Kamelot?
Kamera švenkuje po zahraničních časopisech a komentátor divákům sděluje, že „není dne, aby západní sdělovací prostředky nepřinášely senzační zprávy z naší republiky. Na objektivitě jim příliš nezáleží, všechno co může posloužit ke zpochybňování přestavby v naší zemi má přednost a zelenou.“
Následuje rozhlasový záznam BBC ze srpna 1989, kde se říká, že krajský soud v Hradci Králové zamítl odvolání Františka Stárka a Ivy Vojtkové proti rozhodnutí okresního soudu v Ústí nad Orlicí, který odsoudil Stárka na dva a půl roku vězení a Vojtkovou na jeden rok podmíněně. Soud je uznal vinnými z trestného činu pobuřování. Komentátor dodává, že obdobné informace vysílaly i rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, a ptá se „proč tak velký zájem“ a zároveň odpovídá, že „zřejmě proto, že Stárek je signatářem Charty 77“, což je podle autora komentáře „v protičeskoslovenské propagandě karta, na kterou se sází“. Záznam BBC objasňuje, že Stárek byl souzen za vydávání nezávislého kulturního časopisu Vokno a Vojtková za napomáhání.
Kamera objevuje hromádku časopisů Vokno a komentátor cituje z některých článků. Jsou záměrně vybrány nejradikálnější pasáže např.: „už aby Gorbačova zastřelili, přistihuju se při tomto bezbožném přání, aby byl zase tam, kde patří.“
Komentátor o Stárkovi tvrdí, že „nebyl zrovna z laciného kraje, za jeden výtisk ilegální tiskoviny Vokno inkasoval 50 Kčs“. Prý v rámci inovace začal nabízet Videomagazín Vokna, který podle komentátora „ukazuje úroveň zábavy některých signatářů Charty a jejich stoupenců, kteří mj. tvrdí, že se stavem naší kultury je to velmi špatné“. V technicky nekvalitní ukázce vidíme a slyšíme zpívat Jimiho Čerta Horáčka. Komentátor připomíná, že se to „líbí i signatáři Charty Václavu Havlovi“, kterého vzápětí vidíme se sklenicí piva v ruce.
Komentář připomíná, že Stárek byl dvakrát trestán pro výtržnictví, „poprvé v roce 1976 v souvislosti s vystupováním nepovolených skupin The Plastic People of The Universe a DG 307“ a dodává „o úrovni těchto skupin svědčí mimo jiné text k jedné z jejich písní: zahoďte mozky, zahoďte srdce, zahoďte všecko, co vás dělá člověkem. Staňte se prasetem.“
Dále se dozvídáme, že v roce 1987 začal Stárek vydávat Voknoviny. „Jejich programem je destrukce, skandalizování, nezájem o konstruktivní řešení problému.“ Pro „lepší představu“ autoři pořadu vybírají několik citací, např. „Kdo se chce s komunisty dohodnout na svých podmínkách, musí s nimi jednat z pozice síly.“ Voknoviny jsou podle autorů pořadu také plné vulgárních výrazů, což vzápětí dokumentují obrazové záběry.
Komentátor se ptá, komu jsou Voknoviny určeny. „Jedním z adresátů byl například signatář Charty Jiří Rakaš, člen tzv. hudební skupiny s příznačným názvem Hudební hluch.“ V následující ukázce zaslechneme několik vulgárních slov a poté zní song s textem: „Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší, ani já ani ty. Všichni máme strach z toho, co přinese zítřejší ráno.“ Zpěv střídá jiná ukázka z videomagazínu Vokna, ve které signatář Charty 77 Rakaš říká, že „přestavba je blbost“.
Střihem se přenášíme do Paříže a komentátor prozrazuje, že „od roku 1956 tu sídlí redakce emigrantského čtvrtletníku Svědectví, v jejímž čele stojí dlouholetý spolupracovník americké zpravodajské služby CIA poúnorový emigrant Pavel Tigrid“. Zatímco sledujeme skoro až reklamní záběry pařížských pamětihodností, dozvídáme se, že Stárek je ve styku s Tigridem, od kterého získal moderní psací stroj. Stárek prý „dostával i další pomoc.“ Kamera zabírá poukázky, podle komentáře v celkové hodnotě 10 tisíc tuzexových korun. Autoři pořadu objevují v této souvislosti spojení Stárka na firmu Bezemek, která v Rakousku zastupuje Tuzex.
Stárek prý dostával tuzexové bony i od Milana Kubese z Mnichova. „Pan Kubes, který si dnes říká podplukovník, opustil Československo v roce 1969, emigroval z obavy před trestním stíháním za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Dnes v mnichovském tzv. domě přátelství nabízí novým emigrantům služby výměnou za zajímavé informace. Kromě toho zabezpečuje pro Tigrida expedici protisocialistických tiskovin do ČSSR.“
Poznáváme i amerického studenta, který plnil v ČSSR šestkrát stejný úkol „předat zásilku a instrukce pro další nepřátelskou činnost některých čs. občanů, poté vyzvedl předem objednané pomlouvačné pamflety pro emigrantské tiskoviny a Svobodnou Evropu.“ Další kurýr, holandský státní příslušník, přivezl do ČSSR mj. i Kubesův dopis pro Stárka, ve kterém píše, že by „potřeboval co nejvíce nejrůznějších čísel Vokna“. Kamera švenkuje po originální listině. „Tolik dopis“, říká komentátor, „jeho text jen potvrzuje, že Stárek patří k těm, kdo udržují spojení s nepřátelskými centry v zahraničí. Důkazy o jeho činnosti směřující k narušování procesu přestavby v naší zemi byly nesporné. Proto byl v souladu s platnými čs. zákony odsouzen.“
V československé společnosti v té době narůstalo napětí mezi oficiální politickou strukturou a občanskou veřejností, sílilo rozčarování občanů z průběhu přestavby, o které vedení státu stále více hovořilo, ale v praxi se prakticky neprojevovala. Lidé si uvědomovali, že svoboda slova, která se otevřela v Sovětském svazu, v Československu stále neplatí a reakce vedení KSČ na existenci petice Několik vět a trestání jejich signatářů, to jenom potvrzovalo.
Disidenti a nezávislé iniciativy byly oficiálními politickými místy a bezpečnostními orgány považovány za zdroj neklidu ve společnosti, a proto proti nim státní Československá televize útočila ve svých pořadech čím dál častěji.
Daniel Růžička
