18. března 2017

Řecká emigrace k nám proběhla v několika etapách. Původní byla nedobrovolná, vynucená politickou a hlavně vojenskou situací během občanské války 1946–1949. Bylo rozhodnuto o převozu několika tisíc dětí z válečných oblastí do zemí, které nabídly pomoc. Děti byly nejčastěji převezeny do zemí evropské „lidové demokracie“ a Sovětského svazu. Po skončení války dětskou emigraci následovala vlna dospělých. Šlo především o komunistické partyzány, jejich přívržence a rodinné příslušníky. Celkový počet se odhaduje až na 80 tisíc, z toho do ČSR přišlo mezi léty 1948 až 1950 necelých 14 tisíc řeckých emigrantů. Stát je umístil především do oblastí po odsunutých Němcích – Jeseník, Krnov, Šumperk, Bruntál, Karviná, Ostrava. Pobyt řeckých obyvatel byl považován za dočasný. Také proto si většina z nich ponechala řecké občanství. Teprve po nástupu vojenské junty v Řecku v roce 1967 začali přijímat občanství československé. První řečtí uprchlíci se do své vlasti mohli začít vracet v roce 1981, o dva roky později byla v Řecku vyhlášena pro politické emigranty všeobecná amnestie. Pro mnoho emigrantů byl návrat do vlasti rozčarováním. Čím víc se na něj těšili a představovali si ráj, který je čeká, tím to bylo horší. V jejich vlasti se změnily poměry i lidé. A pro ty, kteří se v Československu řeckým rodičům narodili, to byla společnost naprosto neznámá. Řada z nich si dodnes nedokáže odpovědět na otázku: kde domov můj?

Adriano Figura přišel před lety do Prahy z jižní Itálie – přijal nabídku svého italského kamaráda, který v centru města otevíral svou první pizzerii. Od pomocných profesí se velmi brzo vypracoval na šéfa provozu tří italských restaurací poblíž Staroměstského náměstí. Jednoho dne se po Staroměstském náměstí mezi užaslými turisty procházel kolébavým krokem Charlie Chaplin s buřinkou, plandavým fráčkem, velkými botami a typickou hůlčičkou. Federiko není slavnému komikovi podobný jen svým vzrůstem, ale především prozatím neobjeveným hereckým a pěveckým talentem. Federiko totiž překvapí i svým typicky italským tenorem, když v suterénním baru jednoho ze „svých“ pražských podniků zazpívá sicilskou kantilénu.