Básnířka Irena Šťastná nazvala své Sváteční slovo Hranice v nás, přičemž se slovem hranice pracuje jako s metaforou. Od hranic na polích se přes hranice v nás a hranice v komunikaci dostává až k tzv. psychologickým hrám, pro něž jsou hranice klíčovým slovem…

Hranice v nás

Mí předkové 5 generací nazpět pracovali s touto hlínou, na které stojíme v obci Dobroslavice v okrese Opava. Kdysi dávno ta komunikace musela být určitě přímá a založená na vzájemném respektu, protože jinak se jim muselo docela dobře stát to, že pak třeba nebyla úroda, pokud s tou hlínou nekomunikovali tak, aby jim ona vůbec mohla něco dát a pokud oni nebyli schopni něco dát jí.

Toto je komunikace, která musela mít nějaké hranice, a ty hranice nebylo záhodno porušovat. Ti předkové, když zde původně pracovali, museli mít rozparcelováno vše na malinká políčka. Když se podíváme všude tady okolo, dneska jsou tady obrovské lány.

2 roky zpátky jsme se rozhodli s mým bratrancem tuto situaci změnit aspoň maličkato a ten travnatý ostrov s lipami, který je tady za mnou, jsme se rozhodli propojit s cestou, která je nedaleko, tak aby se tady lidé mohli dostat. Stáhnuli jsme do toho dalších 50 lidí a vysázeli jsme Alej k lipám, jak jí dneska říkáme. To znamená alej 23 slivoní a hrušní. Znamená to, že jsme se původně podívali do starých historických map, kudy ta dávná cesta vedla, a znovu jsme se snažili na bázi respektu tady vybudovat vztah s tou hlínou, tak jako to dělali naši předkové. Myslím, že se nám to docela podařilo.

Když se zaposloucháme do komunikace, kterou dnes a denně běžně slyšíme kolem sebe, jsou to velmi často psychologické hry, které s námi ti komunikační partneři hrají. Znamená to, že se sami dávají do role zachránce, do role oběti nebo do role pronásledovatele a náš pocit z toho je potom napětí. Víme, že nám to úplně nesedí, že jsme někam vmanipulováni, a pocit, který nám z toho zůstane, není vůbec příjemný.

Klíčové slovíčko v tom kontextu je hranice. Znamená to si tu hranici určit, hranici si držet a trošičku donutit toho komunikačního partnera, aby to respektoval. I mně samotné trvalo poměrně dlouho, než jsem k takové komunikaci, kdy manipulovat nepotřebuju, dospěla. A uvědomila jsem si, že to vůbec nezáleží na věku, protože i člověk, který má 70 nebo 80 let, pokud ty nahrávky, které do sebe vsáknul ve věku od 0 do 5 let, nepodrobil žádnému prozkoumání a vědomě je nějak nepřepracoval, bude pořád fungovat na bázi manipulativní komunikace. Máme v sobě pořád ty staré nahrávky rodičů, kteří jsou manipulující a zasahující, nebo toho dítěte v sobě, které je zlomyslné až lehce brutální. A pokud se vědomě nerozhodneme, že to chceme jinak, pokud to nezměníme, tak pořád pojedeme v tom starém stereotypu manipulace.

Já když jsem mluvila o Aleji k lipám, mám úžasný pocit právě z toho, že právě tam při tom pravidelném setkávání s 50 lidmi se nám povedlo to úžasné, že držíme krásně komunikaci, která je respektující, a manipulaci nemusíme vůbec používat. A je to nádherně úlevné, že jsou místa a kontexty mezi lidmi, kde si to takhle můžete nastavit. Jednu z těch psychologických her, kde máme na jedné straně pronásledovatele a na straně druhé oběť, může ilustrovat i text v mé knize, vztah myslivce a kořisti.

On: Posed, pozorovatelna. Na vyvýšenině zpozorovat, zaměřit. Kružnice hledáčku s čárami středem. Neminout. Odstřelit.
Ono: Na otevřeném oranisku okusit hlínu. Nahromadit ji v puse a pomazat si zuby. Maskování. Pak ležet opodál, odloveno, pomočeno loveckými psy, vystaveno u honitby.
On: Na odchodu s objemnou důvěrou v pušku pohupující se na rameni a hubou plnou slin.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD