Dokument z cyklu výprav za technickými památkami, tentokrát o dřevě (1985). Připravili: M. Švihálek, T. Krejčík, J. Nekuda a J. Večeřa

Klikněte pro větší obrázek Dřevěný svět. Lidská obydlí, nástroje, potřeby pro domácnost, povozy. To všechno kdysi bylo ze dřeva. Dřevěný svět nám není natolik vzdálen, jak by se na první pohled zdálo. Ještě v tomto století žila podstatná část prostých lidí ve světě, kterému dřevo dominovalo. Ano, téměř všechno, co lidé kdysi dělali, bylo nějak spojeno se dřevem. Není divu, že nejstarší řemesla tkví svými kořeny ve vesnickém prostředí. Vydejme se za nimi. Kromě koní a dobytka byla dlouhá staletí jediným zdrojem pohonu všeho, co na vesnici souviselo s technikou a řemesly, obyčejná voda. Pohyb dřevěného kola byl převáděn palečným mechanizmem na další zařízení. V pilné práci jsme zastihli příslušníky jednoho z nejstarších vesnických řemesel tzv. sekerníky. Sekerníci byli vlastně tesaři, kteří dovedli vyrábět a opravovat dřevěné mechanizmy. Tady sekerníci sestavují tzv, palečné kolo, které bude součástí mlýnského zařízení. Všechno muselo být uděláno na vlas přesně. Vždyť takové mlýnské kolo mívalo až několik stovek součástek, a ty musely do sebe přesně zapadat. Sekernictví je velmi staré povolání.

Jeden z prvních mlýnů v Čechách, který postavili sekerníci a tesaři, je doložen už k roku 1140 na Sázavě. Mlýn byl stavbou, kterou se kdysi pyšnila téměř každá vesnice. Tento byl do skanzenu na Veselém kopci převezen z Olbřetic u Skutče. Blízko mlecího složení je instalována stoupa na tlučení krup a také jahelka k výrobě jahel z prosa. K mlýnu je připojena i varna povidel. Svému účelu sloužila ještě v roce 1929. Vodní síla je přenášena prostřednictvím hlavní hřídele pomocí jednoduché transmise. Ta uvádí do pohybu míchadla ve třech kotlech. V prvním se švestky rozvařily, pak se přes síto odpeckovaly a vařily ve druhém kotli. Ve třetím kotli, za nejpomalejšího chodu míchadla, se povidla zahušťovala. Dnes nám prostředí vesnických chalup připadá příjemné a idylické. Život tu však nikdy nebyl lehký. Pracovalo se prakticky od rozednění až do chvíle, kdy sluníčko zašlo za obzor. A často při skromném světle loučí nebo svící, později petrolejek i mnohem déle.

Klikněte pro větší obrázek Krajina. Krajina a lidská obydlí. Domky vyrůstají z kopečků, jako by tu byly věčně. Kdepak je asi ruka, která je rozhodila v krajině? V drsném kraji na Vysočině vzniklo mnoho řemesel, která dnes už prakticky zanikla a jejichž názvy nám na konci 20. století mnoho neříkají. Ruční výrobu valchy na praní už nikde neuvidíte. Dřevěný nástroj, který věrně sloužil pradlenám po celá staletí, dnes nahradily lesklé knoflíky automatických praček. Hračky byly obvykle jediným zpestřením života dětí v drsném prostředí. Samozřejmě i ony bývaly vyráběny ze dřeva. Specializovali se na to někteří truhláři. S láskou a péčí byly figurky soustruhovány a barveny. Ruce dětí, které si s nimi kdysi hrávaly, už dávno zmizely z tohoto světa. Také holubi, kteří obývali dřevěný domeček, už dávno odlétli. Kdykoliv se však mohou vrátit do dobrých časů. Pila ležačka byla na Veselý kopec převezena z Dolní Sloupnice. Byla obsluhována pomocí dřevěné převodovky. Zvedání kmene. Ležačka se pile říkalo, protože byla vybavena jedním vodorovným listem. Byla postavena v roce 1854 a věrně sloužila plných 100 let. Stupník neboli stoupa se říkalo zařízení, ve kterém se svislými údery kůlů drtila kůra, lněné semeno, křen, rudy, struska apod. Stupníky bývaly převážně na vodní pohon.

Jak už bylo řečeno, existovala na Vysočině celá plejáda starých řemesel. Některá poskytovala obživu snadněji, jiná patřila k tzv. chudým. Např. v pazderně se v jediné místnosti pracovalo i bydlelo. Ještě ve dvacátých letech našeho století v této sušičce lnu žila devítičlenná rodina. Unikátní soustruh na ruční pohon jsme objevili v kolářské dílně 83letého Františka Dostála. Při natáčení nám vyprávěl, že zamlada dokázal dřevěné kolo k žebřiňáku vyrobit za tři dny. Kolářství nebylo pouze vesnickým řemeslem. Kolodějové, jak se kolářům někdy říkalo, se dobře živili i ve městech. Např. v průběhu 14. století bylo v Praze napočteno na 40 kolářů. Skládání kola bylo závěrečnou fází výroby, nikoliv však konečnou. Dřevěné kolo muselo ještě putovat ke kováři, který je okoval. Koláře a kováře nacházíme často v jednom cechu, protože pracovali na společném díle. Dříví na kola muselo být zcela bez chyby, pevné a houževnaté. Loukotě se většinou dělaly z bukového dříví a náboje čili písty z dokonale zdravého jilmu.

Klikněte pro větší obrázek Hamernictví patřívalo k nečastějším vesnickým řemeslům. Hamry bývaly poháněny vodním kolem a někdy i oheň v kovářských výhních byl rozdmýcháván pomocí vodní síly. Často si však lidé museli pomoci sami. Hlavní hřídel zvedá kladivo o hmotnosti 100 kg. Druhá hřídel je opatřena palečním kolem pro pohon brusu a klikou k pohonu měchu a výhně. Pryč jsou časy starých sekerníků, kolářů a pumpařů. Dnes už žijeme jinou dobu. Ale práce našich předků bychom si měli vážit, byť jejich materiálem byla hmota tak obyčejná, jako je dřevo. Mějme na paměti, že může přijít den, kdy všechno naše zlato nepostačí k tomu, abychom vytvořili obraz minulých časů.

Stopáž14 minut
Rok výroby 1986
 ST 4:3
ŽánrDokument