6. března 2016

Vejprnice patří k hodně starým obcím západu naší země. První zmínce o nich je už 1023 let. Původně se ale malá osada jmenovala Ojprnice. Podle pověsti za tenhle název může jeden místní sedlák, který při orbě poháněl voly tradičním oj…, pak se je snažil zastavit povelem prr… a poté, co se mu rozprchli, si jen povzdechl, že už nemá nic. Složením těchto slov vznikly oj-pr-nice. Ve středověku sídlili zdejší páni na tvrzi, která ovšem po připojení vesničky k hradu Buben ztratila na významu. V 18. století vyrostl barokní kostel sv. Vojtěcha, k jehož ozdobám patří varhany z dílny Adama Gartnera. Zastavíme se i u Farského kříže a připomeneme si legendu s ním spojenou. A taky časy druhé světové války, kdy u Vejprnic přišla o život řada vlastenců.

V Třebíči zavzpomínáme na časy geniálního ševce Tomáše Bati, ale zároveň nahlédneme do vesmíru. Můžeme se těšit například na pohled na povrch Merkuru, na vesmírná tělesa i různé atmosférické jevy. To všechno je k vidění v bývalé kotelně, která kdysi vytápěla nejen továrnu, v jejímž areálu se nachází, ale taky okolní domy. Centrum, jehož exponáty nahradily staré stroje, dostalo jméno Alternátor. Věnováno je hlavně různým obnovitelným zdrojům energie. A zároveň mapuje historii průmyslové výroby v Borovině. U jejího zrodu stáli bratři Budischowští. V roce 1842 vybudovali koželužnu, kterou během dvou desítek let proměnili v jeden z největších provozů svého druhu v celé monarchii. Dozvíme se, kdy a proč skončily jeho zlaté časy a co měl v následujících letech společného s už zmiňovanou obuvnickou legendou.

Na jih Moravy se vypravíme za Marií Švirgovou. Udržuje při životě tradiční lanžhotské ornamenty, kterými si zdejší lidé zdobili takřka všechno. Od domů až po nádoby. Nikdo neví, kdy se přesně tahle tradice zrodila, ale místní si nejspíš zkrášlování svých obydlí vymysleli pro potěchu. A ornamenty postupně zdokonalovali. Inspirovala je hlavně příroda, takže v dekorativních vzorech nechybějí třeba jablíčka nebo tulipány. Typické jsou taky barvy – červená, zelená, modrá a žlutá. Budeme samozřejmě sledovat práci zručné malérečky, která dovede rozsvítit malé talířky i takzvaná žudra, tedy výklenky nad vchodem do domu. Ale maluje klidně i na kravaty nebo kabelky. Na závěr nahlédneme do lanžhotského muzea, které nabízí další vzpomínky na časy minulé.

Na východě Čech se tentokrát budeme toulat okolím obce Zderaz na Chrudimsku. Můžeme se těšit na neobvyklé skalní útvary, jejichž podobu tvořily hlavně vítr a voda. Některé si pak upravili ke svému využití i lidé. Nejprve si prohlédneme ty, kterých se ruce člověka prakticky nedotkly. Některé nesou zvláštní jména. Jednomu například místní říkají Kolumbovo vejce, dalšímu pak zase Kazatelna. Zvláštností mezi skalami je umělá jeskyně nazývaná Betlémská, kterou naši předci využívali jako modlitebnu. Projdeme taky roklí, v níž se kdysi měla nějaký čas ukrývat vojska Jana Žižky. A naše toulky zakončíme přímo ve Zderazi, kde nahlédneme do skalních obydlí, jejichž historie se začala psát už před bezmála pěti sty lety. V době třicetileté války prý sloužila jako úkryty před útoky švédských vojáků a v některých žily celé rodiny ještě na konci 19. století.

Spousta malých kluků sní o tom, že budou na velkých korábech brázdit moře. Ve Skaličce na Přerovsku si připomeneme jednoho, kterému se tenhle sen splnil. Jmenoval se Tomáš Vítek a na velkých lodích procestoval pořádný kus světa. Nejprve se ovšem stal strojním inženýrem a nějaký čas pracoval jako mechanik a zámečník ve strojírenském podniku. Chtěl rozumět velkým motorům. Pak se dostal do služeb Československé námořní plavby a dobýval dálky. Dotáhl to nakonec až na první strojního důstojníka. Na mořích a oceánech strávil devět let. Pak se pustil do stavby zaoceánských plavidel. Nejprve těch plujících pod naší vlajkou, pak pracoval i pro nadnárodní společnosti. Na svých cestách taky hodně fotil a točil filmy. A tak se v muzeu, které je mu ve Skaličce věnováno, můžeme toulat po světě i my.

Naše zastávka na zámku v Rájci nad Svitavou potěší nejen milovníky historických památek, ale především obdivovatele vznešených kamélií. Už desítky let je tu pěstují, zdejší sbírka je dokonce jedna z největších ve střední Evropě. Najdeme v ní klasické odrůdy, ale taky nově vyšlechtěné. Dohromady tu kvete kolem 1500 rostlin. A už dvě desítky let na zámku nabízejí návštěvníkům neobvyklou podívanou v podobě různých aranžmá. Zároveň si samozřejmě připomeneme, kde mají kamélie svůj domov, jak velké úctě se tam těšily a kdy začaly dobývat náš kontinent. V 19. století ovládly sídla evropských králů a z květinového trůnu vytlačily tehdy vládnoucí tulipány a hyacinty. Při procházce mezi květy různých barev od bílé až po temně rudou, můžete přemýšlet o tom, čím hlavám pomazaným učarovaly.