26. května 2012

Ludmila Seefried-Matějková. Její osud dokládá, že často úspěch přijde teprve v cizině. Zatímco berlínská umělecká scéna jí zná, v Česku je téměř neznámá, převážně díky jejím generačním kolegům, kteří chovají vůči ní podobnou averzi, jako vůči všem, kteří si dali šanci a emigrovali tam, kde uspěli bez nutnosti zadat si s politickou mocí.
Narodila se v rodině živnostníka v roce 1938 v Heřmanově Městci a její maloburžoazní původ a výchova v křesťanské víře jí pronásledovaly po celé její mládí. Po maturitě na výtvarné škole nebyla opakovaně přijata na vysokou školu. Krásná jemná dívka absolvovala kamenickou praxi mezi muži. Dnes to pokládá za školu života. Všechny její práce vynikají vysokou řemeslnou dovedností a schopností zpracovávat různé materiály od kamene, kovu, dřeva až po hlínu a keramiku. Každý druh materiálu jí přináší inspiraci a jiný styl. Málokterý sochař obsáhne tak široký rejstřík materiálů s takovou uměleckou přesvědčivostí.

Je silnou výpovědí o prožívání života v uprchlickém táboře v Jordánsku tak, jak na to vzpomíná právě Šádí, jehož tatínek je Palestinec, ale do Palestiny se dostal ve svých čtyřiceti letech. Šádí hovoří o Palestincích a jejich exodu a představuje svůj záměr, který realizuje ve dvou neziskových organizacích a to je: bourat předsudky a přibližovat arabskou kulturu, sbližovat světy. V příspěvku vystoupí také jeho přítelkyně z Ruska a přítel Libanonec, ale budeme mít příležitost slyšet zpívat bratra Šádího, který si své písničky skládá a jehož písně hovoří o pocitech a životě samém.