Tak nám začal nový školní rok

Mgr. Pavel Wiener

Klikněte pro větší obrázek Pavel Wiener dokončil v roce 1979 studium oboru Speciální pedagogika – vychovatelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V praxi působil jako vychovatel ve školách pro zrakově postižené v Praze, v letech 1982–1990 jako sociální pracovník, v letech 1990–1993 na Pedagogické fakultě UK na Katedře speciální pedagogiky jako vedoucí Oddělení tyflopedie. Mezi lety 1994 a 2008 zastával funkci ředitele Institutu rehabilitace zrakově postižených UK Praha. Od roku 2009 pracuje jako manažer projektu ČČK „Přátelská místa“. Publikuje práce na téma zrakového handicapu, podílí se na popularizačních pořadech a zavádění moderních vyučovacích metod pro zrakově postižené.

Tak nám začal nový školní rok

Tak nám začal nový školní rok a přemýšlel jsem, co k tomu dodat, o čem mám vlastně povídat? Že jsou kantoři hloupí a přetěžují děti příliš dlouhými úkoly? Že je hrozné dbát na to, aby vaše dítě mělo značkové vybavení, aby nebylo vystaveno posměchu spolužáků? O šikaně, o vzrůstajícím násilí, o tom všem bylo řečeno až dost.

Pak jsem si vzpomněl na jednu věc a možná podstatnou, když mi utkvěla ve vzpomínkách. Na chodbě školy, do které jsem chodil, visel obraz Jana Ámose Komenského s tou typickou bradkou, vážným výrazem a pod ním stálo: „Uč se, synu, moudrým býti!

Teď na začátku nového školního roku, jsem si na ta každodenní setkávání s tím vážným pánem vyvolávající respekt až strach, vzpomněl. Co je to moudrost? Je vůbec možné se jí naučit? Upřímně řečeno nevím, a to mi za rok bude šedesát.

Naučit se to asi nedá. K moudrosti musí člověk dospět bohužel za cenu zkušeností velmi nepříjemných. Když se s námi děje něco nepříjemného, když něco bolí a trápí, většinou se s námi děje něco pozitivního. Nikdy a nikde jsem nečetl o tom, že by se někdo k vyšší kvalitě proradoval. A že jsem životopisů četl hodně. Upřímně řečeno pár takových chvil jsem už také prožil. Teď pořád marně čekám na tu moudrost.

Pokud máme a hlavně naše děti a vnoučata mít šanci směřovat tím směrem, který od nás požadoval zarámovaný Komenský, čekají naše školy dost velké úkoly. Škola by měla naučit myslet samostatně a svobodně. Nesmělo by se ale zapomínat ani na výchovu. Rozhodně ne každá rodina dokáže svým dětem výchovu opravdu vštípit, tedy nikoliv tu správnou. Jak nám ukazují poslední naši dva prezidenti, vzdělání bez vychování je k ničemu. Jen to zvyšuje nebezpečnost jejich počínání.

Člověk bez vědomí mravní odpovědnosti ve mně vyvolává nevolnost a hrůzu. Pak jsem si vzpomněl ještě na jeden moment. Mám na mysli komunikaci s lidmi se zdravotním handicapem. Naši generaci obdařovali velikáni typu Lenina, Gottwalda, mladé zase učí kde co, ekologické myšlení, sexuální výchovu a spoustu dalších, ale o tomhle pořád nic. Jak převést nevidomého přes ulici, jak se domluvit s hluchou babičkou ani zmínka.

Proč? Jak je to možné? Nevím proč, ale vím, že je to špatně. Dokud nebudeme rozumět lidem okolo, nikdy se nám nebude žít opravdu dobře. Ani nám, takzvaně zdravým, ani jim. Na naší straně pořád budou ty upocené rozpaky: Mám, nemám poskytnout pomoc a jak? A na jejich straně to věčné: To zvládnu, protože mi nic nezbývá.

Škola by měla vést k pochopení věcí stejně jako k porozumění lidem a v tomto směru se pořád nestalo vůbec nic. Když byl nás vnouček informován o tom, že babička nevidí a musí jí všechno dávat do ruky, aby si to mohla prohlédnout, začal jí ruce najednou prohlížet. Na udivený dotaz moji ženy, co to dělá, odpověděl: „Já tam hledám ty oči.“ U šestiletého kluka je to OK. My ostatní v této situaci zůstáváme celý život: úředníci, ředitelé, policisti, ministři, jenom proto, že nám o tom nikdy nikdo nic neřekl. Nemyslíte, že bychom s tím měli něco udělat?

Stopáž5 minut
Rok výroby 2015
 P ZJ ST HD