Underground v Americe

Velvet Underground, zleva Nico, výtvarník Andy Warhol, dále Maureen Tucker, Lou Reed, Sterling Morrison, John Cale, cca 1966

Jak už jsme si naznačili, underground jako takový nebyl žádným hudebním žánrem nebo stylem, ale životním postojem. V oblasti rocku se tímto výrazem zejména v Americe a Británii 60. let začali nazývat umělci, kteří svým přístupem ke skládání písniček nebo hudebních struktur vybočovali z předem zavedeného schématu. Běžnému pojetí tehdy produkované hudby se všemi těmi klišé (vypadat a chovat se jako nějaký ustálený vzor) a následným komerčním využitím, se snažili vyhýbat a dokonce se vůči němu stavěli do kontrastu. V rámci své tvorby pracovali i s dalšími uměleckými prostředky z jiných druhů hudby (soudobá vážná hudba, etnická hudba, folk, jazz) a umění (divadlo, tanec, happening, film, výtvarné umění), zhusta se vyžívali ve zvukových experimentech a v improvizaci, psali zcela neobvyklé, často společnost a politiku parodující texty, což společně s nevelkým ale konkrétně zaměřeným backgroundem (promotéři, plakáty, časopisy, literatura) vytvářelo jakousi paralelní kulturu, nezávislou na oficiálních strukturách.

To potvrzuje a dále obecněji rozvíjí i hudební publicista Lubomír Dorůžka v Encyklopedii jazzu a populární hudby: (Hnutí) undergroundu stálo v opozici ke společenským konvencím a bránilo se proti nim narušováním obvyklých norem (např. v oblékání, úpravě zevnějšku, chování, v otázce sexu a drog, ale i ve světonázorové orientaci, hlásající proti konformitě společenského establishmentu nejčastěji levicový radikalismus nebo individualistický anarchismus). Společným znakem všech bohatě diferencovaných projevů undergroundu byl především odpor proti způsobu života měšťácké konzumní společnosti.“

Co se týče 60. let je underground většinou chápán nebo spojován s kulturními projevy hnutí hippies, ale pozor! V momentě, kdy se tyto projevy začaly komercializovat, vznikaly proudy, které se stavěly i proti hnutí samotnému. Nicméně u hippies můžeme začít – počátky jejich kontrakultury byly úžasně snovým zážitkem a skupiny, které na jejím základě vznikly, patří dnes k zlatému fondu pop music. Z těch cca čtyř set (sic!) part vzešlých z tohoto prostředí, geograficky umístěného v San Francisku, jmenujme alespoň několik.

Charlatans byli dost neúspěšní a příliš toho po nich nezbylo. Šmrdlali pianový psychedelický folk rock s nádechem country. V šestašedesátém měli singl s leiber-stollerovkou  „The Shadow Knows“ a traditionalem „32-20“, pak natočili v úpravě další lidovku „I Saw Her“. Album realizovali jediné, a to až v roce 1969. Jmenovalo se lapidárně „The Charlatans“ a obsahovalo songy jako „Time To Get Straight“, „Ain´t Got The Time“, „When The Movies Are Over“ a traditional „Alabama Bound“. Průměr.  

Zato skupina Jefferson Airplane se stala hippiesovskou hvězdou. Její skladby „Somebody To Love“ a zejména těžce psychedelickou „White Rabbit“ považujeme za základní kameny rocku šesté dekády. Vznikla v pětašedesátém, přičemž její jádro tvořili Paul Kantner (voc, g), Jorma Kaukonen (lg), Marty Balin (voc, g), Signe Toly Anderson (voc), Jack Casady (bg) a Skip Spence (ds), jehož v roce 1966 vystřídal Spencer Dryden. V tomtéž roce Andersonovou vyměnilanová zpěvačka a klávesistka Grace Slick, budoucí star a tvář kapely, jedna z ikon hippiesovské subkultury. Jeffersonovci, kteří při vystoupeních zhusta využívali tehdy oblíbená psychedelická light shows, objezdili všechny základní fesťáky té doby (Monterey Pop, Woodstock, Isle Of Wight, byli i v Altamontu) a společně s níže zmiňovanými Grateful Dead patřili k hlavním ideologům sanfranciského rocku. Byli známi jako obhájci drogové kultury a stejně jako třeba Country Joe i nejznámějšími protestujícími proti válce ve Vietnamu (skladby „Volunteers“ a „We Can Be Together“ z roku 1969).

Nejlepšími alby skupiny zřejmě budou „Surrealistic Pillow“ (1967, kromě výše zmíněných „White Rabbit“ a „Somebody To Love“ ještě např. skladby „3/5 Of A Mile In 10 Seconds“, „Plastic Fantastic Lover“, „My Best Friend“, „D.C.B.A.-25“), „After Bathing At Baxter´s“ (1967, např. „Young Girl Sunday Blues“, „Martha“, „Wild Tyme“, „Spare Change“), „Crown Of Creation“ (1968, např. „Lather“, „Greasy Heart“, „In Time“ a cover „Triad“, pův. od The Byrds) a „Volunteers“ (1969, výše zmíněné „Volunteers“ a „We Can Be Together“, dále např. „Hey Frederick“, a cover „Wooden Ship“, pův. C,S,N &Y), přičemž coby poslední položku JA ze šedesátých let bych uvedl singl „Mexico“/„Have You Seen The Saucers?“ (1970). Velký úspěch také dobylo Kantnerovo sólové (tedy pod názvem Paul Kantner, Jefferson Starship) nicméně hudebně průměrné sci-fi album „Blows Against The Empire“ (1970, např „Mau Mau /Amerikon/“, „Let´s Go Together“, „Starship“, „Sunrise“, „A Child Is Coming“).

Prvky psychedelie, folk rocku, c&w a blues rocku se objevovaly i v tvorbě další kapely ze San Fo – Moby Grape, vedené Alexanderem „Skipem“ Spencem (rg, voc), někdejším bubeníkem Jeffersonovců. Dalšími členy byli Peter Lewis (rg, voc), Jerry Miller (lg, voc), Bob Mosley (bg, voc) a Don Stevenson (ds, voc). Ceněno je výborné album „Moby Grape“ (1967, např. „Mr. Blues“, „Fall On You“, „Come In The Morning“, „Indifference“, „Hey Grandma“, „Omaha“, „8:05“), a uvedl bych i slabší „Wow“ (1967/1968, songy „Murder In My Heart For The Judge“, „Miller´s Blues“, „Bitter Wind“, „Rose Colored Eyes“). Pak se Skip regulérně zcvoknul z nadměrného užívání LSD a půl roku strávil v psychiatrické léčebně. Zbytek kapely svůj nový matroš hodil trošku směrem do country rocku, ale bigbítový drive povětšinou zůstal. Což je slyšet na LP „Moby Grape ´69“ (1968/1969, např. „Seeing“, „Going Nowhere“, „Ooh Mama Ooh“, „I Am Not Willing“, „It´s A Beautiful Day Today“). Následně odešel Mosley, zbylá trojka natočila dosti mizernou desku, načež to zabalila. Skupina se kompletně (i se Spencem a Mosleyim) sešla až v jednasedmdesátém a rozloučila se ucházejícím LP „20 Granite Creek“ (1971, např. „Gypsy Wedding“, „Chinese Song“, „Apocalypse“, „Goin´ Down To Texas“, „Horse Out In The Rain“). No, spíše „rozloučila“. Následovala totiž éra, v které MG v průměru vždy dva roky neexistovali, a pak dva roky zase jo, a tak pořád dokola.

Jak již bylo zmíněno, kytarista a zpěvák MG Skip Spence se na čas zbláznil a po návratu z ústavu natočil divné, psychedelicko-folk-country-rockové LP „Oar“, do kterého si nahrál všechny nástroje, a zpívá různými hlasovými barvami (1969, např. „Weighted Down“, „Diana“, „War In Peace“, „Little Hands“, „Criple Creek“). No, dle poslechu mu tam asi dávali hodně do těla a najmě do mozku. Z inspirace Jefferson Airplane vycházela i další sanfranciská kapela It´s A Beautiful Day, jíž vedli zpěvák a houslista David LaFlamme a jeho manželka Linda LaFlamme (ks, p).  Po souboru zbyly solidní, projasněné – i když s občasnou příměsí hudebních temnot – desky jako třeba „It´s A Beautiful Day“ (1968/1969, s hitem „White Bird“, dále např. „Bombay Calling“ /btw - zkuste ten motiv porovnat s pozdějším  párpláckým „dítětem v čase“/, „Hot Summer Day“, „Bulgaria“, „Wasted Union Blues“) a „Marrying Maiden“ (1970, hit „Don And Dewey“, dále např. „Good Lovin´“, „Soapstone Mountains“, „Do You Remember The Sun?“ plus cover „The Dolphins“, pův. od Freda Neila) či tvrdší „Choice Quality Stuff/Anytime“ (1971, např. „Anytime“, „Creed Of Love“, „The Grand Camel Suite“, „Words“, „Oranges & Apples“, „Misery Loves Company“).

Blues rock a psychedelii s prvky folk-rocku míchal Steve Miller Band v jehož čele stál - jak jinak - zpěvák, kytarista, hráč na foukačku a skladatel Steve Miller. Ten pocházel z Milwaukee, jeho kmotrem byl Les Paul, jazzový kytarista a spolutvůrce elektrické kytary Gibson Les Paul. Steveho dětství a dospívání bylo naplněno muzikou, ať už jeho rodina nebo on sám žili kdekoliv: například v Dallasu, kde se seznámil s T-Bone Walkerem. Jako mlaďas jel do Chicaga, kde hrál s Muddy Watersem a Howlin´ Wolfem, žil v dánské Kodani, i v New Yorku. Nakonec v půli sixties přijel Miller zcela bez peněz do San Franciska, a zdejší pulzující hudební scéna ho natolik uchvátila, že se rozhodl zůstat. V roce 1966 založil The Steve Miller Band, ve kterém kromě něj působili mj. Lonnie Turner (bg, g, bvoc), Tim Davis (ds, bvoc), Boz Scaggs (g, voc), Jim Peterman (ks) či Ben Sidran (ks).

Soubor od začátku natáčel slušná, byť nepříliš úspěšná alba: „Children Of The Future“ (1968, např. „In My First Mind“, „Steppin´ Stone“, „Roll With It“, „Children Of The Future“ plus cover „Key To The Highway“, pův. od Big Bill Broonzyho) nebo „Sailor“ (1968, např. „Living In The U.S.A.“, „Dime-a-Dance Romance“, „My Friend“, „Quicksilver Girl“, „Overdrive“). Nejlepší je asi „Brave New World“ (1969, hit s Paulem McCartneyem „My Dark Hour“, dále např. „Seasons“, „Space Cowboy“, „Can´t You Hear Your Daddy´s Heartbeat“, „Brave New World“). Dekádu pak SMB jistil elpíčky „Your Saving Grace“ (1969/1970, např. „Just A Passin´ Fancy In A Midnite Dream“, „Baby´s House“, „Motherless Children“, „Don´t Let Nobody Turn You Around“, „Your Saving Grace“) a „Number 5“ (1970, hit „Going To The Country“, dále např. „Going To Mexico“, „Industrial Military Complex Hex“, „Jackson-Kent Blues“, „Good Morning“). V sedmdesátých letech lehce zkomerčněl, ale díky tomu dobyl velkých úspěchů.

Po účasti na dvou LP Steve Miller Bandu se udělal pro sebe Boz Scaggs, kytarista, zpěvák a skladatel, původem z Ohia, žijící v San Francisku. Soul-bluesové album s názvuky country-rocku mělo prostý název „Boz Scaggs“, zahostoval mu na něm Duane Allman z ABB, a kritika ho hodnotila velmi kladně (1969, např. „Sweet Release“, „Another Day (Another Letter/“, „Finding Her“ plus cover „Loan Me A Dime“, pův. od Fentona Robinsona). Deska byla komerčním propadákem, ale za pár let Scaggs svých alb prodával milióny…

Patří sem také partička The Beau Brummels v čele s Ronem Elliotem (g) a Salem Valentinem (voc), nejprve se prezentující běžným beatem v britském saku zkříženým s country. Později se její sound nacházel někde mezi acid rockem a country-folkem s názvuky vážné hudby. Zahájila singly „Laugh, Laugh“ (1964), „Just A Little“ (1965), které vyšly na debutovém LP „Introducing The Beau Brummels“ (1965, dále např. „That´s If You Want Me To“, „I Want More Loving“), z dalších singlů lze uvést „You Tell Me Why“ (1965) či „Don´t Talk To Strangers“ (1965). Kritiku zaujala zejména alba „Triangle“ (1967, např. „The Painter Of Women“, „The Wolf Of Velvet Fortune“, „Magic Hollows“, „Only Dreaming Now“) a „Bradley´s Barn“ (1968, např. „Cherokee Girl“, „Deep Water“, „Turn Around“, „Long Walking Down To Misery“, „Little Bird“). Valentino se později, v roce 1970, stal zpěvákem a kytaristou v hippie rock bandu Stoneground.

Folkaři v čele s Dino Valentim (voc, g, fl) byla založena významná sanfranciská skupina Quicksilver Messenger Service, mezi hippies jedna z nejoblíbenějších. Bohužel, dosti brzy se její frontman dostal kvůli přechovávání trávy a amfetaminů do kriminálu, a kapela určitý delší čas hrála bez něj. Ve druhé polovině šedesátých let v ní jakžtakž stabilně působili „král „psychedelické kytary“ John Cipollina (g), dále David Freiberg (bg, ks, voc), Gary Duncan (g, voc) a Greg Elmore (ds). Sound, který produkovala, je typickým příkladem místního acidického rocku. Bohužel trpěla častými personálními změnami, způsobenými životním stylem členů (drogy, vězení za drogy a tak pořád dokola). Smotněte špeka a dejte třeba alba „Quicksilver Messenger Service“ (1968, s dvanáctiminutovkou „The Fool“, dále např. „Pride Of Man“, „Light Your Windows“, „Gold And Silver“) a živák „Happy Trails“ (1969, cover „Who Do You Love“, pův. od Bo Diddleyho, její odnož, autorská instrumentálka How You Love“ , dále např. „Maiden Of The Cancer Moon“, „Calvary“). Kapela se mj. objevila v hipýzáckém filmu „Revolution“ (1968). Ona pak pokračovala i v seventies (viz. Hard rock USA a Kanady), ale její výsledky byly nevalné. V tom čase už u ní opět zpíval její zakladatel, zpěvák, kytarista a flétnista Dino Valenti (vl. jm. Chet Powers). Ale ještě předtím, po svém propuštění z vězení, si natočil téměř autorskou desku plnou psychedelického folku a popu, když jemně obměnil svůj pseudonym – „Dino Valente“ (1968, např. „Children Of The Sun“, „Time“, „Tomorrow“, „My Friend“ plus „Me And My Uncle“, kterou mu složil John Phillips).

Jestliže Quicksilvers měli problémy se životním stylem, tak proti tomu, jak pojali psychedelickou revoluci členové party 13th Floor Elevators, to byl jen slabý čajíček. Kapela sice pocházela z Texasu, ale do Friska velice často zajížděla (jamy, tripy, tráva). V podstatě stála na dvou odlišných osobnostech – talentovaném mladíkovi, skladateli Rogerovi „Roky“ Ericksonovi (voc, g) a filosofovi a propagátorovi LSD, mezcalinu plus všech dalších halucinogenů Tommy Hallovi (hrál na elektrifikovaný džbán). Třetím, vyvažujícím elementem byl pak kytarista a skladatel Stacy Sutherland. Hudebně se jednalo o normální garážovku, reflektující ve svém syrovém pojetí rhythm&blues skupiny britské invaze, jen se do ní silně zamíchala ta kyselina. Z Ericksona se pak díky mohutnému požívání halucinogenů a methedrinu stala troska, navíc mu hrozil za drogy soud. Prohlásil se tedy za cvoka a skončil v blázinci, kde mu thorazinem a elektrošoky doslova vyprali mozek a on skončil jako těžký paranoik. Dodnes je považován za jakéhosi amerického Syda Barretta. Po 13th Floor Elevators zbyla tři ulítlá alba „The Psychedelic Sounds“ (1966, hit „You´re Gonna Miss Me“, dále např. „Reverberation /Doubt/“, „Tried To Hide“, „Fire Engine“, „Roller Caster“, „Splash 1“), „Easter Everywhere“ (1967, s rozsáhlou skladbou „Slip Inside This House“, kterou později předělali Primal Scream, dále např. „Dust“, „I´ve Got Levitation“, „She Lives /In a Time Of Her Own/“. „Earthquake“) a „Bull Of The Woods“, které nesl na svých skladatelských bedrech hlavně Sutherland (1968, např. „Til Then“, „Street Song“, „Livin´ On“, „Never Another“, „May The Circle Romain Unbroken“). „Elevátoři“ jsou považováni za jedny z předchůdců punku.

Esenci tvrdšího psychedelického rocku s flétnou představovala texaská skupina Fever Tree, původně z Houstonu. Písničky ji z větší míry psalo producentské manželské duo Scott a Vivian Holtzmanovi, a ty pak pěl svým ostrým hlasem výborný zpěvák Dennis Keller (v některých polohách trochu Jim z The Doors). V období 1967-68 natočila několik zajímavých singlů jako třeba „Hey Mister“. Nejznámějším songem FT je asi píseň „San Francisco Girls (Return Of The Native)“ z ceněného eponymního alba „Fever Tree“ (1968, kromě hitu ještě songy „Where Do You Go?“, „Man Who Paints The Pictures“, „Filigree And Shadow“, „The Sun Also Rises“, „Ninety Nine And One-Half“). Ze stejného roku je do psychedelického blues hozené LP „Another Time, Another Place“ (např. „What Time Did You Say It Is In Salt Lake City?“, „Don´t Come Crying To Me Girl“, „I´ve Never Seen Evergreen“, „Peace Of Mind“, „Death Is The Dancer“). Poté to nabralo směr do takového toho psychedelického pop-rocku, tak snad je pár písní: „Time Is Now“, „Girl Don´t Push Me“  plus song „Hey Joe“, který proslavil Jimi Hendrix.

Z Texasu pocházel i v Frisku usazený The Sir Douglas Quintet zpěváka a kytaristy Douga Sahma. Míchal dohromady Tex-Mex, country, swamp rock, blues a psychedelii, ale byl to průměr. Prosadil se jen singlem „She About A Mover“ (1965), z dalších (pozdějších) songů bych uvedl „The Rains Came“, „Mendocino“, „Can You Dig My Vibrations?“, „Dynamite Woman“, „At The Crossroads“, „Nuevo Laredo“.  Psychedelické rhythm & blues trošku G-deadovského ((viz. níže)) typu předváděla skupina s podivným názvem Kak zpěváka a skladatele Gary Lee Yodera. Bohužel se ji podařilo natočit jediné, neúspěšné elpí a rozpadla se (album „Kak-Ola“, 1968, např. „HCO 97658“, „Electric Sailor“, „Everything´s Changing“, „Flowing By“, „I´ve Got Time“).

Komerčně nejúspěšnější komunní kapelou se stali Grateful Dead v čele s charismatickým kytaristou a zpěvákem Jerry „Captain Trips“ Garciou. V kapele ještě působili Bob Weir (g, voc) a Ron „Pigpen“ McKernan (ks, harm, voc), Phil Lesh (bg) a Bill Kreutzmann (ds). Deads pod vlivem LSD vytvářeli podivně znějící rock, vycházející z blues, střihnutý folkem a country, který se vyznačoval dlouhými improvizacemi, jakýmisi „kytarovými tripy“. Stávalo se, že jedinou, na studiové desce pár minutovou skladbu, natáhli během vystoupení třeba na dvacet minut. Garcia improvizace miloval a tvrdil, že písnička má pro něj hodnotu nikoli tehdy, když je natočená na vinylu, ale v momentě, kdy je hraná, různě měněná a vlastně znova vytvářená na koncertě. G-Dead se tak v podstatě  stali jednou z prvních jamových rockových kapel vůbec. A poté, co přijali na konci roku 1967 Mickey Harta (ds), také první skupinou s dvěma bubeníky v sestavě.

Ze studiových desek včetně průměrného debutu „Grateful Dead“ (1967, např. „Cream Puff War“, „The Golden Road /To Unlimited Devotion/“, plus covery „Viola Lee Blues“, pův. od Noaha Lewise a „Morning Dew“, pův. do Tima Roseho), jmenujeme hodně acidové „Anthem Of Sun“ (1968, např. „That´s For The Other One“, „Alligator“, „Caution /Do Not Stop On The Tracks/“, „Born Cross-Eyed“), natočené už s budoucím členem Tomem Constantenem (ks), podobně vybavené „Aoxomoxoa“ (1968-69, např. „St. Stephen“, „Dupree´s Diamond Blues“, „Cosmic Charlie“, „Doin´ That Rag“), do folk-rocku a country hozené „Workingman´s Dead“ (1970, hit „Uncle John´s Band“, dále např. „New Speedway Boogie“, „Black Peter“, „Casey Jones“) a pochopitelně nejprodávanější řadovka „American Beauty“ (1970, známá písnička „Truckin´“, dále např. „Brokedown Palace“, „Sugar Magnolia“, „Box Of Rain“, „Till The Morning Comes“). Jejich nejlepším albem z hippiesovského období je koncertní 2LP „Live/Dead“, na němž Grateful Dead potvrzují svůj status jamové kapely (1969, např. „St. Stephen“, „The Eleven“ „Turn On Your Lovelight“, „Dark Star“). O tom, jak to bylo s Deads dále, se můžete dočíst v kapitole hard rock v USA a Kanadě.

Velmi zajímavou partou byli The Big Brother And The Holding Company, zejména poté, co se k nim přidala obdivovatelka folkařky Odetty, „bílá rock´n´rollová mrcha“ Janis Joplin. Tato texaská zpěvačka (zvaná „Pearl“) se proslavila nenapodobitelným syrovým, nakřáplým hlasem a divokou podiovou prezentací. Měla v sobě neuvěřitelný bluesový feeling a v podstatě každá písnička v jejím pojetí je neopakovatelnou záležitostí. Samotný „Velký bratr a jeho holdingová společnost“ pak předváděl syrový bluesový hard rock, s typickým soundem kvílivých kytar Sama Andrewa a Jamese Gurleye, basou Petera Albina a najazzlými bicími Davida Getze – ve své době se jednalo o jednu z nejtvrdších kapel. Úvodní eponymní LP „Big Brother & The Holding Company“ bylo hodně psychedelické (1966/1967, např. „Bye, Bye Baby“, „Call On Me“, „Light Is Faster Than Sound“ včetně tradicionálu „Down On Me“, který kapela v čele s JJ v podstatě proslavila), ale víceméně průměr. 

Nejzásadnějším odkazem Joplinky a „Velkého bratra“ je bezesporu album „Cheap Thrills“ (1968), vydané pod hlavičkou Big Brother And The Holding Company a obsahující zmíněný tvrdý kytarový rock, našlehaný zmíněným zpěvaččiným úžasným bluesovým cítěním. Písničky „Ball And Chain“ (pův. od Big Mama Thornton), „I Need A Man To Love“, „Piece Of My Heart“ a „Summertime“ (původně od bří Gershwinů) mají v jejím podání punc té nejvyšší kvality, přičemž bych k nim přidal i psychedelickou Combination Of Two“. Největší atrakcí bandu byla jednoznačně Joplinka, což lze vyvodit z jednoduché premisy: když od Big Brothera na konci osmašedesátého odešla, o kapelu už prostě nikdo nestál. Přesto po „Velkém bratrovi“ zbyl i párek ucházejících alb, na kterých JJ nezpívá (pokud v nich uslyšíte ženský vokál, stará se o něj Kathi MacDonald): „Be My Brother“ (1970, např. „Keep On“, „Someday“, „Heartache“, „Funkie Jim“, „Be A Brother“) a „How Hard It Is“ (1971, např. „Black Widow Spider“, „How Hard It Is“, „House On Fire“, „Shine On“). Ve dvaasedmdesátém to kapela zabalila.

Jestliže Big Brother zmíral na úbytě, šílená zpěvačka Janis Joplin se stala mezi kalifornskými freaky totální hvězdou. Přestože lze říci, že její epizoda s následným doprovodným tělesem, otrúbovaným Kozmic Blues Bandem, až zas tak přínosná nebyla. V tom čase se Janis představila dost zmaštěná ve Woodstocku (zpívá jí to ale skvěle… občas) a v televizním pořadu zpěváka Toma Jonese – ten její duet s „tygrem z Walesu“ v songu „Raise Your Hand“ má tah na bránu jak kráva: jako by se potkala požární siréna s troubícím parníkem. V roce 1970 si zpěvačka konečně k sobě vzala kytarovou kapelu – kanadský Full Tilt Boogie Band kytaristy Johna Tilla. S tou se onoho léta zúčastnila slavného Festival-Expressu, vlaku, v němž několik kapel rajzovalo Kanadou a kde se zastavilo, tam se hrálo. Na celé túře se – slušně řečeno – žilo rušným a intenzivním společenským životem (chlastu a různých druhů dobrot přehršle). No, v podstatě se tvrdí, že kdo se během té cesty nevyspal s Joplinkou, pravděpodobně ve vlaku chyběl. Alkoholička, feťačka, nymfomanka - hipýzanda Janis prostě procházela vším, co tehdejší uvolněná atmosféra dovolovala, a že toho bylo sakra hodně. Do důsledků vedený „the living on the edge“ jí však také nakonec zcela zákonitě zahubil. Předávkovala se v říjnu 1970, sotva dva týdny po smrti „mága vesmírné kytary“ Jimi Hendrixe.

Posledním studiovým klenotem zpěvačky je elpíčko „Pearl“ (1970/1971), které po zmíněném Festival-Express turné začala nahrávat s Full Tilt Boogie Bandem, a které vyšlo až po její smrti. Obsahuje kromě dalších skvělých tracků („Move Over“, „Cry Baby“, „A Woman Left Lonely“, „Get It While You Can“) i Kristoffersonův hit „Me And Bobby McGhee“, vůbec poslední song, který Janis natočila. O rok později se na trhu objevilo i koncertní dvojalbum s Joplinkou, jednoduše nazvané „In Concert“ (1972), jež obsahuje záznamy z let 1968 (s BB&THC) a 1970 (s FTBB). Nu, a abychom to hitově doplnili, uveďme ještě „kozmický“ song „Try /Just A Little Bit Harder/“, přičemž podstatný výčet jejích nejlepších kusů najdete na výběrové desce „Greatest Hits“ (1972). Příznivce bigbítu asi nepřekvapí, že Janis Joplin je dodnes v mnoha anketách považována za nejlepší rockovou zpěvačkou všech dob.

Pokud vás osudy elevátorů, deads a Janis příslušně navnadily a chcete se o tom, co se dělo v San Francisku dozvědět více, najděte si kapitolu věnovanou přímo hippies.

Kalifornský underground ale nestál jen na vyloženě „hipýzáckých“ kapelách z okolí San Fo.

V Los Angeles například vznikli The Doors (název si dali dle Huxleyho knihy „The Doors Of Perception“), jejichž hudba i performance s hippiesovským třeštěním o lásce a míru neměly vůbec nic společného. Neustále provokující zpěvák Jim Morrison používal ve svých textech poprvé témata konfrontace, sexu a smrti. Kruté verše ještě zvýraznilo jeho pobuřující pódiové vystupování, které bylo inspirováno pouličním newyorským Living Theatre Juliana Becka. Válení se po jevišti, pohybové ztvárnění orálního sexu, mystifikace s vytáhnutím péra během koncertu, veřejné popisování policejního zásahu vůči jeho osobě, soud za pobuřování. Jim také nejspíš jako první vyzkoušel i stage diving, čili skok z pódia na ruce fanoušků, stojících v předních řadách (tzv. kotli). Sám na sobě i na posluchačích zkoumal, kam až lze dojít, kde je ona mez, za níž číhá veřejné odsouzení, možná kriminál a možná smrt. Byl rebel jak má být – v obtažených kožených kalhotách navlečený vlasatý hezoun s IQ okolo sto pade, který do sebe navíc cpe kila drog a lije hektolitry chlastu. Taková byla žádost doby a tak je celkem přirozené, že on sám se stal vedle „Stouna“ Briana Jonese a kytarového mága Jimi Hendrixe největším sexy symbolem první éry rockové kultury. A příznačné, že jeho předčasná smrt předčasná smrt v roce 1971 (zemřel v sedmadvaceti v Paříži) vyvolala tolik dohadů a sporů.

Hlavním poznávacím znakem kapely vedle Jimova nervního, jakoby zlomeného sexy hlasu, byl zejména hypnotický zvuk elektrických varhan, které s jazzovou precizností obsluhoval její vedoucí Ray Manzarek. Do klávesového soundu pak vyhrával svoje najazzlé figury kytarista Robbie Krieger (původně hráč flamenka) a celé to držel na uzdě bubeník John Densmore, též jazzman. Soubor po celou dobu (tedy kromě nahrávání některých alb) fungoval bez baskytary - basové linky vytvářel Manzarek pomocí kláves. Proto má skupina dodnes zcela neopakovatelný sound a téměř každou její písničku poznáte už podle prvních tónů. Koncerty The Doors se pak podobaly transovním kmenovým shromážděním, na jejichž psychedelickou atmosféru o nějakých pětadvacet let později navázala třeba taneční hudba se svými technošamanskými rave parties. O osudech kapely natočil režisér Oliver Stone v roce 1991 hraný film nazvaný – jak jinak – „The Doors“. Pokud byste ovšem chtěli vidět The Doors v originále, existuje filmový koncertní záznam „Live At The Hollywood Bowl“ z roku 1968 – ten je součástí větší DVD-kolekce, která vyšla na konci 90.let pod názvem „The Doors – 30 Years Commemorative Edition“. Tam si Jima & spol. užijete až až…

Kapela působila sotva šest let. Nicméně desky jako „The Doors“ (1966/1967), „Strange Days“ (1967),„Waiting For The Sun“ (1967/1968), „Morrison Motel“ (1969/1970) nebo „L. A. Woman“ (1970/1971) a písničky jako „Break On Through“, „Light My Fire“, „The Crystal Ship“, „The End“, „Soul Kitchen“, „Strange Days“, „You´re Lost Little Girl“, „Love Me Two Times“, „People Are Strange“, „When The Music´s Over“, „Hello, I Love You“, „Love Street“, „Not To Touch The Earth“, „The Unknown Soldier“, „Touch Me“, „Shaman´s Blues“, „Roadhouse Blues“, „Waiting For The Sun“, „Peace Frog“, „Blue Sunday“, „Love Her Madly“, „L. A. Woman“, „Riders On The Storm“, „The Changeling“ či weill-brechtovský cover „Alabama Song“ nebo Dixonův „Back Door Man“ jsou základem rockové hudby a i dnes je zná každé malé děcko (i když třeba jen jako remixy).

K odkazu Jima a The Doors se dodnes hlásí nové a nové generace hudebníků i posluchačů nejen jako k symbolům doby, ale také kvůli tomu, že dělali sakra dobrou muziku.  

Ještě před Doors se ale prosadila jiná losangeleská komunitní skupina, příznačně nazvaná Love, jíž šéfoval skladatel, zpěvák a kytarista, klávesista a hráč na harmoniku i na bicí Arthur Lee. Byl to zvláštní týpek – vysoký míšenec s velkým charismatem, jenž se výstředně oblékal i choval, jel v acidu, skládal zvláštní písničky (jak pro sebe, tak i pro jiné interprety), kdekoho znal, a spoustu lidí mezi sebou dokázal seznámit. Jen tak mimochodem právě on doporučil šéfovi svého gramolabelu výše zmíněné The Doors, kteří se díky tomu velmi proslavili. Vedle Leeho byli dalšími členy kapely mj. jeho kámoš od střední Johnny Echols (lg), další skladatel Bryan McLean (rg, voc), a pak Ken Forssi (bg), Alban „Snoopy“ Pfisterer (ds, ks), a posléze Michael Stuart-Ware (ds). Kapela, která vznikla zhruba v roce 1965, v sobě spojovala rockovou psychedelii a folk rock a rozhodně reflektovala britskou rhythm&bluesovou scénu. A občas do toho chlapci dokázali pořádně řáchnout (např. hit „Seven & Seven Is“).

První alba jsou zásadní: „Love“ (1966, např. „Can´t Explain“, „No Matter What You Do“, „My Flash On You“, „Signed D.C.“, „Message To Pretty“, „Softly To Me“), skvělé „Da Capo“ (1966, hit „Seven & Seven Is“, dále např. „Stephanie Knows Who“, „Orange Skies“, „She Comes In Colors“ plus 19minutová skladba „Revelation“,) a podobně kvalitní, barokně folk-rockové „Forever Changes“ (1967, songy „Alone Again Or“, „Andmoreagain“ „The Red Telephone“, „The Daily Planet“, „Live And Let Live“, „Old Man“, „House Is Not A Motel“,) včetně singlu „Your Mind And We Belong Together“ (1967). Tyto desky patří k tomu nejzajímavějšímu z celé psychedelické éry. Problém tkvěl ovšem v tom, že se moc neprodávaly, kupříkladu ta posledně uvedená zajímala víc Velkou Británii než USA. Navíc se v té době kapela Love naprosto rozložila (hudebníci na fetu, Lee paranoidní), a vypadalo to, že je s ní šlus. Tedy alespoň zdánlivě. Arthur se během roku oklepal, sehnal si do Love nové spoluhráče (Jay Donnellan – lg, Frank Fayad – bg, bvoc, George Suranovich – ds), a natočil vynikající tvrdší desku „For Sail“ (1968/1969, např. „August“, „I´m With You“, „Singing Cowboy“, „Dream“, „Nothing“, „Robert Montgomery“). Následně přišlo průměrné double LP „Out Here“ (1968/1969, např. „Gather Round“, „Willow Willow“, „Nice To Be“, „Signed D.C.“, „Stand Out“, plus 11minutové kytarové sólo „Love Is More Than Words Or Better Late Than Never). V sedmdesátém si v Londýně Lee s Love zajamovali s Jimi Hendrixem, přičemž jeden song se pak objevil na jejich další desce…

Další losangeleská skupina Spirit, v sestavě Randy California (g, voc), Jay Ferguson (voc), John Locke (ks), Ed „Mr. Skin“ Cassidy (ds) a Mark Andes (bg), si libovala ve fúzi rocku, jazzu, folku až country, což celé halila do tehdy oblíbeného psychedelického oparu. Určitě byla jednou z předchůdců art a progressive rocku. Zajímavostí souboru byl letitý jazzový bubeník Cassidy, vrstevník Learyho a Ginsberga, a nevlastní otec tehdy mladičkého Californii. Spirit na konci sixties vydali nepříliš úspěšná, ale kvalitní alba „Spirit“ (1967-68, skladby „Mechanical World“, „Taurus“, „Uncle Jack“, „The Great Canon Fire In General“, „Gramophone Man“), „The Family That Plays Together“ (1968, např. „Aren´t You Glad“, „I Got A Line On You“, „Poor Richard“, „It´s All The Same“, „Dream Within A Dream“) a „Clear“ (1969, např. „Dark Eyed Woman“, „I´m Truckin´“, „New Dope Of Down“, „Ice“ a v reedici ještě „1984“). Proto se s nimi počítalo do další dekády jako s takovými praporečníky amerického progresivního rocku, což se nakonec potvrdilo jen… napůl (viz. art a progressive rock).

Ze soundu Yardbirds a raných floydů vycházela zase jiná parta z L.A., Electric Prunes, která bývá zařazována do škatulky garage rocku. Vyjela se singlem „Little Olive“ a proslavila se skladbou „I Had Too Much To Dream (Last Night)“ ze stejnojmenného LP (1967, dále např. „Bangles“, „Onie“, „Get Me To The World On Time“), psychedelickým singlem „The Great Banana Hoax“(1967) a také albem „Mass In F-Minor“ (1968, jedna skladba „Mass In F Minor“), jehož část zazněla i ve filmu „Easy Rider“. Tehdy s kapelou začal spolupracovat skladatel David Axelrod, přičemž dalším plodem této spolupráce bylo LP „Release Of An Oath“ (1968, např. „Holy Are You“, „General Confessional“, „Kol Nidre“). Tyto alba již předznamenávají styly art a progressive rocku. Jak se blížil konec sixties, skupina zněla stále tvrději – viz. SP „Hey Mr. President“/„Flowing Smoothly“ (1969). V roce 1970 se ale rozpadla. 

Smíšená skupina Sweetwater měla v nástrojovém obsazení flétnu a cello, přičemž se prezentovala čímsi podobným jako Santana nebo Airplane, však také zpěvačka Nancy "Nansi" Nevins měla podobný hlas jako Grace Slick (a možná taky trochu jako Annie HaslamRenaissance). V roce 1968 vyšlo kapele psychedelické LP „Sweetwater“ (např. trad. Motherless Child“, dále např. „Here We Go Again“, „Through An Old Storybook“, „Come Take A Walk“, „My Crystal Spider“, „What´s Wrong“). O rok později si zahrála na Woodstocku. V prosinci téhož roku se ale Nansi těžce zranila při dopravní nehodě, poškodila si jednu z hlasivek, a s kapelou to šlo pozvolna dolů. Možná bych mohl připomenout ještě pár dalších songů „sladké vody“ jako např. „Just For You“, „Day Song“, „Don´t Give A Hoot“ nebo „I´m Happy Today“.

A do šestice acid rock z L.A. – producent Kim Fowley se staral o partičku West Coast Pop-Art Experimental Band, která se pohybovala někde mezi Byrds, Jeffersony a floydy. Někdy ve svém psychedelení využívala orientální melodiku a byla známa svými hippie texty s občasnými apokalyptickými sci-fi tématy. V kapele byli hlavními hybateli Bob Markley (voc) – ten ty texty psal -, dále Shaun Harris (voc, bg, g), Ron Morgan (lg, bvoc) a Danny Harris (g, voc). Ku poslechu vezměme – a nenechme se rozhodit číslováním alb - třeba druhé LP „Part One“ (1967, např.  „Shifting Sands“, „Transparent Day“, „Will You Walk With Me“, „Here´s Where You Belong“), trojku „Vol.2 (Breaking Through)“ (1967, např. songy „Suppose They Give A War And No One Dones“, „Smell Of Incense“, „Unfree Child“, „Queen Nymphet“) nebo čtvrtou desku „Volume Three: A Child´s Guide To Good & Evil“ (1968, např. „A Child Of A Few Hours Is Burning To Death“, „Until The Poorest Of People Have Money To Spend“, „A Child´s Guide To Good & Evil“, „Eighteen Is Over The Hill“).

V roce 1969 přišel nový kytarista Michael Lloyd a po neúspěšném pokusu o koncepční album přestala skupina pod oním dlouhým názvem existovat. Celé se to přejmenovalo na Markley, A Group, přičemž samotný Markley v group plnil spíše vedlejší úlohu (backvokály, tamburína), ale zato psal texty. Pod výše zmíněnou značkou vzniklo poslední, folk-rockové album skupiny „Markley, A Group“, 1970, např. „Little Ruby Rain“, „Roger The Rocket Ship“, „Elegant Ellen“, „Next Plane To The Sun“, „Oudside/Inside“). Ex-člen WCPAEB Shaun Harris (voc, bg, g) pak pod markou Brigadune  vydal singl s pěknými prosluněnými písněmi „I´ll Cry Out From My Grave (God I´m Sorry/“/„Místy Mornin´ (1971), které se v mírně pozměněném aranžmá objevily na jeho albu „Shaun Harris“ (1972, dále např. „Underachiever“, „Rock And Roll Idol“, „Empty Without You“, „Love Has Gone Away“). Dost sladké kusy, více než soundu kmenové kapely podobné třeba Bread nebo Davidu Gatesovi

Když už jsme nakousli tu orientální melodiku a pohybujeme se ve vodách psychedelických, nelze než neopomenout jednoho indického hráče na sitar, žijícího v LA. Tím, čím byl Ravi Shankar pro George Harrisona, byl pro Jimi Hendrixe Ananda Shankar. Dokonce spolu měli natáčet desku, ale nakonec ji v roce 1970 Ananda zrealizoval sám. Jmenovala se jednoduše „Ananda Shankar“ a jestliže jeho starší jmenovec Ravi hrál na sitar klasické rágy, Ananda se je snažil skloubit se západním rockem, čemuž se v některých obskurních hudebních kruzích začalo říkat „raga rock“ nebo „sitar rock“. Ať už to nazveme, jak chceme, orientálně uhrančivé covery „Jumpin´ Jack Flash“ (pův. od Rolling Stones) a „Light My Fire“ (pův. od Doors) nebo skladby jako „Snow Flower“, „Mamata“ či „Metamorphosis“ vás svými lehce levitujícími melodiemi vezmou ještě dneska.

V Kalifornii působili od druhé poloviny sixties i dvě hard & psychedelic rockové skupiny, které si popíšeme v textu nazvaném „Hard rock v USA a Kanadě“ – byly jimi party Iron Butterfly (ze San Diega) a Steppenwolf (převážně Kanaďané usazení v Los Angeles). Nicméně jedno jméno spojené se zmíněnou kapelou Steppenwolf, potažmo s kalifornským psychedelickým (a též hard) rockem, tu přece jenom zazní – jedná se o Kanaďana Dennise E. McCrohana neboli Dennise Edmontona, jenž používal umělecký pseudonym Mars Bonfire. Tento zpěvák, kytarista a skladatel byl starším bráchou Jerryho, bubeníka Steppenwolf. A Dennis také pro „stepního vlka“ napsal jednu z nejslavnějších rockových vypalovaček, skladbu „Born To Be Wild“. Sám se ale ke kapele nepřipojil, a snažil se rozjet sólovou dráhu. Což zkusil s debutovým albem „Mars Bonfire“ (1968), které onen hit – byť v jemnější, ulítlejší podobě – také obsahuje. LP ale vyšlo u menší firmy, a tak hudebník udělal pár kosmetických úprav a nabídl ho pod názvem „Faster Than The Speed Of Life“ mamutímu labelu (1969, mj. „Faster Than The Speed Of Life“, „Ride With Me“, „Sad Eyes“, „Lady Moon Walker“, „She“, „Tenderness“). Deska ale i přes svou kvalitu žádnou slávu ani v USA, ani v UK nezískala… 

S Bonfirem je spojen i klávesista, vokalista, skladatel a producent Kim Fowley z LA, působící na scéně od přelomu padesátých a šedesátých let. Zpočátku pomáhal skládat a produkoval jiné umělce, zhruba od roku 1967 začal krom toho vydávat i svá vlastní alba. Asi nejznámějším je LP „Outrageos“, kolážovitá deska psychedelického (občas dosti tvrdého) rocku, do kterého Kim spíše deklamuje a huláká, než zpívá (1968, např „Animal Man“, „Bubble Gum“, „Nightrider“, „Caught In The Middle“, „Barefoot Country Boy“). Občas nudné a neposlouchatelné. Mezi muzikanty, kteří se na albu podíleli, byli mj. právě Mars Bonfire (g) a také členové kapely Three Dog Night. Později Fowley spolupracoval s kámošem Skipem Battinem (bg) na sonzích The Byrds a New Riders Of The Purple Sage poté se skladatelský otřel o Kiss, a ve stejné době postavil, manažoval a produkoval dívčí kapelu Runaways.  

Z LA pocházel i ujetý soubor Mothers Of Invention. Ten díky svému bossovi, skladateli a kytaristovi Franku Zappovi implantoval do svého ostře satirického a parodického rocku prvky dada, soudobé vážné hudby (E. Varese), jazzu a improvizace – celé to mělo charakter jakýchsi mnohobarevných elektrických koláží, z kterých občas vyletí hudební boxerská rukavice a dá vám jednu po čumáku. Intelektuálně založený Zappa byl naprostým umělcem „šoku“ – nepřipravené konzervativní posluchače svou freak-outovou muzikou zcela odrovnával. Měla totiž tak odlišný slovník a výrazové prostředky, že u některých z nich zcela zákonitě vyvolávala až nenávistné pobouření. Známá je Frantíkova pódiová uvítací věta: „Je mi vás líto, prasata“. Jenže Zappa coby prefíkaný obchodník dokázal svoje alba dobře prodat. A že se trefoval do kohokoliv – do mocenských struktur, maloměšťáků, americké (pa-)kultury včetně mediálních (najmě) televizních sraček, různých pánbíčkářů a všeobecně do amerického pokrytectví, ale i do naivity hippies. Ani není divu, že jeho hudební rockový „škleb“ našel živnou půdu u „smějících se bestií“, tedy u nás v Československu: české máničky si těžko mohly vybrat někoho lepšího za svůj idol, protože Frank vším, co představoval, tedy jak vzhledem, tak i hudbou, dokázal průměrného bolševika (nebo fízla) rozběsnit do běla. Jen tak mimochodem, dle jedné Zappovy písně se pojmenovali i nejznámější čeští androši – The Plastic People Of The Universe

Celá řada alb Franka Zappy od poloviny 60.let stojí za to: „Freak Out“ (1966, např. songy „You Didn´t Try To Call Me“, „Trouble Every Day“, „I Ain´t Got No Heart“, „Motherly Love“, „Who Are The Brain Police?“), „Absolutely Free“ (1966/1967, např. „Plastic People“, „Inovation & Ritual Dance Of The Young Pumpkin´“ „Brown Shoes Don´t Make It“, „Son Of Suzy Creamcheese“, ), „We´re Only In It For The Money“ (1967/1968, např. písně „Absolutely Free“, „Lonely Little Girl“, „Who Needs The Peace Corps?“, „Concentration Moon“), „Uncle Meat“ (1968/1969, s jazz-rockovým hitem „King Kong“, dále ještě např. „Dog Breath, In The Year Of The Plague“, „Tengo Na Minchia Tanta“) či téměř „coltraneovská“ jízda „Hot Rats“ (1969, např. „Peaches In Regalia“, „Willie The Pimp“, „Son Of Mr. Green Genes“, „Gumbo Variations“). Zappa stavěl u Mothers na kvalitní instrumentaci, takže se v kapele do konce sixties vystřídalo velké množství výborných hráčů, jako například Ian Underwood (ks, fl, sax), Jimmy Carl Black (ds), Roy Estrada (bg, voc), Don Preston (ks), George Duke (ks) nebo Aynsley Dunbar (ds). Nicméně celá formace vždy fungovala pouze jako prodloužená ruka svého bosse, který ji dle svého přání či momentálních projektů střídavě rozpouštěl a zase dával dohromady.

Ale nebyl v LA kontroverzní jen Frank. Což teprve jeho kamarád, naivní excentrik Cpt. Beefheart (vl. jm. Don Van Vliet) se svým Magic Bandem! Ve svých počátcích zněl tak garážově a nemelodicky „hnusně“, jakoby byl protipólem samotných Beatles  - v hudebním podkladu za to mohla hodně syrová kytara Ry Coodera, za důležitý nehudební podklad je uváděna kapitánova nezřízená konzumace LSD. Pozdější nahrávky svědčí o Beefheartově cynické snaze znechutit prostému posluchači rock, blues, jazz, pop, prostě všechno, na čem se v sixties ulítávalo – kdosi to nazval „dada rock“. Ať je to, co je to, je to běs. Hodně dlouho vám také bude trvat, než si zvyknete na kapitánův zpěv. Zpěv? No… rozhodně se do té doby kromě Toma Jonese nenašel tak mohutný bílý hlas. Beefheartův vokální projev stál někde mezi howlin´-wolfovským blues, černým soulem, irskou knajpou v hodně pokročilé hodině a kojotím štěkotem. Později s podobným stylem vyjadřování přišel Tom Waits.

Jste-li dostatečně otrlí, zkuste si poslechnout „kapitánské“ album „Safe As Milk“ (1967, „songy“ jako např. „Zig Zag Wanderer“, „Call On Me“, „Dropout Boogie“, „I´m Glad“, „Plastic Factory“, „Autumn´s Child“, „Electricity“), nahrané v sestavě Cpt Beefheart (voc, harm, marimba), Ry Cooder (g, bg, slide g), Alex St. Clair Snouffer (g, bvoc, bg), Jerry Handley (bg) a John „Drumbo“ French (ds, bvoc). Eventuelně dvojku „Strictly Personal“ (1968, např. „Safe As Milk“, „Trust Us“, „Son Of Mirror Man – Mere Man“, „On Tomorrow“), na které Coodera vystřídal Jeff Cotton. A jestli jste naprostí magoři, doporučuji desky „Trout Mask Replica“ (1968/1969, hudební torza typu „Moonlight On Vermont“, „Steal Softly Thru Snow“, „Veteran´s Day Poppy“, „Pachuco Cadaver“, „My Human Gets Me Blues“, „When Big Joan Sets Up“) nebo „Lick My Decals Off, Baby“ (1970, např. „Doctor Dark“, „Bellerin´ Plain“, „Woe-Is-Uh-Me-Bop“, „Flash Gordon´s Ape“). Na těch se podílela plejáda různých hudebníků, z nichž lze kromě „kapitána“ a „Drumba“ určitě vypíchnout Billa Harkleroada alias Zoot Horn Rolla (g, slide-g, fl) nebo Marka Bostona alias Rockette Mortona (bg).

Frank Zappa mj. objevil i kapelu Alice Cooper, která se potloukala po LA a znala se s jeho holkami ze skupiny The GTOs. Za mikrofonem stál jistý týpek jménem Vincent Damon Furnier (voc, harm), pocházející z Detroitu, jenž si název Alice Cooper přisvojil jako svůj pseudonym. Samotná kapela ale pocházela z Phoenixu v Arizoně, kam se Vince jako děcko s rodiči přistěhoval. Kromě něj ji tvořili Dennis Dunaway (bg, bvoc), Glen Buxton (lg), Michael Bruce (g, ks, voc) a Neal Smith (ds, bvoc).  Byť se Zappovi tato parta v ženských hadrech, ověšená cingrlátky, svým barettovsko-floydím psychedelickým stylem zdála nepochopitelná, přesto ji nechal na svém labelu vydat dvě alba – a Coopera jako zpěváka byste na nich nepoznali. Jde o elpí „Pretties For You“ (1968/1969, např. „Fields Of Regret“, „Swing Low Sweet Cheerio“, „Today Mueller“, „Living“, včetně songu „Reflected“, což je první verze pozdějšího hitu „Elected“) a „Easy Action“ (1970, např. „Below Your Means“, „Laughing At Me“, „Lay Down And Die, Goodbye“). Obě propadla, stejně jako koncerty kapely v LA, plné chaosu a randálu. Soubor tedy z Kalifornie vypadl a odjel na sever k Detroitu, Aliceho rodiště - tam byla naopak jejich vystoupení přijímána s nadšením. S kapelou začal spolupracovat mladý producent Bob Ezrin, milý Alice se společně se svými kumpány oblékli do černého latexu a na začátku seventies se stali americkými věrozvěsty glam-rocku. A Star is born.

Další podivnou figurou v L.A. byl maník říkající si Dr. John, pocházející původně z New Orleans. Proto ani není divu, že praktikoval voodoo a snažil se jeho prvky přenést i do muziky. Jeho první nahrávky tak spojují obřadní kreolské sbory a neworleanské blues s psychedelickým rockem. Zkuste alba „Gris Gris“ (1968, songy „Danse Kalinda Ba Doom“, „Mama Roux“, „I Walk On Guided Splinters“, Jump Sturdy“) a „Babylon“ (1969, např. „Glowin´“, „The Lonesome Guitar Strangler“, „Black Widow Spider“). No a posledními kalifornskými úleťáky byli Fraternity Of Men, od nichž asi každý zná jejich vyhulenecký song „Don´t Bogart Me“ (1969), který zazněl v kultovním filmu „Easy Rider“.

Pro hudbu F. Zappy, Cpt. Beefhearta a třeba Fugs, Pearls Before Swine nebo The United States Of America (viz níže) se nějakou dobu používalo označení freak-out.

Pokud přecházíme ze západu na východ, je třeba se zastavit v texaském Houstonu, kde experimentovala studentská skupina zvaná The Red Krayola. Pokud by se dal přenést pojem lo-fi do 60.let, tak by na muziku RK seděl zcela přesně. Podobné myšlenkové postupy jako u Cpt. Beefhearta. Lze vyslechnout na albech „The Parable Of Arable Land“ (1967, např. „Hurricane Fighter Plane“, „War Sucks“, „Former Reflections Enduring Doubt“) a „God Bless The Red Krayola And All Who Sail With It“ (1986, např. „Victory Garden“, „Ravi Shankar: Parachutist“, „The Jewels Of Madonna“, „Sherlock Holmes“, Green Of My Pants“). Tihle maníci se stali proto-kapelou hned pro několik pozdějších žánrů (avantgardní rock á la Rock In Opposition, new wave, punk, post-punk, gothic rock, industrial… Stačí?

And now the East.

V newyorském undergroundu se objevily jiné skupiny než v Kalifornii. V tomto směru hrál velmi důležitou roli pop artový umělec Andy Warhol, jehož aktivity v šedesátých letech, zejména v souvislosti s jeho uměleckým centrem Factory, rockovou kulturu silně ovlivňovaly. S Andyho „továrnou“ je kupříkladu spojován na konci roku 1965 založený soubor Velvet Underground, jehož hlavními osobnostmi byli samorostlý básník, zpěvák a kytarista Lou Reed a velšský multiinstrumentalista John Cale, přičemž bonbónkem pro publikum byla hostující femme fatale s hlubokým kontraaltem, německá modelka a herečka Nico („Nikolka najde všechno“ – viz. La Dolce Vita, 1960). Tuto trojici doplňovali kytarista Sterling Morrison a bubenice Maureen Tucker. Nikdo v té době nemohl tušit, že se zrodila jedna z největších legend rockové hudby vůbec.

Velveti, kromě Nico, většinou oblečeni v černém (párkrát i v bílém), vystupovali převážně ve Warholově show Exploding Plastic Inevitable v prvním patře divadla Dom. Warhol toužil vytvořit multimediální projekt, proto například jeho spolupracovník Paul Morrisey na kapelu promítal filmy či vytvářel různé světelné projekce; před hudebníky buď tančili tanečníci z Warholova teamu, nebo pomocí pantomimy a rekvizit předváděli to, o čem skupina zpívala - každý koncert se tak stával hudebně-výtvarným happeningem. A zase jako u Doors, tentokrát však na méně spontánní, ale více promyšlenější úrovni – o třicet let později se těchto modelů (hudba, tanec, performance, light-show) chopila taneční elektro-scéna. I když Warhol stavěl své večírky na stejných principech spojení hudby, barvy a světel jako se dělo ve slunné Kalifornii, přesto to bylo něco úplně jiného než umělecké signály, které vypouštěla sjetá flower-power děcka z Friska. Spíše se to podobalo avantgardním experimentům londýnské psychedelické scény v čele s Pink Floyd.

Soubor Velvet Underground se svým hodně syrovým garážovým zvukem, rámovaným nervní violou experimentátora Calea a Reedovými depresivními texty o New Yorku, kulturním podzemí, děvkách, drogách a zborcených lidských osudech, představoval naprostý kontrast ke spotřebnímu bigbítu té doby a nejvíce právě k hippieovské kontrakultuře. Na barevném psychedelickém ostrově snění a lásky v té době působil jako černý virus zmaru, noční můra, ranní kocovina. Navíc ještě ta blonďatá Nico, se svým neurovnaným životem, bídnými vztahy (s hercem Alainem Delonem, stounem Brianem Jonesem nebo Jimem Morrisonem), zálibou v pivu a příšerným chlapským smíchem (Ho, ho, ho!)! Vcelku chápu, že se z Velvetů pár lidí zvenclo, rozhodně ale v té době bylo mnohem mnohem víc těch, kteří kapelu nenáviděli. Zejména hippíčtí idolové (Grateful Dead, Jefferson Airplane, Zappa) kupříkladu takovému Lou Reedovi nemohli přijít ani na jméno. Na jeho obranu je třeba uvést, že on by je také nejradši postřílel.

V kapele existovala i určitá vnitřní pnutí, která zapříčinila třeba odchod Nico, a samotného Andy Warhola coby producenta a manažera (1967) – toho vystřídal šíbr Steve Sesnick. Poté se Reed a Cale nedohodli na dalším hudebním vývoji souboru, což vyústilo v Johnův odchod, a místo něj k Velvetům přišel multiinstrumentalista Doug Yule (bg, ks, g, ds, voc). Dva roky to nějakým způsobem fungovalo, ale pak si manažér Sesnick vynutil odchod Lou Reeda. A tak na konci roku 1970 Morrisona, Tuckerovou a Yulea doplnil Walter Powers (bg). V jednasedmdesátém z vlastní vůle odešel Morrison, jehož nahradil Willie Alexander (ks, voc), ale tato sestava vydržela krátkou túru po Severní Americe a ještě kratší po Evropě, a rozpadla se. Nenažraný Sesnick pak nabídl multiinstrumentalistovi Yulemu natočení alba pod markou Velvet Underground, ovšem bez jakékoli hudební podpory bývalých členů kapely. Za elpíčko mu navíc pochopitelně nezaplatil, místo toho mu dal 6 kopií na vinylu a nazdar! Věru smutný konec takovéto kapely…

Nejznámějšími písničkami Velvet Underground jsou většinou věci z jejich prvního „banánového“ alba „Velvet Underground & Nico“ (1967), např. „Sunday Morning“, „I´ll Be Your Mirror“, „I´m Waiting For The Man“, „Femme Fatale“, „Heroin“, „All Tomorrow´s Parties“, „There She Goes Again“ nebo „Venus In Furs“; z pozdějších věcí - nejvíce z elpíček „White Light/White Heat“ (1968), „Velvet Underground 1969“ a „Loaded“ (1970) -  například skladby „Sister Ray“, „I Heard Her Call My Name“, „White Light/White Heat“, „What Goes On“, „Pale Blue Eyes“, „Beginning To See The Light“, „Jesus“, „I´m Set Free“, „Stephanie Says“, „Sweet Jane“, „Who Loves The Sun“, „Rock´n´Roll“, „New Age“, „Head Held High“ nebo „Cool It Down“. či „Mean Old Man“ a „Friends“. Sám boss pop artu Warhol o skupině natočil i dokument - „The Velvet Underground & Nico“ (1966), krásnou Nico pak obsadil do filmu „Chelsea Girls“ (1967). Téměř o dvacet let později vznikl další a nejkompletnější dokument o Warholovi, Velvetech a celé Factory s názvem „Andy Warhol“, který v roce 1986 dali dohromady Kim Evans, Lana Jokel a Mary Harron. Ale zpět k hudbě kapely a jejímu vlivu - Velveti díky mizernému přístupu k propagaci ze strany jejich vydavatelského labelu obchodně se svým antikomerčním zaměřením propadli. Snad jediným úspěšnějším albem bylo „Loaded“ (1970), a to je díky tomu, že přestoupili k jiné gramofirmě. Přesto se sound Velvet Underground stal jedním z nejčastějších inspiračních zdrojů v rocku vůbec. Když si poslechnete Detroit rock typu Stooges, Richmana s Modern Lovers, newyorský street rock kapel Patti Smith Group či Televison, britský post punk (např. Siouxsie And The BansheesJoy Divison, P.I.L.), americké noise-party jako Sonic Youth, britskou vlnu kytarovek z konce eighties, nirvanovské grunge, všude slyšíte kořeny Velvet Underground.

Zpěvačka Nico svůj první singl natočila pod svým jménem ještě před vstupem do The Velvet Underground: vznikl na podnět „stouna“ Briana Jonese na pomezí let 1964/1965 a šlo o songy „I´m Not Sayin´“, původně od Gordona Lightfoota, a „The Last Mile“, jehož autorem byl tehdy mladý studiový muzikant Jimmy Page. Poté následovala její nedlouhá éra u Velvetů, když z kapely odešla už během roku 1967; fungovala v ní jenom jako trpěný host, jako Warholova chráněnka a super-girl. Proto začala vystupovat samostatně, jenom s kytarou za zády - většinou ji doprovázeli Sterling Morrison, John Cale a hlavně mladičký Jackson Browne. Její první deska „Chelsea Girl“ (1968, např „Fairest Of The Seasons“, „These Days“, „Chelsea Girls“, „I´ll Keep It With Mine“), nazvaná podle slavného newyorského hotelu, je složena jen ze samých coververzí (Browne, Cale, Reed, Dylan, Hardin), následující ponurá a „tajuplná“ záležitost „The Marble Index“ (1968), producentsky ošetřená Calem, už obsahuje jenom její vlastní skladby (např. „No One Is There“, „Ari´s Song“, „Frozen Warnings“). Základem jejích textů se staly sny a LSD-vize. Nico byla vůbec v té době dost mimo, brala acid, kouřila opium, a co bylo ještě horší, seznámila se heroinem. A s Iggy Popem, kterého naučila pít víno. V tomto opojení vplula do sedmdesátých let.

Dalšími anarcho-bigbítovými výtečníky byli kámoši Velvetů The Fugs (volně přeloženo jako „zmrdi“ nebo „mrdky“) z East Village, happeningová parta okolo bohémských básníků a spisovatelů Eda Sanderse (voc), Tuli Kupferberga (voc, perc), a Kena Weavera (ds, voc). Ostatní hudebníci byli většinou jejich přátelé, lidé z uměleckého prostředí, členové spřízněných skupin (hlavně z The Holy Modal Rounders, viz níže). Zvuk opět garážově neučesaný, občasné parodické prvky, důraz byl kladen hlavně na texty, hýřící sarkasmy, parodií a černým humorem - stačí si poslechnout třeba „panenské“ skladby „Slum Goddess“, Supergirl“, „I Couldn´t Get High“ nebo „Coca Cola Douche“. Častým tématem jejich písní byly drogy a fyzický sex; vlastně se jednalo o těžkou pornografii. Na druhé straně Fugs také hodně využívali texty anglického romantického básníka Williama Blakea. Jinak skupina vystupovala povětšinou v literárních kavárnách a sálech na Lower East Side a jejich hosty na koncertech byli třeba beatničtí básníci Allen Ginsberg nebo Gregory Corso.

Za nejlepší album  bandu se všeobecně považuje deska „The Fugs“ později nazývaná The Fugs Second Album“ (1966), obsahující songy „Frenzy“, „I Want To Know“, „Group Grope“, „Kill For Peace“ „Coming Down“ a zejména psychedelickou píseň „Morning, Morning“. Kromě ní je možná nejznámější skladbičkou „mrdek“ opět psychedelická „The Garden Is Open“, pocházející z elpíčka s poetickým názvem „Tenderness Junction“ (1968, dále např. „Turn On/Tune In/Drop Out“, „Dover Beach“, „War Song“). Na téže desce zazní i zaříkávání „Exorcising the Evil Spirits From the Pentagon Oct. 21, 1967“, s hlavním motivem „Out Demons Out“, které tito povedení taškáři skandovali během demonstrace před Pentagonem. Poté vyšla dvě hudebně velmi roztříštěná LP, z kterých bych snad uvedl skladby  „When The Mode Of The Music Changes“, „Crystal Liaison“, „Ramses II Is Dead, My Love“, „Four Minutes To Twelve“. V roce 1969 kapela jako taková skončila a obnovena byla až v půli eighties. 

Odštěpek „mrdek“, freak-outový spolek The Holy Modal Rounders měl texty stejně ulítlé, parodické a satirické jako parta výše zmíněných básníků. Zvláštním znamením byl pro kapelu zvuk bendža a houslí, a velmi „rozvolněné“ harmonie – komplet se to nazývalo psychedelický folk. Skupina v podstatě také začala coby folkové duo Peter Stampfel (vln, bjo, voc) & Steve Weber (g, voc), postupně se na něj nabalovali další hudebníci, jako třeba klávesista Richard Tyler (na bicí mj. pozdější herec a dramatik Sam Shepard). V roce 1967 vzniklo LP „Indian War Whoop“ (např. „Sky Divers“ plus tradicionaly „Sweet Apple Cider“, „Indian War Whoop“, „Soldier´s Joy“). Asi nejznámější písničkou je „If You Want To Be A Bird“ (nebo také „Bird Song“), která se objevila ve filmu Easy Rider a na desce HMR „Moray Eels Eat Holy Modal Rounders“ (1968, dále např. „The STP Song“, „Half A Mind“, „Dame Fortune“, „Mobile Line“). S příchodem sedmdesátek se sound mírně „zcivilizoval“, viz LP „Good Taste Is Timeless“ (1970/1971, např. „Generalonely“, „Once A Year“, „Spring of ´65“, „Alligator Man“, „Black Bottom“). Současní tzv. nezávislí publicisté horující pro lo-fi by HMR nejspíš už neskousli, neboť tohle je lo-fi non plus ultra. 

Pouliční hippie partu David Peel & The Lower East Side vedl – jak jinak - David Peel (vl. jm. David M. Rosario, voc, ac g, harm), přičemž nejčastějšími spoluhráči mu byli Billy Joe White (12-s g) a Harold C. Black (tamb). Soubor hrál cosi jako urban folk-rock nebo street rock, ovšem v té nejsyrovější podobě – frontmanův vychlastaný hlas doplněný o jednoduchou muziku nám dnes vzdáleně připomíná punk. Texty opět srandovní, parodické; vystoupení pak byla jedním velkým kabaretem, zhusta oslavujícím drogy a volnou lásku. Nezbývá než pustit si desky „Have A Marijuana“ (1968) a „American Revolution“ (1969/70) a při písních jako např. „Mother, Where Is My Father“, „I Like Marijuana“, „Show Me The Way To Get Stoned“, „We Love You“, „Lower East Side“, „Legalize Marijuana“, „Oink, Oink“, „I Want To Kill You“, „I Want To Get High“ a „Girls, Girls, Girls“  jemně vdechovat dým ušlechtilých travin.

Produktem klubů a barů na Greenwich Village byl i jistý Tony McKay zvaný Exuma, zpěvák a kytarista původem z Baham, představitel bahamského folku (fúze folku, calypsa, africké hudby, New Orleans blues, voodoo, junkanoo). Na konci sixties se svou tehdejší partnerkou a přáteli založili skupinu Exuma, byli pochopitelně objeveni, a natočili album plné afrických rytmů nazvané „Exuma“ (1970, např. „Dambala“, „Exuma, The Obeah Man“, „Mama Loi, Papa Loi“, „You Don´t Know What´s Going On“). V tomtéž roce vyšlo i LP „Exuma II“ (např. „Damn Fool“, „Baal“, „Fire In The Hole“, „A Place Called Earth“, „Zandoo“), a vzápětí album „Do Wah Nanny“ (1971, např. „Silver City“, „The Bowery“, „22nd Century“, „Do Wah Nanny“). Něco mezi Davidem Peelem a Dr. Johnem.  

Jestliže předchozí party byly víceméně instrumentálními anarchisty, existovaly zde také kapely, jejichž um a ovládání nástrojů je přímo předurčovaly k tomu, aby se staly zakladateli nebo předchůdci žánru, kterému se později začalo říkat art (progressive, classical) rock.

Jednou z takových byla i hlučná, psychedelická newyorská skupina Vanilla Fudge, která vznikla v šestašedesátém inspirována Beatles a co je zvláštní - též výrazným soundem kláves v písních kapely Young Rascals. Ve VF působilií Mark Stein (lead voc, ks), Tim Bogert (voc, bg, ks), Vince Martell (voc, g) a Carmine Appice (voc, ds). Kapela nejenže sdružovala tyto skvělé instrumentalisty a zpěváky, ale velmi zajímavým způsobem pracovala zejména s covery: ty ve svých dramatických, většinou pomalých a mírně komplikovaných podáních obalovala nánosem symfonického zvuku a zdobila téměř west-coastovskými vokály. Její verze skladeb „You Keep Me Hangin´ On“, (motowňácký song), „Bang Bang“ (z repertoáru Cher), „Eleanor Rigby“, „Ticket To Ride“ (obě pův. od Beatles) nebo „People Get Ready“ (od Mayfielda, původně to zpívali Impressions), jež se objevily na debutu „Vanilla Fudge“ (1967), v té době vzbudily velký ohlas. Kapela v podstatě vymyslela nový způsob rockového hraní. Ale žádný strachy, oni to „vanilkám“ a jim podobným kritici nakonec pěkně spočítali. 

Třeba už druhé album „The Beat Goes On“ (1968, např. „Intro: The Beat Goes On“, „Merchant/The Game Is Over“, plus retro skladba „Tweintieth Century“) posluchači i kritici považovali za přeplácané. V téže přeplácanosti pokračuje také trojka „Renaissance“ (1968, s coverem „Season Of The Witch“ od Donovana, dále např. „The Sky Cried – When I Was Boy“, „Thoughts“, „That´s What Makes A Man“, „Faceless People“). Jakžtakž dobrými deskami jsou tvrdší živák „Near The Beginning“ (1969) a poslední LP „Rock And Roll“ (1969, např. „Need Love“, „Street Walking Woman“, „Lord In The Country“ plus covery „The Windmills Of Your Mind“, song Michela Legranda, nejznámější v podání Dusty Springfield a „I Can´t Make It Alone“, od dua King-Goffin). Po rozpadu VF v roce 1970 se rytmická dvojka Bogert-Appice objevila ve vynikajícím hardrocku Cactus, Stein různě hrával, třeba s Tommy Bolinem nebo Alice Coopperem a Martell se ze scény tak nějak vytratil. Kapela pak po mnoha letech zažila několik comebacků, nicméně – a je to vcelku pochopitelné – na nějaký návrat na čelní pozice ani nebylo lze pomýšlet.

Psychedelickým folk rockem se prezentovala další kapela východního pobřeží – Pearls Before Swine z Floridy, vedená brýlatým skřítkem Tomem Rappem. Lze slyšet na albech „One Nation Underground“ (1967, např. „Morning Song“, „Drop Out!“, „Another Time“) „Balaklava“ (1968, např. „I Saw The World“, „Translucent Carriages“, „Ring Thing“, „There Was A Man“) a „These Things Too (1969, písně „These Things Too“, „Sail Away“, „Man In The Tree“, „If You Don´t Want To /I Don´t Mind/“).

Psychedelický garážový bigboš s občasnými vokálně promáklými baladami – to hráli filadelfští Nazz kytaristy, vokalisty a skladatele Todda Rundgrena, přičemž hlavní zpěv zajišťoval klávesista Robert „Stewkey“ Anton. No, rozhodně z nich cítíte beatlesovský smysl pro melodii a po vzoru The Who zas vášnivou touhu pro destrukci. Bohužel alba „Nazz“ (1968, např. „Open My Eyes“, „Hello It´s Me“, „Wildwood Blues“, „Crowded“), „Nazz Nazz“ (1969, songy jako „Forget All About It“, „Not Wrong Long“, „Gonna Cry Today“, „Under The Ice“, „Featherbedding Lover“) a „Nazz III“ (1968/1969/1970, např. „Magic Me“, „Kick“, „Take The Hand“, „Christopher Columbus“) zcela propadla, band se rozešel a Rundgren se posléze vydal na úspěšnou sólovou dráhu (viz. art a progressive rock).

Z Philadelphie pocházela i skupina The Mandrake Memorial, která se prezentovala něčím jako „barokním“ psychedelickým rockem. Což lze odůvodnit třeba tak, že vedle sebe používala cemballo a sitár, a do toho občas zněly pozpátku vygenerované kvílivé kytarové pazvuky, které jakoby vymyslel Harrison nebo Barrett. Občas se improvizovalo na jednom motivu, což zase připomínalo The Doors, stejně jako hypnotická nálada některých skladeb (např.„Rainy Day“). Kapelu vedl Michael Kac (ks, cem, g, voc), dále v ní působili Craig Anderton (g, sit), Randy Monaco (voc, bg) a J. Kevin Lally (ds). Skupina natočila tři alba „The Mandrake Memorial“ (1967, např. „Bird Journey“, „Dark Lady“, „Rainy Day“, „Here I Am“), „Medium“ (1968, např. „Smokescreen“, „Snake Charmer“, „Barnaby Plum“) a bez Kace v triu „Puzzle“, (1970, např. „Puzzle“, „Volcano“, „Whisper Play“, „Earthfriend Prelude“ / „Earthfriend“ / „Just A Blur“ / „Hiding“). V roce 1970 se kapela definitivně rozešla.

U newyorského The Unspoken Word byl hlavní figurou zpěvák, kytarista a skladatel Zenya Stashuk, slyšet byli i zpěvačka Dede Puma a Angus MacMaster (ks). V první fázi se hudebně pohybovalo v oblasti psychedelického rocku a folk rocku a bylo znát, že broučí „seržant“ a debut floydů ho nenechaly klidným. Zároveň ovšem rozhodně vědělo, co se děje na západním pobřeží, kupříkladu v San Francisku (najmě u jistých Jefferson Airplane). V tomto duchu byl natočen debut „Tuesday, April 19th.“ (1968, např. „Anniversary Of My Mind“, „After The Before“, „Flock Of Birds“, „Distant Oh So Far“, „Waking Up“, „Moving Day“). Během dvou let ovšem „nevyřčené slovo“ dosti přitvrdilo, takže dvojka – taktéž psychedelická – směřovala až na výjimky k hard rocku. Šlo o eponymní album „The Unspoken Word“ (1970, např. „Sleepy Mountain Ecstasy“, „Pillow“, „Put Me Down“, „I Don´t Need No Music“, plus cover „Around And Around“, pův. od Chucka Berryho).  

Newyorský producent Felix Pappalardi (bg) v roce 1966 objevil kdesi v NYC muzikanty ze Středního východu (působil mezi nimi i kytarista, klávesista a hráč na bouzouki Steve Knight), začal s nimi hrát, a dohromady se pojmenovali The Devil´s Anvil . Hudebně se jednalo o propojení orientální a středomořské hudby (většinou tradicionály) s psychedelickým rockem. Po skupině zbylo LP „Hard Rock From The Middle East“ (1967, např. „Besaha“, „Misirlou“ „Wala Dai“, „Isme“). Po rozchodu „ďáblovy kovadliny“ a určité době Pappalardi produkoval debutovou desku kytaristy Leslie Westa. Když stavěl kapelu, která by album podpořila koncertně, vzpomněl si na multiinstrumentalistu Knighta – a tak vlastně vzniknul newyorský hardrockový klenot, zvaný Mountain… 

Skupinou jediného alba se stala též The Fort Mudge Memorial Dump z předměstí Bostonu. Tu vedli Richard Clerici (voc, rg) a Dean Keady (lg) a zpívala v ní Caroline Stratton. Pokud by se hudba této party dala k něčemu přirovnat, nejspíš by člověka napadli holandští Shocking Blue. A ještě to jediné album – „The Fort Mudge Memorial Dump“ (1970, např. „Crystal Forms“, „The Seventh Is Death“, „What Good Is Spring“, „Questionable Answer“, „Actions Of A Man“, „The Singer“). Nebylo špatné, ale zapadlo. Stejně jako kapela. Bostonští Quill se jednoznačně vzhlédli v psychedelii a občas ji přivedli až do pinkflojdího či barrettovského rozměru. Šlo víceméně o průměr – což je možná důvod, proč se na ně (na rozdíl od jejich anglických bratrů v halucinogenní hudbě) poněkud pozapomnělo – jen pár zasvěcenců si vzpomene, že si brnkli na slavném Woodstocku. Zbylo po nich album „Quill“ (1970, např. „Thumbnail Screwdriver“, „Yellow Butterfly“, „Tube Exuding“, „They Live The Life“).

A nejen na ně - třeba o newyorských The Good Rats skladatele Peppi Marchella dodnes ví na starém kontinentě málokdo, buďte tedy těmi znalci a sežentě si eponymní album „The Good Rats“ (1969 s kousky jako „We Are The Good Rats“„For The Sake Of Anyone“, „The Hobo“ nebo „The Truth Is Gone“). Newyorské duo Silver Apples (Simeon – voc, audio-oscilator, Danny Taylor- voc, ds, perc) se zaměřilo vyloženě na tvorbu psychedelie, ovšem vyráběnou elektronicky pomocí zvuků oscilátoru a bicích. Cosi jako předzvěst Kraftwerku, ale s atmosférou sixties. Zkuste LP „Silver Apples“ (1968, např. „Oscilations“, „Místy Mountains“, „Velvet Cave“) a „Contact“ (1969, např. „You And I“, „Ruby“, „Gypsy Love“, „A Pox On You“). 

A NY naposledy: fúzi psychedelie a moderní artificiální hudby předváděla bezkytarová skupina The United States Of America klávesisty a zpěváka Josepha Byrda. Tedy… možná že některý z těch pazvuků by kytarou klidně mohl být, ale členové bandu to vždy popírali. Rozhodně je ale nepřehlédnutelným hlas zpěvačky Dorothy Moskowitz. Jediné LP souboru, nazvané „The United States Of America“ (1968, např. skladby „Where Is Yesterday“, „The Cloud Song“, „The Garden Of Earthly Delights“, „Comin´Down“, „I Wan´t Leave My Wooden Wife For You, Sugar“, „American Way Of Love“) obsahuje texty tématicky se zabývající drsným životem v NYC, sociální kritikou a kritikou amerického způsobu života jako takového. No prostě něco podobného jako hore Lou.

V souvislosti s New Yorkem by možná nebylo od věci uvést nikoliv skupinu nebo interpreta, ale jedno zásadní dílo. Ve své době (říjen 1967) se stalo v podstatě undergroundovou záležitostí i první uvedení protiválečného hippie-muzikálu „Hair“ v Public Theatre a později i na Broadwayi, tedy hlavní newyorské divadelní scéně. Skladatel Galt MacDermot se spojil s mladšími scenáristy, zpěváky a herci Jamesem Rado a Gerome Ragnim (kteří posléze vytvořili hlavní role) a společně zplodili dějově sice jednodušší, ale o to více působivější výtvor, obsahující kontroverzní texty a rockovou hudbu (folk-rock, soul). Muzikál pojednával o setkání pouličního kmene hippies s odvedencem do války ve Vietnamu, který než odletí, prožije si s máničkami několik dní, v nichž se zúčasní jejich ulítlých kratochvílí.

Totální provokace plná drog (např. kouření trávy na podiu), sexu, pacifismu a touhy po svobodě pak rozdělila celé město na naprosté fanoušky „vlasů“ a na konzervativce, kteří se dílem cítili zcela znechuceni. Svým způsobem se jednalo i o politický manifest, o jakousi nabídku hippiesovské filosofie širšímu publiku. Hra nakonec získala několik cen a inscenovala se prakticky po celém západním světě. Některé písničky („Aquarius“, „Hair“, „Easy To Be Hard“, „Be-In“, „Good Morning Starshine“, „The Flesh Failures /Let The Sunshine In/“) se ukázaly jakožto nadčasové a různými interprety byly v různých podobách nahrávány a nazpívávány prakticky dalších čtyřicet let. V roce 1979 svou verzi muzikálu „Hair“ natočil pro stříbrné plátno i filmový režisér Miloš Forman.

A nyní ze Severní Ameriky do tej Jižní.

Tamní první rockovou skupinou s vlastními skladbami byla pravděpodobně grupa Los Saicos z Peru, kterou vedli Erwin Flores (voc, g) a Rolando „El Chino“ Carpio. Působila v letech 1964-1966 a provozovala syrový garage rock, pro což byla někdy označována jako jedna z předchůdců punk-rocku. Album v tom čase nevydala, ale existuje několik singlů: „Come On“, „Demolición“, „Lonely Star“, „Fugitivo de Alcatraz“, „Besando a Otra“, „Interesamente“

Bavíme-li se o undergroundu šedesátých let, tak nesmíme zapomenout na brazilskou partu Os Mutantes, kterou tvořili bratři Baptistové (Arnaldo – voc, bg, ks, Sérgio Dias, – voc, g, bg) a zpěvačka Rita Lee. Všichni tři byli též skladateli. Osloveni létem lásky a subkulturou hippies, snažili se jejich psychedelickou muziku zkombinovat s tradičními brazilskými hudebními žánry. A navíc měli značně ironické texy. V té době ale země procházela politickou krizí, byl proveden vojenský puč a na skupinu (a vlastně všechnu domácí mládež hlásící se k hippies) začal být činěn drsný nátlak. Skladatel Veloso, který skupině napsal několik písniček na první desku, museli dokonce emigrovat. „Mutanti“ ale tvrdošijně pokračovali dál v hraní psychedelického latino-rocku, byť se naivní kouzlo jejich prvního eponymního alba „Os Mutantes“ (1967/1968, hity „A Minha Menina“, „Bat Macumba“„Baby“, dále např. „O Relógio“, „Le Premier Bonheur du Jour“) z následných, mnohem preciznějších nahrávek tak nějak pomalu vytrácelo. No, možná bych ještě uvedl dvojku „Mutantes“ (1968/1969, např. „Algo Mais“, „Fuga No. II“, „2001 /Dois Mil E Um/“, „Caminhante Noturno“) a trojku „A Divina Comedia Ou Ando Meio Desligado“ (1969/1970, např. „Quem Tem Medo De Brincar De Amor“, „Ave, Lucifer“, „Jogo De Calcada“, „Ando Meio Desligado“). V tom samém roce měla úspěch Rita Lee se singlem „José“.

Os Mutantes spolupracoval zpěvák a kytarista Caetano Veloso, právě onen skladatel, který byl nucen emigrovat. A to ho ještě předtím vojenská pučistická vláda uvěznila. Nejznámější „předemigrační“ deskou je jeho LP „Caetano Veloso“ z roku 1968, obsahující kombinaci psychedelického rocku a bossanovy, tzv. „tropicaliu“ (songy jako např. „Clarice“, „No Dia Em Que Eu Vim-me Embora“, „Onde Andarás“, „Anunciacao“, „Eles“). Pak se přesunul do Anglie.

Tolik k americké undergroundové scéně.