11. listopad 2017

Jannis Moras je mladý talentovaný hudebník řeckého původu. Mluví se o něm jako o vycházející hvězdě brněnské hudební scény. Řecké kořeny jeho předků a jejich láska k hudbě provází životem a ovlivňují Jannise i jeho bratry, se kterými založil kapelu, od malička. Není divu, že ve svých šestadvaceti letech má za sebou působení ve třech skupinách, dvě vydaná CD a koncert v legendárním hudebním klubu v Aténách. Největší vliv na umělecký vývoj Jannise a jeho bratrů měl jejich otec Trifon. Právě on je k řecké muzice přivedl. Hoši se od malička museli učit řecky, tančili v souboru a poslouchali hudbu, kterou jim otec často pouštěl. Sám Trifon Moras navštěvoval od malička LŠU v Brně a hrál na kytaru. Když rodiče viděli jeho nadání, přihlásili ho na hodiny řeckého nevidomého učitele, který vyučoval hru na buzuki, a tak se dostal k nástroji, který se stal jeho celoživotní láskou. Později si založil vlastní skupinu, vybíral repertoár a těšil se, až se ke kapele budou moci připojit i jeho synové. V roce 2003 založil Trifon se svými přáteli skupinu I PAREA (v překladu dobrá společnost, parta), v níž hrál i tehdy 14letý Jannis. Jeho otec Trifon na období Jannisových začátků vzpomíná rád: „Hraní po nocích pro něj tehdy, i když mu bylo teprve 14, nebyl žádný problém, nikdy jsem na něm neviděl únavu. Byl naprosto pohlcený hudbou, atmosférou a nadšením, že je jako jeho tehdejší vzor slavný řecký zpěvák Jannis Kotsiras.“

Do Prahy přijela koncem 80. let jako „spojka“ polské Solidarity a Charty 77. Vyrůstala v Gdańsku – kolébce Solidarity a vždy patřila k tzv. „nepřizpůsobivé mládeží“ – chodila do kostela na mše za vlast, přednášela básně zakázaných polských básníků, chodila na poutě do Čenstochové a na „tiskovky“ Lecha Wałęsy v kostele sv. Brigity v Gdańsku. Na druhou stranu byla „pankačka“, chodila na rockové koncerty – a ta záliba jí zůstala dodnes. Do kontaktu s českými disidenty se dostala ve svých 20 letech – mj. proto, že jako jedna z mála měla pas a mohla jezdit do zahraničí. Jak říká, v Polsku byla jen řadovou členkou Solidarity, ale u nás ji všichni brali vážně, jako zástupce polské opozice. Díky tomu se setkala s mnoha osobnostmi – Václavem Havlem, kardinálem Tomáškem, Alexandrem Dubčekem a dalšími. Dělala s nimi rozhovory, které pak vycházely v polském samizdatu. 17. listopadu 1989 se ocitla dokonce v Praze. Šla při demonstraci z Albertova až na Národní třídu, ale o den později ji z Československa vyhostili. Profesně je dramaturgyně a režisérka dokumentárních filmů, absolvovala na pražské FAMU, v Polsku působila jako překladatelka a popularizátorka české kultury. Milovnice alternativní kultury tvrdí, že „srdcem zůstala pankačkou“. Podle ní Poláci mají českou kulturu rádi, mají o ní zájem, ona se snaží Čechům zprostředkovat polskou kulturu, aby ta „láska“ nebyla tak jednostranná. Dala si za cíl nadchnout Čechy pro Polsko a vyvrátit názor, že „Poláci jsou jen kšeftaři“.