V 80. letech se za alternativní považovala ta seskupení, která se soustřeďovala okolo malých lokálních labelů, čímž zdůrazňovala svojí nezávislost (indenpendenci) na mamutích gramofonových koncernech. Je celkem zákonité, že většina z firmiček se postupem doby stala u těchto velkých gramofirem jakýmisi pobočkami s „poněkud jinou hudbou“, nicméně sémě možného odporu proti zavedenému systému vydávání desek bylo zaseto. Z oněch malých labelů jmenujme alespoň Recommended Records (kapely R.I.O.), Celluloid (soubory Material, Massacre), Ralph (Residents & spol.), Stiff (starali se o E. Costella a Madness), Mute (vydávali tu např. Nick Cave ale i Depeche Mode a Erasure), 4AD (např. Birthday Party, Dead Can Dance, Cocteau Twins, Pixies), Rough Trade (např. Lydia Lunch), Beggars Banquet (např. Bauhaus, The Cult), Cherry Red (Alien Sex Fiend), Alternative Tentacles (Dead Kennedys a další), SST Records (lidi od Black Flag), Dischord (okolo kapely Minor Threat) nebo SubPop (seattleská scéna grunge). Pro tyto firmičky se vžil výraz „indies“. A co se na jejich albech objevovalo? Až na některé, vyloženě popové výjimky (viz. stáj Mute a jejich koně DM a Erasure) se většinou jednalo o skupiny, které se přesně ve smyslu slova „alternativa“ stavěly proti hlavnímu proudu rocku, potažmo celé pop music, která byla tehdy zajímavá asi tak jako chemické složení koňského projímadla.
Takže zde bylo možné nalézt soubory punkové, hardcorové, industriální, avantgardní formace experimentující nejen s různými formami rocku, ale např. s jazzem, s reggae, s etnickou hudbou, s vážnou hudbou, s elektronickou hudbou. Bylo zde mnoho potomků hnutí Rock In Opposition, řadily se sem kapely gothic rockové, na konci dekády i britská kytarová scéna a řezavé grunge ze Seattle.
Když to vezmeme popořadě: měli jsme zde punkové a hardcoreové soubory jako třeba Dead Kennedys, Black Flag, Exploited, Suicidal Tendencies, Agnostic Front, Bad Brains či S.O.D., které popisujeme v kapitole hardcore; měli jsme zde americký post-punk Pere Ubu a Mission Of Burma; elektroindustrialisty typu Throbbing Gristle a Cabaret Voltaire (viz. Alternativa 70. let a Britská nová vlna); avantgardní elektroniky This Heat a jejich odnož Flying Lizards, které zmiňujeme ve stati o Alternativě 70. let; členy a potomky hnutí Rock In Opposition, obnášející soubory jako Art Zoyd, Univers Zero či projekty Chrise Cutlera a Freda Frithe (viz. R.I.O.); grunge party Nirvana, Mudhoney; některé gothic rockové party, jako třeba Cure, Bauhaus, Killing Joke, o nichž píšeme v textu o gothic rocku.
Připravte se tedy na to, že budeme tak nějak neustále poskakovat mezi Amerikou, Británií a Evropou. A možná že bychom mohli začít s potomky hnutí Rock In Opposition coby generačně nejstarší odnoží alternativy 80. let.
Jedno jediné album, ale do hlavy se zaryje jako Gimmliho sekyra. Aby ne, když se jmenuje „Killing Time“ a natočila ho v New Yorku v roce 1981 skupina Massacre. Od maniakálních „zabíjejících“ free-rockových vazeb a hluků až k jazzově zahranému funku – takové bylo hudební zaměření desky. Když si poslechnete skladby jako třeba „Legs“, „Agomg With Diginity“, „Killing Time“, „Corridar“ nebo „After“, určitě mi dáte za pravdu. Hlavní slovo měl v kapele sice ex-člen Henry Cow a Art Bears, kytarista Fred Frith, ale nalezneme zde další dvě slavná jména newyorského avantgardního rocku – baskytaristu a producenta Bill Laswella a bubeníka Freda Mahera.
Což byly mj. základní figury newyorského, mimořádně pracovitého souboru Material. Ten se prezentoval alternativním rockem vycházejícím z nové vlny, industrialu a funk-jazz-rocku s výraznou rolí Billovy baskytary. Občas se tomuto stylu říkalo také fake music („nahrážková hudba“), přestože svým pojetím byla velmi originální. Dnes bychom řekli, že se možná jednalo o jeden z prvních crossoverů. Zkuste alba „Temporary Music“ (1981, např. „Slow Murder“, „White Man“, „O.A.O.“, „Heritage“) s kytaristou Cliffem Cultrerim a „Memory Serves“ (1981, např. „Square Dance“, „Upriver“, „Conform To The Rhythms“, „Memory Serves“, „Disappearing“), na němž si zahrál i zmiňovaný Frith. Na další, jasně popové desce „One Down“ (1982, např. „Take A Chance“, „Memories“, „Don´t Lose Control“) si kromě členky LaBelle, Nony Hendryxové zazpívala ještě neznámá mladičká Whitney Houston.
Jinak byl Bill Laswell dvorním producentem avantgardního labelu Celluloid, který se zaměřoval jak na nové hudební výboje (rap a scratching, hip-hop, industrial, prog-funk), tak třeba na afro-pop a ethno. Všechny tyto záležitosti je možné slyšet na reprezentačním „celluloidním“ výběru „Trilogy“ (1985), natočeným právě pod vedením Laswella. Sám Bill se uvedl albem „Baselines“, natočeným v roce 1981 (např. „Uprising“, „Barricade“, „Lowlands“). Soubor Material si vzhledem k Laswellovým producentským aktivitám vybral dlouhou přestávku, aby se vrátil v roce 1989 vymáklým, orientem a funkem šmrnclým albem „Seven Souls“ (např. „Soul Killer“, „Ineffect“, „The Western Lands“, „Seven Souls“, „The End Of Words“), na němž je slyšet recitaci beatnického spisovatele Williama Burroughse. Laswell vůbec spolupracoval (a basoval) s opravdu zajímavými týpky – v rámci Celulloidu vyšla i deska bývalého člena Cream, bubeníka Gingera Bakera, skvělá instrumentální záležitost, něco, čemu se o desetiletí předtím říkalo fusion. Kříženec jazzu, rocku, funku a ethna, album „Horses & Trees“ bylo realizováno v roce 1985 (např. „Interlock“, „Dust To Dust“, „Satou“, „Uncut“).
Kytarista Fred Frith po souboru Massacre a účasti v kapele Material založil s cellistou Tomem Corou projekt Skeleton Crew, který se zaměřoval na fúzi experimentálního rocku, improvising music a lidové hudby ze všech možných oblastí světa (nejvíce balkánské). To celé bylo doplněno velmi angažovanými politicko-sociálními texty. Tato zvláštní směsice hudby a textu se někdy také označovala coby velkoměstský folk nebo industrial noise-folk. Duo (občas doplněné dalšími hudebníky) bylo mj. také řazeno do newyorského proudu no wave, který se snažil svou hudbu vytvořit protipól tehdejšímu spotřebnímu popu. Zkuste desky „Learn To Talk“ (1984, mj. „Learn To Talk“, „The Way Things Fall“, „We´re Still Free“) a „The Country Of Blinds“ (1986, např. „Man Or Monkey“, „You May Find A Bed“, „Bingo“, „The Border“). Někdy v roce 1989 byl také o Frithovi natočen dokument s příznačným názvem „Step Across The Border“ (režie Nicolas Humbert, Werner Penzel).
I Frithův bývalý spoluhráč z Art Bears, bubeník Chris Cutler měl spoustu aktivit. Pro příklad uveďme jeho projekt Cassiber, který vznikl spoluprací se západoněmeckými muzikanty Chrisem Andrewsem (voc, ks, g) a Heinerem Goebbelsem (bg, ks). Jednalo se o eklektickou směs free rocku, jazzu, elektroniky a vážné hudby s častými kolektivními improvizacemi. To celé rámované angažovanými Cutlerovými texty. Dejte alba „Man Or Monkey“ (1982, např. „Chor der Gefangenen“, „Man Or Monkey“) a „Beauty And The Beast“ (1984, např. např. „Six Rays“, „Time Running Out“, „Vengeance Is Dancing“ plus cover „At Last I Am Free“, původně od Edwarda Rogerse). V té době se také Cutler znova potkal s dvěma bývalými spolupracovnicemi z Henry Cow – Lindsay Cooper (ob, ks, sax) a Dagmar Krause (voc). Ještě společně s harfenicí Zeenou Parkins založili soubor News From Babel, který byl jakousi obdobou Art Bears. Posléze v něm vystupovala i spousta hostů, jmenujme např. Roberta Wyatta (voc), Sally Potter (voc) či Phila Mintona (voc). Po „novinkách z Babylónu“ zbyla dvě alba: „Work Resumed On The Tower“ (1984, suity „Sirens And Silences“ a „Work Resumed On The Tower“) a „Letters Home“ (1986, např. „A Dragon At The Core“, „Fast Food“, „Late Evening“). Cutler potom bubnoval s Pere Ubu a na začátku 90. let vytvořil s klávesistou Glandienem duo Chris Cutler / Lutz Glandien – asi nejznámější deskou je „Domestic Stories“, na které zase mj. hostují Frith a Krause (1993, např. „Unquiet Days In Eden“, „Seven Veils“, „Pharmikon“, „Owls At Dusk“, „None Are Disbarred“, „The Same River“). Poté Cutler s Glandienem a dalšími hudebníky vytvořili avantgardní projekt P53, s nímž natočili jediné album „P53“ (1996) obsahující jedinou skladbu s názvem…mhmm… „P53“.
I klávesistka, hobojistka a saxofonistka Lindsay Cooper natočila v osmdesátých letech něco sólových alb – ta se většinou podobala věcem, co dělala s Henry Cow. Uvedl bych třeba desky „The Golddiggers“ (1983, např. „Seeing Red“, „The Empire Song“, „Ruby´s Gold“), „Music For Other Occasions“ (1986, např. „Speed Of Light“, „The Number & Bus“, „As She Breathes“), na němž ji svým vokálem vypomohla Dagmar Krause. Nakonec i samotná zpěvačka (a pianistka) Dagmar Krause (ex-Slapp Happy, ex-Henry Cow, ex-Art Bears) spolupracovala s různými hudebníky, většinou právě z okruhu bývalého hnutí Rock In Opposition. Ale natáčela i desky pod svým jménem – uveďme třeba album složené se songů dua Kurt Weill - Hanns Eisler s texty Bertholda Brechta „Supply And Demand“ (1986, např. „Surabaya Johnny“, „Supply & Demand“, „Alabama Song“, „Song Of The Moldau“). Krausové nejznámější LP je opět složeno z Eislerových songů (a zase s hodně s texty B. Brechta)– jde o výborné „Tank Battles“ (1988, např. „Song Of The Whitewash“, „/I Read About/ Tank Battles“, „Song Of A German Mother“, „And I Shall Never See Again“, „Homecoming“).
Frith a Cutler občas spolupracovali s anonymní experimentální skupinou The Residents ze San Franciska. Ta, po svém krtčím období (1981-83, viz. kapitola Sanfranciský underground) nejprve zparodovala některé význačné americké umělce, jako např. George Gershwina („Rhapsody In Blue“) a James Browna („Please, Please, Please“), poté vydala LP „Whatever Happened To Vileness Fats?“, temný soundtrack ke svému nedokončenému filmu (1984, např. „Whatever Happened Ti Vileness Fats?“, „Atomic Shopping Carts“, „Disquised As Meat“, „Knife Fight“) a také další soundtrack „The Census Taker“ (1985, např. „Creeping Dead“, „Where Is She?“). V roce 1988 natočila kritiky ceněnou „rock-operu“ „God In Three Persons“ (např. „Main Title from ´God In 3 Persons“, „Their Early Years“, „The Service“, Confused /By What I Felt Inside/“, „Kiss Of Flesh“) a o dva roky později u nás známý albový soundtrack „Freak Show“ (1991, hit „Harry The Head“, dále např. „Everyone Comes To The Freak Show“, „Herman The Human Mole“, „Nobody Laughs When They Leave“).
Ex-člen souboru Henry Cow, zpěvák a multinstrumentalista Tim Hodgkinson dal dohromady skupinu The Work, v níž působili Bill Gilonis (voc, g, sampl.), a zpočátku také Mick Hobbs (bg, g, voc) a Rick Wilson (ds,perc, voc). Později si s kapelou zahrál i Ch. Cutler. Hudebně se jednalo o jakési na sebe nakladené zvukové vrstvy, které podpírala nepravidelná rytmika a do nichž obhrouble „zpíval“ Hodgkinson texty, plné zmaru a obžalob kapitalismu. Poněkud optimističtější ráz hudbě The Work zase dávala hostující zpěvačka Catherine Jauniaux. Po kapele zbyl singl „I Hate America“, album „Slow Crimes“ (1982, např. „Nearly Empty“, „Pop“, „Like This“, „State Room“, „Do It“) a několik živáků, z nichž nejzajímavější je ten z Japonska, který vyšel pod překvapujícím názvem „Live In Japan“ (1982).
Jakési „post-R.I.O.“ ve své tvorbě zpodobňovali švýcarští Debile Menthol zpěváka a bubeníka Gillese „Dizzi“ Riedera, hrající komplikovanou muziku plnou harmonických a rytmických změn – jednalo se o sound někde mezi parodickým freakem Etron F. L. a Univers Zero, nepodávané ovšem v tak hororové podobě (no, i když třeba taková „La Jupe“…). Lze se o tom přesvědčit na LP „Émile au Jardin Patrologique“ (1981, např. „Tres Amusant, Major“, „Spacio-Cib“, „Go-Jaunit“, „A Nos Mamans“, „La Jupe“) a „Battre Champagne“ (1984, např. „Bim-Bam“, „Caduta Massie“, „Battre Campagne“). Člen Aksak Maboul, skladatel Marc Hollander se producentsky staral o izraelskou skupinu, působící v zemích Beneluxu, která se nazývala Minimal Compact. Ve své tvorbě prolínala post-punkový sound „cold wave“ s orientálními rytmy i melodikou. Tak se alespoň představila na desce „One By One“ (1983, např. „Babylonian Tower“, „Statik Dancin´“, „Creation Is Perfect“). S následujícím albem „Deadly Weapons“ měla i první hit v songu „Next One Is Real“ (1984, dále např. „There´s Always Now“, „Losing Tracks /In Time/“).
My už jsme si v textech o Alternativě 70. let a Minimalismu připomněli některé hlasové performerky, využívající různé avantgardní postupy včetně minimal music, jakými byly třeba Laurie Anderson nebo Meredith Monk. Na Mereditiny vokální výlety v další dekádě nejlépe navázala futuristicky vypadající holandská zpěvačka (a autodidakt) Greetje Bijma, taktéž využívající hlasu jako hudebního nástroje. Její až „děsivý“ rozsah šesti oktáv (sic!) jí prakticky dovoloval úplně všechno. Občas vydávala zvuky jako naše Ivuš. Většinu muziky pro ní komponoval kanadský skladatel a hráč na dechy Alan Laurillard – jednalo se o průnik rocku, folku, jazzu s etnickými výboji. Pokud tedy máte rádi pěvy tohoto typu sežeňte třeba album „Tales Of Voice“ (1990, např. „Dyani“, „The Coach“, „Amy Camus“, „The Pharaoh“). Byť z podobného ranku, přesto nyní něco úplně jiného.
Oproti ekvilibristické a veskrze pozitivní Greetje je temná newyorčanka řeckého původu Diamanda Galás Luciferem, démonem z podsvětí, hlasovým teroristou, nejdrastičtějším vokálem od dob Watersova řevu v Careful With That Axe, Eugene. Sama tvrdí, že „její hlas se z ní propaluje vnitřním ohněm“. Když vystupovala v Praze, o songu „Schrei“ (výkřik) v programu divadla Archa napsala, že je „jako při znásilnění, mučení a jiném lidském experimentu, výkřik zvířete, které je opakovaně napadáno v ohraničeném prostoru. Zvuk pod kůží, cestování pod kůží rychlostí krve: nitrožilní píseň.“ Publicista Zdeněk K. Slabý o ní v encyklopedii „Svět jiné hudby“ píše, že „neustále osciluje mezi peklem a modlitbou, mezi děsem a nadějí, mez bolestí a snem… Ústřední motivací zpěvačky je lidské utrpení. I kdyby od ní chtěla kamkoli uhnout, z tohoto začarovaného kruhu se zřejmě nevymaní. Ale cožpak ji (při její citlivosti) tento svět může inspirovat k něčemu jinému?“ Otrlí alternativci jistě znají a doporučí desky „The Litanies Of Satan“ (1982, dvě skladby „The Litanies Of Satan“, „Wild Women With Steak-Knives“), či trilogii „Masque Of The Red Death (1989, obsahuje tři předcházející alba, zabývající se nemocí AIDS, např. „Exeloume: Deliver Me“, „Cris D´Aveugle“, „Birds Of Death“, „Let My People Go“). Určitě potěší a poděsí i živák „Plague Mass“ (1990) a velmi dobrá je i deska s bývalým „zeppelinem“ Johnem Paulem Jonesem „The Sporting Life“ (1994, např. „Skotoseme“, „Devil´s Rodeo“, „Hex“). A když zaburácí její hlas v proslulé temné písni „Gloomy Sunday“, máte pocit, že je fakt konec a chcete si to hodit…
Další zajímavou osobou alternativní hudby byla Amy Denio, zpěvačka a multiinstrumentalistka (saxofon, accordeon, klávesy, kytara, baskytara a bicí) původem ze Seattle. V mládí strávila spoustu času v různých hudebních školách, pak se rozjela do světa. Žila třeba v indické Bombaji, kde nasávala místní vokální techniku thumri. Od konec 80.let jezdila po festivalech experimentálního rocku, avantgardního jazzu a world music. Z alb je možno uvést debut „No Bones“ (1986, mj. „Libya“, „Spastic Entropy Jazz“, „Brave It Darling“, „No Cry“, „Air Drone“), LP „Birthing Chair Blues“ (1991, např. „Birthing Chair Blues“, „Apocalypso“, „Palacinka“, „Car Life“, „Gifts“), „Tongues“ (1993, mj. „Further Sadness“, „Industry“, „Czechered Pyjamas“, „Exiles“) nebo v roce 1999 natočené „Tattoo“, které vyšlo v roce millenia (např. „Architecture“, „Bones“, „Victorian“, „Hanana“, „End Roar“). Několik LP Denio nahrála též s projektem Tone Dogs, v němž se sešla třeba s multiinstrumentalistou Fredem Chalenorem nebo kytaristou Fredem Frithem. Dejte třeba alba „Ankety Low Day“ (1991, např. „Secret Crush“, „Carry Me Down“, „Brave It“, „Vexed At He Vogue“, „The Wandering Guru“, „Fifth Grade Brownie Wall“) a „Early Middle Years“ (1992, např. „Waltz“, „/When George Bush Was Head Of The/ CIA“, „Good A.M.“, „Salvatore“, „Major Minor“).Třetí partou v níž Amy hrála a zpívala se nazývala Billy Tipton Memorial Saxophone Quartet. Tady bych připomněl společnou desku s estonskými Ne Zhdali „Pollo D´Oro“ (1997, např. „Petunja“, „Bulb“, „Kansas“). A na projektu The Danubians který vyloženě patří do world music se kromě Amy Denio podílel i náš bubeník Pavel Fajt: jde o LP „The Danubians“ (1999, např. Heavy Heaven“, „Hanana“, „Tebit“, „Night Train“).
Podobně zcestovalá byla i zpěvačka, kytaristka a klávesistka Anna Domino (vl. jm. Anna Virginia Taylor), která se narodila v Japonsku. Jelikož její otec pracoval v armádě USA, tudíž Annina rodina bydlela každou chvíli někde jinde – v Japonsku, USA, Itálii, Kanadě. Anna se nakonec usadila v New Yorku, kde se nejprve stala módní návrhářkou, později se zaměřila na hudbu. Nu, a jelikož procestovala kus světa, vždycky se jí kousek hudby z různých míst otiskl do paměti. A navíc kámošila s Davidem Byrnem a Brianem Enem. Proto také byla její tvorba jakýmsi průnikem alternativy, minimalismu, post-punku, popu a world music. Důležitou roli v ní hrála i kytara jejího přítele, Belgičana Michela Deloryho. Což je dobře slyšet na prvním singlu „Repeating“/„Trust In Love“ (1983) i debutu „East and West“ (1984, např. „Everyday, I Don´t“, „With The Day Dones The Dawn“ plus cover „Land Of My Dreams“, pův. od Arethy Franklin) nebo na eponymní dvojce „Anna Domino“ (1986, např. „Caught“, „Rythm“, „Take That“, „Half Of Myself“) či trojce „This Time“ (1987, např. „Lake“, „Hammer“, „Tempting“, „Chance To Come“, „Just Once“, „Come To Harm“), přičemž sem můžeme započítat i mini-LP „Colouring In The Edge And The Outline“ (mj. „Luck“, „88“, „Clouds Of Joy“) a singl „Always Always“ (obé 1988). Na začátku 90.let vyšlo její poslední album „Mysteries Of America“ (1990, např. „Pandora“, „Bonds Of Love“, „Home“, „Bead“, „Tamper With Time“). V roce 1998 se duo Domino-Delory spojilo a pod značkou Snakefarm vydalo téměř trip-hopový debut pln předělaných starých amerických songů „Songs From My Funeral“ (1998, např. „Banks Of The Ohio“, „St. James“, „This Train I Ride“, „Tom Dooley“, „Laredo“). Výborné záležitosti.
Americká avantgardní umělkyně Laurie Anderson, houslistka, klávesistka, perkusistka, zpěvačka a skladatelka, performerka a také režisérka různých „divných“ filmů a multimediálních projektů… uf! Atd. atd. Tak tato Laurie Anderson se v nineties věnovala různým… projektům, ale album (ve spolupráci s Brianem Eno) natočila pouze jediné: „Brightly Red“ (1994, např. „Speechless“, „Tightrope“, „Bright Red“, „Night In Bagdad“, „Freefall“). Sice nijak nevybočovalo z její tvorby (zvuky, rytmy, povídání), ale přesto ho lze považovat za vcelku dobré. Za jakousi následovnici Laurie Anderson byla považována londýnská zpěvačka, pianistka, skladatelka a textařka Anne Clark. Podobala se jí jak po kompoziční stránce (přičemž často využívala kontrastu vlivů novo-vlnné elektroniky a akustických nástrojů), tak i vokálním-recitovaným projevem. Za nejlepší se považují alba „Hopeless Cases“ (1987, např. „Poem Without Words 1 + 2“, „Up“, „Now“, „Homecoming“) a „Unstill Life“ (1991, např. „Empty Me“, „Nida“, „Abuse“, „Make Me Feel At Ease“, „Moment“). Birminghamská skladatelka, zpěvačka, klávesista a houslistka Jocelyn Pook se zaměřovala na mix soudobé vážné hudby, new age, ambientu a world music (zejména té orientální). Jako kdyby se potkali Dead Can Dance a Adiemus s Natachou Atlas. Z alb lze uvést třeba „Deluge“ (1997, např. „Requiem Aeternam“, „Indigo Dream“, „Thousand Year Dream“, „Migrations“, „Forever Without End“, „Goya´s Nightmare“), na kterém se objevuje také zpěvačka Melanie Pappenheim. Jinak tato deska Pookové vynesla spolupráci s režisérem Kubrickem na filmu „Eyes Wide Shut“ (1999, na soundtracku má mj. skladby „The Dream“, „Masked Ball“ a „Migrations“).
Zvukový vizionář a producent Brian Eno stále vytvářel takové ty uklidňující, unášející, ale občas znepokojivé ambientní plochy, na nichž s ním spolupracoval kanadský producent klávesista a kytarista Daniel Lanois. Z doporučených alb bych jmenoval „Apollo: Atmospheres & Soundtracks“ (1983, např. „Silver Morning“, „Deep Blue Day“, „Under Stars“, „Under Stars II“ „Signals“, „Always Returning“), společnou desku s avantgardním skladatelem Haroldem Buddem „The Pearl“ (1984, např. „Late October“, „Silver Ball“, „Dark-Eyed Sister““, „The Pearl“) a trošku do bigbítu hozené LP ve spolupráci s Johnem Calem s názvem „Wrong Way Up“ (1990, např. „Lay My Love“, „Cordoba“, „Spinning Away“). Zvláštní je Enova i „nervní“ deska „Nerve Net“ (1992, mj. „Wire Shock“, „What Actually Happened“, „Web“). Napůl folkové, napůl ambientní album natočil samotný Daniel Lanois – dostalo název „Acadie“ (1989, např. „Maker“, „Fisherman´s Daughter“, „White Mustang II“, „Where The Hawkwind Kills“, „Ice“).
Ex-člen dua ZNR, alžírsko-francouzský klávesista a skladatel Hector Zazou tvořil v 80. letech zejména ambientní nahrávky plné vokálních harmoniií s prvky vážné a gotické hudby a world music. Z desek je možné připomenout například „Géographies“ (1985, např. „Denise A Venise“, „La Tendresse De La Glu“, „Les Anneaux D´Or“, „Celui Dui Monte“), Reivax Au Bongo“ (1987, např. „Reivax“, „Devant La Mer“, „Generique“, „Que Le Bongo Est Beau“). V 90.letech Zazou zaštítil producentsky a z větší části skladatelsky i desku „Sahara Blue“, na níž se podílela celá řada významných umělců, třeba Bill Laswell, David Sylvian, John Cale, Khaled, Ryuichi Sakamoto, Lisa Gerard, Brendan Perry a další (např. „I´ll Strangle You“, „Lines“, „Youth“, „Sahara Blue“, „Amdyaz“), zvláštní je i album natočené se zpěvačkou Barbarou Gogan „Made On Earth“ (1997, např. „True Love“, „The Lost Girl“, „Dangerous“, „Cruel Guy“, „My Love And I“).
Nyní bych rád uvedl chlapíka, kterého je věru těžké nacpat do nějaké škatule – mohl by se octnout klidně v několika. Je jím belgický skladatel Nicolas Lens, který se snažil ve své tvorbě promíchat kmenové rituály a staro-evropské folklórní motivy s vážnou hudbou. Často cestoval do exotických oblastí a občas si prošel nějakými těmi změněnými stavy vědomí. To vše otiskl do své hudby. Výsledkem byl pak sound, v kterém jsou slyšet názvuky jeho krajanů Univers Zero, dua Dead Can Dance či Jenkinsova projektu Adiemus. Zásadním dílem je album „Flamma Flamma“ (1994, „Flamma Flamma“, „Sumus Vicinae“, „Complorate Filliae“, „Amice Mi“, „Corpus Inimici“, „Deliciae Meae“, „Ave Ignis“), zajímavá je i deska „Terra Terra“ (1999, „Moritur Terra“, „Millens Millenae“, „Terra Aquarius“, Mater“, „Anima Superba“).
Nesmíme pominout ani Švédsko. Velmi eklekticky si počínal tamější Fleshquartet, který tvořili hráči na klasické strunné nástroje (cello, housle) plus bubeník, samplista a programátor Christian Olsson. Společně vytvářeli (až na výjimky) pomalou línou hudbu, v níž to klokotalo experimentálním rockem, elektronickou hudbou, ambientem, hip-hopem a etnickou (najmě orientální) hudbou. Vím, „vepřový kvartet“ by mohl patřit do různých jiných škatulí (částečně acid jazz, částečně world music, částečně hip hop atd.), ale tato alternativní mu sedne asi nejlíp. Doporučuji desky „Goodbye Sweden“ (1990, např. „Hey Bombay“, „The Battle Is On“, „I Can Dig You When I Smoke My Cigarette“ a cover „I Am The Walrus“, pův. od Beatles), „Flow“ (1993, hit „Walk“, dále např. „Possessed“, „Zog T“, „Alap Yours“, „Dancin´ Madly Backwards“, „Satellite“) a „Fire Fire” (1996, např. „Fading Like A Dream“, „Ballerina“, „Play Me“).
„Violo, jsem cellista“, zpíval kdys Jiří Schellinger, a „měl pro to důvod“, neboť „viola se beatu bojí“. To už v 90.letech jaksi neplatilo, naopak umělci tzv. „vážné hudby“ pouštěli se do různých hrátek s bigbítem (opačnou fúzi – bigbíťácké pokusy s vážnou hudbou – ovšem pozorujeme už od poloviny 60.let). Klasici na to šli jednoduše: většinou vzali nějaké ty skladby z rockové historie a po svém, tedy po „vážnu“ je prezentovali posluchačům. Někdy to znělo dosti pofidérně (viz Apocalyptica), někdy se naopak zadařilo – jakoby se melodická linka skladby stala prosluněnější, výraznější a samotná skladba jakoby se vyloupla co chutné jadérko z oříšku.
To je případ smyčcového The Balanescu Quartetu rumunského houslisty Alexandera Balanescua, žijícího v Londýně. On stál nejprve 15 let v čele bandu známého britského experimentátora a minimalisty Michaela Nymana, a poté si založil již zmiňovaný TBQ. A zaujal už prvním LP s názvem „Possessed“, které z poloviny zaplnil chutnými covery známé německé elektrárny (1992, cover-hit „Model“, pův. od Kraftwerk, dále např. „No Time Before Time“, „Hanging Upside-Down“ plus covery „Robots“, „Autobahn“, pův. od Kraftwerk). Čistě autorskou deskou je pak následující, průměrnější „Luminitza“ (1994, např. „East“, „Revolution“, „Luminitza“). Vzápětí následoval soundtrack k filmu „Angels & Insects“ (1995, např. „Slave Raid“, „Waltz“, „Butterflies“, „Coppice“). Nu, a pak si vzal TBQ do parády některé songy japonského souboru YMO (mj. „Insomnia“).
Hurá za velkou vodu.Tedy tu Atlantickou.
Už někdy v polovině 70. let vznikl v San Francisku smyčcový Kronos Quartet, vedený houslistou Davidem Harringtonem. Čtveřice často spolupracovala s umělci minimalismu a také se soustřeďovala na interpretaci jejich děl – v této souvislosti je velmi známou deska „Kronos Quartet Performs Philip Glass“ (1995, např. „String Quartet No. 5: II“, „String Quartet No. 5: IV“, „String Quartet No. 3 /Mishima/: 1957 – Award Montage“). Špatné není ani předchozí album „Night Prayers“ (1994, např. „Mugam Sayagi“, „A Cool Wind Is Blowing“, „Kongerei“, „Night Prayers“). Občas si střihli i nějakou předělávku z rockového světa, kupříkladu jejich verze hendrixovského „Purple Haze“ zní naprostě skvěle šíleně.
Nyní se hudebně opět přesuňme trošku jinam. Hudebně i časově.
Z alternativních proudů z přelomu 70. a 80. let (R.I.O., post-punku a experimentální new wave) vycházely kapely britského punk-jazzu jako např. Blurt, A Certain Ratio a Rip, Rig & Panic a další. Jimi tak trochu navážeme na britský alternativní post-punk přelomu 70. - 80. let, který zmiňujeme v textu Nová vlna Velké Británie a Irska.
A začnem pořádně opepřenou „tlačenkou“. Skupinu Blurt vedl zpěvák a saxofonista Ted Milton a původně začala jako bez-baskytarové trio (sax, g, ds). Hned úvodní live deska „In Berlin“ (1980 s hitem „My Mother Was Friend Of An Enemy Of The People“, dále ještě „Get“, „Some Come“, „Cherry Blossom Polish“) je každopádně hodně netradiční – vychází z fúze blues, jazzu, psychedelického rocku a improvozované hudby Z dalších desek jsou ceněny LP „Bullets For You“ (1984, např. „Bullets For You“, „Enemy Ears“) a zejména minialbum „Poppycock“ (1986, např. „Poppycock“, „Down In The Argentina“, The Flags“), přestože se jedná o „nesmysl“. Stejně jako Cabaret Voltaire pocházeli ze Sheffieldu i Clock DVA míchající beefheartovskou improvizaci a soudobý jazz s industrialem a post-punkovou novou vlnou. Hozené hodně do elektra. Za nejlepší bývá považováno album „Thirst“ (1981, např. „4 Hours“, „White Cell“, „Sensorium“, „North Loop“). Po rozštěpení Clock DVA vznikl soubor The Box, dosti podobný Cabaretu Voltaire i Clock DVA. Za zmínku zde stojí album „Secrets Out“ (1983, např. „Water Grows Teeth“, „Something Beginning With L“). Manchesterský „zaručený poměr“ neboli A Certain Ratio vzniklý z iniciativy Jeremy Kerra (bg, voc) a Martina Moscropa (g) míchal elektronickou novou vlnu s funkem a jazzem. Do toho zněl odosobněný, falešný vokál. Velký ohlas vzbudilo zejména album „To Each…“ (1981, např. „The Fox“, „Forced Laugh“, „Choir“). Mhmm… hodně divný.
Na výše zmíněnou fake music, konkrétně průnik rocku, jazzu, funku, arabského folklóru, etnických vlivů a afrických obřadních rituálu, se zaměřoval potomek Pop Group, bristolská skupina Rip, Rig & Panic. Vedli ji Gareth Sager (g, sax, ks) a Bruce Smith (ds) a zajímavostí je, že v ní zpočátku působila i nevlastní dcera trumpetisty Dona Cherryho, zpěvačka Neneh Cherry. S kapelou na druhém albu spolupracoval i sám Don. Alba, z kterých si můžete vybrat, kapela natočila tři: „God“ (1981, např. „Through Nomad Eyeballs“, „Try Box Out Of This Box“, „Blue Blue Third“), „I Am Cold“ (1982, např. „Storm The Reality Asylum“, „Take A Don Key To Mystery“, „Warm To The If In Life“) a „Attitude“ (1983, např. „Sunken Love“, „Keep The Sharks From Your Heart“, „Do The Tightrope“, „Alchemy In This Cemetry“, „Beat The Beast“). Podobně, jen s větším vlivem latiny, na věc šli i další pohrobci Pop Group, britští Pigbag, kteří se uvedli singlem „Papa´s Got A Brand New Pigbag“ (1981). Z alb jsou doporučovány placky „Dr. Heckle And Mr. Jive“ (1982, kromě uvedeného singlu mj. skladby „Getting Up“, „Sunny Day“, „Big Bag“, „Wiggling“, „Orangutango“) a „Lend And Ear“ (1983, např. „Hit The ´O´Deck“, „Weak At The Knees“, „Jump The Line“). Vymáklá basa (Simon Underwood) a fakt slušná dechová jízda.
Vcelku podobným pestrým soundem s názvuky minimalismu, industrialu a orientální melodiky se prezentovala i ex-členka The Lemon Kittens, krásná zpěvačka a multiinstrumentalistka Danielle Dax, s alby „Pop Eyes“ (1983, mj. „Bed Caves“, „The Wheeled Wagon“, „Here Come The Harvest Buns“, „The Shamemen“, „Numb Companions“) a „Inky Bloaters“ (1987, skladby jako např. „Flashback“, „Big Hollow Man“, „Sleep Has No Property“, „Brimstone In A Barren Land“). Jsou známy i její (rockové? electro-clashové?) hity z konce 80. let – „Cat House“ a „White Knuckle Ride“ , oba z kompilační desky „Dark Adapted Eye“, (1987/1988, dále např. „When I Was Young“, „Whistling For His Love“ plus spousta věcí z „Inky Bloaters“) stejně jako beatlesovský cover „Tomorrow Never Knows“ ve stylu jakéhosi psychedelického diska, z jejího, v podstatě rockově-novovlnného alba „Blast The Human Floer“ (1990, dále ještě „Daisy“, „Candles“, „The ID Parade“, „King Crack“).
Děs a hrůzu občas vzbuzovaly nahrávky souboru s příznačným názvem Death In June, který se nechal inspirovat mysticismem a okultismem. Vedl ho zpěvák a kytarista Douglas Pearce a hudebně se jednalo o jakýsi temný folk-rock s pochmurnými klávesami a zvuky v pozadí a samozřejmě s neveselými texty. Pěknou deskou je už „Nada!“ (1986, např. „The Honour Of Silence“, „Leper Lord“, „Crush My Love““, „C´est Un Reve“). Za nejlepší album je označováno 2LP „The World That Summer“ (1986, např. „Blood Of Winter“, „Torture By Roses“, „Break The Black Ice“, „Come Before Christ And Murder Love“, „Rule Again“). Docela jdoucí jsou ještě „Brown Book“ (1987, např. „To Drown A Rose“, „Touch Defiles“, „Runes And Men“) a „The Wall Of Sacrifice“ (1989, např. „The Wall Of Sacrifice“, „Giddy Giddy Carousel“, „Heilige Leben“). V první polovině nineties pak soubor natočil dvě výborná alba: „But, What Ends When The Symbols Shatter?“ (1992, např. „Little Black Angel“, „The Giddy Edge Of Light“, „The Golden Wedding Of Sorrow“, „But, What Ends When The Symbols Shatter?“, „Death Is The Martyr Of Beauty“, „Because Of Him“) a zejména „Rose Clouds Of Holocaust“ (1995, např. „Rose Clouds Of Holocaust“, „Luther´s Army“, „13 Years Of Carrion“, „God´s Golden Sperm“, „Symbols Of The Sun“, „The Accidental Protege“). Opravdu hutné, skvělé záležitosti.
Někam sem by šel zařadit i mnohačlenný band Blue Aeroplanes zpěváka Gerarda Langleye, pocházející taktéž z Bristolu. Opět fake music s vlivy Velvetů, Television, The Fall a Cabaret Voltaire. Z významnějších desek uveďme uveďme např. „Swagger“ (1990, např. „Jacket Hangs“, „World View Blue“, „Love Come Around“, „And Stones“, „Different Now“) nebo „Beatsongs“ (1991, např. „Huh!“, „Colour Me“, „Yr Own World“, „Fun“, „Sixth Continent“) či „Friendloveplane 2“ (1992, songy jako „Razor Walk“, „Growing Up Growing Down“, „And Stones“, „Disney Head“). Když se posuneme hlouběji do eighties, tak s návratem k muzice sixties koketoval vcelku letitý londýnský soubor Television Personalities. Vedl ho zpěvák Dan Treacy a liboval si nejspíš v poslechu Velvetů a nahrávek psychedelického období floydů a Beatles. O což se také snažil hudebně – ovšem vokálně by hoch neprošel ani prvním kolem TV Superstar. Ale to nám může být ukradené. Zkuste alba „They Could Have Been Bigger Than The Beatles“ (1982, např. „The Boy In A Paisley Shirt“, „When Emily Cries“, „Three Wishes“, „King And Country“ a cover „Painter Man“, původně od Creation) a „Painted Word“ (1983, mj. „Stop And Smell The Roses“, „A Sense Of Belonging“, „The Painted World“, „Someone To Share My Life With“).
Bývalý Japan, takto zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel David Sylvian nejprve zpíval s japonskými Yellow Magic Orchestra a později se začal věnovat vydávání vlastních „divných“ alb, z nichž asi nejúspěšnějším bylo hned to první, psychedelicky nazvané „Brilliant Trees“ (1984, hit „Red Guitar“, dále např. „Nostalgia“, „Weathered Wall“, „The Ink in The Wall“, „Brilliant Trees“). Ve druhé polovině eighties se věnoval podobným experimentům. Nejprve pod svým jménem realizoval s mnoha hosty (mj. Robert Fripp, Bill Nelson) minimalistické, ambientní 2LP „Gone To Earth“ (1986, např. „Before The Bullfight“, „River Man“, „Laughter And Foorgetting“, „Taking The Veil“, „Silver Moon“), v dalším roce pak ve spolupráci s Ryuichi Sakamotem (Yellow Magic Orchestra) natočil decentní ale ponuré album „Secrets Of The Beehive“ (1987, např. „The Boy With The Gun“, „Orpheus“, „When Poets Dreamed Of Angels“, „Waterfront“).
Poté se spojil s bývalými členy německé avantgardy Can na znepokojující, někdy až rock-impressionistické desce „Plight & Premonition“, obsahující dvě skladby (1988). V roce 1991 vyšla další Sylvianova avantgardní nahrávka s bývalými členy Japan „Rain Tree Crow“ (1991, např. „Every Colour You Are“, „Blackwater“, „Big Wheels In Shanty Town“, „Red Earth /As Summertime Ends/“), aby se následně vrhl do plodné spolupráce s kytaristou King Crimson Robertem Frippem – výsledkem byla vynikající art-rocková deska „The First Day“ (1993, např. „God´s Monkey“, „Firepower“, „Brightness Falls“, „Darshan /The Road To Graceland/“, „Jean The Birdman“, „20th Century Dreaming /A Shaman´s Song/“), která vyšla pod značkou Sylvian/Fripp. Taktéž je chválen jejich společný živák „Damage: Live“ (1994). V roce 1999 natočil Sylvian pod svým jménem pomalé, kvalitní album „Dead Bees On A Cake“ (mj. „Krishna Blue“, „Darkest Dreaming“, „Pollen Path“, „I Surrender“, „Midnight Sun“, „Wanderlust“, „Thalheim“).
S Frippem spolupracoval také Andy Summers, takto další člen bývalé novovlnné kapely – jednalo se o kytaristu a klávesistu Police. Jejich společným projektem bylo experimentální album „Bewitched“ (1984, např. „Begin The Day“, „Train“, „Bewitched“). Samostatně Summers vytvářel přelévající se new-ageovské či rock-impresionistické syntetické plochy, blížící se tvorbě Jean-Michela Jarreho, Vangelise nebo Floydů z období „dark side of the moon“, a nad nimi se vznášela sféricky nahalená kytara – viz. např. alba „Mysterious Barricades“ (1988, skladby „Red Balloon“, „When That Day Comes“, „Shining Sea“, „Tomorrow“, „In Praise Of Shadows“) a „The Golden Wire“ (1989, např. „Piya Tose“, „Vigango“, „Island Of Silk“, „Imagine You“). V devadesátých letech to znělo podobně, ale přece jen trošku přitvrdil, což lze zjistit z poslechu desky „Synaesthesia“ (1996, skladby „Meshes Of The Afternoon“, „Monk Hangs Ten“, „Low Flying Doves“).
Glasgowská trojice Paul Buchanan (voc, g, ks), Robert Bell (bg, ks), Paul Joseph Moore (ks, aut. ds) tvořila pod názvem The Blue Nile. Její hudbě vévodil Buchananův smutný hlas, pseudoetnické zvuky a perkuse a ponurý „gabrielovský“ klávesový sound, včetně melancholického piana. Velmi kvalitní a bolestně krásná záležitost. Doporučoval bych všechna tři alba, která do millenia vyšla - „A Walk Across The Rooftops“ (1983, např. „Tinseltown In The Rain“, „From Rags To Riches“, „Stay“, „Easter Parade“, „Heatwave“), „Hats“ (1989, např. „The Dowtown Lights“, „Over The Hillside“, „Let´s Go Out Tonight“, „Headlights On The Parade“, „Saturday Night“) a „Peace At Last“ (1996, např. „Happiness“, „War Is Love“ „Tomorrow Morning“, „Love Came Down“, „God Bless The Kid“). A zaručuju, že třeba z „Hats“ budete fakt hotoví.
Holandský alternativní soubor Legendary Pink Dots, vedený Brity Edwardem Ka-Spelem (voc, ks) a Philem „Silver Man“ Knightem (ks, sampl.), se pokoušel o fúzi syntetizérového elektro-rocku, minimalismu a barrettovské psychedelie 60. let. Byl velmi aktivní – co rok, to nějaké to album, někdy až čtyři (sic!), do toho kompilačky, tudíž je to značně nepřehledná záležitost. Ani nevím, co vybrat, tedy namátkou: Z první pětiletky 1980-85 třeba songy „Splash“, „Sleezo“, „The Whore Of Babylon“, „Garlands“. Z druhé půlky eighties jsou ceněna alba „Asylum“ (1985, např. Echo Police“, „Golden Dawn“, „Femme Mirage“, „This Could Be The End“), „Any Day Now“ (1988, např. „Casting The Runes“, „A Strychnine Kiss“, „Waiting For The Cloud“, „The Gallery“), „Golden Age“ (1989, např. „The Talent Contest“, „The More It Changes“, „Blacklist“, „Maniac“, „Lisa´s Separation“) a „Crushed Velvet Apocalypse“ (1990, např. „Princess Coldheart“, „The Safe Way“, „I Love You In Your Tragic Beauty“, „Green Gang“, „New Tomorrow“).
Z první poloviny 90. let bych vybral desky „The Maria Dimension“ (1991, např. „The Grain Kings“, „Cheraderama“, „Belladonna“, „Lilith“, „The Ocean Cried ´Blue Murder´“), „From Here You´ll Watch The World Go By“ (1995, např. „Remember This Way“, „Damien“, „A Velvet Resurrection“, „Clockwise“) či „9 Lives To Wonder“ (1995, např. „Madame Guillotine“, „A Crack In Melancholy Time“, „A Terra Fima Welcome“), a na konec bych nechal posluchačsky nejpřístupnější desku „Hallway Of Gods“ (1997, např. „Sterre“, „Lucifer Landed“, „Harvest Babies“, „Spike“, „The Hanged Man“, „Mekkanikk“). Uff!
Zajímavé nahrávky plodili i kámoši U2, sdruženi v irské experimentální skupině Virgin Prunes, v jejímž čele stál zpěvák Gavin Friday. Ve svém konceptualistickém dada rocku s prvky gotiky (vlivy Bauhaus) propojovali hudbu, literaturu, výtvarné umění a film, přičemž byl obzvlášť kladen důraz na vizuální stránku koncertů. Zkuste debut „If I Die, I Die…“ (1981, např. skladby „Ulakanakulot“, „Decline And Fall“, „Sweethome Under White Clouds“, „Baby Turns Blue“, „Ballad Of The Man“, „Baudachong“) nebo glamovou parodii „The Moon Looked Down And Laughed“ (1986, např. „I Am God“, „Our Love Will Last Forever Untill The Day It Dies“, „Alone“, „True Life Story“).
V eighties fungovali i postpunkoví Public Image Ltd. ex-zpěváka „pistolí“ Johna Lydona. Snímky z této dekády už nejsou tak experimentální, přesto snesou měřítko vysoké kvality, zejména divoké album „Compact Disc“ (1985, hity „Rise“, „Home“, dále např. „FFF“, „Fishing“, „Ease“), na kterém se coby hosté předvedli bubeníci Tony Williams a Ginger Baker, baskytarista a producent Bill Laswell a kytarista Steve Vai. V té době Lydon také získal stálého spolupracovníka, protřelého kytaristu Johna McGeocha (ex-Magazine, ex-Visage, ex-Siouxsie & The Banshees). Z dalších desek kapely jmenujme např. „Happy?“ (1987, mj. skladby „Seattle“, „Rules And Regulations“, „The Body“, „Hard Times“, „Fat Chance Hotel“). Opět je zde ku slyšení valivě drsný kytarový sound s vlivy etnické hudby a hýkavým Lydonovým vokálem. Na konci 80. let natočili PIL hudebně odlehčenější album „9“ (1989, např. písně „Disappointed“, „Happy“, „Warrior“, „Worry“, „Brave New World“). V roce 1992 měli ještě hitík „Cruel“ a to byla „p.i.l.ácká“ koncovka. Už během existence P.I.L. John Lydon spolupracoval s mnoha význačnými osobnostmi – to je nakonec naznačeno nahoře – ale dále například s Afrikou Bambaatou (v r. 1984 singl „World Destruction“ s jeho kapelou Time Zone), později třeba s Leftfield (v r. 1993 singl „Open Up“), v roce 1997 měl pak hitík „Sun“ atd. Jen tak mimochodem: v polovině 80. let se bývalý sex-pistolák ukázal i jako velice zajímavý herec, když přijal roli v úchylárně „Order To Death“ („Příkaz k smrti“, 1983).
Ex-člen postpunkových P.I.L., skladatel a baskytarista Jah Wobble se v průběhu osmdesátých let pohyboval v širokém spektru experimentální hudby. Elektronika, dub a strojové rytmy jsou slyšet na desce „The Legend Lives On… Jah Wobble In Betrayal“ (1980, „Betrayal“, „Not Another“, „Sea-Side Special“), za výborné je považováno album „Psalms“ (1987, mj. „Sakharov“, „Jihad“, „No Second Chances“), jež je inspirováno arabskou a severoafrickou hudbou. Tyto vlivy jsou pak nejlépe znát na vynikajícím albu „Rising Above Bedlam“ (1991, např. „Erzulie“, „Bomba“, „Visions Of You“, „Everyman´s An Island“, „Soledad“), na němž si jako zpěvačky jeho bandu Invaders Of The Heart zazpívaly Sinead O´Connor a Natacha Atlas.
Když už jsme u těch post-punkových předchůdců world music, nesmíme zapomenout ani na skupinu C Cat Trance z Nottinghamu, která taktéž páchala experimenty s orientální muzikou (konkrétně Tuaregskou). Skupinu vedl multiinstrumentalista John Rees Lewis, důležitou figurou byl ještě bubeník Nigel Kingston Stone. Z nahrávek bych připomněl alba: „Khamu (She Sleep Walks)“ (1985, např. The New Hassan“, „Miss Manners“, „Screaming /To Be With You/“, „Simple Helen“), „Zouave“ (1986, např. „Ishta Bil Habul“, „Betty“, „Shake The Mind“, „Wind Howl“, „You´ve Lost That Loving Feeling““), a „Play Masenka Combo“ (1987, např. „They Made Them Up“, „Dangling On A String“, „Cold“, „Let Me Sleep“, „My Tattoo“) a SP „Yinniya“ (1988). V polovině 80. let se vrátili také „vynálezci“ post-punku, britští Wire, původně z Londýna. Ve stejné sestavě v čele s Colinem Newmanem (voc, g) ovšem poněkud zklamali očekávání, byť návratové EP „Snakedrill“ (1986, např. „A Serious Of Snakes“, „Advantage In Height“, „Up To The Sun“) znělo nadějně. Ovšem následné elpí „The Ideal Copy“ bylo víceméně průměrné (1986/1987, např. „Ahead“, „Feed Me“, „Point Of Collapse“, „Cheeking Tongues“). Z desek tohoto období je ceněno snad jen kytarově zvonivé album „A Bell Is A Cup… Until It Is Struck“ (1988, např. „Silk Skin Paws“, „The Finest Drops“, „A Public Place“, „Kidney Bingos“, „The Queen Of Ur And The King Of Um“, v reedici ještě „Drill“). Následující „IBTABA“ je víceméně průměrná (1989, např. „Finest Drops“, „Eardrum Buzz“, „The Boiling Boy“) a pak už to byla jen elektronicky načinčaná bída…´To radši zabalili.
Lépe si vedli manchesterští The Fall zpěváka Marka E. Smithe se svým „post-industriálním, post-velvetovským, post-joy-divisionovským post-punkem“ a kdoví čeho ještě „post“. Vy, kteříž si hodláte mozek jemně vydepkovat, sarkasmy vytapetovat a značně zahlučnit, si jistě pustíte desky jako „This Nation´s Saving Grace“ (1985, např. „Bombast“, „Spoilt Victorian Child“, „I Am Damo Suzuki“, „Barmy“), SP „Mr. Pharmacist“ (1986), či elpíčka „The Frenz Experiment“ (1988, např. „Carry Bag Man“, „Bremen Nacht“, „Oswald Defence Lawyer“), „Extricate“ (1990, mj. „Telephone Thing“, „Bill Is Dead“, „Sing Happy!“, „I´m Frank“), „The Infotainment Scan“ (1993, např. „It´s A Curse“, „Paranoid Man In Cheap Shit Room“, „Service“, „The League Of Bald-Headed Man“, „A Past Gone Mad“ plus cover „Lost In Music“, pův. od Chic) či „Levitate“ (1997, např. cover „I´m A Mummy“, pův. od Bob McFadden & Dor, dále „4 ½ Inch“, „Ten Houses Of Eve“). A vy, kdož posloucháte třeba fleetwoody, se těmto elpí zdálky vyhněte!
A nyní na chvilku zpět do Ameriky, i když pro zmíněné posluchače fleetwoodů spíš z deště pod okap.
Mohutný novinář a zpěvák David Thomas se po rozpadu Pere Ubu stále věnoval experimentálnímu rocku a to ponejvíce se souborem The Pedestrians v níž působili nejen někteří členové z jeho první kapely, ale i prominentní postavy z hnutí R.I.O. (např. Cutler). Opět se jednalo o jasně anti-komerčně zaměřenou muziku, jejíž případné umístění v hitparádach by nejspíš zavinila snad jen kolektivní hluchota amerických hudebních fanoušků. I když pořadí některých top ten žebříčků 80. let budilo podezření, že kolektivní hluchotou byli postiženi již dávno. Zkuste alba „The Sound Of The Sand And Other Songs“ (1982, např. „The Birds Are Good Idea“, „Crush This Horn, pt.2“, „Sound Of The Sand“, „Man´s Best Friend“) nebo vyklidněné „Variations On E Theme“ (1982, skladby jako např. „Who Is It“, „Hurry Back“, „Semaphore“, „A Day At The Botanical Gardens“) či „More Places Forever“ (1985, sad song „About True Friends“, dále např. „Song Of The Bailing Man“, „Whale Head King“), velmi se podobající deskám kapel hnutí R.I.O..
Na konci eighties Thomas Pere Ubu obnovil. Jestli si myslíte, že se to nějak kultivovalo, jste na omylu – tedy pokud jste běžný posluchač. Uši navyklé na různé alternativní běsy však rozpoznaly jemné zkomerčnění. Muzika zněla jinak, rovněji, a přestávala se pohybovat na hraně stravitelnosti. A to i přesto, že jí Davidův šílený hlas znovu všechnu prostupoval. Dejte alba: „The Tenement Year“ (1988, např. „Universal Vibration“, „Talk To Me“, „Say Goodbye“, „Dream The Moon“), „Cloudland“ (1989, např. „Waiting For Mary“, „Breath“, „Cry“, „Fire“, „Bus Called Happiness“) a „Worlds In Collision“ (1991, např. „I Hear They Smoke The Barbecue“, „Goodnite Irene“, „Worlds In Collision“, „Life Of Riley“, „Winter In The Firelands“).
Jestliže stylu Pere Ubu se říkalo „avant-garage“, za elektronickou avantgardu bylo považováno newyorské duo Suicide. V roce 1980 se rozešlo a začalo působit odděleně. Zpěvák a vizuální umělec Alan Vega miloval kromě Stooges hlavně muziku padesátých let, což se odrazilo i na jeho sólových deskách. Ze Suicide si přinesl své emotivní zpracování vokalizované deprese, plus hudební minimalismus – výsledkem bylo jakési elektro-psycho-billy. Zmiňme elpíčka „Alan Vega“ (1980, např. „Jukebox Babe“, „Bye Bye Bayou“, „Kung Foo Cowboy“, „Love Cry“), „Collision Drive“ (1981, např. „Magdatena 82“, „Viet Vet“, „Outlaw“, „Raver“ plus cover „Ghost Rider“, pův. od Suicide) a „Saturn Strip“ (1982/1983, např. „Wipeout Beat“, „Saturn Drive“, „Video Babe“, Angel“). Druhý ex-člen Suicide, klávesista Martin Rev hudebně také vycházel z kmenového projektu, ale až na výjimky zde chyběl zpěv nebo jakákoli vokalizace. Pojďme si umělce připomenout v jeho LP „Clouds Of Glory“ (1985, např. „Cloud Of Glory“, „Rocking Horse“, „Parade“, „Whisper“), z dalších skladeb je možno uvést např. „Mari“, „Baby O Baby“, „Wings Of The Wind“, „Buckeye“, „River Of Tears“, „Ten Two“ či „Tell Me Why“.
V souvislosti s pronikáním vlivů world music do alternativního roku jsme v rámci Británie výše zmínili Jaha Wobbleho a C-Cat Trance. I v USA ale existovaly podobné soubory, jako například Savage Republic z Los Angeles. Jejich první nahrávky byly podivným spojením dvou na první pohled zcela nesourodých prvků – brutálního industriálního zvuku kytary a rytmiky vycházející z kmenového bubnování primitivních národů - to je slyšet na debutu „Tragic Figures“ (1982, např. „When All Else Falls…“, „On The Prowl“, „Machinery“, „Film Noir“). Postupně tato fúze nabrala ještě eklektičtějších forem, což lze nejlépe slyšet na LP „Ceremonial“ (1985, např. „Andelusia“, „Walking Backwards“, „Ceremonial“, „1000 Days“). Určitým vyvrcholením vkládání orientálních prvků do soundu kapely je hodně acidové album „Jamahiriya Démocratique Et Populaire De Sauvage““ (1988, mj. skladby, „So It Is Written“, „Viva La Rock´n´Roll“, „Moujahadeen“, „Lethal Musk““, „Spice Fields“, „Lebanon 2000“). Členové Savage Republic také mají (třeba stejně jako slovinští Laibach) svůj imaginární vlastní stát, mají svoji vlajku, vydávají své vlastní známky.
Podobnou záležitostí jako předchozí „divošská republika“ bylo i kalifornské post-punkové seskupení Shiva Burlesque z LA s kytaristou Grant Lee Phillipsem v čele. Jednalo se o fúzi šedesátkové psychedelie, novoromantismu a východní (najmě indické) rytmiky. Zkuste alba „Shiva Burlesque“ (1988, např. „Indian Summer“, „Two Suns“, „Black Ship“, „Morning“, „Water Lilies“) a „Mercury Blues“ (1990, např. „Peace“, „Who Is The Mona Lisa?“, „Merkury Blues“). Bylo to celé takové krásně posmutnělé, asi jako kdyby Echo & The Bunnymen hráli songy od depešáků. Lee Phillips později založil Grant Lee Buffalo.
Další odpadlík ze slavné undergroundové kapely, sanfranciských Chrome, skladatel Helios Creed svou tvorbou v eighties a následující dekádě svůj domovský soubor dokonce občas zastínil. Jeho desky jsou plny acidového kytarového wah-wah hluku a vrčících synťáků, klidně by to šlo hodit i do škatule post-hardcore. Jmenujme např. alba „Superior Catholic Finger“ (1988, např. „Un-Human Condition“, „Showdown“, „Who Cares“ „The Cookie Jar“, „Monster Lust“), „The Last Laugh“ (1989, např. „Nirbasion Annasion“, „Late Bloomer“, „Resurrection Blue“) či „Boxing The Clown“ (1990, např. „Hyperventilation“, „Master Blaster“, „Go Blind“, „Sunspots“). Později přešel na industrial-hardcore sound ve stylu Ministry a Nine Inch Nails – viz. desky „Lactating Purple“ (1991, např. „Lactating Purple“, „Modular Green“, „Spider“), „Kiss To The Brain“ (1993, songy „XL-35“, „Mountain Mystery“, „Anubis Warpus“, „Kiss To The Brain“, „Acid Rain“), „Planet X“ (1994, např. „Kurt Zombie“, „Plato´s Cave“, „Fire In The Head“) a „Cosmic Assault“ (1995, hit „Leaving The Body“, dále např. „I Condemn You“, „Eden´s Apple“, „Altered States“). Velmi znepokojivá záležitost.
Americký kytarista Gary Lucas byl znám spoluprácí s mnoha slavnými muzikanty (Cpt. Beefheart, Jeff Buckley, Lou Reed, Iggy Pop, Nick Cave atd.). Samostatně začal nahrávat v roce 1988. Připomeňme si vydelayovaný debut „Skeleton At The Feast“ (1991, např. suita „Christmas In Space Medley: Bells / Little Drummer Boyee / Are You Experienced“, v závěru s Hendrixovým coverem, dále „Strong Seed“, „The Junker And The Jewess“, plus cover „Aguirre/The Wheel Look Up“, pův. od Popol Vuh) a další výborná alba „Gods And Monsters“ (1992, např. „Glo-Worm“, „Whip Named Lash“, „Fool´s Cap“, „The Crazy Ray“, „King Strong“ plus zrychlená verze „Astronomic Domine“ od Floydů), „Bad Boys Of The Arctic“ (1994. např. „Out From Under““, „I Want To Play Guitar“, „They Can´t Believe He´s Risen Again“) a akustické „Evangeline“ (1997, např. „Evangeline“, „Interstellar At Midnight Suite“, „Apismatism“). A nesmíme zapomenout ani na desku, kterou natočil v Praze s českým kytaristou Richardem Maderem „Urfaust & Gary Lucas: Pražská strašidla – The Ghosts Of Prague“ (1996, např. „Fire On Petřín“, „Whore And Monk From Celetná Street“, „Spellbound Monks Of Emauzy“, „Procuress From Karmelitská Street“). V rámci koncertů spolupracoval Lucas i s českým undergroundovým básníkem Pavlem Zajíčkem.
A americké HC-punk-jazz-alternativní duo Sabot (Chris Rankin – bg, Hilary Binder – ds) se v České republice dokonce usadilo. Otrlejší z vás určitě potěší drtivá instrumentální alba „Pam Kray“ (1991, např. „Right Here“, „Velcro“, „At The Point Of No Return“), „Vice Versa“ (1994, např. „Accidental E.S.P.“, „What Could He Possibly Want?“, „Annoyed“, „Insert“) či „Somehow, I Don´t Think So…“ (1996, např. „Resurrection“, „Five Easy Pieces“, „Salvage“, „Bent And Broken“). Pokud budeme pokračovat v té české linii mající určité vazby na USA, je třeba uvést i tuzemskou alternativní partu Už jsme doma, v níž měl hlavní slovo Miroslav Wanek (voc, bg, g). Jako jedna z mála českých rockových skupin koncertovala téměř po celém světě a prosadila se tak na západní alternativní scéně, najmě – jak již bylo uvedeno – v Americe. Z alb je třeba uvést „Uprostřed slov“ (1990, např. „Juleček“, „Uprostřed slov“, „Ámen – Jó nebo nebo“, „Telefon“), „Nemilovaný svět“ (1991, např. „Nemilovaný svět“, „Mu je ha“, „Výlov rybníka“, „Napůl“) a „Hollywood“ (1993, např. „Hollywood“, „Jassica“, „Zvonek“, „Cajdák“).
Podobně komplikovaně jako UJD, ale ještě drsněji (občas jako NoMeansNo) si počínala výborná maďarská HC-punk-alternative skupina Trottel, která působila cca od poloviny 80. let a jíž vedl baskytarista, klávesista, zpěvák a skladatel Tamás Rupaszov (Rupasoff). Sestava se dost měnila, výraznými členy byli ještě Ildie Azstalos (voc) a Sándor Orosz (ds). Prvními výlisky byly LP „Borderline Syndrome“ (1988) a EP „You Sincere Innocence“ (1990), které se objevily na shrnujícím vynikajícím dvojalbu „The Final Salute In The Name Of Human Misery“ (1990, např. „After Dealing Out“, „The Story Goes On“, „Outside“, „There Are Days“, „Final Salute“, „Barricades“, Respected“, „Your Sincere Innocence“, „Borderline Syndrome“). Ostatní desky vycházely z podobného modelu, takže tento uvedený skvost jako ukázka zcela jistě postačí. Kapela často koncertovala i v České republice.
Nyní určitá hudební změna.
Výše jsou zmínění někteří čeští hudebníci, takže bychom se z Uher mohli vrátit k nám, i když vlastně… – Prostě nelze zapomenout ani na mladého brilantního jazzového kytaristu Rudy Linku, jenž ve dvaceti prchl z Československa do Švédska a později žil v New Yorku. Známa je deska „Live It Up“ (1991-1994, např. „Somewhere, Someday“, „The Very Last“, „Someday My Prince Will Come“, „Swing Time“) a pak jeho alba natočená s George Mrázem (b) a Marvinem „Smitty“ Smithem (ds): „Čzech It Out“ (1995, např. „How Deep Is The Ocean“, „Old And New /Orleans/“, „Traveler“, „Welcome To The Club“, „Folk Song“) a „Always Double Czech“ (1998, např. „Coming Through“, „The Man From Waikiki“, „Air Jamaica“, „Secret Inside“, „Way Back“). Skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista Stephin Merritt si v Bostonu postavil ansámbl zvaný The Magnetic Fields, jehož hudební obzory z jedné strany ohraničovali Nick Cave a Tom Waits a ze strany druhé třeba skupina ABBA. Kritika plesala již nad albem „The Charm Of The Highway Strip“ (1994, např. „Lonely Highway“, „Born On A Train“ „Crowd Of Drifters“). Za vrcholné se považuje trojalbum „69 Love Songs“ (1999, např. „Yeah! Oh Yeah!“, „I Don´t Believe In The Sun“, „Grand Canyon“, „Acoustic Guitar“, „Bushy Berkeley Dreams“, „No One Will Ever Love You“).
Michiganský úlet zvaný Half Japanese vznikl už v polovině seventies a vedli ho bratři Jad Fair (voc, g, ks) a David Fair (ds, g, voc). Jestli si dokážete představit ty nejnemelodičtější postupy nebo k sobě poskládáné harmonické a rytmické struktury, které postrádají jakýkoli pochopitelný smysl, pak perfektně znáte hudbu Half Japanese. Pro připomenutí si vložte do walk(disc)mana ještě jakžtakž skousnutelné desky „Music To Strip By“ (1987, např. „Silver And Katherine“, „Colleen“, „The Last Straw“), Charmed Life“ (1988, např. „Charmed Life“, „Vietnam“, „Real Good Time“, „Said And Done“, „Love At First Sight“), „The Band That Would Be King“ (1989, např. „Open Your Eyes/Close Your Eyes“, „Daytona Beach“, „Put Some Sugar On It“, „Horseshoes“) a třeba „Fire In The Sky“ (1992, např. „U.F.O. Expert“, „Turn Your Life Around“, „This Could Be The Night“), na nichž se objevují náznaky melodií. Nicméně pokud se vám povede na kteroukoli z (těch hustších) písní zatančit, vězte, že na vás zděšení kolemjdoucí zavolají Chocholouškovy lapiduchy.
Se známou indie firmou Mute byl mj. spojen zachmuřený australský zpěvák, pianista, kytarista, hráč na foukací harmoniku a skladatel Nick Cave. Po rozpadu Birthday Party se odstěhoval do Berlína a založil novou skupinu The Bad Seeds, v níž na začátku hráli Mick Harvey (g, kb, bg, perc, voc), Barry Adamson (bg, ks, bvoc - viz Magazine), Hugo Race (g, bvoc) a Blixa Bargeld (g, bvoc – viz Einstürzende Neubauten), později Thomas Wydler (ds, bvoc), Martin P. Casey (bg, bvoc), či Conway Savage (ks, voc). Kapela vycházela ze syrového temného soundu Birthday Party, měla ovšem mnohem umělečtější ambice – tu si vypůjčila z folku a folklóru, tu z blues Delty, tu od Velvetů, tu od Kurta Weila nebo Cpt. Beefhearta. Bohužel ale byla dosti nestabilní, neboť její sestava trpěla častými výměnami hráčů (v podstatě vydržel jen Harvey) a výsostný intelektuál Cave navíc neustále odbíhal ke psaní svých knih, filmování (např. „Wings Of Desire“, 1987, režie Wim Wenders) a naneštěstí i k drogám. Přesto všechno patří k důležitým postavám alternativního rocku 80. a 90. let. Charismatický vysoký hubený chlápek (v obličeji lehce podobný Neil Youngovi) s dlouhým černým pačesem, česaným dozadu, věčným cigárem v koutku úst, oblečený v intošským sáčku, známý svým ležérním pódiovým vystupováním a zappovsky hlubokým hlasem zpívanými kvalitními texty – tohle když dáte dohromady, máte tu hnedle sexy symbol alternativního rocku.
Určitě si sežeňte alba jako např. depkoidní „From Her To Eternity“ (1984, např. „From Her To Eternity“, „Saint Huck“ a cover „Avalanche“, pův. od L. Cohena), vynikající cover-verzní „Kicking Against The Pricks“ (1986, např. „By The Time I Get To Phoenix“, pův. od Jimmy Webba, „The Singer, pův. od Johnny Cashe, „Muddy Water“, pův. od The Seldom Scene, „Sleeping Annaleah“, pův. od Mickey Newburryho, „Long Black Veil“, pův od dua Danny Dill-Marijohn Wilkin, „Hey Joe“, znám z interpretace Jimi Hendrixe či „Something´s Forten Hold My Heart“, pův. interpretovaný Cillou Black), dále „Your Funeral… My Trial“ (1986, např. „The Carny“, „Your Funeral, My Trial“, „Sad Waters“, „Stranger Than Kindness“), a „Tender Prey“ (1988, např. „Deanna“, „Watching Alice“, „Mercy Seat“).
V devadesátých letech to byla alba „The Good Son“ (1990, hity „The Ship Song“ a „The Weeping Song“, dále např. „Sorrow´s Child“, „Lament“), „Henry´s Dream“ (1992, hity „Papa Won´t Leave You Henry“, „Straight To You“, dále např. „The Loom Of The Land“, „Brother, My Cup Is Empty“, „I Had A Dream, Joe“, „Jack The Ripper“), „Let Love In“ (1994, hity „Do You Love Me“, „Red Right Hand“, dále např. „I Let Love In“, „Loverman“ a „Thirsty Dog“ o jedné pražské hospodě) a samozřejmě mordýřské balady „The Murder Balads“ (1996, s nádhernými duety – „Where The Wild Roses Grow“ s Kilye Minogue /sic!/ a dva s PJ Harvey - „Henry Lee“ a cover „Death Is Not The End“, pův. od Boba Dylana, dále např. „Stagger Lee“, „Song Of Joy“, „Crow Jane“). V roce 1997 natočil další dobrou desku „The Boatman´s Call“ (1997, hit „Into My Arms“, dále např. „Brompton Oratory“ „Lime Tree Arbour“, „/Are You/ The One I´ve Been Waiting For“, „There Is A Kingdom“). A rozhodně je třeba zmínit i živák „Live Seeds“ z roku 1993. Pokud byste Nicka a Seeds chtěli vidět na videu z let minulých, doporučuje se dokument z amerického turné „The Road To God Knows Where“ (1990, režie Uli M. Schüppel) a koncertní video z Amsterdamu „Nick Cave And The Bad Seeds Live At The Paradiso“ (1992, editor John Hillcoat).
I Caveův kolega, ex-člen Magazine a Visage, Angličan Barry Adamson nahrával pro Mute, hudebně se však pohyboval poněkud jinde než Nick. Fúzoval elektroniku s jazzovými a swingovými náměty, občas to takřka mělo charakter muziky k filmu. Však také k několika filmům hudbu napsal, byť ze začátku k fiktivním – mj. „Moss Side Story“ (1990, např. „The Swinging Detective“, „The Most Beautiful Girl In The World“, „Sounds From The Big House“, „ Central Control“) a samozřejmě i k natočeným, jako byl „Delusion“ (1991, např. „Delusion“, „Soltario“, „Patti´s s Theme“, „Amendment“, „George´s Downfall“). První téměř hity měl v roce 1989 s písněmi „The Man With The Golden Arm“ a „Autodestruction“. Zásadně se ale Barry prosadil až v 90. letech s albem „Soul Murder“ (1992, např. „The Violation Of Expectation“, „Suspicion“, „Checkpoint Charlie“, „On The Edge Of Atonement“), EP „Negro Inside Me“ (1993, „The Snowball Effect“, „Dead Heat“, „Cold Black Preach“), nejlepším elpíčkem „Oedipus Schmoedipus“ (1996, hit „Something Wicked This Way Comes“, dále např. „The Vibes Ain´t Nothin´ But The Vibes“, „Miles“, „Moment Of Clarity“, „Achieved In The Valley Of The Dolls“, „State Of Contraction“), a dále s „As Above So Below“ (1998, hity „Can´t Get Loose“, „What It Means“, dále např. „Jazz Devil“, „The Monkey Speaks His Mind“, „Still I Rise“). Pokud máte pocit, že by vám stačil dajaký výběr, často je uváděna deska „The Murky World Of Barry Adamson“ (1999).
Když už jsme načali Cavea a Adamsona, je třeba zmínit jejich častou spolupracovnici, textařku a zpěvačku Anitu Lane. Ta do doby millenia natočila pouze jediné samostatné album „Dirty Pearl“ (1993, např. „Jesus Almost Got Me“, „Groovy Guru“, „The World´s A Girl“). Dalším hudebníkem, který se potkal s Cavem a Adamsonem byl australský zpěvák, kytarista a skladatel Hugo Race, který hrával v letech 1983-85 právě v Nickově kapele The Bad Seeds. Sólovou kariéru zahájil někdy v roce 1987 s vlastní kapelou The True Spirit, v níž mu byl oporou kamarád a multi-instrumentalista Robin Casinader. „Opravdový duch“ produkoval alternativní, zatěžkalé, hodně syrové blues s vlivy Nicka Cavea a Cpt. Beefhearta. Albový debut dostal název „Rue Morgue Blues“ (1988, např. „Blonde Hustling“, „Certifield Fool“, „Rue Morgue Blues“ plus cover „Cyprus Grove Blues, pův. od Skipa Jamese). Poté se Race přestěhoval do Berlína a s novou sestavou natočil dvě LP: „Earls World“ (1990, např. „For Victoria“, „John Hardy“, „Send Me Your Pillow“, „The Grandpappy“, „Earls Murder“) či „Second Relevator“ (1991, např. „Second Relevator“, „Angel Dust“, „Icy Roads“ plus cover „River Of No Return“, pův. od Lionela Newmana a Kena Darbyho). Poté se vrátil do Austrálie a následně se začal pohybovat prakticky po celém světě. Lze uvést alba jako třeba „Valley Of Light“ (1996, např. „Valley Of Light“, „Dirt Road“, „Yeah, I Know“, „Deepfried“) a „Chemical Wedding“ (1998, např. „Blood From A Stone“, „Full Moon“, „Great White“, „Can´t Find A Reason“) a songy jako „God Always Will Be God“, „Liberty“, „Louisie´s Hands“.
U Mute vydávala i další kapela spojená s Birthday Party – australsko-německá Crime And City Solution. Svá nejlepší léta zažila ve druhé polovině 80.let, kdy v ní působili dva bývalí členové BP, Rowland S. Howard (g, ks) a Mick Harvey (g, ks) plus chraplavý zpěvák Simon Bonney. Hudba – syrové blues, podporované hlukovou kytarou a la The Fall. Zkuste Mini-LP „Just South Of Heaven“ (1985) a desky „Room Of Lights“ (1986, např. „Right Man, Wrong Man“, „Six Bells Chime“, „No Money, No Honey“, „Five Stone Walls“) či „Shine“ (1988, např. „On Every Train /Grain Will Bear Grain/“, „All Must Be Love“, „Home Is Far From Here“) a „Paradise Discotheque“ (1990, např. „I Have The Gun“, „The Dolphins And The Sharks“, „The Sun Before The Darkness“), na kterých hraje německý klávesista Chris Haas. Další kapela je spojena s Bad Seeds přes svého šéfa, anglického kytaristu, klávesistu a zpěváka Jamese Johnstona. Londýnští Gallon Drunk sice nevydávali u Mute, ale hudebně se Caveovi & spol. hodně blížili. Přesvědčit se o tom můžete třeba na albech „From The Heart Of Town“ (1993, např. „Jake On The Make“, „Arlington Road“, „Bedlam“, „You Should Be Ashamed“) a „In The Long Still Night“ (1996, např. „Two Clear Eyes“, „Up On Fire“, „Geraldine“ plus cover „To Love Somebody“, pův. od Bee Gees).
S Mute je spojen i jistý týpek z Leedsu, působící pod pseudonymem Fad Gadget. Tvořil jakési synth-electro-kytarové experimenty někde mezi Joy Division, Cabaret Voltaire a futuristic rockem třeba takových Human League. Z roku 1979 je znám singl „Back To Nature“, následně bylo v letech 1980 - 84 natočeno několik elpí a singlů se skladbami jako např. „Insecticide“, „Lady Shave“, „Saturday Night Special“, „Love Parasite“, „For Whom The Bells Toll“ či „One Man´s Meat“. Známa je i Gadgetova spolupráce s Einstürzende Neubauten v singlovém hitu „Collapsing New People“. Později pracoval pod svým občanským jménem Frank Tovey. Na druhé straně Mute někdy vydalo věc, na níž posluchači jenom zírali – mám na mysli tři krásné zpěvačky sdružené pod názvem Miranda Sex Garden, které se zaměřovaly na zpívání a capella starých skladeb cca z 16. století. Jako ukázka postačí např. album „Madra“ (1991, např. „Go Wailling Accents“, „Gush Forth My Tears“). A ještě jedna položka Mute – tentokrát z konce 90. let – je jí londýnská trojka chlapíků, říkající si Dream City Film Club. Zde se doporučuje jejich deska „In The Cold Light Of Morning“ (1999, např. „Billy Chic“, „Nerveshot“, „Sarah In Dreams“, „Fuck It Up“, „God Will Punish The Pervert Preacher“).
Rough Trade vypouštěla kromě šílené newyorčanky Lydie Lunch i jemnější věcičky – třeba indie folk-punkové trio z Columbusu (Ohio), které si výtvarně říkalo Scrawl a vedla ho zpěvačka a kytaristka Marcy Mays, přičemž důležitou členkou byla také Sue Harshe (bg, voc). Skupina byla ovlivněna britskými postpunkovými partami typu Slits a Mekons a sama pak ovlivnila třeba kapely hnutí Riot Grrrls. Z prvního období bych uvedl bych LP „He´s Drunk“ (1988, např. songy „1=1“, „For Your Sister“, „Green Bear“, „Ready“, „Breaker Breaker“) a „Smallmouth“ (1989, např. „Begin“, „Charles“, „Out Of Mind“, „Enough“, „Time To Come Clean“). Poté následovaly určité potíže protože americká sekce Rough Trade zbankrotovala. Další album „čmáranic“ vyšlo až v roce 1993 pod názvem „Velvet Hammer“ (např. „Your Mother Wants To Know“, „Tell Me Now, Baby“, „Prize“). V tom samém čase si Marcy Mays mj. zahostovala u Afghan Whigs v písni „My Curse“.
Když se přesuneme z USA do Evropy, tu nejjemnější polohu představovalo irské folk-rockové duo Microdisney zpěváka a klávesisty Cathala Coughana a kytaristy Seana O´Hagana. Krásné sférické písně s poetickými texty a hlubokým Coughanovým vokálem jsou slyšet na debutu „Everybody Is Fantastic“ (1984, např. „Dolly“, „I´ll Be A Gentleman“, „Dreaming Drains“, „The Liberal Love“). Poté se duo doplnilo hráči na baskytaru a bicí a v rockovějším pojetí se nese deska „The Clock Comes Down The Stairs“ (1985, mj. „Birthday Girl“, „Past“, „And“, „Horse Overboard“). Nu, a následoval přestup do velkého světa velkých gramofirem (LP „Crooked Mile“, 1987, např. „Town To Town“, „Angels“, „Mrs. Simpson“), který se však nepovedl a kapela se rozešla.
Na Nicka Cavea, Toma Waitse, Velvet Underground a folk-rock navazoval v deváté dekádě sound nottinghamských Tindersticks, vydávajících své věci na vlastní značce pod patronací Rough Trade. Gró jejich repertoáru představovaly temné písně o lásce a zoufalství, které ještě zvýrazňoval „caveovský“ hluboký roztřesený hlas zpěváka Stuarta Staplese. V první polovině 90. let bodovali s alby „Tindersticks“ (1993, songy „City Sickness“, „Patchwork“, „Marbles“, „Milky Teeth“) a „Tindersticks 2“ (1995, např. „Tiny Tears“, „Travelling Light“, „Cherry Blossoms“, „Mistakes“, „No More Affairs“), z pozdějších desek uveďme snad ještě „Curtains“ (1997, např. „Another Night In“, „Bathtime“, „Rented Rooms“, „Let´s Pretend“, „/Tonight/ Are You Trying To Fall In Love Again“) a SP „Can We Start Again“ (1999).
Mnohem větší rachot představovali londýnští Carter USM, (Carter The Unstoppable Sex Machine – krutej název!), Jamese „Jim Boba“ Morrisona (voc, g) a Leslie „Fruitbat“ Cartera (g, bg, ks), hojně pracující se samplingem a využívající buď satirických anebo dosti depresivních textů. V podstatě roubovali na elektronickou rytmiku tvrdé bustrované kytary – občas se to blížilo soundu některých industrial hardcoreových part, občas to byla taková punková elektronická kytarovka. No, a občas ti bejci aj swingovali! Carter USM se prosadili singlem „Sheriff Fatman“ (1990) a alby „30 Something“ (1991, mj.„Bloodsport For All“, „Surfin´ USM“, „Sealed With A Glasgow Kiss“, „Billy´s Smart Circus“, „Failling On A Bruise“) a „1992 – The Love Album“ (1992, hit „The Only Living Boy In New Cross“, dále např.„Suppose You Gave A Funeral And Nobody Came“, „Do Re Me, So Far So Good“, „The Impossible Dream“).
Známy jsou také výborné desky „Post Historic Monsters“ (1993, např. „The Music That Nobody Likes“, „Lean On Me I Won´t Fall Over“, „Lenny And Terence“, „Travis“, „Mid Day Crisis“) a kompilačka B-stran ze singlů „Starry Eyed And Bollock Naked“ (1994, např. „R.S.P.C.E.“, „2001: A Clockwork Orange“, „Alternative Alf Garnett“, „Watching The Big Apple Turn Over“, „Turn On, Tune In And Switch Off“, „Commercial Fucking Suicide /Part 1/“, „Glam Rock Cops“). V roce 1995 vyšla další solidní řadovka „Worry Bomb“ (např. „The Young Offender´s Mum“, „The Life And Soul Of The Party Dies“, „The Only Loony Left In Town“, „Airplane Food/Airplane Fast Food“, „Gas“). Good job!
Asi nejzajímavější položkou Rough Trade byli vynikající britští (převážně instrumentální) Ozric Tentacles, které vedli vlasatí hippíci Ed Wynne (g, ks) a John Egan (fl) a dále v ní působili třeba Roly Wynne (bg), Joie Hinton (ks), Mervin Pepler (ds), Zia Geelani (bg) a další. Jakoby spojovali to staré ze seventies a to nové, jež se objevilo v 90. letech - jednalo se o fúzi mezi space-psychedelic rockem, jazz-rockem, rock impresionismem a new-romance elektronikou s názvuky etnické (najmě východní) hudby a reggae. Huh! Tudíž to občas mělo náběh na filmovou muziku. Soubor byl velmi ploden a také skvěle pracoval na koncertech, kde využíval light show s promítáním. Velmi povznášející cosmic trip – v jistém slova smyslu byli OT předchůdci taneční elektroniky. Někteří ex-členové pak také založili elektronický trance Eat Static.
Alba Ozric Tentacles? Cokoliv. Můžeme jet od konce 80. let až do millenia, tedy začít „Sliding Gliding Worlds“ (1988, „Kick Muck“, „White Rhino Tea“), přes „The Bits Between The Bits“ (1989, „Secret Names“, „Symetricum“, „Koch Phangan“, „The Cave Of Aeolas“), výborné „Erpland“ (1990, hit „Mysticum Arabicola“, dále např. „Eternal Wheel“, „Toltec Spring“, „Sunscape“, „Snakepit“, „A Gift Of Wings“), „Strangeitude“ (1991, skladby „White Rhino Tea“, „Bizzare Bazaar“, „Weirditude“), úspěšné „Jurassic Shift“ (1993, „Sun Hair“, „Stretchy“, „Train Oasis“, „Vita Voom“), dále „Arborescence“ (1994, songy „Astro Cortex“, „Al-Salooq“, „There´s A Planet Here“), „Curious Corn“ (1997, skladby „Oolite Grove“, „Curious Corn“, „Papyrus“, „Meander“ ). Ke kapele jen smutný dovětek – v roce 1999 spáchal depresemi zužovaný Roly Wynne sebevraždu.
Stejně vesmírně působili i mladí Islanďané Sigur Rós. Hlavními postavami byli v souboru Jón Pór „Jónsi“ Birgisson (voc, g, ks), Georg „Goggi“ Holm (bg, bvoc) a Kjartan „Kjarri“ Sveinsson (ks, fl, g, bvoc) a jednalo se o průnik post-rocku a ambientu – temné i božské, sférické, v pozadí znepokojující, hudební plochy. V podstatě zde šlo zachytit jak vlivy Tangerine Dream, tak Briana Ena a určitě také Cocteau Twins a starých „ummagumních“ flojdů. Nelze popsat, lze je slyšet. Do millenia kapela natočila dvě alba, solidní debut „Von“ (1997, např. „Sigur Rós“, „Myrkur“, „Hún Jörd“, „Von“, „Dögun“, „Syndir Guds“) a lepší dvojku „Ágaetis byrjun“ (1999, např. „Svefn-g-englar“, „Olsen Olsen“, „Starálfur“, „Flugufrelsarinn“, „Hjartad hamast“, „Ágaetis byrjun“, „Avalon“, „Ný batterí“).
Rok 1997 se stal rokem debutového alba mladé skotské kapely Mogwai, jejíž nejznámějším muzikantem byl kytarista (a vlastně multiinstrumentalista) Stuart Braithwaite. V podstatě nevím, kam ji zařadit – ona hrála taktéž převážně instrumentálně, ale úplně jinak než hore Ozrikovci. Možná by patřila k resuscitovanému art rocku, ale i přes občasné pinkflojdění to taky bylo něco jiného než třeba Porcupine Tree. Někdo jí hází do post-rocku k Isis, což asi není od věci, ale zase tu jsou vazby na hlukovce typu Jesus & Mary Chain, My Bloody Valentine. No, abych to nezakecal – ta deska se jmenovala „Young Team“ a byly na ní skladby jako třeba „Like Herod“, „Katrien“, „Summer“, „R U Still In 2 It?“ nebo „Mogwai Fear Satan“. V roce 1999 následovala další pomalá, instrumentální platňa „Come On Die Young“ (1999, např. „Year 2000 Non-Compliant Cardia“, „Cody“, „Christmas Steps“, „Waltz For Aidan“).
Stejně těžko zařaditelný byl i The Beta Band z Glasgowa – když si poslechnete jejich desku „The Beta Band“, asi si řeknete, hmm, to je nějaký alternativní-folk-rock se samply a pinkflojdím vokálem (1999, např. „It´s Not Beautiful“, „Smiling“, „The Hard One“). Jižněji, v britském Manchesteru působila po celá 90. léta alternativní skupina, která se v sedmadevadesátém pojmenovala Elbow. Vedl ji zpěvák, kytarista a skladatel Guy Garvey a opět produkovala samé pomalé, zádumčivé divnosti ve spektru od folk-rocku s pianem až třeba ke King Crimson. Do roku millenia natočila jen dvě EP se songy jako „Powder Blue“, „Red“, „Theme From Munroe Kelly“ (náladou i riffy velmi podobná „crimsonovskému“ „Red“) a „Newborn“, které se objevily na albovém debutu, jenž vyšel na začátku další dekády.
Někdy v tomto období vznikalo i debutové album nového projektu/skupiny Antony And The Johnsons, který/ou vedl zpěvák, klavírista a skladatel Antony Hegarty. Prezentoval se něčím, čemu se s určitou dávkou pohrdání říká barokní pop. Patos a tragika a hodně divnej vokál… Album „Antony And The Johnsons“ vyšlo v roce 1998 (např. „Cripple And The Starfish“, „Twilight“, „Atrocities“, „Divine“). A nyní zase stylový kotrmelec - svým způsobem sem patří i projekt Death In Vegas, za nímž stáli producenti Richard Fearless (ks, samples) a Tim Holmes (mix) plus přizvaní zpěváci a hudebníci. DIV zejména na svém druhém albu (jest lepší debutu), míchali standardní kytarový bigbít s elektronickými zvuky a pazvuky, což v souvislosti s občasným využitím orientálních nástrojů, vytvářelo silný opar psychedelie. Něco mezi Jesus Jones a Apollo 440. Jinak ono album se jmenovalo „The Contino Sessions“ (1999) a obsahovalo mj. skladby „Alladin´s Story“, „Neptune City“, „Aisha“, „Soul Auctioneer“, „Flying“.
Nakonec bych si nechal jednu mladou naději z jihoanglického Devonu. Jednalo se o trio Muse, které vedl zpěvák, kytarista, klávesista a skladatel Matthew Bellamy. Dalšími členy byli ještě Chris Wolstenholme (bg, bvoc) a Dominic Howard (ds). Skupina předváděla velmi eklektickou muziku, v níž byly patrné vlivy tu Radiohead, tu Nirvany, tu U2, dokonce art rocku typu Van Der Graaf Generator. Velmi silné hudební nápady, dynamika, nervózně rozechvělý Bellamyho vokál. Pěkné, opravdu pěkné. Do millenia natočili Muse pouze jedinou desku „Showbiz“, na které se sice zatím ještě hledali, ale přesto stojí za poslech (1999, např. songy „Sunburn“, „Muscle Museum“, „Unintended“, „Cave“, „Showbiz“, „Sober“, „Overdue“). Po milleniu jednoznačně hvězdy alternativního rocku.
Na pozdějším přístupu Muse k muzice je vidět, že titulek článku „Vzhůru proti komerci“, by se v jejich případě měl jmenovat spíše „Vzhůru za komercí“. Pochybuji ale, že by to Bellamymu & spol. nějak moc vadilo.
Mute, Rough Trade a další indie labely si postupně vybudovaly mezi posluchači velmi dobré jméno. Přesto zde existovala jedna firmička, která ostatní poněkud převyšovala. Fanoušci alternativy totiž nejvíce vzhlíželi k nahrávkám malé společnosti 4AD.