub Flamingo) společně s Rude Boys začali scházet. Zalíbila se jim také móda „zkracování“. Určitým důležitým momentem v prohloubení vzájemných vztahů mezi oběma subkulturami bylo koncertní turné zpěváka Desmonda Dekkera po Británii v roce 1967. Tehdy – spojením hard mods a Rude Boys vznikla nová mutace ostrých hochů, jejichž členové si začali říkat Boot Boys (podle těžkých martensek) a později podle holých hlav skinheads, a jednoznačně se přihlásili k dělnické třídě. V té době ale skini neměli s pozdějším náckovstvím nebo rasismem vůbec nic společného – tzv. „mlácení Pakošů“ přicházelo postupně s narůstající krizí (polovina 70. let) a ještě se zvýraznilo v druhé polovině sedmdesátých let díky bezmozkům z nacionalistické Národní fronty.

K určitému návratu stylu mods přispěly kulturně-sociální změny v Británii druhé poloviny 70. let – tehdy se společně s punkem a novou vlnou znovu objevily kapely, hlásící se k odkazu The Who, Kinks a Small Faces. Jejich členové opět začali vystupovat v sakách a úzkých kravatách, kytaristé opět vysoko skákali a muzika zněla tvrdě a šlapala, aniž by se v ní nutně objevovaly hardrockové riffy. Asi nejslavnějším představitelem tohoto sedmdesátkového revivalu mods byli The Jam, z těch méně známých lze jmenovat ještě například Secret Affair, The Chords nebo Purple Hearts. K návratu mods možná také přispěl film „Quadrophenia“ (1979, režie Frank Roddam), natočený podle námětu rockové opery skupiny The Who.

S modovskou vizáží se o dalších 15-20 let později představily i brit-popové kapely jako například Oasis a Blur.

Mods nebylo hnutí, které by bylo určeno nějakým programem, manifestem nebo přímo politickým působením. Ač spojeno s hudbou, nedá se ani říci, že by stálo u zrodu nějakého specifického rockového žánru. Základní ideou bylo užívat si muziky, extravagantních oděvů, drog a žen a být při tom viděn. Fakt, že se v průběhu času rozmělnilo a proměnilo v něco odlišného, musíme brát prostě brát jako rozmar času a doby. Rozhodně se ale mods chtěli lišit, což se jim úspěšně dařilo. Byli tedy hlavně subkulturou využívající módu a tedy styl – neboť styl, to je přesně to, co každá správná subkultura mládeže musí ctít.