9. května 2015

Brno je pomyslnou spojnicí obou našich dokumentů. Brněnská divadelní prkna se stala domovem i primabaleríně Aki Nishio. Ta kvůli nim opustila své rodné japonské ostrovy. A co víc, podstoupila i střet s naprosto odlišnou kulturou. S baletem začasla Akio v útlém dětství. Její matka – primabalerína Baletního studia v Tokiu – ji na baletní prkna přivedla už ve třech letech. V šesti letech se jí ujala taneční pedagožka Mitsuyo Kishibe. Už ve svých 13 letech odešla na mnohá doporučení studovat na Walnut High School for the Artes v americkém Massachusetts. A krátce poté přešla do Royal Ballet school of Antwerp (Královská škola baletu v Antverpách) v Belgii. A tam po absolutoriu získala i své první profesionální angažmá – v The Royal Ballet of Flanders (Vlámský královský balet). Stala se jeho nejmladší členkou souboru. Učila se od mnoha velkých sólistů a brzo se sama stala primabalerínou. Umělecká vedoucí souboru Kathryn Bennett jí dala velkou šanci a, jak sama Aki tvrdí – byla to i vize, jak a v čem dál pokračovat. V Belgii byla až do svých 21 let. Zásadní zlom v jejím životě, poznamenaném putováním po věhlasných světových školách a scénách nastal ale v okamžiku, kdy ji oslovila šéfka baletu z malé středoevropské země, o níž toho moc nevěděla. V době své belgické stáže jen zaslechla, že Česko je bývalá komunistická země, která má ale úžasný umělecký potenciál a mnohé významné divadelní scény. Byl to krok do neznáma.

Brno se stalo novým domovem svérázného čechofila, obdivovatele HaDivadla a současného profesora na JAMU. Wolfgang Spitzbardt se narodil v německé Jeně. Studovat ale vyjel na Marxovu univerzitu v Lipsku – obor slavistika a překladatelství. V rámci studií Wolfgang v osmdesátých letech odjel na rok na Karlovu univerzitu do Prahy. Po půl roce byl ale zatčen za překládání protokolů soudu s Chartou. Měsíc drželi Wolfganga pod střechou velvyslanectví, teprve poté jej exportovali zpátky do Německa, kde ho uvěznili kus od Berlína. Až po půl roce Wolfganga odvezli zpátky do Jeny, odebrali mu ale občanský průkaz a zakázali opustit město na dobu tří let. Wolfgang byl exmatrikulován a dostal přiděleno místo zdravotního nočního bratra v nemocnici pro těžce nemocné (a většinou umírající) pacienty. Na lidových školách pak začal na černo vyučovat češtinu. Wolfgang začal navštěvovat Církevní vysokou školu v Erfurtu, a zde absolvoval také zkoušky z hebrejštiny. Po třech letech byl opět rehabilitován, nicméně prostředí nemocnice se mu zalíbilo, a rozhodl se zůstat. S umírajícími pacienty tak strávil takřka celá osmdesátá léta. Něco ho ale stále táhlo do Česka. V nemocnici byly směny rozděleny tak, že Wolfgang vždy dvacet dní pracoval a dvacet dní měl volno. Ve volných dnech proto vždy potají cestoval do Prahy. Česky se naučil dosti svérázným způsobem. Jeho známý Čech šestnáctiletého Wolfganga odvezl na chatu, ve spíži mu nechal několik rohlíků a do ruky mu vložil český slovník a dlouhý německý text. Pak Wolfgangovi poručil, aby text za víkend přeložil, a odjel. A Wolfgang neměl na výběr. Možná tehdy započala Wolfgangova láska k naší zemi.