27. leden 2008

Obydlí, které příbytkem bychom nazvati mohli. Netradiční čeština předurčuje i netypičnost stavení, která jsme navštívili. Ručně upravované dubové trámy, jež bylo nutno zakonzervovat hovězí krví, udusaná hlína, která se tak dvakrát ročně polila vodou. Strohost vybavení, žádné lavice. Tak tolik naše první pozvánka – do podkarpatského kostelíku v Dobříkově – dřív symbolu chudoby, který se dokonce stěhoval i z místa na místo.

24 psů chová paní Henychová z Horního Maxova v Jizerkách. Svou vášeň zacílila na sibiřské husky, plemeno, které baví prohánět se zasněženými horskými pláněmi. Příprava takového spřežení zabere dost času, náročný výcvik je nezbytností a předpokládá se i kázeň, jinak by nebylo možné se s těmito potomky vlků domluvit. Paní Henychová na to ale není sama. Pomáhá jí její věrný Karel – a ten si kázeň dokáže zajistit. My vám představíme nejen Karla.

Jedním z nápadů, jak by se mohlo říkat televizi, byl třebas rozvid. A nechtějte vědět, jak byla úřední komis zavalena nápady pro označení rádia, rozhlasu. Mluvovln, rozvln. Kdo si na ně dneska vzpomene! Máme svoji televizní bedýnku a rádio. To bylo ale první, magická hrací skříňka přišla až po rozhlasu. Ten kdysi tvořil vzácný, jedinečný kus „nábytku“. Pan Antonín Brodňanský je prvně začal podomácky opravovat – a skončilo to muzeem radiopřijímačů v Hořicích na Šumavě.

Jak se dělá pohádka? Toť smělý a pravdivý název naší další reportáže. V ní zavítáme do poděbradského muzea. Hlavní roli sehrají loutky a rekvizity z druhého dílu Werichovy pohádky Fimfárum. Martin Vandas – a ten už je z masa a kostí, tedy opravdový – nám povypráví o tom, jak náročná je výroba loutkového filmu. Víte třeba, jak přimět loutku usmát se?

S panem Procházkou pak navštívíme jeho tvrz ve Lštění na Domažlicku. Původně zcela zchátralá, zničená a vybydlená nemovitost zraky turistů spíš odrazovala, Procházkovi se ale práce nezalekli, vybourali staré zazdívky, opravili původní zdivo a přitom jim postupně stavba rozkrývala svá skrytá tajemství, architektonická i designérská. Ruina, původem ze 14. století, se probudila do krásy a Procházkovi zapátrali i v jejích dějinách. Tvrz už prokoukla a sousedku jí dělá dokonce i zámeček.

Projdeme se taky Prahou. Počítejte ale s tím, že Hradčana neuvidíte. Vydáte-li se s námi na tuhle cestu, pak na modré nebe nad sebou určitě zapomeňte, ať nejste zklamáni. Spíš si připravte pořádnou přílbici. Sfáráme totiž asi tak 30 metrů do podzemní říše. Víte, že v našem hlavním městě se před pětatřiceti lety začaly budovat kolektory, tedy inženýrské sítě pro všechny možné - rozvody, kabely a kdovíco ještě? Dnes jich je asi 90 kilometrů, vede jimi asi 2400 km různých potrubí nebo rozvodů a jen nepatrná část je zpřístupněna i veřejnosti ve 4 trasách.

Dominantou západočeského města Mariánské Lázně je vedle lázeňské čtvrti i blízký zámek, který vyrostl na místě strážního hradu. V 16. století tu vyrostla renesanční tvrz, která v následujících stoletích prošla řadou rekonstrukcí. Ta poslední významná, ve stylu vídeňského klasicismu, proběhla v první polovině 19. století. V roce 2000 byl zámek, téměř po čtvrt století, zpřístupněn veřejnosti. Místo je spojeno s osobou knížete Klementa Metternicha.