Poslali je prý zachránit Československo. To, co tady uviděli na vlastní oči, však někteří neunesli. Dokumentární film režisérky Anny Kryvenko doplněný bohatým archivním materiálem překvapivým způsobem nahlíží události srpnové invaze 1968 z pohledu vojáků, kteří se ocitli nedobrovolně v roli okupantů
00:05:08 ŽENSKÝ HLAS: Horní část Vinohradské třídy
00:05:10 je už plná tanků okupačních vojsk. Zatím se blíží k Rozhlasu pomalu.
00:05:15 Ze střechy Rozhlasu bylo vidět nejméně deset obrněných vozů.
00:05:18 Lidé se opět snaží zabarikádovat
00:05:20 pomocí automobilů a těžkých nákladních vozů.
00:05:23 Zatím okupační vojska nemají přístup k Rozhlasu,
00:05:26 ale nevíme, jak ještě dlouho se udrží tato situace.
00:05:30 V tomto okamžiku se ozvala ostrá střelba z Vinohradské třídy.
00:05:34 Lidé prchají směrem k naší budově před střelbou kulometů, samopalů
00:05:38 a vykřikují "Dubček! Dubček!" a my se k nim připojujeme.
00:05:43 MUŽSKÝ HLAS: Věřme všichni, prosím vás teď naléhavě,
00:05:46 věřme, že skutečně musí zdravý rozum vyhrát,
00:05:47 není možné aby toto vydrželo, tato situace,
00:05:50 věřme, že se podaří zdravým silám u nás
00:05:53 i zdravý rozum u těch, kteří nás teď okupují, zvítězit.
00:05:57 HLASATELKA: Věřme dál v socialismus a demokracii!
00:06:00 Chceme socialismus, ale lidský socialismus!
00:06:04 HLASATEL: A věříme, že i ten náš socialismus československý
00:06:07 přece jen vybojujeme, že nám vydrží.
00:06:11 Věřme, teď nám nic jiného nezbývá než věřit, přátelé,
00:06:14 a být klidní a nenechat se vyprovokovat.
00:06:16 Věřme, že pravda zvítězí.
00:06:19 Prosím vás znovu, jménem pracovníků Rozhlasu:
00:06:23 Nedělejte nic, co by vedlo ke zbytečnému krveprolití.
00:06:31 Vyčkejte, až se ozve naše legální vláda, ústavní činitelé.
00:06:38 Nepomůžeme ničemu v současné situaci tím,
00:06:42 že budeme vytvářet barikády, eventuelně další věci dělat,
00:06:50 které by vedly ke srážce, která v současné době
00:06:54 nemá žádný smysl, vedla by pouze k obětem,
00:07:00 které nikdo nechce, aby padly zbytečně.
00:07:04 Prosím tedy znovu, přátelé...
00:08:45 Pátek, 1. ledna
00:08:49 Dneska jsem se rozhodla psát si deník.
00:08:52 Bože, to je klišé...
00:08:54 Nejhorší začátek v dějinách psaní deníků.
00:08:57 Ale škrtat to nebudu, stejně už dávno není 1. ledna.
00:09:02 Chtěla jsem mít důležitý rok v mém životě zachycený celý.
00:09:06 Je pravda, že je pátek, ale už je únor.
00:09:11 Deníku, svěřím ti první tajemství.
00:09:16 Ani mámě jsem to ještě neřekla,
00:09:18 jenže když to napíšu, přestane to být tajemství.
00:09:25 Jedná se o přijímačky a... Mám radost!
00:09:34 Úterý, 21. srpna
00:09:37 Už 3 měsíce, 11 dnů a 7 hodin čekám na vízum.
00:09:45 Ukrajinka, co jede studovat do Prahy divadlo, je asi podezřelá.
00:10:02 Bydlím na Chodově. Mezi panelákama to voní stejně
00:10:06 jako na Krymu, a baráky jsou jako v Aluště!
00:10:13 Jsem v Praze, a zároveň jako bych byla doma.
00:10:18 Měla jsem z toho radost až do doby,
00:10:20 než jsem poprvé potkala spolužáka-scénografa.
00:10:24 "S Rusandou spolupracovat nebudu.
00:10:27 Zase nás okupujete," řekl a odešel.
00:10:32 A já myslela, že sousedka, co neodpovídá na pozdrav,
00:10:35 a nepříjemná prodavačka jsou jenom krávy.
00:10:40 To budu navždy cizačka s přízvukem?
00:10:49 Bez uvedení dne
00:10:52 Krym je obsazen Ruskem! Nevím co napsat...
00:11:01 Slova na papíře tvoří paměť.
00:11:10 Kdo jednou najde moji historii v krabici od bot?
00:11:13 A bude ho zajímat?
00:11:19 Na co se bude ptát, pokud nebude vědět, kým jsem byla?
00:11:33 Úterý, 13. listopadu
00:11:36 Tramvaj právě přejížděla mostem přes Vltavu, když mi volala máma.
00:11:44 Ptala se mě na Darju. Darja, moje nejlepší kamarádka.
00:11:50 Je z Ruska. Jsme paradoxem dnešní doby.
00:11:56 Ukrajinka v Čechách potkala Rusku a jely spolu na výlet do Moskvy,
00:12:02 zatímco okupace Krymu upadá v zapomnění.
00:12:09 V Moskvě jsem konečně utratila rubly,
00:12:11 co mi dala teta Tamara k narozeninám.
00:12:15 Je to vlastně prateta, sestra mojí babičky.
00:12:22 Žije v Rusku, daleko na Východě,
00:12:24 ale na léto přijela za mámou na Ukrajinu.
00:12:29 V tramvaji na mě koukal starý pán s roztomilým jezevčíkem na klíně.
00:12:34 Z tlamy mu visel jazyk, jakoby se smál.
00:12:38 Usmála jsem se na něj, ale pán začal křičet.
00:12:44 Že jsme "okupanti zasraný," a navždy budeme.
00:12:48 Chtěla jsem mu říct, že to je naopak, že Krym byl náš,
00:12:53 ale pán, celý rudý, se nezastavil:
00:12:56 "Co si to dovoluju, mluvit rusky na veřejnosti?"
00:13:00 "Nikdo vás nezval!"
00:13:03 Další slova jsme neznala, byly to jistě nadávky.
00:13:09 Pořád opakoval: "rusačka" a "šedesátý vosmý".
00:13:14 Lidi v tramvaji dělali, že tam nejsou.
00:13:17 Já radši vystoupila.
00:13:22 Co jsem mu měla říct?
00:13:28 Že jsem mluvila ukrajinsky?
00:13:32 Že nemůžu za něco, co se stalo 20 let před mým narozením?
00:13:38 Že jsem v 68. opravdu nepřijela na tanku?
00:13:43 Proč bych se měla omlouvat
00:13:45 za okupaci Československa Sovětským svazem?
00:13:50 Když už jsme u paradoxů:
00:13:52 ani jedna z těch dvou zemí už neexistuje!
00:13:56 Stejně by to nepomohlo. Okupace v 68. znamená,
00:14:03 že pán s jezevčíkem má svaté právo řvát v tramvaji
00:14:06 na mladou holku za to, že sám nerozezná ukrajinštinu od ruštiny.
00:18:39 Datum 21. 8. 1968
00:18:50 K odeslání prostředky utajeného spojení
00:18:58 Telegram číslo 194
00:19:06 Ministerstvo národní obrany Československa
00:19:09 Operační zpráva 00 17 30
00:19:16 V rámci příchodu sovětských vojsk na naše území nařizuji:
00:19:26 Všechna vojska ponechat v kasárnách.
00:19:36 Štáby Svazu a svazku povolat na pracoviště
00:19:40 a nepouštět mírovou posádku.
00:19:47 Zabezpečit, aby v žádném případě nebylo použito zbraní.
00:20:01 Zabezpečit přistání sovětských letounů na letišti Brno a Ruzyně.
00:20:11 Sovětským vojskům, která přijdou nebo přišla
00:20:14 na území Československa, poskytnout všestrannou pomoc.
00:20:22 Zabezpečit pevné velení vojskům se současným zákazem
00:20:26 jakéhokoliv používání zbraní.
00:20:32 Splnění nahlásit do dvou hodin.
00:21:48 Neděle, 3. července
00:21:53 Přijela jsem na první prázdniny domů.
00:21:56 Táta koupil maliny, jako když jsem byla malá.
00:22:01 Máma vytáhla alba fotek a prohlížely jsme si je,
00:22:04 abychom nemuseli nic dělat.
00:22:08 Je vedro.
00:22:12 Maliny jsem měla rozpatlané na prstech,
00:22:14 tak jsem držela ruce nahoře a koukala mámě přes rameno.
00:22:20 Děda, praděda...
00:22:23 To je prababička, jezdila na kole. Jsi vysoká po ní.
00:22:28 Příbuzní, co umřeli, než jsem se narodila.
00:22:36 Pak máma otočila stránku.
00:22:39 Byla tam první z těch fotek, co jsem nikdy neviděla.
00:22:48 Máma ztichla.
00:22:53 Šťáva od malin, co mi stékala po rukou,
00:22:55 vypadá jako zaschlá krev.
00:23:00 Krvavou rukou jsem si vzala album.
00:23:04 Podle pozůstatku boty na fotce to byl muž.
00:23:10 Je vystřižen i z dalších fotografií!
00:23:16 "To byl ten Tamary manžel, co umřel," říkala máma.
00:23:20 Pratety Tamary, babiččiny nejmladší sestry, co žije v Rusku.
00:23:27 Takže můj prastrýc?! Nevěděla jsem, že byla vdaná.
00:23:38 Máma o tom dál nemluvila a mně bylo blbý se ptát.
00:24:55 Středa, 17. září
00:24:59 Dnes jsem přijela zpět do Prahy, a to album jsem si přivezla.
00:25:04 Jedna z vystřižených fotek už visí na zdi.
00:25:08 Telefonovala jsem s mámou. Někdy je lehčí povídat si na dálku.
00:25:15 Máma mluvila rychle, jakoby to chtěla mít z krku:
00:25:22 Prastrýc byl sirotek, co vyrostl na vojenským učilišti,
00:25:26 takže budoucnost v uniformě měl jasnou.
00:25:31 Armáda jako jedna velká rodina.
00:25:41 S tetou Tamarou se brali, když jim bylo asi dvacet.
00:25:45 Byli mladší, než jsem já teď.
00:25:49 Hned potom ho povolali do služby. Nikdo nevěděl, kam odjel.
00:27:51 Drahá Asjo, přišlo mi tvé přání s růžemi.
00:27:56 Jsem v pořádku. Při přechodu hranic
00:27:59 mezi Německem a Československem nás obyvatelé,
00:28:02 mladí i staří, srdečně přivítali.
00:28:09 Ženy a děti lezly na tanky a náklaďáky,
00:28:11 líbaje vojáky i důstojníky.
00:28:21 Ano, Asenko moje, válka skončila, již to můžu říct jistě.
00:28:26 12. května 1945
00:35:14 Úterý, 20. února
00:35:19 Se spolužáky připravujeme výstavu. Zítra budeme mít vernisáž.
00:35:26 Píšu tyto řádky o pauze, zatímco žvýkám sousto chleba.
00:35:31 Jsem rozrušená. Před chvílí jsem pájela součástky
00:35:37 a sledovala u toho přímý přenos z Majdanu.
00:35:40 V centru Kyjeva se střílelo po lidech.
00:35:45 Přes sto mrtvých.
00:35:49 Ihned jsem prohledávala seznamy padlých na netu.
00:35:52 Díkybohu, nejsou tam žádní kamarádi.
00:35:55 Teď se stydím.
00:35:57 Těch sto mrtvých mělo spoustu kamarádů, přátel, rodinu.
00:36:02 A já zatím montuju přehrávače pro výstavu
00:36:05 a počítám, kolik je třeba vína.
00:36:08 Život jde dál. Z Prahy nemůžu udělat víc.
00:36:15 Cítím se provinile, že nejsem doma.
00:36:23 Je to pocit viny za něco, co nedělám.
00:37:01 Čtvrtek, 22. února
00:37:05 Dnes volala máma, aby zjistila, jak se nám podařila výstava.
00:37:09 Měla radost, že jsem nakonec použila
00:37:11 fotografie s vystřiženým prastrýcem.
00:37:16 Vzpomněla si, jak byla malá holka v Poltavě
00:37:18 a na konci letních prázdnin přišel dopis.
00:37:22 První zprava od prastrýce
00:37:24 po tom, co se náhle přestal ozývat z vojny.
00:37:28 Máma si pamatuje, jak se dívala do pokoje zavřeným oknem.
00:37:32 Nic neslyšela, ale při čtení dopisu začaly všechny ženy plakat.
00:37:38 Všichni chlapi pak odešli ven kouřit.
00:37:45 Dopis doručil voják, co se vrátil z Československa.
00:37:51 Prastrýc byl v Československu v srpnu 68.
00:37:56 Vjel tam na tanku jako okupant.
00:43:34 Sobota, 29. března
00:43:40 Krym je okupovaný Ruskem. Na východě Ukrajiny je válka,
00:43:46 o které Putin tvrdí, že neexistuje a že tam ruští vojáci nejsou.
00:43:55 Rodiče mi teď volají každý den.
00:43:57 Hrozí, že manžela mojí sestry povolají do armády.
00:44:03 Mám strach.
00:44:05 Nenápadný, plíživý, všudypřítomný strach.
00:44:12 Proč zrovna on musí být součástí války proti své vůli?
00:52:40 Pátek, 20. května
00:52:47 Nejela jsem na pohřeb pratety Kateriny.
00:52:50 Nemohla jsem, měly jsme ve škole zkoušky.
00:52:57 Táta mi volal, ať si z toho nic nedělám.
00:53:01 Život je přece důležitější než smrt.
00:53:05 Ještě říkal, že tam z Ruska nepřijela ani prateta Tamara,
00:53:09 ta, co byla vdaná za prastrýce.
00:53:13 Nepřijela na pohřeb své vlastní sestry.
00:53:17 Proč?
00:53:20 Dnes Darja mi pustila ruské zprávy:
00:53:24 "Na Ukrajině se zabíjejí malé děti na maso do konzerv."
00:53:30 "Na kandelábry věší všechny, co mluví rusky."
00:53:34 Jestli tohle prateta sleduje každý den,
00:53:37 pak chápu, že s náma nemluví a nechce mít s náma nic společného.
00:53:43 Táta mi v tom rozhovoru prozradil ještě jednu věc,
00:53:47 kterou mi máma neřekla. Když se můj prastrýc v 68.
00:53:52 vrátil z okupovaného Československa,
00:53:54 tak prý vůbec nemluvil. S nikým.
00:54:00 Několik měsíců nato spáchal sebevraždu.
00:55:24 Zrušen stupeň utajení svazku dnem 1. 1. 2008
00:55:30 podle ustanovení číslo 157, odstavec 3.
00:55:37 Protokol o výslechu svědka.
00:55:51 SLOVENSKY: Slyšel jsem hlasy, že: "Pověste ji!"
00:56:04 Toho dne nekřičel jeden, ale více lidí.
00:56:09 Dle mého odhadu se mohlo tohoto aktu účastnit více než 2000 lidí.
00:56:32 Druhá strana protokolu o výslechu svědka.
00:56:38 SLOVENSKY: Bylo to v pátek, dne 22. srpna.
00:56:43 Můj jedenáctiletý syn Jozef mě pozval do kina,
00:56:46 abychom se šli podívat na nějaký film.
00:56:49 Na nějaký nový.
00:56:53 Když jsme došli k Sovětské knize, bylo tam více lidí.
00:57:00 Uviděla jsem, že na výlohách jsou dva plakáty
00:57:02 s nápisem proti mému manželovi, a že můj manžel je zrádce.
00:57:09 Na plakátě byla adresa našeho bytu
00:57:12 a tam skupina lidí pokřikovala, že je potřeba rozbít náš byt.
00:57:17 Já jsem se rozhodla, že z těch plakátů odstraním adresu.
00:57:22 Když jsem vzala plakát a natrhla ho,
00:57:25 popadl mě muž za levé rameno.
00:57:29 V tomto případě šlo o muže ve věku asi dvaceti let,
00:57:33 štíhlé postavy, vysokého asi 170 centimetrů,
00:57:36 černé pleti.
00:57:39 Nos měl zalepený náplastí a byl oblečen dost elegantně.
00:57:46 Ptal se mě, proč strhávám plakát, jestli chci, aby mě zabili.
00:57:55 Já jsem tomuto muži řekla, že já plakát trhat nechci,
00:57:59 ale tento jsem chtěla pouze opravit.
00:58:06 Ale řekla jsem mu to v ruštině.
00:58:12 Tento muž mě slyšel mluvit rusky, zakřičel, že jsem Rusačka,
00:58:17 a že mě je potřeba zabít.
00:58:20 Tento popsaný muž mi dal na tvář dvě facky
00:58:23 a okamžitě potom mi vyrval kabelku z ruky
00:58:25 a začal se v ní prohrabávat. Ptal se na můj občanský průkaz
00:58:31 ve smyslu, zda jsem Slovenka nebo Ruska.
00:58:34 Současně se mě ptal, kdo jsem.
00:58:38 Já jsem na to odpověděla, že jsem Ukrajinka.
00:58:42 Prosila jsem ho, aby mě pustil, že jsem nic neudělala,
00:58:46 že mám děti, o které se musím starat.
00:58:51 V tom přišel další muž, který na plakáty psal čísla aut,
00:58:55 se kterými manžel jezdil.
00:58:59 V tomto případě se jednalo o muže ve věku asi 20 let.
00:59:03 Blondýn s dlouhými vlasy, štíhlé postavy,
00:59:05 vysoký asi 175-180 cm. Když tento muž přišel,
00:59:12 začal křičet, že je potřeba mě zabít.
00:59:16 Že jsem Rusačka a že já jsem sem dovlekla okupační vojska.
00:59:24 Hned po těchto slovech mě tento první muž popadl,
00:59:28 já jsem se vytrhla
00:59:30 a začala jsem utíkat směrem ke kanceláři aerolinek.
00:59:36 Když jsem k nim doběhla, zjistila jsem,
00:59:38 že dveře kanceláře jsou zavřené. Ve dveřích jsem ale viděla
00:59:43 manželku podplukovníka, která mě velice dobře zná.
00:59:50 Ta mi ale dveře neotevřela, jen se chytla za hlavu
00:59:53 a odběhla dozadu do kanceláře.
01:00:00 Když jsem byla u dveří, tito dva muži začali křičet,
01:00:03 "Je to Rusačka, která k nám zavolala vojáky!"
01:00:06 a aby mi neotevírali,
01:00:09 protože když mi otevřou, tak všechno rozbijí.
01:00:15 Já jsem se snažila dostat se do některého z vozu,
01:00:18 které jely proti mně, ale ani jeden mě nevzal.
01:00:24 Mezi těmito auty jelo taky auto značky Volha světlé barvy.
01:00:31 Byly to orgány bezpečnosti, které jsem také požádala,
01:00:34 aby mě ochránily.
01:00:37 Vůz řídil příslušník v modré uniformě s jednou bílou hvězdičkou.
01:00:48 Tento nadporučík se ptal, co dělají
01:00:51 a proč vedou nahou ženskou? Z davu lidé začali křičet,
01:00:55 že je to Rusačka, která přivedla Rusy.
01:00:59 Auta nezastavila a odjela pryč.
01:01:12 Mezitím přišel nějaký muž s fotoaparátem.
01:01:16 Žádali ho, aby mě vyfotografoval
01:01:19 a posílali mě, ať skočím pod tramvaj...
01:01:29 Protokol o výslechu svědka.
01:01:35 SLOVENSKY: Potom jsem viděl, jak nějaký muž, asi 24letý,
01:01:38 tuto ženu táhl za krk po vozovce směrem k Náměstí osvoboditelů.
01:01:45 Myslím si, že když tuto ženu táhl, někdo z davu do té ženy kopnul.
01:01:54 Tuto ženu táhl primitivně a táhl ji násilím jako psa.
01:02:00 Bylo to pohoršující a já jsem se nad tím pohoršoval tak,
01:02:03 že jsem přemýšlel, co je to za člověka.
01:02:10 Potom tuto ženu vedli Leninovou ulicí.
01:02:14 Já jsem viděl, že je namalovaná nějakou barvou,
01:02:17 nevím přesně jakou. Nevěděl jsem ani, kdo ji namaloval,
01:02:22 ale říkali tam, že to byl nějaký starý muž.
01:02:28 Sledoval jsem dav společně s mou dívkou.
01:02:32 Styděla se jít a dívat se na to, tak jsme zůstali trochu stranou,
01:02:36 abychom se na tu ženu nedívali. Já osobně popírám
01:02:43 jakoukoliv účast na akci. Uvedl jsem jenom to,
01:02:50 co jsem viděl a co jsem mohl potvrdit.
01:02:54 Já jsem byl ve společnosti dívky a nemohl jsem si ani dovolit
01:02:57 něco takového udělat, aby to nebylo morálně ani lidsky nesprávné.
01:03:10 SKANDOVÁNÍ DAVU: Rusové domů! Rusové domů!
01:03:12 Rusové domů! Rusové domů!
01:04:38 Pátek, 21. srpna
01:04:42 Konečně vím alespoň něco.
01:04:46 Babička vystříhala prastrýce ze všech rodinných fotografií
01:04:49 po jeho sebevraždě.
01:04:54 Chtěla, aby její nejmladší sestra co nejrychleji zapomněla.
01:05:03 Copak to jde?
01:05:11 A kdyby zůstal naživu, ochránil by dnes pratetu Tamaru
01:05:15 před vlivem té hnusné propagandy?
01:05:26 Pomalu mi dochází, proč si máma nechtěla na nic vzpomenout.
01:05:32 A začínám pochybovat, zda jsem to já chtěla vůbec vědět.
01:06:57 Kdepak je asi prastrýcův hrob?
01:07:01 Přišel mu vůbec někdo na pohřeb?
01:09:42 Neděle, jeden z řady dnů v běhu tohoto světa.
01:09:49 Abych nikdy nezapomněla, tak si do deníku zapíšu:
01:09:54 "Můj prastrýc se jmenoval Boris Komarov."
01:12:01 Skryté titulky: Alena Fenclová 2018
Jaké to je, být okupantem? Lze k někomu takovému chovat soucit? Střihový dokumentární film režisérky Anny Kryvenko přináší neotřelý pohled na okupaci Československa roku 1968 – nazírá ji totiž z pohledu vojáků, kteří se mnohdy i přes masivní vliv propagandy nebyli schopni vyrovnat se svou novou rolí – rolí okupantů. Režisérka má k tématu exkluzivní přístup přes vlastní rodinný příběh, neboť její prastrýc byl jedním z vojáků spřátelených armád“. Ten však krátce po návratu na rodnou Ukrajinu spáchal sebevraždu a jeho vlastní rodina jej vystříhala ze všech rodinných fotografií a vůbec zamazala všechny stopy po jeho existenci. Hlavní dějová linie je tvořená úhlem pohledu tohoto neznámého vojína bez tváře. Pomocí archivních záznamů rekonstruuje možnosti toho, co mohl zažít jako součást okupačních vojsk. Jeho příběh je osou, na kterou se nabaluje komplexní zkoumání témat moci, armády, posttraumatického syndromu u vojáků a také otázky soucitu a lidskosti jak u okupantů, tak u okupovaného obyvatelstva Československa.
Film pracuje s docela neznámými archivními materiály, v jejichž kontextu pak notoricky známé záběry nacházejí nové významy. Zkoumá, jak na úrovni rodiny i státu pracujeme s kolektivní pamětí, která pak určuje i pohled na současnost a naše chování v ní.