4. ledna 2015

Votice patří k méně známým, ale hodně starým městům. U jejich zrodu stál vladyka Ota. Ve 12. století si zdejší krajinu vybral pro vybudování svého sídla. Vymýtil lesy, postavil statek a u něj taky hrad. Jeho lidé, kteří si říkali Otíci, založili v podhradí osadu, která dostala jméno Otice. Až v 16. století bychom o ní našli zmínku jako o Voticích. Hrad už sice nestojí, ale pamětihodností ve městě najdeme celou řadu. Jednou z nich je kupříkladu františkánský klášter. Mniši tu žili až do roku 1950, kdy byli odvezeni do Duchcova. Minout bychom neměli ani kopii Božího hrobu na místním hřbitově. Je prý jednou z nejvěrnějších kopií toho jeruzalémského, protože votičtí františkáni vyrazili kdysi přímo k originálu, který pečlivě okoukli. A jen kousek od Votic si můžeme i zalyžovat.

Anna Chovánková z Vlčnova na Moravě vskutku mistrně ovládla šicí stroj. Na šlapacím dokáže hotová kouzla. Maluje si nádherné, ale taky složité, výšivky a s pomocí stroje je pak přenáší hlavně na tradiční kroje. Vlastně jehlou maluje a dokáže s ní dokonce i psát. Dozvíme se, jak se k téhle zálibě dostala a taky to, co je při vyšívání nejdůležitější. Paní Chovánková navíc staré šicí stroje sbírá a taky vystavuje. Prvním jejím pokladem byla stará mašina po babičce, dnes má unikátních kousků sedm desítek. Nejstarší z nich spatřil světlo světa už v roce 1870, a to rovnou v dílně vynálezce šicího stroje Američana Eliase Howeho. Najdeme mezi nimi taky jeden, který stehy řadí obráceně, než je obvyklé, tedy odspoda nahoru. A navíc i různé poklady, které bývají ve strojích ukryty.

Už jste slyšeli o ornamentálních alejích? My vás k jedné, vlastně ke dvěma, zavedeme. Najdeme je nedaleko Bečova nad Teplou. A i když se krajina od počátku 20. století, kdy byly vysázeny, hodně změnila a kolem vyrostla spousta jiných vysokých stromů, pořád je patrné, že lípy v jedné tvoří písmeno M a v té druhé pak kříž. Díky tomu, že v průběhu let zmizel nápis na pomníku, který v alejích stojí, a pamětníci už nežijí, nikdo nevěděl, kdo vlastně u zrodu téhle vzácnosti stál a co ho k jejímu založení vedlo. Podle pověstí bylo lidí, na jejichž počest stromořadí vyrostla, víc. Ve všech případech se jednalo o ženy, jednou z nich prý mohla dokonce být i Marie Terezie. Ale až díky nálezu staré fotografie, z níž je možné vyčíst ztracený nápis na pomníku, zjistili místní badatelé, jak to bylo doopravdy.

Víte, že ještě všichni z nás neoslavili Vánoce? Pravoslavní věřící totiž slaví narození Ježíška 25. prosince, ale podle Juliánského kalendáře. Takže vlastně 7. ledna. Mnozí z nich se sice přizpůsobili tradici a nadílku před stromečkem přesunuli do u nás všeobecně známého termínu, ale duchovním svátkem pro ně zůstává ten lednový. Na výstavě, kterou pravoslaví věnovali v Hodoníně, se o tomto vyznání dozvíme podstatně víc. Třeba to, že není ani zdaleka výsadou třeba Ruska nebo Řecka, tedy zemí, se kterými ho my máme spojené. I u nás má svou dlouhou tradici, která začala už s příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje. A přestože ji historický vývoj ne vždy přál, své přívržence má v našich zemích dodnes. A má dokonce i svého novodobého hrdinu, který byl dokonce už v minulém století prohlášen za svatého.

K Vánočnímu času patří i panenky a vůbec nejrůznější hračky. Pod stromečkem nejspíš nechyběly nikde, kde pod ním nadílku hledaly děti. Ale hrát si mohou i dospělí. Důkazem toho je Jana Pechmannová z Nýřan. Jako malá si prý panenek moc neužila. A možná i proto ji láska k nim neopustila ani v dospělosti. Tak je začala sbírat. A nejen je. Mezi jejími vzácnými poklady najdete i další oblíbené hračky. Nakonec se množství starých pokladů rozrostlo natolik, že se paní Jana rozhodla vybudovat muzeum. Nejstarším exponátem v něm je postýlka, která pochází z Anglie. Malé slečny na hraní do ní uléhaly už v 17. století. Většina malých princezen, miminek i dalších panenek musí samozřejmě před vystavením projít menší či větší opravou. I o téhle práci si budeme povídat.

Prokopské údolí zná docela určitě většina milovníků procházek přírodou z řad Pražanů. Mnozí ale nejspíš zas až tak dobře neznají historii tohoto koutu hlavního města. Tahle lokalita pamatuje už prvohorní moře, které se tu rozlévalo před stovkami milionů let. Jako vzpomínky na tyhle časy tu zůstaly různé zkameněliny, při troše štěstí můžete nějakou najít i dnes. Kdysi tu taky chrlila lávu podmořská sopka. Jako svůj domov si tohle místo vybrali naši předci už v pravěku, osídlení je tu doloženo i v pozdějších obdobích. V 19. století se tu pro změnu zalíbilo těm, kteří těžili vápenec. A později i skautům, svou skautskou pouť tu odstartoval kupříkladu spisovatel Jaroslav Foglar. A zapomenout bychom neměli ani na sv. Prokopa, který tu žil a podle kterého dostalo údolí jméno.