26. srpna 2011

Pan Litvinov pochází z Ruska, žil v Petrohradě stejně jako jeho žena. Petrohrad i Rusko samo je inspirovalo k tomu, dělat něco se svým životem. Seznámili se díky tanci. V té době měla Litvinovova současná žena již dítě a rozváděla se. Společně začali tancovat a vydrželo jim to až do narození dalšího dítěte. Jenže to už staršímu synovi bylo tak akorát na to, aby šel na vojnu, což Litvinovovi v žádném případě nechtěli. Uvědomovali si totiž, že v Rusku je vojna nejen povinná, ale podle jejich slov mladé muže mohou poslat přímo do válečného konfliktu a to se nesmělo stát. Rozhodli se situaci řešit, předtím totiž využili navíc fantastickou možnost práce – tancování v Japonsku – a tam vydělali dost peněz na to, aby se mohli odstěhovat do jiné země a tam v klidu žít. To také udělali a dnes žijí v ČR.
Manželka stále tancuje – má ale nyní nového partnera, protože její muž se v současnosti věnuje pouze tréninku a sám pracuje v oblasti realit. Jejich syn je nejlepší tanečník ve své třídě a tak tancem žije celá rodina. Mají svou taneční školu, která slaví nejeden úspěch. Tanec je spojil a oni si život bez něho nedokáží představit. Vyřešil již mnohé problémy nejen v jejich partnerském životě.

Medailonek nedávno zesnulého Jiřího Slavíčka, rozhlasového zpravodaje, novináře a publicisty, který víc než 40 let prožil v Paříži. Do Francie emigroval po srpnové okupaci v roce 1968. Stal se redaktorem Radia Svobodná Evropa a jeho zprávy a komentáře jsme mohli slýchat v období totality pod pseudonymem Adolf Bašta. V Paříži spolupracoval s Pavlem Tigridem a podílel se na vydávání československé exilové literatury. Hovořit budeme o jeho zkušenostech s frankofonní společností, zejména o jeho nové knize Bašta mezi žabožrouty aneb francouzské kořeny české demokracie. Dalším pilířem snímku budou jeho postřehy o tom, jak Francouzi reagují na příslušníka malého evropského národa a co pro něj znamenalo vybojovat si své místo v této společnosti a přitom si zachovat svůj mateřský jazyk.