28. října 2017

Banát je většinou automaticky spojován s Rumunskem. Ale část z něj zasahuje i do současného Srbska. Stejně jako v rumunském, i v tom srbském najdete ostrůvky potomků českých kolonistů. Tou nejmenší obcí a přitom ryze českou, je jak už její název napovídá – Češko Selo, čili ze srbštiny přeloženo – Česká ves. V prvních desetiletích 19. století téměř 3 tisícovky Čechů – převážně z Prahy, Plzně, Čáslavy a Klatov zamířili na vojenskou hranici do soutěsky Dunaje sousedící s nepřístupnými horami Almaš v Transylvánských Alpách, aby po mnoha útrapách získali povolení usadit se v zaniklé obci Ablian. Čeští kolonisté zde museli vybudovat nejen svá obydlí, ale znovu zkultivovat i zpustlou půdu.
O osadě, kterou nejstarší prameny z roku 1415 nazývají Ábel, později Áblián, pak ji Maďaři přejmenovali v roce 1894 na Csehfalu, v roce 1922 Srbové na Fabijan a od roku 1947 Češko Selo, jsme se v knížce Karla Schovance z roku 1934 dozvěděli: „Je to malá, ale ryze česká vesnička, ležící v banátské úrodné rovině. Je tak na straně odtržená od ostatních vesnic, sama pro sebe – jako nějaký malý ostrůvek v oceáně. Hned, jak se vkročí do vsi, se pozná, že je to česká vesnička a že zde Češi žijí, protože se zde jen česky mluví a jinou řeč neslyšíte. Vidíte malé, úhledné, obílené domky – uličky rovné, před domkama vydlážděno, vprostřed vesničky je park. Čistota celé vesničky je vzorná a tím se liší od okolních vesnic. Tady žijí potomkové těch, kteří opustili svou rodnou půdu a pustili se do světa. Jak smutná jest jejich historie, myslím, že málo kterých jest podobná. Snad proto je ta vesnička tichá a smutná i dnes, jako kdyby i ty domky vyprávěly smutnou pověst této obce a občanů.“

Bosenský chirurg Edib Jaganjac pracuje na příjmu v Motole od roku 1997, v devadesátých letech prožil patnáct měsíců v ostřelovaném Sarajevu. Jako válečný chirurg je jediným lékařem u nás, který odoperoval několik tisíc střelných ran. „Kdo prožil válku, poznal v hloubce zlo, které nelze pochopit. Člověk se s tím poznáním vyrovnává celý život.“ Vzpomínky na válku od něj neodcházely, intenzívní byly zejména v nočním čase. „Tchán byl myslivec, když začala válka, měl jsem od něj doma zbraně. Z okna jsem se díval, jak se na mostě před mým oknem střílelo. Ale jedna věc je, být připraven na to, že budu bránit svoji rodinu, a druhá zastřelit člověka…“ Z nočního přemítání vznikla před dvěma roky strhující knížka, která se setkala s obrovským ohlasem u nás i ve státech bývalé Jugoslávie. Je čtena v Sarajevu, Bělehradě i Záhřebu, navzdory proklamovaným jazykovým rozdílům jí všude rozumí bez překladatele.