Rozchod Beatles a jejich aktivity v 70. letech

The Beatles, zleva George Harrison, John Lennon, Paul McCartney, Ringo Starr, 1969

Začněme od píky – v roce 1970 byl oficiálně oznámen rozpad dodnes nejslavnější rockové skupiny, The Beatles. Názorové i osobní rozpory mezi jednotlivými členy probíhaly cca dva roky, posledních pár měsíců před svým zánikem se Fab Four už mezi sebou ani moc nestýkala. Podrobná rozkrytí či analýzy důvodů rozchodu nechme nadšeným beatlelogům a pojďme si říct, jak si jednotliví členové počínali v tomto roce nula a v následných letech po něm.

Asi nejaktivnější byl z „brouků“ zpěvák,  baskytarista, kytarista, pianista (a bubeník) Paul McCartney. Talentovaný melodik, podle hudebních kritiků ze všech čtyř beatlů nejlepší vokalista, se na svých nahrávkách snažil na sound slavné skupiny co nejvíce navázat. Ne vždy se mu to však podařilo. Po jednom průměrném a jednom solidním albu (LP „Ram“, 1970/1971), nahraných hned po rozpadu brouků, založil v roce 1971 společně s kytaristoum a zpěvákem (baskytaristou, pianistou) Denny Lainem soubor Wings, do nějž nacpal i svou manželku Lindu co klávesistku. Ze známějších muzikantů v kapele určitý čas působili třeba Američan Joe English (ds) nebo Skot Jimmy McCulloch (g, bvoc), který bohužel v roce 1979 zemřel na infarkt v důsledku nadužívání morfinu a alkoholu.  McCartney hrál s Wings prakticky po celá sedmdesátá léta a natočil s ní také několik velmi dobrých desek - mj. „Red Rose Speedway“ (1972/1973), „Band On The Run“ (1973) a částečně „Venus & Mars“ (1974/1975) a „Back To The Egg“ (1979). Svým způsobem je ceněno též koncertní 3LP „Wings Over America“ (1976), známé i ve zkrácené filmové podobě díky dokumentu „Rockshow“, secvakanému o čtyři roky později. Jo, a když už se pohybujeme v tom roce 1980, tak malá perlička - v tom čase se Paul octl na několik dní v japonském kriminále za přechovávání marihuany.

McCartneyho největšími hity nebo výbornými písněmi (to jest třeba někdy rozlišit) v sedmdesátých letech jsou pak „Maybe I´m Amazed“, „Too Many People“, „Uncle Albert/Admiral Halsey“, „The Back Seat Of My Car“, „Long Haried Lady“, „Smile Away“, „Wild Life“, „Some People Never Know“, „Big Barn Bad“, „Get On The Right Thing“, „My Love“, „Little Lamb Dragonfly“, „The Mess“, „Give Ireland Back To The Irish“, „C Moon“, „Hi Hi Hi“, „Live And Let Die“ (titulka ke stejnojmenné Bondovce), „Band On The Run“, „Jet“, „Let Me Roll It“, „Mamunia“, „No Words“, „Junior´s Farm“, „Venus And Mars“, „Rock Show“, „Listen To What The Man Said“, „Love In Song“, „Beware My Love“, „Silly Love Songs“, „Mull Of Kintyre“, „With A Little Luck“, „Girls´ School“, „Cafe On The Left Bank“„Daytime Nighttime Suffering“, „Getting Closer“, „So Glad To See You Here“, „Sir Old Siam“  či „Rockestra Theme“. Slušná nálož, což?

McCartney byl (a je) nejtypičtějším příkladem geniálního skladatele-samouka, jenž dokáže napsat kvalitní, melodickou písničku, jak rockové, tak popové provenience. A to i přesto, že jeho některé, zejména středně-proudé hity občas balancují na hraně kýče. Tohle mu asi nejvíce zazlíval právě John – ve svém tvůrčím rozletu Paul někdy nepoznal, zda-li některý song už není právě za onou hranicí. Jenomže Paul byl hit-maker a tyto, řekněme, méně povedené písně mu beztak všichni spolkli, už jen proto, že se jmenoval McCartney. A ovšem, je třeba dodat, že jeho občasné „sladké úlety“ měly reálný základ – na rozdíl od Johnových osobních i vztahových excesů (tvrdý fet, chlast, rozchody a zase návraty k Yoko), žil Paul velice spokojeným rodinným životem s manželkou Lindou, třemi dětmi a jeho největší neřestí bylo, že se stal vegetariánem a občas si zahulil travku. Později, v osmdesátých a devadesátých letech už světovou populární hudbu tolik neovlivňoval, přesto natočil několik alb, která nesou punc té nejvyšší kvality – ale o tom už více v článku Přehlídka veteránů.

„Tichý beatle“ George Harrison začal ze všech brouků nejlépe. Po hrátkách s elektronikou („Electronic Music“, 1969), natočil skvělé trojalbum „All Things Must Pass“ (1970) s vynikajícími skladbami jako např. „Beware The Darkness“, „I´d Have You Anytime“, „What Is Life“, „Awaiting On You All“, „All Things Must Pass“, „The Art Of Dying“, „Wah Wah“ a „My Sweet Lord“ (ta posledně jmenovaná se stala předmětem soudního sporu o autorství, který Harrison nakonec s přehledem prohrál). V roce 1971 na prosbu svého hudebního přítele Ravi Shankara  zorganizoval George slavný charitativní koncert pro hladomorem postižený stát Bangladéš, z něhož vyšlo koncertní trojalbum „Concert For Bangla Desh“ (mj. s Harrisonovou skladbou „Bangla-Desh“, která předtím vyšla na charitativním singlu) a existuje i filmový záznam režiséra Saula Swimmera (říká se, že část vybraných peněz z koncertu ztopil nenažraný manažer Allen Klein, kterého si George ve své naivitě najal). Na akci se kromě Georga představili třeba Bob Dylan, Ringo Starr, Eric Clapton, Billy Preston, Leon Russell, Ravi Shankar, , muzikanti z Badfinger a další.

George sice vydával další desky, ale spíše se věnoval dvěma věcem – pod vlivem hinduismu vždy určitý čas meditoval, a protože obdivoval Kršnu a jeho mladičké služebnice lásky, zbytek toho času pod vlivem kokainu pařil na různých mejdanech a sháněl mladý holky. Což také vedlo k tomu, že se mu rozpadlo manželství s Pattie, která se dala dohromady s Erikem Claptonem. A i s Harrisonovou hudební invencí to šlo dolů, z čehož plyne, že až snad na jakžtakž elpíčko „Living In The Material World“ (1972/1973, hit. „Give Me Love“, dále např. „Don´t Let Me Wait Too Long“, „The Day The World Gets ´Round“, „Sue Me, Sue You Blues“, „Living In The Material World“) a možná desku „Thirty Three & 1/3” (1976, např. „Beautiful Girl“, „This Song“, „Woman Don´t You Cry For Me“, „See Yourself“, „True Love“), byla jeho alba průměrná až podprůměrná. Tak snad jen pár songů – „Ding Dong, Ding Dong“, „Far East Man“, „This Guitar /Can´t Keep From Crying/“, „The Answer´s At The End“, „Blow Away“, „Faster“ či „Your Love Is Forever“. Posléze se poněkud stáhl do ústraní - přičemž se neustále zabýval orientální kulturou a filosofií. Znovu se oženil (manželka Olivia) a producentsky začal podporovat některé hudební projekty a zejména filmy – např. „The Life Of Brian“ svých oblíbenců z Monty Pythonova Létajícího cirkusu (1978) a podílel se i na vzniku crazy dokumentu montypythonského Erica Idlea o „největší kapele všech dob“ jíž byli zcela pochopitelně - „The Rutles“ (1977). Napsal také hudbu ke Gilliamovu filmu „Time Bandits“ (1981).

Ringo Starr se více než hudbě věnoval samostatné herecké dráze, kterou už na konci 60.let započal filmy „Candy“ a „Magic Christian“ (s Peterem Sellersem). V sedmdesátých letech následovaly mj. „200 Motels“ (s Frankem Zappou), „Blindman“, „That´ll Be The Day“ (s Davidem Essexem), „Son Of Dracula“ (s Harry Nilssonem), „Lisztomania“ (s Rogerem Daltreym), na začátku osmdesátých let ještě např. „Caveman“, „Princess Daisy“ (v obou hrála také jeho nová manželka Barbara Bach) nebo „Give Me Regards To Broad Street“ (s Paul McCartneyem). Ringo také režíroval poněkud surrealistický dokument o Marku Bolanovi a T.Rex, nazvaný „Born To Boogie“ (1972).

Co se týče muziky – po rozpadu Fab Four natočil vcelku průměrné desky věnované swingu a country, též na spoustě nahrávek coby bubeník hostoval (bubnoval a zpíval mj. i na Koncertě pro Bangladéš). Prvním hudebním úspěchem Ringovy sólové kariéry byly singlové písničky „I Don´t Come Easy“ a „Back Off Boogalloo“ z let 1971-72. V roce 1973 pak nahrál svoje v sedmdesátkách nejlepší album „Ringo“, které je zajímavé tím, že se na něm podíleli i jeho byvší spoluhráči z Beatles, John a Paul každý jednou písní, George třemi. Obsahovalo i tři výrazné hity „Photograph“, „Oh My My“ a cover „You´re Sixteen“  (původně ho interpretoval Johnny Burnette) plus třeba songy „I´m The Greatest“ nebo „Six O´Clock“. O rok později měl hitovky v coveru „No No Song“ (pův. od Hoyta Axtona) a klidné verzi slavného songu „Only You“ (pův. od Platters) z desky „Goodnight Vienna“ (1974, dále např. „Snookeroo“, „Goodnight Vienna“) a tím by asi tak byl výčet Ringových hudebních úspěchů vyčerpán. Snad tedy jen pro připomenutí několik solidních songů z jeho jinak průměrných alb: „I´ll Still Love You“, „Wings“, „Heart On My Sleeve“.

John Lennon se během svého krátkého života stal jednou z nejvýraznějších ikon levicového pacifismu na rockové scéně, přestože mnohé jeho náhledy na ekonomiku a politiku nebyly prosty naivity. To už ale tak nějak patřilo ke koloritu doby. Na konci sixties byl názorově velmi ovlivňován svojí starší japonskou přítelkyní Yoko Ono, navíc mu lezla dost na mozek nadměrná konzumace LSD. Zmítal se od vlny k vlně; Yoko a kyselina v něm probudily jakousi jeho, cynismem dosud překrývanou jemnost, zároveň se cítil být vyděděncem, zároveň bohem, vyslancem lásky a míru (Give Peace A Chance), feministou (Woman Is The Nigger Of The World), alkoholikem, maoistou, heroinistou (Cold Turkey) a kdoví čím vším ještě.

Vždy byl ale provokující a některými oficiálními strukturami Velké Británie a USA velmi nenáviděný – nejen kvůli tomu, že se zapojil do mírového hnutí (against Vietnam War, jak jinak), že kvůli podpoře této války britskou vládou královně vrátil Řád britského impéria, a že Johnovy tiskovky s Yoko zvané „bed-in“ probíhaly v hotelových postelích. Nejvíce vadila ona levicová rétorika, která zejména Bílý dům v době nástupu Nixona silně popuzovala. A tak je příznačné, že se Lennon dostal do hledáčků FBI a CIA, které ho sledovaly, vedly na něj svazky a hodně mu komplikovaly jeho přání usadit se v New Yorku: nebyla mu prodloužena víza a bránilo se mu v získání zelené karty, která by mu zaručila trvalý legální pobyt v USA (to se podepisovalo i na zpěvákově osobní krizi, na čas se rozešel s Yoko, a pravidelně obrážel knajpy a bary s chlastací partou, které se říkalo The Hollywood Vampires). Nakonec John po dlouhých tahanicích green card získal, což se ale stalo až v době, kdy Nixon už nebyl u kormidla. Všechny tyto aspekty se samozřejmě promítaly do jeho tvorby, takže v ní můžeme naleznout jak naprosté drogové úlety (album „Two Virgins“ z roku 1968), tak zcela výjimečné záležitosti jako např. alba „John Lennon & Plastic Ono Band“ (1970), „Imagine“ (1971) a částečně agit-rockové 2LP „Sometime In New York City“ (1972), a dost se zapomíná na desku „Walls And Bridges“ (1974).

Postavil si svou jamovou kapelu Plastic Ono Band (mj. Eric Clapton - g, Klaus Voorman - bg, Alan White - ds plus Yoko Ono – voc, screams) se kterou poprvé vystoupil na mírovém festivalu v Torontu v roce 1969. V letech 1969 až 1975 složil Lennon celou řadu skvělých písní, z nichž mnohé obsahovaly texty vycházející z filosofie a názorů hippies, z jeho občanské angažovanosti a také z jeho závislosti na drogách; jmenujme např.: „Give Peace A Chance“, „Cold Turkey“, „Mother“, „Instant Karma“, „Working Class Hero“, „Love“, „Well Well Well“, „God“, „Power To The People“, „Happy Xmas (War Is Over)“, „Imagine“, „Jealous Guy“, „Gimme Some Truth“, „Oh My Love“, „How Do You Sleep?“, „Woman Is The Nigger Of The World“, „New York City“, „The Luck Of The Irish“, „Angela“, „Mind Games“, „Aisumasen (I´m Sorry)“, „Bring On The Lucie /Freeda Peeple/“, „Meat City“, „Whatever Gets You Thru The Nights“, „# 9 Dream“, „What You Got“, „Nobody Loves You /When You´re Down And Out/“, „Steel And Glass“ plus covery, leiber-stollerovský „Stand By Me“ a „You Can´t Catch Me“, pův. od Chucka Berryho. Od roku 1975 se Lennon stáhl do soukromí, začal sekat latinu a stal se mužem v domácnosti. V osmdesátém roce natočil svoje poslední, průměrné album „Double Fantasy“ s hity „Just Like Starting Over“, „Woman“ a písněmi jako např. „Watching The Wheels“ či „I´m Losing You“. Reprezentativním výběrem jeho songů je pak kompilace „The John Lennon Collection“, která vyšla na začátku osmdesátých let.

V prosinci 1980 byl John Lennon zastřelen vyšinutým fanouškem přímo před svým bydlištěm, newyorským domem Dakota. Odkaz nejprovokativnějšího beatla tedy žije už pouze v jeho písničkách. Ty byly obecně syrovější a experimentálnější než songy, které psal jeho konkurent Paul McCartney, přesto obsahovaly výrazné melodické prvky. Avšak oproti Paulově geniální prokalkulovanosti a preciznosti zněly také více autentičtěji - byly jakýmsi spodobněním man-rayovského výroku „umělec je pouze úplně pravdivý…“ A Lennon to tam prostě „měl“. Budiž mu nekonečno lehké.