Pošlete nám svůj tip

Máte nějaký tip na výlet, se kterým se chcete podělit s ostatními diváky Toulavé kamery? Pošlete nám jej do redakce! Zajímavý tip odměníme jednou za čas knihou.

Na co můžete diváky nalákat?

Zámek Pardubice

Autor tipu: Ing. Jaroslav Jonáš

Vážená redakce! Určitě vám jako tip na reportáž mohu doporučit pardubický zámek. On byl dlouhá léta téměř ruinou, takže se na něj obecně dost pozapomnělo. Teď je ale nádherně opraven a navíc je v mnoha ohledech jedinečný.

Unikátní opevnění z něj dělá jedinečný přechod mezi hradem jako vojenským objektem a zámkem jako panským sídlem. Zámek je opevněn vodním příkopem, hradební zdí, za ní zemním valem navršeným až do výše prvního zámeckého patra, dále zdí a parkánovým příkopem. Pardubice za třicetileté války dvakrát dobývali Švédové, ale ani jednou se jim to (i díky zámeckému opevnění) nepodařilo.

Jedinečnou a zcela neznámou památkou je tzv. Pernštýnská truhla. Je to 500 let stará truhlice zhotovená z mohutných dubových fošen. Je opatřena speciálním kováním se zámkem a má rozměry 1,5x1,5x4 metry. Nachází se ve sklepení pod zámeckou kaplí, do něhož vede jenom úzké točité schodiště, takže na místo musela být evidentně dopravena otvorem ve vnější zdi, a to ještě před stavbou východního zámeckého křídla za pana Viléma z Pernštejna.

Již známější památkou jsou nástěnné malby v rytířských sálech zámku. Jsou z počátku 16. století a jde o nejstarší známé renesanční nástěnné malby v Čechách. Dvě z nich jsou velmi rozměrné: jedna představuje výjev na téma biblické pověsti o Samsonovi a Dalile a druhá na motivy obrazu Lucase Cranacha st. zobrazuje kontrast Nového a Starého zákona. Malba Štěstěny vrtkavé, pojaté jako nahá ženská postava stojící na kouli, je považována za nejstarší český renesanční akt.

Při rekonstrukci zámku byly ve sklepním zásypu nalezeny prořezávané kachle z gotických kachlových kamen. Kachle s tradičními i netradičními motivy jsou v péči restaurátorů.

Zvláštností pardubického zámku je i skutečnost, že na valech, v klidu uvnitř zámeckých hradeb, žije na padesát druhů chráněných živočichů, zejména zpěvných ptáků. Je tak spíš pravidlem než výjimkou, že za teplých nocí na přelomu dubna a května přímo v centru stotisícového průmyslového města zní tlukot slavíků.

Svým způsobem mimořádné jsou i expozice v zámeckých interiérech – například velmi ceněná stálá expozice českého ateliérového skla a jedna z nejrozsáhlejších sbírek pohlednic, čítající několik set tisíc kusů. Ta je darem jedné soukromé sběratelky a Východočeské muzeum kvůli tomuto daru zřídilo filokartické oddělení.

Další informace najdete na: http://www.vcm.cz/.

Jablonné nad Orlicí

Autor tipu: Markéta Dhibi

Jablonné nad Orlicí je podhorským městečkem východní části Orlických hor. Leží v malebné krajině při soutoku řeky Tiché Orlice a Orličkovského potoka. První zmínky o zdejším osídlení pocházejí již ze 13. století s původním názvem Gablone nad Orličkou.

Poté, co se zde usídlilo více obyvatel, stalo se městysem. V roce 1906 byl povýšen císařem Františkem Josefem I. na město. V dnešní době čítá město Jablonné nad Orlicí cca 3200 obyvatel.

Celý historický střed města byl v roce 1977 vyhlášen městskou památkovou zónou. Jablonské náměstí a jeho blízké okolí jsou vyhledávaným místem návštěvníků. Lákají je citlivě rekonstruované památkové objekty: hotel Černý medvěd – patrové roubené selské stavení městského typu s dřevěnou pavlačí z 18. století, kavárna Srdíčko – městská architektura s roubeným patrem a vysokým dřevěným štítem z 18. století, Immaculata (Mariánský sloup) – pozdně barokní plastika ve středu náměstí z roku 1748. I ostatní objekty na náměstí jsou přizpůsobovány charakteru památkové zóny. Nejen děti jistě zaujme obrovská dřevěná lžíce ve svahu náměstí, která se překlopí vždy, když do ní nateče dostatek vody z potůčku, který tudy teče.

Na vršku nad náměstím stojí kostel sv. Bartoloměje. Se starým hřbitovem, zdí, kaplí, márnicí a farou z roku 1725 tvoří typický celek vrcholného baroka. Další památkou je například kamenný most přes Tichou Orlici se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriana z roku 1840. Pozoruhodností je i více než 700 let starý dub, jenž dal jméno vedle stojícímu hotelu.

Oázou klidu jsou pro město nedaleká „Hradiska“. Jde o malebné údolí Orličkovského potoka, které bylo vyhlášeno významným krajinným prvkem. Z náměstí nás sem zavede východním směrem na obec Orličky červeně značená turistická trasa. Chráněnou vegetaci doplňují vodní plochy mokřadů s typickou faunou a florou. Sedimentační povodňové nádrže byly vybudovány po povodni v roce 1997. Údolí je lemováno četnými skalními útvary, z jejichž vrcholků jsou pěkné výhledy do údolí „Hradiska“ a „Jamenská dola“ (Panská skála, Tlama a další bezejmenné). Nedaleko vstupu do údolí začíná Jiráskova stezka, která prochází celým hřebenem Orlických hor a končí v Novém Městě nad Metují. Na Hradiskách můžeme vidět jak maminky s kočárky, tak vášnivé sportovce – cyklisty, běžce i in-ine bruslaře.

V okolí města se nabízí mnoho míst, kam je možné podniknout výlet. Jedním z nich je například Suchý vrch s rozhlednou – nejvyšší bod Bukovohorské hornatiny (995 m. n. m.), dále Zemská brána, údolí Čerňovického potoka a další. V zimě mohou návštěvníci využít lyžařský vlek na Maláku na okraji města, vydat se po některé z běžeckých tratí nebo navštívit nedaleké lyžařské středisko Čeňkovice.

V létě je v Jablonném nad Orlicí a okolí více možností koupání. Je to zejména místní velmi pěkné koupaliště při vstupu do Hradisek, dále koupaliště v Bystřeci, které je vybudováno v okrouhlém vodním příkopu kruhového tvrziště a nedaleká Pastvinská přehrada, kde je možno provozovat vodní sporty a rybolov.

Je jen málo českých měst, kde najdete tolik zanícených sportovců (funguje tu např. KUS – Klub univerzálních sportovců). Ve městě se proto nachází několik tenisových kurtů, zejména u koupaliště. Také je možné využít pěknou a prostornou tělocvičnu postavenou v roce 1976 a stadion ležící vlevo ve směru na Hradiska. Nejvíce možností ke sportu a relaxaci skýtá nově vybudovaný hotelový komplex Filipinum. V přízemí se nachází Bowling bar se dvěma dráhami bowlingu a dále se nabízí fitness centrum, solárium, sauna a whirlpool. Filipinum má vlastní nafukovací halu se dvěma tenisovými kurty, které jsou vhodné pro volejbal i nohejbal.

Lehkoatletický oddíl pořádá na Maláku každoročně běžecký závod „Memoriál Quido Štěpánka“. Ve městě také pracuje čile odbor KČT, pořádá turistické výlety a vycházky do oblasti Orlických hor, Jeseníků a blízkého okolí. Jednou z významných akcí je turistický pochod „Vyhlídkové vrcholy“ na několika trasách včetně cyklotrasy. Odbor značí a udržuje v okolí Jablonného nad Orlicí celkem 66 km turistických cest.

Další informace najdete na: http://www.jablonneno.cz/.

Horská dráha pod Bouřňákem

Autor tipu: B. Šádek, Klub přátel krušnohorské železnice

Dovolte mi, abych vás pozval na výlet zajímavou krušnohorskou tratí, vedoucí ze severočeského okresního města Most do Krušných hor. Železnice prochází dvěma okresy – mosteckým a teplickým, její trasa vede poměrně velkým stoupáním.

Z okna vlaku můžete spatřit nejen rázovitá městečka Osek, Hrob nebo Mikulov, ale také majestátný vrchol Bouřňák – středisko zimních sportů. Koleje dříve vedly k sousedům do Saska, nyní končí přímo pod hraničním nadjezdem.

Dráha slouží nejen zdejším obyvatelům, ale i turistickému ruchu. Velmi dobře souzní s okolní krušnohorskou přírodou, potěší pohledem na štíhlé a vysoké viadukty, skalní zářezy nebo tunely. Od roku 1998 je její nejzajímavější úsek zapsán jako kulturní památka České republiky. V jízdním řádu Českých drah má číslo 135. Její návštěvu lze doporučit především o víkendech, kdy vlaky jezdí ve dvouhodinovém taktu.

Další informace najdete na: moldava.naseveru.info.

Putování po okolí Zdoňova a Libné

Autor tipu: Miroslav Jandáček

Vážená Toulavko, chtěl bych vás zavést do zajímavé krajiny Broumovska, do okolí Zdoňova-Libné (dříve Merklovice-Merkelsdorf).

Putování začnu od Křížového vrchu, který je součástí Adršpašských skal. Na jeho úpatí nad Zdoňovem stojí socha svatého Václava. Ten se dívá do údolí k obci Zdoňov a k Janské kapličce, kterou občané po dlouholeté devastaci úspěšně restaurovali. Nad kapličkou se vypíná Svatá Hora s kdysi poutním kostelem. Ten byl zrušen za Josefa II. a dnes z něho zůstaly jen obvodové zdi. Na mapách je nyní hora pojmenována „Kopeček“ s turistickou značkou „zřícenina“.

Odtud scházíme do obce Zdoňov, kde obyvatelé úspěšně opravují svojí obec. Jsou již v pořádku věžní hodiny na kostele sv. Trojice stavitele Carla Valmadiho, nyní renovují zdevastovaný památník padlých ve světové válce 1914–1918. Ten byl slavnostně vysvěcen i s kapličkou na svatodušní svátky. Několik metrů od památníku se nachází zachovalý kamenný pranýř z roku 1668.

Půjdeme-li dále, dojdeme do obce Libné, dnes zcela vylidněné. Okolo obce se nachází několik kamenolomů. Výtečný pískovec se využíval k nejrůznějším účelům. Od náhrobních kamenů, stavebních kvádrů, přes památníky a sochy, až po výrobu mlýnských kamenů.

Tyto výrobky byly často vyváženy i do ciziny. Pískovec vykazuje různé stupně tvrdosti a barev. Nese také rozličné otisky pravěkých živočichů a rostlin. V muzeu ve Forchheimu u Norimberka jsou umístěny pozoruhodné nálezy z libenských lomů. Ze zdejšího kamene jsou zhotoveny pomníky ve Zdoňově, Teplicích, trutnovském městském parku i jinde. Byla z něho též zhotovena socha Stalina na Letné. Později byl kámen ze sochy znovu použit k jinému účelu.

V současné době je zde otevřený přechod do Polska. Protože po prohrané válce nesměli mít němečtí občané pasy, přešli tudy v r. 1923 ilegálně hranici ze Saska horolezci z klubu K. V. Lössnitz, kteří jako první slézali věže Skalního města v Adršpachu a Teplicích. Jako první to byla věž Král, kterou vyváděl jako prvolezec Willi Adam 20. května 1923 okolo poledne. Za ním se na vrchol dostali ještě Max Reichert, Otto Rülke, Otto Rotthenler a Eugen Uhlech. Brzy následovaly další věže. V Rámci výročí 75 let lezení v Teplicko-adršpašských skalách připadající na den 21. 5. 1998 byli pozváni průkopníci lezení jak čeští, tak i potomci německých horolezců.

Z Libné se vracíme do Zdoňova a po červené turistické značce pokračujeme kolem smírčího kříže na Bukovou Horu k památníku usmíření. Událost, kterou památník připomíná, nebudu popisovat, je o ní podrobně psáno v mnoha publikacích, novinových článcích, bylo o ní i několik televizních reportáží a je dostatečně zaznamenána v televizním archivu.

Chlumecká zahradní železnice

Autor tipu: Miloš Špecinger

Zahradní železnice v Chlumci nad Cidlinou skrývá hned 4 rozchody kolejí. První rozchod je 600 mm. Jedná se o skutečnou železniční drážku, kterou využívali už naši dědové. Dříve se takto uzoučké rozchody používaly hlavně v cihelnách, průmyslu, lomech, dolech, cukrovarech, na stavbách, ale také v lesích pro dopravu dřeva – tzv. lesní železnice.

Náš rozchod je tedy průmyslová drážka, po které jezdí osobní vláček tažený motorovou lokomotivou. Najdete zde také typický výklopný vůz kiplora pro dopravu sypkých hmot. Na trati jsou 3 typické původní výhybky.

Druhý rozchod je 250 mm. Jedná se o lesní železnici v měřítku 1:3, námět pochází z lesní železnice v Čierném Balogu na Slovensku. Uzoučké kolejničky vedou i u nás v hlubokém lesíku, přes most, který překonává jezero. Vláček vozí maličká mašinka připomínající lokomotivy typu Gebus – BNE 50.

Na lesních železnicích jezdily hlavně parní lokomotivy. I u nás máme maličkou parní lokomotivu, která kouří a láká hlavně děti, které jsou vděčni, když si nastoupí do boudičky pro strojvůdce.

Třetí rozchod je model, ale nachází se spolu s rozchodem 250 a 600 mm. Kolejničky s rozchodem pouhých 45 mm je tedy modelová železnice pod širým nebem v alpském stylu. Naše maličké koleje vedou přes mosty, tunely, viadukty. Maličké semenáčky smrků odpovídají skutečným vzrostlým stromům. Naše kolejiště je typu LGB, tedy Lehmann Gross Bahn.

Po kolejích jezdí vozidla Švýcarské Rhétské dráhy a rakouských úzkorozchodných drah. Nechybí zde model úseku Bergín - Preda na Rhétské dráze ve Švýcarsku. Poslední rozchod jsou modely motorových vozů ČSD řad M131 a M152 (dnes 810) v měřítku 1:10.

Mimo kolejí je u nás muzeum železnic a stezka po zastávkách s námětem lesních železnic. Vystaveny jsou lucerny, lampy, číslice a štítky z lokomotiv, návěsti a značky z tratí. U nás najdete jako jízdenky, typické staré lepenkové jízdenky označené komposterem (datum).

Pekelské údolí na Českolipsku

Autor tipu: Jiří Veselý

Už název tohoto údolí nacházejícího se mezi městem Českou Lípou a obcí Zahrádky, napovídá o jeho tajemnu a „pekelné“ kráse. Vysoké, rozeklané, pískovcové skály zde mezi sebou uzavírají malý, ale romantický Robečský potok.

V letech 1820–1829 zde nechal majitel novozámeckého panství Vincenc z Kounic vytvořit přírodní park. Došlo k romantickým úpravám a na Robečském potoce se jezdilo i na lodičkách. V okolí najdeme i nepatrné zbytky hradů Frýdlantu a Kvítkova. Tato velice zajímavá lokalita o délce zhruba 6 kilometrů, byla v roce 1967 vyhlášena chráněným územím.

Žije tu nepřeberné množství živočichů a rostlin. Neustále se měnící tok potoka (tzv. meandrující) a jistě i zvláštní klima zde pro ně vytváří příhodné životní prostředí. V podrostu lužního lesa najdete například bleduli jarní, která zde v době květu vytváří velké, bílé koberce. Bohaté je i zastoupení obratlovců, k největším vzácnostem patří bezesporu vydra říční, výr velký a zdejší podhorské podmínky umožňují existenci skorce vodního či konipasa horského.

Několikrát jsem toto úžasné místo navštívil a můj největší zážitek? Bylo to tehdy, když jsme se jednoho letního dne vydali pěšky z vlakového nádraží v České Lípě směr Peklo. Počasí bylo spíše aprílové a již při cestě vlakem začalo trošku pršet, ale než jsme do údolí došli, vyšlo slunce. To vše nám připravilo v Pekle nebývalé scenérie a krásné pohledy.

Z potoka i lesa vycházela pára, kterou v korunách stromů protínalo slunce. A protože se zde jedná o přírodní rezervaci a lidská ruka tu zasahuje opravdu minimálně, tak bujné porosty, padlé stromy, jemná mlha a velmi vlhký vzduch zde navozovali atmosféru tropického deštného lesa.

Přitom všem jsme procházeli údolím po dřevěných chodníčcích, tunelem ve skalách a lávkách přes potok. Opravdu skvělý zážitek pro romantické duše.

Výlet na Javorníky

Autor tipu: Lukáš Vlček

Když ráno budík vyzváněl svou průraznou monotónní melodii, rachotil mnohem více než jindy, protože jsem vedle něho večer položil lžičku, abych se stoprocentně probudil. Vstal jsem, uvařil si za mihotavého světla petrolejové lampy kávu (o pěti venku ještě dlela tma) a dojedl jsem rajskou polévku s nudlemi od včerejška.

Ze dveří jsem ovšem vyrazil, když už bylo skoro světlo. Bylo asi deset minut po šesté hodině. Obloha slibovala dobré počasí, jen sem tam na ní pobíhali načechraní beránci. Na východní straně za hradbami smrků pramenilo nasládlé pomerančové světlo, to jak se slunce pomalu ale jistě dralo zespod nad vlnovky kopců.

Na Beneškách jsem pohledem přelétl hřeben Javorníků od Kasáren až po Kohútku, abych pořádně očima vstřebal cíl své cesty. Prošel jsem přes Třetinovu usedlost. Jejich pštros se asi domníval, že mu nesu dobroty, protože to za vrátky jeho obydlí zašramotilo. Prohodil jsem pár ranních slov s Jurou, který právě vyšel rozespale ze dveří. Povídal mi, že když jsou v obloze beránci jako dnes, bude pršet až tak za tři dny. Namířil jsem si to pak po louce dolů a lesem po pěšině, která následně vyústila ve větší asfaltovou cestu, a ta mne zavedla kolem ztichlého hotelu Stavbař k autobusové zastávce. Autobus přijel těsně před sedmou a zavezl mne z údolí Miloňov do údolí Podťaté na konečnou, jež se nazývá Světlá.

Spokojen s tím, že jsem o půl osmé ráno už byl jen tři a půl kilometru pod Kasárnami, jež se nacházejí na úbočí Velkého Javorníku, vyrazil jsem vzhůru po modré značce, která chvíli vedla mezi chalupami a pak se napojila na asfaltovou silnici, která směřovala ke Kasárnám. Neušel jsem ani kilometr po asfaltce od konečné autobusu a uslyšel jsem za sebou hučení auta. Řidič dodávky na mě mával, jestli chci svézt, tak jsem přitakal a nasedl vedle něho. Ještě jsem se ho zeptal, jestli jede na Kasárna, ale vzápětí jsem si vlastně sám odpověděl, že tato silnice nikam jinam nevede. Zasmál se tomu a jeli jsme vzhůru. Rozvážel pečivo k hotelům na Kasárnách.

Nahoře jsem mu poděkoval a šel ještě kousek do kopce k penziónu Javorník, odkud byl překrásný a dech beroucí výhled směrem na Benešky a Radhošť. Nechal jsem si tam natočit brzkou ranní kofolu. Byl jsem vlastně už v zahraničí, ale mohl jsem tam platit českými korunami. Ve stínu byl chlad, ale na slunku už bylo teplo. U hotelu Fran jsem si uvědomil, že mám chuť na presso s mlékem. Sedl jsem si tedy na liduprázdnou terasu, odkud byla vidět Lysá hora, Smrk a před nimi Vysoká. Dvě dotěrné (čtyřnohé) kočky se mi tam lísaly o nohy a dožadovaly se nějakých pamlsků, masíček, myší či salámů. Na cestičce štěkal malinký pes. Intenzitou svého štěkání však vydal za tři. Vypadal jako něco mezi kotětem a smetákem. Zaměstnankyně hotelu Fran se na něho rozčertila a ptala se ho, proč tady vyštěkává a komu patří. Neodpověděl. Říkala mu, ať si jde vyštěkávat pánečkovi do uší. Ale titěrný pes začal ještě zuřivěji vyvádět a jeho hlásek se nesl horským vlídným ranním tichem jako nepatřičné rachocení odhozených plechovek.

Potemnělou chladnou vlhkou cestou ve stínu Javornického pralesa, kde stály i ležely mohutné buky a smrky jsem si to razil směle dál a dál. Po čtvrthodině náhle končil hustý les a otevřel se příjemný výhled na velkou louku ve stráni, kterou se vinula cesta, jež začínala u mých nohou. Bylo tam nádherně. Světlo bylo sice ostré, ale nepíchalo do očí, otupilo se zřejmě o nažloutlé až okrové trávy, o stráně s nafialovělým borůvčím. Šel jsem poklidně dál hřebenem a vychutnával si vůni dopoledne na těchto jedinečných místech. Občas jsem se lekl, když v lese nalevo od cesty něco zašramotilo, jestli se už už neobjeví za houštím medvěd, ale moc dobře vím, že v lese (a ještě navíc na horách) se všechny zvuky snad ztrojnásobují, takže to tam rachotili většinou jen kosi, sojky, strakapoudi nebo sýkorky.

Atmosféra míst mezi Velkým Javorníkem a Stratencem je jedinečná. Člověka to uvádí do zvláštního stavu neklidné pohody a vnímá zde všemi smysly ono šeptavé ticho na hřebenech hor. Kousek přede mnou šel slovenský tatínek se slovenským synkem, kteří vyrazili stejně jako já na túru po česko-slovenském pomezí. Nechtěl jsem je předbíhat, přestože šli celkem pomalu. Nechával jsem si od nich tak desetimetrový odstup. Měl jsem aspoň pocit, že v krajině nejsem úplně sám a také jsem si říkal, nač vlastně spěchat, když je tak krásně a hory svými tvary v dáli tak podmanivě mluví. Někde mezi Stratencem a sedlem Bukovina se k nám přidala záhadná společnost. Z hloubi lesa, v místech, kde široko daleko nebyla tušit chata či chalupa nebo jakékoli obydlí, se na cestě objevila kočka. Byla přítulná a šla s námi nejméně dva kilometry jako pejsek na vodítku. Ale jakmile jí došlo, že pro ni žádné dobroty nikdo z nás nemá, tak s nesouhlasným pomňoukáváním zůstala vprostřed vzrostlého bukovo-smrkového lesa stát na cestě a rozmlouvala dál jen s kapradím u cesty. Slovenská polorodinka pak těsně před Malým Javorníkem zakotvila na odpočívadle a tak jsem byl opět na hřebenových lesních cestách sám.

Od Malého Javorníku dál na východ jde státní hranice mezi ČR a SR po hřebeni, takže kdo by chtěl, může při chůzi počítat hraniční kameny. Za Frňovským sedlem jsem pojednou vzhlédl k obloze a pochopil jsem, že den asi nebude jen slunečný a že se chystá změna. Od severovýchodu přicházela zvolna, ale jistě šedá masa ležatých tichých zádumčivých mračen, která se ještě chvíli přetlačovala se sluncem, ale když jsem došel k chatě Portáš, bylo už naprosto jasné, kdo z nich vyhrál pro zbytek dne. Pak jsem už jen tiše čekal, kdy se spustí déšť a jak bude silný a vytrvalý. Trochu se ochladilo, ale pro chůzi to bylo vlastně vyhovující. Od Portáše na Kohútku už je to jen asi kilometr a půl. Když jsem vstoupil do tiché a téměř liduprázdné restaurace horské chaty Kohútka usadil jsem se a při pohledu z okna do šedivého mračivého dne jsem přesně v poledne poobědval smažený hermelín. Kdykoliv slečnám u výčepu zazvonil telefón, začalo to místo zvonění kokrhat.

Po polední siestě jsem vyšel zase do éteru. Po zelené značce jsem pelášil svým svižným, ale klidným tempem kousek zpět po hřebeni kolem Portáše až na sedlo za Stoličným vrchem. Měl jsem naplánováno, že odtud sejdu do údolí Stanovnice a přes Karolinku na Soláň. Jakmile jsem udělal první krok s hřebene dolů, padla mi na ruku první kapička deště. Asi kilometr a půl jsem šel hustým bukovým lesem, takže k zemi větvemi ze začínajícího deště nepropadlo skoro nic. Jen bylo slyšet, jak to v korunách stromů šumí. V jednom místě jsem sešel se značené cesty a musel jsem se prudkým svahem vracet kolem tváří vyjevených přežvykujících krav.

To už jsem měl přes sebe přehozenou pláštěnku. Cesta se napojila na asfaltku a dlouho ještě trvalo, než jsem dorazil k nádrži Stanovnica nad Karolinkou. Déšť byl vytrvalý a zesílil. A vysiloval. Žlutá turistická značka vedla kolem nádrže, ale zřejmě z bezpečnostních důvodů kvůli hygienickému ochrannému pásmu povlovně stoupala po úzké asfaltové silnici pořád do vrchu až vysoko nad hladinu nádrže. Pod silnicí se rozkládaly neprostupné smrkové zástupy a průhledem byla sem tam vidět čistá nazelenalá barva vody v nádrži. V těchto místech mi chůze připadala nekonečná. Přece jen jsem však došel do míst, kde se silnice začala svažovat zase dolů. Bylo to zhruba až na úrovni přehradní hráze. Pod ní už byly vidět domy v Karolince.

Měl jsem štěstí. Představa, že bych měl cupitat ještě asi pět kilometrů dovrchu na Čarták v takovémto počasí, se mi vůbec nezamlouvala. Na hlavní silnici v dědině Karolinka (proslulé především výrobou skla), jsem došel asi deset minut před příjezdem autobusu, který mne dovezl do Velkých Karlovic. Zde jsem pak přesedl na autobus, který vzápětí vyjel až na Čarták. Pořád pršelo.

Ve Valašském šenku jsem si objednal nejprve grog na zahřátí, a potom bramboráček s pivem. Poseděl jsem a odpočinul jsem si od promoklého počasí. Na Benešky, kde se nachází naše chalupa, to bylo sice ještě osm kilometrů, ale cesta tam vede hřebenem bez velkých výškových převýšení. Navíc tato místa dobře znám, dá se říct, jako vlastní boty. Ještě jsem v rychlosti nahlédl do nově postavené Zvonice, v níž se nachází informační centrum a stálá expozice místních umělců. V pravidelném rytmu kmitajících nohou jsem se pak zvolna blížil k Beneškám. A přestože těsně před Pálenicí začalo opět vydatně pršet, zhodnotil jsem posléze celý uplynulý den za velmi krásný.

Chrustenická šachta

Autor tipu: Jan Červený

Železnorudný důl v Chrustenicích na Berounsku zahájil těžbu nejprve dva roky povrchově a posléze od roku 1907 hlubinně. Patří mezi jeden z největších železnorudných dolů u nás. Vždyť také nejhlubší místo na dole je 84. patro, které se nachází okolo 120 metrů pod hladinou moře, dnes hluboko pod vodou. Příspěvek napsal Jan Červený.

K největšímu rozmachu těžby dochází v letech 1940–1950. V této době dosahovala délka hlavních chodeb něco kolem 15 km. Bohužel všechny prostory, které se nacházejí pod úrovní 8. patra, jsou zatopeny a to od roku 1907, kdy byla zahájena těžba hlubinně, až do roku 1965, kdy byla ukončena těžba.

V současné době je zde již jedenáctou sezónu otevřena Důlní expozice Chustenická šachta. V kilometrovém návštěvním okruhu se budete moci podívat, jak se dříve razily štoly, nejprve s ručními nástroji a později za pomoci stlačeného vzduchu. Dále budete moci vidět důlní vzduchový nakladač, jinak také zvaný důlní bagr.

Máte také možnost si vyzkoušet, jak se dříve fáralo po žebřících, prohlédnout si sbírku minerálů, vrtáků a vrtaček. V návštěvním okruhu je jízda pravým důlním vláčkem. Ve vstupních prostorách je stálá expozice o lomech Mořina a těžbě vápence v Českém krasu. A nejen to, ale i mnoho dalšího.

Toulky krajem Karlštejnska – lomy, doly, příroda

Autor tipu: Tomáš Folwarczny

Když nevíte, co s časem od sobotního pozdního odpoledne do neděle, vyrazte s námi. Celý výlet lze zahrnout do naučných stezek, neboť se to informačními tabulemi jenom hemží! Je polojasno a my máme cestovatelskou chuť podniknout dobrodružství.

Kolem páté odpoledne vyrážíme ze Smíchovského nádraží vlakem na Karlštejn. Turisticky komerční uličkou stoupáme k hradu a jsme překvapeni ze stravovacích cen. Hospodami se to jenom hemží, konkurence veliká, a tak se tady najíte za normální ceny (např. gulášová polévka + pečená staročeská kachna + plzeňské pivo za 150 Kč). Sídlo Karla IV. bylo sice již zavřené, ale to máme stejně v plánu někdy příště.

Po červené a následně po modré jsme došli k obci Mořina, u které se stále nalézají funkční lomy. Následný příchod a pohled z vyhlídky na lom Velká Amerika byl neskutečně krásný. Vstup je sice k hraně a dolů ke křišťálovému jezírku přísně zapovězen, ale několik čundráků tam stejně postavilo stany. Měli tam i člun a bubnovali na djembe (druh bubnů). Počasí bylo již od hradu velmi nejisté a při západu slunce u lomu již vyhrožovalo hromy blesky. Nečekali jsme na nic a stan postavili nedaleko lomu U Kozolup. Ten je zarostlý a vypadal zpustle.

Až na noční slídění myší a kanečka to bylo v klidu. Ráno bylo hezké a dále pokračujeme po žluté kolem Lomu politických vězňů, který je jakoby chudší brácha Ameriky. Ale má své kouzlo, snad v té opuštěnosti. V dalším lomu to vypadalo jako na skládce, asi to postupně zaplňují až k následnému zániku. Lom Mexiko jsme záhadně minuli, ale Malou Ameriku už ne. Tady je to k čundru, vandru či jak tomu říkáte přímo dělané. Žádný zákaz, méně přístupný terén a jezero, i když trochu špinavé, na romantice neubraly.

Nutno podotknout, že po oba dny jsme byli v CHKO Český kras, takže stejně to volné spaní je na hraně. Krátce po lomu jsme si cestu zrychlili oficielní zkratkou a k milníku turistických cest, Kubrichtově boudě, to bylo vskutku svižné. Bubovické vodopády byly jak z časů romantika K. H. Máchy. Čtyři pod sebou tekoucí jezírka, stezka kolem jak v Tatrách, no prostě paráda! Romantické a impresionistické v jednom!

Červená značka nás po delší době dovedla do obce Svatý Jan pod Skálou. Zde se nachází svatojánská kolej a kostel s kryptami sv. Ivana. Je to jedno z nejposvátnějších míst v Čechách. Celý komplex se hluboce zařezává v kaňonu obklopeném mohutností skalních bloků. Od kostela začíná 4 km naučný okruh Solvayovy lomy, kde vám řeknou mnohé o těžbě vápence. Projeli jsme se i důlním vláčkem a navštívili v dnešním horkém dni příjemně chladnou část podzemí.

Určitě to stojí za ten namáhavý výstup. Vždyť i pohled ze skály s křížem dolů na domky je impozantní. K vlaku v Srbsku jsme došli po žluté. Kolem pastvin koní, oslíka a podél Berounky a skalních masívů, kde mají horolezci své cvičné stěny, to bylo již kousíček. Pohledem na tuto zajímavou shrbenou krajinu to bylo v žhnoucím slunci smutné loučení. Ale jaké pak by mohlo být karlštejnské vinobraní s hradem jako siluetou? Tak až bude ten správný čas, hurá na něj!

Pozvánka do Nezamyslic a Frymburku

Autor tipu: Vlasta Košinová

Vážená redakce, zasílám vám námět na reportáž, třeba vás zaujme. Každý, kdo navštíví na Sušicku hrad Rabí, uvidí z jeho věže v dáli vesnici a ani ho nenapadne, že je to obec velmi stará a že se zde nachází několik skvělých památek. Příspěvek zaslala Vlasta Košinová z Karlových Varů.

Vesnice se jmenuje Nezamyslice a již první zmínka o ní je z roku 1045, kdy ji daroval kníže Břetislav břevnovskému klášteru. Před vchodem na hřbitov stojí, dnes již bývalá škola, do které chodil jednu dobu i Karel Klostermann, když jeho otec působil jako lékař v rodině knížete Gustava Lamberka, majitele rozsáhlého žichovického panství.

Kostel na Nebevzetí Panny Marie je gotická stavba z 13. století, ale základy věže jsou ještě z doby románské. Když projdete malým hřbitovem octnete se u kaple sv. Erazima, která se stala panteonem a hrobkou rodiny Lamberků. Od kaple je nádherný výhled přes panský rybník na hrad Rabí. Rod Lamberků držel Žichovické panství od roku 1707.

Píši především proto, že kaple sv. Erazima je nádherně vyzdobena velmi hodnotným souborem novogotických řezeb (oltář, empora, nástěnná výzdoba), které vytvořil kolem roku 1860 řezbář Jan Rint.

V lidové tradici Pošumaví je dosud velmi živá zdánlivě romantická událost 19. století o křiklavé mesalianci mocného feudála s prostou venkovskou dívkou. Lidé si stále vyprávějí o „Černé Káče“, která se stala kněžnou.

Osudy knížete Lamberka a jeho neurozené ženy Kateřiny Hrádkové, dcery žichovického šafáře sepsal a vydal samostatně František Procházka pod názvem „Kněžna Káča“ a později spolu s pravnukem knížete Gustava Lamberka Karlem Štěpánem Lamberkem vydali knihu ve větším rozsahu „Kněžna Káča a Lamberkové v Čechách“. Tento potomek knížecího rodu vynaložil v posledních letech velké úsilí k záchraně rodinné hrobky, která značně chátrá (je to v současnosti církevní majetek).

Nedaleko Nezamyslic, asi 4 km směrem na Strakonice leží ještě jedna malá, ale svou historií zajímavá víska a jmenuje se Frymburk. Po dlouhá léta byla přejmenována na Želenov a nyní se opět název vrátil na původní Frymburk. Uprostřed vísky je tzv. „hrad“, zbytek po tvrzi odbojného rytíře a lupiče Racka z Bubna. Na místě této tvrze stojí dnes kaplička sv. Václava. Dobře znatelné jsou hluboké příkopy kolem tvrze, které přecházejí na západní straně ve strmý sráz, zajištěný proti útočníkům vodním příkopem.

Okolní kraj mezi Sušicí, Horažďovicemi a Strakonicemi byl v 15. století eldorádem loupeživých rytířů. V roce 1467 musel z příkazu svého otce, českého krále Jiříka z Poděbrad, vytáhnout do kraje se zemskou hotovostí jeho syn vévoda Jindřich z Münsterberka. Cílem byl právě Frymburk, tvrz pana Racka, kterou královští vypálili. Těsně pod valy původní tvrze vyrostl později pevně ohrazený panský dvůr. V době třicetileté války procházela krajem různá vojska, ves byla určitou dobu zcela bez obyvatel.

Vážená redakce, děkuji za čas, který věnujete přečtení mého příspěvku. Rodina mé matky pochází z tohoto kraje a já se zabývám jeho historií. Do vesnice Frymburk jezdím celý život, a proto mám pro tento kraj slabost.

Přeji mnoho úspěchů a více takových skvělých pořadů.

Kam značky nevedou – Úštěcko

Autor tipu: Markéta Dhibi

Inspirovala jsem se knihou Ivany Mudrové s názvem „Kam značky nevedou“ a zavedu vás na místa, kde turistické značky opravdu nenajdete, ale přesto stojí za to je navštívit. Prvním z nich je malebná vesnička Lhota u Úštěka.

Na úštěcké nádraží vás doveze lokálka od Lovosic nebo z opačné strany z České Lípy. Odtud se vydáte na náměstí, na kopečku u rozcestníku zabočíte vpravo a asi po 50 metrech zahnete vlevo do Kamenné ulice.

Ta vás dovede k jedné ze zajímavostí města Úštěka – k tzv. Ptačím domkům, rozkládajícím se napravo na skále nad vámi. Postavili je tu italští dělníci (při stavbě zdejší železnice) na okrajích pískovcového skalního bloku. Připomínají tak ptačí hnízda (odtud jejich název).

Silnička, po které si to šlapete, se po chvíli změní v cestu vedoucí údolíčkem podél Černého potoka. Po ní směřujete stále doprava až dojdete k silnici, po níž se vydáte doleva do Lhoty. Cesta stoupá zprudka do kopce, ale výšlap netrvá dlouho. Po slabé čtvrthodince se ocitnete v cíli – ve vesničce Lhota připomínané již r. 1407. Tato dnes již rekreační obec patřila odedávna k úštěckému panství. Přivítá vás dřevěný rozcestník a hned za ním barokní kamenná kašna s letopočtem 1733 a zvonička z 19. století. Všude kolem vás budete obdivovat dřevěné roubené chalupy, nejstarší z nich je z r. 1654.

Velkou nevýhodou žití na Lhotě je téměř stálý nedostatek vody. Obec je totiž pro svou vysokou polohu odkázána jen na vodu zadrženou z jarního tání a z dešťů. U každého stavení se zachycovala a dodnes zachycuje okapová voda do jímek. V červenci a srpnu ovšem museli zemědělci ve voznicích podle potřeby užitkovou vodu dovážet z potoka pod Lhotou. Pitná voda se čerpala ze studní 30 metrů hlubokých – byly v 9 usedlostech. Vystačila jen za normálního roku a jen při rozumném odběru.

Jižně od vsi se rozkládá významná lokalita vstavačovitých rostlin zvaná Liščí díry. Do Uštěka se můžete vrátit buď stejnou cestou jakou jste přišli, nebo polní cestou (za vsí doleva), která vás dovede na místní fotbalové hřiště.

Dalším zajímavým místem v okolí Úštěka jsou Kostelíky nad vesnicí Ostré. Jedná se o bývalé poutní místo a z Úštěka sem vede silnice směrem na Skalku. První vesnice po cestě se jmenuje Ostré – asi 2 km z Úštěka. Z návsi, kde se dochovaly stavby lidové architektury, vyrazíte k poslednímu stavení na horním okraji. Pak už jen stoupáte zničenou křížovou cestou až na návrší zvané Kalvárie se skupinou tří kaplí od Octavia Broggia z let 1703 – 1707. Podél schodiště najdete zbytky pískovcových barokních soch, které kdysi zdobily toto magické místo. Z návrší je úchvatný pohled do kraje, zejména pak na vrch Sedlo, město Úštěk a rybník Chmelař. Vždy 3. května se zde konala slavná pouť. Dnes tu můžete navštívit některou z mnoha zajímavých kulturních akcí, třeba koncert nebo divadlo na schodech, a když budete mít štěstí, potkáte i svatbu.

Tip na výlet na znojemské hradiště sv. Hypolita

Autor tipu: Josef Kováčik

Vážení přátelé, rád bych vás pozval na hezký výlet do okolí Znojma, přesněji na lokalitu Znojmo-Hradiště. Malebná vesnička se rozkládá jen přes údolí od historického jádra Znojma a rotundy sv. Kateřiny, na okraji národního parku Podyjí.

Hradiště bylo osídleno již od období mladší doby kamenné – neolitu. Ale svého největšího rozmachu dosáhlo za doby Velké Moravy, kdy se stalo nejvýznamnějším mocenským centrem celé jihozápadní Moravy a je srovnatelné se stejnými, ale známějšími lokalitami jako jsou Mikulčice, Břeclav-Pohansko nebo Staré Město u Uherského Hradiště.

Na znojemském hradišti probíhají celé léto archeologické výzkumy, které zde provádí Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity pod vedením Doc. PhDr. Bohuslava Klímy CSc. Výzkumníci rádi a ochotně podají všechny informace týkající se historie i současnosti Hradiště. Z dob velkomoravských knížat je zde k vidění odkrytý kostel, který je jedním ze dvou, které zde byly objeveny a také původní příkop a část hradby, chránící tehdejší obyvatele před útokem nepřátel. Nachází se zde nedávno objevené pohřebiště z 8. a 9. století, které je přístupné pro turisty ke zhlédnutí.

Z památek pozdějších období je zde klášter založený ve 13. století řádem Křížovníků s červenou hvězdou a k němu přináležející kostel zasvěcený sv. Hypolitovi. Za zhlédnutí stojí také kaplička sv. Antonína a kaplička sv. Eliáše. Obě kapličky slouží také jako vyhlídky do krás národního parku i na historickou část města Znojma.

Výlet na Hradiště sv. Hypolita se dá velmi pěkně spojit nejen s návštěvou Znojma, které je s hradištěm spojeno křížovou cestou vedoucí přes Granické údolí, ale také s výletem za krásami přírody v NP Podyjí nebo s delším výletem na zříceniny hradů Bítov, Cornštejn či zámku Vranov nad Dyjí.

Více informací najdete na: www.znojmo-hradiste.wz.cz.

Městečko Choltice a jeho blízké okolí

Autor tipu: Aleš Majer

Dovoluji si vás pozvat na výlet do Pardubického regionu do městečka Choltice a jeho blízkého okolí. Samotné městečko Choltice vlastní po dlouholetých soudních tahanicích s původními majiteli sice dost zanedbaný, ale přesto ne nezajímavý objekt raně barokního zámku s přilehlým zámeckým parkem a rozsáhlou oborou. Jižní křídlo zámku je zakončeno zámeckou kaplí z roku 1683. Barokní kaple se vyznačuje nevšední bohatou štukovou výzdobou a nástěnnými malbami. Veřejný prohlídkový okruh zahrnuje prohlídku již zmíněné kaple sv. Romedia a Vlastivědného muzea s jedinečnou barokní lékárnou. Okruh je zpřístupněn každou sobotu a neděli.

Pěkné prožitky ve vás zanechá i procházka přilehlým parkem s pohledem na statné platany a dochované zbytky původní vodní tvrze. Tajemnost podzámčí umocní i pohled do temné jeskyně pod budovou zámku. Pohled na zámek a park z kopečka „Na průhonu“ je nezapomenutelný. V blízkosti zámku je opravená dřevěná zvonice původem z roku 1863 a kaplička Jana Nepomuckého z roku 1756. Na náměstí pak stojí Morový sloup nejsvatější Trojice z konce 17. století.

Máte-li na výlet vyhrazený celý den, pak doporučuji pokračovat z Choltic jihozápadně cca 4 km do vesničky Svojšice, kde naleznete vzácnou památku středověkého rytířského sídla, zachovalou tvrz. Dle pověsti byla prý tato tvrz propojena se zámkem v Cholticích podzemní chodbou, jejíž vyústění je již zmiňovaná jeskyně pod zámkem.

A pokud se vydáte z Choltic přibližně 4 km na jihozápad, pak neminete vesničku Horní Raškovice, která v dávné minulosti (17. století) proslula těžbou kamene v křemencových lomech. Vytěžený nerost se používal na výrobu mlýnských kamenů, které byly údajně podle dochovaných pramenů nejlepší v celém Českém království. A v těsném sousedství pozůstatků těchto lomů (pár stovek metrů) je nově vystavěná 13,8 m vysoká rozhledna Barborka s krásným rozhledem do Polabí s Kunětickou horou, na hřebeny Krkonoš, Orlických hor a na opačnou stranu pak hor Železných. Součástí rozhledny je i již částečně vybudovaný odpočinkový areál s možností skromného rychlého občerstvení.

Uvedená místa můžete pak navštívit buď pomocí dopravního prostředku, případně formou okružní pěší turistiky krajinou plné lesů, luk a polí. V tomto případě ujdete přibližně 12 až 14 km a budete mít radost nejen z krásných poznání, ale z vlastního pohybu v pěkném prostředí (uvedené turistické zajímavosti jsou obrazně vrcholy rovnostranného trojúhelníku o straně cca 4–4,5 km). Ve všech místech je možnost občerstvení (restaurace na zámku v Cholticích, hospoda ve Svojšicích a kiosek u Barborky).

Přeji pěkný výlet a hezké zážitky.

O zmijákovi z Orlického záhoří

Autor tipu: PhDr. Josef Krám

V obci Orlické Záhoří na samém okraji rychnovského okresu na hranici s Polskem působí lovec hadů Roman Brůna, obecně tu známý jako zmiják. Tento herpetolog se odchytáváním zmijí (jde o chráněný druh) zabývá na základě výjimky, kterou mu vydala Správa chráněné oblasti Orlické hory.

Aby tu neohrožovaly lidi a hlavně děti, lovím okolo chalup, bytovek a u školy, ale mimo obec na lukách už lovit nesmím. V květnu jsem chytil 40 zmijí, o posledním srpnovém víkendu 25 a teď o prvním zářijovém víkendu od pátku večera 5. září do nedělního poledne jich bylo dalších 17. Od května jsem jich tak chytil 83. Jedním z úlovků byla i jedna hodně tlustá zmije, ta mně po odchytu odrodila 12 malých. Dost zmijí se sem plazí z Polska, přeplavou i hraniční Divokou Orlici – zmije jsou dobří plavci a tady v Orlickém Záhoří mají dobré podmínky pro život, mj. se tu nepráškuje. A jestli se jich bojím? Musím říct, že z nich mám respekt. A co se děje s odchytnutým zmijemi? Předám je ochranářům, ti je okroužkují a vypouštějí do rezervace Trčkov asi 8 km odtud,“ dodal „zmiják“ Roman Brůna.

Kaňon potoka Kolné

Autor tipu: Markéta Dhibi

Pod názvem Kolné se skrývá víska rozkládající se pod vrchem Kolný ve výšce 564 m. n. m., 8 km jihozápadně od České Lípy a 3 km severovýchodně od Kravař. Vlakem se sem dostanete ze zastávky v Kravařích nebo Stvolínkách ležících na trati Lovosice – Česká Lípa.

Jihozápadním směrem od vsi se nachází pískovcová rokle potoka Kolné. Tak strašidelný kaňon by tu nikdo nečekal, je vysoký až dvanáct metrů. V roce 1991 byl prohlášen za přírodní památku. A to právem, potok tu vytváří třikrát lomený vodopád ve skalní pískovcové průrvě.

Přírodní památka leží v nadmořské výšce 320–350 metrů a její celková výměra činí 5,42 ha. Od roku 2003 je v péči Krajského úřadu Libereckého kraje.

Na skále nad vodopádem lze pozorovat zajímavé rytiny neznámého původu a významu. V některých případech se může jednat o středověká tzv. vlašská znamení, která používali lékárníci nebo alchymisté. V horní, širší části údolí jsou v boční skále vytesány podzemní prostory, sloužící původně jako sklepy. Dnes po odstranění nelegální skládky odpadu jsou tyto prostory veřejnosti přístupné, avšak jen na vlastní nebezpečí.

Svahy nad potokem porůstá smíšený les s dubem, lípou, jilmem a habrem a s teplomilnými hájovými druhy, např. jaterníkem podléškou, ptačincem velkokvětým, plicníkem tmavým, hrachorem jarním, prvosenkou jarní, lýkovcem jedovatým a jinými. Na kořenech dřevin parazituje nezelený podbílek šupinatý, potoční břehy na jaře lemují porosty chráněné bledule jarní. Zajímavostí je několik keřů ohroženého klokoče zpeřeného při horní hraně údolí.

V temné štěrbině pod skalním převisem v dolní části památky byla objevena evropsky chráněná kapradinka vláskatec tajemný. Tato kapradina u nás přežívá pouze ve stadiu prvoklíčků (proklů, prothalií), které na skalnatém podkladu vytvářejí tyrkysově zelené vláknité povlaky připomínající řasu. V České republice se druh vyskytuje reliktně (tj. jako pozůstatek z dob s teplejším a vlhčím klimatem) pouze na několika lokalitách, běžněji roste v jižní až západní Evropě, a to i ve formě sporofytu, tj. pohlavní cestou vzniklých, asi 10 cm velkých kapradinových lístků, na nichž se tvoří výtrusy.

Nejmenší sluneční hodiny na světě

Autor tipu: Tibor Skalka

Dobrý den, posílám vám pozdrav z naší obce Hýsly. V r. 2008 jsme slavnostně uvedli do funkčnosti „nejmenší sluneční hodiny na světě“, jejich velikost je pouhých 9 mm. Příspěvek zaslal Tibor Skalka.

Raritou je i jejich umístění. Jsou součástí sluneční soustavy, která je položena na ploše zhruba 30 m², v jejímž středu je slunce ve tvaru včelí buňky. Z ní vychází nerezová trubka o délce 1,4 m, která představuje včelí žihadlo. Na jejím vrcholu jsou umístěny již zmiňované nejmenší sluneční hodiny.

Sluneční soustava se všemi planetami a jejich měsíci tvoří spolu se Sluncem jedny sluneční hodiny a to, že jsou na jedněch slunečních hodinách ještě druhé, to je opět rarita. Všechny 3 mimořádné rekordy zaznamenala agentura Dobrý den a uznala je jako české rekordy.

Naše malá obec asi 5 km od Kyjova se může pochlubit i jinými věcmi. Slunečními hodinami ve spodní části obce z roku 2007 o rozměrech 20x14 m, Rozhlednou Johankou o výšce 11 m, Nejstarší sochou J. Nepomuckého na Moravě z roku 1706 aj.

Zveme k nám srdečně všechny zájemce o naši obec a náš kraj!

Ostaš

Autor tipu: Stanislav Khol

Na severovýchodě Čech v broumovském výběžku se nachází Chráněná krajinná oblast Broumovsko. Její název je, jak jinak, odvozen od nejvýznamnějšího města této lokality Broumova. Dominantou celého kraje je však stolová hora Ostaš. Příspěvek zaslal Stanislav Khol z Mladé Boleslavi.

Z dálky má tvar nízkého širokého klobouku, jehož pravidelnost je až zarážející. Téměř celý je pokrytý lesním porostem a jen z některých úhlů můžeme pozorovat strmé a místy až přečnívající skály. Jméno Ostaš pochází od křestního jména Eustachius neboli Eustach, staročesky Ostach či Ostaš. Svatý Eustach byl patronem lovců a patrně míval v těchto končinách kapličku či obrázek.

Historie Ostaše je sama o sobě velmi zajímavá. První zmínka je již ve Starých letopisech českých. „Léta páně 1421 v úterý po Božím těle Slezáci vtrhše do Čech, město Polici vypálili, a potom po dvou nedělích město Úpici též vypálili; jak staří předkové o tom rozprávěli, že mnohé lidi v Polici zamordovali, jazyky jim vyřezávali, a mnozí, kteří mohli, do Vostaše utekli, a tam jsouce vyzrazeni byli, a dolů ze skal házeni; panny a ženy za vlasy věšeny na dříví (stromy), dolů házeny a mordovány.“ Dodejme jen, že se jednalo o husitské obyvatelstvo a že Slezané bojovali na straně císaře Zikmunda.

Ostaš je typická stolová hora vysoká 700 metrů, členěná na dvě části zlomem dvou ker. Na úbočí vyšší kry se tyčí skalní město Horní labyrint, na nižší kře, která je na zlomu o sto metrů pokleslá, leží rozsáhlé skalní uskupení Dolní labyrint. Krásným údolím říčky Klučanka je hora Ostaš oddělena od sousedního nižšího kopce Hejda, který je také pokryt množství skalních útvarů. Dolní labyrint se nachází více při úpatí hory a je položen severozápadním směrem. Skalní bloky tu nesou svá jména podle tvarů, kterými leccos připomínají. Jeho centrální dominantou je tzv. Kočičí hrad. Tato skalní část je více členěná a i cestičky mezi jednotlivými bloky jsou úzké tak, že jimi projde opravdu snad jen kočka.

Druhý, Horní labyrint, se rozkládá na vrchní části kopce a je směřován více k jihovýchodu. Toto skalní bludiště není sice tak rozmanité svými tvary, ale zase nás svými pěšinkami dovede až na samý vrchol, kde je z Krtičkovy vyhlídky, či Frýdlantské skály výborný výhled do širokého okolí. Lze spatřit Javoří Hory, nedaleké Teplicko-adršpašské skály, hradbu Broumovských Stěn, polské Gory Stolowe. Za jasného počasí můžeme vidět čnít z krkonošského masivu i nejvyšší horu naší republiky – Sněžku.

Lesy, které Ostaš pokrývají jsou smíšené, proto se zde daří i drobnému lesnímu porostu, jako jsou borůvky a maliny. Zem pod stromy na mnoha místech pokrývá koberec trávy, která je jasně zelená v každém ročním období. Na dotek hebká, láká k ulehnutí a meditaci. Skalní bloky zde nabízejí hnízdiště několika druhům dravců. Zvláštností však je, že ač je tu zdravý les, houbaři se zde moc nenabaží. Houby tu sice rostou, ale magnetismus hory jejich počty zvláštním způsobem limituje. Ostaš není zajímavý jen v letním období. V zimě, když je vše pod silnou vrstvou sněhu, kterého tu bývá i víc než jeden metr, působí námrazou obílené skalní útvary impozantně a magicky. Při zimní inverzi jsou výhledy jasnější a pocity z dálek hlubší. Návštěvníka pak většinou nic neruší – to je odměna za výstup po pás ve sněhu neprošlapaným terénem.

Vedle přírodních zajímavostí má Ostaš také svoji „společenskou základnu“. a úpatí hory se rozprostírá chatová osada, která nabízí jak ubytování, tak i občerstvení v příjemném chládku lesa. Nenabízí však pouze občerstvení pro náhodné turisty, ale také společenské akce: soukromé oslavy, pálení čarodějnic, či firemní párty. Místo si oblíbili i tématické spolky jako jsou například horolezci, cyklisté, či trampové.

Při pohledu na stolovou horu pociťujeme zvláštní pocit pokory před něčím, co tady je tisíce let a ještě dlouho po nás bude. Nabízí nám sportovní vyžití, odpočinek, relaxaci, setkávání se starými přáteli a také potkávání přátel nových. Pro mě se stal Ostaš srdeční záležitostí a výstup na ní každoroční radostí. Řečeno slovy básníka: „Domova lesy, cíl nejdražší.“ (Wang Wei)

Otáčivé hlediště Týn nad Vltavou – světový unikát?

Autor tipu: Jiří Švehla

U zrodu ochotnického divadla v Týně nad Vltavou stáli studenti, kteří v roce 1855 uvedli poprvé veselohru bechyňského autora Václava Křížka nazvanou Nové divadlo. Od té doby, tedy již 159 let, se v Týně hraje ochotnické divadlo nepřetržitě. Nyní v tradici pokračuje Divadelní společnost Vltavan, která má 61 členů.

Novou etapu zahájil Vltavan v roce 1983, kdy na počest stého výročí znovuotevření Národního divadla v Praze brigádnicky postavili týnští ochotníci za pouhé dva měsíce druhé otáčivé hlediště v Československu a třetí na světě.

V Týně nad Vltavou využívá DS Vltavan dvě scény, a to zimní Zámecké divadlo a letní Otáčivé hlediště. Za loňský rok na nich shlédlo některé z představeních více jak šest a půl tisíce lidí. Město Týn nad Vltavou nyní rekonstruje Sokolovnu, kde má svou technickou kvalitou vzniknout profesionální divadelní scéna. „Na jevišti rekonstruované Sokolovny si určitě zahrajeme rádi, pokud tuto možnost dostaneme. Je jasné, že po rekonstrukci to bude špičková divadelní scéna. Na druhou stranu naší 'zimní' domovskou scénou zůstane Zámecké divadlo (bývalý objekt zchátralého kina), kde jsme si postupnou rekonstrukcí vytvořili perfektní zázemí pro naši činnost,“ říká Jiří Bergler, kde je DS Vltavan nyní v nájmu.

Smržovka

Autor tipu: Inka Urbanová

Dobrý den, milá redakce! Zdravím vás ze Smržovky. Chtěla jsem vám všem poděkovat za báječný pořad, kterým Toulavka je, sledují ho naše babičky, tetičky, strejdové i kamarádi, není se co divit, má stále skvělou úroveň! Díky.

Obracím se na vás jako patriotka města Smržovky, které leží v Jizerských horách a podle mého je zajímavým místem pro turisty. Co tady můžete nalézt? Vedle nádherného železničního viaduktu z roku 1894 zde máme sáňkařskou dráhu, prakticky jedinou v Čechách.

Dále je zde Přírodovědné muzeum, ve kterém jste ale, tuším, už natáčeli. Pro mě je srdeční záležitostí Muzeum místní historie, které ve Smržovce vzniklo před šesti lety a je za ním vidět dobrovolná mravenčí práce party několika lidí. V muzeu, které je ve dvou místnostech půdního prostoru tzv. Zámečku, se nám podařilo shromáždit zajímavé věci z historie Smržovky, ale nejen o ní, snažíme se zachytit běžný život minulých let obyvatel Jizerských hor.

Smržovka bývala slavné sklářské město. Vyráběla se zde ojedinělá černá bižuterie, bangle a samozřejmě knoflíky. Místní bavlnářské závody byly svého času největší fabrikou Rakouska-Uherska. Smržovka má ve svých dějinách i některé kuriozity, jednou z nich je i to, že zde a v sousedním Tanvaldu byla vyvinuta první televize v Čechách, a to v roce 1944.

Ve Smržovce se narodila i matka Marka Broda, spisovatele a přítele Franze Kafky (bohužel zatím se nám nepodařilo více informací o této skutečnosti vypátrat), je zde také pohřbena Marie Kwaysserová, zajímavé je, že překládala dílo Jaroslava Vrchlického a také si s ním dopisovala.

Smržovka je i místo, kde trávili na svých chalupách volné chvíle Jiří Trnka a Jiří Mucha, s místními ochotníky zde hrál František Filipovský roli Harpagona v Lakomci. V neposlední řadě je místní patriot kreslíř Petr Urban, současně nový ilustrátor Švejka a nyní i Malostranských povídek. Manžela jsem i přemluvila, aby do našeho muzea vytvořil hlavy dvěma figurínám. To víte, vše vlastními silami, když finance nejsou.

Můj pohled na muzeum je samozřejmě pohledem matky na své dítě, ale ročně ho navštíví kolem tisícovky lidí, což na tak malé muzeum není málo a, doufám, svědčí o jeho oblibě. V souvislosti s pořádáním Mistrovství světa v lyžování jsme dokonce zjistili, že jsme nejbližší muzeum k místu konání, kde se nacházejí historické saně a lyže. Liberec 20 km od nás.

Milá redakce, díky za přečtení mých řádek, pokud vás zaujaly a někdy se k nám vypravíte, budeme my, muzejníci, moc rádi! Přeji příjemný zbytek zimních dnů a následně hezké jaro.

Další info naleznete na: http://www.smrzovka.cz/.

XD Theater-4D simulátor v Liberci

Autor tipu: Fanoušek z Toulavé kamery z Jablonce nad Nisou

Chtěl bych dát návrh na výlet. V Liberci je zábavní centrum Babylon a v něm je kromě aquaparku, lunaparku, labyrintu, bowlingu, nákupního městečka a IQ parku, o kterém už byla reportáž v Toulavce, také nově XD THEATER-4D simulátor.

Už jsem zde byl a chodil bych tam pořád. Jeden film o délce cca 5 minut sice stojí šedesát korun, dva stovku a tři stodvacet korun, ale ten zážitek stojí za to. Více informací na http://www.centrumbabylon.cz/.

Švejk se vrací do Putimi

Autor tipu: Sdružení přátel Putimi

Jihočeská vesnička nedaleko Písku, smáčená z jedné straně Podkostelním rybníkem a na druhé lemovaná říčkou Blanicí, je čím dál pěknější. Má na tom zásluhu mimo jiné Sdružení přátel Putimi, které údržbou historických památek a kulturními i osvětovými akcemi rozvíjí patriotizmus Putimáků.

Putim láká turisty, kteří jdou po stopách Baarova románu Jan Cimbura a samozřejmě také Haškova Dobrého vojáka Švejka. Jeho putimská anabáze a nedobrovolná zastávka v místní četnické strážnici patří k perlám románu.

Cimbura má v Putimi statek, jenž získali zpět v restituci potomci rodu Pixových, jeho jméno nese i hospoda na návsi. Švejka však připomíná jen smaltovaná cedule na stavení, v kterém kdysi štáb vytvořil strážnici při natáčení filmu o Švejkovi. Jinak vůbec nic.

Pro ty, kdož milují svéráznou satiru i poetiku, jimiž Hašek naplnil svůj román měrou vrchovatou, však máme dobrou zprávu. Švejk opět míří do Putimi! K jeho šesti sochám, které již postavili okouzlení čtenáři po světě (stojí např. v Petrohradě, sedí na lavičce v centru polského městečka Sanoz, nebo se chystá napumpovat vodu ze studny na nádraží v Humenném), přibude konečně sedmá v jeho rodných Čechách!

Sdružení přátel Putimi oslovilo sochaře Františka Svátka, aby vytvořil model sochy. Měla by stát nedaleko starého mostu přes náhon Blanice, právě naproti zmíněné četnické strážnici. Umělec se samozřejmě inspiroval nejčeštější podobou dobrého vojáka, jak jej ztvárnil Josef Lada. Usoudil, že nejlépe lze Švejkovu postavu oživit v barevně patinovaném bronzu. Model, který vám dnes také představujeme, již doputoval do Putimi (barevnost bude v konečné verzi bližší realitě).

Členové Sdružení přátel Putimi se tedy obracejí prostřednictvím stránek Toulavé kamery na všechny Čechy, kteří též cítí Švejkovu nepřítomnost v Putimi jako nedostatek: Přispějte, třeba i malým dílem k realizaci sochy, která bude nejen ozdobou této jihočeské obce, ale i našeho smyslu pro humor a nadsázku. Předpokládané náklady činí 500 tisíc korun.

Všem, kdož pošlou příspěvek na konto Švejk (223512222/0300), upřímně děkujeme.

Podhradí nad Dyjí

Autor tipu: Tomáš Lubovský

Vážení přátelé toulání, rád bych vás pozval na místo, které mám rád a velmi rád se sem vracím. Toto místo se jmenuje Podhradí nad Dyjí. Nachází se na břehu řeky Dyje a dominantou obce je zřícenina hradu Frejštejn.

O hradě lze najít první zmínku z roku 1250. V letech 1283–1286 byl dokonce loupežnickým sídlem, neboť nedaleko vedla obchodní cesta do Rakouska. Roku 1422 se stal majitelem Lipold Krajíř, který přesto, že byl významným šlechticem, loupil. Ve 2. pol. 15. století zde byly pokusy o opravy, ale nebyly realizovány a hrad chátral.

Za minulého režimu nebyl příliš navštěvován, neboť byl příliš blízko hranic, ale dnes je to již lepší. Dnes z hradu zbývá ještě dost ke koukání. Zachovaly se bašty, hradby i náznak příkopu, který hrad chránil.

Pod hradem doporučuji navštívit muzeum Luba Kristka. Prý je moc hezké, ale já jsem zde byl vždy na jaře, kdy je ještě zavřeno.

Co se týče dopravy, jezdí do Podhradí autobus ze Znojma, ovšem nejlepší je dojít sem procházkou nebo na kole z Mitrovic (7 km) nebo Bítova (11,5 km).

Přeji vám krásný cestovatelský zážitek a štěstí na otevřené muzeum!

Velké Pavlovice – městečko ve stínu Slunečné

Autor tipu: Karolína Bártová

Navštívili jste již někdy městečko Velké Pavlovice, Mekku jihomoravského vinařství, baštu sladce chutnajících meruněk, místo, kde se snoubí starodávné tradice s živým folklórním životem, krajinu protkanou hustou pavučinou cyklostezek lákajících k příjemným výletům korunovaných úžasnými výhledy nejen z rozhleden? Pokud ne, přijměte naše srdečné pozvání do míst, která opravdu stojí za to.

Velké Pavlovice leží v samotném srdci malebného kraje jižní Moravy s mnoha tisíci vinohradů a vinných sklípků, s žijícími lidovými tradicemi, kroji, tanci, písněmi, hudbou, památkami a krásnou přírodou nabízející návštěvníkům svou pohostinnost.

Již první písemná zmínka starší více než 750 let (L. P. 1252) hovoří o vinařství v Pavlovicích a této tradici je malé a krásné městečko na jihu Moravy stále věrné. Ale nejen víno a meruňky jsou jediným symbolem zdejšího kraje. Bohatý kulturní život, uchování folklorních tradic a přeměna v moderní městečko lákají k návštěvě a prohlídce.

Nová je u nás rozhledna Slunečná s novým přilehlým Turistickým areálem Nad Zahradami. Je to skutečně místní „Benjamínek“, veřejnosti byla slavnostně otevřena 8. května 2009. Slunečná vás láká k úžasným výhledům do krajiny nejen Modrých Hor, ale i mnohem dále. Budete-li rozhlednu hledat, nemusíte se obávat bloudění. Leží na cykloturistické trase Modré Hory a současně je cesta k ní označena klasickou žlutou turistickou značkou pro pěší.

Víte, co ještě nesmíte opomnět navštívit?Určitě největší a nejvzácnější památku našeho města – barokní kostel Nanebevzení panny Marie. Nechal jej zde vystavět majitel velkopavlovického a hodonínského panství, hrabě Bedřich z Oppersdorfu (r. 1670–1680). Kostel byl původně bez věže, v pozdějším období měl pouze menší dřevěnou věž, až v roce 1883 byla postavena dnešní 35 m vysoká věž a byly zavěšeny zvony. Nad vchodem kostela je dodnes k vidění reliéf hrabat z Oppesdorfu. Oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie je kopií obrazu slavného italského mistra Domenicheniho. Klenba kostela spočívá na osmi pilířích. V bezprostřední blízkosti sousedí tento svatostánek s novorenesančním hřbitovem. Vlastníkem kostela je římskokatolická církev.

Mnohem mladší církevní stavbou je kaplička Sv. Urbana – patrona všech vinařů a vinohradníků, nacházející se nedaleko rozhledny Slunečná (taktéž ležící na cykloturistické stezce Modré Hory a na trase pro pěší označené žlutou turistickou značkou). Kaplička je kuželovitého tvaru, v jehož samotném středu dohlíží na počínání a práci ve vinicích sv. Urban, vyřezán zručným lidovým řezbářem Jaroslavem Bunckem z Rajhradic u Brna z jednoho kusu dřeva. Součástí stavby jsou i lavičky lákající k posezení a tichému rozjímání. Člověk si zde spočine, rozhlédne se, s přivřenými zraky se nadechne a nechá se unášet za realitu všedních dnů…

Víte, co si nesmíte nechat ujít? Samozřejmě úžasné víno, vyrobené z bobulí hroznů révy vinné, dozrávajících na teplých stráních, u nás řečených „horách“, okolo Velkých Pavlovic. Zde se nejvíce daří právě vínům červeným, jako věhlasnému, zde vyšlechtěnému André, nebo mnohem mladšímu Agni, či Modrému Portugalu, Frankovce… Sbíhají se vám již nyní sliny? Pokušením pro milovníky červených vín může být i nová značka Modrohorské. Jedná se o tzv. „směsku“ Modrého Portugalu a Frankovky, jež je vyrobena poměrem těchto odrůd dle prastarých tajných receptur našich dědečků.

Než si však dáte pohárek vína pro osvěžení, zkuste si projet na kole některou z cyklostezek procházejících naším městečkem. Najdete zde cykloturistickou trasu Krajem André, Modré Hory a také Moravskou vinnou. Kromě výše jmenovaných prochází Velkými Pavlovicemi i dvě turistické trasy po pěší – zelená po krajině Modrých Hor, žlutá vás provede kolem kapličky sv. Urbana až k rozhledně Slunečná, přes příjemný nově vybudovaný lesopark až zpět do městečka.

Informace nejen o Velkých Pavlovicích vám ochotně poskytne:

Turistické informační centrum Velké Pavlovice
Hlavní 9, 691 06 Velké Pavlovice
telefon: 519 428 149, 777 736 413, 774 364 009
infocentrum@velke-pavlovice.cz
www.velke-pavlovice.cz

Havarijní stav zámku v Janovicích u Rýmařova

Autor tipu: Ondřej Bačík

Zámek vznikl jako žerotínská tvrz v letech 1520–1530 a na jeho vývoji se podílela řada významných stavitelů. V letech 1583–1664 byl sídlem janovické větve hrabat Hoffmannů z Grünbüchlu, z nichž vynikl Ferdinand Hoffmann, prezident dvorské komory Rudolfa II.

V letech 1721–1945 sloužil zámek coby významné sídlo rodu Harrachů, jeho poslední majitelé byli těžce pronásledováni nacisty.

Po roce 1945 byl zámek komunisty zkonfiskován a postupně majetek rozkraden.

Dnes je zámek v restituci, ale současným majitelem je stále stát a ten nemá o tuto kulturní památku zájem.

Závěrem chci říct, že pokud se tomuto kdysi významnému sídlu českého rodu Harrachů nedostané patřičné péče, je na nejlepší cestě stát se v horizontu 5–10 let ruinou…

Doupovská dráha

Autor tipu: Marek Štefanik

Dobrý den, posílám tip na výlet po Doupovské dráze. Jedná se o trať, která spojuje Kadaň do Podbořan s odbočkou z Vilémova do Kadaňského Rohozce. Kolem trati je spousta pěkných míst a možnost výletů.

Pocházím z tohoto kraje a moji rodiče mají v jedné vesničce u tratě chaloupku. Před několika lety jsem i na této malebné trati pracoval.

Jízdní řád je sestaven tak, že umožňuje přípoje od Plzně, Chomutova a Karlových Varů. Navíc vždy ochotný personál ve vlaku poradí, je tu možnost občerstvení a ve vlaku je též i velmi slušná nabídka infrormačních letáků o okolí tratě.

Kdykoliv mohu, tak se vláčkem svezu a podívám se i s rodinou po okolí. Kopce, vesničky, královské město Kadaň, zámek a park v Krásném Dvoře, Hradec u Kadaně, Nechranická přehrada, Doupovské Hory… Je toho mnohem více.

Návštěvu Doupovské dráhy vřele doporučuji.

Další informace najdete na: doupovskadraha.cz.

Z Vypichu přes Petřín až do Chotkových sadů

Autor tipu: Tomáš Lubovský

Rád bych vás pozval na vycházku, kterou jsem nazval – Z Vypichu přes Petřín parky a zahradami až do Chotkových sadů. Pokud s námi vyrazíte, projdete se nejprve krásným rekreačním parkem Ladronka, kde je citlivě zrekonstruována usedlost Ladronka.

Nyní je zde kulturní centrum, restaurace a půjčovna in-line bruslí. Můžete doplnit tekutiny a pokračovat vycházkovou parkovou cestou směr vysílač. Zde opustíte park Ladronka a pokračujete ulicí Atletická, která vás dovede až k bývalému Spartakiádnímu stadionu. Opatrně přejdete po přechodu k větrací věži Strahovského tunelu a kolem nemocnice a luxusní bytové výstavby a dále kolem plotu Kinského zahrady.

Po asfaltce dojdete k Růžovému sadu a Hvězdárně. Zde můžete nechat odpočinout nohy, případně navštívit Hvězdárnu. Dále pokračujte kolem Horní stanice lanovky a ulicí Petřínská. Zde půjdete kolem domu, kde žila slavná herečka Laudová. To už se budete blížit k Pohořelci. Zde jděte k hotelu Savoy a přes přechod k sousoší Tycho de Brahe a Mikoláš Koperník. Dále kolem tramvajové trati až k ulici Hládkov. Zde odbočte vlevo a po cyklostezce po odbočení vpravo vejdete do parku. Zde naleznete bývalý dělostřelecký hřbitov (ve zdi jsou náhrobní desky).

Parkem dojdete k březovému hájku. Zde jděte vpravo a dojdete k vyhlídce na hřbitov. Z vyhlídky sestupte levým schodištěm a pak opatrně přejděte ulici Jelení a jděte vpravo. Po 50 metrech odbočte vlevo po schodech kolem bývalé márnice. V tomto domě bydlel režisér Karel Kachyňa.

Na křižovatce uliček odbočte vlevo k roubenému penzionu a hned vpravo do uličky Nový svět. Ta vás dovede kolem restaurace Zlatá hruška až do ulice U Brusnice, kterou přejděte a pokračujte brankou do Horního Jeleního příkopu. Ten projděte a za sochou Ponocného jděte levou cestou a vystoupáte na Prašný most ke vchodu do Pražského hradu. Jděte vlevo a po 50 metrech vejděte bránou vpravo do Královské zahrady.

Zde je mnoho objektů ke zhlédnutí, např. rezidence prezidentů, Míčovna, Oranžérie, Letohrádek Královny Anny. U Letohrádku sejděte po Koňském schodišti dolů a uvidíte Fíkovnu. Bránou vejděte do Chotkových sadů, které jsou nejstarším veřejně přístupným parkem v Praze. Ještě před 3 lety bych si vás sem nedovolil pozvat. Dnes je však park na dobré úrovni a dost to tady žije. Jsem správcem tohoto parku, takže vím o čem mluvím.

Na vyhlídce na pražské mosty tato vycházka končí. Máte v nohách cca 9 km, ale doufám, že čistou hlavu. Věřím, že si tuto vycházku užijete stejně jako já při její přípravě. Zdrávi došli.

Rozhledna v obci Libyně na vrchu zvaném Vochlice

Autor tipu: Pavel Tříška

Dobrý den, rád bych vás upozornil na ještě jednu zajímavou zapomenutou rozhlednu. O její historii se toho moc nedochovalo, ale její počátky sahají do roku 1881. Rozhledna se nachází na Lounsku nedaleko města Lubenec v obci Libyně na vrchu zvaném Vochlice (449,3 m. n. m.).

Pravděpodobně ji nechali postavit bratři Bauernreutherové, kteří vlastnili nedaleký zámek v obci Mlýnce (z něhož se dochovalo opravené torzo), neboť zámek i rozhledna mají stejný stavební pseudogotický sloh. Rozhledna je vysoká 12 metrů. V polovině věže se nacházejí dva lomené otvory s krakorci, na kterých byly balkónky nebo dřevěný ochoz. Uvnitř bylo dřevěné točité schodiště a vrchol opatřen cimbuřím. Věž byla v dezolátním stavu, ale začíná se jí blýskat na lepší časy.

Věž prochází rekonstrukcí, kterou údajně financuje soukromá firma z Lubence, která vyrábí vitrážovaná okna atd. Rozhledně přibyla stříška, točité schodiště a nové dveře, snad se v příštím roce dočkáme jejího otevření.

Přidávám i pár obrázků, jak před rekonstrukcí rozhledny, tak z průběhu její rekonstrukce - celou fotogalerii najdete zde.

Pro úplnost ještě přidávám v obci zrekonstruovaný kostel, zatím tedy jen střechu.

Naučná stezka Krajinou Rudolfa II.

Autor tipu: Stanislav Svoboda

Město Lysá nad Labem ve spolupráci s městy Brandýs nad Labem-Stará Boleslav a Benátky nad Jizerou připravili naučnou stezku Krajinou Rudolfa II., která by měla zájemce seznámit s krajinou, památkami a zahradami v Polabí-Pojizeří. Společný projekt naučné stezky se zrodil nad plány zámeckých zahrad Brandýsa nad Labem, Lysé nad Labem a Benátek nad Jizerou.

Všechny tři zahrady byly na přelomu 16. a 17. století součástí komorního panství a tedy v rukou císaře. Rudolf II. zdědil lásku k zahradnickému umění po svých předcích. Byl přímo označován jako „Hortorum amator et admirator“ – milovník a obdivovatel zahrad.

Jak uvádí Bohuslav Balbín: „Císař Rudolf II. jako sbírkami drahých kamenů, děl uměleckých a jiných vzácností, také i pokud týká se rozkoše a slávy zahrad neustupoval žádnému jinému panovníkovi v Evropě; rostlyť v zahradách jeho v Praze i v Brandýse olivy, palmy, cedry, ovoce všeho druhu, stromy a keře cizí, rostliny a květiny vlašské, asijské, čínské, ačkoliv pěstování bylo pracné; často i ruce císaře samého i vavřínem ověnčené účastnily se sázení, okopávání i zalévání.

Byl také vášnivým lovcem; vedle budování zámeckých staveb a zahrad byla hlavní péče věnována lesu a lovu. Naučná stezka představuje císaře Rudolfa II. z méně známého úhlu pohledu. Prostředím k bližšímu poznání Rudolfa II. a jeho následovníků, v čele s hrabětem Šporkem, je krajina mezi Labem a Jizerou, kdysi rozsáhlá knížecí a královská honitba.

Lázně Lednice – nejmladší léčebné lázně v České republice

Autor tipu: Petra Kalců

Dobrý den, mám pro vás tip návštěvu nejmladších léčebných lázní v České Republice. Jedná se o Lázně Lednice, které se nachází v oblasti pohádkových zámků v Lednicko-Valtickém areálu, který je od roku 1996 zapsán v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V okolí je spousta kulturních památek. Namátkou vybírám např. Zámek Lednice, Janohrad, Minaret, zámek Valtice, Tři Grácie, Rendez-vous, Sv. Hubert, Hraniční zámeček, Kolonáda na Reistně a další.

Lázně Lednice začaly fungovat v roce 2007 a v roce 2009 byly vyhlášeny léčebnými lázněmi.

Hlavním léčivým zdrojem lednických lázní je jodobromová minerální voda, která svým složením připomíná silně mineralizovanou vodu mořskou. Díky tomuto přírodnímu zdroji se lázně zaměřují především na léčbu pohybového ústrojí a oběhového systému, dále jsou prokázány velmi dobré účinky při léčbě nemocí neurologických, gynekologický i kožních. Jodová koupel však nemá pouze preventivní a léčebné účinky, ale i vynikající regenerační a omlazující efekt.

Lázně disponují 80 lůžky a zajišťují nejen léčebné, ale i wellness procedury pod jednou střechou. Samozřejmostí je bezbariérový přístup do všech částí budovy včetně několika speciálně upravených pokojů pro imobilní klienty. Denní kapacita balneo provozu je 150 osob. Hostům je k dispozici rovněž lázeňská jídelna s možností celodenního stravování, kavárna s venkovní terasou, internet na recepci zdarma, bazén s teplotou vody 31°C, protiproudem a vířivkou, sauna, fitness a zasedací místnost pro 40 osob.

Lázně nabízí nepřeberné množství koupelí, masáží, čokoládovou, brusinkovou a jiné kúry, peelingy, termoterapii a další.

Pro hosty, kteří přijedou vlastním vozem, je zde vybudované nové venkovní parkoviště s dohledem kamer.

V průběhu roku se zde ve spoluprácí s obcí Lednice pořádají různé kulturní akce. Mezi ty největší patří Májová slavnost, Lázeňské dřevosochání, Lázeňské vinobraní a Vánoční zpívání. V lázních se pořádají také různé prodejní akce, taneční večery, přednášky a besedy se zajímavými hosty.

Další informace naleznete na: www.lednicelazne.cz

Nová rozhledna na Velké Bukové

Autor tipu: Michaela Šíchová

V roce 2009 v obci Velká Buková u Rakovníka byla otevřena rozhledna. Rozhledna je plně vybavena sociálním zařízením s bezbariérovým WC, prodejnou suvenýrů, parkovištěm, stojany pro kola s úschovnou kol a úvazištěm pro koně.

Z patnáct metrů vysoké stavby z kamene a dřeva na sever dohlédnete až ke Krušným horám, na jih do Brd, především vás však čeká podívaná na Křivoklátskou vrchovinu.

Doufám, že vás tato pozvánka zaujala a dáte se zlákat na výlet.

Obec Vavřinec

Autor tipu: Miloslav Novotný

Rozhledna na kopci Podvrší u Veselice je od roku 2001 jedním z vyhledávaných turistických cílů v regionu Moravský kras a okolí. Od svého otevření pro veřejnost láká tisíce návštěvníků Moravského krasu a občany z okolí rozhledny k pohledu na krajinu ve svém okolí, ale poskytuje i krásné vzdálené pohledy.

Například na chladící věže elektrárny Dukovany, Pálavské kopce u Mikulova, nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny - kopec Skalky u Benešova s meteorologickým radarem, atd.

Turistická sezóna na rozhledně je každoročně zahájena Velikonočním jarmarkem a výhodu tohoto turistického cíle je, že je bez větších obtíží přístupná pro motorizované, pěší i cyklisty.

V nedalekém sezónním Informačním centru si mohou návštěvníci zakoupit výrobky s logem projektu Moravský kras – regionální produkt, jako např. výrobky z Pivovaru Černá Hora, kozí sýry, včelí produkty, plísňový sýr niva apod.

Brdský vrch Plešivec

Autor tipu: Václav Svoboda

Brdský vrch Plešivec poblíž Jinců, význačný nejen nádhernou vyhlídkou z vrcholu, ale i jedním z největších pravěkých hradišť, skalními moři, jezírkem na úbočí a především krásnou přírodou.

Já sám jsem na vrchol vystoupil více než 200x v každou roční dobu a mohu říci, že atmosféra i výhled jsou pokaždé neopakovatelné.

Nejlepší přístup na Plešivec je ze silnice Jince-Hostomice, kde odbočíte na nejvyšším bodě vlevo a držíte se turistického značení.

Podrobnější informace můžete najít například v knize Jana Čáky Toulání po Brdech (o Plešivci na str. 72).

Vodní elektrárna v Třeštině-Háji

Autor tipu: JUDr. Miloš Frebort

V krásné lužní krajině horního toku řeky Moravy, jejíž oba břehy lemují souvislé pásy stromů a keřů, se nachází v pozoruhodném areálu osady Háj národní kulturní památka Vodní elektrárna a vila, postavené Plhákovou rodinou. Osada Háj je součástí obce Třeštiny, místní části Mohelnice, okres Šumperk.

Již od poloviny 14. století existoval v Háji panský dvůr. V poslední třetině 19. století se ve zdejším místě usadila rodina Plhákova. Výstavbou prvních elektrárenských zařízení a elektrárny s vodní turbinou se Třeština-Háj na přelomu 19. a 20. století výrazně zapsala do českých dějin techniky. V 90. letech 19. století se majitel zdejšího mlýna a pily Hubert Plhák rozhodl postavit elektrárnu, která by dodávala energii k osvětlení mlýna a k pohonu mlýnských strojů. Patřil tím k průkopníkům českého elektrárenství na severní Moravě.

V roce 1894 provedl elektrifikaci mlýna pomocí 2 dynam, poháněných vodními koly. Avšak v r. 1898 mlýn vyhořel a dravý živel zničil jeho zařízení i dynama. Omezené finanční prostředky stačily H. Plhákovi na novou výstavbu mlýna. Na zakoupení nových dynam a dalšího elektrárenského vybavení se mu však nedostávalo peněz. Řešení bylo nalezeno s pomocí vedení dobře hospodařícího Rolnického mlékařského družstva v Třeštině. Nové elektrické zařízení mělo rovněž přispět k zavedení elektřiny do této malé vesnice.

V r. 1901 tak došlo k založení „První moravské zemědělské elektrárny, s. r. o. v Hajském Mlýně u Mohelnice“, vůbec první družstevní elektrárny na Moravě, i v celém Rakousko-Uherském mocnářství. Nové silnější dynamo o 12 KS bylo ještě poháněno pomocí řemene vodním kolem. Sloužilo k pohonu mlýnských strojů v Hajském mlýně a k osvětlení a pohonu strojů v Třeštině. Na tehdy nedokonalém 2 km dlouhém nadzemním vedení do obce vznikaly velké ztráty proudu. Ačkoliv v Háji byla vyráběna elektřina 240 300 voltů, v obci měl proud napětí pouze 120 voltů. V mlékárně obce proud poháněl 3 elektromotory, v domech rozsvěcoval kolem 70 žárovek. V neděli 20. října 1901 na třeštinské tzv. „císařské hody“ bylo poprvé zapnuto světlo. Průkopníci elektrifikace obce mohli být spokojeni s dobře vykonaným dílem. Nebývale jasné čisté světlo – bez petroleje – bylo v řadě případů přičítáno nečistým silám. Avšak první zapojení elektromotoru neproběhlo již tak úspěšně. V hodové pondělí 21. října došlo v zemědělské usedlosti č. 2 u Mertů k prvnímu výmlatu na nové mlátičce, nedávno založeného mlátícího družstva. Po proslovu ke shromážděným zájemcům z celého okolí však motor neotočil bubnem mlátičky, řemeny se trhaly, v hajské elektrárně bylo zapínáno jedno vodní kolo za druhým. Až pozdě odpoledne povolaný montér firmy povolením ložisek mlátičky odhalil příčinu nezdaru. Brzy se ukázala prospěšnost a výhoda elektrického mlácení.

Poté, když vedení mlékárenského družstva v Třeštině nepřistoupilo na návrh H. Plháka nahradit stávající elektrické zařízení modernějším, ten v r. 1908 postavil v sousedství mlýna novou budovu elektrárny s vodní turbinou, vyrábějící střídavý proud. Na tuto elektrárnu byly rovněž napojeny sousední obce Dubicko a Hrabová.

Zařízení financované třeštinskou mlékárnou fungovalo do r. 1914, souběžně s Novou vodní elektrárnou H. Plháka. Tehdy toto elektrické zařízení mlékařské družstvo prodalo Elektrickému Družstvu v Třeštině. Připojením na Plhákovu elektricku centrálu bylo elektrické vedení do obce přeměněno na střídavý proud. Přestože Zemědělská družstevní elektrárna v Háji existovala jen krátkou dobu, náleží jí prvenství v uplatnění družstevní myšlenky v elektrifikaci venkova.

V r. 1922 byla synem Karlem Plhákem v osadě Háj postavena nová samostatná vodní elektrárna. Na doporučení známého architekta Jana Kotěry bylo zpracování projektu moderní budovy elektrárny a sousední vily manželů Ellen a Karla Plhákových svěřeno architektům Bohuslavu Fuchsovi a Josefu Štěpánkovi, čerstvým absolventům akademie výtvarných umění. V Třeštině-Háji byl dle jejich projektu vybudován jeden ze skvostů moderní architektury. Za 14 měsíců stavebních prací byla v r. 1922 elektrárna uvedena do provozu. Její vnitřní vybavení, tvořené zejména dvěma Francisovými turbinami a dvěma generátory, vyrobily Škodovy závody v Plzni a závod ČKD. Elektrárna při výkonu 220-240 kw za hodinu postupně dodávala pomocí nadzemního vedení elektřinu do přibližně 70 obcí severní Moravy.

Budova dodnes funkční hydroelektrárny, která stále vyrábí proud původně osazenými turbinami, byla situována na umělém vodním kanálu při levém břehu Moravy. K dosažení patřičné výšky náhodnu na turbiny má kanál v horní části zvýšené hráze. Řeka Morava, jež v této části toku vytváří oblouk, byla na počátku umělého vodního kanálu přehrazena betonovou hrází se stavidly.

Nadzemní hala budovy elektrárny je zastřešena půlkruhovou zaoblenou střechou a prosvětlují ji rozměrná továrenská okna. Svou cihlovou barvou se výrazně vyjímá v zeleném okolí stromů, keřů a luk. V prostorné ústřední hale z technického vybavení zaujme mramorová rozvodná deska s mosaznými kontrolními a ovládacími prvky, dva generátory a strojní zařízení domácího původu. Z předního ochozu objektu a z protějšího mostu je krásný pohled na zpěněnou vodu valící se od turbin.

Základem ztvárnění elektrárenské budovy je představa vzniku, proměny a soustředění energie. Stavba vznikla v duchu architektonického stylu označovaného jako rondokubismus (nebo také národní styl, národní dekorativismus, české art deco, obloučkový kubismus). Železobetonová spodní část budovy elektrárny s pilířem vystupujícím z vody zanechává v divákovi působivý dojem. Oblouková střecha budovy i obloučkovité motivy připomínají vodu, padající z náhonu k turbinám.

Díky realizaci pokrokových myšlenek podnikatele Huberta Plháka v oblasti využití vodní energie a rovněž pomoci Rolnického mlékařského družstva v Třeštině byla tato vesnice, jakož i okolní vesnice, jedny z prvních elektrifikovaných obcí v bývalé rakousko-uherské monarchii.

Vzhledem k originálnímu řešení architektury stavby hydroelektrárny, jejího vnitřního zařízení a harmonického umístění v krajině, byla Vodní elektrárna v Třeštině-Háji v r. 2008 rozhodnutím vlády České republiky vyhlášena za národní kulturní památku. Tím patří ke 236 objektům v celé České republice dosud zapsaným do seznamu NKP. Tyto tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.

Vodní elektrárně v Třeštině-Háji se tak dostalo mimořádného ocenění celostátního kulturního významu. Vztahuje se tím na ni statut nejvyšší památkové ochrany státu. V okrese Šumperk náleží statut NKP např. hradu Bouzov a závodu a ruční papírně ve Velkých Losinách.

Památkově chráněný objekt vodní elektrárně v Třeštině-Háji s nedalekou stavbou moderní vily Plhákovy rodiny se nachází v překrásné krajině nedaleko využívané cyklostezky, v těsné blízkosti koňského ranče a Vily Háj, nyní využívané jako penzion.

Informace byla vypracována s využitím údajů z řady podkladových materiálů. Jmenovitě publikace „Třeština v minulosti a současnosti 1953-1983“, článku Pavla Zatloukala „Vodní elektrárna a rodinný dům v Háji u Mohelnice“ (sborník „Severní Morava“ č. 48 /1984/), údajů na internetu „Olomoucký kraj“ – „Unikátní stavba v Třeštině na Šumperku byla zařazena mezi národní kulturní památky“, 14. 5. 2008 „Vodní elektrárna v Třeštině je kulturní památkou“ aj.

Barokní fara v obci Sudslava

Autor tipu: Mgr. Tomáš Zaplatílek

Již čtvrtým rokem se věnujeme rekonstrukci historického objektu na rozhraní dvou krajů – Pardubického a Královéhradeckého, a to farního areálu v obci Sudslava v lokalitě Podorlicka v okrese Ústí nad Orlicí.

Barokní fara, vystavěná mezi lety 1760–1770 a která byla od roku 1964 památkově chráněná, byla již delší dobu nevyužívaná. Farní správa byla přenesena do nedalekého Brandýsa nad Orlicí, a fara tak byla katolickou církví v roce 2006 uvolněna k prodeji.

Tímto krokem nastaly skutečné starosti s vlastní obnovou barokní památky. Bývalý farní areál, do kterého patří farní a hospodářská budova, zahrada a kamenná branka vedoucí ke kostelu, byl několik delších let prázdný a to bylo příčinnou jeho neuspokojivého stavu. Některé stavební konstrukce, zejména eternitová krytina střechy, část trámových stropů a nosných zdí budovy fary byly značně poškozeny. Muselo se začít s odbornými zásahy a provést nutné opravy, které zdařile pokračují až do dnešních dnů.

Obec Sudslava má také zajímavou historii, již ve 14. století zde stála vladycká tvrz a kostel. Tvrz byla majetkem loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna. Při trestné výpravě markraběte Karla Lucemburského na Potštejn byla však sudslavská tvrz vojskem zničena. Původní renesanční dřevěný kostel ze 16. století, obnovený v roce 1664, byl později zbořen a nahrazen současným pozdně barokním kostelem Proměnění Páně z roku 1772. Do dnes se dochovaly také dvě barokní sochy. První barokní kamenná socha sv. Jana Nepomuckého stojí před budovou bývalé fary. Druhou o něco málo mladší barokní sochou je pískovcový kříž s motivem ukřižování Krista, zhotovený roku 1781, který je umístěný na konci farní zahrady vedle kostela. Barokní socha Krista na kříži byla již v nedávné době rovněž zrestaurována.

V obci Sudslava působily od 19. století dva divadelní spolky tělovýchovných jednot Orla a Sokola. Divadlo se v obci hrálo ještě po druhé světové válce. K Sudslavě se také váže pověst, že zde sestoupil na zem anděl, neboť se zde kdysi v zimě objevila na čerstvém neposkvrněném sněhu jedna jediná lidská šlépěj a nikde žádná další. Nic nevedlo k ní ani od ní. Na základě této pověsti napsal spisovatel Karel Čapek povídku Šlépěj (pozn. Povídky z jedné kapsy).

Přáním proto je, aby „andělská šlépěj“ přinesla do obce i v dalších letech slibný rozvoj v oblasti oprav hodnotných památek, ruku v ruce s následným znovuvzkříšením kulturně-společenských aktivit.

Více info najdete na: www.udslava.webnode.cz.

Dětský ráj na zámku Berchtold

Autor tipu: Lucie Růžičková

Zámek Berchtold s dětským rájem a sportcentrem tvoří spolu s přilehlým okolím vhodné místo pro trávení volného času. Malebná krajina, čistý vzduch a příjemné prostředí areálu láká zejména rodiny s dětmi, školy, sportovce a seniory se zájmem o historii a kulturu. V bezprostřední blízkosti zámku také můžete navštívit přilehlý park, který je stylizován do Dětského ráje.

Právě zde objevíte Pohádkovou zemi plnou skřítků, strašidýlek a víl od známé objevitelky pohádkové země Vítězslavy Klimtové, peklo s čerty v podzemí, Perníkovou chaloupku s Ježibabou, kocoura Mikeše, mini zoo, dětské hřiště a muzeum. Součástí zámeckého parku je stálá výstava 32 miniatur českých hradů, zámků a dalších historických objektů z celé ČR.

Součástí celého areálu je Sport centrum Na Zámečku, které nabízí sportovní vyžití v tenisu, golfu, kopané a zároveň zasedací a restaurační prostory s možností ubytování. Je zde i vinný sklípek, velký výběr vín, venkovní gril a vaří zde známí kuchaři z TV a Magické zahrady. V těsné blízkosti se nachází sportovní areál FK Kunice se dvěma travnatými hřišti a jedním hřištěm s umělým povrchem, kde trénuje i fotbalová reprezentace ČR.

Zámecký areál k velké radosti stále rozšiřuje své služby. Probíhají zde kulturní, sportovní i firemní akce, svatby, dětské programy, divadélka, olympiády a výstavy veteránů. Pořádají se zde také programy pro mateřské a základní školy.

Areál je přístupný celoročně od 8 do 21 hodin a programy se tu konají za každého počasí s využitím zastřešených prostor.

Více info najdete na: www.zamekberchtold.cz

Pozvánka na zámek Hrádek u Sušice

Autor tipu: Michaela Fremundová

Rádi bychom vás pozvali na nedávno zrenovovaný zámek v Hrádku u Sušice (okres Klatovy), který je hodnocen jako malá učebnice všech vývojových architektonických slohů na sebe logicky navazujících a ve výsledku vytvářející jednotný harmonický areál.

V 16. století byla stávající tvrz přestavěna na renesanční zámek pány Račíny z Račína a k tomuto zámku byl později přistavěn nový barokní zámek.

V zámecké areálu se nachází Muzeum Františka Pravdy, který byl knězem a vychovatelem na zámku a také významným autorem knížek pro lid 2. pol. 19. století.

V expozici jsou předměty týkající se historie obce, zámku a zámecké kaple. Součástí prohlídky je již zmiňované muzeum, zámecká kaple sv. Valburgy, Svatební sál s fotografiemi rekonstrukce zámku a zámecký park s obnovovanou barokní kompozicí.

Po prohlídce Vám doporučujeme navštívit naši restauraci, kde ochutnáte poctivou, kvalitní českou a staročeskou kuchyni v moderní úpravě.

U nás se můžete také ubytovat v pokojích vybavených nábytkem ve stylu Ludvíka XV. a francouzského rokoka, anglického chippendalu či tudorovské renesance.

Zámek Hrádek je ideálním místem pro Vaši dovolenou. Přijeďte. Budete mile překvapeni!

Rozhledna na vrcholu Chlum v Chanovicích

Autor tipu: Petr Klásek Černický

Z rozhledny, která se stane součástí naučné stezky Příroda a lesy Pošumaví a spojuje chanovický zámecký areál s rozsáhlým anglickým parkem a skanzenem, uvidíte za příznivého počasí brdské pohoří s vrchem Třemšínem a panorama Šumavy od Českého lesa přes centrální Šumavu až k Prachaticku a Lipensku.

K zajímavým faktům patří i to, že se jedná o první rozhlednu tohoto typu na samé hranici tří okresů: Klatovy, Plzeň-jih a Strakonice. Původně výstavbu odstartovala obec, ale nakonec se o všechno postarala skupina chanovických nadšenců, která se soustředila do spolku s příznačným názvem: „Panorama – občanské sdružení pro venkov na pomezí jižních a západních Čech.“ Sdružení přišlo s originálním nápadem. Vydalo pohlednice s portrétem nové rozhledny. Barevná se prodávala po sto koruně a černobílá za polovinu. Zájem sice o pohlednice byl, ale bez přispění zdejších sponzorů i radnice a kraje, by se potřebná částka sotva shromáždila.

Vrchol kopce Chlum byl pro stavbu zvolen pro jeho polohu v blízkosti obce a na hraně Chanovského hřebene, z kterého je možné pozorovat celé panoráma Šumavy, od Českého lesa přes střední Šumavu až k Prachaticku a Lipensku. Vidět je i do vnitrozemí na Blatnou a Písek a na Brdy. Vhodná je i snadná dostupnost pro pěší turisty od chanovického zámku a skanzenu. Stavba je založena přímo na nejvyšším bodu kopce. Ten zůstane nadále zalesněn. Stavba je realizována na ploše 5x5 m bez nutnosti kácení lesního porostu. Stávající lesní cesta na vrchol kopce bude využívána pro pěší přístup návštěvníků k rozhledně.

Rozhledna je zděná se čtvercovým půdorysem ve dvou nad sebou ustupujících šířích s osmibokou plochou pro rozhled zastřešenou osmibokým jehlanem. Stavba přístupové věže je z betonových cihel s vyspárováním a samotná vyhlídka ze dřeva. Schodiště kovové. Na stavbě nejsou žádné technické rozvody. Pro stavbu bylo vydáno rozhodnutí o jejím umístění v roce 2006 a v roce 2008 stavební povolení.

Stavba rozhledny souvisí s rozsáhlým a dlouhodobým projektem obce a spolupracujících subjektů. Cílem projektu je vytvořit v Chanovicích ucelenou nabídku pro cestovní ruch. Největšími atraktivitami v obci je opravovaný a oživovaný zámecký areál a Skanzen lidové architektury jihozápadních Čech. Vše je umístěno do vesnické památkové zóny, kterou vyhlásilo Ministerstvo kultury ČR v Chanovicích v roce 2005 k oslavě umu našich předků.

Chanovicko se vyznačuje krásnou kopcovitou krajinou se smíšenými lesy a výhledy na Šumavu. Rozhledna je součástí naučné stezky „Příroda a lesy Pošumaví“, která spojuje zámecký areál s rozsáhlým parkem anglického typu, přes smíšené lesy, se skanzenem. Vše navazuje na partnerské činnosti na Prácheňsku a na projekty měst a obcí v okolí.

Region Šumavy je představován jako celek, který má dvě strany - německou a českou. Lidé obou národů se po staletí přirozeně setkávali, bydleli vedle sebe, spolupracovali a měli společné dějiny. Obec Chanovice se snaží vytvářením společných aktivit a zdůrazněním dobrého společného z minulosti navázat na přirozené kontakty sousedů.

Výstavbu rozhledny v Chanovicích podpořil Plzeňský kraj.

Obec Chanovice velice děkuje stovkám lidí, kteří přispěli na výstavbu rozhledny svojí bezplatnou dobrovolnickou prací a finanční podporou.

Galerie Joži Uprky

Autor tipu: RNDr. Ivan Růžička

Milovníkům folklóru Moravského Slovácka jistě není neznámé dílo malíře Joži Uprky. Narodil se v tomto kraji v obci Kněždub v roce 1861 a každodenní život zdejších prostých lidí byl pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirací.

Jeho rozsáhlá umělecká tvorba je proto etnograficky cenným dokumentem zachycujícím život lidí ve všedních i svátečních dnech a pestrobarevnou atmosféru lidových slavností a poutí.

Zemřel v roce 1940 v nedaleké Hroznové Lhotě. Původně vznikla galerie Joži Uprky v Praze v roce 1995. V roce 2007 však byla z iniciativy nadace Moravské Slovácko přemístěna do malířova rodného kraje do Veselí nad Moravou. Zde je umístěna ve 2. a 3. podlaží správní budovy Železáren, která leží bohužel mimo centrum města u silnice na Kozojídky.

Rozsáhlá expozice zaujímá plochu přes 1200 m² a zahrnuje více než 300 uměleckých děl nejen Joži Uprky, ale i jiných malířů Slovácka, např. Antoše Frolky, Cyrila Mandela a mnoha dalších. Expozici doplňují i díla sochařů, především jeho bratra Franty Úprky.

Galerie, která by si zasloužila větší propagaci, je otevřena mimo neděli každý den od 9 do 17 hodin (v sobotu od 10 do 17 hodin) a její návštěva určitě stojí za to.

Z Mikulova přes Pálavské vrchy až do Pouzdřan

Když jsem spěšně vybíhal z domu v údolí Ponávky na severním okraji Brna, abych stihl autobus číslo 42, stačil jsem si povšimnout, že nad poněkud zamlženým obzorem visel jasnokrásný Sírius, coby kontrolní oko Velkého psa. Orion vedle něho už zčásti zapadal za obzor, ale jeho nejjasnější hvězda, zvaná Betelgeuse, ještě magneticky dlela na nebi.

Ve chvílích, kdy jsem seděl už v autobuse a vydýchával jsem celkem ostrý asi půlkilometrový běh tmou, netušil jsem, jak nádherně mystický výlet přes Pálavu mne čeká. Bylo teprve pár minut po páté ráno a veškeré tvary okolního světa nebylo ještě možné okem nahmatat.

Ze Zvonařky autobus vyjížděl v 6:18 hodin. Nad Brnem bylo jasno, ale směrem na jih se rozprostírala nad krajinou těžko předvídatelná masa šedivých mračen. Doufal jsem, že se brzo odsune. Těsně před Pohořelicemi, odkud se vyjímal masiv Pálavy v celé své kráse a bez jakéhokoliv oparu, začalo na jihovýchodě pomerančově vycházet slunce. Ostrý oranžový paprsek mi sáhl na tvář, rychle se dral nad obzor, ale celý kotouč vidět nebyl. Slunce v jednu chvíli vypadalo jako oranžová zářící pomlčka. Těsně nad horizontem totiž visela deka oblaků, do kterých celé slunce vzápětí vklouzlo a světlo opět poněkud zšedlo.

Avšak v Mikulově bylo nádherné slunečné ráno. Kdybych nevěděl, že je šestý den měsíce listopad, tipoval bych podle počasí, atmosféry a teploty tak na konec září. Dvakrát jsem obešel mikulovský zámek po téměř liduprázdných a pro mne doposud neprozkoumaných uličkách, které se nečekaně všelikrásně vinuly a ústily do dobře známých míst z neznámých stran. V parčíku pod zámkem příjemně šplouchala voda, jinak nebylo téměř žádný jiný zvuk odnikud slyšet, nepočítám-li ptáčí cvrdlikání (taktéž jen občasné). Chtěl jsem si dát před výletem přes Pavlovské vrchy trochu vína v některé z místních vináren. Nebylo však nic otevřeno. Našel jsem jen obchod s potravinami. Koupil jsem si tedy italské červené šumivé víno Lambrusco, na které není potřeba ani vývrtky. Kousek dál nad hlavním náměstím jsem o půl deváté pak našel otevřený obchůdek se sklem, kde jsem si zakoupil jednoduchou vinnou skleničku. A bylo zaděláno na pohodu po celý výlet. První odpočinkový přípitek jsem provedl na zajímavě upraveném návrší za tzv. Kozím hrádkem, které bylo trochu v závětří. Jinak totiž začal foukat vcelku silný a chladný vítr. A vydržel po celý den, stávaje se stále důraznějším. V lesích na Turoldu se vzduch ve větvích chaoticky a zprudka motal…

Když jsem zavřel oči, měl jsem pocit, že někde za tím drobným lesíkem, který hučel jako hluboký horský les, se rozprostírá písčitá pláž s hučícími vlnami moře. Pokračoval jsem v tom hladivém, ač divokém větru dál. Slunce ještě stále svítilo. Cesta, vedoucí kolem rozlehlých vinohradů, po chvíli vyústila na širokou asfaltku, vedoucí z Mikulova do Klentnice. Vyšplhal jsem na větrem bičovanou Kočičí skálu, zajímavě útulný a zákonem chráněný vápencový útvar, odkud je pěkný výhled na celé následující pohoří Pavlovských vrchů, v popředí s takzvanou Stolovou (nebo Tabulovou) horou, s nejvyšším kopcem celého masívu – Děvínem (548,7 m. n. m.), končící zříceninou Dívčích hradů. Poté, co jsem vyšplhal nevelkou, však prudkou Stolovou horu, se obloha zatáhla a zůstala tak po zbytek dne. Cestou jsem potkával poměrně velký počet lidí, kteří asi byli do krajiny vylákáni zajímavým počasím a možná i výbornou viditelností (z Děvína byly zřetelně vidět vrcholky Alp s ostře se tyčícím vrcholem Schneebergu).

Na jihovýchodě se vyjímaly Bílé Karpaty, dále na východě jsem rozpoznal Hostýnské vrchy a povlovné kopce Chřibů. Na severní straně byl vidět Babí lom, nejvyšší vrchol v bezprostředním okolí Brna, který má podobnou nadmořskou výšku jako Děvín, 562,1 m. n. m. Před ním byla nejasně vidět bělavá zeď Špilberka. Na severoseverozápadní straně čoudily do kraje věže atomové elektrárny u Dukovan.

Při sestupu ze Stolové hory směrem k Sirotčímu hradu jsem procházel žlutě posypanou pěšinou. Javorový lesík na úbočí měl větrem servané všechny listy, které příjemně šustily pod botama při strmém rychlém sestupu.

Na enigmatické zřícenině Sirotčího hradu jsem se tentokrát dlouho nezdržoval, protože tady na tomto rozeklaném a trčícím tzv. Růžovém vrchu opravdu prudce vyfukovalo. Seběhl jsem svěží chůzí do vesničky Klentnice, ležící těsně pod Stolovou horou a Sirotčím hradem. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem tu s kamarády byl poprvé. Bylo to v létě roku 1989. Tehdy jsme tudy procházeli opačným směrem, v rámci našeho prvního společného čundru. Připozdívalo se a tehdy jsme s sebou měli málo vody i jídla. Pamatuju si na společné vtipkování, že zazvoníme u některého z domů a oznámíme: Dobrý den, nemáte trochu vody, my máme takový hlad, že bychom u vás nejraději přespali. Nakonec jsme u jednoho stavení vskutku zazvonili, ale požádali jsme jen o vodu. Paní, která nám tehdy otevřela, asi sama poznala, že jsme hladoví, tak nám nabídla i chleba. S povděkem jsme ho přijali, ale přespali jsme pak v nedalekém lomu pod stanem.

Jak jsem se javorovo-dubovým, už bezlistým lesem blížil k Soutěsce, viděl jsem skrze naprosto nahé větve stromů obrys Děvína, který rychle měnil svůj tvar, jak jsem se k němu přibližoval. V Soutěsce je zvláštní romanticky rozervaný neklidný poklid. Nachází se tu i klidná studánka, trochu skrytá bokem, takže kdo to tu nezná, myslí si, že se zde nedá osvěžit. Ze Soutěsky jsem tentokrát vyrazil doslova cestou necestou, prodíraje se pichlavými keříky a procházeje kolem magického místa, jakési mírné mělké prohlubně s několika přírodou k sobě naskládanými balvany. Pod nohama mi šustily tlející listy dubů, jilmů a javorů a občas praskaly seschlé větve. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se napojit na značenou cestu. Mladá dvojice, která evidentně Pálavu moc neznala, se mě ptala na cestu do Dolních Věstonic. Poradil jsem jim nakonec dvě možné značené trasy, vedoucí ze Soutěsky. Poděkovali mi a já jsem po chvíli opět odbočil ze značené cesty vzhůru do strmého svahu, na kterém rostly zakrslé doubky a kde drobné kamínky podkluzovaly pod botami. Procházel jsem dosud neprozkoumanými místy a po zdolání vcelku náročného výstupu se mi otevřely zajímavé pohledy z tyčících se skal dolů směrem do Soutěsky. A cestou necestou jsem i nadále pokračoval, nadchnut jakousi podzimní mysticky dekadentní atmosférou, s oblohou dramaticky pokrytou různotvarými a rychle běžícími mraky a s velice silnými nárazy západního větru.

Nad Děvínskými skalními slujemi jsem se ohlédl k jihu a spatřil jsem již zmíněnou kostrbatou linii vzdálených Alp… Vedle nich směrem na východ se rozprostírala oblast plná moderních větrných elektráren, typicky tvarovaných solitérních trojhrotů. Zdáli celý shluk vypadal jako kovový les. Sem tam jsem se přiblížil k okrajům útesů, abych pohlédl do strmě se svažujících skalisek, přičemž mne jímala mírná závrať. Bylo zajímavé, že v některých dosti exponovaných místech na severní straně Pálavy vítr vůbec nefoukal. Koruny stromů v nedalekém lese však hučely jak hřmotný vodopád, či dřevěně chrastící řetězy. Sestoupal jsem až pod Dívčí hrady, které bylo možno též spatřit skrze holé větvoví hvozdu. Vydal jsem se pozvolna dolů směrem na Dolní Věstonice. Po prudkém klesání hustým listnatým lesem, jsem si zkrátil cestu přes suché pole, na kterém rašil ozim. Kolem vinohradů, zbavených povětšinou svých šťavnatých lahodných hroznů a neobtěžovaných již kompaktně létajícími hejny špačků, jsem došel na náves v Dolních Věstonicích.

Dále má cesta vedla již pouze po rovince. Myslel jsem si, že dole u novomlýnských nádrží, nebude vítr tolik foukat jako nahoře. Ale mýlil jsem se. Tady byl vítr stejně silný jako na Stolové hoře, a ještě k tomu byl o něco chladnější. Po vcelku monotónní chůzi jsem došel ke Strachotínu, a pak, stále s výhledem na větrem zvlněnou šplouchající hladinu a na vzdalující se masiv Pálavy, jsem na chvíli zakotvil u výhledu na jeden z posledních ve vodě stojících suchých dubů, coby pozůstatek kdysi rozlehlé oblasti lužních lesů. Mnohokrát jsem tento strom již fotografoval, stejně jako jiný, blíže ke Strachotínu, který se však již asi před třemi lety zřítil. Tehdy jsem sem zamířil několikrát, s vědomím, že těmto osamoceným vykřičníkům někdejší krajiny již mnoho času nezbývá. Na nejmenovaném internetovém portálu (kde si fotografové navzájem hodnotí své výtvory) jsem některé z těchto záběrů uveřejnil s řečnickým teskným dotazem: Jak to tu asi vypadalo před monstrózní stavbou Novomlýnských nádrží. Jeden z komentujících, pamětník tehdejšího stavu, mi odpověděl, že to býval ráj zvěře, ptactva, komárů, rybářů a fotografů. Rád bych se vrátil v čase a spatřil někdejší divokou a zřejmě i divukrásnou přírodu okolo soutoku tří řek (Dyje, Svratky a Jihlavy).

Když jsem se blížil do Pouzdřan, rychle se smrákalo. Občas jsem se ohlédl. Většinou jsem spatřil už jen červeně blikající vrchol děvínského vysílače, kdysi postaveného zřejmě především za účelem ne příliš úspěšného rušení televizního signálu ze svobodné Vídně. Šel jsem kolem ztichlého vypuštěného pouzdřanského rybníka, poté kolem svérázně upravených vinných sklípků, až jsem došel na náves, kde téměř nikdo nebyl. Bylo poměrně chladno. Jen jakýsi pozdní ruch byl tušit z nitra zdejší hospody. Došel jsem až k železniční stanici, kde se nachází malé občerstvení pro turisty a pro lidi, čekající na vlakové spojení do Brna. Objednal jsem si jedno pivo a sedl jsem si na potemnělou liduprázdnou terasu před vchodem. U západu se rozlévalo tmavnoucí oranžové světlo, jinak byla obloha stále zakletá masou neoddiskutovatelných mračících se mračen. Vítr ale ustal. Povíval jen mírný vánek, který si pohrával s kouřem nedalekého ohně. To v jedné ze zahrad pálili podzimní listí.

Magneticky a zeleně zářící semafor u železniční trati v opačném směru cosi tiše šeptal do ticha, než se v dáli objevila jasně bílá světla blížícího se vlaku z Břeclavi. Mám rád tyto chvíle vyčkávání prvního záblesku v dálce. Něco mi to podvědomě připomíná. Cosi z dávných pohádek, či dětských snů. Nebo prostě jen intenzívně prožívám ono neopakovatelné napětí jakéhosi krásného strachu z dobrodružství, či nečekaných událostí. Strach, o kterém píše v jednom svém textu i básník Jan Skácel, který je s tímto krajem nerozlučně spjatý. Mimojiné napsal působivé verše o Pouzdřanské stepi, nebo o Mikulově.

Vlak měl konečnou až v Tišnově, takže jsem vystoupil v Řečkovicích na severu Brna a zbytek cesty domů (asi kilometr a půl) jsem došel pěšky, místy, kde se za mého dětství rozprostírala jen pole a jabloňové zahrady a kde před čtrnácti lety začala vyrůstat průmyslová zóna s nákupním centrem a různými firmami. Nízkou oblačností, která se v těchto místech nacházela jako přízračný příkrov, prosvítal jenom jasný Jupiter, nacházející se v těchto týdnech pod charakteristickým velkým hvězdným čtvercem vznešeného souhvězdí Pegasa.

(Lukáš Vlček)

Zimní dračky ve Víru

Autor tipu: Dana Říhová

Ráda bych vás pozvala do Víru na Vysočině. Vír je možná jen malá vesnice sevřená v údolí Svratky, ale rozhodně stojí za pozornost. Nejen krásou okolní přírody, vírskou přehradou, Navrátilovým mlýnkem, vyhlídkami na skalách, zříceninami hradů v okolí, ledovou stěnou, ale i fortelem a nadšením místních lidí.

Hlavně díky nim získal Vír titul Vesnice roku Vysočiny 2009. Nebudu se rozepisovat o naší snaze udržování tradic ve Víru, svatomartinských hodech a ochotnickém spolku, který funguje už více jak sto let. To vše je dohledatelné a zdokumentované na vírském webu http://www.virvudolisvratky.cz/.
Ráda bych vás pozvala i na zimní dračky peří, které pořádám ve své chalupě v rámci své knihovnické činnosti. Neskromně si dovoluji tvrdit, že také naše chalupa patří mezi pozoruhodnosti Víru viz http://www.ufialu.cz/.

Naše rodina toto stavení vlastní už jedenáct generací. 290 let zde fungoval vyhlášený Hostinec u Fialů, jehož život ukončila až měna v roce 1953. V roce 2009 prošla chalupa velmi zásadní a přesto citlivou rekonstrukcí (za asistence kamer pořadu Chalupa je hra).

Funkci hostince už neplní, ačkoliv jsme se snažili interiér zachovat co nejpůvodnější, tedy i včetně výčepu s původní pípou. Přesto se do chalupy pomalu zase vrací dřívější společenský život vírských. Prohlídky chalupy, exkurze, setkání rodáků a dny otevřených dveří jsou jen zlomkem toho návratu.

Zimní dračky jsou akce pro děti, kdy mohou zalezlé na peci poslouchat čtení vírských pověstí, ochutnat šípkový čaj a buchty a hlavně si zkusit drát peří pod vedením zkušené vírské dračky. Loni v zimě byla tato akce velmi úspěšná a měla obrovský ohlas. Pravda, zvládnout třicet dětí nebylo lehké, ale jejich nadšení z večeru bez televize nebo počítače rozhodně stálo za to!

Ovečky ve Velkých Karlovicích

Autor tipu: Martina Žáčková

Turistický resort Valachy ve Velkých Karlovicích má novou atrakci – velkému zájmu nejen dětí, ale i dospělých se těší jeho osmičlenné stádo ovcí. Resort Valachy se nachází uprostřed Chráněné krajinné oblasti Beskydy a ovce proto byly původně zakoupeny kvůli ekologické údržbě nového golfového hřiště u hotelu Horal.

Turistický resort Valachy ve Velkých Karlovicích má novou atrakci – velkému zájmu nejen dětí, ale i dospělých se těší jeho osmičlenné stádo ovcí.

Resort Valachy se nachází uprostřed Chráněné krajinné oblasti Beskydy a ovce proto byly původně zakoupeny kvůli ekologické údržbě nového golfového hřiště u hotelu Horal. Zvláště poté, co se stádo před dvěma měsíci rozrostlo o čtyři jehňata, se ale ovčí salaš stala také oblíbeným výletním cílem návštěvníků.

Zájemci mají možnost se na „hotelové“ ovce kdykoli přijít podívat. „Zvláště pro děti z měst, které nepřijdou běžně do styku s domácími zvířaty, je setkání s živými ovečkami mimořádným zážitkem, zvláště když si je ještě mohou pohladit a nakrmit. Všechna zvířata jsou velmi mírumilovná a klidná. Nejvíc se jim návštěvníci zavděčí, když jim přinesou starý chleba. Klidně jim ho sní přímo z ruky,“ popisuje Leo Bača, šéf Golf Clubu Horal, jehož členové se o stádo starají.

Po zimě, kterou zvířata prožila v zázemí salaše vzdálené jen asi 200 metrů od Horalu, se stádo od minulého týdne trvale zdržuje na pastvině, na loukách kolem golfového hřiště. Bude tam pobývat až do podzimu.

Pro nejbližší dny mají ovce důležitý „úkol“ – připravit terén golfového hřiště pro květnové zahájení sezóny. „Ovce spásají trávu v celém areálu hřiště s výjimkou prostoru v bezprostřední blízkosti jamek, který vždy ohradíme. Samozřejmě není žádoucí, aby ovečky šlapaly přímo po greenu. Ten jediný upravujeme klasickými sekačkami,“ dodává Leo Bača.

Vzhledem k rostoucí popularitě ovčího stáda se nyní vedení hotelů resortu Valachy chystá rozšířit obvyklou nabídku animačních programů pro hotelové hosty a k tradičním lekcím cvičení přidat „obyčejnou“ naučnou vycházku za domácími zvířaty, nejen pro děti.

Pozvání do Rýmařova

Autor tipu: Jan Steiner

Rád bych vás jako patriot pozval do svého rodiště Rýmařova, kde se nachází skvost severomoravského baroka - filiální kostel Navštívení Panny Marie, známý též jako Kaple V Lipkách.

Kostel byl postaven v letech 1711 – 1715 a jakkoli působí jeho fasáda omšele, uvnitř se nacházejí nádherné a cenné fresky Ferdinanda Nabotha a slavnějšího Jana Kryštofa Handkeho, který se narodil v nedalekých Janovicích a právě Kaple V Lipkách jej proslavila. Kostel samotný je památka nadregionálního významu, na sever od Olomouce prý na Moravě vzácnější barokní kostel není. V jeho okolí se nachází zdařilá plastika Panny Marie z roku 1774 a lidové sousoší Ukřižování z počátku 19. století.

Kostel byl v rámci akce Kostelní noc 2011 otevřen pro veřejnost. Otevřen je v turistické sezóně každé úterý, čtvrtek a sobotu od 9:00 do 17:00, prohlídka je s průvodcem a plné vstupné činí 20 korun.

Bez zajímavostí není ani samotný Rýmařov. Historické centrum bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Dominantami středu města jsou radnice, farní kostel a katolická fara. U radnice stojí neobvyklý morový sloup s loretánskou kapličkou a plastikou Panny Marie, dále socha Sv. Jana Nepomuckého. U fary se nachází další plastika Panny Marie. Milovníci piva se mohou osvěžit ve zdejším pivovaru. V místní části Janovice stojí zámek (nepřístupný) a vyrábějí se zde Turistické známky, které jsou jedním z nejoblíbenějších turistických suvenýrů. V místní části Edrovice se narodil jeden z vynálezců barevné fotografie Karel Schinzel.

Rýmařov leží na železniční trati č. 311 Rýmařov-Valšov a na silnici 1. třídy č. 11 z Šumperku do Ostravy. Věřím, že pro diváky Toulavé kamery by vaše případná návštěva Rýmařova byla zajímavá. Proto vás ještě jednou srdečně do Rýmařova zvu.

Věžní muzejíčko v Soběslavi

Autor tipu: Ing. Petr Král, předseda Virtuálního muzea hodin o. s.

Z iniciativy členů občanské sdružení Virtuálního muzea hodin o. s. vzniklo ve věži v Soběslavi Věžní muzejíčko. Základním exponátem je znovuobjevený stroj věžních hodin patrně z roku 1484. Způsob ručního kování sloupků rámu do podoby gotického hřebu připomíná Pražský orloj, o čemž se lze přesvědčit na unikátních fotografiích Pražského orloje, které jsou v muzejíčku trvale vystaveny a staly se i základem nebo východiskem pro web www.orloj.eu, který jsme rovněž vytvořili.

Kromě stroje soběslavských věžních hodin jsou v muzejíčku další hodnotné stroje věžních hodin, např. Prokeš 1868 ze zámku Býchory včetně cimbálů a unikátního zvonícího stroje. V expozici jsou dále k vidění exponáty tzv. selských hodin ze Schwarzwaldu, různé typy slunečních hodin, technicky zajímavé hodiny i ptákoviny.

V dalším patře je expozice zvonařství, kde je ukázán proces vzniku zvonu i finální výrobek. Přesnější představu o soběslavském Věžním muzejíčku si můžete vytvořit zde.

Srdečně vás zveme k návštěvě!

Muzeum mlynářství v Bakově nad Jizerou

Autor tipu: Petr Berka

Až půjdete na romantickou zříceninu Zvířetice nebo Michalovice u Mladé Boleslavi, nezapomeňte se zastavit v muzeu mlynářství v Bakově nad Jizerou. Vzniklo teprve nedávno ve starém rodinném mlýně Valentů.

Po dlouhých letech od konce 2. světové války začalo opět klapat mlýnské kolo, aby pohánělo stroje z konce 19. a začátku 20. století, které pamatují rakousko-uherské mocnářství císaře pána. Otec mlynář Valenta je pátou generací mlynářů tohoto jména ve mlýně, který zde stojí už více než 400 let.

Návštěva mlýnice je lahůdkou nejenom pro děti a žáky základních a středních škol, ale i pro dospělé, které zajímá jednoduchá a překvapivě účinná technika. Relativně malé množství vody pohání velké množství strojů, až nad tím zůstává rozum stát. Starý mlynář vás rád provede mlýnem a poví vám mnoho zajímavostí z historie mlýna i řemesla. Domů si odnesete krásné zážitky z nevšední podívané nebo čerstvě umletou špaldovou mouku. Že nevíte, co to je? O důvod víc navštívit pana mlynáře Valentu a jeho muzeum mlynářství v Bakově nad Jizerou u Mladé Boleslavi.

Mimo sezónu má otevřeno v sobotu a v neděli od 10:00 do 15:00. Pro školy a skupiny nad 10 osob po předchozí telefonické objednávce i ve všední dny.

Chybu neuděláte, pokud se předem objednáte na telefonu: 737 717 641.
Veškeré další informace naleznete na stránkách mlýna: mlyn.vyrobce.cz.

Hrady na Malši

Autor tipu: Pavel Pilný

Hledáte-li inspiraci pro další rodinný výlet do jižních Čech a rádi navštěvujete zříceniny hradů, zkuste se přijet podívat na Hrady na Malši. Na několika málo kilometrech čtverečních jich zde naleznete hned několik.

Hrady na Malši pochopitelně nejsou jedinou turistickou atraktivitou Kaplicka, které se nachází na pomezí Novohradských hor a Šumavy. Cesta na zříceniny Louzek, Pořešín, Velešín či Sokolčí má však určitý nádech dobrodružství, snadno ji zvládnete i s malými dětmi a proto bychom vám v této pozvánce chtěli nabídnout právě putování za krásnými scenériemi do okolí řeky Malše.

O hrady se snaží pečovat občanské sdružení Hrady na Malši. Více informací o jednotlivých zříceninách naleznete na stránkách www.hradynamalsi.cz.

Pokud si svůj výlet na Kaplicko naplánujete jako vícedenní, k přespání se vám nabízí hned několik kvalitních ubytovacích zařízení, hotely, penziony či ubytování v soukromí. Navštivte jižní Čechy, Novohradsko – budete velmi mile překvapeni!

Boží hrob v Karlových Varech

Autor tipu: Jiří Mika

S blížícími se Velikonocemi se dle pověsti otevírají poklady. V Karlových Varech, kde se po celý rok otevírá země, aby ze svého bohatství dávala zdraví lidem všech národů, kteří jako lázeňští hosté přijíždějí do tohoto města, se na Velikonoce pod kostelem sv. Maří Magdalény (postaveným v letech 1732–1736 Kiliánem Ignácem Dientzehoferem), otevírá „Boží hrob“.

Jedná se o prostory, které jsou vysekány do vřídelní desky pod vlastním církevním stánkem. V této kryptě, vyzdobené zčásti lidskými kostmi, se vždy na Velikonoce konají církevní obřady. Obvykle zde také zvláště na Velký pátek stojí zástup věřících a turistů, kteří si tuto karlovarskou zvláštnost chtějí prohlédnout.

Vyzdobený oltář květinami i ostatní prostory, podtrhují sváteční charakter doby. Nalezneme zde nejen předměty vztahující se k významnému křesťanskému svátku, ale i starodávná zařízení církevního i světského charakteru.

Zajímavé je i stavební provedení sklepních prostor s důmyslným uspořádáním větracích šachet. Musíme si uvědomit, že celá stavba je umístěna v blízkosti hlavního karlovarského pramene – Vřídla a protékající řeky Teplé, což má za následek vysokou vzdušnou vlhkost, která by mohla narušit vzácnou historickou stavbu. Proto veškerá stavební činnost v okolí chrámu, musí být důsledně sledována, aby nedošlo k narušení a zasypání odvětrávacích kanálků.

Věřme, že tento unikát Karlových Varů bude sloužit ještě léta k radosti věřících i turistů, kteří tyto prostory navštíví.

Tvarůžková cukrárna v Lošticích

Autor tipu: Zdeňka a Zbyněk Poštulkovi

Dobrý den, v lednu 2012 jsme v Lošticích otevřeli první „Tvarůžkovou cukrárnu“ v České republice. Z Olomouckých tvarůžků již třetím rokem připravujeme originální Poštulkovy tvarůžkové moučníky v podobě šátečků, kremrolí, dortíků, dortů, vdolků, koláčků, lokší, rolád, řezů a štrůdlu.

Jedná se o slané pochoutky k pivu nebo vínu. Nabízíme i další tvarůžkové speciality – langoš, tatarák, hot dog, bramboráček a hamburger.

Tvarůžkové moučníky v minulosti obdržely několik ocenění na domácích potravinářských soutěžích (Česká chuťovka, Regionální potravina, TOP Výrobek OK) a mají také certifikát Haná regionální produkt.

V Lošticích, kde se tento jediný původní český sýr s nezaměnitelnou vůní vyrábí, tak přibyla k tvarůžkovému muzeu a prvnímu automatu na tvarůžky další turistická rarita.

Více informací najdete na: www.tvaruzkovemoucniky.cz.

Pohádková vesnička

Autor tipu: Pavel Lapáček

Vážená redakce Toulavé kamery, sledujeme váš pořad a moc se nám líbí. Zveme vás na Vysočinu do Svratky na soubor 10 chaloupek nazvaný Pohádková vesnička.

Pohádková vesnička je originální stavbou představující obydlí pohádkových postav a bytostí. Jednotlivé domečky nesou názvy: Karkulka, Budulínek, Rákosníček, U kováře Matěje, Nebe a Peklo, Mlýn, Vejměnek + Salaš, Sněhurka a sedm trpaslíků, Pařez, Švec, Perníková chaloupka a jezírko.

Doufáme, že se vám bude náš tip líbit a že nás navštívíte.

Muzeum panenek a medvídků

Autor tipu: Ilona Lonsmínová

Dovolila bych si touto cestou pozvat vaše diváky i vás na návštěvu, dle naší rodiny a nejen té, do nejmilejšího a nejmalebnějšího místa v Českém ráji, Muzea panenek a medvídků pod Troskami.

Ač se možná na první pohled může zdát, že se jedná dle názvu o místo pro dámy, holčičky, prostě ženy, opak je pravdou a ti z mužů, kteří překročí práh tohoto muzea, odchází většinou s větším úžasem v očích než ženy.

Každá generace si tu najde něco, co se mu líbí, co může obdivovat. Muzeum má zvláštní nádhernou atmosféru a člověk se zde přenese do úplně jiného nádherného světa snů. Expozice čítá více než 2000 exponátů, a také práci výtvarníků z celého světa, což toto muzeum řadí mezi evropský, a já si troufám tvrdit, i světový unikát v této oblasti.

Obdivovat můžete panenky historické, s různými i velice pohnutými osudy, až po soudobou špičku mezi uměleckými panenkami, včetně tak dokonalých vytvořených miminek, že téměř každý zapochybuje, zda v postýlce neleží živé miminko. Panenka je zde představena ze všech stran a tváří, které může mít. Určitě stojí za to přijít se přesvědčit na vlastní oči a obdivovat tu nádheru, téměř se zatajeným dechem.

Více podrobností na: www.muzeumpanenek.cz.

Pozvánka do Včelího světa

Autor tipu: Jana Šlefrová

Doslova jako v úlu to od 1. července bzučí v bývalé škole v obci Hulice vzdálené necelých 45 minut jízdy od Prahy. Po kompletní rekonstrukci zde ve dvou patrech vznikla interaktivní expozice o životě včel.

Svým pojetím je expozice zaměřena zejména na děti a na „nevčelařící“ laickou veřejnost tak, aby srozumitelně a interaktivně představila místní tradici. Návštěvníkům nabídne průchod velkým včelím úlem s obřími plástvemi a nevšední zážitky nejmenším zajistí prezentace různých součástí výstavy v měřítku jedna k jedné k velikosti dětské postavy.

Expozice záměrně vynechává historii včelařství a většinu typických muzejnických artefaktů, o to více se soustředí na současné technologie. Na dotykových monitorech představí anatomii včely, umožní zahrát si kvíz ze života včel, složit puzzle nebo si pustit zvuky úlu. V zážitkové dílně si mohou návštěvníci nakonec zpracovat včelí produkty, které se budou obměňovat podle sezóny, sami si vyzkouší výrobu svíček či modelování z včelího vosku. Nechte se bezpečně vtáhnout do včelího úlu a poznejte ho zevnitř!

Včelí svět je otevřen o prázdninách i na podzim denně kromě pondělí od 10 do 16 hodin, o prázdninových víkendech o hodinu déle.

Více informací najdete na: www.vcelisvet.cz.

Pozvánka do Železných hor

Autor tipu: Renata Brtníková

Pojďte poznat malebnou krajinu podhůří Železných hor – zveme vás do starobylé obce Semtěš, obce na pomezí Středočeského a Pardubického kraje. Silnice, která spojuje tyto kraje, se užívá teprve asi 160 let.

Předtím se kopce zdolávaly pouze pěšky. Proto tady bylo příhodné místo pro dřevěnou tvrz – hradiště, která sloužila kolonistům Železných hor jako zázemí. Na komentované vycházce z místního Turistického infocentra (vedle OÚ, kde si také můžete zakoupit občerstvení a dostat informace o dalších výletech v okolí) si zachované terénní znaky prohlédnete.

Dnes stojí další, již kamenná tvrz (její pozůstatek – bašta) přímo v obci. Není to jen tato tvrz k prohlédnutí, ale i největší evangelický kostel v zemi s farou a tzv. stará škola z roku 1784, kde se postupně buduje muzeum života podhůří. Stopy v obci však vedou až do doby Keltů.

Držkovské chodníčky a Expozice salašnictví

Autor tipu: Ing. Jaroslav Šarman a Juraj Habšuda

Nedávno byly společně otevřeny dva nové projekty na Valašsku zaměřené na turistický ruch – naučná stezka Držkovské chodníčky občanského sdružení Solisko a Expozice karpatského salašnictví v Hostýnských horách pana Juraje Habšudy.

Oba tyto projekty nacházející se na katastru obce Držková byly podpořeny z Programu rozvoje venkova prostřednictvím Místní akční skupiny Podhostýnska. Cílem nové naučné stezky je obeznámit turisty i místní obyvatele s historií obce, pamětihodnostmi, původní kulturou, přírodním bohatstvím a výhledy do krajiny. Trasy jsou osazeny stylovými informačními tabulemi.

Obecně je informací o salašení v Držkové (i jinde na Valašsku) velmi málo, což zahaluje bádání po salaších, valaších a kolibách v Držkové rouškou tajemství. Expozice karpatského salašnictví v Hostýnských horách se snaží alespoň částečně tuto tajemnou roušku poodhalit a v budoucnu prostřednictvím bádání v nejrůznějších pramenech poodhalovat ještě více z této nelehké, ale krásné činnosti našich předků.