12. květen 2012

Michal Horáček: Český kalendář (NLN)

Vždycky když spisovatel Petr Šabach vydá novou knihu, stojí to za pozornost. Stalo se tak i třetího května v pražském knihkupectví Fišer, kde autor uvedl svou novou knihu s názvem Máslem dolů. Sám název novely naznačuje, že se v ní tentokrát řeší životní malér: Situace, kdy jako by nám okolnosti pořád kazily naše životy, bránily v lenošení a vůbec v tom, abychom si žili co nejvíce podle svého. Jde s tím něco dělat? Hrdinové Šabachovy novely se o to pokusí.

Hans Christian Andersen: Zpráva o cestě do Saského Švýcarska (České Švýcarsko)
Lama Anagárika Góvinda: Cesta bílých oblaků (Eminent)
Je něco jiného vydat se na cesty s posledním bedekrem, v kterém jsou informace o hotelích a benzínových pumpách postavených minulý týden, a řídit se na cestách příručkou, která vznikla třeba před dvěma sty lety: nepřiléhá těsně k dnešní současnosti, ale její četba dovolí na místě spatřit věci, které jinak dnešní oko nevidí. Spisovatel Hans Christian Andersen, tehdy šestadvacetiletý, se tak v roce 1831 vydal na cestu Německem a dorazil až na sever Čech, do Saského Švýcarska. Navštívil Děčín, kochal se krásou Pravčické brány a zaznamenal si hlubokou zbožnost i muzikálnost místních obyvatel. Jeho Zprávu o cestě do Saského Švýcarska přeložili Jaroslav Holoubek a Jelena Klare a vydala společnost České Švýcarsko.
To Lama Anagárika Góvinda, původním jménem Ernst Lothar Hoffmann, žil ve století dvacátém a zapsal se do jeho dějin jako jeden z největších propagátorů buddhismu. Duchovně se inspiroval hlavně v tibetské kulturní oblasti, kam podnikl několik cest ještě jako do nezávislé a Čínou neokupované země. Díval se kolem sebe očima západního člověka, a viděnému rozuměl, jako kdyby v zemi žil odjakživa. Takový Tibet už nikdy nebude – a to ani kdyby se mu povedlo získat znovu samostatnost. Cestu bílých oblaků Lamy Anagáriky Góvindy v překladu Zuzany Ondomišiové vydal Eminent.

Michal Svěrák: Svět v hrsti prachu (Argo)
Petr Osina: Základy islámského práva (Leges)

Co se to přihodilo v české vizuální kultuře posledních třiceti let? Událo se toho dost: do věčných lovišť se odebrala první moderna, vystřídaná postmodernou; pak padla železná opona a také do umění vtrhla globalizace, ze které postupně, na začátku nového tisíciletí, krystalizují pokusy o ustavení moderny nové. Co v té době formovalo umělecký vývoj, jakými způsoby se bojovalo o místo na slunci, jaké umění tím vzniklo a jak je společnost přijímá? Na tyto a mnohé další otázky hledá odpovědi skoro tisícistránková publikace vydaná Vědecko-výzkumným pracovištěm pražské Akademie výtvarného umění. Edičně ji připravili Jiří Ševčík, Pavlína Morganová, Terezie Nekvindová a Dagmar Svatošová a má název České umění 1980-2010.

O Marcele Turečkové se ví, že v českém knižním světě léta zvládá spousty práce. V současnosti působí jako tajemnice Svazu českých knihkupců a nakladatelů, k čemuž si v posledních letech přibrala i organizaci literární Ceny Jiřího Ortena. Uděluje se každoročně, letos už popětadvacáté, za básnické nebo prozaické dílo vzniklé v českém jazyce, jehož autorovi nebylo v době vydání víc než třicet let.

Lenka Kosková-Třísková: Anička, žabičky a jejich přátelé (Mladá fronta)
Petr Matějček: Artefakt moci (Plejáda)
Connie Willisová: Kniha posledního soudu (Triton)