Na začátku 80. let se bolševik rozhodl, že se pokusí Jazzovou sekci buď rozvrátit tak, aby již nevyvíjela žádné kulturní aktivity, nebo (v případě, že se to nepodaří) ji na základě vykonstruovaného procesu přímo kriminalizovat. Jazzová sekce mu pila krev už proto, že se stala středobodem toho, čemu se říkalo paralelní kultura. A Moc se zoufale snažila o to, aby se vedle oficiální linie na kulturní frontě nerozvíjelo cokoliv, co by bylo mimo její (mocenskou) kontrolu. Způsob, jakým na konci 70. let zametla s undergroundem a jeho "druhou kulturou" nebo s některými folkaři sdruženými ve skupině Šafrán, ji povzbudil a zároveň utvrdil v přesvědčení, že zničit JS coby vlastně oficiální instituci, také nebude žádný problém. Nejprve se pokusila jít na to přes prvně jmenovaný plán - cestou úřednických zákazů, ustanovení, negativních posudků na její činnost a různých jiných procedur, které měly znepříjemňovat Sekci život natolik, až její činnost postupně vyšumí do ztracena.
Všechno začalo nepovolením konání 10. PJD v roce 1980. Totéž se opakovalo v březnu 1982 ohledně 11. PJD, v době, kdy byl již vedoucím Jazzovém sekce Karel Srp. Tehdy Moc vyrukovala se svým největším kalibrem - kulturním dohlížitelem a estébákem Františkem Trojanem, který od roku 1981 začal vést boj proti Jazzové sekci, potažmo českému rocku vůbec. Naštěstí se už ve zmíněném březnu ´82 proflákl tím, že v proslulé hádce s aktivisty Jazzové sekce v prostorách pasáže Lucerna na ně místo průkazu kulturního inspektora (vpravdě zajímavá funkce), vytáhl přímo průkaz důstojníka Stb.
Přes všechny tlaky ale Jazzová sekce v činnosti stále pokračovala. Stav její členské základny neustále stoupal a vždy se našla spousta ochotných lidí, kteří ji v lecčem (např. tisk a distribuce knih mimo Prahu) pomohli. Její sídlo, bílý domeček v Krči, bylo každou středu, kdy byl "návštěvní" den, příznivci dobrého rocku, jazzu nebo dobré literatury, naplněn k prasknutí. Vliv JS na polooficiální či neoficiální kulturu u nás se neustále zvětšoval. Když například bolševický plátek Tribuna a deník Rudé právo zaútočily svými články na českou novou vlnu, Sekce reagovala mnohavýtiskovým vydáním Vlčkovy obhajoby "Rock na levém křídle".
V roce 1984 zákonitě přišel zákaz činnosti JS (tím, že byl - a to neoprávněně - rozpuštěn Svaz hudebníků, pod který patřila), ale ta prostě pokračovala dál. Dál tiskla svoje publikace (Zpravodaj), jazz pettity, a rozmnožovala nahrávky (Extempore). V pozákazové době se neoficiálně podílela i na dramaturgii tzv. Opatovů, několikadenních festivalů, které po vzoru PJD organizovali dramaturgové z KD Opatov, ležícím na pražském Jižním městě. Pořádala v "domečku" výstavy výtvarného umění, přednášky, tajně zaštiťovala některé koncerty. Prohlubovala se spolupráce se zahraničím, eventuelně se zahraničními ambasádami. V roce 1985 přijel na návštěvu spisovatel Kurt Vonnegut a zasadil strom na počest 40. výročí ukončení 2. světové války a vzniku OSN. O rok později totéž učinil spisovatel John Updike. Na podzim ´85 odjeli aktivisté JS na Evropské kulturní fórum do Budapešti, což už byla vyloženě politická záležitost.
V roce 1985 se Moc tedy rozhodla, že bude členy Jazzové sekce a jejich činnost kriminalizovat. Pod vedením Stb kapitána Frant. Vacha (který byl na JS speciálně nasazen) začala dělat razie v jejím krčském sídle a domovní prohlídky u jednotlivých členů. Intenzita výslechů zesílila. Atmosféra začala houstnout a všichni příznivci JS se ve strachu o její osud utěšovali zoufalým výkřikem z říjnového Zpravodaje: "Existujeme!" Nic platno - v září 1986 nejhlavnější aktivisty Jazzové sekce sakum prdum sebralo policejní komando. Jednalo se o Karla Srpa, Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila, Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka, Miloše Drdu, Vlastimila Drdu a Eduarda Krčmáře.
Vzhledem k celkovým okolnostem vznikla zcela paradoxní situace, tak typická pro tehdejší československý absurdistán: Moc ve stejné době, kdy se chystala zavřít skupinu lidí za propagaci rockové hudby, povolila uspořádat třídenní rockový festival Rockfest dokonce v sídle svých stranických mecheche - v Paláci kultury na pražském Pankráci. Možná tak učinila i proto, aby se mohla sichrovat před případnými protesty, že zakazuje a kriminalizuje rockovou hudbu. Internací jmenovaných členů JS chtěla Moc zároveň izolovat vedení Sekce od své členské základny, a zároveň ho umlčet, aby nemohlo reagovat na chystanou desinformační kampaň (mj. článek v RP "Pod pláštíkem ´milovníků jazzu´"). V lednu ´87 byli aktivisté JS po sérii výslechů opět propuštěni, aby k soudu mohli jít z tzv. "volné nohy".
Přestože bolševik podvědomě cítil, že se zase bude jednat o soudní frašku, která ho v očích domácí veřejnosti a zahraničí zesměšní, nehodlal ustoupit. A tak i když ho děsila Gorbačovova perestrojka a tím i nevýhodné oteplení vztahů k Západu, mediální zviditelnění JS v zahraničí a nepříliš dobré zprávy od vyšetřovatele JS, rozhodl se aktivisty ze Sekce odsoudit stůj co stůj. Proces s JS měl být prostě exemplární záležitostí a vnitrem dosazený prokurátor Josef Monsport měl prý navrhovat několik let kriminálu. Samotný soud pak proběhl v březnu 1987. Sekci hájili právníci Otakar Motejl, Zdeněk Dítě, Tomáš Sokol, Jan Choděra a David Uhlíř. Soudu předsedal JUDr. Stibořík.
"Oni nás v roce osmdesát čtyři zakázali, byť jsme se proti tomu odvolali. Od té doby co jsme si vydělali na prodeji knih, už říkali, že je to nedovolené podnikání," říká vedoucí JS Karel Srp v seriálu Bigbít. Takže hrozilo obvinění z daňového úniku. Čestmír Huňát taktéž v seriálu Bigbít: "To měl být signál i do zahraničí, protože tenkrát to tam s těma daněma jelo už trochu jinak. Neplatiči daní nemají venku u nikoho sympatie." Srp dále pokračuje: "Výši nedovoleného podnikání stanovili na několik miliónů korun. Postupně z toho museli odečítat částky za faktury, které jsme zaplatili, takže nakonec jsme byli obviněni za nedovolené podnikání ve výši asi šedesát sedm tisíc korun. A policejní znalci řekli - těch šedesát sedm tisíc bylo utraceno za známky, odvoz popelnic, telefon atd. atd.." Takž cíl, který si Jazzová sekce vytýčila - přesvědčit soudce o tom, že nejsou žádní neplatiči daní - , nakonec stoprocentně vyšel. Aktivisté Sekce byli sice nakonec odsouzeni k nízkým trestům (Srp 16 měsíců, Kouřil 10 měsíců, Huňát, Skalník a Křivánek dostali podmínku), ale od soudu odcházeli se vztyčenou hlavou jako morální vítězové. A přítomnost davů příznivců JS a spousty zahraničních novinářů na soudních chodbách v Lazarské je musela potěšit dvojnásob.
Karel Srp ve své knize "Výjimečné stavy" píše: "Sekční soud byl prvním velkým otevřeným odporem proti režimu. Historici to mohou dnes určit. Přišli mluvčí Charty 77, Václav Havel - stál celé dva dny - vonsácu, věřící lidé, lidé z ulice, kteří poslouchali zahraniční rozhlas… Potlesk patřil i naším advokátům. Myslím, že to bylo druhý den, když jednání málem začalo, ale na chodbách spustili aplaus. Otočil jsem se, protože všichni byli v sále na místech. Se vteřinovým zpožděním přišel legendární zpravodaj Hlasu Ameriky Jolyon A. Naegele. Byla to první veřejná pocta nejposlouchanější rozhlasové stanici, kdy se v devět večer vyprazdňovaly hospody, aby si ji lidé šli poslechnout:" A ještě: "Soudce (nízký) rozsudek odůvodnil také tím, že naše práce byla užitečná, nikdo z ní neměl finanční prospěch, ocenil výtvarná zpracování publikací od Josky a pochválil Vladimíra za Jazz petit. JUDr. Stibořík vynesl trest i nad sebou - krátce nato byl potichu uklizen z funkce:"
Možná že jistý podíl na nízkých trestech pro aktivisty Jazzové sekce měly i různé petice, zejména ty zahraniční. Kurt Vonnegut kupříkladu napsal článek do The International Herald Tribune s názvem "To ani jazz nemůžou povolit?" a zorganizoval obrovskou podpisovou akci a benefiční koncert. Protest proti kriminalizování členů JS podepsali kromě Vonneguta ještě další literáti a hudebníci, např. John Updike, Francis Fitzgerald, E.L. Doctorow, Dave Brubeck, Wynton Marsalis, Arthur Miller, William Styron či Sonny Rollins. Pod Peticí britských hudebníků Husákovi čteme jména jako např. Paul McCartney, Sting, Bob Geldoff, Phill Collins, Pete Townshend, Andrew Lloyd Weber či Jon Hiseman.
V červenci 1987 vyšel z vězení V. Kouřil, na Nový rok 1988 K. Srp, a protože začínala doba jakéhos takéhos uvolnění, čekalo se, že se Jazzová sekce opět bude snažit o své znovuzoficiálnění. V samotném bývalém vedení JS však došlo k názorovému střetu. Pokračovatel JS, sdružení Unijazz, založené Kouřilem, Huňátem, Skalníkem, Křivánkem a dalším sekčním aktivistou Jiřím Exnerem, vzniklo ještě v době Srpova věznění a sám bývalý vedoucí ho také dopisem z kriminálu podpořil, ale po svém návratu se od jeho činnosti odklonil. Nezdálo se mu, že Unijazzu projde celorepubliková působnost. Založil tedy PVS (tedy Pražské vzdělávací sdružení), které se později přejmenovalo na Artfórum, přičemž svoje aktivity chtěl přenést pouze na hlavní město, s tím, že jak se bude celková společenská situace ještě více uvolňovat, rozšíří svoji činnost i za hranice Prahy. PVS - Artforum přitom mělo mít stejné zaměření jako Unijazz. Nakonec se podařilo zoficiálnit pouze Artforum a to v červnu 1989. Do něj pak přešla většina ze zakládajícího výboru Unijazzu plus ještě někteří další členové bývalé Jazzové sekce (např. "Zub" Vlček nebo Chadima).
V únoru 1990 pak byly zaregistrovány obě organizace, Artforum i Unijazz, a tak tito pokračovatelé Jazzové sekce začali psát svoje nové vlastní historie.
