Úvod » Články

Beatles dovedli liverpoolský Mersey beat (či Mersey sound, chcete-li) k dokonalosti, ale v polovině sixties ho opustili a začali se věnovat experimentům se zvukem a harmonií. Už jsme si řekli, že bylo třeba po nich zaplnit na trhu díru, proto vznikly a prosazovaly se party jako Monkees nebo Bee Gees. Ale jak to bylo s beatem dál?

Co se týče 70.let – tam to vypadalo, jako by skončil: harmonicky se proplétající vokály a zvonivý zvuk nezkreslených kytar nahradily tvrdé hardrockové riffy, později divoké, pár akordové punkárny. Je pravda, že cosi zůstávalo ve folk-rocku (přestože Simon s Garfunkelem už pomalu končili, viz. LP „Bridge Over Troubled Water“) - stačí si poslechnout vokálně velmi dobře vybavenou čtveřici Crosby, Stills, Nash & Young z let 1969-71. Ale pokud bychom v sedmdesátých letech hledali někoho nového s přímou návazností na Mersey beat, asi bychom ho nenašli. Proto je nutné toto naše hledání zredukovat na umělce, kteří buď zpívali podobně jako ranní Beatles, nebo podobně skládali. Což znamená, že vytvářeli kratší melodické písničky s důrazem na vokální stránku, nikoli na instrumentaci. Pro takto pojatý, lehčí soft bigbít se vžil onen zpropadený vágní termín pop rock. A jeho ještě konzervativnější verze (buď pro starší nebo nedospělé posluchače anebo naopak pro děcka) se v 70. letech začala nazývat middle of the road (M. O. R.). Tam se vešlo široké spektrum interpretů - od různých zpěváků v muzikálech (Barbra Streisand), TV-seriálech (David Cassidy), přes jako-beatlesovský sirup (např. Bee Gees), west coast (např. Beach Boys), bubble gum (Ohio Express), lehčí, nablýskanější folk-rock (třeba Carpenters) a glam rock pro teenagery (Bay City Rollers), až po pop-soul-rock typu Osmonds či příšerného Gilberta O´Sullivana.

Na prvním místě v „pop-rockovém“ oboru by nejspíš skončil melodický glitter-chlapík, zpěvák a pianista Elton John z Londýna, jenž ve spolupráci s textařem Bernie Taupinem napsal v sedmdesátých letech spoustu výborných písniček. Navíc se jim na začátku dekády podařilo sestavit i kvalitní doprovodný Elton John Band: vedl ho starý známý ze šedesátek Caleb Quaye (g), dále v něm byli Nigel Olsson (ds, bvoc, ex-Spencer Davis Group, ex-Uriah Heep), Dee Murray (bg, bvoc, ex-Spencer Davis Group) a průběžně Ray Cooper (perc), přičemž v roce 1972 Quayeho vystřídal Davey Johnstone (g, bvoc, ex-Magna Carta). Obrýlený Elton měl příjemnou barvu hlasu (zejména v pomalejších, téměř šansonových kouscích), byl výtečným pianistou a také samozřejmě showmanem. Uměl skvěle interpretovat i převzaté skladby, čehož příkladem je např. beatlesovský cover „Lucy In The Sky With Diamonds“.

Za nejlepší Eltonova alba jsou považována „Madman Across The Water“ (1971, např. „Tiny Dancer“, „Levon“, „Madman Across The Water“, „Indian Sunset“, „Razor Face“), „Honky Château“ (1972, hity „Rocket Man“, „Honky Cat“, dále např. „Susie /Dramas/“, „Mona Lisas And Mad Hatters“, „Amy“), „Don´t Shoot Me I´m Only The Piano Player“ (1972/1973, hity „Crocodille Rock“, „Daniel“, dále např. „High Flying Bird“, „Blues For My Baby And Me“, „Have Mercy On The Criminal“), 2LP „Goodbye Yellow Brick Road“ (1973, hity „Goodbye Yellow Brick Road“, „Saturday Night´s Alright For Fighting“, „Bennie And The Jets“, „Candle In The Wind“, dále např. „Grey Seal“, „Funeral For A Friend“/„Love Lies Bleeding“, „I´ve Seen That Movie Too“, „Jamaica Jerk-Off“) nebo „Captain Fantastic And The Brown Dirt Cowboy“ (1975, hit „Someone Saved My Life Tonight“, dále např. „Captain Fantastic And The Brown Dirt Cowboy“, „Tell Me When The Whistle Blows“, „We All Fall In Love Sometimes“, „/Gotta Get A/ Meal Ticket“). Z dalších písní dua Elton John/Bernie Taupin z období seventies uveďme třeba „Rock And Roll Madonna“, „Country Comfort“, „Ballad Of A Well-Known Gun“, „Friends“, „Step Into Christmas“, „Don´t Let The Sun Go Down On Me“, „The Bitch Is Back“, „Whatever Gets You Through The Night“ (duet s J. Lennonem), „Philadelphia Freedom“, „Grow Some Funk Of Your Own“, „Don´t Go Breaking My Heart“ (duet s Kiki Dee) atd., atd.

Eltonův nálet na USA v první polovině 70.let se v úspěšnosti vyrovnal britské invazi z poloviny sixties. Jeho songy i elpíčka se neustále prosazovaly na vrcholech hitparád (v amerických hitparádách měl jako No. 1 sedm po sobě jdoucích alb!), měl neustále narvané stadiony, a tak se stával jedním z nejlépe vydělávajících zpěváků sedmé dekády. Zahrál si i ve filmovém zpracování rockové opery „Tommy“ (1974) a od těch dob je jeho oblíbeným koncertním číslem písnička The Who „Pinball Wizzard“. Jelikož měl spoustu peněz, mohl si kromě své mánie vlastnit kdejakou kravinu, dovolit i další, poněkud náročnější libůstku – koupil fotbalový team Watfordu. V době vlády new wave jeho popularita klesla, k návratu na výsluní došlo až na konci 80. let.

Také Eltonův dvorní textař Bernie Taupin si časem natočil elpíčko – hudebně mu s ním pomohl kytarista a zpěvák Dennis Tufano, ex-člen The Buckinghams, estrádního beatu z druhé půle sixties. Bernie pochopitelně napsal všechny texty, zpívá též hlavní vokál, a vůbec nelze říci, že špatně. Stylově občas hodně podobné muzice Eltona Johna, což se nakonec dalo čekat. Album se jmenovalo „He Who Rides The Tiger“ (1979/1980, např. „Approaching Armageddon“, „Venezeuela“, „Born On The Fourth Of July“, „Blitz Babies“, „Love /The Barren Desert/“). Pár let před Taupinem, natočil svoji desku také Davey Johnstone, kytarista, pianista, hráč na mandolínu a vokalista Elton John Bandu. Samozřejmě, že mu s ní v rámci natáčení muzikanti z EJB instrumentálně vypomohli včetně samotného Eltona. Nicméně vzniklé folk-pop-rockové LP s názvem „Smiling Face“ teda nic moc nebylo (1973, např. „Keep Right On“, „You Are – I Am“, „The Boatman“, „A Lark In The Morning With Mrs. McLeod“). 

S čímsi podobným jako Elton John přišel v první polovině 70. let i anglický zpěvák, kytarista a skladatel Leo Sayer, chlapík s afrem, občas vystupující v masce klauna. Měl úspěšné období let 1973-1975,, kdy natočil alba „Silverbird“ (1973, hit „The Show Must Go On“, dále např. „Innocent Bystander“, „Tomorrow“) a „Just A Boy“ (1974, hity „One Man Band“ a „Long Tall Glasses“, dále např. „In My Life“) a singl „Moonlighting“ (1975). Též se skladatelsky podílel na debutním albu Rogera Daltreyho, zpěváka The Who. Sayerovým nejúspěšnějším elpíčkem jest „Endless Flight“, které hozeno do disco-funku získalo v USA platinu (1976, hity „When I Need You“, „You Make Me Feel Like Dancing“, dále např. „Endless Fight“, „How Much Love“, „Reflections“, „Magdalena“). V roce 1976 natočil několik beatlesovských coverů (mj. „Let It Be“),v sedmasedmdesátém průměrné LP „Thunder In My Heart/ (1977, hit „Thunder In My Heart“, dále např. „It´s Over“, „There Isn´t Anything“, „Easy To Love“), o rok později podobné „Leo Sayer“ (1978, hit „I Can´t Stop Loving You /Through I Try/“, dále např. „Dancing The Night Away“, „Don´t Look Away“, plus cover „Something Fine“, pův. od Jacksona Browneho). A protože tomu tak bylo s tou průměrností i nadále, vybermež jen něco písní, jako třeba „When The Money Runs Out“, „Living In A Fantasy“, „Have You Ever Been In Love“  plus cover More Than I Can Say“„pův. z repertoáru Buddy Hollyho & The Crickets. Postupem doby začala Sayerova sláva poněkud pohasínat…

Hned vedle Sayera stál zpěvák, pianista a skladatel Gilbert O´Sullivan, Irčan s pronikavým hlasem, zpočátku sázející na proletářský vzhled, který ovšem hned po prvním LP opustil. Prosazoval se přibližně v letech 1971-73, a některé singly se dokonce prosadily i v USA. Za jeho nejlepší album kritici označují hned debut „Himself“ (1970/1971, hit „Nothing Rhymed“, dále např. „Bye-Bye“, „Independent Air“, „Too Much Attention“, „Thunder And Lighting“) a k němu přilepené singly „Underneath The Blanket Go“, „We Will“ a „No Matter How I Try“. A snad dvojku „Back To Front“ (1972, hit „Clair“, dále např. „Out Of The Question“, „I´m In Love With You“, „That´s Love“, „Can I Go With You“). Z dalších jeho hitů lze uvést „Alone Again (Naturally)“, „Get Down“, „Ooh Baby“, „Friend Of Mine“, „Why, Oh Why, Oh Why“, „Happiness Is Me And You“, „I Don´t Love You But I Think I Like You“. V Argentině narozený irský zpěvák Chris de Burgh, známý svým vysokým znělým hlasem, natočil ve druhé polovině 70.let asi pět alb, většinou průměrné provenience. Z nich kritici dávají nejvýš asi LP „Spanish Train And Other Stories“ (1975, např. „Spanish Train“, „A Spaceman Came Travelling“, „The Tower“).

Producent, zpěvák a pianista Mike D´Abo si na konci sixties zazpíval s Manfredem Mannem (mj. „Mighty Quinn“, „Fox On The Run“), později napsal něco hitů (např. „Handbags And Gladrags“) a objevil se také v roli Heroda v rock opeře „Jesus Chris Superstar“. Natočil několik zapomenutých songů jako třeba „Poor Old Joe“, „Soldier, Sailor“, „All At Sea“, „I Don´t Want To Be There“ , „Fuel To Burn“ či „The Day That War Broke Out“  a komerčně neúspěšná zapomenutá LP jako „D´Abo“ (1970, zmíněný hit „Handbags And Gladrags“, dále např. „Oh! What A Day“, „California Line“, „Let It Roar“) a Down At Rachel´s Place“ (1972, mj. skladby „Little Miss Understood“, „Rachel´s Place“, „Belinda“, „Tomorrow On My Mind“). Inu tak. Když už jsme zmínili Manfreda Manna, také zpěvák a pianista Mike Hugg s ním hrál ve dvou kapelách: Manfred Mann (u té jako bubeník) a Manfred Mann Chapter Three (tam už jako zpěvák a pianista). Po rozpadu druhé jmenované se dal Mike na sólovou dráhu, přičemž natočil dvě alba s pianovým písničkovým soundem a songy nacházejícími se v poněkud depresivní poloze. Něco mezi Lennonem a pozdějšími kousky Alan Parsons Projektu. Občas uspávačka, ale kdo by měl zájem, jedná se o LP „Somewhere“ (1972, např. „Somewhere“, „Fool No More“, „Blue Suede Shoes Again“, „Sad Song“, „Bonnie Charlie“, „Don´t Keep Me Hanging On“) a „Stress & Strain“ (1973, např. „Picture Of You“, „Woman“, „So Sorry Please“, „If You´re Missing Me“).

Objevem Eltona Johna se stala zase mladá zlatovlasá folk-AOR-ová písničkářka Judie Tzuke, svou hudbou blízká k Fleetwood Mac v jejich americkém období. Prosadila zejména s albem „Welcome To The Cruise“ (1979, hit „Stay With Me Till Dawn“, dále „Welcome To The Cruise“, „Sukarita“, „Bring In The Rain“, „Katiera Islands“), úspěšná byla i dvojka „Sportscar“ (1980, např. „Understanding“, „Sportscar“, „Chinatown“, „Nightline“). Pěkné, ale málo úspěšné desky vydávala Judie i v eighties.

S Beatles bylo přes jejich vydavatelství Apple spojeno i několik známých interpretů. Pomineme-li samotné Brouky a jejich sólové počiny, můžeme připomenout třeba jejich spolupracovníka, zpěváka a pianistu Billy Prestona, indického sitaristu Ravi Shankara, či amerického písničkáře Jamese Taylora. Nejúžeji ale label spolupracoval s Velšany - zpěvačkou Mary Hopkin a skupinou Badfinger. Zmíněnou Mary Hopkin doporučila Paulu McCartneyovi slavná hubená modelka Twiggy. Mary prorazila jako teenagerka už na konci sixties singlem s původně ruskou písní, v angličtině nazvanou „Those Were The Days“ (1968). Následovalo relativně úspěšné album „Post Card“, plné coverů, na kterém nějak nevěděla, jestli jako bude ten pop nebo ten folk (1969, hit „The Puppy Song“, pův. od Harry Nilssona, dále např. „Lord Of The Reedy River“, pův. od Donovana, „The Honeymoon Song“, pův. od Mimose Theodorakise, „Young Love“, pův. interpretovaná Sonny Jamesem, plus trad. „Y Blodyn Gwyn“), bodovala i McCartneyem pro ní napsaná singlovka „Goodbye“ (1969).  Po dalších singlech „Temma Harbour“, „Knock Knock, Who´s There“, „Que Sera, Sera“ (všechny 1970) a „Let My Name Be Sorrow“ (1971), došlo na druhé, folkovější LP „Earth Song/Ocean Song“ (1971, např. „Water, Paper & Clay“, „Earth Song“, „Ocean Song“, dále „International“, pův. od Gallagher & Lyle, „Silver Birch And Weeping Willow“, pův. od Ralpha McTella). Následně Mary zhasla.

Největší naděje se vkládaly do velice příjemně znějící, ale smolné skupiny Badfinger z Walesu, která se ještě v roce 1969 jmenovala The Iveys. Hlavními osobnostmi v ní byli Peter Ham (voc, g, ks) a Tom Evans (voc, bg, g), dalšími členy byli ještě Joey Molland (voc, g) a Mike Gibbins (ds, voc). Kapela třemi songy přispěla do ulítlého filmu s Ringo Starrem a Peterem Sellersem „The Magic Christian“ (1969, režie Joseph McGrath), zúčastnila se slavného koncertu pro Bangladéš, který organizoval další ex-beatle George Harrison.  Začátkem sedmdesátých let měli mládenci vcelku úspěch s coverem „Come And Get It“ (song pro ně napsal ex-beatle Paul McCartney) a vlastními písničkami „No Matter What“, „Day After Day“ a „Baby Blue“. Z méně známých skladeb bych jmenoval například „Maybe Tomorrow“, „Beautiful And Blue“, „Crimson Ship“, „Rock Of All Ages“, „I Can´t Take It“, „Midnight Caller“, „Better Days“, „Believe Me“, „I´d Die Babe“, „Name Of The Game“, „Perfection“, „It´s Over“, „Apple Of My Eye“, „Constitution“, „Blind Owl“ nebo „Icicles“ a „Timeless“. Navíc Harry Nilsson udělal velký hit z jejich songu „Without You“.

Z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší alba: „No Dice“ (1970) a „Straight Up“ (1971). Pro „nakousnuté jabko“ natočili ještě nevyrovnanou, ale pořád slušnou desku „Ass“ (1973). Bohužel po krachu Apple přešli pod jinou firmu, která jejich další LP „Badfinger“ (1974, např. „Love Is Easy“, „Shine On“, „Song For A Lost Friend“, „Lonely You“, „I Miss You“) propagačně zcela zazdila, a totéž se stalo i s dalším solidním albem „Wish You Were Here“ (1974, např. „Just A Chance“, „Know One Knows“, „Dennis“, „Your So Fine“, „Meanwhile Back At The Ranch“/„Should I Smoke“). Ono to souviselo s tím, že obchodní manažér kapely Polley ztopil prachy od labelu a zmizel. Zklamaný Ham, domnívaje se, že je zcela bez finančních prostředků, pak v roce 1975 spáchal sebevraždu. A po několika marných pokusech dostat skupinu opět nahoru (songy jako „Lost Inside Your Love“, „Love Is Gonna Come At Last“, „Hold On“) se Molland a Evans rozkmotřili, takže nějaký čas existovaly dva Badfingery, do toho přišly nevhodné manažérské smlouvy, vyhrožování a hádky po telefonu, až si to Evans v roce 1983 hodil také. I tohle je bohužel rockový showbyznys…

Ze skotského Edinburghu pocházela pop-rocková skupina Pilot, která působila v obsazení David Paton (voc, bg, ac g), Billy Lyall (ks, fl, voc), Stuart Tosh (ds, bvoc) a Ian Bairnson (g). Basák a klávesista hráli asi dva roky v jiném skotském souboru BCR, ovšem v době, kdy ještě nebyl slavný. Sláva se oběma vyhnula i v jimi založené kapele, hudebně se inspirující Paulem McCartneym, s vokály jako Sweet, a s občasnými skluzy k estrádě. Kapela se sem tam v hitparádách objevila, ale jen velmi spoře: v USA bodoval song „Magic“ z LP „From The Album Of The Same Name“ (1974, dále např, „Sky Blue“, „Just A Smile“, „High Into The Sky“, „Girl Next Door“, „Lovely Lady Smile“), doma zas písnička „January“ z alba „Second Flight“ (1975, dále např. „Do Me Good“, „Call Me Round“, „To You Alone“, „Bad To Me“, „You´re My No.1“). Připomněl bych ještě desku „Morin Heights“ (1976, např. „Canada“, „Trembling“, „First After Me“, „Hold On“, „Running Water“, „Steps“, „Too Many Hopes“) a singly „Monday Tuesday“ a „Get Up And Go“. Některé kousky byly vskutku úžasné. Ve druhé půli seventies se „pilotní“ trio Paton, Tosh a Bairnson stalo součástí Alan Parsons Projektu.

Veteráni Mersey beatu z „nepřátelského“ Manchesteru, skupina Hollies až na několik kosmetických změn fungovala v podstatě ve stejné sestavě – Allan Clarke (voc, g, harm), Tony Hicks (g, ks, bg, bjo, bvoc, voc), Bernie Calvert (bg, ks), Bobby Elliot (ds) a Terry Sylvester (g, voc), jenom Clarka vystřídal asi na dva roky švédský zpěvák a baskytarista Mikael Rickfors. Sedmdesátými léty pak procházela se střídavými úspěchy – v hitparádách měla několik singlových hitů, ale s alby, která v té době frčela, to nebyla žádná sláva. Nějak nedokázala spojit svoje brilantní vokální schopnosti s tehdy oblíbeným tvrdším soundem. V lepších chvílích to mělo náběh na C,S,N & Y nebo na Simona s Garfunkelem (inu, proč ne?), v průměrných kopčili creedencovský swamp bigboš, v horších to byl takový plytký pop-rock.

Tedy tie platně: „Confessions Of A Mind“ (1969/1970, např. písně „Survival Of The Fittest“, „Confessions Of A Mind“, „Frightened Lady“, „Too Young To Be Married“, „Separated“, „Little Girl“), „Distant Light“ (1971, hity „Long Cool Woman /In A Black Dress/“, „Long Dark Road“, dále např. „Cable Car“, „Little Thing Like Love“, „Pull Down The Blind“), „Hollies“ (1973/1974, cover hit „The Air That I Breathe“, pův. od Alberta Hammonda, dále např. „The Day That Curly Billy Shot Down Crazy Sam McGhee“, „Pick Up The Pieces Again“, „Falling Calling“) a „Another Night“ (1974/1975, např. „Another Night“, „I´m Down“, „Give Me Time“ plus cover „4th Of July, Asbury Park /Sandy/“, pův. od Bruce Springsteena). Z dalších sedmdesátkových  písní Hollies bych uvedl například tyto „I Can´t Tell The Bottom From The Top“, „Gasoline Alley Bred“, „Hey Willy“, „Man Without A Heart“, „Touch“, „Magic Woman Touch“, „I Was Born A Man“, „Indian Girl“, „Mr. Heartbreaker“, „Boulder To Birmingham“ (cover, pův. od Emmylou Harris), „Write On“, „Daddy Don´t Mind“, „My Love“, „Amnesty“, „Writing On The Wall“…

A propos veteráni. Těmi byli i Hank Marvin (voc, lg) a Bruce Welch (vocv, rg), oba ex-členové Shadows. Zejména Marvin cítil, že by to chtělo hudební změnu, někam směrem k soft bigbítu a průzračným vokálním harmoniím, přičemž se vědělo, že je nejen výborným kytaristou, ale i zpěvákem, což byl nakonec i Welch. Vytipovali si třetího do party, Australana Johna Farrara (voc, g) a vzniklo tak trio Marvin, Welch & Farrar. Když chcete, aby to bylo něco jako C,S,N & Y, a jste víceméně Britové, vždycky se to spíš blíží k něčemu z rodné hroudy, tedy k Hollies a samozřejmě k Beatles. A tak tihle tři chlápci natočili dvě moc pěkná alba: „Marvin, Welch & Farrar“ (1970/1971, např. „Faithful“, „Mr. Sun“, „Brownie Kentucky“, „A Thousand Conversations“, „Wish You Were Here“, „You´re Burning Bridges“, „Throw Down A Line“, „Silvery Rain“) a „Second Opinion“ (1971, např. „Lady Of The Morning“, „Simplify Your Head“, „Far Away Falling“, „Tiny Robin“, „Ronnie“, „The Time To Care“, „Black Eyes“). Přestože muzikantská obec byla z alb nadšená, obec posluchačská zůstala chladná, takže prodeje byly nevysoké. Zklamaný Welch vzápětí odešel, a nadějný projekt se zredukoval na duo Marvin & Farrar. Ty elpíčka možná přišly moc brzo po konci Brouků, a předtím, než začal být po podobné muzice zase hlad.

Další ex-Shadow, jinak popový souputník Brouků, zpěvák Cliff Richard se v seventies zpočátku moc nechytal (stejný důvod jako Hollies), za zmínku stojí snad jen singl „Power To All Our Friends“ (1973) a album „I´m Nearly Famous“ (1976, hit „Devil Woman“, dále např. „Miss You Nights“, „It´s No Use Pretending“, „Such Is The Mystery“, „Lovers“). Pak sice vyšla nějaká další elpí jako třeba „Rock´n´Roll Juvenile“ (1979, např. „We Don´t Talk Anymore“, „Monday Thru´ Friday“, „My Luck Won´t Change“, „Carrie“, „Hot Shot“), ale posluchače moc nezaujala. Mnohem úspěšnější byl na začátku 80. let, byť hudebně to tedy byla vcelku srágora – tak snad jen pár songů: „Dreamin´“, „Suddenly“ (sweet duet s Olivií Newton-John), „Wired For Sound“, „The Only Way Out“.

A další potomci Fab Four? Kdo jiný by sem neměl patřit než kytarista, baskytarista, klávesista a zpěvák Danny Laine, ten, který s ex-beatlem Paulem McCartneym celou dekádu táhl káru zvanou Wings. Pro Wings napsal a nazpíval songy jako „Time To Hide“ či „Again And Again And Again“, u několika je spoluautorem (mj. „Mull Of Kintyre“, „Deliver Your Children“), zpíval i některé Paulovy písničky jak např. „The Note You Never Wrote“), a na koncertech Wings dával k dobru hit „Go Now“, který v sixties pěl s Moody Blues. Během existence „křídel“ stihl tři sólová alba: čistě autorské „Ahh…Laine!“ je jen průměr (1972/1973, např. „Find A Way Somehow“, „The Blues“, „Destiny Unknown“, „Sons Of Elton Haven Brown“, „Baby Caroline“), LP „Holly Days“ naopak obsahuje samé předělávky z repertoáru Buddy Hollyho (1976/1977, mj. „It´s So Easy“/„Listen To Me“, „Fool´s Paradise““, „Heartbeat“, „Moondreams“). A třetí Laineho album „Japanese Tears“ je sestaveno víceméně z jeho autorských nahrávek, které vznikly – mimo jiné i v rámci Wings – cca v letech 1973-1980 (mj. „Clock On The Wall“, „Nothing To Go By“, „Somebody Ought To Know The Way“, „Weep For Love“ včetně coveru „Go Now“, z repertoáru Moody Blues), a je považováno za nejvydařenější.  

V souvislosti s brouky kupříkladu nesmíme zapomenout ani na bristolské Stackridge, produkující jakousi beatledelic music (např. „There Is No Refugee“, „Syracuse The Elephant“, „Keep On Clucking“ – viz folk rock). Pak tu byl pohrobek psychedeliků z Tomorrow Keith West – ovšem zatímco jeho ex-kolega Steve Howe mocně bil do kytary u Yes, zpěvákovi (a kytaristovi) „zítřka“ sláva moc nekvetla. Vydal několik singlů (mj. „Riding For A Fall“, „Know There´s No Livin´ Without You“) a nevyrovnané, autorské pop-rockové album „Wherever My Love Goes“ (1973/1974, např. „The Visit“, „The Power And The Glory“, „Sad Song“, „Liet Motif“, „Hope You´re Feeling Better“), které nebylo úspěšné. West pak chvilku zpíval a hrál na kytaru s partou Moonrider takový lehčí bigbítek (LP „Moonrider“, 1975, mj. songy „Gold Digger“, „Angel Of Mercy“, „Our Day´s Gonna Come“, „Danger In The Night“, „Livin´ On A Main Street“), a posléze se více věnoval produkování.

Kapelou jednoho hitu se stala anglická pop-rocková skupina Edison Lighthouse, jejíž tváří byl zpěvák a kytarista Tony Burrows, ex-člen Flower Pot Men a White Plains. Byla víceméně producentským záměrem hitmakera Tony Macaulaye, jenž pro ni na přelomu let 1969/1970 zajistil hit „Love Grows (Where My Rosemary Goes)“ plus coververzi písně „United We Stand“ (původní interpreti Brotherhood Of Man). Hned poté Burrows, jenž chtěl působit sólově, odešel. Skupina doplnila stavy, natočila SP „She Works In A Woman´s Way“, a vyrazila na turné, které bylo poznamenáno klesajícím zájmem o ní. A tak se Macaulay kapely zbavil, najal dalšího zpěváka Paula Vigrasse a jiné muzikanty, kteří v rámci názvu Edison Lighthouse nazpívali a nahráli estrádně bigbítové songy „It´s Up To You, Petula“, „Take A Little Time“, „What´s Happening“, „Reconsider, My Belinda“, „Find Mr. Zabedee“. Huh! Ex-frontman EL Tony Burrows (voc, g) se pak skutečně dostal na sólovou dráhu a natočil něco nevábných singlů typu „Melanie Makes Me Smile“. S napůl zašpuntovanýma ušima by snad prošly songy jako třeba „Every Little Move She Makes“, „The Humming Song“ či „Hand Me Down Man“. Jak tedy jeho sólovou dráhu nazvat? Nejspíš…Huh!

Od estrády White Plains se odpíchnula i druhá větev, v níž byli zpěváci a skladatelé Rogerové Greenaway a Cook. Oba předtím pěli v duu, pak napsali song pro zmíněné „bílé pláně“, a následně i pro nový pop-rock-soulový soubor Blue Mink. Ten dal v roce 1969 dohromady Roger Coulam (ks), na kytaru hrál Alan Parker (ex-C.C.S.), a za mikrofony se postavili právě Roger Cook a výborná americká  černošská zpěvačka Madeline Bell. Ona píseň se jmenovala „Melting Pot“ a stala se prvním hitem „modrého norka“ – béčko singlu pak tvořila hardrocková instrumentálka „Blue Mink“. Obě se pak objevily na debutu „Melting Pot“, byť ta druhá jen v americké verzi (1969, dále např. „Can You Feel It Baby“, „Good Morning Freedom“, „Gimme Reggae“, instrumentálka „Gidda Wadda Wobble“). A hned se realizovalo i druhé LP „Our World“ (1970, hitík „Our World“, dále např. „Gasoline Alley Bred“, „Mind Your Business“, „You Walked Away“, „Pastures New“). Z dalších písniček Blue Mink z let 1970-1973 lze uvést třeba „A Song For Madeline“, „Sunday" , nebo „Another ‚Without You‘ Day“, včetně těch na LP „Only When I Laugh“ (1973, např. „Stay With Me“, „By The Devil /I Was Tempted/“, „Randy“, „Together“). Zde je třeba přiznat, že některé songy se kapele opravdu povedly. 

Skotští Marmalade, které na začátku dekády opustil William Junior Campbell (g, ks, voc), si v čele s Deanem Fordem (lvoc, g, harm) sice ubrali to své „The“ na začátku názvu, ale ani to, ani silná koketérie s glam rockem je k úspěchu nedovedly.  No, aspoň to šlo jakžtakž poslouchat, viz songy jako třeba „The Wishing Well“, „Our House Is Rockin´“, „Come Back Jo”, z nichž druhé dva se dostaly na LP „Our House Is Rocking“ (1974, dále např. „The Way It Is“, „Stuck On You“, „Love Tale“, „Gypsy Lady“). Zpátky do hitparádových žebříčků je ovšem poslal uhlazený hitík „Falling Apart At The Seams“ za kterým stál – opět Tony Macaulay. I vrátili se zase k té své pop-music (např. písně „Walking A Tightrope“, „What You Need Is A Miracle“, „Hello Baby“, „You´re The Only Light On My Horizont Now“, „Talking In Your Sleep“, „Heavens Above“), ale doba byla jinde, a tak se zase plácali. Dobře jim tak. Ex-člen The Marmalade, kytarista, klávesák, zpěvák a skladatel Junior Campbell se už v jednasedmdesátém udělal pro sebe, jakože sólo. Natočil několik nepříliš úspěšných pop-rockových singlů, přičemž některé z nich – mj. „Hallelujah Freedom“, „Sweet Illusion“, „(Reach Out) An´ Help Your Fellow Man“ - zařadil na svůj albový debut s matoucím názvem „Second Time Around“ (1972/1973/1974, dále např. „Carolina Days“, „Wandering Man“, „Somethin´ Deep In My Soul“). Z jeho jiných singlových písní lze uvést třeba „Ode To Karen“, „Ol Virginia“, „Baby Hold On“, „Highland Girl“, „Climb On Board“, „America“. Něco z toho bylo i docela pěkné, ale celkově dosti neúspěšné. Campbell se tedy od osmdesátých let zaměřil na hudbu k filmům a seriálům.

K estrádnímu beatu, nebo chcete-li k pop music, spěli angličtí Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich už koncem šedesátek. Ale jestli si myslíte, že kvůli tomu odešel zpěvák Dave Dee Harman jste na omylu – právě on do středního proudu téměř prchal. A prchat do něj hodlal sólově. V letech 1970-1971 natočil několik mainstreamových singlů (občas s barokně-popovými refrény), které byly dosti neúspěšné, a většinou neposlouchatelné: když pořádně přivřete oči, projdou snad „Annabella“, „Kelly“, „Everything About Her“, „Hold On“, „Mary Morning, Mary Evening“, „Don´t You Ever Change Your Mind“, „Sweden“. A co činili jeho byvší kolegové? Co by - po odchodu Davea Dee z kapely tuto přejmenovali na D.B.M. & T., což stejně každý věděl, že je zkratka pro Dozy, Beaky, Mick & Tich (Trevor Ward-Davies -  voc, bg, John Dymond - voc, g, Michael Wilson – ds, Ian Amey – voc, g). Vyšlo jim překvapivě dobré LP „Fresh Ear“ plné zajímavých nápadů, vokálních harmonií, s texty zabíhajícími do politiky (1970, např. „Leader Of A Rock´n´Roll Band“, „Rain“, „Too Much“, „She´s Was A Raver“, „World“, „Mr. President“), a několik singlovek jako např. „Tonight Today“, „Bad News“, „Festival“, „Frisco Annie“, „I Want To Be There“, „For The Use Of Your Son“, „Sarah“, a pod krycím názvem Cheep Boots pak „Come And Stay With Me“. Bohužel vše bez úspěchu, a nepomohlo, ani když se v roce 1974 vrátil Dave Dee Harman – společný singl „She´s My Lady“/„Babeigh“ také propadl. Od té doby se kapela scházela jen sporadicky.  

Nyní skončemež s Británií, přeplavmež kanál La Manche a přesuňme se na kontinent. 

Zde pak holandští sirupáři The Cats v čele s Arnoldem Mührenem (bg, voc), Pietem Veermanem (voc, g) a jeho bratrem Ceesem Veermanem (voc, g) neustále obalovali svoje ubrečené songy těmi mohutnými smyčcovými aranžmá. Ale řekněme, že se o půl stupínku zvedla jejich skladatelská invence, což je přesunulo i na světové žebříčky. Navíc vynikali opravdu netradičními turné v bývalých nederlandských koloniích – Nizozemské Antily, Surinam, Indonésie atd. Natočili mj. alba „Take Me With You“ (1970, hity „Where Have I Been Wrong“, „Don´t Waste My Time“, dále např. „Irish“, „Crying Like I´ve Never Done Before“, „I Walk Through The Fields“, „Take Me With You“) a „Aglow“ (1971, hit One Way Wind“, dále např. „Winter´s End“, „Country Woman“, „My Friend Joe“, „Gipsy Girl“). V roce 1974 mládenci nazpívali dechovkový hit „Be My Day“, country-popovici „Come Sunday“, a v sedmasedmdesátém další country „Save The Last Dance For Me“. A pak už to nikoho nezajímalo… „Kočkám“ hudebně podobná parta Tee-Set, v čele s Peterem Tetteroo (voc) a Hansem van Ejckem (ks) po několika svých klasických kolovrátcích (např. „In Your Eyes /I Can See The Lies/“, „Little Lady“, „Shotguns“, „Mary Mary /Take Me Cross The Water“) či kavárenských ploužácích (např. „Marie Claire“) zhruba okolo roku 1973 relativně přitvrdila. Jakoby trochu sklouzla do glam-rocku (singly „You Bringing Me Down“, „The Bandstand“), a občas zkusila i reggae („Do It Baby“). Nakonec se ale vrátila zpátky k „umca“ pop-rocku (mj. „Baby Let Your Hair Grow Long“, „Linda-Linda“), a na konci sedmdesátek se rozešla.

Asi nejkvalitnější nizozemskou pop-rockovou stopu zanechala skupina Shocking Blue, v jejímž čele stáli kytarista, vokalista a hlavní skladatel Robbie van Leeuwen a samozřejmě zpěvačka Mariska Veres, Nicméně jejich úspěšné období, započaté na konci sixties, a vrcholící hitem „Venus“, už pomalu končilo. Přestože hudba kapely zněla stále vábivě, singly „Blossom Lady“ a „Out Of Sight, Out Of Mind“ (1970/1971) jsou dobré, a následné album „Inkpot“, občas koketující s country rockem, také jde (1971/1972, např. „Hey“, „The Queen“, „Who Save My Soul“, „Navajo Tears“, „Inkpot“  plus cover „Ain´t Never“,  pův. od Mela Tillise). Poté vyšla dvě stejná alba pod různými názvy, jež se lišila pouze v jediné písni – a protože mi z nich „Eve & The Apple“ připadá lepší, uvedu tedy to pod názvem „Eve & The Apple“ (1972, dále např. „Broken Heart“, „Never Release The One You Love“, „A Waste Of Time“, „Rock In The Sea“), na kterém je už trochu znát, že van Leeuwenovi docházejí nápady. Singlovka „I Saw You In June“ (1973) rhythm&bluesově dusá, ale zmatky s dalším elpíčkem (vydáno, staženo, výměna písní, vydáno pod jiným názvem) ještě více utlumily zájem o skupinu, Takže k případu „šokující modré“ snad jen několik písní „This America“, „Diana In Her Dreams“, „Save Your Love“, „Now He´s Gone“, „Ball Of Confusion“.   

Australsko-britští Bee Gees tří bratrů Gibbových sice i na začátku seventies pokračovali ve svém sladkém beatu, ale mizerné prodeje alb včetně určité ztráty invence je přesvědčovaly o tom, že je třeba poněkud pozměnit styl. I když vlastně do dekády vstoupili jen ve dvou, protože se Robin vrhl na neúspěšnou sólovou dráhu. A je fakt, že ani zbylí bří Barry a Maurice se moc nevycajchnovali – jejich společné album pod hlavičkou Bee Gees s názvem „Cucumber Castle“ bylo podprůměrné (1969/1970, hit, „Don´t Forget To Remember“, dále např. „I.O.I.O.“, „Bury Me Down By The River“, „My Thing“), a jejich sólovky – taky nic moc. A tak se Bee Gees znova museli dát dohromady. Barry (voc, g). Robin (voc) a Maurice (voc, bg, lg, ks) si vzali na pomoc bubeníka Geoffa Bridgforda a jali se točit jakžtakž ucházející elpíčka. Přičemž kritika nejvíce hvězdiček dávala albům „2 Years On“ (1970, např. „Back Home“, „Alone Again“, „Every Second, Every Minute“, „Portrait Of Louise“) a  „Trafalgar“ (1971, hit „How Can You Mend A Broken Heart?“, dále např.„Israel“, „Lion In Winter“, „Walking Back To Waterloo“, „It´s Just The Way“, „Trafalgar“), na kterém hrál sólovou kytaru Alan Kendall (ex-Toe Fat). A i mimo uvedená alba měli Bee Gees pár docela dobrých songů jako třeba „Run To Me“, „Bad Bad Dreams“, „Saw A New Morning“, „South Dakota Morning“.

V polovině dekády se ovšem Bee Gees chytli černošského černošského rhythm & blues, ze kterého už byl jen taneční krůček ke stylu disco (disco-funk, disco-rock) a s ním pak vydělali skutečný balík (viz text o Disco music). Ještě předtím se rozloučili se svou soft rockovou dráhou nehitovým, ale vcelku povedeným albem „Mr. Natural“  (1974, např. „Mr. Natural“, „Throw A Penny“, „Down The Road“, „Dogs“, „Heavy Breathing“). A pak již vzhůru na taneční parket!

Co se týče Ameriky, zde bych asi začal se soft rockovou skupinou Bread z Los Angeles. Do seventies vstoupila ve stejné sestavě, kterou tvořili David Gates (voc, g, bg, ks, vl, perc), Jimmy Griffin (g, voc, ks, perc), Mike Botts (ds) a Robb Royer (bg, g, fl, ks, perc). V roce 1971 natočila kapela lehce nadprůměrnou desku „Manna“ (1971, s hitem „If“ , dále např. „Let Your Love Go“, „Too Much Love“, „He´s A Good Lad“, „Take Comfort“), po níž Royera vystřídal dosud žádaný studiový hráč Larry Knechtel (bg, ks, g, harm). S novým členem Bread natočili své nejúspěšnější a nejlepší řadové album „Baby I´m-a Want You“ (1971/1972, hity „Baby I´m-a Want You“, „Everything I Own“, „Diary“, dále např. „Mother Freedom“, „Daughter“, „Dream Lady“). Další LP „Guitar Man“ už se spíše jen neslo na vlnách úspěchu předešlé desky (1972, hit „The Guitar Man““, dále např. „Aubrey“, „Sweet Surrender“, „Fancy Dancer“, „Picture In Your Mind“). Pak vyvrcholily spory mezi hlavním skladatelem a zpěvákem Gatesem a dle sebe dosti upozaďovaným Griffinem a kapela se rozpadla. Čirou náhodou vyšla v té době best-ofka a platina se na ní jen sypala. Tak to chodí. „Chleba“ se pak ještě dal dohromady, ale už to nějak nebylo ono (včetně hitu „Lost Without Your Love“). Bread se stali se svým jemným rockem možnými předchůdci Eagles nebo i Steely Dan, byť jejich písně v sobě měly více sladkosti a zasněnosti. No, ale i tak - mám pocit, že si kapelu občas poslechli třeba i takoví R.E.M.

Svoje autorská alba začal točit zpěvák, kytarista, klávesista a skladatel David Gates v době prvního rozpadu kmenové kapely Bread. A samozřejmě, že se nesly plně v duchu „chleba“, což zejména kritici dvakrát moc neoceňovali. Jestli si tedy chcete poslechnout Bread bez Bread, nabízím Gatesova elpí jako „First“ (1973, např. „Suite: Clouds, Rain“, „Sail Around The World“, „Do You Believe He´s Coming“, „Sight And Sound“, „Sunday Rider“), „Never Let Her Go“ (1975, např. „Never Let Her Go“, „Watch Out“, „Chain Me“, „Angel“, „Light Of My Life“) či singly Goodbye Girl“/„Took The Last Train“ (1978) nebo „Where Does The Lovin´ Go“/„Starship Ride“ (1979). Něco je tak sladké, že hrozí hudební diabetes.

Jako druhého zástupce USA bych uvedl frontmana Shondells, newyorského zpěváka, kytaristu, klávesistu a skladatele Tommy Jamese. Ten se dal na sólovou dráhu, během níž natáčel desky s psychedelickým pop-rockem. Jakžtakž úspěšný měl snad jen začátek – šlo o albový debut „Tommy James“ (1969/1970, např. „Ball And Chain“, „Meet The Corner“, „Light Of Day“, „Come To Me“, „Lady Jane“, „Quick Silver“) a zejména o singl „Draggin´ The Line“ z následující mizerné dvojky. Třetí Jamesovo LP „My Head, My Bed & My Guitar“ (1972, dále např. „Rosalee“, „Nothing To Hide“, „Who´s Gonna Cry“, „Kingston Highway“) už bylo sice lepší, ale… znáte ten příměr o jednouchém mezi hluchými králem, že?

Vzpomeňme též na rockovou skupinu Raspberries z Ohia, kterou vedl zpěvák, kytarista a pianista Eric Carmen. Dalšími členy byli Wally Bryson (voc, lg), Dave Smalley (voc, bg) a Jim Bonfanti (ds), přičemž poslední dva jmenované nahradili na čtvrté desce Scott McCarl (voc, bg) a Michael McBride (ds). Soubor se pokoušel naroubovat na tvrdší sedmdesátkový sound ony jiskřivé  a úžasně melodické nápady kapel britského beatu, jakési skloubení Beatles a The Who. Bohužel, s tím jak rostla kvalita „malinových“ alb, klesal i zájem o ně. Přece jenom - byla to doba hard rocku a glamu, a přestože Raspberries stále přitvrzovali, nějak pořád víc a víc padali  do stínu popularity. Přesto bych chtěl dopřáti pěkného poslechu s deskami „Raspberries“ (1972), a zejména „Fresh“ (1972), „Side 3“ (1973) a „Starting Over“ (1974), na nichž lze slyšet songy „Go All The Way“, „I Saw The Light“, „Don´t Want To Say Goodbye“, „I Wanna Be With You“, „Let´s Pretend“, „Every Way I Can“, „Nobody Knows“, „It Seemed So Easy“ „Tonight“, „I Am A Rocker“, „Hard To Get Over A Heartbreak“, „Ecstasy“, „Last Dance“, „Make It Easy“, „Overnight Sensation“, „Starting Over“, „Play On“, „I Don´t What I Want“, „I Can Hardly Believe You´re Mine“, „Cry“.

Po rozpadu Raspberries se dal Eric Carmen na sólovou dráhu a určitý úspěch dobyl s písničkami „All By Myself“ a „Never Gonna Fall In Love Again“ ze svého debutového eponymního alba (1976, dále např.  „Last Night“, „No Hard Feelings“, „That´s Rock´n´Roll“). Možno ještě uvést dvojku „Boats Againts The Current“ (1977, např. „Boats Againts The Currents“, „Marathon Man“, „She Did It“, „Take It Or Leave It“, „Run Away“). Už na něm ale začala jít jeho tvorba do AOR a soft rocku a postupně přestala být zajímavá. Snad tedy pár songů – „Change Of Heart“, „It Hurts Too Much“, „Fooling Myself“, „I Wanna Hear It From Your Lips“.

Aj floridský sweet pop-folk-rocker Lobo měl stylem skládání k Fab Four vcelku blízko („Me And You And The Dog Named Boo“). Kalifornští The Rubinoos sice vznikli už někdy na začátku 70.let, ale svůj debut vydali až v punk-novovlnném roce 1977. Vycítili, že je něco ve vzduchu a spojili na něm beatlesovský, jemně psychedelický beat s názvuky nové vlny. Šlo o LP „The Rubinoos“ (hit cover „I Think We´re Alone Now“, pův. od Tommy James & The Shondells, dále např. „Leave Me Heart Alone“, „Rock And Roll Is Dead“, „Nothing A Little Love Won´t Cure“, „I Never Thought It Would Happen“), přičemž v roce 1979 měli ještě singlový hit „I Wanna Be Your Boyfriend“.

Na skok do Kanady, a zase zpět. Po rozpadu The Poppy Family začal sólově pracovat i zpěvák, kytarista a skladatel Terry Jacks. Chlápek s až příliš „pozitivním“ hlasem, a skladatelským talentem, občas sklouzávajícím do cukrkandlu. Natočil několik singlů (mj. „Someone Must Have Jumped“, „If You Go Away“), které se umísťovaly na nižších příčkách hitparád. Ty nakonec dobyl v Kanadě, USA i Británii singlem-coverem „Seasons In The Sun“, původně od Jacquese Brela. Stal se i titulní písní jeho debutového alba s názvem – jak jinak – „Seasons In The Sun“ (1974, dále ještě „Concrete Sea“, „Again And Again“, „The Love Game“, „Fire On The Skyline“, „It´s Been There From The Start“). Následovalo podobné, invenčně slabší LP „Y´ Don´t Fight The Sea“ (1975, např. „Rock´n´Roll /I Gave You The Best Years Of My Life/“, „Y´ Don´t Fight The Sea“, „Christina“, „Holly“). Pak začal pomalu mizet z podvědomí. 

A nyní trochu bubble-gumu – americkým teen-idolem se stal na začátku 70. let newyorský herec, zpěvák a kytarista David Cassidy, a bylo to díky jeho účasti v oblíbeném hudebním TV-sitkomu „Partridge Family“. Měl i několik hitů - s „Partridge Family“ „I Think I Love You“, „I Woke Up In Love This Morning“, „I´ll Meet You Halfway“, „Friend And A Lover“, v letech 1971-1973 pak samostatně „Cherrish“, „Could It Be Forever“, „How Can I Be Sure“, „Rock Me Baby“, „I Am A Clown“, „Some Kind Of A Summer“, „Daydream“, „My First Night Alone With You“, „The Puppy Song“, „I Write The Songs“ – dost z písní byly coververze, např. od The Association, Young Rascals, Harry Nilssona atd. Přesto byl Cassidym například časopis Bravo v té době poset.

Sociologicky něco podobného jako Cassidy představoval v Anglii David Essex, který se proslavil rolí ve filmu „That´ll Be The Day“ (1973). Muzikou mu však podoben nebyl - v rámci pop-rocku si počínal mnohem experimentálněji (využití elektroniky), a občas byl řazen i do kategorie glam-gliter rocku. No, ale občas to bylo hodně k neposlouchání. I on měl několik hitů a alespoň trochu zajímavých songů, zejména pak na albech „Rock On“ (1973, např „Rock On“, „Lamplight“, „On And On“, „Bring In The Sun“, „We All Insane“), „David Essex“ (1974, např. „Gonna Make You A Star“, „Stardust“, „Windows“, „America“) a „All The Fun Of The Fair“ (1975, „Hold Me Close“, „All The Fun Of The Fair“, „If I Could“, „Rolling Stone“), pak však zájem o něj rychle opadl, neb na scéně se objevili tvrdší, mladší a „odvazovější“ Bay City Rollers. Essex se pak pustil jakoby sofistikovanějším směrem – viz album „Out On The Street“ (1976, např. „Coming Home“, „Out On The Street“, „City Lights“, „Let The Fool Live“, „Ooh Love“, „Just Wanna Dance“) -, ale bylo mu to, jak se říká, „plat prtný“.

Tudíž mezi další adepty „jako-beatlesů“ kromě art-rockových slaďourů ELO v čele s výrazným zpěvákem a skladatelem Jeffem Lynnem, („Livin´ Thing“), lze zařadit s přimhouřením oka také výše zmíněné skotské „fotbalové“ mladíky Bay City Rollers. Jak již bylo jemně naznačeno - ti mezi nástupce brouků patřili spíše pro masovou hysterii, vyvolávanou pištícími teenagerkami (např. songy „Just A Little Love“, „Bye Bye Baby“, „Shanghai´d In Love“, „Don´t Let The Music Die“). Hned vedle bych dal epigony BCR, glasgowskou kapelu Slik, ve které pěl a hrál na kytaru Midge Ure, neboli budoucí „ultravoxák“ (písně „Boogiest Band In Town“, „Forever And Ever“, „The Kid´s A Punk“, „Requiem“, „Don´t Take Your Love Away“) a průměrné australské Sherbet (hity „Howzat“, „Cassandra“, „Summer Love“, „Child Play“, „Magazine Madonna“, „I Have The Skill“). Nu a s přimhouřením obou očí bychom mohli kývnout i u pop rockových Smokie (hit „Living Next Door To Alice“). Občas nějakou tu „pěknou melodickou“ vyplodili i Slade („My Friend Stan“, „How Does It Feel?“). Něco se též objevovalo u hardrockových smíšků z Illinois, skupiny Cheap Trick („World's Greatest Lover“), melodickou strukturu s vícehlasy měly i sociální písničky punkerů z The Clash (mj. „Garageland“) a kdyby se brouci nerozpadli a rozhodli se hrát novou vlnu, určitě by zněli jako XTC (např. písně „Generals And Majors“, „Sgt. Rock /Is Going To Help Me/“) nebo jako Squeeze (např. „Up The Junction“ a „Tempted“). A možná jako The Soft Boys (např. „Human Music“, „I Wanna Destroy You“, „Queen Of Eyes“).

Šokem bylo taktéž vydání první desky anonymní skupiny Klaatu nazvané „Klaatu“, později „3:47 EST“ (1976, např. „Calling Occupants Of Interplanetary Craft“, „Sub-Rosa Subway“, „True Life Hero“, „Doctor Marvello“, „Little Neutrino“) – kritici si ihned pospíšili se svým oblíbeným klišé o „nových Beatles“, nebo dokonce o „tajném albu Beatles“, natočeném v roce 1967 a nikdy nevydaném. A upřímně řečeno, ono to vskutku znělo, jako songy z psychedelického období brouků - s častými kompozičními změnami v jednotlivých skladbách a s jakousi barokní opulentností (tu se ale mohli Klaatu naučit i od Queenů). Z anonymů se později vyklubalo trio Kanaďanů, jmenovitě John Woloschuk (voc, ks, bg, acg), Dee Long (voc, g, acg, bg, ks, sit) a Terry Draper (ds, bvoc), kteří uvedli, že platňu nahráli v letech 1973-76. Se zmíněným debutem a ještě dvojkou „Hope“ (1977, např. „Madman“, „Around The Universe In Eighty Days“, „Hope“, „We´re Off You Know“, „So Said The Lighthouse Keeper“) si užili Klaatu svých 15 minut slávy a ať se později snažili, jak se snažili, nikdy už se nedostali tak vysoko, jako s těmito dvěma alby. Tak snad připomeňme ještě pár skladeb – „Dear Christine“, „A Routine Day“, „Knee Deep In Love“, „I Can´t Help It“, „The Love Of A Woman“ nebo „December Dream“.

Mostem mezi rockem a popem nazvali kritici manchesterskou skupinu 10cc: měla v sobě něco z amerického rhythm&blues, něco z britského beatu, občas se pouštěla do jakýchsi minioper po vzoru Queen. Mhmm, řekněme, že některé písničky lze poslouchat, ovšem pouze v případě, pokud v nich nezazní příšerná šmoulí fistule. A to i v případě, že byla míněna pouze jako parodie („Donna“). Ale stejně byli 10cc nějací divní… No nic, v kapele působili Eric Stewart (lg, ac g, ks, voc), Lol Creme (ac g, g, ks, voc), Kevin Godley (ds, voc) a Graham Gouldman (bg, g, voc). Posledně jmenovaný už v 60. letech napsal několik hitů pro Hollies (např. „Look Through Any Window“, „Stop Stop Stop Stop“), Herman´s Hermits ale i „Heart Full Of Soul“ pro Yardbirds. A octl se i v poslední fázi beatové skupiny The Mindbenders, v níž zpíval a hrál na kytaru právě Stewart. Za nejlepší alba 10cc jsou obecně považována zejména „10cc“ (1973), „Sheet Music“ (1974), „The Original Soundtrack“ (1975), „How Dare You!“ (1976) a „Deceptive Bends“ (1977), z hitů nebo známých songů jmenujme „Rubber Bullets“, „The Dean And I“, „Speed Kills“, „Fresh Air For My Mama“, „The Wall Street Shuffle“, „The Worst Band In The World“, „Silly Love“, „I´m Not In Love“, „The Second Sitting For The Last Supper“, „I´m Mandy Fly Me“, „Art For Art´s Sake“, „The Things We Do For Love“, „Feel The Benefit“, „Last Night“ či „Dreadlock Holiday“.

Ještě za existence 10cc se dalo dohromady duo Godley & Creme (Kevin Godley – voc, ds, xyl, Lol Creme – voc, g, ks, bg, effects, ds) by následně vytvořilo ambiciózní progressive-rockové 3LP „Consequences“ (1977, např. „Wind“, „The Flood“, „Five O´Clock In The Morning“, „Please, Please, Please“), které by nejspíš propadlo i kdyby se nepsal punkový rok 1977. Později duo poněkud slevilo z délky (což všichni uvítali) a výsledkem pak bylo vcelku přijatelné „jako Zappa“ album nazvané lapidárně „L“ (1978, např. „Sandwiches Of You“, „The Sporting Life“, „Hit Factory/Business Is Business“, „Art School Canteen“). Následovalo podobné LP „Freeze Frame“ ale již s jemnou akceptací nové vlny (1979, např. „An Englishman In New York“, „Freeze Frame“, „I Pity Inanimate Objects“, „Mugshots“).

Barokní okázalostí téměř modelu ELO se prezentují také alba ex-člena Zombies, zpěváka Colina Blunstonea. Ani nepřekvapí, že se na nich podíleli další byvší zombíci, klávesista Rod Argent a baskytarista Chris White. Něco jde, něco je poslouchatelné jen s obtížemi. Jenom z čistě profesionálního hlediska zkuste desky „One Year“ (1970/1971, např. písně „Caroline Goodbye“, „Smokey Day“, „She Loves The Way They Love Her“, „Though You Are Far Away“) nebo „Ennismore“ (1972, songy „I Don´t Believe In Miracles“, „I´ve Always Had You“, „Quartet: A Sign From Me To You“, „Time´s Running Out“), eventuálně „Journey“ (1974, např. „Keep the Curtains Closed Today“, „This Is Your Captain Calling“, „Shadow Of A Doubt“, „It´s Magical“) a pak potichu zanadávejte na ztracený čas. Od konce sedmdesátých let Blunstone často hostoval u Alan Parsons Project. Dalším zpěvákem (a kytaristou) anglické beatové skupiny ze sixties, který měl na počátku další dekády potřebu prosadit se sólově, byl Reg King, ex-člen méně známých The Action. Vyplodil jedno album psychedelického pop-rocku s názvem…jak jinak „Red King“ a poté se ze scény téměř nenápadně vytratil (1971, např. „Little Boy“, „Must Be Somerthing Else Around“, „10.000 Miles“, „Gone Away“, „In My Dreams“, „That Ain´t Living“).

A ještě něco – za „nové Beatles“ byla některými britskými hudebními publicisty označována i švédská pop-rocková skupina ABBA, i když tento punc dostala spíše za určitou lehkost a průzračnou melodičnost svých písniček než za to, že by se broukům její sound nějak podobal. Euro pop této čtveřice byl totiž mnohem více inspirován starou „spectorovskou“ školou vokálních souborů typu Ronettes, kalifornským west coastem (Mamas And Papas), muzikály a také jemnější mutací glam rocku, než podněty britského beatu. Nicméně skladatelé Benny Andersson (ks, voc) a Björn Ulvaeus (g, voc) byli v podstatě stejnými hit-makery jako dvojka Lennon-McCartney - vytvářeli chytlavé melodie s občas překvapujícími harmonickými zvraty a změnami, jež skvěle padly do úst jejich manželkám (postupem doby ex-manželkám), vokalistkám Anni-Frid Lyngstad (TA bruneta) a Agnetě Fältskog (TA blondýna). Výborná aranžmá a celková nablýskanost soundu i designu švédského kvartetu pak způsobily fakt, že se ABBA stala komerčně nejúspěšnější evropskou skupinou druhé poloviny 70. let, a například v Británii měla jako number-one osm po sobě jdoucích alb!

Ulvaeus a Andersson se potkali ve druhé půli šedesátých let v pop-kapele Hep Stars, cca okolo roku 1970 spolu vytvořili duo Björn & Benny. V té době už se první jmenovaný znal se vcelku úspěšnou mladou zpěvačkou Agnethou Fältskog, a druhý jmenovaný byl již dokonce sezdán s Fridou Lyngstad, jazzovou zpěvačkou norsko-německého původu. Vzápětí tedy došlo ještě k jedné svatbě. O to, aby čtyřka vytvořila společný band, velmi stál manažér Stig Anderson, a po dílčích úspěších některých singlů, které byly vydávány pod různými markami, k tomuto hudebnímu spojení nakonec v roce 1972 došlo. Skupina ABBA – její název je zkratkou prvních písmen jmen hlavních protagonistů - byla pak zoficiálněna ve třiasedmdesátém, přičemž ve stejné době měla i první hit, „Ring Ring“. V roce 1974 pak vyhrála s písní „Waterloo“ jako první ze Švédska soutěž Eurovise (která měla tehdy ještě jakžtakž nějaký smysl), a poté už se roztrhl se slávou pytel. Možná by ještě stálo za to připomenout některé členy kapely, kteří s ní nahrávali a projeli většinu turné – v prvé řadě Rutger Gunnarsson (bg) a Ola Brunkert (ds), dále pak třeba Janne Schaffer (g), Lasse Wellander (g) nebo Roger Palm (ds). 

Z nejznámějších nebo nejzajímavějších písniček skupiny ABBA jmenujme (a bude toho teda hodně): „Ring Ring“, „Waterloo“, „King Kong Song“, „Watch Out!“, „Hey Hey Helen“, „Rock Me“, „So Long“, „Does Your Mother Know“, „Honey, Honey“, „I Do I Do I Do I Do“, „S.O.S.“, „Mamma Mia“, „Tiger“, „Fernando“, „Dancing Queen“, „Money Money Money“, „Knowing Me Knowing You“, „My Love, My Life“, „One Man, One Woman“, „I´m A Marrionette“, „The Name Of The Game“, „Thank You For The Music“, „Take A Chance On Me“, „Summer Night City“, „Chiquitita“, „I Have A Dream“, „Angel Eyes“, „Eagle“, „As Good As Now“, „Super Trouper“, „The Piper“, „Happy New Year“, „The Visitors“, „Soldiers“, „When All Is Said And Done“, „I Let The Music Speak“, „Should I Laugh Or Cry“ či hořkou baladu „The Winner Takes It All“. Svého času byly populární i „fanfárové“ instrumentálky „Intermezzo No. 1“, a „Arrival“. Je tedy nabíledni, že všechna alba skupiny cca od roku 1974 až do konce dekády jsou těmito hity a songy doslova naložena. Proto je nejlepší sehnat si nějaké výběry s názvy „Greatest Hits“ a podobně. Pokud jste ale sběratelé, zásadní řadovky vám klidně vyjmenuju: „Waterloo“ (1973/1974), „ABBA“ (1974/1975), „Arrival“ (1975/1976), „The Album“ (1977), „Voulez-Vous“ (1978/1979), „Super-Trouper“ (1980) a „The Visitors“ (1981). O skupině byl natočen film z jejich australského turné - „ABBA – The Movie“ (1978, režie Lasse Hallström). ABBA se rozešla v roce 1982, přesně po deseti letech své existence. Na jiskřivé melodické písničky této čtyřky o dekádu později navázala další švédská kapela Roxette.

Malá perlička: I Jižní Afrika měla svoji vlastní „Abbu“. Stala se jí skupina Clout (v čele se zpěvačkou a kytaristkou Cindy Alter), která ovšem skutečně zabodovala jen jednou – s coverem „Substitute“, dávnou skladbou, kterou v sixties interpretovali Righteous Brothers. Po holkách (a klucích) z Clout pak zbyly ještě asi tři hitíky – „You´ve Got All Of Me“, „Under Fire“ a „Save Me“. V repertoáru měli i ballardovku „Since You´ve Been Gone“, která se ovšem moc nechytala – později ji mnohem více proslavili Rainbow Ritchie Blackmora. A ještě jednou JAR – mladičká zpěvačka Miriam Stockley měla nejprve se starší sestrou coby Stockley Sisters lokální hit v podobě coververze „Venus“ (původně od Shocking Blue), ale ke konci seventies už vystupovala samostatně. Přičemž ve svých sedmnácti natočila debutové LP „Miriam Stockley“ (1979, např. „Meadowlands“, „Disco Queen  Of Venus“, „Don´t Fly Too High“, „Look Back“ plus cover „Summer In The City“, pův. od Lovin´ Spoonful). A hádejte, koho to pojetím hodně připomínalo – přece zdiskotékovanou skupinu ABBA! Miriam se pak z Jižní Afriky přestěhovala do Anglie, začala dělat úplně jinou hudbu (spojení ambientu a world music), přičemž se uplatnila v projektech Praise a Adiemus.

V Jižní Americe se coby brazilské odpovědi na Beatles dostalo velkého ohlasu zpěvákovi a kytaristovi Miltonu Nascimento. Ani ne tak proto, že by se jeho sound broukům nějak podobal, spíše měl podobný hudební náhled na druhou polovinu sixties jako oni – zasněný psychedelický pop rock (samozřejmě na latino základu) plus surrealistické texty. Za takového brazilského „Sgt. Peppera“ je pak díky své rozmanitosti považováno Miltonovo dvojalbum natočené s producentem Lo Borgisem „Clube Da Esquina“ (1972, např. „Cravo É Canela“, „Nada Será Como Antes“, „O Trem Azul“, „Um Girassol Da Cor De Seu Cabelo“, „Clube De Esquina No. 2“, „Tudo Que Voce Podia Ser“, „Saidas E Bandeiras No. 1“). V roce 1974 natočil Nascimento dobrou desku „Native Dancer“ (hozenou trošku do jazz rocku) se saxofonistou Wayne Shorterem (např. „Beauty And The Beast“, „Miracle Of The Fishes“, „Diana“), poté samostatně natočil LP „Minas“ (1975, např. „Fé Cega, Faca Amolada“, „Leila /Venha Ser Feliz/“, „Beijo Partido“).

K Beatles měl vztah i jeho vrstevník, zpěvák, kytarista a skladatel Caetano Veloso – ten se do Anglie na začátku sedmdesátých let dokonce dostal, ale stalo se tak proto, že doma v Brazílii byl za své politické názory vězněn pučistickým režimem a poté donucen k emigraci. V anglickém exilu pak natočil zdařilé, folk-rockové album „Caetano Veloso“ (1971, např. „Shoot Me Dead“, „If You Hold A Stone“, „Maria Bethania“, „London London“). A jeho o rok pozdější song „You Don´t Know Me“ patří vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy udělal – pochází z jeho LP „Tranza“ (1972, dále ještě „Mora Na Filosofia“, „Nine Out Of Ten“, „It´s  A Long Way“, Neolithic Man“, „Trista Bahia“). Po návratu do Brazilie natočil Veloso album „Araçá Azul“, plné experimentálního folku v kombinaci s lidovými zpěvy, což spousta posluchačů nepřijala (1972/1973, např. „Araçá Azul”, „Tu Me Acostumbratse“, „De Cara/Eu Quero Essa Mulher“, „Júlia/Moreno“). Kritiky i publikum si pak udobřil elpíčkem „Qualquer Coisa“, které několika aspekty poukazuje na Beatles (1975, např. „Qualquer Coisa“, „Da Maior Importancia“, „A Tua Presenca Morena“, „Samba e Amor“ plus covery „Eleanor Rigby“, „Lady Madonna“, oba pův. od Beatles), a souběžným albem „Jóia“ (1975, např. „Canto Do Povo De Um Lugar“, „Minha Mulher“, „Na Asa Do Vento“, „Escapulario“). On pak samozřejmě natáčel i další desky, a je dlužno říci, že do konce dekády s nimi nikdy nespadl do průměru.

S Velosem ještě před jeho emigrací do Anglie spolupracovala brazilská psychedelic-latino-rocková skupina Os Mutantes. I během vstupu do další dekády v ní stále působili skladatelé Arnaldo Baptista (voc, ks, bg), Sérgio Dias Baptista (voc, g) a Rita Lee (voc, perc, ks). Zahájili ji elpíčkem „Jardim Elétrico“, na kterém se mísí ostřejší rock s téměř beatlesovskými baladami, jako třeba „Technicolor“ (1970/1971, dále např. „Jardim Eléctrico“, „Top Top“, „Lady, Lady“, „Virginia“). Navázat chtěli albem „Mutantes E Seus Cometas No País Do Baurets“, ale invence šla trošku dolů (1971/1972, např. „Balada do Louco“, „Cantor De Mambo“, „Vida de Cachorro“, „Dune Buggy“, „Mutantes e Seus Cometas No Pais Do Baurets“). Po této desce odešla na sólovou dráhu Rita Lee, což Arnalda hluboce ranilo, takže odešel taky. Osiřelý Sergio Dias se tedy obklopil zcela jinými muzikanty a natočil v rámci Os Mutantes LP progresivního rocku „Tudo Foi Feito Pelo Sol“ (1974, např. „Deixe Entrar Um Pouco D´Agua No Quintal“, „Desanuviar“, „Eu Só Penso em Te Ajudar“, „Cidadão da Terra“ plus instrumentálka „Pitágoras“). Dle všeho se kapela rozešla někdy na konci sedmdesátých let.

Klávesista a zpěvák Arnaldo Baptista se po odchodu z OM utápěl v depresích, takže když vyšla jeho debutová autorská deska „Loki?“, nic veselého to fakt nebylo, nicméně kritiky byly pozitivní - jednalo se totiž o solidní pianový pop-rock (1974, např. „Desculpe“, „Não Estou Nem Ai“, „Será que Eu Vou Virar Bolor“, „Vou Me Afundar na Lingerie“). Arnaldův mladší bratr Sérgio Dias (g, ks, voc) vydržel s „mutanty“ o něco déle, tudíž i svou sólo desku natočil později – měla lapidární název „Sergio Dias“, byla výborná, a objevilo se na ní několik význačných brazilských hostů, mj. opět výše zmíněný Caetano Veloso nebo zpěvačka Gal Costa (1979/1980, např. „Intro/Não Quero Ver Você Dançar“, „Ventos Cardíacos“, „Eunice´s Ballad“, „Brazilian New Wave“, „Ai, Pirada!“, „Arigatô-Harakiri“, „Chromática“).

Ale dost už bylo sedmdesátek.

Osmdesátá léta pak znamenala opět návrat kytarového beatu v podobě novovlnných part jakými byli třeba U2 nebo později The Smiths, Robyn Hitchcock & The Egyptians a Wonder Stuff nebo Lightning Seeds. v Americe ho pak reprezentovaly některé kapely stylu paisley underground (či college rocku), z nichž nejznámější byli R.E.M. a Replacements nebo kytarovky typu OTC, Rain Parade či Jellyfish nebo The Posies. Melodika, jiskřivé kytary a důraz na vokální stránku šly vysledovat také z pop rocku britských Tears For Fears, některých shoegazer-bandů jako například House Of Love, Charlatans, Teenage Fanclub nebo třeba švédských Roxette. Přímým retrem beatlesovského beatu se pak v devadesátých letech staly skupiny tzv. brit popu v čele s Oasis, Blur, Verve a Bluetones a vlastně celá vlna rockových melodických kytarovek (např. Coldplay), které se na scéně začaly objevovat přibližně od konce deváté dekády. Blízko měli k broukům se svým skiffle-folklorním bigbítem angličtí Levellers. Svým způsobem je dědictví psychedelického experimentování Beatles slyšet i na nahrávkách takových Radiohead nebo Kula Shaker.

Jak vidíme, odkaz liverpoolských vlasáčů je stále živý a neustále je z něj čerpáno.