Než se začneme hrabat v alternativní muzice, položme si nejprve otázku, jaký má (v rámci popové kultury) vlastně výraz „alternativní“ význam. My jsme si na ní částečně odpověděli ve stati věnované undergroundu, takže jen obecně – využijme slov hudebního publicisty Josefa „Zuba“ Vlčka, který se tento pojem snaží osvětlit v seriálu Bigbít: „V hudebním světě na konci 60. a na začátku 70. let existovala tzv. oficiální kultura, která byla postavena na mamutích gramofirmách, televizi a věcech, které šly v rádiích, a okolo toho všeho se vytvářely náladové proudy, které tomuto neodpovídaly – a onomu okruhu umělců se začalo říkat alternativní.“ A je to.
Jak už jsme dříve naznačili, lze říci, že výraz „alternativní“ je v angloamerické rockové kultuře zaměnitelný za slovo underground. Undergroundem se na konci 60. let označovalo všechno, co se nějakým způsobem vymykalo z takzvaného normálu – v rocku to třeba znamenalo použití určitých netradičních postupů, které vycházely i z jiných druhů hudby (jazz, vážná hudba, etnická hudba, experimenty se zvukem) či využívání textů, které byly nějakým způsobem odlišné, provokující. Za underground se považovaly i performance, které spojovaly rock s jinými druhy umění či nějakou uměleckou skupinou (film, divadlo, výtvarné umění atd.).
Takže, pokud vezmeme sixties, jako „alternativní“ mohly být nazývány v Americe například veškeré rockové akce spojené s kulturou hippies a jejím nekonzumním životním stylem. Dále koncerty The Doors, které se podobaly spíše transovním kmenovým shromážděním, alba Mothers Of Invention Franka Zappy, který na nich experimentoval s vážnou hudbou a improvizovaným jazzem, nebo garážové surovosti Cpt. Beefhearta & Magic Band. Alternativní mohlo být i veškeré dění okolo Warholovy Factory, spojené se skupinou Velvet Underground. Za alternativní mohly být považovány i happeningové koncerty skupin Fugs a Davida Peela & Lower East Side. Ve Velké Británii zase třeba ranná light shows kapely Pink Floyd, psychedelické experimenty Soft Machine nebo divadelní rock úleťáků z Crazy World Of Arthur Brown. V Německu zase podivná tvorbu skupin Can nebo Amon Düül ll. Všechny tyto skupiny jsme si přiblížily v kapitole Underground, německé zmíníme ve stati o kraut-rocku.
V sedmdesátých letech se pro slovo „alternativní“ našlo v rocku mnoho dalších využití. Vzpomeňme na rockové progresivisty King Crimson s kytaristou Robertem Frippem, nebo Van Der Graaf Generator, popřípadě na skladatelku Carlu Bley, o nichž se zmiňujeme v kapitolách o art, progressive a jazz rocku. Vzpomeňme i na kapely new wave a punku z přelomu sedmé a osmé dekády (např. Public Image Ltd., Cabaret Voltaire, Talking Heads, Pere Ubu a další) které taktéž popisujeme jinde.
Pojďme si tedy nyní přiblížit další umělce nebo kapely alternativního rocku, tak jak byl tento výraz chápán v sedmdesátých letech.
Bývalý zpěvák Velvet Underground Lou Reed v té době barvil svůj vlas střídavě do gotické černi, střídavě na platinu, oddával se glam-rockovým hrátkám s drogami a kámošil s Bowiem a Igáčem. Výborným albem „Transformer“ (1972, hity „Perfect Day“, „Walk On The Wild Side“, Satellite Of Love“, dále např. „Vicious“, „I´m So Free“), produkovaným právě D. Bowiem, vzdal hold plastickému a umělohmotnému světu Andy Warhola. Následovala „sad sad“ deska „Berlin“ (1973, skladby „Men Of Good Fortune“, „Lady Day“, „Caroline Says“, „How Do You Think It Feels“, „Sad Song“), komorní, depresivní, skoro weillovský folk-art-rock se symfoňákem a zlomeným Louovým hlasem. Vůbec se neprodávala a je považovaná za Reedovu vůbec nejlepší. Tak to chodí. Pak přišla dvě výborná koncertní alba „Rock´n´roll Animal“ (1974) a „Lou Reed Live – Rock´n´Roll Animal Part II“ (1975).
Dvojdeska „Metal Machine Music“ (1975) je plna elektronických hluků a předznamenává muziku industriálních kapel Throbbing Gristle a Cabaret Voltaire. Jestli chcete, aby vám regulérně jeblo, klidně se zaposlouchejte. Přesto lze v Reedově tvorbě z poloviny 70.let najít i tzv. „normální“ songy jako např. „Sally Can´t Dance“, „Kill Your Sons“, „Nowhere At All“. Reflexe punku je zase jemně znát na průměrném LP „Rock´n´Roll Heart“ (1977, např. „Banging On My Drum“, „Rock And Roll Heart“, „Ladies Pay“, „Temporary Thing“), relativně slušné je pak album „Street Hassle“ (1978, např. „Street Hassle“, „Dirt“, „Shooting Star“, „Leave Me Alone“). I když se v následující dekádě tvorba Lou Reeda dosti opakovala, je možné ho považovat za jednu z největších osobností světového rocku jak v oblasti hudební, tak i textové.
Reedův parťák z Velvetů (kterého po názorových třenicích z kapely v podstatě vyštval) John Cale nejvíce produkoval desky zpěvačky Nico a spolupracoval s písničkářem Nickem Drakem. Samotný umělec se pak na sólové dráze věnoval zejména avantgardnímu rocku (fúzi rocku, moderní vážné hudby, jazzu, minimalismu). V tomto směru jsou brána za nejdůležitější jeho první tři alba: bigbítové „Vintage Violence“ (1970, např. „Hello There“, „Gideon´s Bible“, „Big White Cloud“, „Bring It On Up“), se soudobou moderní hudbou experimentující „Academy In Peril“ (1972, např. „Days Of Steam“, „3 Orchestral Pieces“, „John Milton“, „King Harry“) a společně s Terry Rileym nahrané „Church Of Anthrax“ (1971, např. „The Soul Of Patrick Lee“, „The Hall Of Mirrors In The Palace At Versailles“, „Church Of Anthrax“).
Za pozornost určitě stojí i jeho desky „Paris 1919“ (1973, např. „Child´s Christmas In Wales“, „Andalucia“, „Paris 1919“, „Macbeth“, „Hanky Panky Nohow“) a „Slow Dazzle“ (1975, např. „Mr. Wilson“, „Dirty-Ass Rock´n´Roll“, „Taking It All Away“ plus temný cover „Heartbreak Hotel“ od Elvise) či známé a výborné „Helen Of Troy“ (1975, např. „Helen Of Troy“, „My Maria“, „I Keep A Close Watch“, „China Sea“, „Cable Hogue“, „Sudden Death“ plus cover „Pablo Picasso“, původně od Modern Lovers), a písničky jako např. „Barracuda“ nebo „Buffalo Ballet“. Jinak se Cale hlavně věnoval producentské práci ( viz Nico, dále například Iggy Pop, Patti Smith, Siouxsie & The Banshees) a měl velký vliv na zrod newyorské undergroundové scény poloviny 70. let. Obě osobnosti Velvet Underground – Cale a Reed - se sešly na společném albu až po mnoha letech: v roce 1989 natočily desku „Songs For Drella“, věnovanou Andy Warholovi.
Třetí „sametovka“, modelka Nico přebarvená na brunetu se hodně zaobírala pitím piva, polykáním LSD, kouřením heroinu a tedy plováním v průserech; přesto natočila několik slušných alb („Ho, ho, ho!“). Po dvou deskách ze sixties, přišla v roce 1971 s LP „Desertshore“ (např. skladby „Janitor Of Lunacy“, „The Falconer“, „Abscheid“) opět točeném v produkci Johna Calea. Obsahuje temný, téměř gotický sound, pravděpodobně reflektující stavy, v nichž se Nico tehdy nacházela. Po tříletém tichu, kdy žila ve Francii (fet a filmy) se vrátila s deskou „The End“ (1974, se songy „Secret Side“, „Innocent And Vain“, „Valley Of The King“ a coverem Doors „The End“). Pak se opět na všechno vyflákla, pobývala střídavě v Paříži, v Kalifornii, New Yorku, Berlíně, Londýně a na Ibize, a další album „Drama Of Exile“ (obsahující mj. Bowieho cover „Heroes“, Reedovu „Waiting For The Man“, vlastní věc „Henry Hudson“ a smutnou baladu „Sixty/Forty“) vydala po komplikacích až v roce 1981. Nu, a pak už to byl jen ten heroin. Nico, tajemná femme fatale a zpěvačka s podmanivě hlubokým hlasem zemřela tragicky na následky dopravní nehody na ostrově Ibiza v roce 1988.
Když už jsme u těch bab s krušnými životy: po své dlouhodobé závislosti na fetu a několika pokusech o sebevraždu se na konci 70. let vrátila i bývalá stonesovská gruppie, „padlá kráska“ Marianne Faithfull. Její původně znělý, „folkový“ vokál se sice po všech těch jejích trablech proměnil v temný chraplák, přesto natočila překvapivě výbornou desku „Broken English“ (1979, např. „Broken English“, „The Ballad Of Lucy Jordan“, „Guilt“, „Why´d Ya Do It“ plus cover od J. Lennona „Working Class Hero“), která se dotýkala jak alternativního rocku, tak nové vlny. Podobně znělo i další elpí „Dangerous Acquaintances“ (1981, songy jako „Truth, Bitter Truth“, „Intrigue“, „Sweetheart“, „Strange One“).
Ex-člen Soft Machine, avantgardní kytarista Kevin Ayers se na začátku 70. let obklopil zajímavými hudebníky z oblasti vážné hudby a jazzu (mj.bývalí spoluhráči Robert Wyatt, Mike Ratledge, dále třeba Mike Oldfield, Steve Hillage, Nico a další) a začal vytvářet hodně eklektické desky, na kterých se snažil propojit vlivy velvetů a vlivy ranných ulítlých Pink Floyd. Z alb jsou ceněna zejména LP „Whatevershebringswesing“ (1971, např. „There Is Loving“, „Stranger In Blue Suede Shoes“, „Lullaby“, „Whatevershebringswesing“) a „Banamour“ (1973, např. „Don´t Let It Get You Down“, „Shouting In A Bucket Blues“, „International Anthem“, „Oh! What A Dream“). Hodně sháněný je vcelku průměrný společný koncert s Brianem Enem, Johnem Calem a Nico, nazvaný „June 1, 1974“ (1974). Ayersova tvorba se přibližně od poloviny 70.let stala více přístupnější posluchačům (vlivy country, swing-blues), což je slyšet na albech „Confessions Of Dr. Dream & Other Stories“ (1974, např. Day By Day“, „Two Goes Into Four“, „Everybody´s Sometime And Some People´s All The Time Blues“), „Sweet Deceiver“ (1975, např. „Observations“, „Toujours La Voyage“, „Sweet Deceiver“, „Farewell Again /Another Dawn/“) a „Yes We Have No Maňanas (Set Get Your Maňanas Today)“ (1976, např. „Star“, „Falling In Love Again“, „Help Me“, „Blue“, „The Owl“). Další Kevinovy věci se pohybují víceméně v průměru.
Další z „jemných mašin “, zpěvák a bubeník Robert Wyatt založil po odchodu z kapely novou partu Matching Mole, s kterou natočil dvě vcelku nezajímavá alba, z nichž je tím „méně nezajímavým“ eponymní debut „Matching Mole“ (1972, např. „O, Caroline“, „Instant Killer“, „Part Of The Dance“, „Immediate Curtain“). Následně se Robert Wyatt osamostatnil, ale v roce 1973 bohužel spadl z okna, zranil se a ochrnul na dolní část těla. Přesto pokračoval v psaní hudby a album „Rock Bottom“ (1974, skladby „Little Red Riding Hoot Hit The Road“, „Sea Song“, „Little Red Robin Hood Hit The Road“, „A Last Straw“) je dokonce označováno za jednu z nejdůležitějších desek progresivního rocku vůbec. Poté se spíše věnoval produkci desek jiných hudebníků a vlastní tvorbě se věnoval až v osmé dekádě.
Třetí člen Soft Machine, básník a kytarista Daevid Allen se po nuceném odchodu z kapely (po koncertech na Riviéře nebyl vpuštěn zpět do Anglie) usadil ve Francii, kde se nejprve aktivně zúčastnil pařížských bouří roku 1968, následně prchnul na Mallorku a posléze založil free-rockovou skupinu Gong. Informace o tomto souboru jsou mnohdy zkreslené, mnohdy protichůdné, celkově velice zmatečné, dle toho, kdo z aktérů je poskytuje. Skupina žila na francouzském venkově v komuně, v níž měl hlavní slovo Allen, jeho žena Gilli Smythová, a Allenova pravá ruka Didier „Bloom“ Malherbe (sax, fl), ostatní členové různě přicházeli a odcházeli, což nakonec činil i sám vedoucí – prostě naprostá anarchie úplně ve všem. Přitom hudebně se jednalo o vynikající kapelu, která míchala zappovský jazz rock a barrettovskou psychedelii s rock impresionismem a patosem art rocku. Experimentální sound této freak-outové party hippies je zachycen na albech „Magick Brother“ (1969/1970, jež ovšem vyšlo pod jmény Allena a jeho ženy Gilli Smyth, songy „Glad To Say To Say“, „Rational Anthem“, „Pretty Miss Titty“, „Gong Song“) a „Camembert Electrique“ (1971, songy „Fohat Digs Holes In Space“, „You Can´t Kill Me“, „And You Tried So Hard“, „Tropical Fish“).
Postupně do kapely přicházeli významnější hudebníci jako např. Mike Howlett (bg, voc), Steve Hillage (g) či Pierre Moerlen (ds); Gong občas více najížděl do jazz rocku, jako na desce „Angel´s Egg“ (1973, např. „Castle In The Clouds“, „Selene“, „Inner Temple“, „Sold To The Highest Buddha“, „Oily Way“), na druhé straně hodně do rock impresionismu byla deska „You“ (1974, např. „Magick Mother Invocation“, „Master Builder“, „A Sprinkling Of Clouds“). Po Allenově odchodu Gong fungoval dál a svými nahrávkami se stále více blížil směrem k tzv. „vážnému“ jazz rocku, což je třeba slyšet na deskách „Shamal“ (1975/1976, např. „Shamal“, „Cat In Clark´s Shoes“, „Wingful Of Eyes“, „Mandrake“, „Bambooji“) a zejména na „Gazeuse“ (1976, např. „Espresso“, „Night Illusion“, „Shadows Of“, „Ensuria“), které bylo nahráváno s Allanem Holdsworthem u kytary, stejně jako částečně následující „Expresso II“ (1977/1978, např. „Sleepy“, „Three Blind Mice“, „Boring“). Skupina samotná přitom jela dál ve svých obvyklých zmatcích, zajímavá je třeba deska „Fairy Tales“ (1979, např. suita „Wassilissa“, dále např. „The Three Tongues“), která vyšla pod názvem Mother Gong (hlavní zpěvačkou na ní byla Smythová).
V Gongu jistý čas působící zpěvák, kytarista a klávesista Steve Hillage si založil svůj Steve Hillage Band, přičemž stálou spolupracovnicí mu v něm byla klávesistka a vokalistka Miquette Giraudy. Hillage spol. se prezentovali výbornými experimentálními alby hozenými do progressive rocku a space rocku (a občas i „funkedelie“) „Fish Rising“ (1974/1975 , např. suity „Solar Music Suite“, „The Salmon Song“ a „Aftaglid“), „L“ (1976, mj. cover „It´s All Too Much“, pův. od Beatles, dále „Om Nama Shivaya“, „Shimmer“, „Lunar Music Suite“), „Motivation Radio“ (1977, např. „Light In The Sky“, „Motivation“, „Hello Dawn“, „Wait One Moment“ plus elektro-instrumentálka „Searching For The Spark“) a „Green“ (1977/1978, např. „Sea Nature“, „Palm Trees /Love Guitar/“, „The Glorious Om Riff“, „Unidentified /Flying Being/“, „Crystal City“).
Jinak samotný vedoucí Gongu Daevid Allen (voc, g) natočil svůj sólový debut ještě v době existence kmenové kapely – však mu s ním pomohla. Onen výborný debut se nazýval „Banana Moon“ (1971, např. „Stoned Innocent Frankenstein“, „It´s Time Of Your Life“, „Memories“, „Fred Fish An The Chip On His Shoulder“). Po svém odchodu z Gongu pak Allen zrealizoval několik skřítkovských alb, reflektujících staré psychedelické Floydy, folk-rock, jazz rock, rock impresionismus a ambient, z nich nejznámější jsou skvělé „Good Morning“ (1976, např. „Good Morning“, „Children Of The New World“, „French Garden“, „Wise Man In Your Heart“, „Euterpe Gratitude Piece“) a nadprůměrné „Now Is The Happiest Time Of Your Life“ (1977, např. „Poet For Sale“, „I Am“, „Deya Goddess“). Ex-člen Gongu, saxofonista a flétnista Didier „Bloom“ Malherbe po odchodu z kapely inklinoval k experimentálnímu jazz-rocku a založil si skupinu Bloom. Výsledným výliskem pak bylo LP „Bloom“, které ovšem vyšlo pod jménem kapelníka (1979, např. „Bateau-Vole“, „Whiskers“, „Suite A Tout De Suite“). Poté Malherbe vystupoval v duetech s různými hudebníky, což vyvrcholilo prací s ex-členem Magmy (viz níže), pianistou Fatonem Cahenem pod markou Faton Bloom a vydáním stejnojmenného LP „Faton Bloom“ (1986, např. „Nadja“, „Désert De Gobi“, I Remember Bessie“, „Des Bas, Des Hauts“).
Zůstaňme ještě ve Francii, kde na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznikla undergroundová skupina Magma, vedená bubeníkem, klávesistou, zpěvákem a skladatelem Christianem Vanderem. Zpočátku měla jakýs takýs status kapely, později už to byla víceméně muzikantská sešlost, soustředěná okolo svého bosse. Z hudebníků, kteří zde působili nejdéle, lze jmenovat Klause Blasquize (voc, perc), Stellu Vander (voc), Teddyho Lasryho (fl. sax), Jannicka Topa (bg, vcl) či Bernarda Paganottiho (bg). V Magmě se krátce objevil i slavný jazz-rockový houslista Didier Lockwood. Skupina se soustřeďovala na ponurý monotónní sound, vycházející z free rocku, coltraneovského jazzu a vlivů Carla Orffa, později je znát příklon k jazz-rocku - svou hudbou ovlivnila například pozdější hnutí Rock In Opposition.
Tematicky se zaměřovala na mysticko-katastrofické sci-fi obrazy, většinou popisující zánik Země a cestování vesmírem, jakož i setkání s mimozemskými kulturami. V některých opusech využívala uměle vytvořeného jazyka - kobaianštinu. Ta je ku slyšení už na debutové desce „Magma“ (1970, např. skladby „Kobaia“, „Sekxyss“, „Neu Ektila“). Za nejlepší bývají považována alba „1001 Degrees Centigrades“ (1971, dlouhé skladby jako např. „Riah Sahiltaahk“, „Ki Ïahl Ö Lïahk“), „Mekanik Destruktiw Kommandöh“ (1973, obsahuje suitu „Mekanik Destruktiw Kommandöh“ s částmi jako „Ïma Süri Dondai“, „Kobaia Is De Hundin“, „Da Zeuhl Wortz Mekanik“), „Köhntarkösz“ (1974, např. suita „Köhntarkösz“, dále „Ork Alarm“, „Coltrane Sundia“), částečně „Üdü Wüdü“ (1976, např. „De Futura“, „Weidorje“, „Tröller Tanz“), do jazz-rocku hozený „Attahk“ (1978, např. „The Last Seven Minutes“, „Lirik Nekronomikus Kahnt“, „Dondai“) a „Retrospective I + ll“ (1981).
Podobným soundem jako Magma (nekonečné dálavy kosmu a tak) se prezentovala další francouzská skupina Lard Free, vedená opět bubeníkem a klávesistou Gilbertem Artmanem. Zkuste alba „Gilbert Artman´s Lard Free“ (1973, mj. „Warinobaril“, „Acide Framboise“) a „I´m Around About Midnight“ (1975, např. „In A Desert Alambic“, „Does East Bakestan Belong To Itself“). Spolupracovala s avantgardním minimalistickým souborem Heldon. Ještě během existence LF se Artman věnoval svému ulítlému projektu Urban Sax, akusticko-industriálnímu rocku, jehož hlavní složkou byla souhra šestnácti saxofonů. Sound jejich pak připomínal pochod zfetovaného sloního stáda, ale v určitých momentech zase přinášel meditativní plochy, vycházející z tibetské hudby. Alba: „Urban Sax 1“ (1977, dvě skladby: „Urban Sax /Part 2/“ a „Urban Sax /Part 1/“) nebo „Urban Sax 2“ (1978, dvě skladby: „Urban Sax /Part 3/“ a „Urban Sax /Part 4/“) či pozdější „Fraction Sur Le Temps“ (1985, např. „Fraction Sur le temps: Part 1“, „„Fraction Sur le temps: Part 2“, „Fraction Sur le temps: Part 6“).
Ex-člen Magmy, francouzský houslista Didier Lockwood se v roce 1979 prezentoval autorským albem na pomezí divokého jazz-rocku, alternativní rockové a soudobé vážné hudby. Mělo objevitelský název „New World“ (např. Vieux Pape“, „La manufacture de sucre engloutie“, „New World“, „The Last Blade Of Grass“, „Giant Steps“). O rok později vyšlo jeho druhé samostatné a dosti podobná hudební východiska nalézající LP „Surya“ (1980, např. „Automatic Man“, „Agartha“, „Aura“, „Aspiring Answer“). Natáčení alb s mu tak zalíbilo, že příští dekádu řezal jeden až dva kusy ročně. Z okruhu skupiny Magma pocházel i tvůrce jejího světelného parku Bernard Szajner, který se po osamostatnění také vrhl na kosmický rock, pravda poněkud nervnějšího charakteru. Ceněno je album „Visions Of Dune“ (1979, např. „Thufir Hawat“, „Harkonnen“, „Kwizatz Haderach“), které vydal pod pseudonymem Zed, a také deska „Some Deaths Take Forever“ (1980, např. „Welcome /To Deathrow/“, „Execute“, „Ritual“).
Na začátku sedmdesátek se rozpadla belgická pop-rocková skupina Wallace Collection. Její ex-člen, houslista a skladatel Raymond Vincent nelenil a natočil svoji vlastní představu, kudy by se WC ubírala, kdyby pokračovala dál: výsledkem bylo jeho poněkud nesourodé album „Metronomics“, které mísí pop, jazz, klasiku, občas zabíhá do filmové hudby (1972, např. „Pouring Rain“, „Do It Now While You Can“, „Les Plutoniens“ „Mary Jane“, „I Ain´t Got No Time“). Je víceméně jakýmsi mezičlánkem mezi Wallace Collection a jeho následujícím počinem. Vincent totiž společně s klávesistou Bruno Libertem založili britsko-belgický experimentální band Esperanto. V něm mísili hard & jazz rock & soul se soudobou hudbou, to vše plné častých změn motivů a témat – zejména od druhého alba občas jakoby předcházeli svým belgickým kolegům z Univers Zero. Zpočátku byl v Esperantu hlavním zpěvákem Glenn Shorrock, později Keith Christmas a Brigette Du Doit, v posledním období Roger Meakin. Všechna tři elpí bandu stojí za poslech: „Esperanto Rock Orchestra“ (1973, např. „State Of Liberty“, „On Down The Road“, „Never Again“, „Perhaps One Day“), „Danse Macabre“ (1974, např. „The Duel“, „The Journey“, „The Decision“, „The Cloister“) a „Last Tango (1975, např. „Still Life“, „Obsession“, „The Rape“ plus cover „Eleanor Rigby“, pův. od The Beatles). Pozn.: Shorrock odešel v pětasedmdesátém do Little River Bandu.
Když se vrátíme na ostrovy, nesmíme opomenout dnes již téměř neznámý bizarní projekt. K okruhu Briana Ena totiž patřilo i podivné seskupení okolo kytaristy a skladatele Simona Jeffese, které si říkalo Penguin Café Orchestra. Zaměřovalo se na fúzi jazzu, glassovského minimalismu, ethna, new age, klasické hudby a forem na okraji rocku. V této souvislosti jsou ceněna zejména alba „Music From Penguin Café“ (1974-1976, např. „Penguin Café Single“, „In A Sydney Motel“, „Hugebaby“, „The Sound Of Someone You Love Who´s Going Away And Doesn´t Matter“, „Coronation“) a 2LP „Penguin Café Orchestra“ (1981, např. „Air A Danser“, „Numbers 1-4“, „Walk, Don´t Run“, „Flux“ , „Pythagoras´s Trousers“, „Steady State“). Ale dobré kousky jsou i na trojce „Broadcasting From Home“ (1982-1984, např. „Music For A Found Harmonium“, „Air“, „Isle Of View /Music For Helicopter Pilots/“, „Now-Nothing“). Kapela pak v různých sestavách působila až do roku 1997, kdy Jeffes zemřel.
Pojďme přeletět přes Indii do USA, přestože sitarista Ananda Shankar to učinil právě naopak. Vrátil se z LA do Indie, nicméně i doma se pokoušel sloučit klasickou indickou hudbu se syntezátorovým rockem a potažmo funkem. Jako takovou ukázku bych zvolil výborné album „Ananda Shankar And His Music“ (1975, např. „Streets Of Calcutta“, „Dancing Drums“, „Dawn“, „Renuncation“, „Cyrus“). Tato a podobné desky se staly inspirací nejen pro některé jazz-rockery, kteří se pouštěli do různých vlastních fúzí s etnickou hudbou, ale i pro některé hudebníky z 80. let, již se pokoušeli implantovat ethno prvky do nové vlny a elektroniky.
A nyní do té slíbené Ameriky, byť jen na skok.
Jen pro silné povahy je určena tvorba projektu Suicide, tvořeného dvěma newyorskými výtvarníky. Jednalo se o podivnou hudbu složenou z elektronických koláží, jakési „brutal disco“; šlo zde vysledovat vlivy minimalismu, kapel R.I.O. a psychedelie šedesátých let. Martin Rev vymýšlel znepokojující elektronické plochy, do níž zpíval (deklamoval) texty plné úzkosti a frustrace Alan Vega. Zásadním albem je hned to první „Suicide“ s jednou z nejdepresivnějších a nejdrastičtějších skladeb vůbec, „Frankie Teardrop“ (1977, dále např. „Cheree“, „Girl“, „Che“, „Ghost Rider“). Brrr! Dvojka neboli „Sucide (second album)“ byla už o něco slabší, nicméně přesto obsahovala několik zajímavých kousků (1980, např. „Diamonds, Fur Coat, Champagne“, „Dream Baby Dream“, „Harlem“, „Fast Money Man“). Po tomto LP se oba umělci – jak Martin Rev, tak Alan Vega – vydali na sólovou dráhu, přičemž jejich tvorba v podstatě odrážela to, co přinášeli do Suicide, jen už prostě každý pracoval bez toho druhého. Jinak Suicide hodně ovlivnili anglické novovlnné industrialisty Cabaret Voltaire.
Za britské pokračovatele německé skupiny Faust byli považováni This Heat, kteří využívali nahrávacího studia coby rovnocenného hudebního nástroje. Ve eklektické muzice souboru, který tvořili Charles Hayward, Charles Bullen a Gareth Williams, se proplétaly vlivy kapel sdružení R.I.O., francouzské Magmy, probíhajícího postpunku, prostě všeho zajímavého, co v té době šlo po střípkách posbírat; výsledné koláže se tak nesly ve znamení fúze elektroniky, psychedelie, free-rocku a etnické (africké) hudby, s dynamickým střídáním nálad a temp jednotlivých skladeb.. To je dobře slyšet na prvním albu „This Heat“ (1979, skladby „Horizontal Hold“, „Twilight Furniture“, „The Fall Of Saigon“) a částečně i na druhé desce „Deceit“ (1981, skladby „Sleep“, „Paper Hats“, „Cenotaph“, „Makeshift Swahili“, „Independence“, „S.P.Q.R.“), která je navíc tématicky nesmírně angažovaná (zaobírá se ne zrovna veselým pohledem na svět přelomu 70. a 80. let). A jestli jste fanatiky minimalismu určitě si nenechte ujít záležitost zvanou „Graphic Varispeed“ z EP „Health And Efficiency“ (1980), jež je vlastně založena na jednom tónu, pomalu, pomalu a pomalu nabírajícím výšku a intenzitu. Přeji hezkého poslechu!
Zvláštním projektem producenta a hostujícího pianisty This Heat Davida Cunninghama byli Flying Lizards, studiová skupina, která vyvrhla na svět zcela překopané covery slavných skladeb z 50. let - minimalisticky zprznila „Money“ a taková „Summertime Blues“ má dodnes tu čest ucházet se o titul nejhorší coververze v celém známém vesmíru. Oba songy se objevily na LP„The Flying Lizards“ (1979, dále např. „Her Story“, „TV“, „The Window“). Majstrštykem „létajících ještěrek“ je úvodní písnička tohoto alba, weill-brechtovský cover „Mandelay Song“, jedna z nejsrandovnějších písní v dějinách rocku. Při jejím poslechu budete učurávat smíchy. Skupina pak vydala ještě jednu, poněkud temnější desku „Fourth Wall“ (1981, např. „Hands 2 Take“, „New Voice“, „In My Lifetime“, „A-Train“, „Glide/Spin“).
Jinak samotní This Heat byli myšlenkově napojeni na silně levicově zaměřené hnutí Rock In Opposition, přestože se přímo jeho součástí nestali. Stejně jako industriální Metabolist či skupina Work, kterou vedl klávesista Tim Hodgkinson, ex-člen jedné z oppo-kapel Henry Cow. O hnutí R.I.O. a jeho kapelách Henry Cow, Art Bears, Art Zoyd, Univers Zero nebo Etron Fou Leloublan, které si své nahrávky pořizovaly u malých obskurních gramofirmiček a svoji hudbou reagovaly na tehdejší komerční pop kulturu, píšeme jinde. Stejně jako o německých elektronických kapelách, v Británii nazývaných kraut-rockové, kam patřili takoví Can, Amon Düül II., Faust, Tangerine Dream nebo Kraftwerk, jež výrazně ovlivnily pozdější taneční elektro-scénu. Samostatný blok taktéž patří vlně sanfranciského undergroundu 70. let se soubory Residents, Chrome, Tuxedomoon nebo MX-80 Sound.
Do alternativní hudby bývá zařazován i drsný potulný bard Tom Waits či performerka Laurie Anderson, která datací své tvorby patří do 80. let a o které se zmiňujeme v textu o minimalismu. Už během seventies ale začala tvořit jedna z exponentek silných hlasů – newyorčanka Meredith Monk. Tři a půl oktávový rozsah, zvláštní a předtím neslyšená technika vokálu, mumlání i křik (nikoli tak drastický jako u podobně tvořící Diamandy Galas). Skladby minimalistické s názvuky jazzu, ethna a jemně také vážné hudby. Doporučená alba: „Key“ (1977, např. „What Does It Mean?“, „Change“, „Dungeon“), „Songs From The Hill/Tablet““ (1979, např. „Lullaby #4“, „Inscent“, „Tablet“), „Dolmen Music“ (1981, např. „Education Of The Girlchild – Travelling“, „Dolmen Music“) a „Do You Be“ (1987, např. „The Games – Panda Chant ll“, „Act From Under And Above – Double Fiesta“, „Quarry – Quarry Lillaby“, „The Games – Wheel“). Na Mereditiny hlasové výlety v další dekádě navázala holandská zpěvačka Greetje Bijma.
Free-rock, založený na improvizaci, předváděla vynikající americká skupina Muffins klávesisty, saxofonisty a flétnisty Thomase „Toma“ Toma Scotta, známá svoji spoluprací s Fredem Frithem. Z dalších muzikantů kapely je možné jmenovat Davea Newhouseho (ks, sax) a Billyho Swana (bg, g, voc). Za poslech stojí LP „Manna/Mirage“ (1978, např. „The Adventures Of Captain Boomerang“, „Amelia Earhart“, „Monkey With The Golden Eyes“), pokud ho seženete, tak také album „Air Fiction“ (1979, mj. „Exotic Woods“, „The Lagoon“) či frithovské „185“ (1981, např. „Angle Dance“, „Zoom Resume“, „Under Dali´s Wing“, „Queenside“).
Asi nejznámější československou alternativní (nebo undergroundovou) skupinou ve světě byli a dodnes jsou The Plastic People Of The Universe, v níž hrál ústřední roli skladatel Milan „Mejla“ Hlavsa (bg, voc). Dalšími důležitými členy byli v průběhu sedmé dekády Josef Janíček (g, ks, voc), Vratislav Brabenec (sax, fl voc), a Jiří Kabeš (vln, g, voc), od druhé půle sedmdesátek ještě Jan Brabec (ds, ks, bvoc). V zásadě se jednalo o fúzi běžného rockového písničkářství s free-rockovými a občas jazz-rockovými vlivy, a temnou deklamací textů. Skupina se díky svému odmítavému postoji k oficiální, státem propagované kultuře dostala v tuzemsku do totální opozice, dokonce byla režimem pronásledována a kriminalizována. Přesto se zachovaly některé, v amatérských podmínkách vytvořené nahrávky. Posluchači znají např. písně z první poloviny 70. let jako třeba „The Sun“, „Růže a mrtví“, „Indian Hay“, „Na sosnové větvi“, „Francovka“, „Prší prší“, „Koleda“, „Ach to státu hanobení“ nebo „alba“ „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“ (1974, mj. „Podivuhodný mandarin“, „Magické noci“, „Toxika“, „Nikdo“), „Passion Play“ (1977, např. „Otče“, „Nebo jití jest Hospodinovo“), „Jak bude po smrti“ (1979, mj. „Slavná Nemesis“, „Jak bude po smrti“, „Jsem absolutní vůle“) či „Leading Horses“ (1981, např. „Samson“, „Osip“). Po roce 1980, kdy už kapela živě nevystoupila, vznikla ještě alba „Hovězí porážka“ (1983, např. „Kanárek“, „Špatná věc“, „Prasinec“) a „Půlnoční myš“ (1985, např. „Půlnoční myš“, „Podél zdi a doleva“).
Nu, a do škatulky alternativy lze určitě vložit i tvůrce minimalistického rocku jakými byli třeba Phil Glass a Terry Riley. Podobně tak i zvukové experimenty Briana Ena, jimiž definoval nový subžánr zvaný ambient. Zároveň by sem šly zařadit i někteří umělci nebo projekty, obecně včleňované do jazz rocku a fusion music (např. Carla Bley, Clifford Thornton, Nucleus, Embryo) nebo do post-punku (P.I.L., Alternative TV, Bauhaus, Pere Ubu). Určitě sem patří i první kapely tzv. industrialu, mezi než lze zařadit třeba Throbbing Gristle nebo Cabaret Voltaire.
Co se týče alternativních směrů, určitě také nelze nezmínit legendárního liverpoolského rozhlasového diskžokeje Johna Peela. Ten ve svých pořadech Top Gear a Peel Session na stanici BBC Radio One po celá 70. a 80. léta sice zcela neignoroval střední proud, ale hlavně pouštěl (a tak vlastně prosazoval) nahrávky nových, zajímavých a doposud neznámých skupin a interpretů z rockového podzemí. Jako první uvedl v éteru skladby progresivního rocku, reggae, nové vlny, punku a různých dalších v té době alternativních proudů. Co k tomu všemu dodat? Snad jen to, že spousta výše zmíněných kapel a umělců pak mělo (ať už přímo nebo nepřímo) vliv i na českou alternativní a undergroundovou scénu.
Samozřejmě, že postupem doby se části „alternativních“ umělců zmocnily média a gramoprůmysl, takže se pro ortodoxnější část publika staly už pouze „těmi lepšími“ z běžné rockové produkce. Na jejich místa ovšem vpluly další a další kapely, takže to na oné alternativní scéně neustále kolotalo a proměňovalo se.