O vděčnosti a děkování v našem životě

Nezapomeň poděkovat, slýchám někdy říkat rodiče dětem. Jistě, děkovat se má, ba dokonce musí. Je to správné, slušné. Jenomže dobrý návyk, slušné vychování, nebo prosté vědomí povinnosti jsou vlastně dost podivná motivace k děkování. Vybavuje se mě k tomu jeden příběh o Ježíši, který na svých cestách potká deset nemocných lidí. Ta nemoc, která je i vidět, jim dost komplikuje život. Musí se držet stranou od lidí, aby někoho nenakazili. Nesmí se s nikým stýkat, ba ani se svými nejbližšími. Jsou odkázáni na milodary. Odstrčeni úplně na kraj lidského společenství. Za Ježíšem si přijdou pro pomoc. Smiluj se nad námi, volají zpovzdálí. To je taky to jediné, co jim zbylo. Zdálky se dovolávat lítosti, milosrdenství, soucitu. Ježíš se smiluje, i když způsobem, který není našinci vůbec srozumitelný. Pošle je tam, kde je mohou opět prohlásit za zdravé.

Někde cestou se jimi stanou. Nevím kdy, nevím jak. V tom příběhu se o tom nic neříká. Asi to není to podstatné. Důležité je, že jeden z těch deseti, když zjistí, že je zdráv, nepeláší rovnou domů k rodině, zpátky do práce, do života, zkoušet dohnat to, co kvůli nemoci zameškal. Neudělá to, co by se dalo čekat, neudělá to, co udělalo nejspíš jeho devět spolupacientů. Vrátí se ještě za Ježíšem poděkovat. Nějak ho ta zkušenost nejspíš posunula v životě. Zdraví už nevnímá jako něco, na co by měl samozřejmě nárok nebo právo. Zažil Boží blízkost, Boží milost, milosrdenství, Boží dar. Neváhá vyjádřit svoji hlubokou vděčnost i nahlas před druhými. Díky Bože, díky Ježíši.

Tahle víra nejen uzdravuje, ale taky zachraňuje, říká k tomu Ježíš. Tohle je pro mě ten klíč. Podívat se na svět brýlemi vděčnosti a uvidět, že zdraví, bezpečí, jídlo, partner, děti, přátelé, ba ani dobrá kniha, kafe, procházka, poklidný večer, místo k parkování, zhola nic není samozřejmost. Je to dar. A že těch dárků je, to člověk uvidí, když se začne na svět dívat touhle optikou. Na podzim se slaví dívčininy, poděkování za úrodu. Je to vlastně dobré období, poděkování za všechno možné i nemožné, co od lidí i Boha dostáváme. Našinec občas potřebuje některé věci připomenout, aby se z děkování nestal jenom dobrý návyk, nebo dokonce mus. Aby se nám dobré věci, lidi, chutě, zážitky, zkušenosti, nestávaly samozřejmostí, když se ze života vytratí vděčná radost. A aby taky dárci nebyli smutní. Vždyť poděkování je taky zpráva pro druhé, že jsem si všimla, že mám radost, že je mi dobře. Právě proto je slovo děkuji kouzelné, že dovede radost šířit.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2021
 P ZJ ST HD