Výraz underground („podzemí“) můžeme chápat jakožto označení uměleckého postoje nebo uměleckého vyjádření, které se staví do přímého protikladu vůči oficiální kultuře a vytváří kulturní proudy na ní nezávislé.
Tato obecná až vágní definice může mít samozřejmě spoustu nuancí nebo významů daných dobou, politickým uspořádáním toho či kterého státu nebo jeho geografickou polohou. V „undergroundu“ nesvobodných zemí se tak zároveň mohou octnout nebo jsou do něj zařazováni umělci, kteří by třeba za normální (odlišné) situace stáli v řadách ať už polooficiálních nebo přímo oficiálních struktur, přičemž by třeba měli výrazný komerční potenciál. Stejně tak platí i názor, že ve svobodných zemích je underground určitým podhoubím pro budoucí úspěšné kapely a umělce - vždy existuje nějaké to ráchání se v podzemí a pokud to skupina vydrží, může jít „nahoru“. A to dvěma způsoby: buď sleví ze svých alternativních projevů, takzvaně „vyměkne“ a přimkne se k oficiálnímu (tj. běžně přijímanému nebo přijatelnému) proudu. Anebo časem většinová společnost její alternativní styl vstřebá či z něj dokonce vytvoří trend, který bude mít velký komerční efekt (jako se to třeba stalo u punku nebo metalu); ovšem ne každý styl svoji světovost a komercializaci unese (např. styl grunge). A konečně – platí teze, že underground a alternativa často silně ovlivňují mainstream (případ rocku obecně), což se děje i obráceně, i když v mnohem menší míře (například vliv stylu disco na elektronickou taneční scénu).
Když „enfant terrible“ moderního umění, Francouz Marcel Duchamp v roce 1961 prohlásil, že „velký umělec zítřka půjde do undergroundu“, měl na mysli zejména výtvarnou oblast, a možná ani netušil, že v onom undergroundu se již pár let nazpátek nacházeli „velcí umělci dneška“ (literáti padesátých let - v Americe beatnici, u nás umělci okolo edice Půlnoc). V šedesátých letech pak spor o „nekomerční“ a „komerční“ umění nabyl vskutku bouřlivé povahy. Tehdy se objevily tendence vytvářet umění zcela nezávisle na obecné, společenské a tudíž obchodně zhodnotitelné poptávce, a tím se tak dostat zcela mimo oficiální sféru, z které byznys obvykle profitoval. Umění, které v tomto „protiproudu“ vznikalo, se vyznačovalo jakýmsi novým uspořádáním, novým pohledem, novým „šajnem“ a ovšemže také slepými cestami a samoúčelnými experimenty – tomu se samozřejmě nikdy nedá vyhnout. Ale co bylo hlavní - dýchalo uměleckou svobodou.
Už v polovině 50. let se právě tomuto přístupu ke tvorbě začalo říkat „underground“. Samotné slovo „underground“ má ještě jedno možná výstižnější synonymum a tím je alternativa. Tento výraz je sice poněkud pasivnější, neboť vyjadřuje jen cosi jako „jinou možnost“ a nikoliv přímý „atentát na kulturu“, ale na druhé straně je mnohem volnější a svobodnější než termín underground, z kterého je cítit určitá jednostrannost. Však také když si shrneme názory a myšlenky většiny undergroundových umělců, zjistíme, že oněch radikálních „popravčích“, kteří vyloženě šli do přímého souboje s oficiální kulturou, bylo celkem málo. Ve velké většině se jednalo o tvůrce, kteří existenci oficiální kultury brali na vědomí, jenom s ní prostě nechtěli nic mít. Chtěli být pouze onou „jinou možností“ - alternativou.
Těžko říci v jakých uměleckých souvislostech byl výraz „underground“ použit poprvé. Obecně vzato je nejpravděpodobnější, že se tak stalo v Americe padesátých let v souvislosti s literáty z „beat generation“ („zbitá generace“), kterou reprezentovali tvůrci jako např. Allen Ginsberg, Jack Kerouac, William Burroughs, Michael McClure, Gary Snyder, Gregory Corso, Charles Bukowski, Richard Brautigan nebo Lawrence Ferlinghetti (i když posledně jmenovaný se za „beatnika“ nepovažoval, spíše za „bohéma“) a další. Tato malá skupina velmi výrazných a kontroverzních osobností - spousta z nich byla alkoholiky, feťáky, kriminálníky ale také homosexuály – rozdmýchala něco, co se v šedesátých letech s nástupem rockové hudby začalo nazývat kulturní revoluce.
Spojené státy, v padesátých letech ekonomicky silné, prožívaly svůj „americký sen“: tehdy se zrodil tzv. „americký způsob života“, založený na tom, že muž vlastně celý život maká, aby uživil rodinu a „od žen se čekalo, že budou vařit, mlčet a vychovávat děti“ (Ed Sanders). Na zábavu neměl být čas a po pravdě řečeno, nebylo to špatně vymyšlené - v té době Amerika totiž moc zábavy nepřinášela. Respektive, o zábavu se měly postarat práce, nakupování a rodina (model „práce, kostel a rodina“ byl jemně modifikován). A třešničkami na dortu této trojkombinace byly za prvé televize, z níž se potencionální spotřebitel dozvěděl, co vhodného si má koupit, a velký pohodlný bourák, do něhož toho lze u supermarketu hodně narvat. Mladí se tak mohli unudit k smrti; naštěstí je přicházeli rozvášnit Brando, Dean a rock´n´roll (zatím ovšem v podobě rhythm & blues). Intelektuálněji založená mládež objevila ještě něco jiného – podivné existence, které u ní svými nekonvenčními literárními díly vzbuzovaly úžas a nadšení. Tito tajemní básníci a prozaici, dlící zatím pod povrchem jemně vytupělé americké společnosti, postupně začali různými kulturními trhlinami pronikat na povrch.
Asi nejsymboličtějším momentem pro tento průnik ven bylo Ginsbergovo čtení jeho básně „Howl“ (Kvílení) v sanfranciské Six Gallery v říjnu 1955. Publicista a překladatel Josef Rauvolf o tom hovoří v TV dokumentu „Alternativní kultura“: „Ginsbergovi se podařilo vyhmátnout gró pocitů mladý generace, která cítila, že je po válce v prdeli. Sice měla bejt zdánlivě rozjásaná: Američani vyhráli válku, byla ekonomická konjunktura, všechno bylo relativně levný. Na druhou stranu ale začínala studená válka, McCarthy – hon na čarodějnice, válka v Koreji. Jemu se podařilo vyhmátnout ten strach a zoufalství a napsat to.“ Tady bychom možná mohli doplnit ještě jeden negativní pocit, který se v té době mladým Američanům uhnízdil v hlavách - strach z atomové bomby. Všichni věděli a hodně lidí i vidělo, co taková čtyřiapůltunová věcička dokáže a tak si - i vzhledem k faktu studené války a také pod vlivem státní propagandy - kladli otázky: co když takovou bombu mají i Rusové? Použijí ji? A co když bude vyrobena taková bomba, která zničí celý svět? To prostě byla Amerika, země protikladů: na jedné straně jásavého štěstí, daného blahobytem a příslušnou reklamou na něj a na straně druhé pocitů obav a odcizení, daných společenskou situací uvnitř i vně Spojených států. A beatnici na tyto protiklady dokázali velmi drsným způsobem upozornit.
Jejich charakteristiku popsal Ian MacDonald v knize „Revolution In The Head“ (Revoluce v hlavě): „Aniž by přesně věděli, kam směřují, definovali sama sebe tím, pro co a proti čemu byli. Byli proti duši otupujícímu materialismu (´Penězobožství´); pro imaginaci, sebevyjádření, zen. Proti společností schváleným depresivům (alkohol, barbituráty); pro nezákonná stimulancia typu marihuany, amfetaminů a mezcalinu. Proti racionalismu, represím, rasismu; pro poezii, svobodný sex, jazz. Beatnici, hledající seberealizaci v „tepu doby“ a paradoxu, byli autentickým vyjádřením náboženství atomové epochy. Jako takoví zásadně ovlivnili kalifornskou a newyorskou opoziční kulturu šedesátých let…“ MacDonald ve svém mírně zašifrovaném popisu beatnických pro a proti odhaluje asi nejcharakterističtější prvky těchto nonkonformních umělců: jsou jimi poezie, jazz, sex, mysticismus, zen-buddhismus, přírodní drogy a volnost pohybu.
Allen Ginsberg byl asi tou nejzásadnější figurou hnutí. Dalo by se říci, že beat generation „vymyslel“. Byl hlavním organizátorem akcí skupiny, nejvášnivějším diskutérem, vždycky si na každého našel čas, pracoval velmi nezištně. Dokázal donutit své přátele, aby psali a publikum a čtenáře vyladit tak, aby tuto jejich literární tvorbu poslouchali a četli. Newyorská čtvrť Greenwich Village se pak stala takovým centrem beat generation.
Díky této „zbité generaci“ pak vznikla spousta děl, která jsou dnes klenotem světové literatury. Přitom je až překvapivé, jak jsou jazykově odlišné, rozdílně napsané; spojoval je pouze stejný způsob myšlení, uvažování. Beatnici psali o věcech, které v té době byly kontroverzní a možná, že ještě lepší by bylo přímo použití výrazu „zakázané“. Však také dvě ze tří zásadních děl se zákazu dočkaly – zmíněné Ginsbergovo „Kvílení“ a Burroughsova vize totalitní, profízlované společnosti, nazvaná „Naked Lunch“ (Nahý oběd). A třetí dílo, Kerouakův román „On The Road“ (Na cestě), drahnou dobu nemohlo vůbec vyjít. Beatnici svou tvorbou změnili pohled na svět, na lidi samotné, posunuli uvažování o světě do jiné roviny. A co je nejhlavnější – svou upřímnou výpovědí dokázali uvolnit ventil svobody.
Zde je ovšem důležité poznamenat, že jejich vliv na americkou politiku a kulturu byl v samotných padesátých letech vcelku marginální. Jak říká v TV-dokumentu Alternativní kultura Judith Malina, členka newyorského Living Theatre: „Problémem USA je, že nemají kulturu založenou na hodnotách… Podporuje se pouze kultura, která vydělává“. Zato v následující dekádě, kde - jak již bylo naznačeno - i tak trochu díky nim došlo k souběžné explozi rockové kultury a dalších uměleckých disciplin (design, výtvarné umění, divadlo, film, literatura), byla pozice literátů beat generation dosti zásadní.
Už v první polovině 60. let byl jejich styl života „on the road“ implantován do Británie a na evropský kontinent, zejména do Německa, Skandinávie a Francie. Ve stejné době, kdy v Americe skupinky hippies začaly osidlovat sanfranciské Haight-Ashbury, se tito tuláci starého kontinentu (říkalo se jim beatnicks, v Británii ještě také dossers) začali scházet v různých obdobích roku v evropských velkoměstech či různých poutních místech ( Londýn, Paříž, Barcelona, Tanger, Les Saintes-Maries-de-la-Mer) a svým zjevem (dlouhé vlasy, vousy, roztrhané záplatované džíny, battledress, bágly se spacáky) děsit pokojné občany. Z valné většiny to však byli vcelku vzdělaní pacifisté, kteří pouze naplňovali svůj životní ideál – svobodně cestovat a komunikovat. Jako první (i když velice roztroušená) subskupina v Evropě ale svým způsobem života vyjadřovali a naplňovali odlišení se od generace svých rodičů. Oddávali se hlavně zábavnému životu, což jim zprostředkovávalo hulení trávy a haše – proto ten Tanger. Ve druhé polovině 60.let beatnicks přijali za svůj název, kterým se pojmenovaly máničky v kalifornském San Francisku - hippies.
V té době se dosud neměnné postuláty západního světa začaly měnit a jedněmi z těch, kdo stáli u zrodu těchto změn, byli právě následovníci bohémských literátů z Greenwich Village. Beatnické myšlení a názory prostě výrazně ovlivnily kulturu celého zbytku dvacátého století.
