Jedinečný koncertní výkon Filharmonie Brno u příležitosti 110. výročí narození Dimitrije Šostakoviče pod taktovkou dirigenta Alana Buribajeva a Filharmonie Brno. Režie J. Kořínek

Koncertní zápas dobra se zlem nabízí jedinečnou možnost srovnání dvou tvůrčích estetik Dimitrije Šostakoviče a Alfreda Schnittkeho, které určovaly směr vývoje ruské hudby 20. století. V rámci 110. výročí od narození Dmitrije Šostakoviče vám přinášíme jedinečný koncertní výkon Filharmonie Brno pod taktovkou dirigent Alan Buribajev za doprovodu houslistky Marie Petříková a violoncellisty Pavel Šabacký. Režie J. Kořínek

Alfred Garrijevič Schnittke (1934–1998) se narodil v ruském Engelsu do rodiny německého Žida a povolžské Němky. Skladbu vystudoval v letech 1953–1961 na moskevské konzervatoři a jako tvůrce se zpočátku nechal strhnout ideologií hudebního progresu, kterou nastolila poválečná avantgarda. Postupně se však z tohoto vlivu vymanil a dospěl k osobité polystylovosti, kterou poprvé markantně rozvinul v První symfonii (1969–1972), pokládané za jedno z emblematických děl hudební postmoderny spolu s Beriovou Sinfonií, Pousseurovou operou Váš Faust, Zimmermannovou operou Vojáci nebo Pärtovými kolážemi. Schnittke některé z těchto skladeb znal, avšak jeho sklon k propojování prvků, citátů či pseudocitátů hudby různých slohových období a naplňování starých forem novým obsahem vzešel ze snahy neutralizovat hodnotový rozdíl mezi hudbou pro filmové plátno (banální melodie, stylizace apod.) a hudbou s uměleckými ambicemi, tedy mezi dvěma poli své působnosti, která dříve striktně odděloval.

Concerto grosso č. 2 (1981–1982), vytvořené na objednávku Berlínských filharmoniků, je smělým pokusem postavit proti sólovým nástrojům – houslím a violoncellu – velký symfonický orchestr, jehož zvuk vedle tradičního instrumentaria obohacují i pro Schnittkeho příznačné elektrické nástroje (kytara a baskytara) a rozšířená baterie bicích. Celou skladbou prochází jako leitmotiv Gruberova vánoční píseň Tichá noc; poprvé je exponována hned na začátku ve violoncellu, následována motorickým pohybem více či méně „pokřivených“ barokních figurací a vzájemnými virtuózními odpověďmi sólového dua a tutti. Prvního emocionálního vrcholu skladba dosahuje ve druhé části (Pesante), koncipované jako passacaglia. Ve třetí větě (Allegro) se vrací barokní hybnost a dramatický spád, vrcholící citací tématu passacaglie. Finále (Andantino) navazuje bez pauzy, sumarizuje veškerý dosavadní průběh skladby a podobně jako jiná díla Schnittkeho přináší katarzi, mysticky očistnou a s příznačným „třítečkovým“ závěrem.

Alfred Schnittke je pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Oba tvůrci představují jakési „hlasy svých epoch“ a jejich premiéry provázela podobná atmosféra elektrizujícího očekávání a magického podtextu. Zjevný je i spíše podvědomý vliv Šostakovičovy tvorby na Schnittkeho, ať už bereme v potaz drama zápasu Dobra se Zlem jako jedno z ústředních témat, tíhnutí k pozvolnému rozvíjení hudebního materiálu a expresivně protahovaným kulminacím nebo časté využívání kryptogramů, skrytých či zjevných citátů apod.

Po obrovském v dnešní době sotva představitelném úspěchu Leningradské symfonie, která se díky úsilí sovětské propagandy a americké marketingové mašinérie stala celosvětovým symbolem spolupráce a jednotného smýšlení v boji proti fašismu, dosáhl Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975) tak vysoké laťky společensko-politického uznání, o jakém se nesnilo snad žádnému jinému umělci 20. století a který nepřekonal ani sám Šostakovič, byť se o to snažil ve své následující Osmé symfonii (jež je někdy opatřována zavádějícím podtitulem Stalingradská). Ta byla v jistých ohledech dokonce ještě ambicióznějším dílem než Leningradská a poněkud neprávem dnes leží v jejím stínu. Vznikla v roce 1943, premiéry se dočkala v říjnu téhož roku (Státní symfonický orchestr SSSR řídil Jevgenij Mravinskij), o půl roku později zazněla v New Yorku, aby pak obletěla celý svět ovšem už ne s takovou rezonancí jako Leningradská. U nás byla poprvé uvedena na Pražském jaru v roce 1947 v podání České filharmonie pod taktovkou Mravinského.

Dmitrij Šostakovič
hudební skladatel, klavírista

Dmitrij Šostakovič

* 25. 9. 1906

† 9. 8. 1975


Stopáž94 minut
Rok výroby 2016
 P
ŽánrHudba