18. listopadu 2007

Zříceninu hradu Okoř proslavila známá písnička o tom, že na hradě Okoři světla už nehoří. To jiný hrad se do naší historie a architektury zapsal tím, že bývá označován jako král českých hradů. Ve výšce čtyř set metrů ční nad soutokem Vltavy a Otavy. Do jeho vezeňských zdí koukal i Přemysl Otakar II. a přespávaly tady i české korunovační klenoty. Hrad, původně založen jako královský, s tajemnou věží Markomankou. Vládli zde Rožmberkové i Švamberkové. Vítejte na Zvíkově.

Dva pracují u policie, jeden na pile, další u vezeňské služby. Kdyby neměli společného koníčka, asi by se těžko poznali. Jenže v Loktu na Karlovarsku nasadili fešácké uniformy a začali „blbnout“ a hrát si. Na ostrostřelce. S těmi jsme se mohli setkat ve středověkých městech téměř běžně, nechyběli u žádné větší události, slavnostní i neoficiální. Ti loketští sice ve středověku nežijí, ale mají svůj prapor, a sám ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, český to kníže, i když šlechtické tituly zrušeny budiž bohužel v roce 1918, jim je pak patronem.

Nostalgická, smutná, ale reálná – Toulavá kamera navštívila místo, kde se všechny tři přívlastky snoubí dohromady. Městys Cetviny – v dobách ne tak dávných místo přísně zapovězené, které už po válce zmizelo z české mapy. Prostor pak byl po dlouhá léta obehnán ostnatým drátem. Dnes je přístup možný, vycházky vítány a slyšet tu můžete jak češtinu, tak němčinu. Alfréd Krenauer zavzpomíná spolu s námi na dobu, kdy tu žilo na sedm stovek cetvinských domorodců. Život tu byl drsný, ale krásný. Jenže kola dějin osudu se točila jinak, než by si Cetviny a Cetvinští byli určitě bývali přáli.

Telč – malé město s krásným náměstím. S objektivem jsme navštívili dům č. 65. Ten od roku 1982 patří Janu Wimmerovi a jeho rodině. V domě tak noví majitelé mohli narazit na spoustu zajímavých historických věcí, jenže Wimmerovi přece jen našli své zalíbení v něčem jiném. Nadchli se pro veterány na čtyřech kolech. Koupili starou Tatru 75, krásného kabrioleta, a mysleli si, že něco poopraví a bude to. Byla z toho práce na pět let, veterán se jim ani do domu nevejde. Svůj zaměr ale otec a syn Wimmerovi rozšířili i na kola a velocipédy.

Poznat nekonečný vesmír se snažili generaci před námi. Pochopit jeho podstatu a vědět o něm víc se snažíme teď i my. Jsme k tomu už líp vybaveni, kosmické dálavy se nám otvírají i díky hvězdárnám. O jedné z nich bude i předposlední reportáž. Stojí od roku 1959 v Úpici na Trutnovsku. K vidění budou obří zrcadla i propracovaná citlivá anténa registrující kosmický šum. V létě se pak úpická hvězdárna promění na prázdninový „vesmírný“ dětský tábor.

V posledním zastavení zavítáme do Adamova na Blanensku. Důvod naší cesty s kamerou byl jednoduchý: světelský oltář. Devět metrů krásy vyřezané z lipového dřeva spatřilo světlo světa v 16. století. Do Adamova ho přivezli Lichtensteinové. Za své jméno vděčí německému městu Zwettl (Světlo). Odborníci ho označují jako jeden z evropských unikátnů pozdní gotiky s prvky baroka. Neznámý umělec v duchu vizionářské tradice a podunajské školy, která se vyznačovala rostlinnými ornamenty, plně uplatnil symbol onoho zázračného dubu, jehož ústředním motivem se stala legenda z 5. století o nanebevzetí Panny Marie. Z původního světelského oltáře je dochována pouze střední část a je umístěna v kostelíku sv. Barbory právě v Adamově u Brna.

Cestu k prameni řeky Klenice začneme v Mladé Boleslavi, pochopitelně proti proudu. Cestou se určitě nebudeme nudit. Říčka napájí několik nádrží a rybníků, které jsou rájem sportovních rybářů. Potkáváme třeba lovecký zámek Humprecht. Nedaleko odtud se táhne údolí Plakánek se spoustou potůčků a studánek, které posilují tok říčky, na kterou se ptáme. Mimochodem, tudy chodíval i Fráňa Šrámek při svých toulkách okolím Sobotky. Ještě se pozdravíme s hradem Kost a pomaličku jsme na místě. Procházíme Libošovicemi, kde naše říčka pramení.