3. srpna 2014

U zrodu vimperského zámku stál ve 13. století zvíkovský purkrabí Pukart z Janovic. Panstvo na něm se poměrně často střídalo a každý z vládnoucích rodů po sobě zanechal nějaké stopy. Po Václavu Vlčkovi z Čenova dostala jméno stará hradní věž, obytný donjon. Je jedním z nejstarších dochovaných u nás a návštěvníci v něm dodnes mohou obdivovat nejen krásnou klenbu, ale taky původní gotickou omítku. Za jeho nástupců, Kaplířů ze Sulevic, zase tehdy ještě hrad a taky město pod ním dostalo nové opevnění se čtyřmi branami, z nichž jedna se dochovala dodnes. A ze stejné doby pochází dělostřelecká bašta Haselburg, která taky měla přispět ke zvýšení obrany šlechtického sídla. Čas renesance přinesl přestavbu na pohodlnější a modernější zámek a dal taky vzniknout největší chloubě zámku, velkému sálu s krásnou výzdobou.

Pokud máte pocit, že flašinety patří už jen do pohádek nebo muzeí, pak vás vyvedeme z omylu. I když na jarmarcích už jejich muziku nejspíš sotva uslyšíte a mistři v ovládání kliky se svými kouzelnými skříňkami ani neobcházejí vesnice, pořád má tenhle hudební nástroj spoustu přívrženců. My se za takovými nadšenci vypravíme do Brna. A nebudeme si jen užívat hudby, ale taky se dozvíme spoustu zajímavostí o vývoji flašinetů. Když se objevily v Evropě, sloužily nikoliv k obveselení společnosti, ale k výcviku zpěvného ptactva. Později se proměnil v univerzální hudební nástroj, který dokázal dokonce nahradit i varhany v kostele. Dozvíme se, jak moc se lišilo vybavení jednotlivých kousků i to, jak se postupem času měnila jejich podoba.

Pokud máte chuť protáhnout si tělo výletem na kole a zároveň poznat zajímavá místa a méně známé pamětihodnosti, vypravte se s námi na cyklostezku Ohře. Letos na jaře byl kompletně dokončen úsek spojující starobylý Cheb a lázeňský ráj Karlovy Vary. Nicméně léčivých pramenů si užívat nebudeme. Zastavíme se v Kynšperku, trochu neprávem přehlíženém městě. Už z dálky vás jistě upoutá věžemi kostela Nanebevzetí Panny Marie. A zajímavá podívaná vás čeká i v jeho interiéru. Můžete si prohlédnout před zraky lidí dlouho ukrytou malbu na stěně. Nečeká vás ale žádný biblický výjev, dávný mistr namaloval oltář. A my vám prozradíme, proč. Zajímavé jsou i vitráže, které kostel zdobí. Navíc v něm prý kdysi na varhany hrávali kupříkladu Ferenc Liszt nebo Johann Wolfgang Goethe.

Touha hrát si nemusí vždy být jen výsadou dětí. O tom by mohl vyprávět Ladislav Tomič z Vítkova u Chrastavy. S hraním na vojáky neskončil na prahu dospělosti, svou zálibu zdárně rozvíjí dál. A není žádný troškař. Rozhodl se přenést si kousek svého oblíbeného středověku do současnosti. Blízko svého domu začal společně s kamarády už před patnácti lety budovat unikátní archeoskanzen. Stačí projít branou a rázem se octnete v době velmožů a rytířů. Takhle nějak se před staletími žilo. Zavítat může třeba do domu šafáře. I další stavby vypadají velmi autenticky, však při jejich stavbě všichni dodržují postupy, které používali naši dávní předkové. Hosty tu bývají různé skupiny nebo sdružení pořádají zajímavé akce, čas od času ale všichni nadšenci nechají do svého světa nahlédnout i čiré laiky.

Historie Loučné nad Desnou se začala psát už někdy kolem poloviny minulého tisíciletí. Tehdy ovšem byla obec součástí velkolosinského panství. Až později se panstvo přestěhovalo blíž k místním ovečkám. A tehdy taky v Loučné vyrostl v duchu renesance zámek. Ten obklopila zahrada, která se postupem času proměnila v zámecký park, jenž dodnes patří k chloubám všech místních. Park si společně projdeme a zastavíme se u největších zajímavostí. Zavzpomínáme taky na nejvýznamnější majitele panství, rod Žerotínů a rodinu Kleinů. A pak už vyrazíme za hranice obce. Nejprve se zastavíme v areálu Kouty, kde nás přivítají například dřevěné sochy a taky naučná stezka. A pak lanovkou vyjedeme na Medvědí horu, odkud se vydáme k přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé Stráně.

Milovníky romantických jízd po kolejích určitě potěšíme výletem do šumavského Nového Údolí. V roce 1910 tudy začala vést poslední mezinárodní trať vybudovaná na našem území. Nastoupit jste mohli v Červeném Kříži a konečná byla v bavorském Haidmühle. Jenže přišla druhá světová válka a po ní už cesta za hranice přestala být tak jednoduchá. I koleje časem zmizely. Ale dnes je za hraniční čárou zase najdete. A vůbec nevadí, že měří jen něco málo přes sto metrů a výlet po nich trvá jen chvilinku. Možná se jednou podaří provoz obnovit. Zatím se ale projedeme vlakem alespoň po té části trati, která vede naším územím. Dozvíme se, jak se po druhé světové válce změnil život ve zdejších vesnicích a představíme si i partu nadšenců, kteří se do vlaků zamilovali.