21. března 2015

K řece života přirovnává svůj osud Miroslav Radaković, který do Prahy přijel v roce 1993 z Bělehradu. „Někdy mám pocit, že sedím v loďce a řeka mě nese. Jsou místa, která míjím z větší či menší vzdálenosti – podle toho, jak se mi líbí a jak moc jim věřím. Pak se člověk zastaví. Zpočátku ho proud strhává dál, ale odoláte a podaří se vám zůstat. Řeknete si – na chvilku, pak následuje další chvilka a jsou z toho měsíce a roky… Čím déle kotvíte, tím větší vazby si k místu budujete, až najednou zjistíte, že to vlastně nejde – posunout se dál. A tak to asi bylo se mnou,“ vzpomíná na důvody, proč se právě Praha stala místem, kde se rozhodl žít. A přitom si mohl vybrat kterékoliv místo na světě. Jako majitel cestovní kanceláře, kterou si založil v Bělehradu v roce 1987, procestoval Miki svět. Stejně tak jeho paní Sawsan, rodilá Jordánka, která pracuje pro Jordánskou královskou leteckou společnost dodnes. A aby nebylo národností a jazyků v rodině málo, společně s Mikim a Sawsan žije v Praze i Mikiho syn z prvního manželství Stefan, který se pro změnu zakoukal do Německa a studuje v Praze na německých školách. Každou neděli, pokud mu to jeho práce dovolí, se schází spolu s hrstkou těch, kteří se narodili v Jugoslávii a fotbálek je opět spojí do jednoho týmu.

Toto vysílání přináší dva příběhy z nichž jeden se vztahuje k minulosti a druhý je aktuální. Přesto mají mnoho společného. Tím nejpalčivějším je konflikt, který se odehrává, či odehrál v naší bezprostřední blízkosti. Olena Kagui prožila téměř celý svůj život v Praze, přesto, coby Ukrajinka, je to do událostí posledních měsíců přímo vtažena. Začínat budeme ale vyprávěním o Balkáncích, kteří před konfliktem v rozpadající se Jugoslávii našli útočiště v rozpadajícím se Československu.