29. června 2019

Helena Kanyar Beckerová se „potatila“. Její matka jí jednou řekla: „Vy dva, ty a tvůj otec, říkáte lidem ty nejstrašnější věci do očí.“ Hledání a prosazování pravdy Heleně Beckerové poznamenává celý její život. Její otec se dostal jako tříleté dítě z Horního Rakouska do Českých Budějovic. Prarodiče zas pocházeli z Temešváru v c. a k. Maďarsku. Otec měl potíže za každého režimu. Za války ho jeho žena musela dvakrát tahat z malérů, za které mu hrozila smrt. Ani Helena nedokázala nikdy mlčet. Když k nám v srpnu 1968 dorazila „bratrská pomoc“ snažila se ji matka jednoduše „vyemigrovat“. Neustále ji tahala z politických malérů už před srpnovou okupací a věděla, co by se stalo po ní. Když v roce 1972 matka za Helenou poprvé po třech letech její emigrace přijela do Švýcarska, její první věta na nádraží byla: „Ty bys to nebyla podepsala!“ Myslela souhlas s příchodem armád Varšavské smlouvy.

Lolita Moravschy má neobyčejný příběh. Narodila se v Moldávii a žila tam skoro 40 let, ale jak sama zdůrazňuje, vždy se cítila jako Češka. Její předci se totiž v 19. století do Moldávie přestěhovali právě z Čech. Byli to tři mladí muži, kteří přišli o rodiče, a v Moldávii založili vesnici Sirota. Koupili půdu a postavili i kostel. Údajně se plánovali vrátit, ale nikdy k tomu nedošlo. Víc jak o století později se vrátil až jejich potomek – Lolita. Hlavně její dědeček v ní vztah k původní vlasti pěstoval a Lolita si tak v sobě nosila zem, kterou nikdy neviděla a nenavštívila.