Mozaika z regionů.

Obsah dílu

Přehrát vše

Bonsaje Staré Město

Bonsaje Staré Město Zavítáme rovněž do Starého Města u Uherského Hradiště, kde navštívíme bonsajistu Josefa Valucha. Pěstování těchhle rostlin se věnuje už třicet let a před deseti lety otevřel pro veřejnost muzeum bonsají, jediné tohoto druhu u nás, a dokonce o bonsajích přednáší laickým pěstitelům ve své víkendové bonsajové škole.

Bonsaj je vlastně strom pěstovaný v misce. Nadšený bonsajista nám o těchhle zákrscích řekne i ukáže úplně všechno, co stihne. Tradice bonsají nám přišla ze staré Číny, ale k dokonalosti a proslulosti ji přivedli až Japonci.

Na bonsaje se dají využít všechny stromy ve volné přírodě. Stromy hlavně jehličnaté, borovice silvestris, borovice pinus mugo, někdy jsou to jalovce i stromy, které se pěstují kolem nás, můžou to být dokonce i hrušky, jabloně, meruňky.

A úplně ideální materiál na budoucí tvorbu bonsaje? Zkuste třeba borovici lesní – pinus silvestris, která je stará zhruba kolem 80 let, možná i více. Výška té borovice v tomto místě je zhruba 40 cm, průměr kmenu je asi 15 cm.

MapaBonsaje Staré Město
videoBonsaje Staré Město
...
video video

Bonsaje Staré Město

Balvany na Klepci

Balvany na Klepci Dvojvrch Klepec se vypíná do výšky 358 metrů nad mořem. Výrazně převyšuje okolní krajinu, je ideálním vyhlídkovým bodem na Černokostelecko, Úvalsko a částečně i do Polabí. Na západním horizontu jsou vidět dokonce i pražská předměstí.

A právě tady, nedaleko vesnice Přišimasy, se nalézá krásné místo na výlet. Z části zalesněný hřbet budovaný z hrubozrnné žuly. Na samém vrcholu se rozkládá přírodní památka Klepec I. a kousek po cestičce mezi poli Klepec II. Přehlédnout rozhodně nejde jednak obrovský 8 m vysoký a přes 11 m dlouhý balvan se žlábkovými rýhami na stěnách, jednak i skupinku dalších rozesetých velkých balvanů, ve kterých jsou zvětráváním vyvinuté skalní mísy, prohlubně a další tvary.

Ten první, největší z nich dostal jméno Slouha, snad proto, že připomíná shrbený hřbet služebníka. Je vysoký 7 metrů, dlouhý 8 metrů a široký 3 metry. Své jméno získal podle tvaru – na jedné straně má nápadné zaoblení, připomínající shrbenou postavu služebníka. Ještě v 19. století Slouhu obklopovala spousta menších oblých kamenů, tzv. Stádo ovcí. Ty zmizely během roku 1843, kdy na Klepec dorazil kameník Michálek z Rostoklat s dělníky, kteří z okolních kamenů nalámali kvádry a štěrk na stavbu Císařské silnice z Prahy do Kolína a na stavbu mostů v Praze a Poděbradech.

Poslední úprava přišla v roce 1920, kdy byla do Slouhy vsazena pamětní deska padlým v 1. světové válce. Kámen vznikl zvětráváním, vypreparováním a rozpadem porfyrické biotitické žuly říčanského typu s vyrostlicemi živců středočeského plutonu, která byla po odnosu zvětralin obnažena. V sousedství Slouhy se nachází malý opuštěný povrchový lůmek na žulu.

MapaBalvany na Klepci
videoBalvany na Klepci
...
video video

Balvany na Klepci

Železniční muzeum

Železniční muzeum Železniční muzeum Lužná hledejte na Rakovnicku. Vystavěno je v prostorách bývalé výtopny společnosti Buštěhradské dráhy. Tehdejší výtopna Lužná – Lišany patřila do sítě základen pro provozní ošetření lokomotiv. S postupem doby a nástupem motorových lokomotiv se snížil význam depa a nakonec jej železničáři v polovině devadesátých let přestali využívat. Vyklizené depo však neuniklo pozornosti fandů železniční nostalgie.

Není divu, hala z osmdesátých let se přímo nabízela k využití pro další aktivity. Proto se krátce po zastavení železničního provozu začali do prázdného areálu stěhovat členové různých spolků, kteří začali koleje depa plnit lokomotivami a vozy v různém stavu destrukce. V roce 1997 zde zahájil činnost spolek zabývajících se historií železnic.

V červenci roku 1999 převzaly provoz muzea České dráhy. Exponáty, autentické, zajímavé a velké, tvoří převážně parní lokomotivy, osobní a nákladní vozy z různých období a v krytých expozicích spatříte nejrůznější předměty z historie železnic.

MapaŽelezniční muzeum
videoŽelezniční muzeum
...
video video

Železniční muzeum

Pražská mincovna

Pražská mincovna V místech bývalého přemyslovského hradiště, dnešního Pražského hradu se od poloviny 10. století razily staré mince – denáry. O jejich rozšíření se zasloužil kníže Boleslav I. Jednalo se o stříbrné mince o hmotnosti 1 gramu s převzatým motivem bavorských ražeben.

Od 10. do 13. století bylo na našem území několik mincoven. Avšak ta pražská patřila k nejdůležitějším v Čechách. V 11. století dochází k rozrůznění motivů. Na mincích se tak začíná objevovat vyobrazení sv. Václava. K nejkrásnějším platidlům v Evropě pak patří mince z 12. století, které jsou už námětově velice pestré.

Nejstarší pražská mincovna byla pravděpodobně na Pražském hradě poblíž 3. nádvoří. Není však vyloučeno, že se první mince razily v podhradí u Malostranského náměstí a poté se teprve začalo razit na Hradě. Dílna z podhradí se nejspíš přestěhovala na Vyšehrad, kde po určitou dobu pracovala. Vydatnost pražské mincovny prudce vzrostla až za vlády Karla VI., který nechal zavřít mincovny v Kutné Hoře a Jáchymově.

V roce 1784 ukončila mincovna v Hankově domě na příkaz císaře činnost. Zařízení bylo přeneseno do domu bankální administrace v dnešní Husově ulici. Za Napoleona byla v roce 1795 otevřena mincovna v prostorách paulánského kláštera na Staroměstském náměstí včetně kostela sv. Salvátora.

Zpočátku razila tolary, později přešla na ražbu drobných stříbrných a měděných mincí. Roku 1856 vyrazila pražská mincovna poslední dvacetikrejcar. Dnes připomínají mincovnu jen barokní plastiky horníků nad domovním portálem barokního domu postaveného na jejím místě.

MapaPražská mincovna
videoPražská mincovna
...
video video

Pražská mincovna

Kozlov a M. Švabinský

Kozlov a M. Švabinský Pod vrcholem Kozlovského kopce se v malebném údolí nachází vesnička Kozlov, která je od roku 1989 integrovanou součástí České Třebové. Jméno obce pochází od příjmení Kozel podle zakladatele či vlastníka ve smyslu Kozlův majetek.

Pobyt Švabinského tady ovlivnil i jeho tvorbu. Poprvé do této vesničky zavítal v roce 1895, kdy přijel za Eliškou Vejrychovou, se kterou se seznámil toho roku na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Jejich vztah vyvrcholil svatbou v proboštském chrámu v Litomyšli dne 2. června 1900.

V Kozlově novomanželé trávili svůj čas v bývalém domku rodiny Vejrychovy. V roce 1908 rodiče Ely Karel a Běla Vejrychovi domek rozšířili a sami se záhy přestěhovali opodál do tzv. Pecháčkova statku, který několik let před tím zakoupili.

Max Švabinský si tento kraj zamiloval a trávil zde prázdniny v letech 1896–1919. V roce 1919 navštívil Švabinský Kozlov naposledy. Díky pobytu a tvorbě Maxe Švabinského v Kozlově se stala tahle dosud zapadlá vesnička známou v uměleckých kruzích a životní a tvůrčí etapa Švabinského v Kozlově se označuje jako kozlovské období.

MapaKozlov a M. Švabinský
videoKozlov a M. Švabinský
...
video video

Kozlov a M. Švabinský

Skoky u Žlutic

Skoky u Žlutic V naší poslední reportáži vám řekneme, proč se v Česku začalo užívat právě rčení o skákavé panence. Souvisí to se zázraky a s poutěmi lidí, kteří chodili do dnes už zaniklé vesnice Skoky na Žluticku. Tamní poutní místo totiž proslulo právě jako dějiště zázraků a obraz Panny Marie uzdravoval nemocné.

O malou vesničku kdesi v polích se najednou zajímali arcibiskupové z Prahy, hrabě z Kokořova, papežové a taky sama císařovna Marie Terezie. Když zázraků začalo přibývat, přijela i církevní komise a ve Žluticích začala s výslechy.

Od kláštera v Teplé vede i nová poutní a naučná stezka, která přes Toužimsko a Žluticko míří do Skoků. Kromě bývalé hospody a kamenných základů toho z původních stavení už ale moc nenajdete. Barokní chrám Navštívení Panny Marie, vysvěcený roku 1738, stojí na místě někdejší návsi. Prý na dřevěném roštu. Kvůli kaskádám, které vedou k jeho dveřím, dostala podle legendy vesnice své jméno a s ní i obraz Panenky Skákavé.

MapaSkoky u Žlutic
videoSkoky u Žlutic
...
video video

Skoky u Žlutic

Stopáž27 minut
Rok výroby 2009
 P ST
ŽánrMagazín