Dokument z cyklu výprav za starou technikou a řemesly, tentokrát o mincovnictví (1985). Připravili: T. Krejčík, M. Švihálek, J. Nekuda a J. Večeřa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek Toto je příběh mincí, jejichž krása byla srovnávána se zářivou duhou. Mincovnictví patří k nejstarším lidským činnostem. Úsloví, že již staří Řekové, je zde zcela na místě. Přitom bylo mincovnictví vždy závislé jednak na rozvoji techniky a ekonomiky, jednak na hornictví a výskytu drahých kovů. Vedle zlata, stříbra a výjimečně platiny, se v mincovnictví užívalo i mědi. A to jako mincovního kovu nebo přísady do drahých kovů, aby se zvětšila jejich kujnost a pevnost. Kremnica – město spojené s výrobou mincí. Zlato. Kolikrát jen v lidské historii byl jeho lesk spojen s odvahou a zbabělostí, s láskou a nenávistí? Omámeni cinkotem mincí a zaslepeni jejich leskem byli někdy lidé schopni dopouštět se nejtěžších zločinů. Jiní naopak prokazovali odvahu a dokázali stoupat k nejvyšším metám cti a slávy. Taková byla moc peněz. Pro mincíře však není mince nic jiného než kousek kovu určitého rozměru a určité hmotnosti. Výroba mincí v sobě skrývá dva problémy: jak relativně co nejlevněji vyrobit co nejvíce shodných výrobků a jak tyto výrobky přesně označit, aby bylo zamezeno jejich falzifikaci.

V průběhu staletí existovaly pouze dva způsoby výroby mincí. Ražba a odlévání. Značná dělba práce v mincovnictví vyžadovala celou řadu dělníků-specialistů. Mincovnictví bylo tedy vždy zrcadlem úrovně určitého údobí a určité společnosti. Vzácná ruda stála vždy na začátku výroby mincí. Středověké cány – tyčinky stříbra odlévané do hrubého plátna. Nástroje výrobců mincí se neměnily celá staletí. Cány se rozklepávaly do plíšků, z nichž se vykrojovaly vlastní mince. Razidlo pražského groše. Pražský groš se razil do roku 1300 v Kutné Hoře. Bylo to platidlo uznávané v 15. století v celé Evropě. Výroba mincí nelákala jen poctivé řemeslníky a jejich mecenáše. Do díla se často pouštěli i lidé nepoctiví. Jedna z pěnezokazeckých dílen byla objevena na podzim roku 1950 v Koněpruské jeskyni. Padělatelská dílna pochází z poloviny 15. století. Penězokazci ji opustili uprostřed práce. Zanechali tak nesmírně cenné doklady nejen o své nepoctivé činnosti, ale o mincování vůbec.

Klikněte pro větší obrázek Stopy hovoří jasně – v dobách husitských bouří někdo v Koněpruské jeskyni napodoboval tzv. husitské haléře. Jiná penězokazecká dílna byla nalezena v jeskyni Čertova díra na kopci Kotouč u Štramberka. I v dnešním návštěvníkovi mohou tato místa vyvolat dojem, že chodby vedou do samotného pekla. Ano, sem je neradno chodit. Čertova díra sama však padla i s falešnou mincovnou za oběť při rozšiřování vápencového lomu štramberských cementáren. Téměř nic už se z falešného díla nezachovalo do dnešních dnů. Máme však přesné zprávy ortrestech, kterými padělatelům hrozilo středověké právo. Např. podle zemského zákoníku z doby Karla IV. byl pachatel falešného díla utracen ohněm, případně uvařen ve vřelém oleji.

Keltská duhovka – hrdinka našeho příběhu. Jedna z nejslavnějších mincí kolujících na našem území. Vydejme se po stopách tajemství její výroby. Keltské duhovky totiž nebyly raženy za studena, nýbrž odlévány. Volná rekonstrukce výroby keltských duhovek nám pomůže nahlédnout do technologické kuchyně staré více než 2 tisíce let. Vzácný kov vyrýžovaný ve zlatonosných českých řekách putoval do kelímku umístěného v keramickém tyglíku. Keramické formy jsou originály. Kdysi spočívaly v rukou starých Keltů, kteří do nich odlévali zlaté hrudky. Technologie ražby ve středověku ve srovnání s keltskou zůstává stejná – tzn. ruční. Ražení byla činnost velmi odpovědná. Mince musela být naražena přesným a rozhodným úderem razidla na minci.

Klikněte pro větší obrázek Soudí se, že keltské tyglíky byly větší a také počet foukačů vyšší. Do roztaveného kovu bylo otištěno, vtlačeno, keramické nebo kovové razidlo se zrcadlovým vyobrazením mince. Rozdíl keltské technologie oproti středověké a dnešní je patrný už z těchto razidel mincí a medailí z 18. a 19. století. Jimi se mince razily za studena pod tlakem – buď úderem kladiva nebo tlakem lisu zvaného balanciér. Síla tohoto lisu byla značná. Úder na razidlo byl znásoben setrvačností závaží upevněných na koncích dlouhých ramen. Proč se vlastně keltským mincím říkalo duhovky? Ještě Plinius se zcela vážně domníval, že se rodily z duhy. Příčinou tohoto názoru byl pravděpodobně jev, že totiž duhovky byly nejčastěji nacházeny na polích po dešti za svitu duhy, osvětleny zářícím sluncem.

 Krásné jsou mince, kousky drahého kovu opatřeného ražbou. Jejich podoba se měnila století od století, od dob starých Keltů až po dnešek. Toto jsou jedny z mnoha mincí vyráběných na území českého státu. Jejich podoba je odrazem dobových ekonomických poměrů v nichž mince plnily svůj účel. Ne, mince se nikdy nerodily z duhy, ani nevznikaly nějakým pohádkovým způsobem, jak věřili lidé ještě v dobách středověku. Jsou věrným obrazem společnosti, stavu techniky – jejich zrcadlem. A současně věrným průvodcem lidí od nejvzdálenějších hlubin věků až do současnosti.

Stopáž14 minut
Rok výroby 1986
 ST 4:3
ŽánrDokument