O Janu Karafiátovi, Broučcích a smrti

Patřím mezi milovníky léta. Jak kvůli teplu tak samozřejmě hlavně kvůli světlu. Protože světlo k životu potřebuji a určitě nejsem sám. Ale přesto všechno, že miluji teplo a slunce, tak je mi jasné, že to v naší krajině přináší spoustu problémů. Vítám i to, že přijde podzim s vlhkem a vodou a že přijde i zima. A i když ta na první pohled není pro člověka milujícího léto úplně příznivá, tak nese silné významy. Nese význam usínání, nese význam a smrti, ale nese taky příslib vzkříšení.

No ano. Probouzí se ve mně dětství. „Tam pod jalovcem kvetlo devět chudobiček bílých tři s kraječkem červeným.“

Když Jan Karafiát psal Broučky, psal je jako evangelický farář, křesťan, člověk, který přemýšlí a věří. A všechno o své životní filosofii, umění žít, do Broučků vepsal. Jak se ostatně na dobrou pohádku sluší. Aspoň tak to čtu. Ale pak se objevili jacísi normalizátoři života a zdálo se jim, že ta poslední kapitola, kam směřoval Karafiát své Broučky, tedy kapitola, která mluví o jejich smrti, a podle mě i naději, tak to vynechali. Řekli si, nebudeme přece děsit děti.

Já mám knihu, která ještě tu poslední kapitolu má, ilustroval ji Jiří Trnka. Přečtu vám, jak kniha ve spoustě vydání, kde se redaktoři báli smrti.

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští. A oni přišli a sedli si kolem kamen a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi málo dříví. „I to my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali – už to měli – a ještě se pomodlili:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali.“

A tady tečka, podle normalizátorů slova i myšlenek. Jenomže Karafiát celou knihu směřoval ještě k několika dalším větám, k pointě celého příběhu.

„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.“

Uznejte, dokáže někdo poetičtěji popsat smrt? Vím, že pro mnoho lidí působí smrt děsivě, odpudivě. Možná proto, že je to smrt bez naděje, beze smyslu. Ale já věřím spolu s Janem Karafiátem, že smrt smysl má. Je to okamžik, ke kterému se celý život směřuje, že taky v životě něco udělám, ale také se mi otevírá nový život, o kterém nevím. Vím, s kým tam jdu, že tam jdu s Hospodinem, s Kristem, s dobrým průvodcem. To nemohu dokázat, ale mohu o tom akorát svědčit. Nebojím se.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2020
 P ZJ ST HD