15. července 2018

Karel IV. po sobě zanechal spoustu stop v celé naší zemi, nejvíc ale docela určitě v Praze. Společně si prohlédneme některé jeho stavitelské počiny a připomeneme si, jak nová podoba metropole za jeho vlády vznikala. Praha se díky císaři stala sedmým nejlidnatějším městem Evropy. A po Římu a Konstantinopoli třetím největším co do rozlohy opevněného území. Pobožný vladař chtěl udělat z matičky měst také poutní místo křesťanů, nový Jeruzalém. Proto prý nechal vystavět pět významných kostelů tak, že jejich spojnice tvoří kříž. Na jeho kratších stranách stojí svatostánky svaté Kateřiny na Karlově náměstí a Panny Marie na Slupi pod Vyšehradem, na delších pak Emauzy a kostel svatého Karla Velikého na Karlově.

U příležitosti stého výročí vzniku samostatné Československé republiky projíždí naší zemí takzvaný Prezidentský vlak. Svezeme se jím, prozkoumáme salónní vozy, kterými cestovali naši prezidenti od Tomáše Garrique Masaryka až po Václava Havla. Tím nejstarším vagónem vlaku je salónní vůz Františka Ferdinanda d’Este. Byl vyroben už v roce 1909 pro cesty arcivévody a jeho rodiny. Po první světové válce byl zařazen do tehdejší vládní soupravy a používal ho především Edvard Beneš v době, kdy byl ministrem zahraničí. Připomeneme si, co se v něm z dob následníka trůnu dochovalo. A zavítáme i na výstavu dokumentující historicky významné cesty našich státníků po kolejích. Navíc se potěšíme legendárními parními lokomotivami, které soupravu táhnou.

Víte, které rostlině se říká vodní růže? Pokud ne, prozradím vám, že leknínům. Doslova jejich rájem bychom mohli nazvat zahradu, kterou společně navštívíme v Pařezské Lhotě. Dozvíme se, kdy vznikla, připomeneme muže, který se zasloužil o její vznik. A budeme samozřejmě především obdivovat sbírku těchto krasavců, která patří k největším na světě. Čítá zhruba tři tisíce různých kousků. Pomyslný ostrůvek leknínového království hýří barvami. Najdete tu bílou, červenou, oranžovou, růžovou, žlutou i proměnlivou. Jen modrá zatím mrazuvzdorným květinám chybí. Dlouho to už podle slov pěstitele platit nebude. Ale musíme si ještě počkat. To, co kamera bohužel nedokáže zprostředkovat, je vůně. Takže jen prozradíme, že v zahradě je to cítit po růžích, fialkách, třešňovém dřevu, citrónu či vanilce.

Do Jeseníku se tentokrát nevydáme za vyhlášenými lázeňskými procedurami, ale za sportem. Z města totiž můžeme vyrazit do okolní přírody po pěti cyklistických okruzích. Dozvíme se, jaké zajímavosti nás na jednotlivých trasách čekají a pak se projedeme po jedné z nich. Vede z Priessnitzových lázní okolo Studničního vrchu. Pod sedlem Klen trasa navazuje na Rychlebské stezky, jejichž součástí jsou trasy pro bikery. Nejnáročnějším úsekem je super flow. Na své si v krajině okolo bývalého lomu Brankopy přijdou i vyznavači lezení bez lan, takzvaného boulderingu. Skalky jsou tu vysoké až sedm metrů a jsou značené podle náročnosti. I když to na pohled vypadá jednoduše, bouldering je sportem hodně náročným. Leze se totiž po obrovských oblých šutrech obrovských, bez ostrých chytů. Prozradíme vám také pověst, která je s kameny v těchto místech spojená.

V Buřanech u Jablonce nad Jizerou budeme sledovat, jak se dřív měnilo obilí v mouku. Už víc, než dvě stovky let tu totiž stojí klapáč, v němž se do dnešních časů dochovalo původní zařízení. Vyrostl na Františkovském potoce v roce 1767. Od poloviny devatenáctého století na něm žilo a hospodařilo pět generací mlynářského rodu Janatů, podle kterého dostal jméno. Za jejich časů vedle pana otce a paní domu ještě minimálně tři další pomocníci, takzvaní stárek, mládek a prášek. Do roku 1951 tady vládl čilý ruch, jenže pak klapání kola utichlo. Díky novým majitelům se ale stroje ještě umí předvést v plné parádě. Dozvíme se, jak celé soustrojí fungovalo a taky to, jak se tu pekl čerstvý křupavý chleba. I tuhle tradici pan domácí s rodinou zkouší obnovit.

Házmburk u Libochovic patří k našim nejromantičtějším hradním zříceninám u nás. Ve středověku ale naháněl všem, kdo ho chtěli pokořit, hrůzu. Byl považován za nedobytný, dokonce se uvažovalo, že by mohl sloužit jako bezpečný úkryt pro poklady z chrámu sv. Víta. V letech 1440 až 1448 pak tu byla skutečně ukryta drahocenná roucha ze Strahovského kláštera. Přesto se stavbě nevyhnul smutný osud většiny středověkých pevností a od konce 16. století se opuštěná postupně proměnil ve zříceninu. I ta se ale celá staletí těší velké pozornosti. Obdivují ji básníci, spisovatelé, malíři a samozřejmě i turisté. Pozůstatky hradu si prohlédneme i my.