12. března 2013

Snímek je vlastně glosou zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu Lubomíra Smatany na Slovensku na téma čeština versus slovenština. Zároveň je jakýmsi příspěvkem u příležitosti 20. výročí rozdělení Československa. Není však sondou do pozadí a důsledků tohoto rozdělení z pohledu politiků, ale rozdílům v používání obou jazyků u nás a na Slovensku. Smatana na toto téma hovoří například s hercem Milanem Lasicou, s bratislavskou studentkou, s knihkupcem z bratislavského Artfora atd. Snaží se dopátrat, jak je možné, že čeština na Slovensku je pořád, i po dvaceti letech od rozpadu republiky, daleko frekventovanější než slovenština v Čechách.

Dokument mapuje osudy české rodiny, která už 17 let žije v chorvatském Rovinji. Dohnalovi sem poprvé přijeli během občanské války v devadesátých letech. Nějaký čas hledali možnost, jak pomoci obětem války. Uvažovali dokonce o založení sirotčince pro děti, jejichž rodiče zahynuli při bouřlivém rozpadu Jugoslávie. Nakonec začali jako dobrovolníci pracovat v sirotčinci Oáza právě v Rovinji. Mluvit dokážou i tom, co se pro nás zdá téměř nepochopitelné – že válka s sebou kromě jiných neštěstí přináší například děti narozené znásilněným ženám. Dalo by se totiž říci, že znásilňování, zejména muslimských žen, je další zbraní válečníků. Nejprve sem dojížděli jen na několik měsíců a po roce 95 se do Chorvatska přestěhovali natrvalo. V Rovinji se jim narodily tři děti a během let tu založili i evangelický protestantský sbor, což je v jinak katolickém Chorvatsku jev velmi ojedinělý. Dokument je také prostorem pro pochopení skutečnosti, že na Balkáně jsou lidé zvyklí zaměňovat náboženskou příslušnost s tou národnostní. Když o sobě řeknou, že jsou katolíci, rozumí se, že jsou Chorvaté. Kdežto pravoslavní jsou Srbové, muslimové zase Bosňáci. A kdo jiný by tento fenomén mohl pojmenovávat lépe, než evangelický farář.