8. říjen 2017

Cheb je jedním z nejstarších měst u nás. Jeho historie se začala psát už v 9. století, kdy tu vznikla slovanská pevnost a náměstí, sloužící jako trh pro kupce. S obchodem je spojen i další vývoj. A taky zachovalé krovy, které byly součástí nebývale vysokých střech staveb. Ty sloužily jako sklady pro uložení zboží. Bez nadsázky bychom mohli říct, že čím vyšší byla střecha, tím bohatší byl kupec. Společně si dopřejeme prohlídku několika historických domů, zejména tedy jejich půd. Minout bychom neměli ani známý Špalíček. Prozradíme vám třeba to, jak přišel ke svému jménu. A připomeneme si samozřejmě i další pamětihodnosti města. K těm nejznámějším bezpochyby patří unikátní středověký hrad, ale taky dva bývalé kláštery nebo hned několik kostelů.

Vyrazit na výlet po stopách našich předků s mapou v ruce a vidět to, co tehdy viděli oni. Přesně to nám umožní speciální mapy, které vytvořili liberečtí kartografové. Mapy staré desítky i stovky let vystavili v místním muzeu a navíc s pomocí moderních technologií vytvořili nové, které zachycují, jak se krajina mnohdy velmi výrazně změnila. Vydat se s nimi můžeme třeba do sklářské osady Jizerka, která je jedním z nejnavštěvovanějších míst Jizerských hor. A objevíme společně zajímavá místa, která v historických mapách najdeme, ale většina z nás o jejich existenci nemá ani tušení. Na výstavě v Liberci si můžeme prohlédnout i další kartografické poklady. Třeba Glaubicovu mapu frýdlantského panství z roku 1660.

Látky nezaměnitelně tmavě modré barvy s bílými vzory, známé jako modrotisk, se u nás začaly vyrábět už od konce 18. století. Postupně si získaly oblibu nejširších vrstev obyvatel především na moravsko-slovenském pomezí a staly se součástí tamních lidových krojů. Ačkoliv jako řemeslo modrotisk během 20. století téměř vymizel, dnes znovu přichází do módy. Historie strážnické dílny rodiny Jochů se začala psát na počátku 20. století. A tradiční tiskařskou a barvířskou technikou se v ní látky v nezměněné podobě zdobí pořád. Dnes tu vládne zástupce třetí generace – František Joch. Společně do jedné ze dvou posledních dílen, které se téhle výrobě u nás věnují, nahlédneme a bude nás zajímat, jak modrá paráda vzniká a co všechno se z ní dneska šije.

Osada Horní Albeřice je jednou z nejstarších obcí v Krkonoších. První zmínka o ní pochází už z roku 1297. V jejím okolí se nachází mnoho přírodních a historických zajímavostí a taky nejrozsáhlejší krasové území v Krkonoších. Najdete tu i několik bývalých lomů, v nichž se těžil vápenec. V jednom z nich, takzvaném Bischofově, byla při těžbě v roce 1887 objevena nejdelší jeskyně v Krkonošském národním parku. V hledáčku speleologů je už několik desítek let. Letos se pak jeskyňářům podařilo díky poklesu vody prozkoumat další prostory, ve kterých objevili nové komory s krápníkovou výzdobou. Společně se do nich podíváme. Cesta bude trochu náročná, místy je nutné se plazit nebo musí pomoci lano, ale podívaná, která nás čeká, stojí za to.

Ne každý má to štěstí, že se jeho koníček stane současně povoláním. Patrick Bárta z brněnského předměstí Bosonohy k těm šťastlivcům patří. K výrobě mečů se prý dostal někdy v osmdesátých letech. Bylo mu patnáct a začal šermovat. A protože v té době nebylo možné meč koupit, rozhodl se, že si poradí sám. Zajímala ho kovařina, a tak snadněji postupně pronikal do tajů mečířského řemesla. Později si postavil dílnu, do níž rekonstruoval staré stroje a vyrobil vlastní nářadí. Zpočátku se specializoval na meče asijské, japonské, čínské a další exotické kousky. Ale postupně u něj převládl zájem o naší historii, a tudíž i o naše zbraně. Dnes se soustředí především na repliky pokladů z dob od narození Krista až do 9. století.

Karavany soumarů, které po Zlaté stezce přepravovaly sůl z Pasova do Prachatic, přecházely Vltavu tam, kde dnes stojí Soumarský most, protože tam se tehdy mohly šikovně vyhnout močálům. V současnosti je tohle místo pojmem hlavně pro vodáky, kteří odtud vyrážejí na plavbu po řece. Ale stále častěji sem přijíždějí taky turisté, které láká naučná stezka napříč rašeliništěm. Už v 19. století se tu těžila rašelina ručně, největší rána rašeliniště čekala někdy v sedmdesátých letech toho minulého. Tehdy ho celé protkala několikakilometrová síť odvodňovacích kanálů a do vysušené plochy se pak zakously těžební stroje. Po nich zbyla padesátihektarová holá pláň, která by časem zarostla leda tak borovicovým náletem. Naštěstí se celá lokalita dočkala v posledních desetiletích revitalizace.