Římskokatolický kněz Petr Šustáček se ve svém Svátečním slovu zamýšlí nad vytrvalostí ve víře. „Pro křesťana je nutné pochopit a přijmout fakt, že žít s Kristem, znamená začínat stále znovu,“ říká páter Šustáček. „Představa, že jednou budu tady na zemi hotový se svým úsilím a všechno půjde samo od sebe, je iluzorní. Začínat stále znovu budovat duchovní stavbu svého života ovšem může být únavné, otravné a může přestat člověka bavit. Pro vytrvalost ve víře v Boha, což znamená žít s Bohem, jsou nutná stálá nová a nová rozhodnutí a ochota k tomu. Já si osobně vůbec nevěřím, že to dokážu. Jsem ale přesvědčen, že to dokáže Bůh ve mně.“ Krédem Petra Šustáčka je totiž myšlenka sv. Pavla, který říká: „Jsem silný milostí Ježíše Krista…“

O vytrvalosti ve víře

Pro každého křesťana je v životě nejdůležitější vědomí, že vytrvalost ve víře je důležitou a nezbytnou záležitostí. Nejdůležitější je si uvědomit, že křesťanství znamená začínat stále znovu. A toto začínání stále znovu a znovu a znovu může být opravdu někdy otravné, protivné a frustrující. Ale je to jediný způsob, jak člověk může na cestě k Bohu vytrvat.

Právě v této věci potřebuji i vlastnosti, které jsou mi blízké a které mi celý život pomáhají jít tímto životem věrně s Bohem. Jsou to trvalé vlastnosti, říkáme jim ctnosti, a to je pokora a upřímnost. Pokora, tím myslím to, že vím, že na věci nestačím sám. A druhá věc je, že každý se opírá o někoho či o něco.

Dostal jsem jednou poznámku, že pro mě jako pro věřícího je víra berlička. A já říkám, že není berlička, ale berla. V podstatě vnímám po celý život víru a vztah k Bohu jako výstup na vysokou horu. Udělal jsem nejeden kopec a nejednu horu, po které jsem šel, a moje představa o ní při prvním pohledu byla naivní. V té první fázi jsem si říkal, že to je přímý kopec, tam povede cesta přímo nahoru. Pak budu nahoře a už nebude žádný problém, mám to za chvíli. Udělám to dvakrát za den. Teprve když člověk jde tuto horu, zjistí, že jsou to cesty klikaté a že je chvíli nahoře a pak se hned zase propadne a zase se jde nahoru a tak to pokračuje až na vrch.

A tady si člověk uvědomí, že je to stejné i v duchovním životě, v životě víry. Stálé padání a vstávání, u nás tomu říkáme hříchy, jsou vlastně záležitostí normální v tom smyslu, že člověk bude dokonalý až v nebi. Tady nejde o to, abych já podával výkon, ale abych se stále opíral o toho, který je mou silou. A to je Kristus.

Ježíš často říkal ve svém slově: „Chceš-li a nechceš-li, zachovávej přikázání.“ Nechává nám svobodu. A v této svobodě člověk žije. Někdy by ji raději neměl. A je pravda, že mě osobně moje hříchy doslova drtí. Hřích není tragédií, jak se někteří lidé domnívají. Ale nedělat s tím nic a nesnažit se ho napravit je opravdu špatně. A proto je dobré, aby člověk nerezignoval, když se mu nedaří, a to neplatí jenom o víře. Rezignace, jak jsem někde četl, je skulina pro ďábla. Člověk je náchylný ke vzdávání věcí. Už se mi nechce, a to slovo „nechtít“ je velice ošemetné. Je základním předpokladem pro to, aby člověk rezignoval. A nechce se mi, to znamená, že už pro to nic neudělám. A s tím nemůže udělat nic ani Bůh. A tak si uvědomujeme, že potřebujeme na Boží výzvu odpovídat svou ochotou jít a vytrvat na té cestě.

Jestliže se vám zdá, že jsem v celém hovoru ani jednou nevzpomněl slovo „vytrvalost“, je to omyl. Právě slova začínat znovu a znovu a znovu, to je věc, kdy my tu vytrvalost osvědčujeme. To je také podstata celé naší víry a našeho křesťanství. Bez toho to vůbec nepůjde. Zkusme to. A já přeji sobě i vám, abychom v této ochotě začínat svůj život s Kristem a pro Krista znovu a znovu a znovu byli ochotni a vytrvalí až do konce.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2016
 ZJ ST HD