Jak už jsme si řekli v kapitole o Fab Four, „beatový styl začalo mnoho dalších skupin napodobovat i když je pravda, že některé s ním vyrukovaly souběžně s Beatles, jenom prostě neměly to štěstí a neprorazily". Nicméně díky „broukům“ se Mersey beat (anebo jen zkráceně beat) začal hrát prostě všude.
Na liverpoolské domácí půdě ho provozovaly různé kapely, a to si pište, že všechny si brnkly v proslulém Cavern Clubu.
Jako třeba hodně z rock´n´rollu vycházející Swinging Blue Jeans, v čele se zpěvákem a kytaristou Rayem Ennisem. V kapele v jejím nejlepším období dále hráli Les Braid (bg, ks), Norman Kuhlke (ds) a Ralph Ellis (rg, voc). „Swingující modrý džíny“ hodně písní přebíraly, přičemž jejich autorské neměly tu správnou hitovou sílu (třeba písně „Now I Must Go“, „It´s Too Late Now“, „Do You Know“, „Don´t You Worry About Me“, „Promise You´ll Tell Her“, „One Of These Days“, „It´s So Right“, „I´m Gonna Have You“). Největšími hity tak byly předělávky jako „Hippy Hippy Shake“ (původně od Chana Romera), „You´re No Good“ (z repertoáru D. D.Warwickové) a „Good Golly Miss Molly“ (známá z podání Little Richarda). Z jiných převzatých skladeb lze uvést třeba. „It Isn´t There“, „Don´t Make Me Over“, „Sandy“). Dalšími liverpoolskými beatmany byli třeba Rory Storm & The Hurricanes s frajersky a extravagantně vyzerajúcím zpěvákem Rory Stormem, přičemž u kapely začínal budoucí beatle Ringo ((a už tehdy zpíval song „Boys“, původně od Shirelles). Přes jeho odchod k „broukům“ měly obě kapely přátelské vztahy a často společně vystupovaly. „Hurikáni“ měli písně jako např. „I Can Tell“, „Dr. Feel Good“, „Beautiful Dreamer“, „Since You Broke My Heart“ či Bernsteinovu „America“. Rory Storm, „král Liverpoolu“ a fanoušek místního F.C. nežil příliš dlouho - zemřel předčasně v roce 1972.
Byli tu i dnes téměř neznámí, na svou dobu dosti tvrdí Faron´s Flamingos v čele s divokým frontmanem Williamem „Faronem“ Ruffleym (voc, bg), s převzatou r&b vypalovačkou „Do You Love Me“, a dalšími songy jako „See If She Cares“, „Shake Sherry“, „Give Me Time“ nebo Let´s Stomp“. Později působili zejména ve Francii. Stejně neznámou je dnes i kapela Chick Graham & The Coasters. Coasters byli původními doprovázeči zpěváka Billy J. Kramera (viz níže), ale ten se s nimi rozešel, a tak za mikrofon postavili svůj 14-letý objev Chicka Grahama (vl. jm. Graham Jennings). Ten byl sice výborný, ale skupina vzhledem ke špatné hudebně-obchodní strategii neměla žádný úspěch, a zpěváčkovi Grahamovi se navíc během roku a půl úplně změnil hlas. A tak to zabalila. Existují nahrávky s písněmi „Will You Love Me Tomorrow“ (z rep. Shirelles), a dále „I Know“, „A Little You“, „Dance, Baby, Dance“, „Education“. A určitě tu byli také The Merseybeats zpěváka a kytaristy Tonyho Cranea s písničkami jako „I Think Of You“, „Don´t Turn Around“, „Wishin´ And Hopin´“ (z rep. Dusty Springfield), „Last Night (I Made A Little Girl Cry)“, „Milkman“, „The Fortune Teller“, „Really Mystified“, „See Me Back“, „I Love You, Yes I Do“, „Good Good Lovin´“, „Jumping Jonah“ . Často hrávali s Beatles v Cavern Clubu, a v roce 1964 dokonce koncertovali v USA.
A ještě lépe to uměli Gerry & The Pacemakers které manažeroval beatlesovský Brian Epstein. V obsazení měli tehdy nepříliš běžné piano a často používali v pozadí „lesy smyčců a pikol“. Kapelu vedl zpěvák a kytarista Gerry Marsden, a dále v ní působili Les Chadwick (bg), Les Maguire (p, bvoc) a Freddie Marsden (ds, bvoc). Měla hity jako How Do You Do It?“ (Beatles ji sice nahráli, ale odmítli vydat), „I Like It“, „I´m The One“, „Don´t Let The Sun /Catch You Crying/“, „Ferry Cross The Mersey“, „Walk Hand In Hand“, ale hlavně po svém přepracovala starou muzikálovou melodii „You´ll Never Walk Alone“, která se později stala hymnou fotbalového FC Liverpool. Skupina si též zahrála hlavní roli ve filmovém muzikálu, pojmenovaném dle jednoho jejího songu: „Ferry Cross The Mersey“ (1965, režie Jeremy Summers). Na soundtracku se pak kromě výše zmíněného hitu objevily jejich písně „It´s Gonna Be Alright“, „Why Oh Why“ či „I´ll Wait For You“.
Existuje také filmový dokument z roku 1963 nazvaný „Beat City“ (režie Charles Squires), který si všímá liverpoolského hudebního vření, a ve kterém se některé výše i níže uvedené skupiny objevují.
Jako třeba další Epsteinova parta Billy Kramer & The Dakotas, (se zpěvákem Billym J. Kramerem), která sama songy nepsala, tak pochopitelně čerpala z repertoáru brouků („Do You Want To Know A Secret?“, „I Call Your Name“), z písní brouků pro kapelu přímo napsaných (např. „Bad To Me“, „I´ll Be On My Way“ „I´ll Keep You Satisfied“, „From A Window“), z písní beatlesáckého producenta George Martina („I Know“), ale později i z písní jiných autorů („Little Children“, „Trains And Boats And Planes“, „Twilight Time“, „I´ll Be Doggone“, „We´re Doing Fine“). Poté, co o kapelu klesl zájem, zpěvák Billy Kramer se osamostatnil, ale žádnou díru do světa neudělal.. A do Epsteinovy stáje patřila i průměrná kapela The Fourmost, s úvodními singlovými písničkami, taktéž napsanými beatlesáky: „Hello Little Girl“ a „I´m In Love“. Nejvýš se v britské hitparádě dostal song „A Little Loving“, v USA se kapela neprosadila, píseň „IF You Cry“ propadla.
Asi nejznámější z těchto mersey-beatových kapel byli u nás The Searchers, které tvořili skladatel Mike Pender (lvoc, g), John McNally (rg, voc), Chris Curtis (voc, ds) a Tony Jackson (lvoc, bg), jehož někdy v roce 1964 nahradil Frank Allen (lvoc, bg). Měli pár velkých hitů (vlastních i převzatých) jako např. „Needles And Pins“ (pův. od Jackie DeShannon), „Sweets For My Sweet“ (pův. od Drifters), „Don´t Throw Your Love Away“ (pův. od The Orlons), „Sugar And Spice“, „When You Walk In The Room“ (pův. od Jackie de Shannon), „What Have They Done To The Rain“, „Goodbye My Love“, „He´s Got No Love“, „When I Get Home“ (pův. od Bobby Darina) a leiber-stollerovský cover „Love Potion No. 9“, u pamětníků v záhybech paměti možná uvázly písničky jako „It´s In Her Kiss“, „It´s All Been A Dream“, „Unhappy Girls“, „(I´ll Be) Missing You“, „So Far Away“ či „It´s Just The Way“ nebo „I´ll Cry Tomorrow“. A proč byli u nás nejznámější? Tož kvůli tomu, že si u nás ještě za socíku trsli (byť v době, kdy už byli mnoho let za zenitem). A také kvůli tomu, že si mnoho lidí u nás myslelo, že song „Needles And Pins“, který byl v tuzemsku znám zejména od Smokie (a Neckář ho zpíval česky jako „mýdlového prince“), pochází právě z dílny Searchers. No, nepocházel…
Ale i hosté překvapovali svojí předvedenou hrou – klasickým příkladem byli skvělí manchesterští The Hollies (neboli cesmíny – tj. takové ty stromové kytky s červenými bobulemi a ozdobnými listy), v jejichž čele stáli Allan Clarke (voc, g, harm), Graham Nash (g, voc) a Tony Hicks (lg, ks, bg, bjo, sitár, bvoc). Skupinu dále tvořili Bobby Elliott (ds) a Eric Haydock (bg), kterého v roce 1966 vystřídal Bernie Calvert (bg, ks). Ač cizáci, v podstatě dotáhli liverpoolský beat k naprosté dokonalosti. Clarkův pronikavý, „beatlesovsky“ rošťácký hlas plus Nashovy (vyšší) a Hicksovy (nižší) harmonické druhé vokály a zpěvové protijízdy - to byly poznávací značky „cesmín“. Navíc v autorských věcech – psali je opět ti tři jmenovaní - ohromovali úžasnými melodickými nápady a zvláštními harmonickými momenty a zvraty. Není divu, že měli Hollies tolik hitů (vlastních i coverů), stačí jen jmenovat „Just One Look“ (cover, pův. od Doris Troy), „Here I Go Again“, „We´re Through“, „Yes, I Will“, „I´m Alive“, „Look Through Any Window“, „If I Needed Someone“ (cover, pův. od The Beatles), „I Can´t Let Go“, „Bus Stop“, „Stop Stop Stop“, „On A Carousel“, „Pay You Back With Interest“, „Hard Hard Year“, „Goodbye Tomorrow“, „Carrie Anne“, „Stop Right There“, „King Midas In Reverse“, „Dear Eloise“, „Jennifer Eccles“, „Listen To Me“ atd. atd. Také byli hned po Beatles druhou nejúspěšnější hitparádovou kapelou. A ani nepřekvapí, že nejúspěšnějším albem Hollies se stala kompilace „The Hollies Greatest“ (1968).
Za nejlepší řadová alba jsou považována „Evolution“ (1967, kromě výše zmíněných „Carrie Anne“, „Stop Right There“, ještě např. „Rain On The Window“, „The Games We Play“, „When Your Lights Turned On“) a snad ještě „Butterfly“ (1967, kromě výše zmíněné „Dear Eloise“, např. „Away Away Away“, „Would You Believe?“, „Elevated Observations“, „Step Inside“), ale jak již bylo řečeno, pro kapelu bylo důležitější vydávání singlů. Graham Nash, který toužil dělat progresivnější muziku, v roce 1968 skupinu opustil a odstěhoval se do Kalifornie, kde se stal oporou folk-rockových Crosby, Stills & Nash a později ještě & Young. Hollies si však i po jeho odchodu - vystřídal ho Terry Sylvester ze Swinging Blue Jeans - drželi popularitu a přitom šlo o dobu, která kapelám jejich typu vlastně ani moc nepřála (hity „Sorry Suzanne“, „Look At Life“, „He Ain´t Heavy…, He´s My Brother“, „I Can´t Tell The Bottom From The Top“, „Gasoline Alley Brand“).
Z Manchesteru pocházeli také Freddie & The Dreamers - ti vynikali vcelku směšnými pohybovými kreacemi, které jim nejspíš vymýšlel malý obrýlený strajšpudlík, gumový zpěvák jménem Freddie Garrity. Zde je pár jejich „hitů“: „I´m Telling You Now“, „You Were Made For Me“, „I Understand“ a „Do The Freddie“. Jestliže Hollies každému vřele doporučuji, tak „Bédu a snílky“ rozhodně nikoli - byli skutečně děsní. A ještě jednu partu bych uvedl - z města United (a City) pocházel i soubor Wayne Fontana & The Mindbenders, který - jak je z názvu vidno - měl za mikrofonem zpěváka Wayneho Fontanu. V pětašedesátém měl hit „The Game Of Love“, dokonce jedničku americké hitparády. V tomtéž období se chytaly i songy „Um, Um, Um, Um, Um, Um“ (cover, napsal ho Curtis Mayfield), „It´s Just A Little Bit Too Late“, „Since You´ve Been Gone“, „Long Time Comin´“ a „She Needs Love“. Po odchodu zpěváka Fontany si zbytek kapely pod zkráceným názvem The Mindbenders začal vokály obstarávat sám, přičemž přibyl hit „A Groovy Kind Of Love“, a songy jako „You Don´t Know About Love“, „We´ll Talk About It Tomorrow“, „The Letter“ (pův. od The Box Tops), Coming Back“, „The Man Who Loved Trees“, včetně psychedelické skladby „My New Day And Age“. A také ucházející LP „With A Woman In Mind“ (1967, např. „Ashes To Ashes“, „Schoolgirl“, „Shotgun“, „I Want Her, She Wants Me“, „The Morning After“). To už se poslouchat jakž takž dalo. Poznámka: dva z členů The Mindbenders, jmenovitě Eric Stewart (voc, g) a Graham Gouldman (bg, voc) později, v 70. letech založil pop-rockový soubor 10cc.
Mimo Liverpool vyrukovala s mersey beatem ještě „fotbalová“ skupina Dave Clark Five z Londýna, kterou vedli bubeník Dave Clark a klávesista a zpěvák Mike Smith, majitel někdy dost hustého hlasu (někde mezi Paulem a Rogerem Daltreym). Zajímavostí bylo, že v nástrojovém obsazení měla také mezi beaťáky neoblíbený saxofon. Nicméně v letech 1964-66 skutečně skvěle „beatlesovsky“ válela, přičemž v té době vznikly hity „Glad All Over“, „Do You Love Me“, „Bits And Pieces“, „Can´t You See That She´s Mine“, „Come Home“, „Catch Us If You Can“, „Over And Over“, a songy jako např. „Because“, „Everybody Knows /I Still Love You/“, „Any Way You Want It“, „Crying Over You“, „I Like It Like That“, „Don´t Be Take In“, „I Need Love“, „Try Too Hard“, „I´ll Be Yours My Love“, „Nineteen Days“, „At The Place“, „Doctor Rhythm“.
DCF byli typickou singlovou kapelou, takže co se týče elpí, je nejlepší si obstarat nějaké to „bestofko“ nebo „greatesthitcko“. Patřili ke kapelám tzv. „britské invaze“, tedy těm, jimž se v závěsu za Beatles podařilo uspět v USA. V roce 1965 o ní budoucí režisérská hvězda John Boorman natočila film „Catch Us If You Can“. Po určitém období hledání (např. „Everybody Knows /You Said Goodbye/“, „Inside Out“ /hóóódně podobné beatlesovskému Seržantovi/, „Maze Of Love“) se kapela bohužel proměnila v takový ten vinárenský pop´n´roll, na který normální člověk tančí až po třech litrech ostravského Kahanu („You Got What It Takes“, „The Red Balloon“, „Good Old Rock´n´Roll“, „Live In The Sky“, „Put A Little Love In Your Heart“), což nevylepšila ani ploužáky, ať už procol-harumskými („Darling, I Love You“, „Julia“, „Break Down Andy Cry“), nebo jinými („Everybody Get Together“, pův. od Cheta Powerse). Ani není divu, že se v roce 1970 rozešla. No, vlastně nerozešla, jen jemně modifikovala název na Dave Clark & Friends.
Město na Temži reprezentovali v beatu i The Honeycombs, známí tím, že měli za bubny dívku. Jejich nejznámějším songem je „Have I The Right“, z dalších bych uvedl ještě „Please Don´t Pretend Again“, „That´s The Way“, všechny z let 1964-65. Z Londýna předměstí pocházeli také The Paramounts, jejichž vznik byl poznamenán mnoha různými přestupy, a dodnes v tom panuje určitý guláš. V kapele rozhodně působili Robin Trower (g), Gary Brooker (voc, p) a B.J. Wilson (ds), hudebně se pohybovala jak v beatu, tak v rhythm&blues, přičemž více skladeb přebírala, autorské písně byly v menšině. Ve třiašedesátém měla leiber-stollerovský hit „Poison Ivy“, z dalších songů možno vybrat třeba „A Certain Girl“, „I´m The One Who Loves You“, „Bad Blood“, „I Feel Good All Over“, „Blue Ribbons“, „Stupidity", „You Never Had It So Good“, „Don´t Ya Like My Love“. V roce 1966 se kapela rozešla a všichni tři jmenovaní hudebníci založili mnohem slavnější skupinu Procol Harum.
U nás byli známí zejména The Tremeloes z Essexu, kteří se na konci 60. let objevili v Československu na Bratislavské lyře. V první půli sixties je vedl zpěvák Brian Poole, přičemž tehdy velmi neúspěšně soupeřili s Beatles. Přesto měli v letech 1963-64 pár převzatých hitů jako třeba „Twist And Shout“, „Do You Love Me“, „Someone Someone“. Po odchodu Poola se skupina přestavěla, přičemž ji tvořili Alan Blakley (rg, ks, voc), Len „Chip“ Hawkes (bg, voc), Ricky West (g, voc) a Dave Munden (ds, voc) – tehdy začalo její krátké „golden“ období, kdy měla hity (převzaté i autorské) jak v Británii, tak občas dokonce i v Americe. Řadovými alby bych se ale být vámi raději moc neobtěžoval, většinou na nich byly tři, čtyři slušné songy a jinak vata, nehledě na fakt, že mnohé písně se často opakují: občas se totiž nedělal rozdíl mezi řadovkou a kompilací. No, možná snad LP „Alan, Dave, Rick And Chip“(1967). Přesto je lepší spíše zvolit nějakou tu „the best of…“ atd. Z písní jmenujme například „Here Comes My Baby“ (původně od Cata Stevense), „Round And Round“, „What A State I´m In“, „Negotiations In Soho Square“, „Running Out“, „Suddenly Winter“, „Silence Is Golden“ (předělávka od Four Seasons, ta je nejznámější), „When I´m With Her“, „Come On Home“, „Reach Out, I´ll Be There“, „Even The Bad Times Are Good“, „Suddenly You Love Me“, „My Little Lady“, „I Shall Be Released“ (pův. od Boba Dylana), „Hello World“, „Call Me Number One“, „Me And My Life“, „By The Way“, „Right Wheel, Left Hammer, Sham!“, „Hello Buddy“. No, vokály dobré, ale často trošku bigbítová estráda až bubble gum.
V Birminghamu působící, „odechovaní“ a občas dosti příšerní Fortunes Roda Allena (voc, bg) a Barryho Pritcharda (g, voc) si prožili dvě krátká období úspěchu – v letech 1965-66 a pak v čase bubble-gumu v letech 1970-1972. Měli hity a songy jako třeba „Caroline“, „You´ve Got Your Troubles“, „Here It Comes Again“, „Idol“, „Here Comes That Rainy Day Feeling Again“, „Freedom Come, Freedom Go“, „Storm In A Teacup“). Huh! S Beatles byla spojena i dvojka Peter And Gordon – často přebírala brouky interpretované songy a většinou je obalila do bombastických smyčcových a dechových aranžmá, což samé činila i s písněmi autorskými. Lze slyšet např. na nahrávkách z let 1964-66 jako třeba „A World Without Love“, „Nobody I Know“, „I Go To Pieces“ (pův. od Dela Shannona), „Woman“, „The Green Leaves Of Summer“. A v jen málo případech nechala „pouze kytary znít“ (např. „The Morning´s Calling“).
Pojďme na evropský kontinent.
Ex-člen Tornados, v Německu narozený baskytarista a zpěvák, vystupující pod přezdívkou Heinz se stal mužem jednoho hitu – „Just Like Eddie“ (1963). Co se týče samotného Spolkového Německa neboli NSR, tam měl několik hitíků takového toho dechovkového beatu mladičký zpěvák a kytarista maďarského původu Drafi Deutscher – největší z nich byl v anglické verzi „Marble Breaks And Iron Bends“ představen i v USA. Z těch dalších lze uvést „Shake Hands“, „Keep Smilling“ a „Cinderella Baby“. Když si je poslechnete, bude vám to jasné: Drafi je hlavním kandidátem na německého předchůdce stylu bubble gum. Se svým melodickým beatem se v NSR představila také kapela The Rattles v čele s Herbertem Hildebrandtem (bg, bvoc) a Achimem Reichelem (voc, g). Měla angažmá v hamburském Star Clubu jako Beatles, byla na turné v Anglii s Little Richardem a Stouny, přičemž dostala přezdívku „němečtí Beatles“, dělala předkapelu Beatles na jejich turné v NSR v roce 1966. Samotná kapela se pak prezentovala písněmi jako „La La La“, „Come On And Sing“, „Stoppin´ In Las Vegas“, „Love Of My Life“, „It Is Love“ „Cauliflower“, „After Tea“ plus coverem „Sha-La-La-La-Lee“, původně od Small Faces. Po určité pauze na konci šedesátek se personálně zcela obměnila, přičemž Hildebrandt se už staral jen o občasné skládání a o produkování.
Ve Španělsku byli zase miláčky zejména ženského publika Los Bravos, u nichž ovšem stál za mikrofonem německý, značně exaltovaný zpěvák Michael Kogel aka Mike Kennedy. Elbéčka hráli takový… no, estrádní bigbít s trúbami, přičemž měli hit „Black Is Black“, který se objevil na desce „Black Is Black“ (1966, dále ještě např. „I Don´t Care“, „I Want A Name“, „I´m Cuttin´ Out“, „Baby, Believe Me“). A aj u nás boli takí ako beatlesi: bratislavská skupina The Beatmen - – ve které tehdy začínal zpěvák a kytarista Dežo Ursiny - se snažila hrát i vypadat přesně tak, jako jejich vzory z Liverpoolu. Za dva roky těchto snah po nich zbyl hit „Let´s Make A Summer“ (1965), něco singlů („Break It“, „Safety Arrived“, „The Enchanted Lie“) a účast ve filmu „Nylonový mesiac“ (1965, režie Eduard Grečner - Beatmen zde hrají píseň „That´s All Got To Do“). V šestašedesátém většina členů emigrovala do NSR, ale neprosadili se tam.
V Itálii byla v té době trendy malá, ale výbušná zpěvačka Rita Pavone.Měla v sobě něco z Brendy Lee – takový ten poněkud živější, ukřičenější (někdy až dost nepříjemný) projev. V polovině sixties se prezentovala italským pojetím twistu a beatu, přičemž v té době byla známá i v USA (vystupovala i v populární Ed Sullivan Show) a v letech 1966 a 1967 získala popularitu i ve Velké Británii. Uveďme třeba její hity „La Partita Di Pallone“ a „Cuore“ (v angličtině známá jako „Heart“) nebo i některé další songy „Amore Twist“, „Clementine Cherie“, „Non É Facile Avere 18 Anni“, „Son Finite Le Vacanze“, „Che M´importa Del Mondo“, „L´amore Mio“, „Rememeber Me“, „Just Once More“, „La Zanzara“, „Dove Non So“, „Gira Gira“, „Try It And See“. Zahrála si samu sebe i v několika filmech, namátkou je možno zmínit „Rita, la figlia americana“ (1965, režie Piero Vivarelli), „La feldmarescialla“ (1967, režie Steno) nebo „Little Rita nel West“ (1967, režie Ferdinando Baldi).
Mersey beat za oceánem? Inu, proč ne, i když oni tomu tam pravděpodobně říkali jinak (nejspíš rock´n´roll, jak konec konců nazývají veškerý rock).
Jako první bych uvedl zejména inspirátory oněch proplétajících se vokálních linek, bez kterých by možná Brouci nebyli Brouky – bratrskou dvojici Dona a Phila Everlyovy (oba voc, g) z amerického Středovýchodu, takto The Everly Brothers. V 60. letech ovšem o ně zájem postupně opadal, nejspíš právě v souvislosti s Beatles, Hollies nebo americkými Beach Boys. Možná také proto, že klesala jejich autorská potence a čím dál více písní přejímali. Zde bych jako příklad uvedl LP „The Everly Brothers Sings Great Country Hits“ (1963, mj. „I Walk The Line“, pův. od Johnny Cashe, „I´m So „Silver Threads And Golden Needles“, pův. interpret Wanda Jackson, „Please Help Me, I´m Falling“, pův. interpret Hank Locklin, „Release Me“, pův. od Eddie Millera, později proslavil Engelbert Humperdinck).
Navíc se opět objevila reakce na reakci - bratři se v polovině sixties nadchli pro sound beatových kapel, zejména těch, které vlastně oni dva sami předtím svým soundem ovlivnili. Od Everlyovcov bych v tomto punktu uvedl třeba songy „Fact Of Life“, „Love Is All I Need“, „Gone, Gone, Gone“, „Price Of Love“, Leave My Girl Alone“, „Bowling Dream“, „Mary Jane“ plus covery „That´ll Be The Day“, pův. od Buddy Holly & The Crickets, „Dancing In The Street“, pův. od Martha & The Vandellas, „I Got A Woman“, pův. od Ray Charlese, „Mama Tried“, pův. od Merle Haggarda. Anebo alba „Beat & Soul“ (1965, např. „Man With Money“, dále covery „Love Is Strange“, pův od Mickey & Sylvia, „C.C. Rider“, pův. od Ma Raineyové, „Hi-Heel Sneakers“, pův. od Tommy Tuckera, „Girl, Can´t Help It“, pův. interpretováni Little Richardem) a „Two Yanks In England“, kde jim většinu songů napsali členové Hollies pod pseudonymem L.Ransford (1966, např. „Kiss Your Man Goodbye“, „The Collector“, dále covery „Somebody Help Me“, pův. od Spencer Davis Group, „Hard Hard Year, pův. od Hollies).
V Indianě vznikla kapela The McCoys, kterou vedl zpěvák a kytarista Rick Derringer. Zpočátku normálně beatovala a v polovině sixties měla velký hit „Hang On Sloopy“. Z dalších písní dvouletky 1965-67 bych uvedl třeba cover „Fever“, pův. interpret Little Willie John, dále songy „Sorrow“, „Up And Down“, „Come On, Let´s Go“, „Smokey Joe´s Café“, „You Make Me Feel So Good“, „Don´t Worry Mother“, „Say Those Magic Words“. Později se Derringer stal význačným instrumentalistou a McCoys přešli na psychedelické rhythm&blues. A ještě později hrál Rick třeba s bratry Edgarem a Johnny Winterovými. Do této kapitoly by patřily i začátky středně-proudého texaského výtržníka P. J. Probyho – vytáhl staré písně z 20. a 30. let a oblékl je do kabátu a la Beatles: nutno přiznat, že tyto songy „Hold Me“ či „Together“ patřily (hlavně v Británii) k jeho nejúspěšnějším. Později countryoval (v určité poloze jeho hlas připomínal Johnnyho Cashe), a pak se připomněl nesourodým albem „Three Week Hero“ (1968/1969, např. „Medley: Jim´s Blues / George Wallace Is Rollin´ In This Mornin´, „The Day That Lorraine Came Down“, „Sugar Mama“, „Won´t Be Long“), na kterém mu hudební podklad krom jiných nahráli i tři budoucí cepelíni, tehdy vystupující jako New Yardbirds (Page, Jones a Plant). Bylo částečně jakžtakž poslouchatelné, ovšem moc se neprodávalo… No, a v neposlední řadě musíme zmínit také předčasně zemřelého Texasana Bobby Fullera s jeho Four (songy „Love´s Made A Fool Of You“, „Another Sad And Lonely Night“ a hity „I Fought The Law“ od Crickets či „Let Her Dance“).
V polovině 60. let, když Beatles se svou tvorbou zamířili do jiných hudebních vod, vznikla po nich na trhu díra a tak se producenti předháněli v tom, jak ji zaplnit. V Americe, konkrétně v L.A. byla coby kopie Beatles vyrobena na objednávku pro TV-seriál skupina The Monkees. Tato čtveřice - Mike Nesmith (voc, g, bg), Peter Tork (voc, bg, g, ks, bjo), Mickey Dolenz (voc, ds) a Angličan David Jones (voc, perc) - měla zpočátku obrovský úspěch, ale muzikantům hodně vadilo, že jsou vlastně hračkami v rukách producentů a zcela v intencích názvu si připadali jako cvičené opice. Na druhé straně je fakt, že první elpíčka „The Monkees“ (1966) a „More Of The Monkees“ (1967) vykazovala multiplatinové prodeje. Přesto došlo k menší vzpouře a snaze natočit desky s vyšším procentem vlastních skladeb, anebo alespoň s větším vlivem na výběr coverů. To se podařilo zejména na LP „Headquarters“ (1967) a dle všeho nejlepším albu Monkees „Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd.“ (1967). Kapela se postupně odchylovala od takové té komerční větve soundu a la Beatles a na jedné straně barokně popovala a na straně druhé se po beatlesovsku velice ochotně pouštěla do hrátek s psychedelic music, což bylo tehdy velmi in. Jenomže celkově se to tak nějak producentům i kapele samotné začalo vymykat z rukou. To je dobře vidět v ulítlé filmové koláži „The Head“ režiséra Boba Rafaelsona (1968), která - přestože je dnes určitým kultem - tehdy totálně propadla.
A tak i když Monkees natáčeli vcelku zajímavé písničky poplatné atmosféře, kterou navodili hippies, časem o tuto partu veselých chlapíků přestal být zájem. Z největších hitů Monkees jmenujme „Last Train To Clarksville“, „I´m A Believer“ a „Daydream Believer“, dále ještě „/Theme From/ The Monkees”, „I´ll Be True To You“, „Saturday Child“, „Mary, Mary“, „I Don´t Think You Know Me“, „A Little Bit Me A Little Bit You“, „/I´m Not Your/ Steppin´ Stone“, „Forget That Girl“, „You Told Me“, „You Just May Be The One“, „No Time“, „Randy Scouse Git“, „The Door Into Summer“, „Words“, „Pleasant Valley Sunday“, „Love Is Only Sleeping“, „Daily Nightly“, „Valleri“, „Goin´ Down“, „Porpoise Song“, „Teardrops City“, „Heart & Soul“ či „Sometime In The Morning“ nebo „Can You Dig It“. Jako kapela se Monkees začali vnitřně rozkládat cirka od osmašedesátého (první odešel Tork), zbylé trio Nesmith-Jones-Dolenz se pak ještě nějaký čas snažilo fungovat, ale pohromadě je držely víceméně některé smluvní závazky. Oficiální ukončení kariéry nastalo v roce 1971.
Už předtím natočil úspěšné album nejtalentovanější z Monkees Michael Nesmith – neslo se v duchu country rocku a mělo název „Magnetic South“ (1970, hit „Joanne“, dále např. „Calico Girlfriend“, „Crippled Lion“, Little Red Rider“, plus cover „One Rose“). Ještě ve stejném roce vyšlo i jeho druhé LP „Loose Salute“ (1970, např. „Silver Moon“, „Conversations“, „Bye, Bye, „Bye“, „Listen To The Band“, „Lady Of The Valley“) a v rychlém sledu následovala i deska „And The Hits Just Keep On Comin´“ (1972, např. Lady Love“, „Tomorrow And Me“, „Two Different Roads“, „Harmony Constant“). V období let 1970-1971 nahrál svoje album také další ex-člen Monkees, zpěvák Davy Jones, které bylo v podstatě standartní pop-music (např. „Road To Love“, „Rainy Jane“, „Look At Me“, „Pretty Little Girl“). Zbylí „opičáci“ Peter Tork a Micky Dolenz se věnovali zejména práci v televizi a ve filmu..
U The Monkees se také poprvé projevil talent newyorského skladatele a zpěváka Neila Diamonda; hity „I´m A Believer“ a „A Little Bit…“ pocházejí totiž od něj. Ovšem hitmaker Neil sem do této škatule nepatří – najdete ho v kapitolce Ella, Nina, Mr. Dynamite, začátek funku a blue-eyed soul.
Z L.A. pocházela i další akvizice psychedelického beatu či pop-rocku, v Evropě méně známa skupina s vpravdě hipýzáckým názvem Strawberry Alarm Clock neboli SAC. Bylo to zasněné, acidicky jemně uhozené, s bohatými beatlesovskými vokály. V základní sestavě tehdy působili Randy Seol (ds, voc), George Bunnell (bg, voc), Ed King (lg, voc), Mark Weltz (ks, voc), Lee Freeman (rg, sitar, voc) a Steve Bartek (fl, g, bvoc), přičemž největší hit „Incense And Peppermints“ nazpíval hostující Greg Munford. Onen hit pak pochází ze stejnojmenného debutového alba „Incense And Peppermints“ (1966/1967, dále např. „The World´s On Fire“, „Birds In My Tree“, „Rainy Day Mushroom Pillow“, „Lose To Live“ plus instrumentálka „Pass Time With SAC“). I dvojka „Wake Up… It´s Tomorrow“ zněla podobně (1967/1968, hitík „Tomorrow“, dále např. „Pretty Song From Psych-Out“, „Sit With The Guru“, „They Saw The Fat One Coming“ plus suita „Black Butter“). Kapela se také objevila v hippie-filmu „Psych-Out“ (1968, režie Richard Rush). Pak se začala měnit sestava, přitvrzovalo se, ale už to nějak nebylo ono. Z dalších songů SAC je možno zmínit třeba „Sea Shell“, „Barefoot In Baltimore“, „Miss Attraction“, „Write Your Name In Gold“, „Desiree“, či „California Day“. V roce 1971 pak „jahodový budík“ dotikal. Ed King následně přestoupil k „jižanům“ Lynyrd Skynyrd.
Další americkou beatovou akvizicí s názvuky psychedelie a funku byla například kapela Tommy James & Shondells, která působila v Detroitu a jíž vedl – jak je vidno – zpěvák a kytarista Tommy James. V jejím nejlepším období (1967-1970) za Tommym stáli Eddie Gray (g, bvoc), Mike Vale (bg, p, bvoc), Peter Lucia (ds, bvoc) a Ron Rosman (ks, bvoc). Skupina vynikala zejména výbornými sborovými vokály. Ještě dodnes jsou známy některé její hity jako třeba „Hanky Panky“, „Say I Am (What I Am)“, „Don´t Let My Love Pass You By“, „I Think We´re Alone Now“, „Mirage“, „Baby, Baby, I Can´t Take It No More“, „Gettin´ Together“, „Real Girl“, „Lost In Your Eyes“, „Mony, Mony“, „Gingerbread Man“, „Nighttime (I ´m a Lover)“, „Get Out Now“, „Crimson And Clover“, „Do Something To Me“, „Breakaway“, „Crystal Blue Persuasion“, „Kathleen McArthur“, „Sweet Cherry Wine“, „Cellophane Symphony“, „Makin´ Good Time“, „Ball Of Fire“, „Tighter, Tighter“, „Talkin´ & Signifyn´“, „Red Rover“, a to zejména proto, že jsou coverovány umělci z celého spektra rocku a popu. Na druhou stranu je třeba objektivně říci, že značnou část repertoáru kapely tvořily poněkud přiblblé bubblegumové (viz níže) popěvky. Proto bych alby spíše šetřil – snad tedy s přimhouřením očí „Mony Mony“ (1968) a „Crimson & Clover“ (1968). Po rozpadu kapely se zpěvák Tommy James vydal na sólovou dráhu (viz text Kdo po Beatles aneb pop rock).
V Austrálii vznikl sirup band Bee Gees bratří Barryho (voc, g), Robina (voc, g, ks, p) a Maurice (voc, bg, ks, g, harm) Gibbových, dalšími členy byli ještě Vince Melouney (ex-Billy Thorpe & The Aztecs, g) a Colin Petersen (ds). Silným poznávacím znamením formace byly zejména barvy hlasů: Barryho jiskřivě „holliesovský“ (na jeho šílenou fistuli z pozdější disco-éry raději zapomeňte) a Robinův vysoký roztřesený s koncovým vibrátem. Nadměrně melodické písničky, v nich propracované vokály, jemný doprovod doplněný sladkými smyčci, a hlavně chorobná touha po slávě – vše uvedené je k ní nakonec dovedlo. Říkalo se jim také „australští Beatles“, přestože se bratři narodili na britském ostrově Man a vyrůstali v severoanglickém Manchesteru. Tam také založili svou první (dětskou) skiffle skupinu. V roce 1958 se Gibbovic rodina přestěhovala do Austrálie poblíž Brisbane, ale kluky hraní bavit nepřestalo ani tam – a místní rozhlasový dýdžej jim dokonce vymyslel název a to dle iniciál nejstaršího z bratří. Ale teprve když se přesunuli do většího a metropolitního Sydney, začala si jich všímat širší veřejnost a posléze celý svět.
Za nejlepší alba jsou v období 1967-70 považována „Bee Gees 1st“ (1967), „Horizontal“ (1967/1968) a zejména výborné doublealbum „Odessa“ (1968/1969). A nyní „bídžísácké“ hity a songy ze sixties: v Austrálii „Spick And Specks“, celosvětově pak „New York Mining Disaster 1941“, „Holiday“, „To Love Somebody“, „Every Christian Lion Hearted Man Will Show You“, „Massachusetts“, „World“, „Words“, „Lemons Never Forget“, „Let There Be Love“, „I´ve Gotta Get A Message To You“, „I Started A Joke“, „Tomorrow Tomorrow“, „Birdie Told Me“, „The Earnest Of Being Georgie“, „You´ll Never See My Face Again“, „Marley Purt Drive“, „Suddenly“, „Sound Of Love“, „Give Your Best“, „Never Say Never Again“, „Melody Fair“, „Lamplight“. Jak už jsem ale naznačil, silnou stránkou Bee Gees byl určitě cit pro vokální harmonii a tím vlastně melodičnost jejich písniček, ovšem minusem pak jejich až přílišná sladkost. Prostě - dostat se do vaší ledničky, promění váš fernet ve vaječný koňak dřív než by se řeklo Gibb!
Přes velký úspěch kapely v půli devětašedesátého zahřmělo – Robin se cítil být jako zpěvák (i jako skladatel) poněkud upozaděn, a tak Bee Gees opustil a vrhl se na sólovou dráhu. Natočil jednu mizernou desku s úspěšným (a příznačně děsným) singlem a pak se zase do kapely vrátil. Mezitím ovšem skupinu opustil bubeník Colin Petersen, jenž pak hrál sezónu ve folkrockovém triu Humpy Bong, chvíli dělal impresária irskému folkaři Jonathanu Kellymu, posléze zahořkl a hudební branži opustil. A odešel také kytarista Vince Melouney, který následně v Anglii založil krátkodechý hardrock Fanny Adams.
Další, nikoliv tak slavnou, australskou akvizicí se stali The Easybeats, kteří fungovali zhruba pět let. Působil u nich mj. i starší brácha od „ácédécéčkových“ Malcolma a Anguse, kytarista a zpěvák George Young. Dalšími osobnostmi v ní byli holandský kytarista Harry Vanda a zpěvák Stevie Wright, v kapele ještě působili Dick Diamonde (bg, voc) a Gordon „Snowy“ Feet (ds). Většina skladeb pak pocházela od prvních tří jmenovaných. Easybeats byli mnohem divočejší partou než hore bídžísáci: stáli někde na rozhraní mezi melodickým beatem a la Beatles a bílým britským rhythm&blues. Proto se prezentovali „liverpoolárnami“, jakými byly třeba písničky „Pretty Girl“, „I´m Gonna Tell Everybody“, „Made My Bed: Gonna Lie In It“, „Remember Sam“, „Hello, How Are You“ nebo „Falling Off The Edge Of The World“ či „Music Goes ´Round My Head“, dokázali ale hrát i dost tvrdě, kupříkladu v sonzích „She´s So Fine“, „Sorry“, „I´ll Make You Happy“, „Who´ll Be The One“, „Heaven And Hell“, „Bring A Little Lovin´“ či „Good Times“. V momentě, kdy to začalo směřovat k psychedelickému hard rocku (mj. songy „St. Louis“, „Peculiar Hole In The Sky“, „Can´t Find Love“) se kapela rozpadla. Její nejznámější skladbou se stala hitovka „Friday On My Mind“, z elpíček je možno zkusit třeba „Easy“ (1965), určitě „Good Friday“ (1966/1967) a možná i „Vigil“ (1968). Po ukončení činnosti se autorská dvojice Young a Vanda dala na producentskou dráhu, přičemž se starala třeba o Stevie Wrighta sólo, John Paula Younga nebo o AC/DC v jejich raném období. V polovině sedmdesátek oba vytvořili novovlnné duo Flash And The Pan.
Dětskou televizní hvězdou byl v Austrálii zpěvák Peter Doyle, takže když dospěl do svých patnáctin, byl už v podstatě zkušeným showmanem. V té době dorazila pod jižní kříž beatová horečka, a který jiný teenager by žánr uchopil s takovým entuziasmem jako on? Zhruba v období let 1965-1966 se tedy začal objevovat na malých deskách, kde se prosazoval svým chlapeckým ale průrazným vokálem. Šlo převážně o různé covery jako jako „Stupiduty“, „Speechless /The Pick Up)“, „Something You Got, Baby“, „Go Away“, „The Great Pretender“, „Is It Dream“, z nichž většina se octla na jeho debutu „Peter´s First Album“ (1966). Poté mu jako interpretovi byly dohazovány stále popovější kusy, až se v roce 1968 stal členem estrádně popového, vokálního „peroxid-blond“ tria The Virgil Brothers, jakousi „Aussie“ odpovědí na Walker Brothers. Trio mělo hit v coveru „Temptation ´Bout To Get Me“ (pův. od The Knight Brothers), z dalších songů možno uvést „Look Away“, „When You Walk Away“, „Shake Me, Wake Me“. Po návštěvě Spojeného království se skupina rozpadla a Doyle odešel k formujícím se New Seekers.
Silnou vazbu na Austrálii mělo i britské pop-rockové (či baroque-popové) duo The Marbles, které tvořili bratranci Graham Bonnet (lvoc, g) a Trevor Gordon (bvoc, g). Druhý z nich totiž s rodiči do země klokanů na konci fifties emigroval. Tam se sčuchnul a skamarádil s tehdy ještě neznámými Bee Gees, a když se pak vrátil do Anglie a s Bonnetem vytvořil duo Marbles, požádal již slavné bratry Gibbovy, by mu napsali něco písní. Což se také stalo. Nejznámějšími singly dua jsou písně „Only One Woman“ a „The Walls Fell Down“, z dalších songů je možno zmínit třeba „Elisabeth Johnson“, „By The Light Of A Burning Candle“, „Breaking Up Is Hard To Do“, které se většinou objevily na kompilačním LP „The Marbles“ (1970). V tom čase už ale duo neexistovalo. Bonnet se později uplatnil jako hardrockový zpěvák, mj. v kapelách Rainbow, Michael Schenker Group či Alcatrazz.
V samotné Anglii se velké přízni teenagerů těšila v polovině sixties i „temná Ofélie“, zpěvačka s „folkovým“ hlasem Marianne Faithfull, dívka šlechtického původu. První album „Come My Way“ také bylo víceméně folkové (1965, mj. „Down In The Halley Garden“, „Come My Way“, „Bells Of Freedom“), později to šlo do takového toho pop-rocku obaleného bohatou orchestrální stránkou. Marianne se prosadila zejména songy, jako např. cover „As Tears Go By“, původně od Stounů, „Come And Stay With Me“, „In My Time Of Sorrow“, This Little Bird“, „Summer Nights“, „Something Better“, „Counting“ napůl se Stouny napsaný „Sister Morphine“ či „roztřesený“ cover „Yesterday“, pův. od Beatlů. Bohužel více než songy se ale „proslavila“ svými pozdějšími skandály se Stouny a slušnou frekvencí pokusů o sebevraždu. I mladičká vykulená Skotka Lulu byla ve svých sedmnácti nadějí – takovou britskou Brendou Lee. Bohužel po pár víceméně beatových hitech („Shout“, „Leave A Little Love“, „The Boat That I Row“, „Dreary Nights And Days“, „Love Loves To Love Love“) se přes osmyčcovaný filmový song „To Sir, With You“ pomalu dostala do středního proudu. Něco je s přimhouřením obou očí jakžtakž poslouchatelné (mj. „Me, The Peaceful Heart“, „Boy“, „Hum A Song“, „After The Feeling Is Gone“, „To The Other Woman“ plus cover „Morning Dew“, pův. od Bonnie Dobson), zbytek povětšinou estrádní srágora.
Nyní takovou odbočku - za nového „beatla“ byl na konci sixties považován mladý londýnský zpěvák, pianista a skladatel Elton John (vl.jm. Reginald Kenneth Dwight). Pod přezdívkou „Reggie“ začínal v patnácti jako hospodský hráč na piano, poté založil skupinu Bluesology, která doprovázela americké soulové hvězdy na turné po Anglii a posléze se stala podpůrnou skupinou zpěváka Long John Baldryho. Pak se přes manažéra jednoho hudebního labelu dostal k textům teenagerského básníka Bernie Taupina a bylo rozhodnuto – Reggie s ním od těch časů (1967) začal spolupracovat a tato spolupráce trvala i v době po milleniu. Následně si zpěvák vybral nový pseudonym Elton John a společně s Taupinem pak psali songy pro jiné interprety (mj. např. pro Lulu „Living Without You“). Nu, a v letech 1968-69 konečně došlo na první singly „I´ve Been Loving You“, „Lady Samantha“, „It´s Me That You Need“ a „Just Like Strange Rain“ a v devětašedesátém na první LP „Empty Sky“, na němž důležitou roli sehrál Johnův parťák z Bluesology, kytarista Caleb Quaye (1969, např. „Empty Sky“, „Skyline Pigeon“, „Sails“, „Gulliver/Hay Chewed/Reprise“, „Val-Hala“). A o rok později vydané album „Elton John“ už se chytalo i v USA (1969/1970, hit „Your Song“, dále např. „I Need You To Turn To“, „Border Song“, „First Episode At Hienton“). A proč na začátku tohoto odstavce hovoříme o odbočce? Je totiž nutné podotknout, že pokud se v rámci hudby mluvilo o Eltonu Johnovi jako o novém „beatlovi“, týkalo se to spíše psychedelického období brouků a nikoli jejich Mersey beatu z prvního období. A jak na tom byl EJ v seventies se dočtete v textu Kdo po Beatles aneb pop rock.
Takže tedy zpět k beatu.
Když se vrátíme ke kapelám, v Československu byli vcelku oblíbení Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich z Jižní Anglie. Tedy, oni byli oblíbení nejen kvůli muzice, ale také kvůli svému názvu - mezi teenagerskými školáky často probíhala soutěž, kdo ho zadrmolí nejrychleji, aniž by se spletl. Většinou to dopadalo takhle: dejdídzibikimikentič! Aby se nám to trochu vyjasnilo, pojďme si říci sestavu: David „Dave Dee“ J. Harman (voc), Trevor „Dozy“ L. Ward-Davies (bg), John „Beaky“ Dymond (g), Michael „Mick“ Wilson (ds) a Ian „Tich“ F. S. Amey (lg)… Hudebně se jednalo o spojení melodického beatu s bustrovanými kytarami a smyčci – v přeneseném významu jako by předcházeli raným Sweet; navíc tu existoval i stejný model producentů-skladatelů (Alan Blaikley – Ken Howard). Ani není divu, že to byla jedna kapel, které spíše klasicky spoléhaly na singly, coby „krmivo pro teenagery“, a alba u ní neměla tu důležitost. Přitom kupříkladu hned debut „Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich“ (1966) byl velmi slušný, a ani dvojka „If Music Be The Food Of Love…Then Prepare For Indigestion“(1966) moc nezaostávala. A některé jejich hity a dobré songy? Tak třeba „You Make It Move“, „Hideaway“, „Here´s A Heart“, „We´ve Got A Good Thing Goin´“, „Frustration“, „Nose For Trouble“, „Hold Tight“, „Bend It“, „Shame“, „Save Me“, „Hard To Love You“, „All I Want To Do“, „He´s A Raver“, „Wreck Of Antoinette“, „Zabadak“, „The Legend Of Xanadu“, „Snake In The Grass“, „Bora Bora“, „Love Is A Drum“. A určitě byli poslouchatelnější než HH (viz další odstavec). Na podzim devětašedesátého odešel Dave Dee na sólovou dráhu, zbytek kapely pak pokračoval pod zkratkou D.B.M & T..
Nu, a pak jsme tu právě měli melodické pop-beatové ansámbly, jakým byli třeba manchesterští Herman´s Hermits zpěváka a multiinstrumentalisty Petera „Hermana“ Nooneho. Většina věcí byla přejatých, občas se nějaká ta autorská píseň objevila zapadlá na LP. Nicméně HH bodovali na hitparádách s matrošem, který nebyl od nich, viz třeba písničky: „I´m Into Something Good“, „Can´t You Hear My Heartbeat“, „Silhouettes“, „Mr. Brown, You´ve Got A Lovely Daughter“, „Wonderful World“, „I´m Henry Vlll., I Am“ , „Where Were You When I Needed You“, „A Must To Avoid“, „Listen People“, „Sleepy Joe" plus největší hit „No Milk Today“. Šlo většinou o neposlouchatelné sirupy, v podstatě o estrádu pro teenagery. Ale úspěšnou…
A samozřejmě nesmíme zapomenout na The Herd s Peterem Framptonem, ještě než vstoupil do Humble Pie. Ze začátku estrádní bigboš, pak na krátký čas tvrdší melodická záležitost, jakýsi předstupeň Sweet. Singlovky jim psal profesionální songwriter Alan Blaikley, zbytek skladeb pak samotní členové Herd. Zkuste třeba písně „I Can Fly“, „Understand Me“, „From The Underworld“, „I Don´t Want Our Loving To Die“, „Our Fairy Tale“ (ty se objevily na americkém LP Herd „Lookin´ Thru You“, 1968), dále ještě „Beauty Queen“ či „Miss Jones“.
Asi by sem patřila i anglická kopírka amerických Beach Boys zvaná Wishful Thinking, což bylo v jejím případě opravdu jen „zbožné přání“. Příšerné, často neposlouchatelné. V letech 1966-1967 měla (většinou převzaté) písně jako „Step By Step“, „Turning Around“, „Looking Around“, „Meet The Sun“, „Cherry Cherry“. Na přelomu dekád vyplodila singl „Hiroshima“, který se stal na konci sedmdesátek hitem v Německu. Z toho času pochází i vcelku dobrá singlovka „State Fair Majorette“. Ale jinak… (huh!). Svou existenční dvouletku naplnila o něco později (1968-1969) také londýnská skupina Harmony Grass zpěváka Tony Riverse, což byl jakýsi pop-beat s bohatými sborovými vokály a mohutnou orchestrací. Měla písně jako „Move In The Little Closer, Baby“, „Happiness Is Toy-Shaped“, „I Remember“, „Summer Dreaming“, „First Time Loving“, „What A Groovy Day“, „Mrs. Richie“, „Stand On Your Own Two Feet“ plus cover „Cecilia“, pův. od Simona & Garfunkela. Některé z nich se objevily na jediném LP Harmony Grass „This Is Us“ (1969/1970, dále např. „I Think Of You“, „My Little Girl“, „Ballad Of Michael“). Z větší části estrádní záležitost, ale něco málo písní je i poslouchatelných…
Měli jsme tu i kapelu The Marmalade ze Skotska, nazývanou některými českými máničkami též „mamrdláda“, těmi pokročilejšími v jazyce i „mamrdlejt“. Hlavními figurami v ní byli skladatelé William Junior Campbell (g, ks, voc) a Dean Ford (vl. jm. Thomas McAleese, lvoc, g).. Zhruba od šestašedesátého se následujících cca pět let dostávala do podvědomí pop-beatovými songy jako „Lovin´ Things“, „It´s All Leading Up To Saturday“, „Reflection Of My Life“ (ten je z autorských skladeb asi nejznámější) „I See The Rain“, „Wait For Me Mary-Anne“, „Baby Make It Soon“, „Rainbow“, „My Little One“, „Radancer“ plus coverem „Ob-La-Di Ob-La-Da“, pův, od Beatles. Brali i nějaká vyšší místa v domácí hitparádě (s tím broučím coverem měli dokonce číslo 1), občas se dostali i do té americké. Ale celkově to žádná sláva nebyla, což lze až na výjimky říci i o muzice.
A též nelze zapomenout (a občas i nelze poslouchat) Love Affair s trúbami a s občasným nákrokem k rhythm&blues (hit „Everlasting Love“ nebo songy „Rainbow Valley“, „Hush“, „Bringing On Back The Good Times“, „So Sorry“, „Let Me Know“, „Baby I Know“, „Step Inside“). To samé platí i o velšském big bandu Amen Corner, jemuž velel Andy Fairweather Low (voc, g), s jeho taliánským cover-hitem „(If Paradise) Half As Nice“ a songy jako „High In The Sky“, „Bend Me, Shape Me“, „Lady Riga“, „Hello Susie“. Huh! Posléze se kapela přejmenovala na Far Weather a pokusila se o tvrdší muziku.
Na konci šedesátých let získaly sladké melodické popěvky výše jmenovaných skupin dokonce svoje žánrové označení - dle písničky „Bubble Gum World“ se jim příznačně začalo říkat bubble gum music (nebo jen bubble gum). Není třeba připomínat, že nejlépe se jim dařilo v USA, vliv The Monkees byl rozhodně nezanedbatelný. Třeba bard Tommy Roe z Atlanty na nich postavil celou svou kariéru – už na začátku sixties měl výnosnou hitparádovou odrhovačku „Sheila“, na jejich konci pak bodoval hity „Dizzy“ a „Jam Up And Jelly Tight“. Možným předchůdcem bubble gumu je nejspíš romantický newyorský zpěvák Brian Hyland. Prosadil se coby 17letý svým prvním singlem, veselou písní „Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka Dot Bikini“ (1960). Jeho dalším velkým hitem byl v dvaašedesátém song „Sealed With A Kiss“, původně interpretovaný skladateli Peterem Udellem a Gary Geldem. Jelikož Hyland žil v singlové době, pojďme vzpomenout některých jeho dalších songů z průběhu sixties jako třeba „If Mary´s There“, „I´m Afraid To Go Home“, „The Joker Went Wild“, „Holiday For Clowns“, „Get The Message“, „Could You Dig It“ plus cover „Gypsy Woman“, pův. od Curtise Mayfielda. Na nějaký větší úspěch ale Brian již nedosáhl.
V polovině sixties se na obrazovkách některých amerických TV-stanic objevil zpívající vousatý chlapík v turbanu, stojící za klávesami, a kapela oblečená v arabských hadrech. Jednalo se o mexického Texasana, vystupujícího pod pseudonymem Sam The Sham, a ta parta za ním se nazývala The Pharaohs. Hudebně to byla taková „rock´n´rollová skočná“, napůl běžné r´n´r halekačky s dětsky jednoduchým ústředním sloganem („wooly bully“), napůl šlapavý swamp s humornými texty. Rozhodně další předchůdce bubble gumu. Nejznámějším songem „klamavýho Sama a jeho faraónů“ byl song „Wooly Bully“ (1965), následně pak přišlo něco menších hitů – „Ju Ju Hand“, „Li´l Red Riding Hood“, „How Do You Catch A Girl“, „I Couldn´t Spell !!*@!“ - , a poté je pouštní písek hudební historie pomalu zavál… V New Yorku v půli dekády vznikla kapela Left Banke, jíž vedl Michael Brown (ks, voc), často využívající cembalo, a zpíval v ní Steve Martin Caro. První jmenovaný pro ni také napsal první dva singlové hity „Walk Away Renée“ a „Pretty Ballerina“ (oba 1966), a oba pak některé další písně jako „She May Call You Up Tonight“, „Lazy Day“, „Let Go Of You Girl“ či „Shadows Breaking Over My Head“, které se všechny objevily na debutovém albu „Walk Away Renée/Pretty Balerina“ (1966/1967). Něčemu takovému se začalo říkat barokní pop, a stalo se dalším předchůdcem bubble gumu.
Novou generaci „sirupářů“ pak odstartovala psychedelická skupina The Lemon Pipers se svým hitem „Green Tambourine“ (1967) a dalšími podobnými podobnými songy jako „Rice Is Nice“, „Jelly Jungle (Of Orange Marmelade)“, „The Shoemaker Of Leatherware Square“ či „Everything Is You“. „Zelenou tamburinu“ složil newyorský klávesista a producent Paul Leka. Ten posléze založil tak trochu jednohubku, zvanou Steam a proslavil ji jedinou skladbou (proto ta jednohubka): „fotbalovým“ hitem „Na Na Hey Hey Kiss Him Goodbye“. Song se pak objevil na albu „Steam“ (1969, dále např. „It´s The Magic In You Girl“, „Love And Affection“, „Come On Back And Love Me“). Mhmmm… Míchanice beatu, bubble gumu a funk-soulu.
Styl pak v tom čase zastupovaly další americké skupiny jako Ohio Express (kolovrátky typu „Yummy Yummy Yummy“, „Chewy Chewy“, „Gimme Gimme“ či „Down At Lulu´s“), pak ještě 1910 Fruitgum Company („Simon Says“, „May I Take A Giant Step“, „Sweet Lovin´“, „Bubble Gum World“), Professor Morrison´s Lollipop („Quick Joey Small /Run Joey Run/“, „You Got The Love“), Kasenetz-Katz Singing Orchestral Circus („Quick Joey Small /Run Joey Run/“, „I´m In Love With You“) Crazy Elephant („Gimme Gimme Good Lovin´“, „Sunshine, Red Wine“) či Alive´n´Kickin´ („Tighter, Tighter“, „Sunday Morning“, „Just Let It Come“, „Mother Carey´s Chicken“, „Junction Creek“).
Dodnes nejznámější z nich jsou Archies - takto první animovaná kapela na světě, což příznivci Gorillaz určitě vědí. Vznikla pro potřeby kresleného seriálu „The Archie Show“, přičemž se jednalo se o producentský počin Dona Kirshnera. Který mu samozřejmě vyšel náramně, zejména se superhitem „Sugar Sugar“ (1969) - song pro Archies napsali skladatelé, producenti a zpěváci Jeff Barry a Andy Kim. Z dalších písní kreslené kapely lze uvést jinou hitovku „Jingle Jangle“ a pak celou řadu vlezlých pop-rockových songů, sekaných dle jednoho mustru jako třeba „Bang-Shang-A-Lang“, „Get On The Line“, „Over And Over“, „Feelin´ So Good /S.K.O.O.B.Y. D.O.O./“, „Sugar And Spice“ „A Time For Love“, „Who´s Your Baby?“, „Who´s Gonna Love Me?“, „Sunshine“, „Together We Two“, „Everything´s Alright“ „Maybe I´m Wrong“…
Pokud opustíme Ameriku a vydáme se do Anglie, tak zde byl jakousi předzvěstí bubble-gumu producenty vytvořený soubor The Flower Pot Men. Byl sestaven i díky inspiraci hnutím hippies a po vzoru kalifornských west-coastových kapel se vyžíval v opulentních sborových vokálech, kterým vládl zpěvák Tony Burrows. Skupina se proslavila snad jen songem „Let´s Go To The San Francisco“ (1967) a skutečností, že si v ní krátce zašmrdlal na klávesy Jon Lord, a zabrumlal na basu Nick Simper, takto oba budoucí „párpli“. Vyplodila pak ještě několik víceméně podobných kusů, jako třeba „A Walk In The Sky“, „Man Without A Woman“ či „You Can Never Be Wrong“, které komerčně propadly, takže důvod její existence jaksi pominul. Respektive jejího názvu. Ten se v roce 1969 změnil na White Plains, a v čele stál opět chvilku zpěvák Burrows. To už byla skutečná estráda. Jakžtakž bodovaly singly „My Baby Loves Lovin´“ a „When You Are A King“. Pro rockery neposlouchatelné. Burrows mezitím svoje aktivity rozprostřel do několika dalších projektů, třeba do Edison Lighthouse.
Věřte nevěřte, ale i v britském pop-beatu existovala kapela, která se jmenovala Nirvana a vedli ji Patrick Campbell-Lyons (voc, g, ks) a Alex Spyropoulos (ks, p, voc). Se svou popovou psychedelií a barokním sirupovým soundem s využitím trúb a smyčců se to sice snažilo tvářit beatlesově-seržantovsky, ale invenčně to silně pokulhávalo. Nicméně existují tací, kteří tvrdí, že byla jedním z předchůdců art rocku. No…nevim… První deska je fakt neposlouchatelná srágora. Najděte si třeba singl „Pentecost Hotel“ (1967) nebo LP „All Of Us“ (1968, např. „Rainbow Chaser“, „Tiny Goddess“, „All Of Us“, „Trapeze“ plus instrumentálka „The Show Must Go On“) a „To Markos III“ (1969, např. „World Is Cold Without You“, „Black Flower“, „Love Suite“, „Except From ´The Blind & The Beautiful´“). Eventuálně singl „Oh! What A Performance“ (1969).
V rámci ostrovního bubble-gumu nás napadnou Christie Jeffa Christieho s popěvky „Yellow River“, „San Bernadino“, „Gotta Be Free“ (více v kapitole glam rock). Ovšem Jeff měl už před Christie partu The Outer Limits, s níž natočil něco pop-beatových singlů s písněmi jako třeba „Just One More Chance“ (1967) nebo „Great Train Robbery“ či „Sweet Freedom“ (oba 1968). Dále by se sem šikli třeba i (původně australští) folk-popoví New Seekers (songy „Look What Have They Done To My Song Ma?“, „Beautiful People“ /oba pův. od Melanie/, „Never Ending Song Of Love“ /pův. od Delaney & Bonnie/) a Middle Of The Road („Chirpy Chirpy Cheep Cheep“, „Tweedle Dee Tweedle Dum“, „Soley Soley“ – viz glam rock). Včetně zpěváka Leapy Leeho (vl. jm. Graham Pulleyblank) a jeho dětské písničky „Little Arrows“. Na druhou stranu – mladší žáci holt také musí něco poslouchat. Lee se prezentoval jakýmsi country-bubble-gumem - nazpíval něco podobných kolovrátků („Here Comes The Rain“, „Little Yellow Aeroplane“, „Good Morning“, „Every Road Leads Back To You“) a v polovině seventies zaslouženě zmizel ze scény.
Na evropském kontinentu se v Belgii objevila hudebně barokně naducaná pop-rocková partička Wallace Collection, která měla v nástrojovém obsazení kromě normální beatové sestavy navíc cello a husle. Prostě popina, co se tvářila jako cosi sofistikovaného. V roce 1969 ji proslavil hit „Daydream“, který se objevil na debutovém albu „Laughing Cavalier“ (dále např. „Fly Me To The Earth“, „Get That Girl“, „What´s Goin´ On“, „Laughing Cavalier“). Dvojka „Serenade“ v podstatě navazovala na první LP (1970, např. „Serenade“, „Dear Beloved Secretary“, „Love“, „We Gotta Do Something New“, „Let Me Love Her“). Skupina nahrála i soundtrack k filmu „La Maison“ s ústředním songem „Parlez-Moi d´Amour“ (1970, dále např. „Who Can Tell Me My Name“, „Single Man“). Po rozpadu WC v roce 1971 se uplatnili dva z členů: kytarista a zpěvák Sylvain Vanholme působil v popu, a posléze se stal úspěšným producentem, vedoucí kapely, houslista Raymond Vincent založil alternativní band Esperanto.
V Nederlandu smyčci obalovala svoje pop-beatové songy skupina The Cats, kterou vedl baskytarista a vokalista Arnold Mühren (pouhá shoda jmen s fotbalistou Ajaxu) a srdcervoucně v ní pěli kytaristé Piet Veerman (více) a Cees Veerman (méně). Hudebně to byli takoví holandští Bee Gees navíc téměř bez invence… Existuje LP (ale fakt ho nemusíte poslouchat, to je jen pro informaci) „Cats“ (1968, hitík „Times Were When“, dále např. „Lea“, „Excuse Me“, „Rainbow Tree“) a singly „Scarlet Ribbons“, „Why?“ a „Marian“. Mhmm, do Sopot s tím, kam jinam… Po další nizozemské kopírce „bídžísáků“ nazvané Tee-Set se zpěvákem Peterem Tetteroo a klávesistou Hansem Van Ejckem zbyl vcelku úspěšný singl „Ma Belle Amie“ z LP „Ma Belle Amie“ (1969, dále např. „Sugar Shack“, „The Angel´s Coming /In The Holy Night/“, „Mr. Music Man“, „If You Do Believe In Love“ plus rocková verze Bizetovy „Carmen“) a pár podobných, dnes už leda tak úspěšně zapomenutých písní: „Finally In Love Again“, „Charmaine“ „She Likes Weeds“, „In Your Eyes (I Can See The Lies)“. Přitom, když v šestašedesátém začínali, hráli cosi jako rhythm & blues (např. „Don´t You Leave“, „Just Another Hour“). Jenže pak se to snažilo státi se trapně vlezlým (mj. „Tea Is Famous“), a tyto snahy byly nakonec úspěšné…
A do bubble-gumu se pustil také kdo jiný než táta mnichovského diska Giorgio Moroder, již tehdy zkušený taliánský producent žijící v Německu. Na přelomu 60.-70. let se pyšnil strašlivým mrožákem a toto svoje téměř zabijácké image přenesl i na TV-obrazovky, když na nich v roce 1969 pod polopseudonymem Giorgio odpěl zlatý song „Looky, Looky“ (u nás známý pod verbální markou „Ama-má-má, papa-ama-má-má“). Ten se pak objevil na příšerné desce plné příšerně zahraných coverů „That´s Bubble Gum, That´s Giorgio“ (1969, dále např. „Mercy“, „Make Me Your Baby“ plus cover „Mendocino“ , pův. od The Sir Douglas Quintet). Moroder měl opravdu obrovský cit pro to něco zmrvit, aby na tom pak vydělal. Jeho Looky Looky totiž vychází ze stejného nápadu jako popěvek „Mah Na Mah Na“ (u nás známý jako „manamana“). I toho se Giorgio chopil s elektronickou brutalitou sobě vlastní a zničil ho dokonale. Oproti odlehčené verzi původního interpreta Piera Umilianiho (nebo i skvělé klipovce z The Muppet Show), ta jeho působí jako když se slon (mrož) setká s porcelánem. Huh!
A tuna bysme mohli urobit bodku za týmto antifutbalom.