3. března 2019

První písemná zmínka o Rádle ležícím poblíž silnice z Turnova do Liberce pochází z roku 1419. Tehdy ho klášter v Mnichově Hradišti prodal Jindřichovi z Valdštejna za 500 kop grošů českých. Ještě na počátku 19. století těžila obec ze své výhodné polohy na pomezí mezi podhůřím s rozvíjející se řemesly a zemědělskou krajinou českého vnitrozemí. Dnes k ní náleží řada osad v okolí, ale základem je poměrně hustá zástavba u kaple Nejsvětější Trojice. Tu si společně prohlédneme. Zastavíme se taky u stavení, která jsou ukázkou místní lidové architektury a pak se pokocháme výhledem do kraje z vrchu Císařský kámen.

Pomalu vrcholí masopustní období, v dalším týdnu Popeleční středa odstartuje čtyřicetidenní předvelikonoční půst. A tak si i my trochu veselí a hodování užijeme. Vypravíme se do jihočeské Nesměně, kde tuhle dávnou tradici stále udržují při životě. Představíme si nejdůležitější maškary v rozpustilém průvodu, prozradíme, co symbolizují a co je jejich úkolem při obchůzkách po jednotlivých domech. Bude nás taky zajímat, čemu se říká růžičková koleda a jak probíhá. Připomeneme si pochopitelně rovněž dobroty, které při téhle slávě nesmějí chybět a poradíme vám navíc, kam se ještě můžete vypravit, pokud si oblíbenou zábavu budete chtít užít osobně.

Miloslav Chaloupka z Brozan na Pardubicku se s keramickou hlínou seznámil v 15 letech, kdy se přihlásil do školního kroužku. Svoje první dílko, kterým byla lodička v bouři, má prý dodnes schované. Po ukončení studia začátkem 80. let zůstal, jak se říká, na volné noze, což byla v té době zvláštnost. Na Starém městě v Pardubicích získal malý ateliér, kam si pořídil keramickou pec. Dnes má na svém kontě řadu výstav doma i v zahraničí. Nahlédneme do jeho ateliéru. Hodně svých děl modeluje Miloslav z volné ruky. Jejich podobu má většinou jen v hlavě. U složitějších kusů si ale raději prvotní nápad nakreslí. Jeho vznik a realizaci totiž občas dělí i několik let. Základem pro práci je jemná žacléřská hlína. Dělá příjemný povrch. Hodí se třeba na kachle. Dozvíme se, co všechno musí mistr tradičního řemesla zvládnout.

V bývalých Sudetech, při hranici s Bavorskem, se doposud zachovaly ojedinělé, ničím nenarušené kousky přírody. Vypadají stejně jako před staletími. O zhruba sto hektarů takových vzácných ploch pečují členové ČSOP Libosváry, a to pěkně postaru kosením a taky pastvou ovcí a koz. Avšak domácí přežvýkavci nestíhali tak velkou rozlohu sklidit, a proto dostali před 18 lety exotické pomocníky - jaky domácí. Mohutná zvířata, jejichž původním domovem jsou asijské velehory. My jejich úspěšně se rozrůstající stádo zastihli ještě na zimovišti, kousek od jedinečného Štítarského hradiště. Tohle místo samozřejmě nemineme, ale věnovat se budeme především urostlým „živým sekačkám“.

Milovníky světa stříbrného plátna potěšíme návštěvou v Národním filmovém muzeu. U jeho zrodu stál školní projekt několika studentů oboru. Ti se později rozhodli své interaktivní exponáty vystavovat v několika dočasných prostorách. S partou podobných nadšenců je vytvářeli podle dobových replik a prostor dopřáli i své fantazii. A tak třeba na jednoduchém pohybohledu seznamují návštěvníky s poznatky Jana Evangelisty Purkyně, které později přispěly ke vzniku kinematografu. Připomeneme si první pohyblivé obrázky, které se promítaly v kinech. A na své si přijdou i milovníci snímků animovaných. Ti si dokonce můžou vytvořit vlastní.

Všenory jsou poměrně nenápadnou obcí nad řekou Berounkou jen kousek za Prahou. Z návrší místní dění už dlouho sleduje kostel sv. Václava. Vyrostl v časech gotických, současné podoby se ale dočkal mnohem později. V 19. století panství zakoupila rodina Noltschů a proměnila ho v moderní velkostatek. Díky ní navíc Všenory objevili bohatí Pražané, kteří si tu začali budovat honosné letní vily. Ty dodnes patří k chloubám obce. Stejně jako kaple sv. Jana Křtitele, která byla vybudovaná v novorenesančním stylu na počátku 90. let předminulého věku. Svého času sloužila jako místo posledního odpočinku majitelů panství. Dnes ji po rekonstrukci opět můžete vidět v plné kráse a navíc začíná pomalu ožívat.