5. dubna 2015

Milan Mrázek pochází z pražských Letňan, ale my se za ním vypravíme na východ Čech. Konkrétně do obce Žďárec u Seče, kam jezdí už desítky let. A desítky let tu taky před velikonočními svátky maluje kraslice. Jejich zdobení okoukal od své manželky. Nejprve ho titěrná práce moc nelákala, ale pak se do ní pustil. Prozradí nám, jak krušné byly začátky a bude nás taky zajímat, v čem jsou jeho výtvory specifické. Milan nám ukáže nástroje, které používá a které si taky sám vyrobil. A dozvíme se taky, že si nikdy žádné vzory nepředkresluje, ale rovnou na skořápky nanáší motivy, které ho právě napadnou. Nepoužívá nakoupené barvy, protože na ty se mu špatně vyškrabávalo zdobení, ale barví cibulovým odvarem tak, jako to dělávali naši předci.

Poutní místo Maria Hilf u Zlatých Hor bývalo svého času nejvyhledávanějším ve Slezsku. Jeho příběh se začal psát už v době třicetileté války, kdy ve zdejších lesích hledali místní obyvatelé úkryt před švédským rabováním. Křížová cesta, která nás ze Zlatých Hor dovede ke kostelu zasvěcenému Panně Marii Pomocné, ale vybudovali věřící až na počátku 20. století. Jejích čtrnáct zastavení přečkalo obě světové války, ale za minulého režimu přišla jeho zkáza. Tehdejší představitelé si nepřáli, aby se tu lidi scházeli, a tak nechali pobořit svatostánek a odstřelit skálu, v níž byl ukryt Boží hrob. Jejich pozornosti unikla jen studánka, jejíž voda prý uzdravovala bolavé ruce a nohy. Na konci minulého věku se areál ale dočkal obnovy a opět se tu konají poutě.

V malé chráněné dílně v Paloníně vyrábějí paškály. Pokud nevíte, co si pod tím pojmem představit, pak si nenechte ujít návštěvu téhle obce na Olomoucku. Paškál je totiž nepostradatelnou součástí velikonočních bohoslužeb. Jedná se o velkou a speciálně zdobenou svíci, která přináší světlo do potemnělého kostela a rozráží temnoty smrti. I proto je mu po celé svátky ve svatostánku vyhrazeno speciální místo. A nás bude zajímat, co všechno na něm najdeme a jak vlastní zdobení probíhá. Nesmí na něm chybět kříž, řecká písmena Alfa a Omega symbolizující Ježíše coby začátek a konec všeho. Taky letopočet, případně beránek, holubice, motivy pšeničných klasů a zelené ratolesti. Není tedy divu, že výroba hodně dekorované svíce zabere celý den.

Stejně jako k Vánocům patří i k Velikonocům už od nepaměti řada tradičních zvyků. Pletení pomlázek a rámusení řehtaček, stejně jako zdobení kraslic, patří k těm nejznámějším. Některé už ale trochu vymizely. Naši předci už v dávných dobách kupříkladu vynášeli takzvanou Mařenu, která byla symbolem zimy, a s tou bylo s nástupem jara potřeba pořádně zatočit. Stejně tak se hned po příchodu nového ročního období vyráběly předměty, které měly přinést kupříkladu bohatou úrodu. A všichni si samozřejmě taky zdobili domovy. Oblíbené byly kočičky, které zkrášlovaly obrazy svatých. Měly připomínat Květnou neděli, kdy v Jeruzalémě vítali Krista palmovými listy a jívové větvičky byly jejich tuzemskou náhradou. A chybět nemohlo ani sváteční pečivo – jidáše nebo mazance. Někde se pekla i jejich slaná podoba, kterou si pak odnášeli koledníci.

Při našich toulkách po vlastech českých jsme už poznali nejrůznější způsoby zdobení velikonočních vajec. Tentokrát se vypravíme za Marií Čihákovou, která nám ukáže, jak vypadají kraslice blatnické a samozřejmě nám taky předvede, jak se tahle paráda rodí. Sama se věnovala malování vnorovských vzorů, pak ale objevila tradiční velikonoční vajíčka blatnická, a protože je místní patriotka, pustila se do jejich tvorby. Její důležitou pomůckou je vosk, který přijde při práci ke slovu hned několikrát. A pak samozřejmě barvy. Oblíbená je růžová, zelená a taky modrá. Svůj kumšt předává paní Marie dceři a vnučce, které ji doprovázejí i na různé jarmarky a slávy se svátky spojené. Pokud byste nádheru, která vzniká pod jejich rukama, chtěli vidět na vlastní oči, máte šanci.